UNIE 03-04/2023

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících, prezidentské volby jsou za námi a nyní se můžeme těšit, co nového nám přinese zvolený prezident Petr Pavel, kterého v době vydání tohoto čísla čeká inaugurace. Určitě budeme moci na Hradě sledovat mnoho změn, jak v jeho vystupování, tak v řízení. Myslím, že si naši občané zvolili dobře a Petr Pavel nás bude reprezentovat aktivně, důstojně a se ctí, jak jen nejlépe dokáže, což bude v porovnání s posledními roky Miloše Zemana ve funkci poměrně veliká změna a budeme si na ni muset opět zvyknout. Naši společnost volby poměrně silně rozštěpily, ale v UNII si přejeme, aby se všichni navzájem respektovali a vycházeli spolu i přes rozdílné názory. Andrej Babiš svoji prohru ve druhém kole voleb čestně uznal a za to mu patří můj dík, i přesto, jak nedůstojná jeho kampaň před druhým kolem byla.

V tomto čísle vám představíme Marii Pangrácovou, která strávila skoro celý rok v USA ve Washingtonu DC na laboratorní stáži, účastnila se i deaflympiády v Brazílii a společně se svými kamarádkami procestovala Aljašku a uvolila se s vámi, čtenáři, o svoje zážitky a vzpomínky podělit. Nezapomeňte se podívat i do rubriky ČUN/ČMUN, v níž vám KC MoJa představí svůj nový projekt na jaro letošního roku, a já vám účast na něm vřele doporučuji. Kamila Spěváková vám zprostředkuje anonymní vzpomínku a těžký příběh neslyšící seniorky, kromě toho se také můžete ohlédnout za 25 lety činnosti Klubu turistů neslyšících u ČMUN Praha. O svoje zkušenosti, nápady a inspiraci se s námi podělily i čtyři neslyšící ženy v novém díle rubriky Živíme se rukama, který se tentokrát věnuje háčkování a výrobkům z vlny. V loňském roce se uskutečnil nejen festival Jsem žena, bohyně, ale i festival Neslyšící muž na cestě a my jsme vyzpovídali jeho organizátory. Pokud hledáte inspiraci, kam na výlet, tak vás bude zajímat článek o výstavě Neslyšících v Polsku od Ivy Hay. Další zajímavosti ze zahraničí od Petra Bognera najdete v rubrice Neslyšící ve světě. Pokračujeme i v rubrice CODA, tentokrát nám poskytla rozhovor Martina Latíková z Kroměříže. Sportovce a orientační běžce určitě zaujme i krátká reportáž ze štafetového nočního závodu Krátký den, kterého se účastnili i naši neslyšící orientační běžci pod klubem SK SKIVELO Olomouc. V dalším čísle už se snad dočkáte i článků od nových členů redakce, kteří by měli v tomto období rozšířit náš tým a přinést další zajímavé nápady a inspiraci.

4 ČUN/ČMUN

6 Z DOMOVA

8 MARIE PANGRÁCOVÁ A JEJÍ ROK V USA

14 SENIOŘI: TĚŽKÉ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY A 25 LET KLUBU

TURISTŮ

18 ŽIVÍME SE RUKAMA: ČTYŘI HÁČKUJÍCÍ ŽENY/MATKY

22 FESTIVAL NESLYŠÍCÍCH MUŽŮ

24 NESLYŠÍCÍ VE SVĚTĚ

26 KULTURNÍ OKÉNKO: VÝSTAVA NESLYŠÍCÍCH V POLSKU

30 CODA: MARTINA LATÍKOVÁ –PATŘÍM DO OBOU SVĚTŮ

33 SPORTOVNÍ OKÉNKO: ŠTAFETOVÝ ZÁVOD KRÁTKÝ DEN 2023

Příjemné čtení vám přeje Jan Semerád

Zástupce šéfredaktora UNIE

Ivana Hay Tetauerová

Redaktorka Klára Zaoralová

Redaktorka Kamila Spěváková

Redaktorka Eva Vavříková

Redaktor Petr Bogner

Supervizor Jan Šimůnek

Překladatelka videí do znakového jazyka Aneta Braunová

/Kde na síti nás najdete?/

WEB

www.cun.cz

ISSUU

www.issuu.com/casopisunie

FACEBOOK

www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

/Můžete si nás předplatit/

Cena jednoho výtisku: 59 Kč

Administrativní pracovnice v archivu UNIE Barbora Flusserová, Vendulka Šírová

Grafika a střih videí Martin Jarůšek

UNIE • 1–2/2023, ročník XXVII

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z.ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e‑mail: redakce@cun.cz

šéfredaktor a vedoucí redakce: Jan Semerád

zástupce šéfredaktora: Ivana Hay Tetauerová

redakční tým: Barbora Flusserová, Vendulka Šírová, Klára Zaoralová, Kamila Spěváková, Petr Bogner, Eva Vavříková

tým pro zpracování překladů a videí: Aneta Braunová, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek

externí spolupracovníci: Jan Kubík

jazyková korektura: Kateřina Hrabětová

foto na titulní straně: archiv Marie Pangrácové

foto na zadní straně: KC MoJa

grafický design, sazba: Petra Tůmová

Vychází 6× ročně

• Registrace: MK ČR E 13987

Roční tištěné předplatné: 259 Kč včetně poštovného

Kontakt: redakce@cun.cz

Podívejte se, co jsme pro vás nachystali v tomto čísle:

SSN (print) 2464 7705 • ISSN (online) 2464 7802

V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky. Vydáno za podpory:

Jarní program v KC MoJa

TEXT: Markéta Henzlová

FOTO: ilustrační

Milí neslyšící z Prahy, je čas jarních svátků a tomu jsme přizpůsobili i náš nový program v komunitním centru v Havlíčkově 4, Praha 1.

Zveme vás na oslavy jara v březnu a dubnu. Pravidelné komunitní snídaně budou inspirované tradičními svátky a zvyky. Na ně budou navazovat návštěvy muzeí, kde se o tradicích dozvíme ještě víc. Tradice vždy propojovaly lidi a jsou velmi důležité i v naší komunitě. Lidé chtějí slavit a potkávat se. Snídaně budou jednou za měsíc: 16. února, 9. března, 6. dubna, 11. května a 8. června.

Připravíme pohoštění, vy si přinesete jen dobrou náladu. Každá snídaně bude jiná, zaměřená na určité téma (masopustní vdolky, postní pokrmy, velikonoční dobroty apod.).

A na jaké další aktivity se můžete těšit?

Pondělí – učíme se s grafickými programy

Úterý – učíme se český jazyk, máme pravidelné vycházky po Praze

Středa – tvoříme a vyrábíme, cvičíme jógu Čtvrtek – cvičení dětí a maminek, kurz šití a českého jazyka s porozuměním

Pátek – přednášky

Na letní měsíce připravujeme workshop pro děti s jednou významnou osobností. Podrobnosti sledujte na našich facebookových stránkách KC MoJa, kde také vždy najdete aktuální měsíční program.

Těší se na vás Markéta a Hana! Pište nám na: hana.halamova@cun.cz, marketa.henzlova@cun.cz. Komunitní centrum MoJa je projekt spolufinancovaný Evropskou unií a MHMP (CZ.07.3.63/0.0/0.0/20_077/0 001802).

Vánoční posezení aneb rozloučení se starým rokem 2022

TEXT: Mgr. Zuzana Dluhošová

foto: archiv ČUN Ostrava

Poslední otevřený den klubovny jsme pro neslyšící připravili akci s názvem „Vánoční posezení aneb rozloučení se starým rokem 2022“. Na programu byla vánoční tombola a promítání fotek z celoročních aktivit ČMUN a ČUN z roku 2022. Na závěr jsme členům ČMUN rozdali dárky. Děkujeme, že jste u nás spokojení, a těšíme se s vámi na rok 2023.

Na návštěvě v Lumina parku

TEXT: Kamila Spěváková

FOTO: Václav Petrus, archiv Lumina parku

V sobotu 7. ledna podniklo 26 neslyšících turistů a seniorů z pražské ČMUN výlet do pohádkového multimediálního prostoru nacházejícího se v přírodním areálu nad vodní nádrží Džbán na Praze 6. Akce se zúčastnilo také 8 hostů.

S odbitím páté hodiny odpolední přišla tma a branky Lumina parku se otevřely. U králičí nory turisty přivítala Alenka z říše divů vytvořená z LED světýlek. Neslyšící prošli norou v podobě barevných oblouků a ocitli se v podzemní říši divů. Během dechberoucí cesty, dlouhé 1,5 kilometru a prošpikované milionem světýlek, potkávali různé bytosti a další prvky podle knižní předlohy autora Lewise Carrola, například Bílého králíka, kocoura Šklíbu, zajíce Březňáka, Srdcovou královnu, Kloboučníka, klíč, květiny, houby, deštníky, čajové šálky a tak dále. Dostali se i na nejkrásnější místo parku, nad vodní nádrž Džbán, která se díky promítání proměnila v  Jezero slz Na hladinu dopadala různá zvířátka a představovala jim celý Alenčin svět.

V závěru turisty čekala kouzelná atrakce v podobě bludiště a hradu. Pro starší neslyšící návštěvníky byla úchvatná procházka velmi poučná. Pomohla jim lépe přiblížit děj pohádky Alenka v říši divů, kterou znají jejich děti i vnoučata.

Možná přijde Mikuláš i čert

TEXT: Mgr. Zuzana Dluhošová

FOTO: archiv ČUN Ostrava

Ve čtvrtek 8. 12. 2022 jsme uspořádali akci „Možná přijde Mikuláš i čert“. Velkým překvapením pro nás byla hojná účast. Pro účastníky jsme předem připravili zábavné úkoly na interaktivní tabuli, např. uhodni, co to je, hádej slovo, vymysli básničku nebo vtip, nakresli Mikuláše, anděla a čerta atd. Za splnění úkolů účastníci dostali perníkové odměny. Všichni si akci moc užili.

Manipulace v osobních vztazích

TEXT: Vendulka Šírová, Ivana Hay

Tetauerová / PLAKÁT: Neslyšící ženy

27. ledna se po delší době opět uskutečnila online přednáška na Zoomu organizovaná seskupením Neslyšících žen. Tématem byla Manipulace v osobních vztazích. Přednáška byla přístupná neslyšícím ženám i mužům, kteří si její záznam mohli přehrát po dobu tří dnů. Přednášejícími tentokráte byly sestry Eva a Lucie Kastnerovy. O čem přesně přednáška byla? Eva a Lucie představily zúčastněným pojem manipulace, což je chování a myšlení, kterým dotyčný negativně slovně ovlivňuje druhého člověka. Nutí vás dělat věci, které nechcete. Manipulátorem může být druh, družka, ale i kolegové v práci, kamarádi či vlastní rodiče nebo děti. Dále existuje pojem toxický člověk – tj. člověk, který využívá druhých ve svůj prospěch a svým jednáním jim ubližuje. S takovými lidmi se můžeme setkat kdekoliv – v rodině, v práci apod. Obětí je ta osoba, která se bojí, nemá odvahu se se svým trápením svěřit, podceňuje se a neumí říci ne. Z jejího chování se dá rozpoznat nervozita, nejistota a snížené sebevědomí.

X. Setkání tlumočníků pro neslyšící, 22. 10. 2022

Jubilejní ročník Setkání tlumočníků pro neslyšící se konal v sobotu magického data 22. října 2022. Tématem letošního roku byly novinky v tlumočnické profesi a aktuální geopolitická situace a její vliv na profesi tlumočníků českého znakového jazyka. Celým dnem provázely Michaela Dudková a Martina Macurová, dvojice, která svým vtipem a dobrou náladou bavila šedesát přítomných tlumočníků pro neslyšící. Prodiskutovalo se mnoho témat, představilo se mnoho novinek ohledně profese tlumočníka českého znakového jazyka a prezentovaly se nové projekty. Na základě podnětu z loňského roku byly představeny všechny tři školy, které aktuálně v České republice zprostředkovávají vzdělávání pro tlumočníky ČZJ. Setkání se účastnili i neslyšící tlumočníci. Proběhla také debata ohledně formátu dalšího Setkání a na základě dotazníků rozeslaných po akci mezi tlumočníky bylo rozhodnuto, že od roku 2023 přebírá organizování Setkání profesní organizace – Česká komora tlumočníků znakového jazyka.

Všem přednášejícím a především organizačnímu týmu (Tereze Bízkové, Kateřině Jakubové, Jitce Koutové, Daně Pe-

Při přednášce bylo poukázáno na mnoho příkladových situací, aby zúčastnění pochopili, jak takové jednání a chování vypadá. Přítel-manipulátor svou oběť nejprve zahrnuje, až téměř bombarduje láskou, což bývá poznávacím znamením manipulativního chování. Pak svou oběť začíná přehnaně kontrolovat. Později už ji ponižuje, zkouší vtipkovat a testuje, co dotyčná osoba vydrží. Na přednášce padly tipy, jak na to, aby se oběť dokázala manipulátorovi ubránit, a co v takovém případě může pro sebe udělat.

Pokud znáte někoho, kdo si podobným toxickým (nezdravým) vztahem prochází, neváhejte zkontaktovat Bílý kruh bezpečí nebo terapeuty pro neslyšící, kteří mohou pomoci. Obrátit se můžete i na SNN a seskupení Neslyšících žen nebo na jakoukoli organizaci pro neslyšící se sociálními službami. Sociální pracovníci vám mohou pomoci se sjednáním konzultace u odborníků a objednáním tlumočení do ČZJ.

TEXT: Anna Linhartová a realizační tým

FOTO: archiv Setkání

ňázové, Markétě Šestákové a Haně Trskové) a tlumočníkům (Barboře Gardelkové a Markétě Šestákové) patří velký dík za bezproblémové zprostředkování letošního Setkání tlumočníků pro neslyšící.

Smuteční oznámení

TEXT: Kamila Spěváková

FOTO: archiv časopisu UNIE

S lítostí oznamujeme, že nás na Nový rok, 1. 1. 2023, v osmdesáti devíti letech navždy opustila paní Anica Dvořáková. Znali ji přede vším lidé, kteří o sluch přišli v dospělosti. Jako zakladatelka, předsedkyně a dobrovolnice již zaniklé ho občanského sdružení Český klub ohluchlých jim byla psychickou oporou při zno vuobnovování plnohodnotné komunikace s rodinou, kolegy a společností. Zajišťovala mimo jiné docházkové a pobyto vé kurzy odezírání ideální pro osoby, které o sluch přišly v pozdějším věku. Bojovala zejména za osoby se sluchovým postižením a jejich práva na komunikační systémy odpoví dající jejich potřebám.

