#hamu č. 5

ŘÍJEN 2023 / ČASOPIS HUDEBNÍ A TANEČNÍ FAKULTY AMU / PÁTÉ ČÍSLO

NO STRINGS ATTACHED VOL. 1

OBSAH EDITORIAL

úvodní slovo šéfredaktora / 3

NENECHTE SI UJÍT

pozvánky na akce, které by vás neměly minout / 4—6

PŘEDSTAVUJEME: Katedra strunných nástrojů I. – housle, viola / 7—9 Z PROFILU „Snažím se vytvářet pohodové klima a dobrou náladu“

rozhovor s vedoucím katedry prof. MgA. Leošem Čepickým / 10—13

SMYČCOVÉ Q & A

otázky a odpovědi studentů houslí a violy / 14—15

STALO SE

co se událo v posledních měsících / 16—17

SPECTABILIS, HONORABILIS „Bez divadla a jeho vyučování si neumím život představit“ rozhovor s prorektorem prof. Mgr. Janem Hančilem / 18—23

SEZNAMTE SE…

umělecký provoz – rozhovor s Jiřím Vlčkem / 24—25

ERASMUS + A -

jaké zkušenosti v zahraničí načerpali naši studenti a absolventi? / 26—33

NAŠI ABSOLVENTI

rozhovor s Pavlem Svobodou / 34—37

KONCERTNÍ REFLEXE

úvod festivalu Echofluxx za účasti skladatelů z HAMU / 38—39

ODDYCH / 40

EDITORIAL

Vážení čtenáři, na začátku nového akademického roku, kdy jste si během letních prázdnin, pevně doufám, alespoň trochu odpočinuli, držíte v ruce nové číslo časopisu #hamu.

I během tohoto akademického roku vás náš časopis bude provádět děním na fakultě, ale i v celé hudební obci. Budeme pokračovat v prezentaci jednotlivých kateder HAMU, pro letošní rok jsme zvolili katedru strunných nástrojů, kterou postupně představíme ve třech číslech. Těšit se můžete i na pravidelnou zásobu akcí, které byste si určitě neměli nechat ujít.

Chtěl bych vám poděkovat za vaše pozitivní ohlasy, které na náš časopis od vás dostáváme, jsme za to moc rádi.

Do nového akademického roku přeji všem pevné zdraví a hodně sil.

A nebojte, do vánočních prázdnin už zbývá jen 79 dní.

Alfred Habermann šéfredaktor

NO STRINGS ATTACHED VOL. 1 3#

Festival Nová generace

NENECHTE SI UJÍT POZVÁNKY NA AKCE, KTERÉ BY VÁS NEMĚLY MINOUT

KONCERT STUDENTŮ INTERPRETACE SOUDOBÉ HUDBY HAMU A JAMU 23. 10. 2023 / 19:30 / Galerie HAMU – koncert

PKF CYKLUS SOUDOBÉ HUDBY: MICHAL RATAJ

ČESKÝ ROZHLAS – JAZZ FEST 2023

26. 10. 2023 / 19:00 / Jazz Dock – festival

Spolupráce ČRo Jazz a Jazz Docku vyústí každý rok v jednodenní festival, v rámci kterého vystoupí tři skělé jazzové kapely.Tento rok se můžete těšit na jazzovou fúzi Filip Żółtowski Quartet, jazzrockový kvartet Kuhn Fu a trumpetistu Theo Crokera.

24. 10. 2023 / 19:00 / Švandovo divadlo – koncert

Komorní a elektroakustická hudba Michala Rataje v podání PKF.

SOUČASNÁ HUDEBNÍ TEORIE – PŘÍSTUPY, VÝZVY, HRANICE

MLADÍ LADÍ FEST 2023

28. 10. 2023 / 16:00 / Holešovická tržnice – festival

Mladí ladí jazz slaví 15 let od svého založení a k narozeninám si nadělili jednodenní festival v Holešovické tržnici, kde se na 3 pódiích vystřídá 9 projektů z Čech a zahraničí.

25. 10. 2023 / 10:00 / HAMU – konference

Konference je věnována stavu současné hudební teorie, aktuálním otázkám, tématům a problémům této disciplíny.

Cílem setkání je srovnání různých pohledů na obor hudební teorie, na to, co všechno může být jejím předmětem, a na to, co znamená být hudebním teoretikem v 21. století. Konference bude probíhat v angličtině.

JAZZ NEJTEK SELECTION: BIRDS OF UNKNOWN (SI)

30. 10. 2023 / 20:30 / Palác Akropolis – koncert

CALLIN' GAIA

30.–31. 10. 2023 / 20:00 / Ponec – divadlo pro tanec – taneční inscenace

INSPIRACE – DERNIÉRA

25. 10. 2023 / 20:00 / Divadlo Archa – představení

Propojení tanečního souboru 420PEOPLE a Orchestru BERG dalo vzniknout unikátnímu a energií nabitému tanečně-hudebnímu představení.

#4

Celovečerní taneční inscenace Natálie Vackové pod hlavičkou Dočasné Company o době tzv. antropocénu, éře, kdy mají lidé fatální vliv na životní prostředí.

1. 11. 2023 / 20:00 / Rudolfinum – koncert

TERITORIA UMĚNÍ

2.–3. 11. 2023 / DAMU – konference

GROOVE BRNO: CORY HENRY + KENNEDY ADMINISTRATION

NENECHTE SI UJÍT

PRAGUE SOUNDS: BENJAMIN CLEMENTINE

10. 11. 2023 / 20:00 / SONO Music Club – koncert

KONCERT AKS

10. 11. 2023 / 19:30 / Sál Bohuslava Martinů – HAMU – koncert

10. doktorandská konference, kterou pořádá AMU ve spolupráci s JAMU, UMPRUM a AVU, se uskuteční 2.–3. listopadu na DAMU. Doktorandi a doktorandky uměleckých oborů zde mají možnost prezentovat své projekty a výzkumy.

Diriguje prof. Leoš Svárovský a Matěj Voda (JAMU), zpívá Anastasiia Babiiuk.

DON BUOSO / GIANNI SCHICCHI

12. 11. 2023 / 14:30 / Rudolfinum – Dvořákova síň – koncert

3. 11. 2023 / 19:00 / Národní divadlo – opera

Český operní režisér David Radok se spojil se skladatelem Janem Kučerou, aby vytvořili operní novinku, která čerpá z proslulé Pucciniho aktovky. Premiéry se odehrají 3. a 5. listopadu.

HEJ ROMALE – IDA KELAROVÁ A ČHAVORENGE

Romské písně v podání dětského pěveckého sboru Čhavorenge, jazzového tria, Desideria Duždy a České studentské filharmonie pod vedením zpěvačky a sbormistryně Idy Kelarové na podporu romských dětí a mladých lidí v cestě za hudbou.

FIGAROVA SVATBA

ENSEMBLE TERRIBLE

13. 11. 2023 / 19:00 / Sál Bohuslava Martinů – HAMU – koncert

3. 11. 2023 / 20:00 / Venuše ve Švehlovce

Představení katedry zpěvu a operní režie.

FESTIVAL NOVÉ GENERACE

ČESKÁ FILHARMONIE: KONCERT PRO SVOBODU A DEMOKRACII

3.–5. 11. 2023 / HAMU / Divadlo Disk – festival

Třídenní festival organizovaný studenty katedry tance HAMU – představení, workshopy, site-specific performance. Podrobný program na Facebooku Nové Generace.

ŠEST NA PĚTCE: HAMU PERCUSSION ENSEMBLE

9. 11. 2023 / 18:00 / Komunitní prostor Smíchov – koncert

17. 11. 2023 / 20:00 / Rudolfinum – Dvořákova síň – koncert

Prožijte výročí sametové revoluce opět s Českou filharmonií.

Letos uslyšíte Dvořákovy Slovanské tance, Mendelssohnův koncert e moll nebo Brahmsův opus Nänie pod taktovkou Antonia Pappana.

THE MUSIC DIGEST (11)

21. 11. 2023 / 21:00 / Palác Akropolis – poslechový pořad

Poslechový pořad hudebního žurnalisty Daniela Sywaly, který vás provede čerstvou hudbou a rozšíří hudební obzory.

5#

SVÁR TEORIE S PRAXÍ

XPOSURE

22. 11. 2023 / 9:00 / HAMU – konference

15. 12. 2023 / Divadlo BRAVO! – představení

20. ročník vědecké konference, s podtitulem Elektroakustická hudba v hudebních a tanečních disciplínách, je určen pro studenty a studentky magisterských či doktorských oborů.

Premiéra nové inscenace kolektivu Manus.art.collective.

RYBOVA MŠE VÁNOČNÍ (ZOR)

JAK ZOJKA POMOHLA ZEMI DÝCHAT

21. 12. 2023 / 19:00 / Sál Bohuslava Martinů – HAMU – koncert

26. 11. 2023 / 16:00 / KD Mlejn – představení

Interaktivní taneční představení pro děti od 3 do 8 let.

VERTIGO

22. 12. 2023 / 19:00 / Jazz Dock – koncert

ŠEST NA PĚTCE: ALINDE QUINTET

30. 11. 2023 / 18:00 / Komunitní prostor Smíchov – koncert

ČESKÁ FILHARMONIE: TOMÁŠ NETOPIL

7.–8. 12. 2023 / 19:30 / Rudolfinum – Dvořákova síň – koncert

Česká filharmonie uvede poprvé s hlavním hostujícím dirigentem Mozartovu „Lineckou“ symfonii a uvede jadnoaktovou operu Bohuslava Martinů Ariadnu, která zazní ve francouzském originále.

VÁNOCE S CHOREOU

9., 10., 17., 22. a 23. 12. 2023 / Ústřední knihovna/Divadlo ABC/Stavovské divadlo – představení

Legendární rodinné vánoční představení souboru Chorea Bohemica s živou muzikou.

PKF CYKLUS SOUDOBÉ HUDBY: HANUŠ BARTOŇ A MICHAL NEJTEK – HUDBA PO ROCE 2000

12. 12. 2023 / 19:00 / Švandovo divadlo – koncert

#6

Jedna z nejoriginálnějších česko-slovenských skupin s velmi svébytným zvukem, který vychází z jazzu. Vertigo je nositelem tří Andělů a v loňském roce oslavila kapela 20 let od svého založení.

ČESKÝ SPOLEK PRO KOMORNÍ HUDBU: MITSUKO UCHIDA

24. 1. 2024 / 17:30 / Rudolfinum – Dvořákova síň – koncert

Britsko-japonská klavíristka, jedna z nejuznávanějších hudebnic současnosti, uvede tři Beethovenovy sonáty.

PŘEDSTAVUJEME: Katedra strunných nástrojů I.

foto: archiv HAMU

PŘED STAVUJEME KATEDRA STRUNNÝCH NÁSTROJŮ I. – HOUSLE A VIOLA KATEDRA STRUNNÝCH NÁSTROJŮ NABÍZÍ STUDIUM JAK V BAKALÁŘSKÉM, TAK I MAGISTERSKÉM STUPNI V OBORECH HOUSLE, VIOLA, VIOLONCELLO, KONTRA‑ BAS, HARFA, KYTARA. MINULOST ŠKOLY JE SPJATA S VELKÝMI OSOBNOSTMI ČESKÉHO INTERPRETAČNÍ‑ HO UMĚNÍ. Z HOUSLISTŮ JMENUJME NAPŘ. ALEXAN‑ DRA PLOCKA, MARII HLOUŇOVOU, VÁCLAVA SNÍTILA, NORU GRUMLÍKOVOU. Z VIOLISTŮ LADISLAVA ČER‑ NÉHO, JAROSLAVA MOTLÍKA, MILANA ŠKAMPU. MEZI VÝZNAČNÉ VIOLONCELLOVÉ PEDAGOGY MŮŽEME ZA‑ ŘADIT TAKOVÁ JMÉNA JAKO K. P. SÁDLO, VÁŠA ČERNÝ, ALEXANDR VEČTOMOV, MILOŠ SÁDLO. O KYTAROVOU TŘÍDU SE ZASLOUŽILI ŠTĚPÁN RAK A MILAN ZELENKA. POSLEDNÍM OBOREM JE HARFA, KDE PEDAGOGICKY PŮSOBILI KAREL PATRAS A RENÁTA KODADOVÁ.

