„To co je dnes a jak to vypadá a funguje, nebylo v minulosti a samozřejmě nebude ani v budoucnosti.“
rozhovor s vedoucím katedry hudební produkce prof. PhDr. Jiřím Štilcem, CSc.
„Věnovat se hudební režii považuji za největší dar v mé kariéře.“
rozhovor s proděkankou doc. MgA. Sylvou Stejskalovou, Ph.D.
Alfred Habermann
šéfredaktor
Vážení čtenáři, jsem rád, že v rukou držíte první číslo časopisu #hamu v tomto akademickém roce. Rozhodli jsme se, že následující tři čísla budou patřit menším katedrám naší fakulty. Některé jsou možná trošku hůře uchopitelné pro prezentaci navenek, ale pokusíme se je vám co nejlépe přiblížit.
Začínáme katedrou hudební produkce, katedrou, bez které by se neobešly žádné velké projekty. Pro název celého čísla jsme zvolili jasné a výstižné PRODUKCEHAMU.
Poměrně velkým oříškem bylo najít nějaké fotografie z této katedry, protože produkční většinou nikdo cíleně nefotí, ale věřím, že naši snahu oceníte.
Také věřím, že oceníte článek o historii Lichtenštejnského paláce, rádi si přečtete rozhovor s referentkou sekretariátu kateder Stanislavou Adamcovou či něco o vyučovaném předmětu z oboru hudební produkce.
Přeji vám všem úspěšný start do nového akademického roku. A pokud byste se chtěli přidat do našeho týmu, neváhejte a napište nám na adresu redakce@hamu.cz nebo mě „odchytněte“ někde na chodbě fakulty.
Nenechte si ujít
4a1/2 enviromentální den AMU a Evropský týden
udržitelnosti
30. 9.–3. 10. / kampus HAMU, Malostranské náměstí
V rámci Evropského týdne udržitelnosti 2024 (ETUR 2024) pořádá Environmentální panel AMU 4a1/2 environmentální den, který bude ale rozprostřen do několika dní
Těšte se na:
30. 9., 10:00–13:00 / Galerie HAMU
Klaunsko-aktivistický workshop pod vedením Florenta Golfiera z tYhle)
1. 10., čas a místo upřesníme
Workshop soundpaintingu s Emilií Forck z TDU Wien 3. 10.
Zvuková procházka s Ianem Mikyskou po kampusu
Malostranská a okolí
Večerní promítání FAMU filmů v projekci Lažanského paláce
Více informací budeme průběžně zveřejňovat na webu a sociálních sítích AMU
Mladí ladí jazz: ECHT (BE)
2. 10. / 20:00 / Fuchs2 / koncert Belgická elektronická smršť ECHT se po své české premiéře na Mladí ladí fest 2023 vrací zpátky do Prahy!
Skladatel a držitel 2 cen Grammy a 2 Oscarů, který se proslavil soundtracky ke hře a seriálu The Last of Us a k filmům, jako je Zkrocená hora, Babel nebo Na cestě, přijede po 15 letech do Prahy.
Nathalie Stutzmann s Českou filharmonií
9.–11. 10. / 19:30 / Dvořákova síň, Rudolfinum / koncert
Při svém debutu u České filharmonie se dirigentka
Nathalie Stutzmann představí v Čajkovského symfonii č. 6 a v Koncertantní symfonii Es dur pro housle, violu a orchestr od Wolfganga Amadea Mozarta.
JFB 24: Jiří Slavík & Polka-Boys: Polkatime
13. 10. / 19:30 / Divadlo Husa na provázku, Brno / koncert
Nový projekt Jiřího Slavíka, na kterém se podílejí vesměs velká jména naší jazzové, ale i klasické scény: Cyrille Oswald (flétny a tenor saxofon), Michal Wróblewski (klarinet a alt saxofon), Marcel Bárta (basklarinet a tenor saxofon), Štěpán Blinka (housle), Milan Kárník Jakeš (viola), Jan Keller (violoncello), Taras Voloschuk (kontrabas) a Jakub Tengler (bicí a perkuse).
Jedna z nejkultovnějších osobností současné jazzové scény se představí v brněnském Sono Centru v rámci letošního Jazz Fest Brno.
Zdeněk Fibich: Šárka
premiéry 7. a 9. 11. / 19:00 / Národní divadlo
Fibichova Šárka volně navazuje na děj slavnostní opery
Libuše Bedřicha Smetany. Líčí vypuknutí tzv. dívčí války po smrti mytické kněžny, kdy ženy chtěly získat zpět své výsady, které měly za Libušiny vlády. Nová inscenace bude v Národním divadle uvedena po více než čtyřiceti pěti letech od posledního představení.
Sólový recitál virtuózního klavíristy, který jazz naučil mluvit arménským hudebním jazykem.
Jean-Philippe Rameau: Platée
premiéry 21. a 23. 11. / 19:00 / Státní opera / barokní opera Po patnácti letech se do repertoáru Národního divadla vrací barokní opera a po dlouhých pětadvaceti letech je to dílo francouzského operního guru 18. století Jeana-Philippa
Rameaua, a je to jeho světově proslulá „comédie lyrique“
Platée, která ovšem v historii Národního divadla, Státní opery ani jejího předchůdce Nového německého divadla nebyla nikdy uvedena.
Choreology – Past and Present
29. 11. / 10:00 / Galerie HAMU / konference
Cílem mezinárodní konference je představit tematické spektrum a metody současné choreologie a hlavní směry tanečního výzkumu.
Groove Brno: MonoNeon (USA)
7. 12. / 20:00 / Metro Music Bar, Brno / koncert
Představujeme: Katedra hudební produkce
Za úspěchem každého slavného hudebníka, hudebního tělesa, akce či nahrávky stojí schopný manažer!
Obor Hudební produkce vznikl na fakultě v roce 1988 a jeho první běh byl zahájen následující rok. Jedná se tedy
o jeden z nejmladších oborů na HAMU. Důvod vzniku oboru byl dán proměnou společenských a politicko-kulturních podmínek. Nároky rychle se rozvíjejícího showbusinessu a hudebního života i průmyslu vyvolaly potřebu vzdělaných praktiků, schopných organizátorů a propagátorů klasické hudby. Hudební produkce, management je jedním z nejrychleji se proměňujících ve struktuře fakulty, reaguje na vývoj v oblasti hudby, skutečnost, existenci nových médií, nových způsobů propagace a šíření hudby, roli internetu
a sociálních sítí. Budoucí manažeři se dnes musí velmi dobře orientovat nejen v oblasti klasické hudby, ale i hudby non-artificiální, a to jak v sektoru neziskovém, tak i ve světě soukromého podnikání. Absolvent oboru má široké uplatnění v kulturních institucích, médiích, nakladatelstvích, agenturách a státní správě. Díky přímému kontaktu s řadou skvělých umělců mezi pedagogy a přítomnosti studujících mladých hudebníků má student hudební produkce ojedinělou příležitost ověřit si v praxi nabyté znalosti. Studenti se přijímají jednou za dva roky, a to z jednoduchého důvodu – aby našli své uplatnění. Hudební produkci lze studovat standardně v pětiletém studiu (3 roky bakalářský stupeň, 2 roky magisterský stupeň) s možností doktorského studia.
A jak katedru produkce vidí absolventi oboru?
Zeptali jsme se Marka Šulce, který je nejen absolventem, ale také současným pedagogem, Kamily Uherkové, produkční PKF a absolventky oboru v roce 2022, a Johany Matunové, externí produkční Národní galerie, kterou čekají magisterské státnice v září tohoto roku. Marek Šulc
Bylo pro vás studium oboru přínosné, nebo máte pocit, že praxe je v tomto oboru smysluplnější?
Bylo přínosné, a to hned z několika perspektiv. I přesto, že je praxe nesmírně důležitá a v našem oboru bychom se bez ní nepohnuli z místa, je přehled z vysoké školy základem, na kterém se dá stavět. Je to něco jako „řemeslo“. Díky různým předmětům může student nahlédnout do mnoha zákoutí hudebního managementu.
Věnujete se managementu? A o kolika spolužácích víte, že se oboru stále věnují?
Ano, věnuji. Už během studií jsem se začal podílet na hudebním festivalu Lípa Musica, potom jsem nastoupil do rádia Classic Praha, kde jsem se po několika letech moderování přesunul také do vedení této privátní rozhlasové stanice. Věnoval jsem se jeden čas i uměleckému zastupování a agentážní činnosti, když jsem s dirigentem Lukášem Vasilkem manažersky vedl komorní sbor Martinů Voices. Poslední dva roky se věnuji projektu Rok české hudby/Smetana200, jehož jsem koordinátorem. A v září tohoto roku se ujímám funkce uměleckého ředitele Národního festivalu Smetanova Litomyšl.
archiv J. Matunové
F. Renza
M. Tomeš
Mám pocit, že většina spolužáků se oboru věnuje. Pavel Trojan a Kateřina Koutná jsou ve vedení Pražského jara, Libor Kasík je úspěšným šéfem Kulturního centra Uffo v Trutnově, Kateřina Košťálová působí ve vedení jedné významné pražské ZUŠ. Alena Fryščáková působila v Radioservisu a možná jsem i na někoho zapomněl. Pokud ano, omlouvám se.
Co na katedře učíte za předměty? A co byste rád, aby si studenti z hodin odnesli?
Těch předmětů je víc, primárně jsou to předměty Hudba a média a Hudební průmysl. S některými studenty si zároveň povídáme o agentáži, marketingu, sociálních sítích i o managementu v zábavním průmyslu.
Přál bych si, aby si odnesli co nejširší přehled o daných tématech, příklady z praxe, aby měli povědomí o současném hudebním a kulturním dění.
Kam byste si přál, aby katedra směřovala? A je podle vás hudební management, tak jak je vyučovaný na fakultě, stále aktuální?
Myslím si, že naše katedra by měla být tím nejdynamičtějším oborem na celé HAMU. Měli bychom „držet prst na tepu doby“. Sledovat aktuální dění, snažit se přinášet ostatním oborům (především interpretačním) servis v podobě přehledu, jak se „točí“ současný svět hudebního managementu a průmyslu.