Připomeňme si její rozhovor Děkuji Ti, Česká televize, za tvou vánoční krizi zveřejněný v časopise UNIE (5/2001), ve kterém vypráví o tehdejší krizi v České televizi způso bené nedostatky v titulkování zpráv.

Paní Dvořáková, jménem redakce časopisu UNIE Vám děkujeme za všechno. Odpočívejte pokojně v nebeském ráji.

Petr Pavel, nový prezident České republiky

TEXT: Jan Semerád / FOTO: ilustrační

V březnu 2023 končí prezidentský mandát dosluhujícímu prezidentovi Miloši Zemanovi a Českou republiku čekal výběr jeho nástupce. Miloš Zeman dosluhuje již druhé volební období, přičemž dvě volební období jsou omezena Ústavou ČR jako maximální možná délka výkonu funkce prezidenta. Prezidentskou kampaň zahájil neoficiálně jako první Andrej Babiš, který v loňském roce objížděl Českou republiku ve svém obytném voze a kandidaturu potvrdil až o několik měsíců později. Voliči si mohli vybrat celkem z devíti kandidátů, Josef Středula těsně před prvním kolem voleb odstoupil a podpořil protikandidátku Danuši Nerudovou. Dalšími kandidáty byli Pavel Fischer, Karel Diviš, Jaroslav Bašta, Tomáš Zima, Marek Hilšer a Petr Pavel. Od začátku se vyprofilovala nejsilnější trojice kandidátů – Petr Pavel, Andrej Babiš a Danuše Nerudová. Do druhého kola postoupili vítěz prvního kola Petr Pavel a těsně za ním Andrej Babiš. Kampaň před druhým kolem byla poměrně vyhrocená. Petru Pavlovi k vítězství velmi pomohla i masivní podpora neúspěšných kandidátů z prvního kola. Redakce UNIE gratuluje nově zvolenému prezidentovi Petru Pavlovi a doufá, že na Pražský hrad vnese svěží vítr a pozvedne funkci prezidenta ČR zpět na výsluní, kam patří.

TEXT: Jan Semerád / FOTO: archiv Potkanů

Tradičně jako každý rok, i letos skautský oddíl Potkani vyrazil na víkendovou výpravu na běžky a bobovat. Výprava se uskutečnila v Liberci od 27. do 29. ledna. Počasí nám přálo a dopřálo nám bohatou sněhovou nadílku. Páteční večer jsme strávili u ohně v kamnech hraním deskových her. V sobotu ráno jsme vyrazili do Bedřichova, kde mrzlo. Starší skauti se vydali na běžky a mladší vlčata a světlušky utíkaly bobovat. Večer se všichni postupně vrátili do vytopené klubovny. Někteří starší skauti byli po běžkování tak zmožení,

že rovnou usnuli a probudili se až na večeři. Na té jsme si všichni pochutnali a pak jsme se dali do debatování nad různými tématy a večer jsme zakončili hraním deskových her. V neděli jsme se pustili do balení a uklízení klubovny a potom přišel na řadu program o prezidentských volbách, při němž jsme zjišťovali, jaké má vlastně náš prezident pravomoce, co může a co nesmí dělat. Potom už jsme vyrazili na autobus. Výpravu jsme si moc užili a někteří ani nechtěli zpátky domů.

Skautský oddíl neslyšících Potkani vyrazil za sněhem

Marie Pangrácová: doktorská stáž na Národním institutu zdraví ve Washingtonu DC, v USA

TEXT: Jan Semerád / FOTOGRAFIE A KRONIKY: archiv Marie Pangrácové

Jaký obor studuješ a na co se zaměřuješ?

Studuji obor Biologie – Fyziologie živočichů na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a zároveň pracuji na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky (ÚOCHB AV ČR). Zabývám se dlouhověkostí u termitích královen a králů.

Jaké sis vybrala zaměření své stáže v USA?

Chtěla jsem se naučit metodu úpravy genomu (CRISPR Cas9), tzn. jak odstřihnout vybraný úsek genu a tím vyřadit určitý protein z provozu.

Proč ses rozhodla pro stáž v USA? Co všechno jsi pro to musela udělat a zařídit? Bylo to hodně papírování?

Chtěla jsem získat zkušenosti se studiem v zahraničí, i proto, že je to jedna z podmínek pro absolvování doktorského studia. Nejdřív jsem uvažovala nad Evropou, která je mi ve všem blíže, a hledala jsem zároveň laboratoř, kde pracují neslyšící vědci. Díky svým kontaktům mezi neslyšícími vědci a studenty jsem několik takových míst našla, ale jejich zaměření bylo hodně odlišné oproti směru mého výzkumu, například genetika nebo evoluce. Víc mě zajímala specializace směrem k molekulární biologii (DNA, RNA a proteiny) a v USA jsem jednu takovou laboratoř ve Washingtonu DC, v Národním institutu zdraví (NIH), našla. Vyřizování a papírování bylo hodně, trvalo to dohromady asi rok až rok a půl. Moje laboratoř i ta americká se obě se zaměřují na stu-

dium telomerázy, ale každá z opačného konce, oni studují nežádoucí činnost telomerázy v rámci rakovinných buněk a já naopak její běžnou (žádoucí) aktivitu u dlouhověkých termitích králů a královen. Další věci byly finance, musela jsem sehnat vlastní sponzory na své výdaje v USA. Naštěstí jsem narazila na Fulbrightovo stipendium a podala jsem u nich žádost o financování mé možné stáže v NIH. Musela jsem zdůvodnit, proč tam chci, co to přinese jim, co to přinese nám a Česku atd. Veškerá komunikace a administrativa byly sice v angličtině, ale naštěstí mi česká pobočka Fulbrightu poskytla potřebné konzultace. Podařilo se mi postoupit do prvního kola výběrového řízení, v druhém kole jsem musela svůj projekt

Ochutnávka piva z hospody, která patří neslyšícím a pracují tam neslyšící

Marie Pangrácová

Věk: 32 let

• Má slyšící rodiče a neslyšící mladší sestru Annu Pangrácovou

• Žije v Rudné u Prahy s přítelem

• Pracuje v Akademii věd v Ústavu organické chemie a biochemie a studuje doktorát na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy Reprezentuje ČR v orientačním běhu a dříve vedla skautský oddíl neslyšících Potkani

• Koníčky: skauting, vysokohorská turistika, zimní i letní sporty, cestování, kulturní a vzdělávací akce, umělecké a kreativní tvoření, četba, diskuze o čemkoliv, český znakový jazyk a věda, čas s nejbližšími

a cíle představit před komisí a obhájit ho, nakonec mě vybrali. Původně bylo v plánu, že do USA pojedu jen na tři měsíce, ale v komisi mi řekli, že tři měsíce je moc krátká doba, a doporučili mi protáhnout stáž na šest až devět měsíců, což byl pro mě trošku šok. Rodina, přátelé mě v mém rozhodnutí podpořili a v práci s tím také neměli žádný problém. Ta podpora byla opravdu velká a nečekaná. Tudíž z toho bylo celkem 9 měsíců v laboratoři a měsíc na Aljašce.

Můžeš nám popsat svůj běžný den v Americe? Od laboratoře až po tréninky… Pracovala jsem s mentorem z Bangladéše a domluva s ním nebyla jednoduchá. Vždy když jsme se domluvili na nějakém čase srazu, on byl schopný přijít i o několik hodin později. Nakonec jsem si zvykla na to, že takhle ten čas vnímá, a přizpůsobila jsem tomu svůj rozvrh. Většinou jsem pak dopoledne dělala úkoly do práce nebo trénovala. Bylo celkem náročné to vše načasovat i z toho důvodu, že mi cesta do laboratoře trvala kolem dvou hodin. Chtěla jsem bydlet někde poblíž americké komunity neslyšících kolem Gallaudetovy univerzity a bohužel to vyšlo tak, že do práce jsem tak musela dojíždět přes celý Washington DC. Do práce jsem jezdila hlavně metrem a na kole. Největší šok pro mě bylo to, že v USA obecně hodně hrotili bezpečnost a nechtěli mi ani dát pracovní vstupní kartu. Každý den jsem procházela bezpečnostní kontrolou, která se vyrovnala kontrolám na letištích před nástupem do letadla, vyplňovala formuláře, kam a proč jdu do práce, nechala skenovat svůj pas a odpovídala na otázky o statusu očkování, a to jsem již před příjezdem i po něm vyplňovala spoustu jejich formulářů, navíc měli všechny mé osobní informace včetně mých otisků, adresy bydliště a fotky, v systému.

Bude možné výsledky tvých výzkumů a studií aplikovat do praxe? Pokud ano, tak jak?

V USA se mi podařilo vytvořit dvě buněčné linie, které mají upravený genom, díky čemuž došlo k odstranění specifického proteinu, který mohl mít vliv na vznik nebo růst rakoviny. Na tento výzkum nyní dále laboratoř navazuje s cílem zjistit, jestli a jak tyto rakovinné buňky s takto upraveným genomem ovlivňují vývoj a vznik rakoviny.

V Čechách se zaměřuji spíše na základní výzkum, v němž se snažím zjistit, proč termití královny a králové žijí tak dlouho v porovnání s termitími vojáky a dělníky nebo obecně v porovnání s ostatními (solitérními) druhy hmyzu. Doufám, že pak na moje výsledky a poznatky budou moci další vědci navázat, a tím je aplikovat

do praxe. Třeba se nám jednou díky tomu podaří u lidí dosáhnout délky života 2 000 let. :)

Nebála ses neúspěchu? Takový obor s tolika odbornými výrazy musí být těžké studovat, jak jsi to zvládala? Navíc s jazykovou a komunikační bariérou jako cizinec a k tomu neslyšící.

Nebála, věděla jsem, že tam jedu naučit se něco nového. Počítala jsem s tím, že budu dělat chyby a díky nim se naučím něco nového. Také jsem počítala s tím, že kvůli dvojité komunikační bariéře budou zádrhele, že to chvíli potrvá, než se do toho dostanu. Věděla jsem, že jak v americkém znakovém jazyce (ASL), tak i v angličtině budu mít také co dohánět, takže jsem zpočátku byla docela nervózní, ale zvládla jsem to. Jako bonus jsem se i naučila nové odborné výrazy, názvy a metody, které mohu zužitkovat u nás v Česku.

Podařilo se ti dosáhnout tvých výzkumných cílů, se kterými jsi tam jela?

Cítila jsem na sobě tlak, protože zpočátku ode mě mentor očekával, že tam budu i o víkendech, že budu dřít mnohem více než ostatní kolegové, prostě budu v laboratoři nonstop až do večera, ale jsem na sebe hrdá, že jsem se nedala a tlaku nepodlehla. Cíle jsem nakonec zvládla splnit podle jejich slov nad očekávání, byli mými výsledky nadšení a přiznají mi spoluautorství u jejich publikací, k nimž jsem svým výzkumem přispěla. Dokonce mi nabídli, že se mohu opět vrátit jako postdoktorand! :)

Co kolegové či přátelé v USA? Určitě jsi tam poznala mnoho nových kamarádů, je to tak?

Moc ne, pobyt v USA se zrovna trefil do špatné doby během vrcholu covidové pandemie, takže bylo plno různých nařízení a omezení. V laboratoři jsme mohli být maximálně v šesti lidech a museli jsme sedět odděleni, nemohli jsme se potkávat, komunikovat osobně na vzdálenost menší než dva metry, přednášky byly pouze online, jíst jsme museli odděleně a mimo to se zrušila také většina volnočasových a společenských akcí. Ve Washingtonu DC byli ohledně všech nařízení hodně striktní a trvali na jejich dodržování. Když to porovnám s Českem, tak tam se covidu hodně báli, všude jsme museli nosit roušky. Moc lidí jsem proto mimo kolegy nepotkávala, o to víc jsem na výlety do okolí vyrážela se svojí spolubydlící, neslyšící američankou japonského původu. A se slyšícím spolubydlícím Shawnem, který pracuje jako programátor.

Jaký byl americký znakový jazyk? Jak jsi tam komunikovala se slyšícími?

ASL je úplně jiný jazyk než ČZJ, ale shodou náhod studovala moje sestra před pěti lety půl roku na Gallaudetově univerzitě a já za ní přijela na návštěvu, během níž jsem se s ASL poprvé seznámila a navázala první kontakty.

Zaujala mě šíře obzorů místních neslyšících a témat, která probírali a o kterých diskutovali. Zjistila jsem, že mají úplně jiný směr myšlení a pro mě zajímavé názory, a proto jsem se po dvoutýdenní návštěvě v USA začala ASL učit. Hodně mi pomohlo, že u jejich videí a filmů byly i anglické titulky. Během těch pěti let jsem se tedy ASL učila hlavně pasivní formou, proto se mi pak při stáži občas stalo, že jsem jim plně rozuměla, ale nevěděla jsem, jak přesně odznakovat promyšlenou odpověď. :) Musela jsem se postupně v hlavě přepnout na myšlení v jiném jazyce. Samozřejmě jsem při stáži narazila i na další bariéru v tom, že jsem neznala odborné termíny v ASL.

Neslyšící orientační běžci v USA

Celkem bylo v laboratoři pět neslyšících včetně mě a šest slyšících. Tlumočník tam byl pro obě skupiny. S většinovou společností to bylo jiné než u nás, tam už to automaticky brali tak, že kdo má zájem a potřebuje jakékoliv zpřístupnění, včetně tlumočníka do ASL, tak ho zařídí. Přístup byl odlišný již od začátku, například u výběru přednášek a cvičení, které daný ústav nabízel pro všechny zaměstnance, byl v online systému vždy dotaz nebo již připravená kolonka k vyplnění o tom, zda někdo potřebuje nějaké přizpůsobení nebo cokoli dalšího. Hodně mi to pomáhalo, protože jsem věděla, že se tam domluvím a můžu se soustředit jen na vzdělávání a vědeckou problematiku. Poprvé jsem si i tak trochu uvědomila, že by vlastně nebyl problém postupovat po kariérním žebříčku až na vrchol. :)

V běžné komunikaci, v obchodě, v metru s cizími lidmi, jsem se, pokud šlo o maličkosti, domlouvala psaním na mobilu. Přepis a tlumočení tam fungovaly jinak než u nás. Například jsem vůbec nemusela čekat na zavolání a jejich tlumočníci volanou osobu ani nein-

Bydlení v USA s Alicií

Výlet na kajaku

Polární záře

formovali, že je hovor tlumočený! Bylo pro mě úžasné, že mi mohli zavolat zpátky a nechat mi i tlumočený záznam.