7#

foto: archiv HAMU

#8

PŘEDSTAVUJEME: Katedra strunných nástrojů I.

foto: archiv HAMU

9#

foto: archiv autora

prof. MgA.

LEOŠ ČEPICKÝ # 10

„SNAŽÍM SE VYTVÁŘET POHODOVÉ KLIMA A DOBROU NÁLADU“

Jak velká je strunná katedra HAMU a které nástroje pod ní spadají?

Katedra strunných nástrojů je největší katedrou na naší fakultě. V šesti specializacích zde studuje kolem devadesáti studentů bakalářského a magisterského programu.

Jsem velmi rád, že o studium na naší katedře je stále zájem a při přijímacích řízeních máme z čeho vybírat.

Jak vnímáte svou úlohu pedagoga a vedoucího oddělení?

Co byste rád studentům předal?

Jako vedoucí KSN se snažím v týmu pedagogů vytvářet pohodové klima a dobrou náladu, což se pak – doufám – přenáší i na naše studenty. Myslím si, že u individuální výuky je potřeba dopředu zjistit, jestli spolupráce pedagoga se studentem bude do budoucna fungovat, proto u nás ve většině případů uchazeči o studium oslovují pedagogy fakulty ještě před přijímacími zkouškami a konzultují s nimi připravovaný repertoár. Funguje to také jako prevence proti žádostem o změnu pedagoga a obě strany pak neztrácejí drahocenný čas. Já osobně bych svým studentům rád předal zápal pro každou dobrou hudbu a především pokoru.

Zároveň působíte jako proděkan pro studijní záležitosti, uměleckou a koncertní činnost. Čím se liší pozice vedoucího oddělení a proděkana?

Hlavním rozdílem je, že vedoucí katedry má na starost jednu katedru, studijní proděkan třináct a ještě mnoho dalších povinností.

Už od dob studií na HAMU jste primáriem Wihanova kvarteta, s kterým slavíte úspěchy po celém světě. Jak vzniklo toto těleso?

11 #

Z PROFILU: prof. MgA. Leoš Čepický

Z PROFILU

VEDOUCÍM KATEDRY STRUNNÝCH NÁSTROJŮ JE HOU‑ SLISTA LEOŠ ČEPICKÝ, KTERÝ JE ZÁROVEŇ STUDIJNÍM PRODĚKANEM. JAK FUNGUJE NEJVĚTŠÍ KATEDRA HAMU I TO, JAK VNÍMÁ SVOU ÚLOHU PEDAGOGA A VEDOUCÍ‑ HO ODDĚLENÍ, NÁM VÍCE PROZRADIL V TOMTO ROZ‑ HOVORU.

foto: archiv L. Čepického

Wihanovo kvarteto vzniklo na AMU v roce 1985. Společně s dalšími třemi spolužáky jsme začali studovat komorní hru u prof. Antonína Kohouta, violoncellisty Smetanova kvarteta.

Nejdřív to bylo pod názvem Kvarteto AMU, na absolventském koncertě jsme pak přijali jméno po slavném pedagogovi a pozdějším cellistovi Českého kvarteta Hanuši Wihanovi.

Jak složité je přinášet do kvarteta nové impulsy a udržet kolektiv pohromadě? Smyčcová komorní tělesa se u nás stále těší velké oblibě. Co byste doporučil dnes začínajícím členům těchto souborů?

Komorní ansámbl, v mém případě smyčcové kvarteto, je jako druhá rodina. Pokud chcete spolu vydržet umělecky, ale i lidsky, je to velká zkouška tolerance, trpělivosti a vzájemného respektu.

Odměnou pak jsou chvíle, kdy jste na pódiu a hudební vyjadřování všech čtyř členů je na jedné vlně. Ta hromada času, který jsme tomu za ta léta věnovali, se určitě vyplatila. V začátcích jsme všichni bydleli na koleji AMU v Hradební ulici, měli jsme tam neomezený prostor na zkoušení a věnovali jsme společné práci každou volnou chvíli. Pokud byli „Smetanovci“ v Praze, prof. Kohout za námi často docházel na kolej, a jak on říkal, zasvěcoval nás do tajů kvartetní hry. To je v dnešní době paradoxně těžko realizovatelné, studenti mají totiž spoustu skvělých možností, cestují, pracují, a proto je stálá sestava u mladých komorních souborů jen těžko udržitelná. Česká kvartetní škola má ve světě stále velký zvuk a já věřím, že se pokračovatelé najdou, stojí to za to! ah

# 12

Z PROFILU: prof. MgA. Leoš Čepický

foto: archiv HAMU

13 #

Smyčcové

Q&A

ale po pár letech, když jsem si musela mezi nástroji vybrat, zvítězily právě housle. I přesto, že se mi po klavíru stýská, jsem toho rozhodnutí nikdy nelitovala.

DANIEL MATEJČA / housle

Inspiraci jsem vzal u obou rodičů hrajících (mamka na housle, táta na violu) v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Jako malé škvrně jsem chodil na různá představení, někdy i na operu.

Housle byly celkem jasná volba. Sice neumějí tak hezky zaplakat jako viola, ale repertoárové možnosti jsou daleko širší.

NATÁLIE TOPERCZEROVÁ / housle

1. Od kolika let hraješ na housle/violu a proč sis zvolil/a zrovna tento hudební nástroj?

MICHAELA PONDĚLÍČKOVÁ / housle

Na housle jsem začala hrát v šesti letech. Asi jsem nikdy nebyla ten typ muzikanta, co vysloveně zbožňuje svůj nástroj… ale díky houslím jsem už zažila nespočet krásných koncertů, setkání a zájezdů, především v rámci hry v orchestru a v komořině. Za to jsem nesmírně vděčná. Také si myslím, že housle společně s ostatními smyčcovými nástroji mají snad nejbohatší možnosti práce s tónem, a to mě na nich nepřestává fascinovat. Paradoxem je, že jsem si tento nástroj sama nevybrala a situací, kdy jsem toho chtěla nechat, nebylo málo. Ale pak jsem si vždycky uvědomila, že nakonec jsou pro mě housle také tou nejpřirozenější cestou, jak zůstat s hudbou v co nejtěsnější blízkosti. A to rozhodně stojí za to, ať už svůj nástroj zbožňujete, nebo „jen máte rádi“.

MATOUŠ HASOŇ / viola

Na violu hraji od svých 16 let, nicméně studijně jsem se začal viole věnovat až ve svých 19 letech. Důvod byl prostý, zvuk a barva violy jsou mi bližší než zvuk a barva houslí.

MARKÉTA ANNA PELDOVÁ / housle

Na housle hraji od pěti let, protože jsem si na základě televizní reklamy na Českou filharmonii v té době přála hrát zrovna na housle. O rok později se k houslím přidal i klavír,

# 14

Hraju asi od 7 let a housle jsem si vlastně nevybrala. Líbila se mi spíš trubka, ale v hudebce se mě ujala paní učitelka houslí a od té doby mi to nějak zůstalo.

ADÉLA ČUŘÍKOVÁ / viola

Tak jako většina violistů jsem začínala na housle. Na violu jsem začala hrát až ve druháku na konzervatoři, to mi bylo tak 17 a měla jsem ji jenom jako obligátní obor. Čím víc jsem na ni hrála, tím víc mi přirůstala k srdci. Housle jsem nikdy na hřebík úplně nepověsila, ale viola si mě nejspíš získala svou jedinečnou barvou tónu. Myslím, že to byla právě komořina, která mě nejvíc nalomila k tomu, abych změnila nástroj.

VÍT JANEČKA / housle

Na housle hraju od osmi let, předtím jsem dva roky přicházel do kontaktu s hudbou skrze zobcovou flétnu. Pocházím z regionu s velmi živým folklórem a housle se mi líbily především v cimbálové muzice, teprve po několika letech na ZUŠ jsem si oblíbil i klasickou hudbu.

MILADA ŠULCOVÁ / housle

U mě to byl asi osud. Já totiž odmala navštěvovala hodiny klavíru a často se stávalo, že v mých hodinách potřebovala jedna šikovná houslistka korepetici, a tak jsem během toho sedávala v křesle a poslouchala je. Možná že jsem ještě v tu dobu mamince tvrdila, že na housle hrát nikdy nebudu, že je to hrozně těžké. Po nějaké době, když jsem se účastnila jakési klavírní soutěže, jsem zahlédla pana ředitele ZUŠ, přišla jsem k němu, zatahala ho za kabát a zeptala se s plnou pusou chleba, jestli by mě nenaučil na housle. Klaplo to, jen

2. Ve kterém hudebním uskupení nejraději hraješ? (sólo / komorní hra / orchestr,…). Z jakého důvodu?

MICHAELA PONDĚLÍČKOVÁ / housle

Ze všeho nejvíc mě asi baví hrát v orchestru. Mám ráda mohutný a barevný zvuk, který je schopné symfonické těleso vytvořit, a zároveň že tak velká skupina nástrojů dokáže vytvářet atmosféru tichou a intimní. To, jak mi z toho někdy běhá i na pódiu mráz po zádech, i to, jak mohu sledovat a poslouchat různé nástroje a jejich party. A když nejsem na pódiu, sedávám mezi posluchači. Symfonická hudba mi také pokaždé připomíná to, co už mi říkali v dětství – totiž že každý nástroj je nádherný a osobitý, když se na něj opravdu umí hrát.

MATOUŠ HASOŇ / viola

Nejraději hraji na violu v rámci symfonického orchestru, jelikož je to dle mého názoru nejlepší využití barvy violy.

Stejně tak to vnímám i u smyčcového kvarteta.

MARKÉTA ANNA PELDOVÁ / housle

Sólové hraní mám moc ráda, protože člověku je poskytnut velký prostor pro vlastní interpretaci skladatelova záměru.

I komorní hudba je mi blízká, protože mě baví velice úzká (nejen hudební) komunikace mezi jednotlivými nástroji. I když je to nepopulární názor, nejraději hraji nejspíš v orchestru. To možná právě z důvodu prvotního impulsu a nadšení do houslí skrze Českou filharmonii. Líbí se mi intenzita jednoho tělesa tvořeného tolika nástroji, přesto působícího jako jeden celek.

DANIEL MATEJČA / housle

Nejčastěji hraju sólově. Houslové koncerty s orchestrem jsou pro mě velmi zábavná a bohatá hra. Navíc to většinou bývá krásná hudba. Měl jsem na HAMU možnost nahlédnout do

kvartetního repertoáru, který mě natolik zaujal, že se dneska mimo sólového hraní věnuji i kvartetní hře. Je fajn, když na to člověk není sám.

NATÁLIE TOPERCZEROVÁ / housle

Mám ráda opravdu všechno, ale nejvíce mě baví komorní hra. Je pro mě jakousi kombinací sólového a orchestrálního hraní. Hráč v jakékoliv komořině musí být dobrým sólistou, ale celkové znění nezávisí jen na něm. Baví mě, že si svůj part můžu hrát sama, ale ven jde něco zvukově bohatšího.

Samozřejmě záleží, s kým člověk hraje a jestli se mezi sebou hráči názorově úplně nepříčí, ale i to mě na práci v komořině vlastně baví. Člověk se tak může setkat s novými pohledy a myšlenkami každou chvíli. Cítím také, že se emoce, energie a obecně nasazení hráčů dají v komořině sdílet mnohem lépe než v orchestru (pokud máte ty správné parťáky). Když hrajete ve skupině houslistů, není bohužel úplnou samozřejmostí, že se navzájem „strhnete“ k většímu nasazení při hraní. V komořině fungujete lépe jako jeden a jste si v tomto blíž, tím pádem by se všechny tyto pocity měly stát společnými. To mám na komorní hře nejradši.