Z. Lazarová
Snaží se být aktuální, i když určitě všichni na katedře cítíme právě v té aktuálnosti jisté rezervy. Vnímám ale, že každý z nás – pedagogů i studentů – máme velký zájem na tom, aby katedra měla stále nové podněty. Cítím, jak jsem se studenty na „jedné lodi“ a navzájem si předáváme novinky z našeho oboru.
Kamila Uherková a Johana Matunová
Bavilo tě studium produkce?
Myslím, že studium víceméně jakéhokoliv oboru s sebou nese i méně záživné předměty či předměty, které nemůžou
být univerzálně zábavné pro všechny – a to se samozřejmě týká i produkce. Nicméně v globálu je to během těch pěti let občas až neuvěřitelná mozaika všemožných podoborů, že je zábava rozhodně zaručena. Studium je navíc záživné díky průběžnému budování a rozšiřování kontaktů, ať už v rámci „praxe“ či zkrátka mimoděk díky otevřenému přátelskému prostředí na HAMU.
KU a JM
Bavilo, a vlastně mě na tom nejvíc bavilo to prostředí a lidi. Jsme tam skvělá parta a panuje u nás hezká
atmosféra.
JM
archiv HAMU
archiv HAMU
Co sis z oboru odnesla?
Zcela upřímně jsem toho názoru, že ještě o něco víc než nějaké exaktní znalosti a zaručené dovednosti si z HAMU neseme především obecnou schopnost orientovat se a přirozeně fungovat „v oboru“ – ať už jaksi institucionálně nebo i zkrátka lidsky. Reálně pak záleží opravdu na každém. Kdo chce, propluje studiem víceméně neposkvrněn, kdo má ale zájem v oboru dlouhodobě setrvat, studium hudební produkce mu tuto cestu hodně usnadní. A to je skvělý!
KU
Odnesla jsem si spoustu zkušeností, kontaktů, skvělých přátel! Během studia jsem si mohla vyzkoušet produkci v praxi na několika odlišných projektech, a to si myslím, že je benefit k nezaplacení. Jsem vděčná za to, že jsem měla
možnost vyjet na stáž do Švédska, načerpat zase úplně jiné zkušenosti a odnést si zážitky na celý život.
JM
Chtěla jsi po studiu v oboru zůstat, nebo si přemýšlela nad něčím jiným?
Popravdě jsem velkou část studia žila v tom, že dost možná oborově trochu uhnu, v zásadě jsem čekala, co se naskytne. A právě i vcelku široký záběr toho studia jako takového opravdu dovoluje v následném působení flexibilitu. Neznamená to, že každý absolvent půjde dělat produkční na Pražské jaro nebo do České filharmonie… takže zatím jsem „v oboru“, baví mě to, ale i docela vyčerpává a nedám ruku do ohně za to, že se v budoucnu třeba nevydám alespoň trochu jiným směrem.
KU
Já jsem teď na takovém rozcestí, kdy vlastně přemýšlím, kudy se vydat. Práce v kultuře mě fakt baví a naplňuje, ale na druhou stranu jsme teď se spolužačkami narazily na realitu platů v kultuře, které na produkčních pozicích často nejsou tak vysoké. I to je tedy jeden z faktorů, který mě donutil přemýšlet nad tím, jestli v kultuře zůstat nebo ne. Každopádně pořád asi převažuje to, že mě kultura baví, takže zatím rozhodně tohle prostředí neopouštím.
JM
O kolika spolužácích ze svého ročníku víš, že zůstali v oboru?
Myslím, že zejména co se týká magisterského studia, naprostá většina z nás se tomu věnuje – a díky Bohu za to, občas to může značně ulehčit a zpříjemnit práci!
KU
Myslím si, že asi nikdo nešel úplně mimo obor kultury. Produkci nedělají všichni, někdo třeba učí na ZUŠ, ale jinak jsme tak nějak produkčně rozesetí všude možně – od festivalů přes galerie, orchestry, opery, jazz až po ministerstva a podobně.
JM
Z. Lazarová
Z PROFILU
prof. PhDr. Jiří Štilec, CSc.
„To co je dnes a jak to vypadá a funguje, nebylo v minulosti a samozřejmě nebude ani v budoucnosti.“
Profesor Jiří Štilec je dlouholetým pedagogem Hudební a taneční fakulty, stál při zrodu katedry hudební produkce a vede zde studenty dodnes. Zároveň je ředitelem festivalu Gustava Mahlera v Jihlavě, ředitelem společnosti ArcoDiva, a přichází tedy pravidelně do kontaktu s výkonnými umělci, ví, co potřebují, a může své zkušenosti předávat dalším generacím. O jeho aktivitách si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.
Na Hudební a taneční fakultě AMU působíte od roku 1998, vedete zde katedru hudební produkce. Jak vznikla myšlenka založit tuto katedru?
Myšlenka založit oddělení a posléze katedru hudební produkce (nejprve jako hudební management) souvisí se situ-
archiv J. Štilce
ací hudební oblasti a celého hudebního průmyslu v osmdesátých letech 20. století. V druhé polovině této dekády začalo být zřejmé, že vedle vlastního provozování hudby a organizování koncertů nebo nahrávek je zapotřebí věnovat se profesionálně produkci i marketingu, byť se tomu tehdy tak neříkalo. V oblasti populární hudby vznikala a úspěšně působila soukromá studia, existovaly rozsáhlé produkční týmy, takže populární hudba už přešla na běžný produkčně ekonomický model „západního“ stylu (samozřejmě s jistými výhradami a specifickými rysy), a tak se nejprve v statích Jaroslava Šedy, který na tuto situaci jako zkušený organizátor a bývalý skvělý ředitel společnosti Supraphon reagoval, objevila koncepce tzv. hudební praxeologie. I oblast tzv. vážné hudby se postupně dostávala do odlišné situace a bylo zřejmé, že bez profesionálně vzdělaných manažerů a producentů se neobejde a že celý systém pomalu začíná fungovat jinak. Na HAMU tento obor vznikl a výuka byla zahájena v roce 1988/1989 a asi se sluší připomenout jméno prof. Jaroslava Jiránka
a prof. Jana Vičara, to byly osobnosti, které se nejvíce (vedle dalších) zasloužily o prosazení a etablování tohoto oboru na HAMU.
Jak byste popsal činnost této katedry? Kolik studentů na katedře působí?
Katedra hudební produkce se snaží vychovávat moderní producenty, manažery, intendanty a další organizátory zejména pro oblast tzv. vážné hudby, i když se nevyhýbáme ani dalším typům hudební tvorby, jako je populární hudba, jazz, muzikálová oblast, filmová hudba a tvorba pro gaming. Myslím si, že stále by měli mít početní převahu absolventi oborů, které vychovávají výkonné umělce, skladatele a dirigenty. Proto otevíráme tento obor jednou za dva roky a obvykle je na celé katedře mezi 10 až 15 studenty. Vždy z legrace říkám, že je nutné, aby naši absolventi a absolventky měli koho „manažovat“, aby jich nebylo více než výkonných hudebníků.
archiv J. Štilce
Hudební produkce jako obor se jistě v průběhu času vyvíjí, možná nejrychleji ze všech oborů fakulty. Daří se „držet krok“ s novými technologiemi?
V tom vám dávám zcela za pravdu, technologický vývoj i vývoj celé společnosti, ale i hudebního průmyslu je rychlý, dynamický až překotný. Snažíme se samozřejmě krok udržet, zejména v rámci seminářů, kam zveme odborníky z praxe, a sami se snažíme studentům nabídnout co nejaktuálnější informace a dovednosti potřebné k úspěšnému působení v této oblasti. Momentálně je to oblast digitalizace a umělé inteligence, kam směřuje naše pozornost (spolu s pozvanými odborníky se budeme této oblasti intenzivně věnovat už od podzimního semestru 2024/25), a pak samozřejmě fundraising. Ne všichni budou mít možnost pracovat v subvencovaných organizacích, a tak je schopnost zajistit financování projektů, organizací nebo aktivit z jiných než veřejných zdrojů nesmírně důležitá.
Funguje spolupráce mezi jednotlivými katedrami HAMU?
Podílejí se studenti na produkci některých projektů na HAMU?
Myslím si, že tato spolupráce funguje, a jsem rád, že tak vzniká přirozená vazba mezi vrstevníky, což je pro jejich budoucí působení nesmírně důležité.
Jak vnímáte svou úlohu pedagoga a vedoucího oddělení? Co byste rád studentům předal?
Rád bych jim předal maximum svých zkušeností a znalostí, což je asi krédo každého pedagoga. Optimismus a trvalou lásku k hudbě samotné a k muzikantům, která by je měla provázet až do závěru jejich kariéry, aby je jejich profese nepřestala bavit. A vím, že náš pedagogický úkol je svým způsobem – a teď záměrně volím extremizující zkratku – neřešitelný.
Připravujeme studenty a studentky na dobu, která přijde za mnoho let a někdy i dříve, a samozřejmě ani my přesně nevíme, jak tato budoucnost bude vypadat. Mám na to takovou stručnou a zdánlivě banální pravdu, kterou se snažím co nejvíce opakovat: „To co je dnes a jak to vypadá a funguje, nebylo v minulosti a samozřejmě nebude ani v budoucnosti. Nemyslete si, že budoucnost bude stejná, jako je náš dnešek.“ A pak bych byl rád a snažím se tak zahajovat každý akademický rok, aby naši studenti a studentky byli velkými
archiv J. Štilce
a odvážnými stoupenci tolerance, která naší celé společnosti stále více chybí. Názorový oponent nebo stoupenec jiného názoru není nepřítel – další pravidlo, které je inspirativní už od atmosféry středověkých univerzit!
V roce 2002 jste založil festival Hudba tisíců – Mahler Jihlava. Jak byste přiblížil tento dnes již více než dvacetiletý projekt našim čtenářům?