Dozvěděli jsme se, že jsi se vedle stáže věnovala i sportu, zejména orientačnímu běhu. Povíš nám o tom něco? Byla jsi i na deaflympiádě v Brazílii, bylo těžké skloubit stáž a přípravu?

Tentokrát mohu říct, že mojí výhodou bylo, že tou dobou vrcholila covidová pandemie, takže nebyly žádné kulturní a další akce, téměř všechny aktivity mimo pracovní dobu byly zrušené a všichni jsme seděli zavření doma. Měla jsem tedy víc volného času na trénink. Podařilo se mi i přihlásit se do jednoho orientačního klubu v Americe, kde mě přijali a propojili mě s dalšími neslyšícími Američany a slyšícími Čechy, kteří žijí v USA. Jezdila jsem s nimi i na závody a tréninky. Moji krajané mi také pomohli lépe uchopit těžko pochopitelnou americkou kulturu. Být s nimi pro mě bylo jako být chvilku „doma“. Dostala jsem se prostřednictvím nich do Sokola, kde byla společná skupina Čechů, Slováků, Poláků a Maďarů, dělali jsme naše typické aktivity, třeba jsme jezdili na vodu, na lezení, zdobili jsme vánoční perníčky a drželi naše slovanské vánoční tradice. :)

Z deaflympiády sis přivezla medaili, jaký to byl pocit?

Náš nový trenér Adam mi ale na dálku pomáhal s běžeckou přípravou a s mapovými technikami. Měla jsem i neslyšícího kondičního trenéra Jasona, se kterým jsem si jednou za měsíc volala, konzultovala svoje ostatní tréninky a podle toho jsem pak cvičila. Jak jsem byla odpojená od týmu, tak jsem neměla moc srovnání a bála jsem se, jestli je můj trénink dostačující. Pak jsem zírala, že jsem byla jen o minutky za medailemi, bohužel to nevyšlo. Ze získané štafetové medaile jsem měla radost, zasloužili jsme si to, hodně velkou radost mi udělaly i individuální výsledky ( Marie Pangrácová se na deaflympiádě umístila na 5. místě na klasické trati a dvakrát na 4. místě ve sprintu a na krátké trati – pozn. red.).

Co ti roční pobyt v USA přinesl? Respektive, co ti roční stáž dala a vzala?

Největší obětí bylo odloučení od nejbližších – rodiny, kamarádů a přátel, kteří za mnou ale naštěstí jezdili a navštěvovali mě, díky za ně! Poznala jsem jiné prostředí, kulturu, lidi, kamarády a potvrdila jsem si, že opravdu rozumím tomu, co studuji, čemu se věnuji, a moje

práce má význam. V Česku jsem byla občas trošku nejistá a ztracená, protože tady schůzujeme, jen když je něco potřeba vyřešit. V USA jsem musela své výsledky ukazovat každý týden a měla jsem tak pravidelnou zpětnou vazbu. Bylo to takové dynamičtější a živější. Byla jsem pak na sebe hrdá, že jsem se tam nedostala pouhou náhodou a že patřím mezi vědce.

Ke konci stáže za tebou přiletěly kamarádky a společně jste procestovaly Aljašku. Jaké to tam bylo? Proč jste se rozhodly zrovna pro Aljašku?

Asi proto, že jsem už předtím byla s kamarádkou ve dvou národních parcích v Kanadě, kterou jsme procestovaly. V Kanadě byla krásná příroda, zvěř a chtěly jsme zažít něco podobného, ale zároveň jiného, a tak jsme si vybraly Aljašku. Aljaška je také taková odstrčená od zbytku USA za kanadskými hranicemi. Pocitově to bylo takové klidnější a plnější zážitků, než kdybychom cestovaly někde ve vnitrozemí USA, kde je mnoho států a národních parků, a snažily se toho stihnout co nejvíc.

Celkem jsme tam byly tři týdny, z toho dohromady asi jen čtyři dny nám svítilo sluníčko, ale z těch dnů máme nejvíce fotek. :)

Na Aljašku jsme jely v srpnu a byla tam poměrně velká zima, holt tou dobou už u nich začíná podzim, takže o vítr, zimu, déšť a další nesnáze nebyla nouze. Částečně jsme to tak ale chtěly, protože ke konci srpna se na Aljašce už začíná vyskytovat polární záře, kterou se nám podařilo nakonec zachytit. Byl to opravdu nádherný zážitek, jak se barvy na obloze střídaly. Ke konci pobytu v Národním parku Denali jsme zůstaly v noci vzhůru a střídavě jsme držely stráž a hlídaly, zda se polární záře objeví. Jsme rády, že nám to nakonec vyšlo, celé to přírodní divadlo trvalo asi hodinu. Na Aljašce jsme procestovaly hlavně národní parky Kenai na jihu a Denali kolem Denali, nejvyšší hory USA. Ohromily nás spousty sněhu, kterým byla Denali pokrytá i v srpnu.

Popíšeš nám váš nejvíce vzrušující zážitek z Aljašky?

Jednou jsme potkaly medvědici s mládětem, jak lovily lososy, to bylo velmi roztomilé a naštěstí bezpečné (byly jsme nad řekou na mole). Druhé setkání bylo na výletě v divočině ve vyschlém korytu řeky, kde se asi 300 metrů před námi na cestě objevil medvěd grizzly a blížil se přímo k nám. Tam už skončila všechna legrace. Začaly jsme opatrně couvat, ale stále šel směrem k nám, tak jsme se u lesa otočily a utíkaly pryč k jedi-

né silnici. Bohužel jsme se rozdělily, já jsem se držela sestry, ale kamarádka utíkala jiným směrem. Chvíli jsme se pak o ní docela bály a byly jsme nervózní, jestli se jí něco nestalo, ale pak jsme se naštěstí nakonec našly. Měly jsme u sebe každá pepřový sprej, takže kdyby na nás medvěd opravdu zaútočil, tak bychom ho použily. :)

Prozradíš nám něco zajímavého o sobě?

Přijde mi, že jsem obyčejný, všestranný člověk. :) Podle nejbližších jsem skvělá kuchařka, co umí uvařit z mála – z toho, co domov dá, či z toho, co mám při cestování s sebou. :)

A na závěr, chceš vzkázat něco mladým nadějným neslyšícím vědcům, sportovcům či skautům, kteří by mohli jít v tvých stopách?

Určitě pro ně budeš velikou inspirací!

Hledejte to, co vás baví, to, co vás zaujme, a zkuste v tom hledat cestu životem (k vašemu cíli). Ano, budete narážet na překážky, ale s pomocí a podporou svého okolí určitě přijdete na to, jak je překonávat, a zvládnete vše, co v životě chcete. :) Myslím si, že každý má v sobě nějakou sílu, speciální, individuální dovednosti a schopnosti, jen musí najít místo, kde je uplatní. :)

Gallaudetova univerzita ve WDC

Marie s maskotem deaflympiády pro orientační běh

Oslavy 25 let Klubu turistů

Mezi nejrozšířenější, nejoblíbenější a nejstarší sportovní aktivity patří turistické kluby

neslyšících různých organizací po celé ČR. Přesně před

110 lety vznikl první TURISTICKÝ KLUB hluchoněmých

v Praze. Jeden z jeho pokračovatelů sídlí v objektu České unie

neslyšících, z. ú., kde se pravidelně stýkají starší turisté (Českomoravská unie neslyšících, z. s., je pokračovatelem Podpůrného spolku hluchoněmých sv. Františka Saleského v Praze založeného r. 1868 – pozn. red.).

TEXT: Kamila Spěváková / FOTO: Václav Petrus a archiv ČMUN

V  sobotu 28. ledna tohoto roku bylo v objektu ČUN živo. Konala se zde jubilejní turistická akce, kterou pan Václav Petrus, současný vedoucí klubu turistů při ČMUN p. s. Praha, uspořádal na počest výročí 25 let od vzniku tohoto klubu. Na této akci se sešli nejen turisté z Prahy, ale i odjinud. Do prezenční listiny se zapsalo 72 lidí, ale další dva se účastnili bez podpisu, celkem zde tedy bylo 74 účastníků. Všechny prostory ČUN, tedy velký sál, malá klubovna, bufet i ostatní místnosti, praskaly ve švech.

V pobočném spolku ČMUN v Dlouhé 37, tedy ve velkém sále ČUN, byl připraven odpolední doprovodný program, který zahájil pan vedoucí pozváním zakladatele klubu pana Miloslava Pánka na pódium, aby povyprávěl na téma „Trocha historie klubu ČUN“. Pan Pánek začal s nostalgií vzpomínat, jak se dostal k myšlence založení Klubu turistů ČUN: „Rok před založením klubu jsem se začal zúčastňovat akcí pořádaných Českým klubem turistů. Během nich jsem si uvědomil, že neslyšícím turistům chybí velmi důležitá klubová činnost, která by jim umožnila společně se setkávat s lidmi se stejnými zájmy a stejným způsobem komunikace. A z tohoto důvodu jsem založil tento klub.“ Po skončení vyprávění poděkovali turisté

Něco o historii Klubu turistů ČUN / později ČMUN:

1998–1999 Miloslav Pánek – zakladatel a 1. vedoucí Klubu turistů ČUN

11. 1. 1998 Vznik klubu

První turistická vycházka „Z Hostivaře do Petrovic“

1. účast: 39 lidí a 3 psi

8. 5. 1999 První celodenní výlet do Kralup nad Vltavou

1. trasa: Kralupy n. Vlt. – vyhlídka Hostibejk – zámek Nelahozeves –Muzeum A. Dvořáka – zámek Veltrusy

1. skupina: 14 km, 2. skupina: 4 km

Účast: 18 lidí

28. 8. 1999 První turistický pochod – IX. ročník „K výročí otevření rozhledny na Petříně“ (KČT Praha)

Účast: 5 lidí, trasa: 15 km

2000–2002 Karel Julák – vedoucí, František Ondráček a Miloslav Pánek – zástupci

15.–16. 9. 2000 První velká turistická akce „Turisté bez hranic“ – Brtnice

Účast: 36 lidí, různé pobočky ČUN

20.–22. 7. 2001 První celodenní výlet do zahraničí „Salzburg“ (Rakousko)

Účast: 9 lidí

2003 František Ondráček – vedoucí, Štěpán Holub – zástupce

2004 Pavel Mašín – vedoucí

2005 Výbor ČUN

2006–2008 Karel Julák – vedoucí

2009–2011 Karel Julák – vedoucí, Vlastimila Primasová – zástupkyně

2012–2013 Karel Julák – vedoucí

2014 Karel Julák – vedoucí, Jenovefa Juláková – zástupkyně

2015–dodnes Václav Petrus – vedoucí Klubu turistů ČMUN

zakladateli klubu potleskem a popřáli mu, ať klub nadále žije.

Následně vystoupil pan Petrus a začal vyprávět o osobnostech minoritní turistiky neslyšících a o vybraných neobyčejných zážitcích ze své turistické činnosti, například o čajovně v pražské historické věži, o pádu do vody, o šokovaném průvodci uhelného dolu, o setkání se včelami v proskleném včelíně a tak dále. Vrcholem programu byla velká vědomostní soutěž vedená v českém znakovém jazyce. Tato soutěž byla zaměřena na různé oblasti, například na politiku, zeměpis, historii a tak dále. Padla i zajímavá otázka o nejdražším exotickém ovoci na světě. Za správnou odpověď dostal každý soutěžící jednu čokoládu.

Nezapomnělo se ani na vyhlášení 10 nejpilnějších neslyšících turistů roku 2022. Nejpoctivější turistkou se stala Eva Petrusová, na druhém místě se umístil Josef Provazník a na třetím Jan Rzounek. Během akce měli zdejší turisté možnost si ve velkém sále ČUN prohlédnout kroniky pana Petruse, v nichž zaznamenával svou činnost v letech 2002–2023. Akce i přes rozruch kolem voleb nového prezidenta ČR proběhla v přátelské atmosféře.

Vřelý dík patří dobrovolníkům ČMUN p. s. Praha za výpomoc při organizování vytoužené akce a za milé pohoštění v podobě chlebíčků, toastů, sladkostí a nápojů, dále neslyšícím turistům za hojnou účast a zejména dvaapadesátiletému „začínajícímu“ turistovi Radku Bartákovi za krásný projev s důrazem na sdružování a motivaci mladší generace, aby se připojila ke starší, inspirativní generaci, a tím pokračovala ve šlépějích a tradici svých předchůdců, tedy pana Petruse a členů jeho turistického klubu (viz nalevo uvedený medailonek – pozn. red.), od nichž by mohla získávat další životní zkušenosti a lásku k turistice. A to vše bez ohledu na jejich věk a rozdílnost generací.

Zůstala jsem z celé rodiny úplně sama

Je pravda, že senioři se sluchovým postižením jsou zranitelnou skupinou, mají problémy skoro se vším, zvláště když zůstanou sami, bez dětí a příbuzných. Většinou jim musí pomáhat příslušný úřad, zpravidla úřad práce.

Finanční krize

Když mi zemřela moje maminka, zůstala jsem úplně sama, bez rodiny, nevěděla jsem si rady s finančními záležitostmi, netušila jsem, co všechno a jak se vyřizuje, protože maminka to dělala místo mne a často to řešila telefonicky jako slyšící nebo osobně na úřadech, kdežto já jsem neslyšící.

Příspěvek na bydlení

Než jsem se to naučila, uběhlo asi půl roku. Moje známá v Pardubicích pracuje na specializovaném pracovišti NRZP a hodně mi pomohla. Doporučila mi příspěvek na bydlení, vysvětlila mi použití formuláře, co a jak k němu přiložit, jaké doklady doložit atd. Tehdy, asi ke konci roku 2013, jsem tedy požádala o příspěvek na bydlení a ten pobírám dodnes. Náklady na bydlení v mém rodinném domku byly větší a můj měsíční příjem byl takový, že mi nárok na příspěvek uznali a začali mi ho vyplácet.