ADÉLA ČUŘÍKOVÁ / viola

Sólové hraní asi nikdy nebylo nic pro mě. Jsem strašný trémař. Protože komořina mě nejvíce nalomila k tomu změnit nástroj, nejradši hraji právě v ní a v orchestru.

Jsem spíš týmový hráč. Baví mě tvořit a obohacovat se nápady ostatních kolegů. Pokud má člověk dobré spoluhráče, hraje se mu dobře v jakémkoliv uskupení.

VÍT JANEČKA / housle

Hudbu nejraději provozuji jako hráč v orchestru, protože mohutný zvuk symfonického tělesa mě fascinuje. Komorní hudba mě taky baví, ačkoli jsem k ní až doposud neměl tolik příležitostí.

MILADA ŠULCOVÁ / housle

Mám ráda všechno, ale nejkomfortnější zóna je pro mě v tuto chvíli orchestr. V orchestru jsem zaměstnaná, tak dá rozum, že se mu mimo skladeb na absolventský koncert věnuji nejvíc.

Mě v podstatě baví cokoliv, k čemu se po předchozím uvážení nachomýtnu, ať je to sólo, houslové duo, smyčcové kvarteto, klasická, jazzová či soudobá hudba, natáčení, svatby, pohřby… gb

15 #

PŘEDSTAVUJEME: Katedra strunných nástrojů / Q&A

jsem k němu chodila tzv. na tajňačku, maminka mi to nechtěla dovolit. Brzy mi na to stejně přišla, protože mě měla vyzvednout po hudební nauce, a já byla ještě hodinu nezvěstná (u pana ředitele). Vyděšená mě hledala po celém městě…

Pak to už dovolit musela, když věděla, že si to vždycky nějak zařídím. Tak to byl můj osmý rok života, tehdy jsem začala.

ŠEST NA PĚTCE ZAHÁJIL KUKAL QUARTET

STALO SE

Nový hudební projekt, jehož manažerem je absolvent katedry produkce HAMU Jakub Šandera, probíhá od 14. září do 14. prosince v Českobratrské církvi evangelické v Praze 5. Hudební cyklus byl zahájen 14. září Kukal Quartetem a pokračoval 9. října koncertem souboru Trigonum musicum. Komunitní prostor Smíchov nepřináší pouze koncerty moderní a klasické hudby, ale i doprovodný program v podobě diskusních večerů, tanečně-pohybových akcí nebo i pomoci potřebným. „Věřím, že poslech klasické hudby umožní všem posluchačům vstřebat různé životní příhody, prožít radost i smutek, čerpat sílu do dalších krizových situací a nacházet klid a chuť žít ve společenství druhých,“ je přesvědčen Jakub Šandera.

2023

JAZZOVÉ NÁDVOŘÍ NA VLNÁCH BRAZÍLIE

foto: Petra Hajská

Osmý ročník koncertů jazzových kateder HAMU a JAMU se uskutečnil tradičně v červnu na nádvoří HAMU. Představily se jak studentské ansámbly, tak vlastní projekty studentů a pedagogů. O den později se akce uskutečnila v Brně na nádvoří Staré radnice. Jazzové nádvoří je podporováno festivalem JazzFestBrno.

TOMÁŠ KAČO SE STAL DRŽITELEM STŘÍBRNÉ MEDAILE A PODĚKOVAL SPECIÁLNÍM KONCERTEM SVÝM PODPOROVATELŮM V Jízdárně Pražského hradu se 25. září odehrál nezapomenutelný večer klavíristy Tomáše Kača, který si připravil děkovný koncert konaný pod záštitou prezidenta Petra Pavla.

Přizval si houslového virtuosa Jiřího Vodičku a talentovanou zpěvačku Natálii Kuchárovou. Koncert věnoval všem, kteří mu věřili a podíleli se na jeho hudební cestě za snem. Tomáš Kačo absolvoval na HAMU a posléze i na Berklee College of Music. Rád by, kdyby jeho příběh inspiroval ostatní romské

# 16

STALO SE

foto: archiv HAMU foto: archiv T. Kača

děti a on by mohl někomu v kariéře pomoci, stejně tak, jako jemu bylo pomoženo. 28. září se pak zařadil mezi desítky významných sportovců, umělců a dalších osobností, kteří jsou výjimeční ve svém oboru a mají velký vliv na společnost, když obdržel od Miloše Vystrčila, předsedy Senátu, Stříbrnou medaili.

VÍTĚZKOU CEN THÁLIE SE STALA I HELENA ARENBERGEROVÁ, PEDAGOŽKA A DOKTORANDKA HAMU Cenu získala v kategorii balet, tanec a pohybové divadlo za sólo v inscenaci Where. Helena Arenbergerová není jediná, která má spojitost s naší fakultou a byla na cenu nominována. V kategorii Opera byla v širší nominaci Lucie Silkenová za roli Jitky v inscenaci Dalibor či Jakub Hliněnský v kategorii Muzikál, opereta a jiné hudebnědramatické žánry za jeho ztvárnění Hraběte Boniho Kancsiana (Čardášová princezna).

V užší nominaci – mezi adepty na cenu Thálie – se objevil 17 #

foto: PKF

i Martin Talaga v kategorii Alternativní divadlo za výkon v inscenaci Headless Mule. Ceny Thálie byly letos vyhlášeny potřicáté, a to 30. září v historické budově Národního divadla. Vítězce i nominovaným gratulujeme!"

ZVLÁDNOUT MÍŇ ANEB (H)AMUFEST JIŽ POTŘETÍ Ve spolupráci s Environmentálním panelem AMU se uskutečnil další ročník festivalu (H)AMUFEST, který klade důraz na tematiku životního prostředí a hledá odpovědi na otázky, jak ve zrychleném světě zůstat nohama na zemi a neztratit kreativní myšlení a prostor pro soustředění. V neděli 4. června tak opět propojil generaci umělců napříč múzickými obory, jako je tanec, nonverbální divadlo, elektronika, jazz, současná hudba či site specific.

# 18

KONFERENCE PRO VARHANY 11. října proběhl na HAMU 8. ročník Konference pro varhany, kde vystoupili přední čeští i zahraniční pedagogové a varhaníci. Nejdůležitějším bodem celé konference bylo představení koncepce nových varhan do Sálu Martinů na hudební fakultě, kterou představil polský varhaník a profesor Ireneusz Wyrva.

Před pár měsíci nás opustil prof. Hanuš Bartoň. Studoval skladbu a klavír na Pražské konzervatoři a poté také na HAMU – skladbu u Jiřího Pauera a Svatopluka Havelky a klavír u Jana Panenky. Účastnil se mnoha kurzů a stáží v zahraničí a několik desítek let působil na katedře skladby HAMU, kterou osm let i vedl. Mezi jeho žáky patřili např. Tomáš Reindl, Jan. R. Dřízal, Jakub Rataj, Eliška Cílková nebo Slavomír Hořínka. Byl členem hudebního odboru Umělecké besedy a sdružení Ateliér ´90. Má na kontě nespočet instrumentálních a hudebně dramatických děl, vokálních skladeb, cyklů i scénické hudby.

Zemřel po dlouhé a těžké nemoci.

TANEČNICE A CHOREOGRAFKA NATÁLIE PODEŠVOVÁ Natálie Podešvová studovala magisterský program oboru Nonverbální divadlo na HAMU. Zároveň vystudovala i učitelství pro první stupeň na Univerzitě Palackého v Olomouci. Byla členkou Dočasné company a v roce 2021 vytvořila svůj první sólový autorský projekt Sára, se kterým byla zařazena do programu Nová krev na scéně.

Hlavním tématem její tvorby byly vztahy, které považovala za základní aspekt lidského fungování nejen ve společnosti. Zemřela při autonehodě na Novém Zélandu.

Nikdy nezapomeneme!

19 #

STALO SE

PROF. HANUŠ BARTOŇ

foto: archiv N. Podešvové

foto: Jiří Skupien

VZPOMÍNÁME

foto: Zuzana Lazarová

JAN HANČIL # 20

S PROF. MGR. JANEM HANČILEM JSME SE SEŠLI JEDNOHO LETNÍHO DOPOLEDNE V KANCELÁŘI, VE KTERÉ SÍDLÍ POSLEDNÍ DVA ROKY JAKOŽTO PRO‑ REKTOR PRO MEZINÁRODNÍ VZTAHY. JAKÁ BYLA JEHO CESTA K AMU? A JAK POSLEDNÍCH 30 LET STRÁVENÝCH NA AMU PROŽIL? TO VŠE SE DOZVÍTE V NÁSLEDUJÍCÍM ROZHOVORU. Rektorem AMU jste byl osm let. Vaším předchůdcem byl Ivo Mathé, producent, scenárista a pedagog, jenž je absolventem FAMU. Jak obtížné bylo přebírat po někom práci na tak vysokém postu, jako je řízení tří uměleckých fakult?

Přebírat funkci tak obtížné nebylo, protože Ivo Mathé dovedl školu do velmi dobrého stavu. Za dobu jeho rektorování prošla změnou směrem k lepší institucionalizaci a k pojmenování některých procesů. Se spoustou věcí už jsem byl seznámený z pozice děkana, kterou jsem šest let zastával, a další jsem samozřejmě poznával teprve po příchodu do funkce, ale byl tu pořádek a šlo spíše o zpřesňování procesů a posouvání se dál. Navíc jsem mohl spolupracovat se skvělou vedoucí kanceláře Elen Bělovskou a hlavně s kvestorem Ladislavem Paluskou, na kterého jsem se mohl naprosto spolehnout.

Jak se podle vás Akademie za těch osm let, kdy jste funkci zastával, proměnila a posunula? Jak byste své funkční období ohodnotil? Někde jsem se dočetla, že mezi vaše vize patřilo kromě jiného zvyšování mezd pedagogů AMU nebo internacionalizace…

Když to vezmeme od mezd pedagogů, tak tam za těch osm let mého funkčního období ke zvýšení došlo, vlastně poměrně výraznému, ale zatímco se zvyšovaly mzdy, zvyšovaly se

Pokud je totiž VŠ autonomní jednotkou v podstatě na úrovni nějaké neziskovky, tak je na ní, jak s finančními prostředky naloží. AMU nemá z čeho přerozdělovat. Platy pedagogů jsou na všech třech fakultách stejné nebo s drobnými rozdíly, které jsou dány tím, že daná fakulta zaměstnává třeba více pedagogů nebo má více pedagogů ve vyšších třídách, tedy profesorů či docentů. Ale v zásadě zde v porovnání s jinými vysokými školami panuje rovnost. Takže i když v průběhu oněch osmi let došlo k navýšení, s nárůstem životních nákladů, který se zrychlil zejména v posledních letech, platy reálně nenarostly. Byl to boj, který stál za to, ale nestačilo to.

Tudíž bych to zhodnotil tak, že jsme uspěli relativně. Snaha byla.

A co se týká té internacionalizace…

Pokud jde o internacionalizaci, nejde jen o akademickou výměnu: o výjezdy nebo příjezdy studentů a pedagogů, internacionalizaci doma, kterou považuji za neméně důležitou, či vytváření prostředí, které se dokáže o mezinárodní studenty a pedagogy postarat a začlenit je do života akademické obce.