Tato iniciativa navázala na obnovu rodného domu Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce, kterou jsem s několika přáteli a spolupracovníky zahájil v roce 1998. Festival Hudba tisíců – Mahler Jihlava se snaží tematizovat fakt, že světoznámý skladatel a dirigent Gustav Mahler se narodil na Vysočině a prvních patnáct let svého života prožil v Jihlavě. Festival začíná vždy 18. května, což je datum Mahlerova úmrtí, a končí 7. července, což je datum Mahlerova narození. Má svůj prolog a epilog, jarní a podzimní řadu a vedle orchestrálních koncertů přináší i komorní a sborovou tvorbu. Nezní zde jen Mahler, ale i jeho současníci a „pokračovatelé“ jeho uměleckého zaměření. To je hlavní linie festivalu, který se odehrává především v Jihlavě, ale stále častěji
i na dalších místech Vysočiny. Další dramaturgickou linií, která volně souvisí s životní dráhou Gustava Mahlera, je uvádění skladeb v Čechách a na Moravě narozených tvůrců, kteří se prosadili v 18. století ve Vídni. Snažíme se uvádět vždy obnovené premiéry skladeb, které nacházíme v českých a evropských archivech. Zejména Pavel Vranický, ale i Leopold Koželuh, Franz Krommer/Kramář a v roce 2025 uvedeme obnovenou premiéru skladby Vesperae Solennes ex C Maura Haberhauera (1746–1799). Na festivalu působí i rezidenční mezinárodní orchestr Wranitzky Kapelle, který v červnu 2024 spolu s Linou Tur Bonet natočil komplet Vranického houslových koncertů.
Zároveň jste ředitelem společnosti ArcoDiva, která realizuje řadu vydavatelských projektů. Můžete nám přiblížit své současné projekty?
Naše největší nahrávací projekty vznikají ve spolupráci se společností Naxos. Spolupracuji se svým synem Markem, který je dirigentem a absolventem HAMU, na projektu „Czech Masters in Vienna“ a na kompletech dalších českých autorů. Natočili jsme komplet orchestrálního díla Leopolda Koželuha, pokračujeme v natáčení orchestrálních a koncertantních děl Pavla Vranického, dalším autorem bude Franz Krommer. Kromě těchto autorů 18. století jsme s Markem a různými českými orchestry natočili komplet orchestrálních děl Zdeňka Fibicha a dále natáčíme Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstra. Pro Naxos ještě natáčíme s dalším dirigentem Dariem Salvim komplet orchestrálních předeher, meziher a baletních vložek F. Aubera a H. Marschnera a plánována je řada dalších děl. K posledním projektům pro náš vlastní label ArcoDiva patří Chopin v podání Martina Kasíka a CD s klarinetistkou Annou Paulovou, o nahrávce Vranického houslových koncertů jsem již mluvil, na podzim nás čekají Symfonie č. 1 a 2 Franze Krommera a poměrně neznámá opera Joachima Raffa Dame Kobold.
Práce je tedy hodně a jsme rádi, že naše společnost tyto příležitosti dostává. ah
archiv J. Štilce
Jaký máš vztah k hudbě a proč sis vybral studium hudební produkce právě na HAMU?
Vzhledem k tomu, že jsem vystudovala na konzervatoři klavír, mám blízký vztah k hudbě. Pocházím z částečně hudební rodiny a byla jsem vždycky vedena k tomu, že pokud mě hudba baví, mám ji dělat dál. Třeba na konzervatoř jsem se rozhodla přihlásit teprve měsíc před přijímačkami, učitelka mě trochu proklínala, že se se mnou musela učit teorii přes Vánoce. Studium klavíru na konzervatoři mě opravdu bavilo, podívala jsem se díky němu na spoustu zajímavých míst. Nevěděla jsem ale, jestli v něm pokračovat, protože sólovým klavírem se uživí pouze ti nejlepší z nejlepších. Navíc učit hudbu na plný úvazek by mě nebavilo. Chtěla jsem tak najít nějakou alternativu. Zjistila jsem od kamaráda, že studium hudební produkce na HAMU je fajn v tom, že je blízké hudbě, ale zároveň se člověk učí teoretické předměty typu právo a ekonomie. Opravdu mě to zaujalo, a přestože jsem se s klavírem dostala na JAMU, rozhodla jsem se
nakonec pro studium hudební produkce na HAMU. Barbora Hamáčková
Pocházím z hudební rodiny, moji rodiče vedou barokní soubor. Odmalička jsem vedena k hudbě, od školky jsem hrála na flétnu a ve 12 letech jsem začala hrát na harfu. Po gymplu jsem přemýšlela, co dál, chtěla jsem hrát na harfu, ale nechtěla jsem se oddat pouze sólové kariéře, a tak jsem k harfě hledala ještě něco. Hudební produkce se zdála jako správný směr, protože je to propojení praktičnosti a organizovanosti (kterou mám v sobě) s hudebním světem, který mě baví.
Blanka Konvalinková
K hudbě mám poměrně blízký vztah už dlouho. Odmalička se hudbě věnuju jako hráč na klavír a na bicí. Snažím se také skládat pro svou kapelu a hudba mě zajímá i z pohledu managementu. Proto jsem dříve studoval na VŠE obor Arts management. Důvodem, proč jsem se přihlásil na HAMU, je větší specializace na hudební management a produkci v magisterském studiu. Na této škole mě láká i její umělecké prostředí, na které je člověk zvyklý a má ho rád (i díky kamarádům a známým). Katedra je mi sympatická také tím, že směřuje k praxi. Poslední výhodou je,
že poprvé budu mít školu blízko domova, a na to se těším. Jakub Eben
Můj vztah k hudbě je velmi pozitivní. Odmalička se hudbě věnuju, studovala jsem šest let konzervatoř. Na HAMU jsem se rozhodla jít z důvodu dobré dostupnosti a spousty zajímavých příležitostí. Lákal mě obor sám o sobě. Adéla Jiskrová
Odmala jsem chodil do Základní umělecké školy v ulici Lounských v pražských Nuslích. Nejdříve na klavír a poté i na zpěv. Když jsem ZUŠ dokončil, hledal jsem, co se zpěvem dále, a přihlásil jsem se do souboru Dětská opera Praha. Zde se můj vztah ke klasické hudbě a zejména k opeře prohloubil, a ač jsem tou dobou studoval gymnázium, přihlásil jsem se na Pražskou konzervatoř. Tam jsem následně z gymnázia přešel a už jsem v tom byl „až po uši“. Na HAMU jsem čerstvě absolvoval bakalářské studium v oboru zpěv a dále pokračuji do studia magisterského. Studium produkce jsem si zvolil jako druhý obor, který se se zpěvem skvěle doplňuje. Chtěl jsem poznat hudební svět i z té „druhé strany“ a získat potřebné znalosti o organizaci hudebního provozu. Myslím, že pro každého výkonného umělce není znalost produkční oblasti vůbec
k zahození. Člověk nikdy neví, kam ho život zavane. Martin Bělohlávek
K hudbě mám asi největší vztah z kostela, církve nebo táborů, kde jsem byl už odmala zvyklý zpívat písničky s kamarády a kytarou. Pak jsem někdy začal hrát na bubny a můj vztah se skrze kapely a orchestry prohloubil. Nakonec se k tomu přidalo ještě organizování koncertů a festivalů na gymnáziu a v současnosti si den bez hudby ve sluchátkách nebo naživo asi nedovedu představit. Hudba je něco, co mě nejspíš bude ve větší nebo menší míře provázet celým životem, alespoň doufám. Hudební produkci na HAMU jsem si vybral především kvůli tomu, že jsem si nedal moc času na zjišťování jiných možností a neměl jsem v plánu po maturitě jít studovat mimo Prahu. Před maturitou jsem se moc nechtěl zabývat jinými věcmi, volil jsem tak vlastně mezi Arts managementem na VŠE a produkcí na HAMU a v této dvojici mě víc lákala HAMU. Jáchym Kubias
Jaký je podle tebe nejtěžší předmět, který musíš absolvovat v tomto oboru? A proč?
Našlo se pár jedinců, pro které nebyly úplně nejjednodušší rozbory, vzhledem k tomu, že neprošli hudebním vzděláním. Já osobně jsem to zvládala celkem na pohodu díky předchozímu studiu na
konzervatoři. Čekala bych, že nejtěžší předmět bude právo. Ale zjistila jsem, že je to předmět docela logický a ve finále mě i bavil. Nejtěžší předmět byla pro mě ekonomie. Mikro a makroekonomii jsem těžko chápala, ale naštěstí se na HAMU po nás nepožadovaly žádné vzorečky. Navíc jsem měla nevýhodu v tom, že jsem nechodila na gympl, kde se základy ekonomie vyučují, takže pro mě to byla velká neznámá.