Nebojte se zažádat si o příspěvek na bydlení. Můžete navštívit příslušné kontaktní pracoviště, kde vám sociální pracovníci poskytnou základní informace, nebo můžete podat on-line žádost prostřednictvím identity občana na webu MPSV. Příspěvek je vyplácen v průměrné výši 4 000 Kč měsíčně. Více informací získáte na na webových stránkách MPSV.

TEXT: Kamila Spěváková

Žádost o příspěvek na bydlení

Sociální stáří

Jsem seniorkou teprve druhý rok, tak poznávám život seniora se vším, co to obnáší. Potraviny si kupuji v obchodech ve slevě, pěstuji si zeleninu atd.

Dotace od programu Nová zelená úsporám

Rekonstrukce v domku proběhla ještě za života mé maminky, po její smrti musím zvládat běžnou údržbu sama. Co se týče oprav v domě, byl a je tu problém v komunikaci s řemeslníky, ti jsou zvyklí komunikovat telefonicky. Pro mne to bylo a je velmi obtížné, musel mi pomáhat můj přítel nebo sousedé, kteří se s nimi místo mne snažili komunikovat. S řemeslníky jsem si vždycky domluvila datum a čas jejich příjezdu a otevřela jim. Seniorka měla štěstí, že její maminka jí zajistila bezstarostné stáří. Žije v opraveném domku. Ostatní senioři v podobné situaci, invalidní důchodci třetího stupně nebo příjemci příspěvku na bydlení mají možnost si také podat žádost o dotaci Nová zelená úsporám Light na zateplení domu nebo jeho části, například střechy, podlahy, nebo na výměnu oken i dveří, a to až do výše 150 000 Kč. Firma, která například výměnu oken provede, vystaví odborný posudek jako dodatek k žádosti o dotaci. Sociální pracovník navštíví místo bydliště žadatele a pomůže mu se sepsáním žádosti. Nezapomeňte si objednat tlumočníka do českého znakového jazyka nebo simultánní přepis mluvené řeči do psané podoby, pokud preferujete český jazyk Bližší informace o dotaci najdete na webových stránkách:

Vzdělávání v předdůchodovém věku

Díky tomu, že jsem v roce 2002 absolvovala vzdělávací program práce s počítačem a mám certifikát EDCL, mohla jsem se hodně věcí dozvědět na internetu a založila jsem si internetové bankovnictví, přes které příslušné částky sama hradím ze svého účtu. Také mám virtuální kancelář na plyn a elektřinu, kde si zálohy hlídám a upravuji podle potřeby, nemusím telefonovat a požadavky řeším prostřednictvím virtuální kanceláře. Odečet vodného a stočného posílám e-mailem přímo do Vodáren a kanalizací Pardubice s údaji a fotografií vodoměru, takže mne nikdo nemusí se zápisem otravovat, zvonění je k ničemu. Měla jsem ale velký strach, jak to bude s poskytováním zemního plynu domácnostem, protože se objevovaly zprávy o snížení, až zastavení dodávek plynu. Zvažovala jsem náhradní řešení přestupu na elektřinu, ale ještě jsem se úplně nerozhodla, to ukáže čas. Zatím to dopadlo dobře, plyn nadále dodávají bez snížení, snažím se neplýtvat a snížila jsem teploty topení v místnostech.

Seniorka se včas pustila do učení práce s PC a internetem a ve stáří si může vychutnávat výhody svého IT koníčku. Neváhejte využít nabídku sociálně aktivizační služby – kurzu na PC pro neslyšící. V budoucnu se vám to vyplatí. Tato služba v ČUN Praha, Dlouhá 37, nabízí týdenní kurz pod vedením Jana Kubíka. Kurz probíhá každé úterý od 17:00 do 19:00. Stačí se přihlásit na e-mailovou adresu aktivity@ cun.cz. Velkou výhodou je, že komunikace probíhá v českém znakovém jazyce.

HÁČKOVÁNÍ: co dokáže vykouzlit

Čtyři velmi šikovné ženy mě zasvětily do tajů háčkování, o kterém jsem zpočátku neměla skoro žádné informace. Proto jsem se rozhodla, že se jich na to zeptám. Obě neslyšící dámy VERONIKA TECLOVÁ

a  SANDRA EICHLEROVÁ neváhaly a na moje otázky odpověděly. K rozhovoru se připojila také nedoslýchavá LENKA JANDOVÁ a  BARBORA FLUSSEROVÁ s Usherovým syndromem. Všechny mi ukázaly své krásné výtvory a prozradily mi, jak to s touto ruční prací ve skutečnosti je. Během vyprávění jsem cítila, jak jsou z háčkování nadšené. V článku si můžete přečíst jejich odpovědi na mé otázky a také si prohlédnout fotografie jejich výrobků.

Barbořiny bačkůrky s růžovými kytičkami

BARBORA: Barevné příze a háček, pak také další pomůcky, jako jsou nůžky, jehla, krejčovský metr a špendlíky k úpravám výrobků. Knoflíky jsou hezkým doplňkem, který dokáže výrobek obohatit.

SANDRA: Potřebuji háčky různých velikostí. Dále barevnou vlnu, příze, nitě, nůžky a spínací špendlíky, korálky ve tvaru očí pro zvířátka a figurky a duté vlákno na jejich vyplnění.

LENKA: Používám různé typy háčků, podle typu a tloušťky přízí. Vedle příze používám také nůžky, jehlu, niť a spínací špendlík. Když háčkuji hračky pro děti, přidávám očička, knoflíčky atd. Aby hračky držely svůj tvar, vyplním je dutým vláknem.

VERONIKA: Potřebuji háček, příze, tupou jehlu, nůžky a niť. Podle tloušťky příze vybírám typ háčku. Hračky ještě vyplňuji kuličkovým rounem na zpevnění (kuličkové rouno je duté vlákno ve formě polyesterových kuliček – pozn. red.).

2) Z jakého materiálu háčkuješ? Jaké používáš techniky háčkování?

BARBORA: Záleží na vzhledu výrobku, jednoduchosti či složitosti práce. Používám různé techniky, jako je řetízkové oko, krátký sloupek, dlouhý sloupek, pevné oko a magický kruh (kroužek). Příze lze sehnat z různých materiálů – jsou bavlněné, akrylové, s obsahem vlny, s bambusem apod. Jsou také očíslované podle tloušťky. Například když háčkuji letní čepice, používám slabší a tenčí příze. Pro zimní čepice jsou potřebné naopak silnější příze.

SANDRA: Háčkuji nejraději s tenkou přízí z vlny. Zkoušela jsem také silnou vlnu, ale příliš mi nevyhovovala. Uháčkovala jsem z ní košík na stůl, ale bolely mě pak z toho ruce. Kupuji různé druhy přízí a vln. Pracuji s technikami jako

TEXT: Eva Vavříková / FOTO: archiv Barbory Flusserové, Sandry Eichlerové, Lenky Jandové a Veroniky Teclové

1) Co k háčkování potřebuješ?

obyčejný háček s klubíčkem příze

jsem přesně čím. Komerční dárek z obchodu jsem nechtěla. Zkoušela jsem korálky nebo jiné ruční práce, ale nebyla jsem s tím spokojená. Radila jsem se se svojí babičkou, kterou napadlo háčkování. Pro dceru jsem tedy vyrobila první dárek – zajíčka, kterého má dodnes. :) Ve výsledku mě to moc nadchlo a od té doby háčkuji. Všimli si toho moji neslyšící přátelé, kteří po mně chtěli také uháčkovat hračky jako dárky pro svoje děti.

4) Je těžké naučit se háčkovat? Co bys poradila začátečníkům?

třeba dlouhý a krátký sloupek, magické oko nebo pevné oko.

LENKA: Háčkuji z různých druhů přízí. Na výrobek určený pro malé děti používám přízi vhodnou pro děti. Jinak používám akrylovou přízi, se kterou se mi dobře pracuje.A na hračky stačí pouze základní vzor – krátký sloupek, eventuálně polosloupek. Bavlněné příze nebo příze z bambusu jsem vyzkoušela, jsou však pro mě příliš tuhé a tvrdé. Oblíbila jsem si také přízi z merino vlny, která se hodí na hračky pro děti.

VERONIKA: Jako materiál k háčkování používám přízi ze 100% bavlny. Bavlna je pevná a lehká, vhodná na hračky pro děti. Také pracuji s akrylovou přízí. A techniky? Většinou magický kruh, krátké sloupky a řetízkové oko.

3) Jak dlouho se tomu věnuješ?

BARBORA: Háčkuji již 8 let. Začala jsem v době, kdy jsem byla na mateřské dovolené se svojí dcerou. K této krásné činnosti mě přivedla moje neslyšící kamarádka a mně se háčkování tak zalíbilo, že jsem to také chtěla umět.

SANDRA: Začala jsem, když byly synovi 3 roky, takže háčkuji už 7 let. Syn Tom zatoužil po háčkovaném zvířátku v jednom obchodě. Bylo to tehdy velmi drahé, tak jsem si řekla, že to zkusím sama. A od té doby háčkuji.

LENKA: Háčkovat umím od svých 10 let, díky své babičce, která byla dámská krejčová a byla neskutečně šikovná na ruční práce. Obdivovala jsem ji. Háčkovat jsem začala vlastně na základní škole o pracovní výchově. Ačkoliv jsem levačka, tak mi technika moc dobře nešla. Ale skutečně jsem začala háčkovat až po narození dcery. Brala jsem dcerku za princezničku, motivovala mě k háčkování čepiček k bundičkám, aby mi hezky ladila. :) Poté jsem začala svým dětem háčkovat i hračky.

VERONIKA: Dlouho, od roku 2014. Když měla moje dcera první narozeniny, chtěla jsem jí udělat radost, ale nevěděla

BARBORA: Naučila jsem se háčkovat sama z knih, webových stránek a z různých návodů. Jako neslyšící jsem musela pochopit psané texty, což pro mě bylo zpočátku těžké. Nakonec se mi to podařilo. Díky své kamarádce jsem měla motivaci. :) Ten, kdo má chuť, schopnosti a trochu času, osvojí si to.

SANDRA: Není to těžké, lze se to naučit. Měla jsem problém s porozuměním textům z knih, rozuměla jsem bohužel jenom půlce informací. Tak jsem sáhla po videích z YouTube a pochopila jsem to. Začátečníkům doporučuji videa na YouTube (pro mě byla nejlepší), informace z webových stránek nebo knihy.

LENKA: Pro mě nebylo těžké naučit se háčkovat. Někomu to jít nemusí, někdo se to naučí. Důležité je zmínit, že než se to člověk naučí, je potřeba trpělivost. Myslím si, že nyní je snazší naučit se háčkovat díky videím na YouTube a návodům na internetu (ty doporučuji).

VERONIKA: Háčkování jsem pochopila díky ukázkám

Sandřina podzimní dýně na Halloween

Sandřin vánoční andělíček

z videí na YouTube. Učila jsem se také značky a symboly z návodů na webech. Nejdříve jsem začínala s jednoduchými vzory, pak jsem přešla na složitější výtvory. Trvalo mi jeden rok si to vše osvojit. Jako první jsem vyrobila háčkovaného medvídka na zkoušku, pak kočičku. Postupně přibývaly další zvířátka, hračky a panenky.

5) Co tě nejvíc baví háčkovat?

BARBORA: Háčkuji hlavně čepice, někdy šály, bačkůrky, kabelky a taštičky, pro děti čepice s kapsičkami. Zkoušela jsem vyrobit ovečku, ta byla mým prvním pokusem. Brzy jsem zjistila, že háčkování zvířátek ve formě plyšáků nebude mojí cestou. Nejvíce mě baví háčkovat kytičky a zvířátka –háčkuji je „naplocho“, tedy jakoby ve 2D. Velmi ráda vyrábím čepičky a k nim přidávám zmíněná placatá zvířátka a kytičky. Mám radost, když se mi dílko podaří a můžu se z něj těšit.

SANDRA: Háčkuji prostě všechno. Mám z toho vždy radost a moc mě to baví. Asi nejvíc mě baví zvířátka. Ráda zkouším nové věci, nebráním se ničemu.

LENKA: V jednoduchosti je krása. :) Tímto heslem se řídím. Raději háčkuji jednoduše, a vypadá to také moc hezky.

VERONIKA: Baví mě háčkování hraček, panenek a zvířátek. Háčkuji hlavně pro svoje děti, moc mě to baví.

6) Jak dlouho ti trvá uháčkovat třeba zvířátko?

BARBORA: Vzhledem k tomu, že pracuji a věnuji se rodině, háčkování čepičky mi trvá týden. Nejdříve si pro představu nakreslím na papír schéma, jak by asi čepička měla vypadat. Musím také vědět, v jaké velikosti a pro koho by ta čepička měla být. Používám k tomu tabulky velikostí určené na obvod hlavy (dětské, dámské či pánské). Poté na čepičce pracuji a na závěr k ní přišiji podle přání knoflíky nebo uháčkovaná zvířátka či květiny. (Bára háčkuje pomocí kamerové lupy pro slabozraké. Tento způsob jí umožňuje věnovat se háčkování bez problémů – pozn. red.)

SANDRA: Co pečuji o rodinu, o dům a docházím do za městnání, nezbývá mi na to tolik času, kolik bych si přála. S přestávkami dokončuji práci tak za 3 týdny. Mám tady rozdělanou velkou kabelku, kterou bych chtěla dokončit a pak ji nosit. :)

LENKA: To nelze úplně přesně říct, ale uháčkování výrobku o velikosti cca 30 cm mi trvá přibližně týden, kdy háčkuji po večerech, vždy asi 3 hodiny. Háčkuji většinou po částech, tj. hlavička, ruce, tělíčko, nohy, popřípadě ocásek, ouška, a pak to dohromady sešívám přízí.

VERONIKA: Dříve jsem zvládla výrobek uháčkovat za 2–3 dny. Když chodím do práce a starám se o rodinu, tak mi na háčkování zbývá bohužel málo času. Háčkuji pouze ve volném čase.

7) Kde bereš inspiraci, odkud máš nápady?