Jedním z nástrojů jsou také předměty společné pro zahraniční a české studenty vyučované v anglickém jazyce. Věřím, že mají jednoznačně pozitivní přínos. Nejenomže pomáhají začleňovat komunitu cizinců do akademického prostředí, ale jsou přínosné i pro pedagogy, aby tak zvyšovali své jazykové kompetence, a jsou důležité i pro české studenty, aby se zlepšili v anglickém jazyce. Nicméně sám jsem se setkal s tím, že 21 #

SPECTABILIS, HONORABILIS

SPECTABILIS, HONORABILIS

i životní náklady. Zvyšování mezd ve vysokoškolském prostoru je závislé na zvyšování celkového objemu prostředků, které jdou na kapitolu vysokých škol. Jednotlivá škola s tím může dělat velmi málo. Proto je potřeba, aby se všechny VŠ spojily a navýšení projednaly. Je to týmová práce a obnáší mnoho vylaďování stanovisek a společného postupu. Mezi VŠ jsou navíc poměrně velké rozdíly co se týče průměrných mezd. Když jsem nastupoval do funkce, tak byly opravdu nebetyčné rozdíly např. mezi průměrným platem pedagoga na Masarykově univerzitě a platem pedagoga AMU, jenž byl v té době třetinový. Děkani filozofických fakult nyní začali poukazovat na to, že tyto rozdíly panují i uvnitř jednotlivých vysokých škol, a filozofické fakulty jsou na tom stejně špatně jako umělecké školy.

se v těchto předmětech čeští studenti cítí nekomfortně. Negativní feedback mě trochu překvapil, protože jsem si myslel, že je to to nejlepší, co mohou dostat. Primární povinností VŠ není naučit studenty cizí jazyk, to jim mají zprostředkovat nižší stupně vzdělávání. My jim výuku cizích jazyků nabízíme, kontrolujeme jejich jazykové znalosti, ale záleží hlavně na samotných studentech, zda své jazykové kompetence budou rozvíjet a do jaké míry.

Jste naopak spokojený s tím, jak jste předával svou funkci paní rektorce?

Ten přechod byl velmi organický. Paní rektorka, tehdejší prorektorka, byla součástí týmu, který se mnou spolupracoval po čtyři roky. Zároveň se účastnila jednání Rady vysokých škol, takže pochopila logiku vysokoškolské politiky, a protože zastávala pozici místopředsedkyně Rady vysokých škol, velmi dobře znala toto prostředí. Myslím si, že pro ni nebyl problém po mně funkci převzít. Jak ten přechod od Iva Mathého ke mně, tak přechod ode mě k rektorce byl velmi hladký.

Byly momenty, u kterých jste se jako rektor vyloženě zapotil? Když dám příklad z posledních dvou let, myslím, že současná rektorka Ingeborg Radok Žádná neměla zrovna lehké období s Divadelní fakultou, a ani s tou Filmovou.

V jednom případě se jednalo o sexismus, šikanu či sexuální obtěžování, v tom druhém boj děkanky s vedoucími kateder a vypuštění jedné emailové komunikace do éteru…

Za mého funkčního období se jednalo hlavně o snahu akademického senátu FAMU odvolat děkana FAMU Zdeňka Holého. To bylo velmi nepříjemné, protože jsem byl a dodnes jsem přesvědčen o tom, že podstatné důvody k jeho odvolání nebyly. Snad kromě nespokojenosti některých členů akademické obce a některých kateder. Děkan Holý se snažil dát provozu fakulty jasná pravidla, snažil se zavést pořádek.

Možná to někdy dělal na sílu, možná to nešťastně komunikoval, ale v každém případě jeho postup nenaplňoval důvody odvolání děkana. Nebyla tam žádná výrazná pochybení.

Nicméně problémy na FAMU se začaly vyskytovat mnohem dříve, už v době mého nástupu do rektorské pozice. Souvisely s udělením velkého grantu aplikovaného výzkumu pro katedru kamery, který byl směřován na digitalizaci zlatého fondu české kinematografie. Grant byl postaven tak,

# 22

že závisel na spolupráci Národního filmového archivu, který grant podepsal, ale nedlouho po jeho udělení Ministerstvem kultury, vlastně bezprostředně po mém nástupu, z něj začal couvat. Toto opět vneslo obrovský nelad do akademické obce FAMU, která se rozdělila na dvě poloviny. Bylo to trochu personalizované bývalým děkanem Bregantem, který byl v tu dobu už ředitelem Národního filmového archivu, a došlo ke schizmatu, jež se pak přetáhlo do éry děkana Holého. Odstoupení od smlouvy bylo třeba řešit právní cestou a AMU se ocitla v obtížné situaci. Ručila za velký grant, a přitom ztratila partnera, na němž tento grant z velké části závisel. Celé mé první funkční období bylo tedy ve znamení tohoto sporu, který se posléze přelil do vnitřního sporu FAMU vůči svému děkanovi a v konečném výsledku do několika správních žalob podaných členy AS FAMU, které soud zamítl, a jednoho soudního sporu s panem Bregantem, který AMU vyhrála.

Po panu děkanu Holém nastoupila děkanka Andrea Slováková…

Paní děkanka velmi brzy po svém jmenování učinila razantní obměnu oborové rady, která nebyla v souladu s vnitřními předpisy AMU. Z její strany tam byla procesní pochybení, což si jednotliví aktéři v oborové radě doktorského studia nenechali líbit, a opět nastal závažný spor od samého začátku jejího fungování, který jsem řešil po celou zbývající dobu ve funkci. Komunikaci na FAMU se nepodařilo napravit, a tak začal vleklý spor s vlastními vedoucími kateder, který způsobil protahování té vleklé kauzy, do níž se zapojil dokonce Národní akreditační úřad, a vyvrcholil zoufalou aférou, kdy někdo ukradl soukromou korespondenci vedoucích kateder a zveřejnil ji, což je samozřejmě trestný čin.

Ale to už bylo za dob vedení paní rektorky…

Ano, to už bylo za vedení paní rektorky.

K tomu se váže fakt, že i vy jste byl děkanem, děkanem DAMU, a to sedm let, a také neustále na Divadelní fakultě vyučujete. Pozoroval jste podobné problémy nebo jste byl svědkem nějaké situace, která by mohla být varovným signálem? Nyní mám například na mysli iniciativu Ne!musíš to vydržet, která vznikla na DAMU v roce 2021.

Za mého funkčního období tam nebyl sebemenší náznak

Takže jste měl opět štěstí, že jste se vyhnul tomu, co se stalo v roce 2021…

Myslím, že ta situace byla akcelerovaná covidem. Covid obecně radikalizoval celou společnost. Její psychické zdraví se zhoršilo plošně a na DAMU, která je mimořádně závislá na společné práci, lidském setkávání a kooperaci, to bylo ještě daleko bolestnější než kde jinde.

Když jsem si pročítala na internetu nějaké informace o vás, celkem mě překvapilo, že jste absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK a následně pracoval jako geolog a zároveň dramaturg Domu kultury v Trutnově. Jak se to stane, že geolog vytváří dramaturgii kulturnímu domu?

Ono se to neodehrálo všechno naráz. Rok po škole jsem pracoval jako geolog a potom jsem odešel na vojnu. Po vojně jsem začal pracovat jako dramaturg Kulturního domu v Trutnově. No a jak se to stane… já jsem vlastně vždy chtěl dělat divadlo. Už na gymnáziu jsem hrál v amatérském divadle, a když jsem studoval geologii, tak jsem se zkoušel poprvé přihlásit na DAMU, což se nepovedlo, a posléze jsem přechodu do kulturní sféry vlastně využil jako možnosti začít studovat dramaturgii dálkově a poté přestoupit na denní studium.

Co vás k té lásce k divadlu přivedlo?

Já myslím, že to, co vede lidi na divadelní školu, je nějaké umanutí, nějaká fascinace oborem, a u mě konkrétně to je fascinace tím, že se skrze lidské jednání a chování dá cosi sdělovat, co má nějakou všeobecnou platnost. Druhá fascinace je zaujetí tím, čemu sociální psychologie říká hraní rolí, 23 #

SPECTABILIS, HONORABILIS

foto: archiv J. Hančila

takových problémů. Když jsem přebíral funkci po děkance Markétě Kočvarové-Schartové, která mi byla oporou i v prvních letech po mém nástupu do funkce, tak mě během předávání funkce pouze varovala, že na katedře scénografie existovala kauza, která se stala myslím v letech 2001/2002 a která nebyla vyřešena uspokojivou cestou. Já se snažil Divadelní fakultu vést tak, aby se zacelily jizvy, jež tam byly již před mým nástupem do funkce. Tehdy se ovšem nevydařila volba rektora podle očekávání a hluboce to zasáhlo DAMU, kterou to rozdělilo na dvě poloviny. Já jsem se to snažil vyvažovat a vést tak, aby se to nadále nejitřilo.

DAMU jste ukončil v roce 1993, konkrétně obor dramaturgie činoherního divadla, a za čtyři roky jste nastoupil jako dramaturg Národního divadla v Praze, kde jste strávil deset let. Sledujete současnou dramaturgii ND a co na ni říkáte?

Dramaturgii Národního divadla sleduji, zejména činohru, i z pozice člena garanční rady pro ND. Ono dokud si člověk nevyzkouší, jaké to je v ND pracovat, tak má pocit, že dramaturg určuje podobu divadla, ale když tam je zaměstnán, tak pochopí, že je to složitější. Výsledná podoba inscenace často spočívá spíše na tandemu režisér – scénograf než na dramaturgické volbě daného titulu. Já si nemyslím, že by volba titulů v ND za tu dobu, co divadlo sleduji, byla nějakým způsobem radikálně jiná nebo špatná. Odehrávala se ve vlnách s odlišnými akcenty, ale to je v pořádku. Dramaturgie pracuje určitým způsobem a připravuje tituly, které jsou více či méně vhodné pro Národní divadlo. Problém pak nastává v realizaci,

# 24

protože můžete mít titul, který se bezvadně pro ND hodí, třeba velká shakespearovská tragédie, ale inscenace, která potom vznikne, se třeba pro ten konkrétní prostor ND nehodí, a můžeme si stokrát říkat, že je to odvážné gesto a že to rozčeří stojaté vody, ale pokud na inscenaci nechodí diváci, tak je něco špatně, a třeba takové pojetí daného shakespearovského textu patří do jiného prostoru nebo do jiného divadla.

V současnosti se o dramaturgii Národního divadla stará tandem Skutr, kterému velmi fandím, protože si myslím, že jejich přijetí daností Národního divadla a široké rozkročení dramaturgického plánu i stylů je v pořádku, jelikož ND tu není jen pro určitou skupinu lidí, ale potenciálně pro všechny a každý by měl mít možnost si vybrat to své.

Neměl jste na pozici dramaturga problém se subjektivitou?

Když uvedu příklad, vám se nějaký titul líbil a chtěl jste ho ukázat našim divákům, ale nepřemýšlel jste, co by si o tom řekli diváci…

SPECTABILIS, HONORABILIS

foto: archiv J. Hančila

a mám na mysli i hraní rolí ve společnosti, hraní sociálních rolí, prostupnost sociálních rolí, jejich proměnlivost a jejich působení na člověka. Tohle mě fascinovalo vždycky.

AMU se musela pro vás stát po tolika letech strávených v různých funkcích druhým domovem. Nelitujete toho, že jste si nakonec vybral místo přírody umění?

Toho vůbec nelituju, přírodu miluju a rád v ní jsem, ale myslím si, že opravdu divadlo a jeho pedagogika byla moje srdcová, zásadní volba, událost, která musela nastat, a neumím si bez toho vůbec ten život představit, a určitě nelituju.

Existuje něco, čeho byste v rámci Akademie chtěl ještě dosáhnout?

Připravujeme s doc. Marušákem společný doktorský studijní program, byl bych moc rád, kdyby se nám to povedlo dotáhnout. Učím autorské herectví a dramaturgii a rád bych byl i v budoucnu co nejplatnější ve výuce. To, že je člověk někde moc dlouho, má samozřejmě nevýhodu v tom, že už trochu jede v zajetých kolejích, ale na druhou stranu má zkušenosti, které jsou velmi důležité. Proto je potřeba tyto dvě věci vyvažovat, a já doufám, že jako pedagog budu mít možnost na Akademii ještě pár let působit.