Barbora Hamáčková
Nejtěžší předmět je určitě právo, myslím si, že se na tom všichni v ročníku shodneme. Když právo porovnám s uměleckým předmětem, například s dějinami hudby, tak jsme obecně zvyklí, že si každý najdeme něco pro nás zajímavého a blízkého, a tak má člověk větší motivaci se pak učit. Jenže autorské právo je celkem těžko uchopitelná disciplína a zároveň se stále vyvíjí. Zákoník se zároveň učíme velmi podrobně, a pokud člověk přišel z umělecké střední, může mu to dělat problém. Ale naštěstí po nás pan profesor Štaidl nechce, abychom zákoník „papouškovali“. Je skvělý a snaží se učení propojovat hodně s praxí. Z dalších nelehkých předmětů bych zmínila nakladatelství nebo sociologii. Opět naštěstí pro studenty je učí profesoři, kteří nebazírují na teorii, ale přikládají důraz praxi. Blanka Konvalinková
Na HAMU budu tento rok teprve začínat. Na mé předchozí škole (VŠE) byly nejtěžší ekonomické disciplíny, například účetnictví, daně, statistika apod. Patří mezi takové ty „prosévací“
předměty. Nicméně zpětně jsem rád, že jsem je absolvoval. Jakub Eben
Nejtěžší předmět je autorské právo, kde je důležité látku pochopit, ale taky se jí hodně naučit. To jde ruku v ruce. Ústní zkouška, která ověřuje pochopení učiva, je jedna z náročnějších. Zároveň je to ale předmět, který mě moc bavil, a je jeden z nejpřínosnějších. Adéla Jiskrová
Těžko říci, jaký z předmětů je nejtěžší. Diverzita předmětů na hudební produkci je poměrně velká a každému sedne něco jiného. Dobrý produkční by však měl, dle mého názoru, umět od všeho něco, ať jsou to jazyky, autorské právo či sociologie. Rozhodně by také měl mít dobrý přehled o kulturním dění na poli klasické hudby nejen v ČR a také by měl ovládat aspoň na základní úrovni hudební teorii a dějiny hudby. Právě např. hudební teorie či analýza skladeb mohou být velkou nástrahou pro studenty, kteří nepřicházejí na produkci z uměleckých škol. Pro mne jsou těžištěm praktické předměty jako hudebně produkční praxe, úvod do hudebního managementu či hudební dramaturgie. Martin Bělohlávek
Asi hudební rozbor. Vystudoval jsem všeobecné gymnázium, a tak nemám na rozdíl od části mých spolužáků takové znalosti hudební teorie. Je tak pro mě náročnější udržet tempo během hodin a seminární práce mi také občas zabraly více času, než bych čekal. Jáchym Kubias mš
Stalo se
Cyril Höschl obdržel zlatou medaily AMU
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych je celoživotním propagátorem a znalcem klasické hudby a za svůj jedinečný projekt „Umění – cesta do duše“ obdržel 11. června 2024 zlatou medaili AMU. Od září 2018 se v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech pravidelně konají v rámci projektu „Umění –cesta do duše“ komorní koncerty špičkových hudebníků světového renomé, kde se setkávají jak umělci a milovníci umění, tak i pacienti, kteří jsou zvanými hosty.
Studující AMU pro domovy seniorů
Akademie múzických umění v Praze oznámila zahájení nového projektu zaměřeného na zlepšení kvality života seniorů. Studující AMU připravili pestré kulturní programy pro domovy seniorů, které jsou poskytovány zcela zdarma. Tento projekt, který zatím probíhá v Praze, zahrnuje různé formy uměleckých vystoupení, jako jsou koncerty, divadelní představení, taneční vystoupení apod. Cílem je nejen nabídnout obyvatelům domovů seniorů zábavu a kulturní zážitky, ale také podpořit mezigenerační dialog, a propojit tak mladé umělce a umělkyně se starší generací.
M. Vojtek
archiv AMU
Zemřel Vlastimil Harapes
Dne 15. května 2024 zemřel emeritní sólista a bývalý umělecký šéf Baletu Národního divadla a člen Umělecké rady AMU Vlastimil Harapes. Během své více než dvacetileté aktivní činnosti tančil stěžejní mužské role prakticky ve všech titulech repertoáru Národního divadla. V roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní výkony. Cenu Thálie 2011 získal za celoživotní taneční mistrovství, roce 2016 byl uveden do Síně slávy Národního divadla, v roce 2022 mu Nadace život umělce udělila cenu Senior Prix.
TŘI OSOBNOSTI Z AMU
ZÍSKALY PROFESORSKÝ TITUL
Ve čtvrtek 13. června 2024 se v pražském Karolinu odehrálo slavnostní předání profesorských titulů prezidentem ČR Petrem Pavlem těm osobnostem, které úspěšně absolvovaly profesorská řízení na vysokých školách. Za AMU titul profesor*ka získali hned tři vyučující: vedoucí katedry scénografie DAMU Jan Štěpánek, vedoucí katedry animované tvorby FAMU Michaela Pavlátová a vedoucí katedry zvukové tvorby FAMU Pavel Rejholec.
STALO SE
A. Pithartová
Spectabilis, Honorabilis
Sylva Stejskalová je renesanční ženou.
Nejenže na HAMU vyučuje a vykonává funkci vedoucí katedry a proděkanky, ale sama se hudební tvorbě věnuje. Jak vnímá všechna svá životní poslání?
Kromě proděkanky pro vědu, výzkum a inovace jste proděkankou pro lidskou důstojnost a rovné zacházení ve druhém volebním období děkana prof. Klánského, konkrétně od roku 2022. Pokud se nepletu, dříve tato zaměření v rámci agendy proděkana vědy a výzkumu nebyla. Můžete tedy přiblížit, co bylo impulsem pro vznik a co vše tato funkce obnáší?
Kromě agendy vědy a výzkumu, kde od letošního roku nově realizujeme institucionální výzkumný záměr, mám na starosti mezinárodní vztahy a v neposlední řadě rovné příležitosti. Zahraniční vztahy jsou ve velké části navazovány v rámci projektu Erasmus. Patří tam ale také podpora pedagogů a studujících při aktivní účasti na zahraničních kurzech, krátkodobých stážích apod.
V rámci vedení fakulty pan děkan oblastí rovných příležitostí pověřil ženu, jiné vysvětlení nemám. Ostatní fakulty mají nezávislé ombudsmany, přiznávám, takový objem práce zastat nemohu. Časem se ukazuje, že postupně se rozvíjející oblast rovných příležitostí získává respekt mezi studujícími i zaměstnanci. Řešíme stížnosti studentů na pedagogy, stížnosti pedagogů na studenty, problémy studentů mezi sebou a také komunikaci mezi zaměstnanci – pedagogy, THP pracovníky. Úzce spolupracuji s ombudsmanem DAMU Petrem Polákem a ombudsmankou FAMU Pavlínou Junovou. Některé případy jsme řešili společně. Tedy je to specifická pozice v rámci fakulty v návaznosti na strukturu ostatních fakult AMU. Na jaře byl podán čtyřletý grant OP JAK ESF+ na podporu pedagogických kompetencí akademických pracovníků, well-being, osobní rozvoj a zvýšení studijní úspěšnosti studentů včetně psychologického a sociálního poradenství a také na podporu a poradenství zaměstnancům. Pokud tento grant získáme, bude to pro fakultu významný posun. Současně máme již druhým rokem povinnost pravidelně seznamovat akademickou obec formou seminářů, workshopů, školení s tématy spojenými s rovnými příležitostmi, genderovými otázkami včetně možnosti skupinových setkání „safe space“.
Postupně byla vyčleněna část webových stránek pro tuto agendu, kde lze najít veškeré informace, přehledný kalendář akcí, kontakty v akutních situacích apod. To vše vede k lepší prevenci rizikových situací a zvýšení bezpečného prostředí na fakultě.
Setkala jste se již za dobu svého působení s nějakou velmi nepříjemnou situací na naší půdě, která se právě týkala lidských práv a jejich ohrožení?
Každý případ má na začátku potenciál se rozvinout do nepříjemné kauzy, která bude rezonovat dlouho i po svém ukončení. Zatím se, dle mého názoru, dařilo veškeré podněty zpracovat relativně rychle a s uspokojivým výsledkem. Jisté je, že se mnoho situací nedostane do fáze podání
stížnosti. Přesto jsem přesvědčená, že na základě morálních a etických principů, o které se AMU opírá a které jsou zakotveny např. v etickém kodexu AMU, mají studující i zaměstnanci stále větší povědomí, že se mohou se svými problémy svěřit a nenechat je rozvinout do neřešitelných rozměrů. Od letošního roku máme k dispozici anonymní elektronickou schránku, kam může kdokoliv podat podnět. Počet řešených případů se pak objevuje každoročně ve Výroční zprávě HAMU.
Je něco, čeho byste chtěla docílit, než vám funkce skončí?
Úkolů mám ještě vytyčených hodně a samozřejmě nelze vše posouvat kupředu stejně rychle. V rámci svých agend
Z.Lazarová
spolupracuji s referentkami a projektovými manažerkami, které současně pracují na agendách mých kolegů proděkanů. Mám ale dva dominantní příklady, a těmi jsou archivace zvukových záznamů ve zvukovém studiu HAMU, se kterými je spojena i archivace absolventských výkonů, nevyjímaje studenty specializace zvuková tvorba a hudební režie. Druhým úkolem je rozvinout studijní program zvuková tvorba a hudební režie podle nové akreditace, tedy získat studenty pro všechny stupně studia a dovést je do pozice postdoktorandů, aby mohli postupně navázat na naši práci.
Vidíte jako výhodu, že jste funkci šla vykonávat se zkušenostmi umělce?
Nejen uměleckou zkušenost považuji za zásadní. Je to i schopnost organizace práce, komunikace s okolím, velký pracovní výkon a osobní nasazení. Ve vedoucích funkcích se vždy budou vyskytovat různě zaměření umělci, což právě jednotlivé obory fakulty potřebují. Samozřejmě se neobejdeme bez odborníků v ekonomii, technické správě, produkci a dalších nutných profesích, bez kterých by fakulta nemohla fungovat. Podstatou HAMU zůstává hudba a tanec, archiv S. Stejskalové
Životní medailon
■ Narozena v Ostravě.
■ Skladbu a hru na klavír vystudovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.
■ Na HAMU vystudovala kompozici a hudební režii.
■ V oboru elektroakustická hudba absolvovala s magisterským titulem v roce 2006 na Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Vídni.
■ Od roku 2012 působí na HAMU jako pedagožka a po doktorském studiu (2015–2018) se stala vedoucí katedry zvukové tvorby a hudební režie.
■ V roce 2022 byla jmenována proděkankou pro vědu, výzkum a inovace, mezinárodní vztahy a také pro lidskou důstojnost a rovné zacházení.
■ Jako hudební režisérka spolupracuje externě s Českým rozhlasem, ČNSO a s řadou předních umělců na nezávislých projektech.
■ Složila komorní, orchestrální i scénická díla, spolupracovala na řadě experimentálních projektů a zvukových instalací.
■ Má dvě děti, syna Vojtěcha a dceru Terezii.
■ Mezi její koníčky patří cestování, turistika, umění a cizí jazyky.
tedy bez špičkových umělců v těchto uměleckých oborech se nemůžeme obejít na žádné z úrovní organizace, od pedagogů po vedoucí pracovníky.
Přečetla jsem si, že jste vystudovala kompozici na Janáčkově konzervatoři a následně HAMU, kde jste prošla i studiem hudební režie. Co vás ale přimělo k tomu vystudovat po magistru na naší fakultě ještě obor elektroakustická hudba ve Vídni? A co vás vůbec přimělo vrátit se na HAMU a začít předávat své zkušenosti studentům?