BARBORA: Inspiruji se z knih či z webových stránek. Nebo si za poplatek koupím na internetu návod, ze kterého mohu uháčkovat cokoliv (v komunitě háčkování je zvykem prodávat/ kupovat návody na tvorbu výrobků – pozn. red.).

SANDRA: Z webů. Kupuji návody a vyrábím dle nich. Jednou jsem chtěla sama zkusit háčkovat bez návodu. Koupila jsem si základní návod na háčkování vánočního anděla. Zkusila jsem pak vyrobit vlastního anděla a povedl se mi, během 14 dní byl hotový. Z toho mám velikou radost, vidím, že tak mohu získávat nové zkušenosti.

LENKA: Upřímně, inspiraci mi nejvíc dodávají děti. :) A občas se mi něco zrodí v hlavě. Sem tam zhlédnu nějaké nápady na internetu.

VERONIKA: Inspiraci hledám na webech. Někdy si návod koupím, když potřebuji. Háčkuji především pro své děti a podle přání zákazníků.

8) Prodáváš svoje výrobky? Kde je možné si je zakoupit?

BARBORA: Jednou za čas výrobky prodávám pouze svým kamarádkám. Jiným zájemcům je neprodávám, na to nemám prostor. Dříve jsem na ukázku vkládala fotografie na facebook, nyní už to nedělám.

SANDRA: Neprodávám je. Jsem správkyní facebookové stránky Háčkování pro radost v českém znakovém jazyce Zde poskytuji rady, inspiraci a návody, vkládám průběžně fotografie svých prací. Podporuji takto neslyšící, kteří zde mohou čerpat různé informace spojené s háčkováním.

LENKA: Mrzí mě, že nyní na háčkování moc času nemám. Tím nechci říct, že čas od času něco neuháčkuji, ale na zakázku již nedělám. V době, kdy jsem na háčkování čas měla, jsem na facebooku

Ručně vyrobené čepičky od Barbory

založila vlastní stránku s názvem Lentilka-háčkomilka, kde si můžete prohlédnout mé výtvory.

VERONIKA: Pouze na facebook vkládám fotky svých výrobků. Moji přátelé a známí si je mohou prohlédnout. Když někoho něco zaujme, může si to u mě objednat a nechat si to vyrobit. Ale záleží na mých časových možnostech, jak rychle to zvládnu uháčkovat.

9) Co u tebe lidé nejvíce objednávají?

BARBORA: Jak jsem před chvílí uvedla, výrobky neprodávám. Nyní háčkuji převážně pro sebe a pro radost.

SANDRA: Občas se mi ozvou kamarádky s tím, že by chtěly něco vyrobit. Podle svých časových možností pro ně háčkuji na objednávku. Posledně to byly dýně na Halloween nebo dívčí čelenky.

LENKA: Během covidu jsem se snažila zaplnit větší množství volného času, tak jsem v té době háčkovala a výrobky prodávala. Velký zájem byl o hračky pro miminka. Úspěch měli medvídci, poníci a ovečky, kterých jsem prodala

VERONIKA: Největší zájem je o zvířátka a hračky pro děti. V prosinci jsem svým kolegům z práce uháčkovala malé hvězdičky a stromečky na vánoční besídku. To se dalo zvládnout rychle. :)

10) Co máš v plánu s háčkováním do budoucna?

BARBORA: Vím, že se tomu chci nadále věnovat, ale bude záležet na mých časových možnostech. Chtěla bych zkusit uháčkovat něco většího, třeba kardigan.

SANDRA: Cca před rokem jsem pořádala v pražských prostorách České unie neslyšících kurzy háčkování. Konaly se každý týden. Do budoucna bych chtěla pro zájemce otevřít kurzy, kde bych jim dávala rady a tipy. Také bych chtěla zkusit vyrábět háčkované panenky.

LENKA: Háčkování bylo vždy mým koníčkem. Tak to bude i nadále.

VERONIKA: Velké plány jako zakládání firmy nemám, bylo by to hodně náročné, vyřizovat živnostenský list. Musela bych na to mít hodně času. K tomu ještě řešit, zdali mě podnikání uživí… Jsem spokojená s tím, co dělám. Háčkuji, protože mě to těší.

11) Co bys chtěla doplnit nebo sdělit na závěr našeho rozhovoru?

BARBORA: Zájemcům za mírný poplatek nabízím návody k háčkování. V budoucnu bych ráda neslyšícím pomohla s háčkováním tím, že bych jim poskytla individuální „minikurzy“ formou osobních setkání. Teď je mnoho dostupných informací, ukázek a videí o tom, jak začít háčkovat. Stačí jen hledat. :)

SANDRA: Nebojte se háčkování. :) Je to snadné a hlavně je to zábavné.

LENKA: Háčkování považuji za úžasný relax. Ruční práce se dají dělat pro radost a s láskou. Dělat radost druhým, to je můj smysl života. :)

VERONIKA: Kdo se chce naučit háčkovat, videa na YouTube jsou skvělým návodem, jak na to. Občas dělám objednávky pro své neslyšící přátele i známé. Chci, aby dospělí a děti měli radost z mých výrobků, to je mým hlavním cílem.

Barbora háčkuje pomocí kamerové lupy pro slabozraké

Veroničin chlapeček Pejsek od Veroniky

Háčkovaný vánoční věnec od Sandry Lenčina kočička

Festival pro neslyšící muže poprvé

TEXT: Ivana Hay Tetauerová

FOTO: archiv Neslyšících mužů

Festival neslyšících mužů s názvem NESLYŠÍCÍ MUŽ NA CESTĚ se konal ve dnech 14.–16. října 2022 v chatové osadě Bakov nad Jizerou. Třídenní akci uspořádali neslyšící organizátoři Jiří Procházka, Jan Wirth a Marek Spilka pod záštitou Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR a Znakovárny, z.s. Prvního ročníku se zúčastnilo 20 neslyšících mužů ze všech koutů České republiky.

HLAVNÍMU ORGANIZÁTOROVI JIŘÍMU PROCHÁZKOVI JSEM PO -

LOŽILA NĚKOLIK OTÁZEK:

Jak to všechno začalo? Kdo přišel s nápadem založit skupinu Neslyšících mužů a jejich první národní festival?

Moje manželka je vystudovaná psychoterapeutka. Před několika lety začala vést kruh neslyšících žen, což mi imponovalo a inspirovalo mne to k absolvování koučinkového kurzu, abych mohl totéž dělat pro neslyšící muže. V roce 2022 jsme měli první setkání. Když se loni v květnu konal národní festival neslyšících žen, jehož se zúčastnila též moje manželka s workshopy, které vedla, řekl jsem si, že musíme takový festival uspořádat i pro neslyšící muže. A tak se také stalo. Sestavil jsem tým z neslyšících kamarádů, kteří smýšlejí podobně jako já – do organizačního týmu jsem přibral Marka Spilku a Honzu Wirtha. Ze své zkušenosti jsem věděl, že neslyšící muži mají „hlad“ po informacích, jelikož k nim nemají takový přístup jako slyšící muži, a že festival skutečně potřebují jako sůl.

Jaké aktivity, přednášky a workshopy jste pro neslyšící muže připravili?

Na festivalu byl připravený program od čtyř odborných lektorů, z nichž tři byli slyšící a jeden neslyšící (já). Uskutečnily se tak čtyři přednášky doprovázené aktivitami pro muže. Odpoledne proběhla panelová diskuse se všemi lektory, kteří odpovídali na otázky účastníků.

Jak probíhala komunikace mezi vámi všemi?

Samozřejmě jsme zajistili tlumočníky do/z českého znakového jazyka. Měli jsme štěstí, tlumočili nám muži – Karel Redlich a František Pavlíček. Komunikace tak byla bez problémů a všichni účastníci měli stejný přístup k informacím, jako mají na takovýchto akcích slyšící.

Jaké jsou současné aktivity uskupení Neslyšících mužů a co plánujete do budoucna?

Do budoucna plánujeme i nadále spolupráci s uskupením Neslyšících žen v čele s Pavlínou Spilkovou. Chtěli bychom uspořádat společné akce pro neslyšící ženy a muže, pro páry. V plánu jsou jednodenní přednášky apod. A opět uskutečníme mužský festival, a to již letos v květnu. Měl by opět probíhat po celý víkend.

Jak bys zhodnotil váš první festival pro neslyšící muže?

Jsem rád, že se první festival neslyšících mužů podařil. Že v nás měli neslyšící muži důvěru, přihlásili se a zúčastnili se. Byla to první akce tohoto typu, a proto oceňuji i jejich odvahu. Přednášky od odborníků se setkaly s pozitivním ohlasem a musím pochválit i naše tlumočníky. Už nyní se těšíme na další festival. Neváhejte a přihlaste se!

JAROSLAV NOVOTNÝ

Je zástupcem ředitele pro klima, školní metodik prevence, třídní učitel 7. ročníku. Dosažené vzdělání: Univerzita Karlova v Praze, FTVS a Přírodovědecká fakulta, tělesná výchova – přírodopis, Univerzita Palackého v Olomouci. Pořádá přednášky pro muže a na základních školách se věnuje přednáškám určeným pro chlapce.

Chlapci a chlapi / mužská cesta a čtyři mužské archetypy dle Junga. Co dělá muže mužem?

Jaké jsou proměny a přechody v životě mužů? Úvodem se neslyšící muži společně naladili na „mužská témata“. Kladli si otázky typu „Co dělá muže mužem?“ a věnovali se těmto tematickým oblastem: proměny a přechody v životě kluků a mužů, narození (vytvoření důvěry), přechod od matky k otci (překonání strachu), přerod chlapce v muže (hrdinská výprava), další přechody (svatba, hledání poslání, z hrdiny a bojovníka králem…). Dále byly neslyšícím mužům představeny čtyři základní mužské archetypy dle Carla Gustava Junga a jeho následovníků. Archetypy jsou jakési pravzory, energetické toky, životní scénáře a části duše.

JIŘÍ PROCHÁZKA

Vystudoval obory aplikovaná tělesná výchova, speciální pedagogika, výchovná dramatika Neslyšících a učitelství pro střední školy v rámci celoživotního vzdělávání. Již 17 let pracuje jako učitel ve škole pro neslyšící v Hradci Králové. Baví jej čas strávený s rodinou, hokej, kutilství, MTB. Je předsedou sekce ledního hokeje Českého deaflympijského výboru a zároveň manažerem reprezentace ČR neslyšících v hokeji. V současné době dokončuje kurz koučinku.

Role muže ve vztahu k ženě

Na festivalu jsme si v rámci tématu vztahu muže a ženy povídali o tom, jaké principy v komunikaci s ženou často jako muži volíme. Světy mužů a žen jsou jiné, ale propojují se. S muži jsme si povídali o toku energie v páru, o tom, co do páru přináší muž a co žena. Zastavili jsme se u mužské podpory, kterou muži do vztahu a následně do rodiny přinášejí. Povídali jsme si také o tom, jak se vztah muže a ženy mění po příchodu dětí. Jak to je s pozorností ženy a muže, co vše to přináší a co je potřeba si v tuto chvíli uvědomit. Dotkli jsme se také velmi zásadního tématu odklonu pozornosti muže od rodiny. Jaké to má příčiny, co si tato situace od muže žádá a jakou souvislost to má v tomto případě s tím, z jaké rodiny muž pochází, jaké měla jeho rodina tradice, styl výchovy a komunikaci.

PAVEL KUČERA

Zabývá se tématy, jako jsou životní fáze, přechodové rituály, přerod chlapce v muže, vztahy mezi rodičem a dítětem, mužské kruhy a zralé mužství. Díky své otevřenosti a autenticitě se mu daří tato témata otevírat jak s dospělými ve firmách, na kurzech, při koučování, tak s dětmi, učiteli nebo studenty na školách. Od roku 2013 je spojen s Quo Vadis. Nyní jej živí kurzy pro otce a syny, otce a dcery, matky a syny, na nichž pracují na vztahu jeden na jednoho.

Rodiče a děti

Interaktivní přednáška na mužském festivalu pro neslyšící zahrnovala představení role otce a to, kdo nás na tuto roli připravoval. Co jsme se dozvěděli a od koho, jaké nástrahy z toho plynou. Probírali jsme, co mám já jako otec učit svého syna, svou dceru, jak se mohu posouvat sám, jak být oporou pro své děti, ale i pro svou ženu, jak ze syna udělám muže a co to v 21. století vůbec znamená. A jak to ustát ve světě slyšících. Probrali jsme i životní fáze a přecházení mezi nimi. Bylo to silné, nabité a měli bychom o čem mluvit ještě dlouho.

VLADIMÍR HALADA

Vždy jej zajímala výzva dělat kurz pro ještě neprobádanou cílovou skupinu nebo na téma, které není obvyklé. Je autorem adaptačních kurzů pro nastupující středoškoláky, kurzů Déja Vu pro starší generaci, obnovil tradici tvořivých kurzů Bottega a řadu let experimentoval s propojením outdoorového programu a terapie na kurzech DoNitraZeMě. Posledním tvůrčím počinem jsou kurzy pro muže, protože začalo být jasné, že o muže se musí postarat muži. Druhou dekádu je s různými týmy vyvíjí.

O muže se musí postarat muži

V programu jsme si s muži nejprve ukázali úděl muže dle statistik (dožití dospělosti, oběti a pachatelé trestných činů, úmrtnost, sebevražednost apod.) dle Steva Biddulpha. Podívali jsme se na to, jak by mohl vypadat ideální start do života dle Alejandra Jodorowského a kdo ho takový měl. I muž je křehký tvor a je třeba o něj pečovat. Ve druhé části jsme diskutovali na téma „osobní situace“. V interaktivní části jsme sdíleli životní oblasti spojené s otázkami: Jak prožívám svůj osud?, Jsem jeho strůjcem, či obětí?, Jak zvládám moc i bezmoc?, Vztek?, Štěstí–vztahy?, Poslání? apod. Ve třetí části jsme probírali zamyšlení nad tématy „Co mně dává sílu vstát z postele?“ a „Cesty k sebeúctě, sebepoznání, užitečnosti a naplněnosti života (nástroje, cesty, tipy apod.)“.

TEXT A KOLÁŽ: Petr Bogner

„Malování je mým nejoblíbenějším způsobem komunikace a zároveň prostředek pro spojení s okolním světem,“ říká MIA SANCHEZ, neslyšící malířka.