SPECTABILIS, HONORABILIS

Nyní působíte na AMU jako prorektor pro mezinárodní vztahy, tvůrčí činnost a styk s absolventy a veřejností.

Já mám občas pocit, že názvy funkcí jsou jedna věc, ale co se pod nimi skrývá, je věc druhá. Dokázal byste svou agendu trochu přiblížit?

No, já si úplně nemyslím, že by ta moje agenda byla nějak zásadně jiná, než co je uvedeno v popisu funkce. Co v tom názvu není, je to, že člověk se musí zabývat všemi agendami, nemůže úplně vypustit ty ostatní. Takže se zajímám také o výzkumnou a studijní agendu, jelikož obě dvě mají přesahy, a kdybych se o to nezajímal, tak bych nebyl platným členem týmu, a to někdy zabere skoro víc času než samotné ty agendy, které máte na starost.

foto: archiv J. Hančila

Já jsem vždycky přemýšlel, proč a pro koho danou věc navrhuji, a tenhle problém jsem neměl.

JAN HANČIL • Narodil se v Trutnově • Vystudoval Přf UK a rok pracoval jako geolog • V roce 1993 absolvoval DAMU, obor dramaturgie činoherního divadla • 10 let byl dramaturgem Národní divadla • Na AMU působí od roku 1994 • 2007–2013 zastával pozici děkana DAMU • 2013–2021 byl rektorem AMU • Od roku 2021 je prorektorem pro mezinárodní vztahy, tvůrčí činnost a styk s absolventy a veřejností • Má jednu dceru, která je taktéž dramaturgyní • Je vášnivý lyžař a milovník přírody

ez

25 #

SEZNAMTE SE… …UMĚLECKÝ PROVOZ

JIŘÍ VLČEK PRACUJE NA HAMU OD ROKU 1995 A ZA DOBU SVÉHO PŮSOBENÍ PRODUKOVAL VELKOU ŘADU KONCERTŮ. JAKÁ JE NÁPLŇ JEHO PRÁCE A CO VŠE OB‑ NÁŠÍ UMĚLECKÝ PROVOZ FAKULTY, NÁM PROZRADIL V NÁSLEDUJÍCÍM ROZHOVORU.

Co vše je součástí vaší agendy?

V rámci uměleckého provozu HAMU s mými šikovnými kolegyněmi organizujeme ročníkové, bakalářské, magisterské, doktorandské, gratulační koncerty, koncerty kateder a mimořádné koncerty a vše ostatní, co je třeba k realizaci koncertu udělat. Sjednáváme též poměrně velké množství komerčních pronájmů, kterým předcházejí někdy jednodušší, jindy složitější jednání s partnery, uzavíráme smlouvy, fakturujeme za pronájmy prostor (Sál B. Martinů, Galerie, Respirium, Orchestrální sál, učebny, Klub, Letní scéna, Meditační

# 26

zahrada, taneční sály), ale s přihlédnutím, aby pronájmy, které jsou velice vítaným příspěvkem do rozpočtu fakulty, neomezovaly samotnou výuku. Též komunikujeme s vedením fakulty, s jednotlivými katedrami, s Nakladatelstvím AMU, technickou správou, se spolupracujícími orchestry atd.

Jak funguje rezervace ročníkových, bakalářských nebo magisterských koncertů, které také spadají do vaší gesce?

Jsou nějaké termíny, do kdy si student musí termín koncertu zamluvit?

Studenti mají povinnost domluvit si termín svého koncertu s ročním předstihem (magisterské koncerty do 31. 3., bakalářské do 30. 4. a ročníkové do 31. 5.). Samotný kompletní program koncertu (vzhledem k jeho propagaci) je nutné dodat tři měsíce před koncertem. Zde musím konstatovat, že se bohužel tento termín často studentům nedaří dodržet. Ale samozřejmě jsou i studenti, kteří dodávají program včas po celou dobu svého studia, což nás těší a ukazuje to, že to jde.

S čím jiným se na vás mohou studenti obracet?

Studentům zajišťujeme plakáty, programy a vlastně vše potřebné, co je ke zkouškám a koncertu třeba (kustod, šatnářka, ladění nástrojů, případné stěhování nástrojů…). Troufám si říci, že ať potřebují jakoukoliv pomoc, u nás jsou pro ně dveře vždy otevřené, neboť zastávám názor, že my jsme zde pro studenty a nikoliv opačně.

Jak dlouho pracujete na HAMU a co vás na této práci nejvíce baví?

Na fakultě pracuji více než 25 let a každý pracovní den je trochu jiný, což beru za pozitivní. Nastoupil jsem za končícího děkanského působení skvělého prof. J. Chuchra a troufám si říci, že každý následující děkan fakultu obohatil, neboť vždy se jednalo o skutečné a vážené osobnosti, včetně nynějšího vstřícného a milého člověka, též úžasného klavíristy, děkana prof. I. Kánského. Naši studenti jsou zpravidla milí a ctižádostiví, pedagogové jakbysmet, takže je hezké vidět, jaké pouto často mezi studentem a jeho kantorem za dobu studia vznikne a jakých i mezinárodních úspěchů někteří studenti po absolutoriu dosáhli. Asi na žádné jiné vysoké škole nepotkáte o víkendu tolik zkoušejících studentů jako zde, až

SEZNAMTE SE

Kolik koncertů ročně zprodukujete na HAMU a kolik koncertů celkově jste tam uspořádal během vašeho působení?

Zprodukujeme, vždy musím zdůraznit to množné číslo, ročně cca 170–190 koncertů, což činí za léta mého působení cca 5000 koncertů HAMU s celkovou návštěvností asi 450 000 posluchačů.

foto: Zuzana Lazarová

někdy učebny nestačí. Takže nejen hezké prostředí paláce na Malé Straně, ale i „prima lidi“ jsou důvodem, proč mám fakultu rád a do práce chodím i po těch letech stále „zvesela“.

Co rád děláte ve svém volném čase?

Ve svém volnu rád trávím čas se svou rodinou na chatě u Velkých Popovic, kde je velice pěkně nejen díky zdejšímu vyhlášenému pivovaru s kozlem ve znaku. Aktivně si rád zahraji badminton, projedu se na kole, zajdu do lesa na houby atd. Též jsme často na koncertech, občas v divadle nebo v kině a na výstavě. Ani dobrou knihou nepohrdnu.

Jediné, co vůbec nemusím, jsou televizní seriály, naopak pasivní televizní sport je docela fajn. ah

27 #

Podobně to měl i klavírista Jan Škrobánek, který odjel na studijní pobyt ve druhém stupni magistra na finský Sibelius a rozhodl se už nevrátit, jelikož udělal po roce přijímačky do běžného magisterského programu: „Před rokem a půl jsem měl celkem životní krizi. Ztrácel jsem naději, že se klavírem někdy v životě uživím. Hodlal jsem dělat přijímačky na psychologii a říkal jsem si, že když mě nevezmou, tak že si podám přes HAMU i přihlášku na Erasmus, a zaženu tak žal. Na Sibelius mě ale přijali ještě dřív, než jsem šel na přijímačky na psychologii, a vzal jsem to jako znamení, že mám s klavírem pokračovat. A udělal jsem dobře.“

„VYJEĎ, TAKOVÁ PŘÍLEŽITOST SE V ŽIVOTĚ NEMUSÍ OPAKOVAT,“ SLYŠELA JSEM ZE VŠECH STRAN. A TAK JSEM VYJELA DO ZAHRANIČÍ, STEJNĚ JAKO DALŠÍ TISÍ‑ CE STUDENTŮ ČI ABSOLVENTŮ A STEJNĚ JAKO MATĚJ, LUDMILA, MARIE A HONZA. Já osobně měla více impulsů, proč odjet a udělat životní změnu. Nebyla jsem tu spokojená a jsem člověk, který rád přijímá výzvy, i když se jich bojí. Mým cílem bylo Slovinsko, které vůbec původně nebylo v plánu, ale díky mým konexím, které jsem si vytvořila v průběhu práce pro jednu neziskovou organizaci, jsem získala příležitost, která by se určitě neopakovala. Jelikož jsem absolventkou hudební produkce, tak jsem nastoupila v rámci erasmácké absolventské pracovní stáže na pozici vedoucí produkce jednoho slovinského mezinárodního festivalu za kolegyni, která odešla zrovna na mateřskou. Pro mě tedy výběr země nebyla nejzásadnější věc, přišlo setkání s mým budoucím šéfem a já to vzala jako impuls.

# 28

I Matěj Diviš, absolvent katedry bicích nástrojů, měl výběr výjezdu spíše založený na náhodě: „Tenkrát jsem se rozhodoval, jestli pojedu na Erasmus, nebo do Indonésie – vedoucí katedry Daniel Mikolášek nám totiž přeposlal nabídku dvou programů pro zájemce o indonéskou kulturu od indonéské ambasády, se kterou naše katedra dlouhodobě spolupracuje.

Chtěl jsem určitě někam vycestovat, a pokud by se jednalo o Erasmus, tak bych si určitě vybíral kam a k jakému učiteli, ale nabídka od indonéské ambasády mi přišla zajímavá a exotická. Lákalo mě odletět někam hodně daleko, do země, kterou neznám.“ Stejně tak houslistka a doktorandka Ludmila Pavlová, která vyjela na letní hudební kurzy do anglického Dartingtonu, přišla k této příležitosti jako slepá k houslím: „Je to asi šest let, co jsem kurzy absolvovala, a tenkrát mi volal pan Čepický nebo pan Štraus, jestli bych nechtěla jet na letní kurzy. Jediné, co jsem o tom věděla, bylo, že je to v moc krásné přírodě a že všechno budu mít zaplaceno. Nevím, na základě čeho jsem byla vybraná, ale tuším, že HAMU studenty vysílala a Dvořákova společnost v Londýně tyto kurzy hradila. Což byla neskutečná výhoda, jelikož jsem se tam setkávala i s účastníky, kteří to měli hrazené jen zčásti a přivydělávali si třeba výběrem vstupenek na koncerty.“ Obecně je finanční stránka výjezdů velice palčivé téma a hodně záleží na typu zahraničního výjezdu. „Dostala jsem to nejvyšší stipendium, co lze na pobyt přes Erasmus získat, ale stejně to nedosáhlo ani na polovinu všech nákladů. Život

ERASMUS + –

foto: archiv J. Škrobánka

29 #

foto: archiv M. Diviše

v Londýně je neskutečně drahý, a když jsem hledala ubytování, tak jsem narazila na problém, že buď na tak krátkou dobu neubytovávají, nebo za to chtějí nehorázný peníze. Nakonec se to vyřešilo tak, že jsem bydlela u známých mých rodičů a do Londýna dojížděla,“ říká Marie Šumníková, studentka klavíru, která strávila jeden trimestr na jedné z nejprestižnějších hudebních škol Royal Academy of Music v Londýně.

Oproti tomu ve Finsku, kde by člověk čekal vysoké náklady na život, se Honza svěřil, že to zas tak horké při studiu není: „V Helsinkách je jedna společnost, která se stará o pronájem bytů studentům. Pokud se jedná pouze o krátkodobější pobyt, tak nabízejí zařízené a dražší byty. Pokud člověk zůstává na delší dobu, tak je možnost pronajmout holobyt za velmi přijatelnou cenu. Od Erasmu jsem získal asi 600 eur na měsíc a za ubytování jsem platil 470 eur. Doprava je šíleně drahá, ale naopak za obědy či večeře v univerzitních jídelnách student zaplatí třeba jen 3 eura. Takže finančně to není tak špatné.“ Doprava je mimochodem jedna z nejdražších položek ve spoustě evropských zemí. Já jsem měla to štěstí, že Lublaň má skvělou cyklo infrastrukturu, kde si můžete zakoupit roční předplatné městských kol, které stojí 3 eura (!!!) a dostanete se bezpečně naprosto všude. Tam se autobusy jezdí jen v případě, že je opravdu špatné počasí. Moje půlroční pracovní stáž byla hrazena Erasmem jen z poloviny, posléze jsem měla jakýsi zero grant. Musela jsem tedy mít své vlastní úspory a zároveň jsem se dohodla se svým novým šéfem, že ty další tři měsíce mě bude platit on. Přece jen to pro něj bylo výhodné, tři měsíce za mě nemusel utratit vůbec nic. Matěj, jehož indonéské dobrodružství trvalo asi 3 měsíce, zažíval jiný blahobyt: „Program je hojně podporovaný indonéskou ambasádou, takže student dostává měsíční stipendium a vůbec nic neplatí. Letenky i ubytování má zdarma, takže je to velice příznivé. Bydlel jsem v hostelu, nebylo to nic moc. V těchto zemích jsou stále k vidění turecké záchody, které jsou suché, takže se musejí zalévat vodou z kyblíčku.