Klasická kompozice neskýtala možnost svobodné práce v nahrávacím studiu. Obor hudební režie byl tenkrát koncipován taktéž jako profese s kompetencemi ve vztahu k hudebnímu obsahu nahrávaného díla a neumožňoval praktické zkušenosti při realizaci zvukového záznamu. V roce 2001 jsem získala díky prof. Kopelentovi možnost stáže na Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Vídni, kde jsem v oboru elektroakustické hudby získala v roce 2006 magisterský titul.
Elektroakustická kompozice mi umožnila propojit technologické postupy při záznamu zvukového signálu a jeho přímého použití ve vlastních kompozicích. Tyto znalosti jsem s velkou výhodou zužitkovala v profesi hudební režie, které se věnuji i v pedagogické rovině, a mohu tak předávat vlastní zkušenosti mladším kolegům. Obdobně více oborů vystudoval jeden z mých nejbližších spolupracovníků, garant studijního programu Zvuková tvorba a hudební režie a vedoucí Zvukového studia HAMU Ing. MgA. Ondřej Urban, Ph.D.
Jak zvládáte kombinovat hudební režii a skladbu, ať už jako pedagog, umělec či vedoucí katedry, s funkcí proděkanky?
Ve funkci proděkanky a při plnění pedagogických povinností mi zbývá opravdu málo volného času. S odstupem ale všechno do sebe logicky zapadá. Kromě pravidelné výuky na katedře zvukové tvorby a hudební režie přispívám k zajištění adekvátní náplně praxí pro jednotlivé ročníky, produkujeme povinné, výjimečné i externí projekty, aby
studenti získali co nejbohatší zkušenosti. Často mimo stanovený rozvrh hodin, což vyžaduje flexibilitu a připravenost pedagogů i studentů. Závěrečné koncerty všech hudebních oborů poskytují každoročně vynikající výkony, které si zaslouží nejvyšší pozornost. O víkendech a po večerech se mohu věnovat i hudební režii externích projektů, např. pro Český rozhlas či ČNSO. Pro svou relaxaci se věnuji, když to jde, vlastní tvorbě.
S jakými umělci jste za dosavadní kariéru spolupracovala a s kým z nich pro vás byla spolupráce nejzajímavější?
Velkou etapou mého profesního života je spolupráce s ČNSO, na jejichž mnoha projektech jsem se podílela jako hudební režisérka v nahrávacím týmu Ing. Jana Kotzmanna. Největším projektem byl pravděpodobně zvukový záznam symfonií Gustava Mahlera pod taktovkou Libora Peška, který vznikal celých deset let od roku 2006. S ČNSO spolupracovalo nesmírné množství vynikajících světových umělců nejen z oblasti tzv. vážné hudby, ale i jazzu a dalších žánrů. Za velkou příležitost považuji spolupráci s umělci, jako je Marcello Rota, Lalo Schifrin, Bobby Shew, James Morrison, Jan Hasenöhrl, Petr Nouzovský, Kristýna Fialová, Radek Baborák, Tomáš Brauner, Chuhei Iwasaki a další. Mnoho projektů vzniklo v produkci Plzeňské filharmonie. V kategorii Nahrávka roku Classic Prague Awards získaly ocenění dva snímky – v roce 2017 Kompletní nahrávky pro violoncello a orchestr s Petrem Nouzovským, Plzeňskou filharmonií a Tomášem Braunerem a v roce 2018 Baborák Ensemble za nahrávku Mozartovy Koncertantní symfonie.
Co považujete za svůj největší umělecký milník?
Za největší dar ve své umělecké kariéře považuji možnost věnovat se profesionálně hudební režii, která po studiu klavíru a kompozice do jisté míry propojila mou vnitřní touhu vnímat umění komplexně, napříč jeho druhy. A z konkrétních projektů je to kompletní nahrávka Mahlerových symfonií.
ez
Seznamte se… …Stanislava Adamcová
Sekretariát kateder je pro mnohé možná trošku utajeným místem. Každý jsme se se zdejšími dámami potkali nebo potkáme, minimálně při odevzdávání závěrečných prací, ale naše studium by se bez nich určitě neobešlo. Jsou totiž podpůrným týmem pro vedoucí kateder a mají na starosti celou škálu věcí. My vám dnes představíme jednu z dam, která je referentkou hned několik kateder.
Jaká je náplň vaší práce?
Spolu s dalšími dvěma kolegyněmi Naďou Václavíkovou a PhDr. Slávkou Fišerovou, Ph.D., pracuji v sekretariátu kateder, který se nachází v prvním patře Lichtenštejnského paláce (číslo 1057). Stručně se dá říci, že jsme organizační, koordinační a administrativní podporou pro všechny katedry, výukové sekce a oddělení mimo kateder tance, nonverbálního divadla a zvukové tvorby; tyto tři katedry mají každá svůj vlastní sekretariát.
Náplň práce referentky sekretariátu je velmi rozmanitá, její popis vychází v písemné podobě na dvě strany A4, ale výčtem určitě nechceme čtenáře zahltit. Zajišťujeme
denní agendu spojenou s činností výukových pracovišť od dokumentace, korespondence, zápisů z porad, sestavování rozvrhů, administrativní podpory při aktualizaci učebních plánů, organizace přijímacích řízení, semestrálních zkoušek až po státní závěrečné zkoušky včetně zadávání a přijímání závěrečných kvalifikačních prací. Jinak řečeno, spolupra-
Z. Lazarová
cujeme s vedoucími kateder, vyučujícími i studenty, jsme produkčně-organizačním servisem výuky.
Jaké katedry spadají do vaší gesce?
Mám na starosti tři katedry: klávesových nástrojů, hudební produkce, hudební teorie, dvě oddělení: hudebně teoretických disciplín a soudobé hudby; dále sekci komorní hry, Oborovou radu hudební produkce, Oborovou radu hudební teorie a Ústav teorie hudby.
V jakých situacích se na vás mohou studenti nebo zaměstnanci obracet?
Přijít mohou s jakýmkoliv dotazem či problémem. Pokud to bude v mojí kompetenci a možnostech, ráda jim pomohu nebo se budu snažit je alespoň nasměrovat, na koho či kam se s daným problémem mají obrátit.
Nová je změna v zadávání písemné části vysokoškolské kvalifikační práce. Můžete popsat tuto změnu?
Bakalářské, diplomové i disertační práce zadávají studující přímo ve školním informačním systému KOS (viz Výnos rektorky č. 2/2023, čl. 2 a Vyhláška děkana č. 24/2023VŠKP, čl. 3) v termínech podle harmonogramu vydaného vyhláškou děkana fakulty pro příslušný akademický rok. Na Hudební a taneční fakultě je zpravidla v harmonogramu stanoven termín zadávání VŠKP na květen. Studující osloví odborného pedagoga s žádostí o vedení své vysokoškolské kvalifikační práce a konzultuje s ním téma i název práce, a to v předchozím akademickém roce, než má přistoupit ke státní závěrečné zkoušce. Následně vyplní dohodnuté téma bakalářské, diplomové či disertační práce ve formě anotace, název práce a jméno vedoucího práce v systému KOS. Zadání vytiskne, podepíše a odevzdá příslušné sekretářce katedry. Odevzdané zadání podléhá schválení vedení katedry a děkana fakulty. Schválené téma již nemůže studující měnit, na základě žádosti schválené vedoucím práce může pouze upravit, upřesnit nebo změnit název práce.
Studující interpretačních oborů odevzdávají společně se zadáním práce i zadání absolventského výkonu (formulář je ve vytištěné formě k vyzvednutí v sekretariátu kateder a je k dispozici na webových stránkách HAMU). Termín absolventského koncertu si vyjednají studující před odevzdáním formuláře přímo s koncertním oddělením, souhlas s termínem koncertu vyjadřuje svým podpisem i vedoucí pedagog.
Jak dlouho pracujete na HAMU a co vás na této práci nejvíce baví?
Utíká to, v říjnu to bude sedm let. V celém svém profesním životě jsem vykonávala produkční a organizační práci spojenou s hudbou, koncerty, výstavami, kulturními akcemi. Na HAMU spolupracuji s vynikajícími muzikanty a pedagogickými osobnostmi, kterých si opravdu vážím, a je mi ctí, mnohdy i potěšením, že jim mohu pomáhat při zajištění chodu kateder a výuky. Cením si vstřícného kolegiálního prostředí. Neuvěřitelně nabíjející je pro mne zápal a nadšení některých nadaných studentů. Dojde-li ke šťastné konstelaci, že se propojí talent s obrovskou pílí a výborným pedagogickým vedením, je radost sledovat, jak se koncert od koncertu mění mladý student či studentka v jedinečnou uměleckou osobnost.
Co ráda děláte ve svém volném čase? Vím, že se věnujete sborovému zpěvu.
Ano, sborový zpěv, opera a muzika vůbec jsou od mládí mou srdeční záležitostí. Chodím na všechny přenosy z Metropolitní opery, hodně na koncerty, občas do divadla, ráda čtu, pracuji na zahradě, snažím se cvičit jógu. Když jsem se ale zamyslela, kolik času s vyjmenovanými zálibami strávím, musím se přiznat, že nejvíce volného času věnuji Foerstrovu komornímu pěveckému sdružení, amatérskému ženskému sboru, který v příštím roce oslaví padesát let své činnosti. Srdečně všechny zvu na podzimní i vánoční koncerty FKPS (www.fkps.cz), ale zejména na ten slavnostní k padesátinám, který se uskuteční 19. října 2025 ve velkém sále paláce Žofín. ah
9 důvodů, proč si zapsat PAM
PAM není první doba pochodu, ale zkratka, kterou byste si měli zapamatovat – znamená totiž Performing Arts Management. Nový volitelný předmět, otevřený pro celou AMU a vyučovaný v angličtině.
A proč by vás to mělo zajímat? Tak třeba…
1) Protože na hodinách zjistíte věci, které se vám budou ve vaší další kariéře zatraceně hodit.