Mia je neslyšící umělkyně, malířka, grafička, cestovatelka, influencerka a matka dvou slyšících holčiček. Narodila se v New Yorku, ale její latinsko-africké kořeny sahají do karibských ostrovů, odkud se její prarodiče do Ameriky přistěhovali. Narodila se jako slyšící, ale porod císařským řezem byl složitý a způsobil zdravotní komplikace. Mia musela zůstat v nemocnici a prodělaný zánět v hlavě ji přitom připravil o sluch. Rodiče si toho nejdřív vůbec nevšimli a teprve mnohem později si matka uvědomila, že Mia vůbec nereaguje na zvuky. Když ji vzala k lékaři, byla jí diagnostikována definitivní ztráta sluchu.

Mia je ve své velké rodině jediná neslyšící. V dětství se kvůli tomu často cítila opuštěná a izolovaná. „Viděla jsem svoji rodinu, pozorovala, jak něco dělají, a cítila jsem se trapně, protože jsem neměla vůbec představu, co se děje. Připadala jsem si jako vyvrhel,“ říká v jednom ze svých rozhovorů. Její rodiče se až na pár základních gest znakový jazyk nikdy nenaučili. Ona sama se ke znakování dostala také až později, na střední škole, kde byly speciální třídy pro sluchově postižené. Do té doby se pohybovala především v komunitě slyšících a chodila na logopedii. To jí ale způsobovalo psychická traumata a bolesti hlavy. Snažila se komunikovat s dětmi, nacvičovala si gesta i s řečí, pokoušela se mluvit. „Nesnažím se slyšet, snažím se naučit jazyk a trénovat hlas!“ odpovídala dětem, když si ji někdy dobíraly.

„Když jsem jednou dostala omalovánky, byla jsem absolutně unešená. Malování se stalo mojí vášní. Postupně jsem zjistila, že

malováním dokážu sdělit mnohem víc, než bych kdy dokázala říct slovy. Když jsem se ponořila do malování, rozplynuly se mé neustálé obavy a stres z dění kolem mě. Na logopedii jsem chodila v 80. letech. Tehdejší terapie spočívala především v orálních cvičeních a celkově byl přístup k nedoslýchavým naprosto odlišný, než je dnes. Doktoři preferovali orální výuku před znakovým jazykem a já kvůli tomu trpěla jistou sociální fóbií a pocitem méněcennosti. To vše se malováním změnilo. Když jsem slyšela nějaký příběh, který bych někomu chtěla sdělit, bylo jednodušší to namalovat než vyprávět,“ sděluje Mia a přitom se do kamery směje okouzlujícím úsměvem. Jak by také ne. Jmenný znak, který od komunity Neslyšících dostala, vyjadřuje právě její laskavou a zvídavou osobnost.

„Na střední škole jsem se dostala ke komunitě Neslyšících. Na jednu stranu to byla úleva, ale na tu druhou bylo někdy těžké přepínat ze světa ticha do toho druhého. Musela jsem pečlivě vybírat a být opatrná na to, s kým půjdu ven a s kým se budu stýkat. Často jsem se při tom necítila dobře a nebyla tak ve své komfortní zóně. Když k něčemu takovému došlo, prostě jsem úplně ztichla. Navíc v té době byla v Americe ještě velmi silná segregace a měli jsme tu dokonce dva znakové jazyky. Jeden pro „bílé“ a jeden pro „černé“, tedy ASL (American sign language) a BASL (Black American sign language). Komunita neslyšících bílé pleti měla mnohem větší a snadnější přístup ke zdrojům i formálnímu vzdělávání. Své děti jsem tedy začala učit ASL, protože ten je mnohem více preferovaný a privilegovaný. A vůbec celá naše komunita musela přejít k ASL, abychom ukázali respekt,“ dodává jedním dechem.

Znakový jazyk své děti učila už od raného dětství. Základní znaky jako třeba „jíst“, „pít“ uměly už jako batolata a časem se učily čím dál víc. Liya, starší ze dvou sester, dnes už znakuje plynule a pro maminku někdy i překládá a pomáhá jí v komunikaci s ostatními ve světě slyšících.

Edinburgh Deaf Festival 2023 – festival Neslyšících

Na závěr jednoho z rozhovorů se Mia podělila o krásnou myšlenku a všem vzkázala: „Zůstaňte vždy sami sebou a nedovolte životu a překážkám, aby vás utlačovaly. Svět je v současné době pohlcen pandemií, ale měla by to pro nás být spíš výzva užít si života. Dělejte to, co vás baví a co umíte, a buďte vždy milí a tolerantní ke svému okolí. Nikdy nevíte, co ostatní právě prožívají, a jejich problémy mohou být třeba stejné jako ty vaše.“

V roce 2022 proběhl inaugurační festival Neslyšících v Edinburghu s názvem Edinburgh Deaf Festival, jehož cílem byla oslava kultury, jazyka a identity Neslyšících. Celé akce se zúčastnili slyšící i neslyšící diváci a společně si mohli užít program s více než 100 představeními zahrnující výstupy komiků, kabaret, divadlo a přehlídku kulturního dědictví Neslyšících.

„Vzhledem k ohromujícímu úspěchu se festival bude letos opakovat,“ prohlásil Phillip Gerrard, generální ředitel společnosti Deaf Action, a dodal: „Dosáhli jsme něčeho skutečně převratného a zaseli semínko, ze kterého může ve Skotsku postupně růst popularita umění Neslyšících.“

Festival je i letos plánovaný na celý týden, bude probíhat od pátku 11. do neděle 20. srpna, takže pokud plánujete dovolenou v zemi kopců, jezer a rododendronů, je právě tento termín ideální. Aktuální informace o přípravách programu a dalších plánech můžete sledovat například na FB stránkách festivalu.

„Má hluchota je dar, díky kterému jsem schopný soustředit se na svoji práci a nerozptylovat se zbytečnostmi,“ měl prohlásit jeden z nejznámějších vynálezců 20. století.

Muž, který je předmětem hádanky, byl v dětství považován za zmateného chlapce, pocházel z chudých poměrů a absolvoval celkem asi jen 12 týdnů formálního vzdělání. Ve svém životě se však díky své píli, učení a schopnostem stal jedním z neju znávanějších a nejrespektovanějších Američanů na světě a na svém kontě měl více než 1 000 patentů. Záměrně píšu patentů a nepoužívám slovo vynález, neboť dnes se velmi diskutuje o tom, zda byly všechny vynálezy skutečně jeho.

Vlastně už se ví, že některé patenty koupil od chudých vynálezců, některé nápady svých zaměstnanců vydával za své vlastní a některé dokonce jednoduše zcizil. Ve svém kontro verzním chování však zašel ještě dál – aby například dokázal nevhodnost a nebezpečnost konkurenčního systému, neváhal nechat zabít živé zvíře. A ne jen tak ledajaké. Šlo o slona, do něhož nechal vpustit střídavý elektrický proud a zvíře tak ze mřelo v křečích před očima platících diváků.

Jeden z jeho nejznámějších patentů použilo v roce 1911 brněnské Mahenovo divadlo jako vůbec první v Evropě. Ame rický vynálezce pak divadlo při této příležitosti dokonce sám navštívil, dorazil ve voze, který si navíc sám zkonstruoval. Mož ná znáte i jeho výrok: „Genialita je 1 % inspirace a 99 % potu!“

Víte, o kom je řeč? Napište nám do redakce. Správné od povědi slosujeme a výherce odměníme.

Zahájení zápasu se Švédskem

TEXT: Petr Bogner / FOTO: ilustrační

TEXT A FOTO: Ivana Hay Tetauerová

FOTO: archiv Slezského muzea

Výstava v polských Katowicích

24. června 2022 se ve Slezském muzeu v polských Katowicích konala událost významná pro komunitu Neslyšících – byla zde otevřena dlouho očekávaná a připravovaná výstava s názvem GŁUSZA, což ve volném překladu znamená Země Neslyšících (Deafland). Výstava je věnována komunikaci, kultuře, historii a umění Neslyšících. Jejím mottem je „Odkud jsme? Kdo jsme? Kam jdeme?“. Vernisáže výstavy se kromě polských neslyšících umělců zúčastnila i americká neslyšící malířka Nancy Rourke, pro niž zde bylo vyčleněno čestné místo na její výtvory žánrového umění De‘VIA, které od ní Slezské muzeum jako první v Evropě zakoupilo. Výstava je zcela první svého druhu v Polsku a svým rozsahem zřejmě i v celé Evropě a potrvá jeden rok, tedy do června 2023.

Na zorganizování výstavy se kromě hlavní, slyšící kurátorky Dagmary Stanosz a slyšícího kurátora Michała Burdzińskiho podíleli i dva neslyšící kurátoři – Michał Justycki a  Agnieszka Kołodziejczak , kteří jsou oba zároveň doktorandy v oblasti umění. Kurátory jsem pro náš časopis UNIE ohledně této výjimečné výstavy vyzpovídala:

Kdy a jak vznikl nápad uspořádat tuto výstavu?

DAGMARA: V roce 2017 jsme zahájili aktivity směřující k začlenění komunity Neslyšících do programu muzea. V roce 2019 rozhodnutí o uspořádání výstavy schválila Alicja Knast, bývalá ředitelka Slezského muzea (a v současné době generální ředitelka pražské Národní galerie – pozn. red.).

AGNIESZKA: Pokud si vzpomínám, myšlenka výstavy spojené s kulturou Neslyšících vznikla před několika lety a byla inspirovaná Michałem Justyckim a aktivitami neslyšících umělců.

MICHAŁ J.: Głusza je výstava, která boří bariéry a učí lidi chápat, kdo jsou Neslyšící. V Polsku málokdo zná jejich historii. Mnoho slyšících lidí neví, jak vypadá kultura Neslyšících, nechápou, co si Neslyšící myslí a jaký je jejich život. Myslím, že stálo za to Dagmaru kontaktovat. Nebýt jí, tuto výstavu bychom nezorganizovali. Byla to velmi těžká práce. Zpočátku jsem měl obavy, jak budu se slyšícími komunikovat. Říkal jsem si, že zkusím pracovat dva měsíce, a když budou s komunikací problémy, skončím, protože přetěžovat se a nervovat se nemá smysl. Zkusil jsem první měsíc, pak druhý, třetí a ukázalo se, že jsou lidé ke spolupráci velmi otevření. Nepracoval bych v našem muzeu, kdyby tam nebyly Dagmara Stanosz nebo

Alicja Knast. Bez nich by to bylo velmi těžké. O otevření výstavy o historii Neslyšících jsem snil tak dlouho, ale je k tomu zapotřebí i kontakt se slyšícími a odhodlání bojovat za lepší zítřky. Spolupráce mezi slyšícími a neslyšícími, vzájemné obohacování a výměna zkušeností z obou světů stojí za to. Písemných informací o historii, kultuře a životních zkušenostech Neslyšících je velmi málo.

Jaká byla vaše role v tomto projektu?

DAGMARA: Jsem hlavní kurátorkou výstavy a koordinátorkou projektu Głusza a dalších aktivit souvisejících s bezbariérovostí v oblasti vzdělávání.

AGNIESZKA: Jsem kurátorkou výstavy zodpovědnou za shromažďování děl neslyšících umělců z Polska a za popisy některých výstavních exponátů. Téma komiks Neslyšících byl můj nápad, protože se jím zabývám ve svém výzkumu, též teorie fyziognomie byl můj návrh. Jsem neslyšící umělkyně a znám téměř všechny polské neslyšící umělce, spolupracuji s nimi a účastním se plenérových workshopů po celém Polsku. V minulosti jsem se také zúčastnila mnoha důležitých akcí o kultuře Neslyšících, takže vím mnoho o historických aktivitách Neslyšících v Polsku v posledních dvou desetiletích. Pro výstavu jsem shromažďovala předměty a psané materiály.

MICHAŁ J.: Historie Neslyšících není obvykle předmětem zkoumání, ale je stejně bohatá a rozsáhlá jako historie většinového světa. Historici umění vědí o významných neslyšících umělcích velmi málo, chceme je proto s nimi seznámit a ukázat, že Neslyšící jsou svébytnou komunitou s vlastní kulturou. Chtěli jsme také poukázat na to, jak strastiplná byla cesta Neslyšících ve vzdělávání kvůli historickým metodám výuky, diskriminaci a zákazům používání znakového

jazyka. Výstava návštěvníkům poskytuje vhled do toho, jak se Neslyšícím ve světě žije, a ukazuje, kdo jsme, pomocí symbolů a obrazů charakterizujících hluchotu, neslyšícího člověka v dané kultuře, komunitě, rodině, práci, znázorňuje naši identitu. Historiky zajímá to, jaké možnosti volby Neslyšící měli, možnosti pro seberealizaci a hledání identity. Historie Neslyšících se zamýšlí nad tím, co v různých historických obdobích znamenalo být neslyšící, vypráví o Neslyšících, kteří kdysi žili, o jejich práci a kariéře. Bez poznání kultury Neslyšících, bez analýzy historických textů a jejich umění by nebylo možné výstavu uskutečnit.

MICHAŁ B.: Do projektu jsem se zapojil jako člověk, který se zabývá výzkumem moderního a současného výtvarného umění z různých úhlů pohledu, nahlíží na ně komparatistickým způsobem a uvažuje o jejich vazbách na realitu, společnost a historii, jakož i na fyzické a metafyzické dimenze lidskosti. Účastnil jsem se četných diskusí o podobě celé výstavy, přičemž moje hlavní role se týkala prostorů s vybranými obrazy, kresbami, grafikami a knižními díly polských i zahraničních umělců – představitelů komunity Neslyšících.

Co je obsahem výstavy?

DAGMARA: Výstava se zabývá tématem komunikace ve spojení s jazykovou a kulturní menšinou Neslyšících. Je rozdělena do tří částí – jazyk a komunikace, historie a formování identity Neslyšících a umění Neslyšících.

V první části odpovídáme na otázku, co je jazyk, na základě antropologických a lingvistických definic. Tento kontext návštěvníkům dokazuje, že znakové jazyky jsou rovnocenné jazyky a že komunikační problémy mohou být velmi složité.

Nancy Rourke vysvětluje příběhové pozadí svého obrazu s názvem "Second Wave of Milan", kde byla inspirována obrazem Guernica od Pabla Picassa.