Stejně tak probíhá sprchování. Sprchové kouty nebo vany, tam kde jsme bydleli, neexistovaly.“ Ludmila, která byla v Dartingtonu 10 dnů, přebývala na dívčím internátu, který byl skromně, ale dostatečně vybaven. Rok od těchto letních kurzů odjela na dva semestry na studijní pobyt do Vídně,

# 30

ERASMUS + –

foto: archiv M. Šumníkové

kde byly podmínky odlišné: „Ve Vídni jsem bydlela v Rudolfinu, tedy na koleji, která byla v centru. Na patře jsem byla se samýma klukama z různých zemí a s různým studijním zaměřením. Rozhodla jsem se dopřát si ten luxus a mít pokoj sama pro sebe na úkor stravy, která většinou znamenala dát si sterilovaný hrášek, jelikož třeba pečivo je jedno z nejdražších položek. Tady byl tedy člověk schopný finančně vyjít i bez toho, aby řešil velice složitou životní situaci s hledáním další práce a na úkor cvičení na nástroj.“ Co se týká průběhu všech zmíněných výjezdů, každý to měl trochu jiné. „Program začal tím, že jsme všichni přiletěli do Jakarty a měli jsme seznamovací týden se semináři, které byly politicky, ekonomicky i kulturně zaměřené. Učili nás, jak se v Indonésii chovat. Tam se pak i rozlosovalo pět skupin po cca třinácti lidech a určilo se, kam daná skupina dál pojede a kde bude studovat. Já do té doby nevěděl, kde vlastně následující měsíce budu žít, nikdo to dopředu neřekl. Nakonec jsem skončil v Padangu. Nechodilo se tam každý den do školy, jak jsme na to zvyklí v našem systému, ale denně se všichni sešli v jednom uměleckém centru, kde se cvičilo na nástroje, tančilo, obědvalo, pilo kafe, řešily se různé každodenní problémy. Bylo to tedy velice intenzivní, a proto pak i to loučení bylo velmi obtížné a bolavé,“ vzpomíná Matěj. Ludmila popisuje zkušenost s Dartingtonem jako idylické a pohodové kurzy, které ale nejsou stoprocentně profesionální „To prostředí bylo neuvěřitelné, ale byl to mix profesionálů a amatérů, kterých tam bylo tak desetkrát více. Ale musím uznat, že asi těch třicet profesionálů bylo naprosto neskutečných. Pro mě to bylo velké překvapení, že to takhle může dohromady fungovat. Každý si tam našel to své. Byla tam velká příležitost k tvorbě a taky hodně času na to se kdykoliv s kýmkoliv sejít a networkovat. Večer pak byly koncerty, přes den byla možnost jít do bazénu nebo na hodiny salsy. Měla jsem samozřejmě i hodiny houslí, ale tím, že jsem si ani nemohla vybrat, kdy tam pojedu, tak jsem získala velmi mladého učitele Thomase Goulda, o kterém bohužel nemůžu říct, že by mi něco předal. Ale setkala jsem se s Pascalem Rogém, výborným francouzským pedagogem klavíru, ke kterému jezdili studenti nacvičovat Poulanca.

Takže si myslím, že úroveň jiných nástrojů tam byla ten rok daleko vyšší.“ Co se týká profesionality, Matěj dodává:

31 #

foto: archiv L.Pavlové

„Pro mě bylo na škodu být profesionální muzikant nebo být studentem hudební školy. Všechno jsem si musel počítat, byl jsem zvyklý jet podle not. Oni se učí podle zvuku a je pro ně přirozené nepočítat. A v tom to pro mě byla veliká škola.“ Velmi neobvyklý systém studia na Erasmu zažila Marie v Londýně: „Zaprvé se buď můžete hlásit jen na trimestr, tedy pouhé tři měsíce, nebo na rok. Problém nastal ještě před příjezdem v komunikaci se školou, kde mi nikdo nebyl schopný říct, jak vlastně to moje studium bude probíhat. Jelikož jsem vyjela v rámci magisterského stupně, tak jsem neměla ani tolik předmětů ve škole. Škola mi dala na výběr ze dvou profesorů, ke kterým můžu chodit, a já si jednoho zvolila. Měl zase trochu jiný náhled na hru oproti panu Klánskému a mně to rozšířilo obzory. Díky tomu malému množství předmětů jsem měla spoustu času na cvičení, což mělo za následek zlepšení mé hry a zpevnění prstů.“

# 32

Průběh mé pracovní stáže byl celkem jednoduchý – pracujete, ale v mém případě, kdy se festival konal na konci května a já přijela na začátku ledna, máte i spoustu času na sebe a na poznávání cizí země. Nikdy jsem si nemyslela, že mi Slovinsko natolik učaruje, a Lublaň, která je strategicky umístěná, je nejen ultra přátelské město, ale na sever jste za hodinu a půl v nádherných Alpách a na jih za stejnou dobu u moře. A to vůbec nezmiňuji, že Itálie a Chorvatsko jsou sousedé. Ve Slovinsku jste do osmi hodin autem. To naopak Indonésie je tak exotická, že tam s nějakými návštěvami příbuzných nemůžete vůbec počítat. Ale jak Matěj sám říká, Skype bohatě stačil.

To, proč se Honza rozhodl ve Finsku zůstat, má osobní, ale i praktické důvody. „Vybavení této školy je neskutečné. Je tu spousta cvičeben, škola je otevřená 24/7, nástroje ve výborném stavu. Je jasné, že Finsko má dostatek finančních prostředků, které může narvat do vzdělání, čímž se od Česka docela liší. Přístup profesorů ke studentům je rovnostářský, člověk se nemusí bát otázek, jelikož se každý snaží maximálně pomoct.“ Některé důvody z výše zmíněných jsou také věcmi, které Honzovi na HAMU chyběly: „Tady je velký výběr přednášek, spousta předmětů pro klavíristy a většina předmětů společných pro všechny studenty, je vedena v anglickém jazyce. Na HAMU mi chyběl například feedback od profesorů.

Tady má každý student možnost hrát před lidmi a následně dostane feedback. To je podle mě velmi důležité.“ S tím souhlasí i Marie: „U nás je klasický seminář na obehrávku, kde občas někdo ze studentů něco řekne a zhodnotí. V Londýně se studenti, pokud chtějí, hlásí na seminář, který se odehrává každý týden a kde je vždy nějaký profesor, který si žáka poslechne a začne ho učit. Je to jiný náhled na věc. Asi bych brala kombinaci našich českých obehrávek s tímto anglickým seminářem. Přišlo mi to jako super zpestření. Stejně tak jsem měla i předmět ‚práce s dirigentem‘ nebo Alexandrovu techniku – obojí muzikant v běžné praxi využije a na HAMU mi to chybí. My tu máme pouze tradiční předměty. A o možnostech cvičení ani nemluvím. I bez rezervace člověk vždy nějaké místo našel, i když překvapivě neposkytovali dobré klavíry. A co tedy taky musím vyzdvihnout, byly networkingové večery 3x do týdne, které se konaly v klubu/kavárně v suterénu. Pro nové studenty to bylo k nezaplacení.“

Když jsem se ptala, zda měli nějaké strachy či pochyby, jestli život v zahraničí zvládnou, odpověď byla ve většině kladná. „Já se bála úplně všeho. Určitou zásluhu na tom měla ta nekomunikace školy, bála jsem se, že jsem měla něco udělat, a ono mi to uteklo. Měla jsem taky strach, zda finančně vyjdu, i když jsem věděla, že tu pro mě rodiče jsou,“ vyjadřuje své původní obavy Marie. Pro Matěje největší strach představoval let letadlem a neznalost prostředí, ve kterém bude několik měsíců pobývat: „Nerad lítám, zároveň jsem nevěděl, kam přesně pojedu. Takže když se rodiče ptali, kde budu, nemohl jsem říct nic jiného, než že někde v Indonésii.

To pro mě bylo celkem psychicky náročné.“ Ludmila, která byla kromě letních kurzů i ve Vídni, měla respekt hlavně z jazykových schopností: „Angličtina pro mě není problém, ale němčinu jsem uměla spíše teoreticky, takže pak s někým mluvit byl pro mě zpočátku oříšek.“ Já měla smíšené pocity.

Věděla jsem, že změna je pro mě únik, ale zároveň jsem si nebyla jistá ničím. Chtěla jsem čas pro sebe, ale věděla jsem, jak mi moc Praha a lidé v ní budou chybět. Ale později jsem pochopila, že člověk musí získat nadhled i nad tím, co má tak rád, aby se mohl vrátit silnější.

Když se mě někdo zeptá, jaké to bylo, ráda odpovídám, že to byla zkušenost k nezaplacení, a že jsem taky měla štěstí, že to přišlo všechno ve chvíli, kdy jsem to nejvíce potřebovala. Ostatně všichni se shodneme na tom, že náš výběr, ať už náhodný nebo ne, nás nesmírně obohatil. „Dartington byl pro mě veliká zkušenost, která přinesla osudové setkání s mou současnou nejlepší kamarádkou,“ říká Ludmila, která by kurzy doporučila a klidně by i vyrazila znovu. „Ve Vídni jsem získala mnoho kontaktů a dostala jsem se tam i do jedné agentury, ale tehdy jsem pochopila, že Vídeňáci se s člověkem přestanou bavit v tu chvíli, co opustí Vídeň. Jsou tedy zpočátku hodně vřelí, ale pak zabouchnou dveře před každým, kdo odjede pryč. Na druhou stranu jsem se tam posunula technicky, cvičila jsem Mozarta a Beethovena, protože jsem věděla, že jsou na to velmi striktní a že se hodně naučím.

Ale tím, jak jsou striktní, jsem často měla pocit, že zabíjejí individualitu a studium je svazující. Což oproti HAMU je velký rozdíl. Naše škola mi vyhovuje v tom, že dává prostor lidem v jejich osobním rozvoji a finančně podpoří studentské projekty. To v zahraničí nebývá běžné. Pokud by se mě tedy někdo zeptal, jestli bych šla znovu do Vídně, tak řeknu, že ne.“ A Ludmila nebyla jediná, komu něco v zahraničí chybělo: „V Londýně mi chyběl tělocvik. V tomto ohledu nabízí AMU nepřeberné množství cvičení, což je pro muzikanta, který se denně u nástroje hrbí, stěžejní,“ dodává Marie, která Londýn miluje a rozhodně by neváhala, kdyby měla možnost jet znovu. Honza prožívá na finském Sibeliu euforii a sám odpovídá na otázku doporučení, že pravděpodobně existují negativní stránky, ale zatím je nezná: „Určitě bych Sibelius doporučil. Lidi jsou tu obecně víc v pohodě, víc si váží práce a nevylévají si vztek na někom jiném.“ Matěj by doporučil Indonésii každému, kdo je otevřený novým zkušenostem, improvizaci a chce si rozšířit obzory, a dodává: „Program není jen pro studenty hudebních škol, ale obecně pro zájemce o indonéskou kulturu. Tudíž není možnost vybrat si konkrétní nástroj, ale dostaneš to, co je v dané oblasti tradiční. Ani já nemusel hrát na bicí, ale do přihlášky byla možnost napsat si preference oblastí. S Danem (Mikoláškem, vedoucím katedry, pozn. red.) jsme vybírali takovou oblast, kde se učí tradiční gamelán.