A které by měl znát každý umělec nebo performer. Třeba jak zpropagovat sebe a svou práci a jak si být jistý, že za ni dostanete férově zaplaceno. Nebo jak si udělat rozpočet na vlastní vystoupení a jak si ho pak taky z různých zdrojů zajistit.
2) Protože zveme zajímavé hosty s praktickými zkušenostmi z oboru.
Ať už jsou to lidé, kteří připravují eventy, věnují se crowdfundingu, vyznají se v PR, umějí připravit a nastavit marketingovou kampaň, vědí, jak si vybudovat osobní značku a portfolio, nebo jsou třeba experty na právo a smlouvy.
3) Protože se těch hostů můžete zeptat, na co chcete.
A dostanete se v podstatě bez práce k profesionálnímu know-how, které se jinde hledá těžko a dlouho. A dost často taky draho.
4) Protože s námi můžete konzultovat vlastní projekty, které právě připravujete.
I nad rámec běžných hodin. Stačí se domluvit. Poradíme nebo odkážeme na někoho, kdo poradí ještě líp.
5) Protože to nebude jenom poslouchání a psaní, ale naučíme vás taky něco odprezentovat.
Před živými lidmi, v angličtině a hezky s feedbackem. Nervózní budete jenom poprvé.
6) Protože každý semestr je PAM trochu jiný, takže si ho můžete zapsat opakovaně.
Stejné jádro, ale trochu jiní hosté a trochu jiné věci k diskusi.
7) Protože PAM je předmět vhodný i pro studenty Erasmu.
Takže tu třeba mimo jiné potkáte i zajímavé nové kolegy a přátele nebo parťáky na projekty z jiných fakult.
8) Protože se scházíme v pátek a jenom pětkrát za semestr.
Takže i ti největší dříči, kteří jinak skoro nevyjdou ze zkušebny, zvládnou dorazit.
Dva kredity, které za absolvování kurzu získáte, v žádném případě nejsou to nejcennější, co si můžete odnést.
9) Protože data výuky na zimní semestr 2024/25 jsou už k dispozici v KOS.
Pod kódem 110PAM1.
Tak na ně koukněte. Zapište se. A přijďte.
Tým PAM
archiv HAMU
Kateřina Ochmanová Naši absolventi
Kateřina Ochmanová je absolventkou HAMU v oboru klavír. Je vyhledávanou klavírististou, také vyhledávanou hráčkou pro klavírní spolupráci, za kterou dostala několik cen. Na kontě má mnoho ocenění ze soutěží za sólovou i komorní hru a je zakládající člen-
kou souboru Quasi Trio. Jak vzpomíná na svá studia, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.
Vystudovala jsi klavír na konzervatoři v Pardubicích, ale zároveň i Gymnázium Ivana Olbrachta v Semilech. Byla HAMU pro tebe jasnou volbou, nebo jsi zvažovala i jiný obor než klavír?
Konzervatoř pro mě zpočátku vůbec nebyla první volbou, na gymnáziu to mělo jiné obrysy. Jak už to tak bývá, změnu kurzu zapříčinilo osudové setkání s konkrétní osobou –Janou Turkovou, mojí budoucí profesorkou klavíru. Tehdy na klavírních kurzech mi začalo být čím dál jasnější, že se chci naplno vrhnout do studia klavíru. Současně jsem ale nechtěla opustit osmileté gymnázium pár let před maturitou, a tak jsem se rozhodla skloubit obojí.
Když jsem nastupovala na konzervatoř, připadalo mi, že vstupuji do obrovského hudebního ráje, kde jsem jen pouhou
kapkou v moři. Na začátku se mi ani nesnilo, že bych mohla jednou pokračovat na pražskou HAMU. Do práce jsem se ale pustila se vší vervou a postupně začala věřit, že by se to mohlo podařit. Přála jsem si studovat u Ivo Kahánka, který v té době působil na Ostravské univerzitě. Mým snem ale bylo hlavní město a štěstí mi znovu přálo, neboť tam přesně v tu dobu úspěšně vykonal konkurz na pedagoga.
V čem se pro tebe lišilo studium klavíru na HAMU od konzervatoře? Bylo těžké si zvyknout?
Pro mě nebylo těžké si zvyknout, protože způsob výuky, kterým učila Jana Turková, byl velmi podobný tomu, jak pracuje Ivo Kahánek. Mně osobně nejvíce vyhovuje dynamická výuka plná vzájemné interakce, kdy pedagog pravidelně předehrává
archiv K. Ochmanové
vybrané úseky a názorně věci demonstruje. Mám ráda, když během práce energie hodně cirkuluje. To je přístup, který, troufám si říct, uplatňuji i při své vlastní výuce. Nutno zdůraznit, že na HAMU by už člověk měl přicházet samostatný. Myslím si, že se očekává, a je to tak správně, že bude člověk už samostatnou tvůrčí jednotkou a na hodiny přijde více méně spíš konzultovat. Je potřeba mít vlastní hudební představu a nečekat, že dostanete od pedagoga návod.
Bylo pro tebe studium na HAMU těžké?
Já si myslím, že mám obecně tendenci si pamatovat spíš pozitivní věci a zážitky. Objektivně vzato je studium hudby vždycky náročné, o tom asi není třeba mluvit, ale žádné zásadní překážky si nevybavuji. Byly tam samozřejmě zkoušky, které byly těžší než ostatní, ale neměla jsem nikdy pocit, že by to pro mě bylo nad limitem. Především je to obor, který mě baví, a to je podle mého názoru zásadním
faktorem, protože v tu chvíli se i ty objektivně náročné věci zdají být mnohem jednodušší. Mezi obtížnější mety patřily např. absolventské koncerty, dílčí zkoušky, státnice apod., ale snad i díky gymnazijní průpravě jsem nic z toho nevnímala jako nepřekonatelné.
Na co ze studií ráda vzpomínáš, co vnímáš jako nejinspirativnější, k čemu se ráda vracíš?
Jednoznačně na kolektiv a prostředí, ve kterém jsem se nacházela. Měla jsem to štěstí bydlet na koleji Hradební, kam navíc spolu se mnou ve stejný rok nastoupilo také několik studentů z ciziny, ať už na řádné studium nebo v rámci programu Erasmus. Vstup do velkého světa kromě pobytu v milionovém hlavním městě tím byl umocněn i o mezinárodní společnost. Díky tomu jsem si mj. vypilovala praktickou angličtinu. Vzpomínám na to ohromně ráda, protože jsme měli moc hezký kolektiv, vůbec jsem neměla pocit, že přicházím do neznámé-
archiv K. Ochmanové
ho prostředí, kde bych se musela složitě rozkoukávat. Pořádali jsme spoustu akcí a plánovali plno společných aktivit. Stali se z nás přátelé a se spoustou spolužáků jsem dodnes v kontaktu. Kromě společenského vyžití také neméně ráda vzpomínám na ohromně širokou nabídku koncertů, výstav a dalších akcí, které jsme jako studenti měli na dosah ruky.
Je něco, na co naopak vzpomínáš nerada?
Jak už jsem říkala, spíš si uchovávám vzpomínky na ty pozitivní momenty, takže na co vzpomínám nerada, jsou spíš drobnosti. Samozřejmě když člověk nastoupí do nového prostředí, má často růžové brýle a teprve po čase je schopen vidět vše realističtěji, včetně negativ či věcí, které by tam býval rád změnil. Pokud bych ale měla volit znovu, a jedinou možnou změnou by snad mohlo být studium v zahraničí, rozhodla bych se úplně stejně.
Absolvovala jsi zahraniční stáže v Drážďanech (klavír) a v Paříži (komorní hra). Liší se tamní přístup k výuce od HAMU?
Přístup se napříč zeměmi pochopitelně liší. K CRR v Paříži se nemohu úplně vyjadřovat, protože tam jsem nestudovala prezenčně, na hodiny jsme dojížděli párkrát do roka a o systému školy jako takové nemám dostatečný přehled. Drážďanská univerzita byla koncipovaná podobně jako HAMU, nabízela i podobné předměty. Mnohem příznivější byla ale situace s dostupností tříd ke cvičení, za tímto účelem tam byla postavena celá nová budova. Spolu s Quasi Triem jsme studovali také postgraduální studijní program na vídeňské MDW a stali se členy ECMA (European Chamber Music Academy). Díky těmto dvěma zdrojům jsme měli možnost získat unikátní know-how, které pedagogové těchto institucí zprostředkovávají. Zde vnímám největší náskok oproti HAMU, především v komplexnosti výuky. Hrát dobře na nástroj zde není cílem, ale pouze první a samozřejmou kvalifikační metou. Kromě seminářů týkajících se hudebních otázek jsme měli možnost být přítomni na množství workshopů s mimohudebním námětem, přesto však klíčovým např. k praktickému fungování
hudebníka – self-management, správa sociálních sítí, tvorba webových stránek, profesionálního životopisu a mnoho dalšího. Konaly se také semináře esteticko-filozofické. Veškerá tato zdánlivě okrajová péče přispívala ke komplexnímu rozvoji a rozšíření obzorů.
Na Pardubickou konzervatoř ses vrátila tentokrát jako korepetitorka a učíš i klavír jako hlavní obor. Byla HAMU přímo určující pro tvoji profesionální kariéru? Popřípadě v čem?
Myslím si, že být absolventem HAMU je určitou objektivní známkou kvality. Pro potenciálního zaměstnavatele je to do jisté míry garance profesní úrovně. Bez vysokoškolského vzdělání tohoto typu bych nebyla oprávněna učit na konzervatoři. Je to zkrátka meta, na kterou když člověk dosáhne, má dobré předpoklady uplatnit se v praxi. HAMU pro mě navíc byla důležitým rozcestníkem, protože díky ní jsem měla možnost studovat v rámci programu Erasmus v zahraničí. Umožnila mi také zúčastnit se kurzů ISA (International Summer Academy) v Rakousku, kde došlo k setkání se zmiňovanými kapacitami z ECMA. Vědomosti, které jsem získala z tohoto zdroje, tvoří naprostý základ mého uměleckého i pedagogického počínání.