Důležitou součástí výstavy jsou instalace jako např. „Cocenses“ nebo „Observatoř zvuku“, které prezentují téma proto-komunikace a synestézie prostřednictvím prožitku. Animace o komunikačních problémech jsou prezentovány také jako videoinstalace. V první části jsme představili dílo Viktorie Tofan „Poruchy v krvi“ vytvořené během její performance. Tato práce odkazuje na kontext situace Neslyšících jako imigrantů ve svých vlastních zemích.

„Multisign box“ je místo, v němž neslyšící lidé popisují pasáž z filmu Charlieho Chaplina ve svých národních znakových jazycích, aby upozornili na jejich rozmanitost (v této části je též český znakový jazyk, vypravěčem je Vojtěch Haluška – pozn. red.). Druhá část představuje předměty související s historií Neslyšících ve Slezsku, s dějinami vzdělávání Neslyšících a jejich vztahem k dějinám Polska. Velmi cenným objektem jsou dokumenty týkající se účasti neslyšících ve Varšavském povstání za 2. světové války poskytnuté TVP na základě licence. Důležitou součástí výstavy jsou dokumentární filmy natočené v rámci výzkumné činnosti muzea od roku 2019 obsahující výpovědi polských i zahraničních neslyšících ohledně jejich vzdělávání (též je zde video i z ČR, vypovídá Ivana Hay Tetauerová – pozn. red.).

Historická část zahrnuje také díla neslyšících umělců z polské historie – Felikse Pęczarského zapůjčená z Národního muzea ve Varšavě, Kazimierze Wiszniewského a Ksaweryho Preka.

Výtvarná část představuje díla americké malířky Nancy Rourke a současných polských umělců Daniela Kotowského, Tomasze Grabowského, Justyny Kieruzalské, Marka Laseckiho, Mirosława Śledźe. Nechybí ani komiks Neslyšících.

Výstavu doplňuje publikace Głusza , ta je dostupná v polštině a díky QR kódům též v polském znakovém jazyce a mezinárodním znakovém systému s anglickými titulky. Dále je k dostání publikace pro děti Maluj migiem představující kulturu Neslyšících prostřednictvím umění. Doprovodný program zahrnuje přednášky, performance, workshopy pro děti a semináře.

AGNIESZKA: Na výstavě jsou 4 okruhy: a) dějiny znakového jazyka, b) dějiny vzdělávání Neslyšících a dějiny Neslyšících v Polsku, c) kultura Neslyšících s pracemi slavných neslyšících umělců z Polska z 18. a 19. století, d) umění Neslyšících s prezentací díla Nancy a současných polských neslyšících umělců.

Jak dlouho trvala příprava? Bylo těžké shromáždit všechny vystavované materiály?

DAGMARA: Práce na výstavě si vyžádala mnoho složitých projektových činností a rozhodnutí souvisejících s odstoupením od mnoha plánovaných pronájmů. Na základě samotného vývoje seznamu objektů bylo pak mnohem složitější navrhnout narativ tak, aby byl dostupný pro slyšící, neslyšící, nevidomé i osoby s poruchou autistického spektra.

AGNIESZKA: Dlouholetá spolupráce s neslyšícími umělci byla efektivní a se sbíráním předmětů a informací jsem neměla problémy. Všichni umělci z Polska mi ochotně zapůjčili požadované materiály a sdíleli potřebné informace. Také spolupráce s konzultanty v oblasti umění a historie Neslyšících v Polsku mi poskytla vše, co bylo potřeba. Na výstavě formálně pracuji od prosince roku 2019, ale některé materiály nebo informace byly de facto shromážděny již dříve. Práce na výstavě byla náročná, bylo těžké vybrat konkrétní témata do okruhů, je to naše první výstava tohoto druhu v Polsku. Proběhlo mnoho setkání, diskusí. Výsledkem tak je vlastně první výstava v Evropě této velikosti – zahrnuje totiž skutečně velmi široký záběr historie a kultury Neslyšících, včetně složitých, kontroverzních záležitostí. Pařížská výstava Neslyšících v Pantheonu byla oproti tomu malá, jen s historickou perspektivou, ale zato první výstava o Neslyšících v Evropě na tak slavném místě.

MICHAŁ J.: Na výstavě jsme pracovali opravdu poctivě a dlouho.

V jakých jazycích je výstava přístupná?

DAGMARA: Výstava je k dispozici v polštině, angličtině, polském znakovém jazyce, mezinárodním znakovém systému a ukrajinštině (v doplňkovém průvodci). Osoby se zrakovým postižením mohou kromě toho využít také audio popis dostupný prostřednictvím QR kódů, texty převedené do Braillova písma a hmatové materiály.

MICHAŁ J.: Poskytujeme workshopy pořádané ve znakovém jazyce, vhodné pro vzdělávání neslyšících dětí, jejich rodin a pro komunitu Neslyšících obecně. Pro usnadnění komunikace mezi neslyšícími a ostatními návštěvníky jsou poskytovány služby tlumočníka znakového jazyka. Uspořádali jsme i přednášku na téma „Je polský znakový jazyk a znaková řeč totéž?“. Výstava je skvělou didaktickou pomůckou k osvětě o komunitě a kultuře Neslyšících.

Výstava byla otevřena v červnu 2022. Využili jste prostor, který nabízí, i k doprovodnému programu, např. komentovaným prohlídkám a workshopům včetně prohlídek s průvodcem ve znakovém jazyce? Jak na výstavu reagují slyšící návštěvníci?

DAGMARA: Pořádáme kurátorské prohlídky, muzejní lekce, workshopy. V závislosti na konkrétní skupině probíhají v polštině, polském znakovém jazyce nebo v obou jazycích za přítomnosti tlumočníka. Výstava je velkým zážitkem a překvapením pro všechny návštěvníky. Většina z nich se s takovým tématem setkala poprvé.

MICHAŁ J.: Nejde jen o krok k dostupnosti a otevřenosti vůči komunitě Neslyšících. Samotné muzeum obohacuje, posiluje svůj potenciál a stává se stále více vyhledávaným, protože rozmanitost lidských zkušeností, kulturních zvyklostí a forem komunikace je nejdůležitější hodnotou harmonicky se rozvíjející společnosti.

MICHAŁ B.: Kurátorské prohlídky s průvodcem jsou samozřejmě standardem. Bohužel musím konstatovat, že z různých důvodů je o výstavu, včetně počinů neslyšících umělců, ve světě poměrně malý zájem. Znamená to, že je před námi mnoho výzev a spoustu práce, kterou musíme vykonat. Na druhou stranu, co se týče speciálního programu akcí ve Slezském muzeu, důležitá pro mě zůstala moje přednáška Nové dějiny umění a kultura Neslyšících, pravděpodobně jedna z prvních vůbec připravená slyšícím odborníkem. Těmto otázkám bych rád věnoval článek, až bude více času… Mým tajným přáním je také inspirovat nás k vydání krásného alba s reprodukcemi uměleckých předmětů prezentujících fenomén kultury Neslyšících, jmenovitě toto rozrůstající se vizuální dědictví, v celé jeho kráse.

Výstava v Katowicích je naplánována na jeden rok – jaký bude váš další krok?

DAGMARA: V muzeu mělo vzniknout samostatné oddělení zabývající se tímto tématem, ale nevíme, zda k tomu dojde. Chceme pokračovat ve výzkumné a vzdělávací činnosti. Výstavu je též možné využít jako putovní a prezentovat ji na jiných místech. Na tom mi také hodně záleží.

MICHAŁ J.: Sníme i o tom, že budeme pokračovat v pořádání výstav neslyšících umělců a vznikne tak Głusza č. 2, kde bychom vystavovali i práce neslyšících umělců z USA, Evropy a Asie. Rád bych poukázal na to, že se v Evropě ma-

luje málo obrazů ve stylu De’VIA ( psali jsme o něm v UNII 3–4/2021, 3–4/2022 – pozn. red.), který je v USA mnohem více rozšířen, a chtěl bych také představit, jakým stylem malují neslyšící umělci v Asii. Je důležité ukázat většinové společnosti, že Neslyšící jsou také vynikajícími umělci.

Co byste ze své dosavadní zkušenosti rádi předali našim neslyšícím a slyšícím čtenářům?

DAGMARA: Tématem komunikace a přístupnosti se zabývám 12 let, ale teprve díky poznání světa Neslyšících jsem si uvědomila, jak důležité je umět komunikovat svým přirozeným jazykem a jak inspirativní může znakový jazyk být pro slyšící lidi.

AGNIESZKA: Tato výstava, tato možnost shrnout aktivity Neslyšících na jednom místě, je prvním krokem k překonání „propastného nedostatku znalostí o Neslyšících“. Stálo to za to – spokojenost je na místě. Je to i můj soukromý pocit zadostiučinění, protože jsem si uvědomila, že jsem sama byla účastníkem mnoha významných akcí kultury Neslyšících v Polsku a se svými neslyšícími přáteli, umělci, jsem se podílela na mnoha průkopnických aktivitách – jsme tímto navždy zapsáni v historii Neslyšících.

MICHAŁ J.: Často se setkávám s idealizovanou představou propojení světa slyšících a neslyšících – neslyšící perfektně odezírají a slyšící se učí znakový jazyk. Jenomže ne každý to zvládne a ne každý slyšící je schopen akceptovat Neslyšící spolu s jejich kulturou. Také mne mrzí, že přestože žijeme ve 21. století – neslyšící řídí auta, pracují v muzeu nebo ve školství, máme dokonce i neslyšící profesory – stále se ve společnosti setkáváme s takovými pojmy jako například „hluchoněmý“. Rád bych slyšícím vzkázal, aby se nebáli setkat s neslyšícím, aby mu dali šanci na to, být svobodný, a neomezovali jeho možnosti práce a vzdělání. Slyšící by měli Neslyšící podpořit v tom, aby dosáhli svých snů. MICHAŁ B.: Uprostřed životních útrap bych rád zdůraznil samotný fakt, že jsme do sbírky našeho muzea již zakoupili vynikající obrazy neslyšících malířek – tři od Nancy Rourke a dva od Justyny Kieruzalské. Věřím, že je to úspěšný začátek něčeho velmi důležitého a významného.

Výstava GŁUSZA potrvá do 4. června 2023. Více se můžete dočíst na https://muzeumslaskie. pl/pl/wystawy/glusza/

Martina Latíková: PATŘÍM DO OBOU SVĚTŮ

Máš neslyšící rodiče. Kdy sis uvědomila, že jsi CODA a že jsou tvoji rodiče „jiní“ než rodiče ostatních dětí? V dětství jsem si vůbec neuvědomovala, že jsem CODA, brala jsem to tak, jak to je, nikdy se o tom doma ani nemluvilo. Měla jsem své babičky, které měly všechno, co jsem potřebovala. Vždy se mnou mluvily, měli jsme doma i telefon, takže jsem jim i hodně volala. Slovo CODA jsem poprvé slyšela, až když vyšel film CODA, což je docela nedávno, a tehdy jsem si to uvědomila. Hodně jsem o tom začala přemýšlet, když jsem viděla film Bohem zapomenuté děti, ve kterém byl dobře vidět rozdíl v komunikaci a v partnerství – učitel byl slyšící a jeho partnerka neslyšící. Moji rodiče byli stejní jako ostatní rodiče, byli přísní, v pubertě jsem byla nešťastná stejně jako moji vrstevníci, nebylo to jiné než v rodinách kdekoli jinde. Měla jsem více informací o situaci doma, o tom, co je potřeba zařídit nebo udělat, protože jsem zařizování zprostředkovávala. Jiné děti to tak neměly, nemusely mít starosti jako já.

Jaký je tvůj mateřský jazyk, znakový, nebo čeština?

To je velmi dobrá otázka, český jazyk samozřejmě užívám běžně, ale mám pocit, že se více dokážu vyjádřit ve znakovém jazyce než v mluveném. Ve znakovém jazyce dokážu lépe popsat situace a detaily a řekla bych, že i své pocity. Když mluvím nebo znakuji, příjemce nikdy nepozná, že je něco jinak –neslyšící mě berou jako neslyšící, slyšící jako slyšící. Pokud se v rámci tématu nedostaneme k tomu, že jsem CODA, tak to nikdo neřeší.

Jaké bylo tvé dětství a dospívání s neslyšícími rodiči?

Jak jsem již říkala, nebylo to jiné než v ostatních rodinách. Moji spolužáci si stěžovali, že můžou být na počítači jen pár hodin denně, já to měla stejně. Do sedmi let se o mě hodně starala prababička, která mě naučila mluvit, zpívat, všechny říkanky a dětské hry, takže v tomto ohledu jsem nestrádala. Až když umřela, bylo to smutné, už si se mnou nikdo nezpíval. Měla jsem štěstí na spolužáky, nikdy se mi nikdo nesmál, ve škole obdivovali, že umím znakový jazyk. Byla jsem průbojná, takže jsem byla několik let i předsedkyní třídy, nikdy jsem v kolektivu problém neměla. Na střední škole to bylo úplně stejné, tam jsem byla dokonce i prezidentkou školního parlamentu, všichni mě brali normálně. Dospívání bylo trošku těžké, moje máma měla vysoké nároky na moje studijní výsledky, ale dnes vím, že to myslela dobře

Martinu jsem poznala ve svém zaměstnání v Unii, je mojí vedoucí v oblasti kurzů ZJ. Ze začátku jsem nemohla uvěřit, že je slyšící – znakuje tak perfektně, že to není poznat. Je totiž CODA, a proto jsem se rozhodla jí požádat o rozhovor.

TEXT: Klára Zaoralová

FOTO: Martina Latíková

a chtěla, abych měla dobré vzdělání. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo asi dvanáct, takže jsem pak měla dva domovy, u táty a u mámy. Ráda na to ale vzpomínám, můj otec byl velký humorista a hodně jsme jezdili na výlety.

Stýkáš se stále s rodiči?

Ano, s mámou spolu dokonce pracujeme. Táta bohužel před deseti lety zemřel, byl to úžasný člověk. Přestěhovala jsem se za prací do jiného města, ale od mámy mě to nevzdálilo, často za mnou jezdí, a navíc se vídáme v práci.

Jak bys popsala ten „dvojí svět“, mezi světem slyšících a světem neslyšících?