Poslali mě sice jinam, ale věděli, že jsem bubeník, takže ta 33 #

ERASMUS + –

Network je základní kámen všech zahraničních pobytů. Já měla trochu smůlu v tom, že moje stáž byla pracovní a můj tým velmi malý. I přesto, že jsem bydlela se dvěma Slovinkami, jsem se zpočátku musela adaptovat na samotu, která byla všeobjímající. Přátele jsem si našla až po třech měsících, přičemž spousta lidí vám řekne, že kamarádství se začne budovat až po půl roce stráveném v dané zemi. „Občas si s někým napíšu, převážně z Indonésie, ale spoustu známých mám díky tomuto programu po světě. Tím, že jsme tam společně trávili celé dny, se pro mě stali jakousi druhou rodinou,“ přibližuje Matěj. Ludmile se díky letním kurzům obrátil život naruby: „Asi sedmý nebo osmý den kurzů jsem potkala Alissu Firsovou, brilantní klavíristku, která mě poprosila, zda bych s ní nezahrála Poulancovu sonátu.

Na nácvik jsme měli 20 hodin a výsledek jsme měli představit Pascalovi Rogému. Tomu se to líbilo natolik, že nás přihlásil na soutěž do Plovdivu. Na základě toho se rozjelo neskutečné množství koncertů a Alissa se stala mou nejlepší kamarádkou.“

bicí položka tam stejně nakonec byla. Dan všechny možné výjezdy velmi podporuje a tímto bych mu chtěl ještě zpětně poděkovat, i za krásné doporučení, které mi k přihlášce dodal. Pobyt v Padangu na mě měl obrovský vliv. Přivezl jsem si odtamtud talempong, což je velmi unikátní nástroj, jediný ve střední Evropě, který dodnes využívám na různých koncertech. Ale třeba pro muzikanty je tam i možnost vzít si svůj nástroj s sebou a učit se skladby, které jsou pro danou oblast tradiční.“ A já? Slovinsko se pro mě stalo druhým domovem, ale věřím, že každá zahraniční zkušenost se počítá, a možnost přebývat v zahraničí nějaký čas a být za to placen, se jen tak v životě neopakuje. Proto jeďte, dokud ta možnost je.

Držím vám palce!

FINSKO / SIBELIUS ACADEMY / ERASMUS + STUDIJNÍ POBYT Město: Helsinky Studium: BcA. i MgA. Délka pobytu: zimní/letní semestr nebo celý rok Stipendium: pokrývá celý pobyt, výše stipendia záleží na konkrétní zemi a délce pobytu (Finsko cca 600 eur/měsíc) Obory: Hudební nástroje, teorie, technologie, skladba, arts management Deadline přihlášek na ak. rok 2024–2025: zatím není zveřejněn (předpoklad březen 2024) Přihláška: podává se přes aplikaci EASY Potřeba k přihlášce doložit: CV, motivační dopis, přehled kreditů, sken titulní strany pasu, video nahrávku (v případě nástroje či zpěvu), partituru (v případě skladby) a portfolio (v případě hudební teorie a technologií). Na skladbu a arts management je požadován online pohovor + dokumenty pro Erasmus office Po ukončení pobytu: doložení výpisu kreditů, případně další individuální dokumenty Rady a detailnější info: Mezinárodní oddělení HAMU, Mgr. Anna Poppová, anna.poppova@hamu.cz Více info o škole: https://www.uniarts.fi/en/student-exchange/

SLOVINSKO / ERASMUS + INTERNSHIP PROGRAMME (PRACOVNÍ STÁŽ) Město: Lublaň Výběr stáže: instituci/pracoviště si student vyhledává a vyjednává sám, případně je možnost vybírat z evropské databáze, kde jsou nabídky stáží Délka pobytu: min. 60 dní, max. 12 měsíců – musí se uskutečnit do roka od ukončení studia Stipendium: pokrývá pouze 90 dnů stáže, posléze pouze zero grant (tedy bez finančního krytí) Deadline přihlášek: dohoda musí být podepsána před ukončením studia Potřeba doložit: zvací dopis od pracoviště, jazykový test, vyplněnou dohodu o stáži, účastnickou smlouvu s agenturou, prohlášení o sjednaném pojištění (všechny vzory dokumentů dodá Evropská rozvojová agentura ERA) Po ukončení stáže: jízdní doklad o cestě tam a zpět, certifikát o absolvování stáže, závěrečnou zprávu (pro Národní agenturu a ERA) a závěrečný test z jazyka Výjezdy: členské státy EU, země EHP, kandidátské země (S. Makedonie, Srbsko, Turecko) Rady a detailnější info: Mezinárodní oddělení HAMU, Mgr. Anna Poppová, anna.poppova@hamu.cz

# 34

ERASMUS + –

Město: Jakarta – Bali, West Sumatera, East Kalimantan a East Java Délka pobytu: kolem 3 měsíců Stipendium: pokrývá školné (včetně mimoškolních aktivit), zpáteční letenku, ubytování (strava + nocleh), místní dopravu, omezené zdravotní pojištění a měsíční příspěvek (2 000 000 rupií, v přepočtu 3000 Kč) Požadavky: 21–30 let, povinné základy angličtiny, nutný zájem o umění a indonéskou kulturu, absolvování střední školy s maturitou Deadline přihlášek: registrace budou otevřeny v únoru 2024, předpoklad deadlinu březen 2024 Potřeba doložit: motivační dopis, pasové fotografie, sken pasu, zdravotní potvrzení, doporučení (např. od vedoucího katedry), čestné prohlášení (dokument dodá indonéská ambasáda) Detailnější info: indonéské velvyslanectví v Praze

foto: archiv E. Zamouřilové, autor: Paul Bourdrel

INDONÉSIE / BSBI PROGRAM – ARTS AND CULTURE SCHOLARSHIP / TŘÍMĚSÍČNÍ POBYT

ANGLIE / ROYAL ACADEMY OF MUSIC / ERASMUS + STUDIJNÍ POBYT Město: Londýn Studium: BcA. i MgA. Délka pobytu: trimestr (září–prosinec, leden–duben) nebo celý akademický rok Stipendium: pokrývá celou dobu pobytu (Anglie cca 600 eur/měsíc) Obory: hudební nástroje, jazz, skladba…

Deadline přihlášek: 15. březen na následující rok Přihláška: podává se přes jejich vlastní portál Potřeba k přihlášce doložit: videonahrávka (z nedávné doby, 20 min.), learning agreement, motivační dopis, CV, doporučení (vedoucí katedry nebo učitel), výpis kreditů + dokumenty pro Erasmus office Rady a detailnější info: Mezinárodní oddělení HAMU, Mgr. Anna Poppová, anna.poppova@hamu.cz Více info o škole: https://www.ram.ac.uk/study/exchanges/incoming -exchanges

Obory: od opery po folk Deadline přihlášek: zeptejte se A. Poppové Rady a detailnější info: Mezinárodní oddělení HAMU, Mgr. Anna Poppová, anna.poppova@hamu.cz Více info o kurzech: https://www.dartington.org/whats-on/programme/ summer-school/about/

ez

ANGLIE / DARTINGTON MUSIC SUMMER SCHOOL / MISTROVSKÉ KURZY Město: Dartington Studium: několik úrovní od absolutních začátečníků po profesionály Délka pobytu: kurzy trvají od konce července do půlky srpna, pobyt na cca 7 dnů Stipendium: zeptejte se A. Poppové 35 #

foto: archiv Pavla Svobody

PAVEL SVOBODA # 36

VARHANÍK, PEDAGOG, ŘEDITEL KOMORNÍ FILHAR‑ MONIE PARDUBICE A TAKÉ POSLANEC STUDOVAL NA KONZERVATOŘI V PARDUBICÍCH A NÁSLEDNĚ NA HAMU V PRAZE VARHANY. BĚHEM STUDIÍ ABSOLVOVAL NĚKOLIK MEZINÁRODNÍCH SOUTĚŽÍ, Z NICHŽ MUSÍ‑ ME ZMÍNIT JOHANN-SEBASTIAN-BACH-WETTBEWERB LEIPZIG, KDE ZÍSKAL 2. CENU A TITUL BACHPREIS‑ TÄGER, NA MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽI PRAŽSKÉ JARO ZÍSKAL 3. MÍSTO A NA MEZINÁRODNÍ INTERPRETAČNÍ SOUTĚŽI V BRNĚ OBDRŽEL 1. CENU. O JEHO HUDEB‑ NÍCH ZAČÁTCÍCH A STUDIÍCH NA HAMU, ALE I O TOM, JAK TĚŽKÉ JE PROPOJIT POST ŘEDITELE A POSLAN‑ CE, SI DNES POVÍDAL S ALFREDEM HABERMANNEM. Jaké byly vaše hudební začátky? Hrál jste v dětství na nějaký hudební nástroj?

Mé začátky byly úplně obyčejné – rodiče si řekli „aby kluk nezlobil, dáme ho do nějakého kroužku“. A tak jsem začal chodit do hudebky hrát na akordeon. Moc jsem necvičil, ale měl jsem skvělou učitelku a postupně jsem se do toho dostal a začalo mě to dokonce bavit.

Proč jste si vybral varhany a jak jste se dostal k jejich studiu?

Už na základní škole jsem byl fascinován varhanami a vnímal jsem skoro jako nemožné se na ně naučit. Když jsem je v Dobrušce slýchával v kostele, běhal mi mráz po zádech.

Pak u nás v Dobrušce začala na klavír učit varhanice Radka Zdvihalová (tehdy Štolbová). Začal jsem k ní chodit na hodiny klavíru a ona mne připravila na přijímačky na konzervatoř. Po konzervatoři byla HAMU jasná volba. Moje sestra šla

Jak vzpomínáte na svá studia na HAMU? Co vše vám tato škola dala?

Všechno je to o lidech. Já jsem měl na lidi spíš štěstí, hlavně profesor Jaroslav Tůma, který je praktický a zkušený koncertní varhaník, mi naprosto vyhovoval. Inspiroval mě a tu svobodu jsem skutečně měl. Už během studií jsem organizoval různé akce, založili jsme s kamarády hudební festival nebo varhanní konferenci. Samozřejmě jsem přemýšlel o systému školství, a když mi něco vadilo, šel jsem to řešit. Dokonce jsem inicioval nějakou petici (smích). Bohužel státní instituce jsou často pomalé a zkostnatělé, což je daň za nějakou konzervativnost a jistotu (byť nedostatečného) financování.

Celkově to ale byla úžasná léta a jsem za to moc vděčný.

Kam vedly vaše první kroky po ukončení HAMU? Bylo lehké se uplatnit po absolvování studia?

Už během školy jsem hrál koncerty a jezdil po soutěžích, takže jsem byl muzikant na volné noze. Později jsem při doktorátu odučil pár hodin na hudebce a také na hudební katedře Univerzity Hradec Králové. Byly to skvělé zkušenosti a od té doby obdivuji všechny, kdo to dělají dobře celý život.

Já bych to asi neuměl. Uplatnit se jako sólista v klasické hudbě bez „jiného“ zaměstnání vyžaduje velké oběti nejen v osobním a rodinném životě. Zkrátka pokud nejste úplně geniální, je to obrovská dřina na úkor jiných věcí, a stejně se to nemusí podařit. A tak jsem si zvolil vlastní cestu.

V roce 2020 jste se stal ředitelem Komorní filharmonie Pardubice, od roku 2021 jste také poslancem. Jak se to stalo?

V Pardubicích mám rodinu, a tak jsem se poprvé v životě přihlásil do konkurzu na pracovní místo, nastudoval jsem si výroční zprávy, zákony, zahraniční literaturu a uspěl jsem.