Ty jsi studovala na HAMU rovnou dva magisterské obory. Klavír a komorní hru s Quasi Triem. V čem se liší studium komorní hry od hlavního oboru?
Studium komorní hry a sólového nástroje v rámci magisterského studia se podle mě úplně nedá srovnávat, protože zatímco sólový nástroj se studuje už v bakalářském programu, který vyžaduje prezenční režim, komorní hra probíhá pouze v navazujícím magisterském a student v něm do značné míry funguje jako samostatná jednotka. Členové souboru tráví množství času především individuálním zkoušením a na hodiny pak chodí spíše konzultovat k různým pedagogům. Ve většině případů si hráči zvolí tento typ studia ve chvíli, kdy mají dokončený sólový obor a jsou již pravděpodobně také někde zaměstnaní. Ve srovnání s režimem ECMA bych byla
NAŠI ABSOLVENTI
ocenila pestřejší nabídku předmětů pro tento obor. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela obrovskou škálu témat, kterými se lze v této disciplíně rozvíjet. Komorní hra jako hlavní studijní předmět je na HAMU poměrně krátce a já doufám, že se jí do budoucna dostane větší péče.
Čemu se kromě Pardubické konzervatoře a Quasi Tria věnuješ? Máš nějaké další projekty? Co tě momentálně baví nejvíc?
Konzervatoř mě samozřejmě zaměstnává hodně, protože těch přidružených aktivit mimo školu je samo o sobě dost. Mám radost, když se studenti konzervatoře ozvou s nabídkou spolupráce i po absolvování školy a chtějí si se mnou znovu zahrát. To mě vždycky potěší. Co se týče stabilnějších projektů, hraji pravidelně s Ondřejem Sejkorou, kontrabasistou, velmi úspěšným absolventem naší školy, a velice si hudebně rozumíme. Tu a tam hrávám i s kamarády zpěváky, když se naskytne příležitost. Střídat různé obory je lákavá výzva, protože každý má svá specifika, která mě baví zkoumat. Velice ráda chodím také hostovat do Komorní filharmonie Pardubice a Filharmonie Hradec Králové. Hra v orchestru vyžaduje zase jiné dovednosti, což vnímám jako velice přínosné. V posledních letech jsem se zapojila i do neklasických projektů, hraji například s pardubickou kapelou Good Season. Jedná se o původně bigbítovou skupinu, která se rozhodla vytvořit projekt francouzských šansonů. Původně hledali hráče na klávesy, ale když zjistili, že ovládám i hru na akordeon, zaplesali, a nakonec tam nástroje střídám. Na ZUŠ jsem se hře na akordeon věnovala velmi aktivně, a i když musel pak na spoustu let ustoupit na druhou kolej, v poslední době se mi vrací zpátky do života. Naštěstí je to jako s jízdou na kole. Občas hrávám šansony také se svojí kolegyní z tria, Juditou Škodovou. Jen ve dvou je to o poznání náročnější, ale jsem ráda, že mi do cesty stále chodí nové výzvy.
Vracíš se na HAMU? Popřípadě za čím, nebo za kým?
Cca před rokem jsem byla opět na konzultaci u Ivo Kahánka a moc si ji užila. Bylo to jako za starých časů, rozumíme
si úplně stejným způsobem jako předtím. Samozřejmě to probíhá na kolegiálnější úrovni, ale jsem ráda, že mám možnost s důvěrou kdykoliv přijet pro radu, konzultaci či si obehrát repertoár. Rovněž mám velmi ráda budovu a celý areál. Loni jsem se pokusila o oficiální návrat na HAMU formou přijímací zkoušky na doktorské studium, mým přáním bylo integrovat zahraniční poznání do místní výuky, ale bohužel se záměr neprotl s požadavky komise, takže tato kapitola má zřejmě zůstat již uzavřená.
Máš nějaké tipy pro studenty HAMU? Jaký předmět si určitě zapsat, kterou akci si nenechat ujít apod.?
Nevím, jestli jsem na tipy ta správná osoba, spousta věcí se mohla od mého odchodu změnit. Myslím ale, že dobrým rozcestníkem je sledovat aktivity všech fakult, nejenom té svojí. Skvělá jsou představení herců, tanečníků, různé festivaly, crossover projekty atd. Student si tím rozšíří obzory a sociální bublinu. Rozhodně pak doporučuji využít možností jazykové katedry. Vyzkoušela jsem angličtinu, němčinu a francouzštinu a ve všech třech případech jsem byla se systémem i úrovní spokojená. Pro muzikanty pravidelně cestující po světě je to naprostá nutnost. Stejně tak je při naší profesi nutné dbát na kompenzaci jednostranné zátěže, čemuž napomáhá pestrá nabídka pohybového centra (včetně skvělé fyzioterapie!). Chtěla bych pobídnout všechny studenty, aby byli kolegiální a chodili na koncerty spolužáků. Na publikum, které čítá jen jednotky domácích studentů, je velmi smutný pohled. Nemluvě samozřejmě o koncertech v Rudolfinu, Obecním domě a jiných skvostných prostorách, kam mají studenti vstupné skutečně za „babku“ a vyplatí se to využít. Studium nástroje může občas vyvolávat pocit nutnosti drilovat celé dny skladby ve cvičné třídě. Myslím si ale, že pro komplexní rozvoj hudebníka je nezbytné se stejným dílem zajímat o okolní dění, chodit poslouchat, diskutovat, improvizovat s kolegy pro zábavu – jinými slovy pečovat o svoji múzu. jb
archiv K. Ochmanové
Koncertní reflexe
Třináctý ročník festivalu Svatovítské varhanní večery přinesl 2. července 2024 nezapomenutelný zahajovací koncert. Nejenže katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha byla zaplněna do posledního místa, ale také se na tomto koncertě objevil nejvyšší český představitel – prezident Petr Pavel.
K zahájení festivalu byl pozván významný francouzský varhaník Olivier Penin. Penin
Jak dostat prezidenta na koncert?
O zahajovacím koncertě Svatovítských varhanních večerů.
byl v roce 2012 jmenován titulárním varhaníkem v pařížském chrámu St. Clotilde et Sainte Valére, památném celoživotním působením skladatele a varhaníka Césara Francka. Všechny tyto informace byly posluchačům k dispozici v povedeném festivalovém katalogu, který byl zdarma distribuován u vstupu.
Začátek koncertu byl jedinou slabou stránkou organizace, protože místní církevní hodnostář získal úlohu moderátora. Bohužel bylo znát, že tato role mu nesedí a neuvedl publikum do správné nálady. Varhaník Olivier Penin však vše vynahradil svým mistrovským výkonem. Je zřejmé, že koncert se musel líbit i panu prezidentovi, který seděl v prvních řadách naproti „provizorním“ bočním varhanám.
Člověk a Víra, A. Guthrie
Nové varhany stále nejsou ani v dohledu, a to bylo rozhodně další slabinou koncertu. Nynější „provizorní“ varhany nestačily zaplnit zvukem celou katedrálu a bylo cítit, že jsou poněkud „slabší“ a nedaří se jim navodit tu správnou slavnostní atmosféru.
Program byl zvolen z velmi známých kusů varhanní literatury a obsahoval pouze dva autory: německého Bacha a francouzského Francka. Nutno říct, že Penin se ve své interpretaci snažil o zajímavé, moderní myšlenky a nápady, především v Bachových skladbách. Hned v první kompozici Piéce d’Orgue (BWV 572) si získal publikum netradiční registrací, kdy v první části pracoval s tichým dialogem (střídání 1. a 3. manuálu), postupně zvuk rozšiřoval a vygradoval ho do části poslední. S novými varhanami by gradace ale měla mnohem větší efekt. S bočními varhanami to sice fungovalo, ale určitě ne tak, jak by si interpret přál.
Po Bachově chorálu Jesus bleibet meine Freude zaznělo dílo od Césara Francka – Preludium, fuga a variace. Francouz se Franckova kusu ujal velmi přímočaře a nesnažil se o výmluvnou, rozevlátou interpretaci, což kusu opravdu slušelo a bylo to inspirující. Navíc si člověk užíval nejen interpretaci, ale i atmosféru slunce prosvítajícího svatovítskými vitrajemi.
Po doznění posledních tónů variace nás čekala nejznámější skladba programu, nejznámější varhanní skladba
Člověk a Víra, A. Guthrie
Člověk a Víra, A. Guthrie
vůbec – Bachova Toccata a fuga d-moll (BWV 565). Penin je virtuózní hráč, seděl mu styl kompozice a umí ji takzvaně „prodat“. Jedinou výtkou by byl přístup k rychlým pasážím, které byly tak moc oddělované, že zněly až staccato. Velké varhany by tuto artikulaci ocenily, ale boční nedisponují tak velkým dozvukem (i přes svatovítskou akustiku).
Publikum se mělo šanci zapřemýšlet nad krásou varhanního zvuku při ná-
sledující chorálové předehře Herzlich tut mich verlangen (BWV 727), která oplývala duchovností a intimitou. Připravila nás na velké finále uvedením dalšího známého kusu od C. Francka – Chorálu a-moll. Interpret předvedl energické, virtuózní hraní a přesvědčivě skladbu vedl skrz místa plná zvuku a vášně i přes místa introvertní a lyrická. Vybral si registraci, která v člověku zanechala pocit uspokojení a krásy zvuku.
Ovace ve stoje si Penin právem zasloužil. Nutno ocenit i dvě registrátorky, studentky HAMU (T. Tishchenko, I. Michalovičová), které se své úlohy ujaly profesionálně a vše běželo „jako po drátku“. Doufáme, že se bude Svatovítským varhanním večerům dále dařit propagovat své koncerty v širší veřejnosti a zvát talentované umělce, jako byl Olivier Penin.
mš
Člověk a Víra, A. Guthrie
Historie Lichtenštejnského paláce
Malá Strana byla prokazatelně obydlena již od neolitu, avšak urbanistickou podobu získala až o mnoho let později.