Ke kterému máš blíž?

To je těžké, dokážu být stejně a plnohodnotně zapojená v obou světech, bez nějakých potíží. Před pár lety se to ve mně trošku bilo, nevěděla jsem, kam patřím víc. Hodně jsem v té době začala pomáhat neslyšícím a moje okolí to nedokázalo přijmout. Měla jsem svou partu slyšících přátel, se kterými jsem trávila čas, jezdili jsme na výlety, do kina, na nákupy, na zábavy, na plesy a všude jsme byli aktivní, ale když se mi naskytla práce, ve které jsem mohla neslyšícím pomáhat, hodně jsem se tomu věnovala. To začalo mému okolí vadit, nedokázali to pochopit. Ve světě slyšících práce standardně končí v určitou hodinu

Tříletá Martina s rodiči

Ve třech letech s maminkou, babičkou a prababičkou z máminy strany, které Martinu vychovaly

a následuje volný čas, jenže práce s neslyšícími nekončí, každou situaci jsem si brala s sebou domů, přemýšlela o tom, jak můžu pomoci víc nebo lépe. Hledala jsem informace, co se dá vyřešit jiným způsobem apod., takže na zábavy již moc času nebylo. A tak jsem se dostávala do sporů se svými přáteli, kteří chtěli, abych si vybrala, co tedy vlastně chci. Nyní už to tak není. Řekla bych, že přirozeně patřím ve stejné míře do obou světů. Oba světy mají své plusy a minusy, a když je srovnáš, vyjde to na stejno.

Všímám si, že ZJ ovládáš velmi dobře, dokonce pracuješ jako tlumočnice. Byl to tvůj cíl, nebo jsi chtěla dělat něco jiného?

Děkuju. Nebyl to záměr, od střední školy až po obě vysoké školy jsem se zaměřovala na ekonomické a marketingové obory, chtěla jsem vést podnik, starat se o zaměstnance a dělat něco užitečného v nějaké firmě. Ale je těžké najít práci, která tě bude i bavit. Začala jsem pracovat jako výpomoc při účetnictví v České unii neslyšících v Kroměříži. Postupně jsem občas tlumočila a pomáhala klientům. Když jsem dokončila studium, nabídl mi pan Novák, že bychom otevřeli pobočku sociálních a tlumočnických služeb právě v Kroměříži. Mně se ta myšlenka moc líbila, a tak jsme ji s týmem neslyšících začali od nuly budovat. Už je to šest let a dnes tu máme skvělé centrum, které pomáhá neslyšícím jak s tlumočením, tak v sociálních otázkách. Splnilo se mi to, co jsem chtěla – vést organizaci a uplatnit své vzdělání a zároveň dělat něco, co mě baví. Skloubilo se to časem nějak samo. Stále chci dělat něco, co bude pomáhat ještě víc, něco, co bude nové, i proto jsem přeložila film Myšlením k bohatství do znakového jazyka.

Dělala jsi rodičům prostředníka v komunikaci, třeba u lékaře, na úřadech atd.?

Ano, k tomu se váže hezká historka mé babičky, která popisuje, že když mi bylo asi pět let, můj otec naboural auto. Když přijeli policisté, celé jsem jim to tlumočila a celou situaci jsem vlastně vyřešila. Bylo to pro mě automatické.

Běžně jsem doprovázela rodiče všude, kam potřebovali, k lékaři, na úřady, do banky, do obchodu, prostě všude, kde bylo potřeba komunikovat, jsem byla. Do života mi to hodně dalo, nikdy jsem neměla problém něco zařídit, někam zavolat, tlumočit apod. Ta přemíra zodpovědnosti mi nějak zůstala a stále se snažím, hlavně teď pro mámu, když už táta není, být tím pomocníkem, který jí všechno zařídí.

Měla jsi někdy pocit, že nikam nepatříš? Že jsi někde mezi dvěma světy?

Ano, právě v závěru svých studií, když jsem začínala pracovat s neslyšícími, učila jsem se to a viděla jsem, že to moje

okolí úplně nepřijalo. Tehdy jsem nevěděla, kam vlastně patřím. Dnes je to jinak, mám skvělé přátele z obou světů, kteří se mnou tak nějak pendlují z jednoho světa do druhého.

V čem upřímně vidíš plusy a v čem minusy toho, mít neslyšící rodiče?

Plus je určitě v tom, že jsem celé dětství zpívala a tancovala a nikdo mě nikdy nekáral, abych nekřičela nebo nedupala. Rádio, televizi i počítač jsem měla zapnuté tak nahlas, jak jsem chtěla, a poslouchala jsem, co jsem chtěla.

Minus byl třeba v tom, když rodiče o víkendu vstali dřív než já a bouchali v kuchyni věcmi, to mě hrozně štvalo. Nebo když jsem psala bakalářskou práci a plně se soustředila, ale máma vedle mě začala vysávat. Minus vidím také v tom, že jsem nikdy nemohla zavolat „mami“ nebo „tati“, aby mě slyšeli. Měli jsme ale své rituály – když jsem potřebovala zavolat rodiče do pokojíčku, blikala jsem světlem, to dělám dodnes.

Jaký vidíš pokrok v osvětě o neslyšících, když srovnáš dnešní dobu a dobu svého dětství?

Je toho hodně, co se změnilo. Když jsem dřív potřebovala něco rodičům říct, musela jsem za nimi přijít, dnes máme videohovory a pokecáme i na dálku. Co se týče osvěty, lidé už neslyšící ve společnosti víc vnímají, už na nás tak moc nekoukají, když na ulici znakujeme. Snaží se s neslyšícími více komunikovat, méně se bojí, víc je to zajímá. Technologie také postoupily, například světelné zvonky jsou lepší, mobily kvalitnější. Hodně aplikací již funguje na principu SMS nebo chatu. Začalo fungovat online tlumočení, díky kterému si neslyšící můžou zavolat přes tlumočníka, simultánní přepis jim také hodně pomáhá. Většina akcí pro OZP se snaží zajistit tlumočníky, i v TV je více debat tlumočených, i když to není ještě na takové úrovni, aby měli neslyšící plnohodnotný přístup k informacím jako slyšící. Také si myslím, že v době, kdy jsem vyrůstala já, bylo jednodušší být CODA. Dnes sociální sítě ukazují dokonalé životy a CODA děti to velmi vnímají, na jejich psychiku to má úplně jiný dopad. Za mě to nebylo, doma jsme běžně komunikovali znakovým jazykem. Dnes některé CODA děti znakový jazyk ani neumí, je to jiné. Když s nimi rodiče neumějí komunikovat, nechají je, ať se se sociálními sítěmi zabaví samy, a to je právě ta chyba – děti na internetu vidí videa, různé situace, konverzace mezi lidmi, rodinnými příslušníky a zjišťují, že doma to tak nemají. Myslím, že v té chvíli si dítě začne uvědomovat, že je CODA, protože ty rozdíly jsou velice patrné. Často si beru CODA děti na víkendy, mluvím s nimi, zpíváme, tancujeme, prostě jim ukazuji normální dětství, to, co doma nemají. Já to měla, protože jsem si to vytvořila sama, neutíkala jsem k sociálním sítím, protože tehdy ještě neexistovaly.

Štafetový závod Krátký den v podání neslyšících orientačních běžců

Krátký den 2023

TEXT: Jan Semerád / FOTO: Marek Spilka, Tomáš Bubela

21. ledna se konal druhý ročník štafetového závodu Krátký den, který se inspiroval švédskými a finskými klasikami Tiomila a Jukola, což jsou velké mezinárodní závody, které se konají ve Švédsku a Finsku každý rok. Součástí těchto závodů, a tudíž i Krátkého dne, jsou noční úseky. To znamená, že část závodu se odehrává v noci a orientační běžci běží s výkonnými čelovkami. Orientace v lese je v noci mnohem obtížnější a náročnější na pozornost a koncentraci a klade před závodníky velkou výzvu. Na Krátkém dni se do lesa vydávají sedmičlenné štafety složené ze tří žen a čtyř mužů.

Krátkého dne se účastnil i tým neslyšících orientačních běžců pod hlavičkou SK SKIVELO Olomouc, v němž hostovali i dva závodníci z SK Olympia Praha SPS. Za SKIVELO se účastnili Josef Procházka, Anna Pangrácová, Martina Vaňková, Jan Semerád a Marek Spilka, z Olympie Kamil Klíma a Marie Pangrácová. Závod se konal u obce Dubňany na jižní Moravě a stejně jako v loňském roce nás i letos překvapila bohatá sněhová nadílka. Na jednu stranu to byla nevýhoda, protože sníh zakryl některé terénní detaily, které mohly být pro orientaci důležité, na druhou stranu vyšlapané cestičky ve sněhu v orientaci často pomohly a závodníka navedly správným směrem. Závodu se účastnilo celkem 34 štafet.

Naši štafetu rozbíhal náš veterán Pepa Procházka, který se své role rozbíhače zhostil se ctí. Sice se mu nepovedlo udržet se největšího balíku běžců a předával kousek za ním, ale i tak jsme na druhý úsek vyráželi na solidním 31. místě. Druhý úsek za naši štafetu běžela Anička Pangrácová, která na něm zaběhla dokonce 20. čas a vytáhla naši štafetu na průběžné 27. místo. Martina Vaňková běžela nejkratší úsek a zvládla ho ke své spokojenosti. Ztratila sice pár minut a předávala na 29. místě, ale další, první noční úsek po ní přebíral vítěz Českého poháru neslyšících 2022 Marek Spilka, který už vybíhal do šera s čelovkou, a všichni jsme čekali, jak si povede. Markovi se podařilo zaběhnout 26. čas, ale umístění se mu stáhnout nepovedlo, to dokázali až další tři běžci. Po Markovi přebíral štafetu Honza Semerád, kterého čekal nejdelší úsek. Honzovi se podařilo vylepšit umístění štafety na 27. místo a předával Kamilu Klímovi necelých 15 minut před hanba startem (hanba start je hromadný start

posledních úseků nejpomalejších štafet, aby se na ně nečekalo do pozdních hodin – pozn. red.). Kamil i přes 28. čas na svém úseku vylepšil umístění o jednu pozici, ale bohužel už nestihl předat štafetu na posledním úseku, který běžela Mája Pangrácová. Ta se tak musela účastnit hanba startu, ale oproti loňskému roku jsme byli spokojení, protože vloni z hanba startu vybíhala naše štafeta nejen na posledním, ale i na předposledním úseku. Mája se na posledním úseku vytáhla, zaběhla 22. čas a dostala naši štafetu na konečné výborné 23. místo. :) S výsledkem jsme byli spokojeni a určitě se příští rok opět účastníme.

MČR ve futsale neslyšících žáků a juniorů – 1. kolo

TEXT: Jan Semerád

Kdy: 21. a 22. ledna 2023

Pořadatel: SK SKIVELO Olomouc

Kde: Ostrava

Výsledky žáci:

SKN Hradec Králové – SSK Vítkovice 16:6 (8:2)

I. PSKN Praha – SKN Hradec Králové 6:4 (4:3) SSK Vítkovice – I. PSKN Praha 2:15 (1:6)

Tabulka žáků po 1. kole

1. I. PSKN Praha 2-0-0 21:6 6 bodů

2. SKN Hradec Králové 1-0-1 20:12 3 body

3. SSK Vítkovice 0-0-2 8:31 0 bodů

Výsledky junioři:

I. PSKN Praha – SSK Vítkovice 1:6 (0:2)

SK Olympia Praha – SKN Hradec Králové 6:4 (4:2)

SSK Vítkovice – SKN Hradec Králové 11:1 (5:1)

I. PSKN Praha – SK Olympia Praha 2:3 (1:3)

SK Olympia Praha – SSK Vítkovice 1:7 (1:2)

SKN Hradec Králové – I. PSKN Praha 3:4 (2:1)

Tabulka juniorů po 1. kole

1. SSK Vítkovice 3-0-0 24:3 9 bodů

2. SK Olympia Praha 2-0-1 10:13 6 bodů

3. I. PSKN Praha 1-0-2 7:12 3 body

4. SKN Hradec Králové 0-0-3 8:21 0 bodů ČASOPIS

Australian Open neslyšících

Kdy: 27.–29. ledna 2023

Kde: Melbourne

Výsledky dvouhra:

1. Gábor Mathé (HUN)

2. Marino Kegl (SLO)

3. Jaroslav Šmédek (CZE)

a Prithvi Sekhar (IND)

Výsledky čtyřhra:

1/2. Jaroslav Šmédek (CZE), John Lui (AUS)

a Glen Findell (AUS), Gábor Mathé (HUN)

3/4. Esah Hayat (ENG), Prithvi Sekhar (IND)

a Mikael Laurent (FRA), Andres Vasquez (ECU)

44. ročník Silvestrovského běhu v Přerově, 7,5 km

Kdy: 31. prosince 2022

Pořadatel: SK Přerov

Kde: Přerov

Výsledky:

1. Michal Stanovský (24:46,36) SSK Vítkovice / Victoria VSC MŠMT

5. Oliver Punge (27:49,89) SK SKIVELO

Olomouc / SK Přerov

16. Pavel Pastrnek (30:07,67) SK SKIVELO

Olomouc

KC MOJA ZVE NA AKCI

Workshop pantomimy s Aničkou Polívkovou

Komunitní centrum MoJa připravilo společně s herečkou Aničkou Polívkovou a lektorkou Reginou Uhrínovou dárek pro děti se sluchovým postižením. Anička vás naučí základy pantomimy tak, abyste se dokázali vyjádřit i beze slov. Vyzkoušíte si chůzi na místě nebo držení neexistujícího předmětu.

Workshop bude na konci školního roku v Kinského zahradě na Smíchově a budeme o něm informovat pedagogy ve školách. Je vhodný pro děti od 10 do 18 let.

Všichni se na vás moc těšíme, potřebujete jen dobrou náladu, o vše ostatní se postaráme.

Markéta a Hana

Akci můžeme uskutečnit díky projektu Komunitní centrum

MoJa, reg. č. CZ.07.3.63/0.0/0.0./20_077/0001802, který realizuje Česká unie neslyšících z.ú.

Dotazy k akci pište na e-mail: marketa.henzlova@cun.cz hana.halamova@cun.cz

červen 2023

Kinského zahrada

Praha 5