Praxe pak byla velká jízda. Přišel covid, řešili jsme rekonstrukci budovy Domu hudby… to by všechno vydalo na knihu. Vládní restrikce mi vadily hodně, vzpomínám zejména na zákaz vstupu do obchodů nebo omezení kapacity v sálech či prokazování bezinfekčnosti. Nadával jsem na to. Když pak 37 #

NAŠI ABSOLVENTI

NAŠI ABSOLVENTI

po gymnáziu na farmacii, a když jsem viděl, co všechno se musí učit, biflovat, a jak je na nervy, bylo jasné, že potřebuju svobodu s malým „s“. Rozhodl jsem se, že chci dělat hudbu profesionálně a nejlíp, jak to půjde.

foto: archiv Pavla Svobody

# 38

NAŠI ABSOLVENTI

Jak se tyto, z prvního pohledu naprosto odlišné pozice dají „skloubit“?

Na začátku jsem si to nedovedl představit. Mám ale skvělý tým lidí v Pardubicích, na které se mohu spolehnout, a mám i podporu zřizovatele orchestru. Navíc ve sněmovně se hlavně věnuji kulturní politice a školství, jsem předsedou podvýboru pro kulturu a ta témata jsou vlastně stejná jako v roli ředitele filharmonie – agenda ministerstva kultury, dotace, platy a zákoník práce.

foto: archiv Pavla Svobody

přišla nabídka kandidovat do sněmovny, hodně jsem váhal, ale pak to bylo jasné. Jak bych si totiž mohl stěžovat na poměry, kdybych to aspoň nezkusil změnit?

Zůstáváte však i nadále aktivním umělcem, obdržel jste několik cen na mezinárodních soutěžích. Co byste doporučil začínajícím umělcům?

Makat, co to jde, ještě na škole! Potom už není čas . Studium hudby je opravdu nádherná věc a do naší civilizace to patří.

Máme obrovskou tradici, a to má velkou hodnotu. Držím palce, aby se vám na HAMU líbilo tak jako mně! ah

39 #

KONCERTNÍ REFLEXE ÚVOD FESTIVALU

ECHOFLUXX

ZA ÚČASTI SKLADATELŮ Z HAMU JIŽ POTŘINÁCTÉ SE KONAL FESTIVAL NO‑ VÝCH MÉDIÍ, HUDBY A UMĚNÍ ECHOFLUXX. VE TŘECH KONCERTECH SE ORGANIZÁTO‑ RŮM (PŘEDEVŠÍM DANIELU SENNOVI) PO‑ DAŘILO OPĚT PŘEDSTAVIT OBDIVUHODNÉ MNOŽSTVÍ SOUDOBÉ HUDBY – A JAK BÝVÁ ZVYKEM, NA PROGRAMU BYLI ZASTOUPENI I SKLADATELÉ A INTERPRETI SPOJENÍ S HAMU. HNED ÚVODNÍ KONCERT FESTIVALU 12. ZÁŘÍ, NA NĚMŽ VYSTOUPIL ANSÁMBL PRAGUE MODERN VEDENÝ DAVIDEM DANELEM, OBSAHOVAL KOMPOZICE JAKUBA RATAJE A PATRIKA KAKA; DÁLE PAK CHRISTOPHERA FRYEHO, RAVIHO KITTAPPY, BRIGID BURKE, LUCIE VÍTKOVÉ A FERNANDY AOKI NAVARRO. # 40

Prague Modern patří k známým značkám na poli soudobé hudby, byť se v posledních letech neobjevuje až tak systematicky. V kostele sv. Klimenta vystoupil soubor ve složení Daniel Havel (flétny), Lukáš Pavlíček (hoboj), Petr Sedlák (fagot), David Danel (housle), Roman Hranička (housle), Martina Matoušková (viola), Balázs Adorján (violoncello), Klára Pudláková (kontrabas). Sólistkou byla v poslední skladbě zpěvačka Annabelle Plum. Program spojoval skladby autorů a autorek s velmi různými pozadími, z různých krajin (Česko, Brazílie, USA, Austrálie), v různých fázích své kariéry. Je podle mě jen trochu škoda, že ač o skladatelích a skladatelkách jsme si v programovém letáku přečíst mohli, „programme notes“ ke skladbám zařazeny nebyly. V rámci soudobé hudby jsou přitom slova k programu podle mě často dosti obohacujícím prvkem.

Jako první zaznělo Lux Aeterna od Christophera Fryeho. Převážně klidně probíhající hudební tok, výrazově odpovídající tomu, co si pod skladbou s takovým názvem představíme, se vyznačoval dominancí melodické složky. Vystavěn byl tak, aby gradoval ve svém posledním bloku; autor pracoval s tektonikou takovým způsobem, že bez problémů udržel pozornost posluchačů. Jednotlivé hlasy přitom zvládlo Prague Modern (ve složení housle, viola, cello, flétna a hoboj) velmi citlivě modelovat, a ze skladby se tak stal opravdu velmi barevný, plastický zážitek. Účinku navíc pomohla i chrámová akustika, pro tento typ hudební struktury ideální. Úplně jinou hudební řeč použil autor další kompozice, Ravi Kittappa. V jeho kompozici pouze Vše/pouze/Vše pouze pro sólové housle a elektroniku předepisuje sólistovi (David Danel) virtuózní plochy, part je proměnlivý a velmi exponovaný. Začíná hned zostra, drsnými repetitivními vpády, tón houslí se místy přibližuje ke scratch tónům. David Danel pojal kompozici nekompromisně a mimořádně sugestivně, skvěle si poradil jak s technicky, tak s výrazově vypjatými úseky. Navíc nakonec dovedl hudební proud k jisté katarzi – dílo totiž (snad i trochu překvapivě) končí ztišeně, ve flažoletech zaznívajících po až pastorálně laděných melodiích.

Následující skladba The Angst of Strings od Brigid Burke byla velmi komplexním kusem pro dvoje housle a violoncello.

Začala spíše nenápadně, v nízkých dynamikách a pizzicatech,

ovšem stala v dalším čísle Annabelle Plum. Nesmírně flexibilní, všestranná a zároveň vždy stylově autentická zpěvačka byla protagonistkou závěrečného čísla Unnoticed Spectacles. Annabelle Plum seděla vpředu uprostřed chrámové lodě a svůj part začala postupným rozvíjením z celkem nenápadného brumenda. To se ovšem postupně stávalo čím dál naléhavějším projevem a vedlo až k zoufalým výškám na pomezí klasického zpěvu a výkřiku (v podání Annabelle Plum extrémně podmanivým). Instrumentální složku tvořily dechové nástroje rozprostřené v kostele, interpreti se přitom postupně přibližovali ke zpěvačce. Kromě svých nástrojů ale využili i řadu dalších předmětů: sklenky, „hadice“, řehtačky – zvukový výsledek tak byl relativně pestrý, a ač nejsem vždy příznivkyní takových řešení, v tomto případě se „nehudební“ předměty podařilo zapojit dostatečně funkčně. Skladba končí jakousi melodramatickou rovinou, kdy sólistka na prodlevě dechů rytmicky odříkává svůj text. Velmi působivé vyústění celého posluchačsky a interpretačně rozhodně ne jednoduchého programu.

Pozoruhodně vystavěna byla i skladba .jouissance_f Patrika Kaka. Skladba stojí na detailech, skladatel velmi pozorně pracuje s drobnými myšlenkovými prvky, mikrotonalitou, smysluplně též volí rozšířené techniky a artikulaci. Žádný z detailů přitom není samoúčelný, využívá je tak, aby fungovaly v prospěch celku. Velká deviza Kakovy kompozice je podle mě v určité dramatičnosti, která ji přirozeně provází zejména v expresivnějších úsecích. Velmi dobře skladba vyznívá i po stránce instrumentace – flétna s fagotem se přirozeně doplňují a zajímavě interagují se smyčci.

lm

V druhé polovině programu zazněla díla, která už více pracovala i s prostorem kostela: jednak to bylo dílo Kohout Lucie Vítkové, jednak zlehka scénicky pojatá Unnoticed Spectacles Fernandy Aoki Navarro. Vítková si jako centrum své partitury vybírá fagot. Ten stojí v struktuře jako sólový nástroj – ovšem až na konci se mu povede opravdu čnít nad komplexním „shlukem“, jejž zdařile vytvářejí další nástroje. Je zajímavé sledovat tuto cestu – ke konci se dění rapidně zředí, až nakonec zůstává jen zvuk fagotu a ticho. Skvělým interpretem byl v tomto případě Petr Sedlák, jenž dokázal svým tónem zaplnit celý prostor. Nejsugestivnější interpretkou večera se 41 #

KONCERTNÍ REFLEXE

později se však rozvinula do znepokojivého, v některých úsecích mírně diskontinuálního projevu, jenž si vyžadoval zdatné a skvěle sehrané interprety (ty našla Burke v Danelovi, Hraničkovi a Adorjánovi). V tomto případě jsem však měla dojem, že práce s materiálem, byť velmi propracovaná a detailní, nestačila na to, aby dílo účinkovalo zcela naplno; některá místa (třeba právě pizzicato v úvodu) zněla pro mě již trochu jako klišé. Úplně jiný dojem na mě udělalo hned další číslo, Transition od Jakuba Rataje, kterou skladatel sám dirigoval. Dílo pro smyčce a basovou flétnu se odvíjelo trochu jinak než díla předešlá – jasněji zde z mého pohledu dominovala jednotlivá gesta nástrojů, někdy oddělená, někdy velmi jednotná, vždy však vnitřně provázaná.

Vedle mimořádně zajímavého timbru (determinovaného tak trochu již obsazením) se skladba vyznačuje velmi organickými proměnami, neobsahuje velké zlomy, pořád se v ní však děje něco nosného, zajímavého. Na ploše jen o něco delší než pět minut se dokázala stát koncentrovanou, obsažnou výpovědí – a nádherným zážitkem.

ODDYCH ↓ VTIPY…O ŽESTÍCH Proč je horna božský nástroj?

Protože na to hraje člověk, ale jen Bůh ví, co z toho vyleze.

Víš jak poznáš, že ti přišel na návštěvu hornista?

Kiksne ti zvonek.

Kolik prvních trumpetistů je potřeba na výměnu žárovky?

— Pět. Jeden maká, zbytek přemítá, jak by ji asi měnil Miles Davis.

— A kolik těch druhých?

— Žádný, ani jeden z nich nedosáhne tak vysoko.

Co podáš trombonistovi, když se topí?

Jeho futrál.

VÍTE, ŽE…? …HAMU má nového tajemníka? Je jím Mgr. Karel Strnad. …devět je studentů Erasmu studujících v současném zimním semestru na HAMU? V letním pak čtyři a celoročně se tu ustálil počet na osmi studentech. Pětatřicet je naopak studentů HAMU, kteří tento rok vyjíždějí za zkušenostmi do zahraničí.

VÝZVA – BAVÍ TĚ PSÁT A SLEDOVAT HUDEBNÍ DĚNÍ? CHCEŠ SE PŘIDAT DO NAŠEHO REDAK‑ ČNÍHO TÝMU? NEBO MÁŠ JEN NÁPADY, O ČEM BYCHOM MOHLI PSÁT? SVOJE NÁPADY, PŘIPO‑ MÍNKY A POSTŘEHY NÁM MŮŽEŠ NAPSAT NA NAŠI E-MAILOVOU ADRESU redakce@hamu.cz.

Redakce: Alfred Habermann, Gabriela Barillová, Lucia Maloveská, Eliška Zamouřilová Odborná spolupráce: Adam Halaš, Anna Poppová, Eva Lorencová Grafické zpracování: Eva Holá Děkujeme všem za poskytnutí rozhovorů a informací.

Redakční uzávěrka: 30. 9. 2023

Malostranské nám. 258/13, 118 00 Praha 1 +420 234 244 101 hamu@hamu.cz

# 42

43 #

# 44