První větší zmínky o podobě náměstí jako takového pocházejí z dob raného středověku. V letech 2006–2008 probíhal detailní archeologický výzkum Nerudova paláce, kdy archeologové objevili pozůstatky konstrukce cest v prostorách dnešní Mostecké ulice. [1] Z této doby (8.–9. století) pocházejí i pozůstatky dřevěné fortifikace území.
Avšak pro potřeby tohoto textu soustředícího se převážně na prostory dnešní HAMU se přesuneme do pozdně gotické doby, ze které pochází kamenná fortifikace Malé Strany a Pražského hradu. Nutno zmínit, že v roce 1297 Přemysl Otakar II. založil na území dnešní Malé Strany tzv. Nové Město (Nova Civitas), z této doby pochází lichoběžníková podoba náměstí a původní gotický kostel sv. Mikuláše. Kvůli ochraně tohoto Nového Města bylo zapotřebí území opevnit novými zděnými hradbami, které procházely i dnešním Lichtenštejnským palácem. Gotická věž na HAMU je tedy jedna z mála dochovaných částí gotického opevnění a stála nedaleko fortny[2] v Hartigovském paláci.[3]
Obr. 1 Pohled na pozdně gotické město s karlovskými hradbami, dřevoryt v Schedelově kronice z roku 1493, digitální úprava M. Ďurica.
Pro současnou podobu Lichtenštejnova paláce je důležitá osobnost Karla I. z Lichtenštejna (1569–1627), který se jako první z rodu stal knížetem, a tedy i zakladatelem knížecího rodu Lichtenštejnů.[4] Svůj majetek získal především sňatkem s Annou Marií Černohorskou z Boskovic. Jeho bratr Maxmilián zároveň vyženil (oženil se s Anninou sestrou Kateřinou) panství Bučovice a Pozořice. Díky této sňatkové politice se rod Lichtenštejnů zařadil mezi nejbohatší moravské rody před rokem 1600 a své sídlo měl tehdy na Moravě.[5]
Na jaře roku 1600 byl Karel I. z Lichtenštejna jmenován členem císařovy tajné rady, až ho nakonec císař Rudolf II. jmenoval nejvyšším hofmistrem. Z toho pro Karla pramenila povinnost být přítomen na císařském dvoře v Praze. Tehdy patrně bydlel na Malostranském náměstí v třípatrovém domě, který byl přestavěn v osmdesátých letech 16. století. Tento dům již dnes neexistuje, ale je zachycen na dobových vedutách[6] při příležitosti korunovace Marie Terezie v roce 1743.[7]
Obr. 2 Pohled na Prahu s detailem na Malostranské náměstí, mědiryt od Johannesa Wechtera dle Phillippa van den Bossche, 1606, archiv Elišky Fučíkové.
V roce 1622 se stal místodržícím v českých zemích a s tímto postavením bylo zapotřebí si vybudovat odpovídající reprezentativní sídlo. Na Pražském hradě ani na Hradčanském náměstí nebylo již místo, proto tedy zvolil pro svůj nový domov Malostranské náměstí. Tam tou dobou již stálo několik nedávno postavených a zrekonstruovaných šlechtických a měšťanských domů. Karel I. nejprve získal dva nákladně přestavěné a propojené domy U Bílého lva
HISTORIE LICHTENŠTEJNSKÉHO PALÁCE
a U Černého orla, následně získal i dům stojící vedle a jako poslední v roce 1623 dům na nároží dnešní Nerudovy ulice. [8]
Obr. 3 Rekonstrukce podoby západní fronty Malostranského náměstí před přestavbou na Lichtenštejnský palác, archiv Elišky Fučíkové.
Celá přestavba byla na tehdejší poměry mimořádně rychlá a nákladná. Trvala neuvěřitelné dva roky (1622–1624) a stála celkově 74 547 zlatých. Z toho se platilo bourání zdí, odvoz suti, nákup hřebíků, platy malířů apod. Pro porovnání uvedu fakt, že nejpozději zakoupený nárožní dům Karla I. přišel na pouhých 1080 zlatých (a i to bylo na tehdejší poměry dost drahé). Poměrně zajímavým historickým faktem je, že Karel I. z Lichtenštejna postupoval podobně rychle jako Albrecht z Valdštejna, který si v té době stavěl větší sídlo, než měl samotný císař.[9]
Obr. 4 Rekonstrukce podoby západní fronty Malostranského náměstí po přestavbě na Lichtenštejnský palác, archiv Elišky Fučíkové.
Po smrti Karla I. z Lichtenštejna v roce 1627 se výstavba paláce pozastavila. V roce 1638 koupil Karel Eusebius z Lichtenštejna poslední dům V koutě, tzv. Lidlovský dům, díky kterému Lichtenštejnové vlastnili celou východní část náměstí. Avšak v této době se rod Lichtenštejnů soustředil na svá sídla na Moravě a pražská rezidence postupně chátrala. Jisté je, že Karel I. z Lichtenštejna plánoval palác honosně vyzdobit, právě po vzoru Albrechta z Valdštejna, díly soudobých mistrů působících na Pražském hradě, avšak bohužel zemřel dříve, než se to podařilo.[10]
Na konci 17. století byl Jan Jiří Aichbauer st. pověřen přestavbou paláce v barokním stylu. O pár let později Lichtenštejnové, kteří v tu dobu žili na Moravě, pronajali palác poštovnímu úřadu a díky tomu tam vznikla jediná sběrna poštovních zásilek v Praze. V roce 1791 nechal Josef kníže z Lichtenštejna přestavět palác podle projektu soudobě známého klasicistního architekta Matyáše Hummela. Tato přestavba proběhla na počest korunovace Leopolda II. českým králem, pro niž složil Mozart operu La clemenza di Tito, která byla provedena 6. září 1791.[11] Dle Hummelova projektu vzniklo průčelí[12], které se dochovalo dodnes. Hummel zde vybudoval i monumentální schodiště a hlavní sál (nynější Sál Bohuslava Martinů). V roce 1825 palác odkoupila hrabata z rodu Ledeburů. V roce 1848 byl palác vyprázdněn a uzpů-
soben pro vojenské účely, v roce 1866 zde sídlil hlavní štáb pruské armády. Pro vojenské účely sloužila rezidence až do roku 1945, před rokem 1989 palác využívala Vysoká škola politická ÚV KSČ.[13]
V roce 1990 proběhly velké rekonstrukce a palác se stal sídlem HAMU (v roce 1993), od roku 1995 se k HAMU připojil i Hartigovský palác. Díky této skutečnosti byla poprvé v historii umístěna Hudební fakulta do samostatné budovy.
mb
Zajímavosti:
■ V letech 1821–1826 bydlel v paláci Josef Dobrovský.
■ Palác se stal dějištěm historického románu Václava Kaplického Veliké theatrum (1977) líčící události z let 1620–1627.
■ Sál Bohuslava Martinů pochází z doby klasicismu.
■ V prázdných výklencích na schodech bývaly umístěny sochy symbolizující pěvecký chór.
[1] Tomasz Cymbalak – Jaroslav Podliska, Nové objevy raně středověkých komunikací na Malé Straně v Praze, Příspěvek k poznání komunikační sítě podhradí Pražského hradu, Praha 2009, s. 38.
[2] Fortna je označení brány do kláštera. Klášter stával od Hartigovského paláce až po Mc‘Donald.
[3] Jarmila Čiháková, Opevnění Malé Strany od 9. do 13. století, Staletá Praha XXV, 2009, s. 2–30.
[4] Jako první získal dědičný knížecí titul a díky tomu se stal prvním ryze českým knížetem.
[5] Petr Griger – Tomáš Knoz – Eliška Fučíková et al., Lichtenštejnové v proměnách časů, in: idem, Česko-Lichtenštejnské vztahy v dějinách a v současnosti, Matice moravská, Brno 2014, s. 23–64.
[6] Malířský záznam výseku krajiny/města, který často neodpovídá skutečnosti, protože si malíři rádi něco domýšleli, aby jejich obraz vypadal lépe.
[7] Ibidem.
[8] Eliška Fučíková, Lichtenštejnský palác v Praze, in: Peter Geiger – Tomáš Knoz (red.), Lichtenštejnové a umění. Časopis Matice moravské 132, 2013, s. 43–51.
[9] Ibidem.
[10] Ibidem.
[11] Josef Hrubeš, Pražské domy vyprávějí, Praha 1999, s. 175.
[12] Přední strana budovy, kterou se vstupuje na HAMU.
[13] Bohumil Mráz, Lichtenštejnský palác, in: Václav Ledvinka, Pražské paláce (encyklopedický ilustrovaný přehled), Praha 2000, s. 179–181.
Vtipy... … o kytaristech
Baví se dva country kytaristé: „Hele, nevíš, jaká je subdominanta v F-dur?“ „Jak jako v F-dur? Dyť F-dur je subdominanta.“
Co má společného klasická kytara a modeling? Tak hlavní je si správně udělat nehty.
Jak se říká kytaristovi, který umí jen dva akordy? Hudební kritik.
Výzva
Baví tě psát a sledovat hudební dění? Chceš se přidat do našeho redakčního týmu? Nebo máš jen nápady, o čem bychom mohli psát? Svoje nápady, připomínky a postřehy nám můžeš napsat na naši e-mailovou adresu redakce@hamu.cz.
Redakce: Alfred Habermann, Josef Bartoň, Monika Šnorbertová, Eliška Zamouřilová
Odborná spolupráce: Adam Halaš, Anna Poppová, Eva Lorencová
Spoluautoři: Martina Bartoňová, Neda Taslimian
Grafické zpracování: Miloš Tancibudek – ATELIER13
Děkujeme všem za poskytnutí rozhovorů a informací
Redakční uzávěrka: 15. srpna 2024
Víte, že…?
… se přestěhovalo zahraniční oddělení? Nyní se nachází v místnosti č. 1041.
máme novou relaxační zónu? Nachází se v atriu Domu U Bílého jelena (Tržiště 20) – tam, kde je podatelna či Centrum jazykové přípravy. Zóna vznikla ve spolupráci rektorky Ingeborg Radok Žádné, kvestora Tomáše Langera a Environmentálního panelu AMU. Pokud máte námět, jak by mohla být zóna upravena či doplněna, prosím pište na klara.banotova@amu.cz
