Martina Latíková: PATŘÍM DO OBOU SVĚTŮ

TEXT: Klára Zaoralová

FOTO: Martina Latíková

Martinu jsem poznala ve svém zaměstnání v Unii, je mojí vedoucí v oblasti kurzů ZJ. Ze začátku jsem nemohla uvěřit, že je slyšící – znakuje tak perfektně, že to není poznat. Je totiž CODA, a proto jsem se rozhodla jí požádat o rozhovor.

Máš neslyšící rodiče. Kdy sis uvědomila, že jsi CODA a že jsou tvoji rodiče „jiní“ než rodiče ostatních dětí? V dětství jsem si vůbec neuvědomovala, že jsem CODA, brala jsem to tak, jak to je, nikdy se o tom doma ani nemluvilo. Měla jsem své babičky, které měly všechno, co jsem potřebovala. Vždy se mnou mluvily, měli jsme doma i telefon, takže jsem jim i hodně volala. Slovo CODA jsem poprvé slyšela, až když vyšel film CODA, což je docela nedávno, a tehdy jsem si to uvědomila. Hodně jsem o tom začala přemýšlet, když jsem viděla film Bohem zapomenuté děti, ve kterém byl dobře vidět rozdíl v komunikaci a v partnerství – učitel byl slyšící a jeho partnerka neslyšící. Moji rodiče byli stejní jako ostatní rodiče, byli přísní, v pubertě jsem byla nešťastná stejně jako moji vrstevníci, nebylo to jiné než v rodinách kdekoli jinde. Měla jsem více informací o situaci doma, o tom, co je potřeba zařídit nebo udělat, protože jsem zařizování zprostředkovávala. Jiné děti to tak neměly, nemusely mít starosti jako já.

Jaký je tvůj mateřský jazyk, znakový, nebo čeština?

To je velmi dobrá otázka, český jazyk samozřejmě užívám běžně, ale mám pocit, že se více dokážu vyjádřit ve znakovém jazyce než v mluveném. Ve znakovém jazyce dokážu lépe popsat situace a detaily a řekla bych, že i své pocity. Když mluvím nebo znakuji, příjemce nikdy nepozná, že je něco jinak –neslyšící mě berou jako neslyšící, slyšící jako slyšící. Pokud se v rámci tématu nedostaneme k tomu, že jsem CODA, tak to nikdo neřeší.

Jaké bylo tvé dětství a dospívání s neslyšícími rodiči?

Jak jsem již říkala, nebylo to jiné než v ostatních rodinách. Moji spolužáci si stěžovali, že můžou být na počítači jen pár hodin denně, já to měla stejně. Do sedmi let se o mě hodně starala prababička, která mě naučila mluvit, zpívat, všechny říkanky a dětské hry, takže v tomto ohledu jsem nestrádala. Až když umřela, bylo to smutné, už si se mnou nikdo nezpíval. Měla jsem štěstí na spolužáky, nikdy se mi nikdo nesmál, ve škole obdivovali, že umím znakový jazyk. Byla jsem průbojná, takže jsem byla několik let i předsedkyní třídy, nikdy jsem v kolektivu problém neměla. Na střední škole to bylo úplně stejné, tam jsem byla dokonce i prezidentkou školního parlamentu, všichni mě brali normálně. Dospívání bylo trošku těžké, moje máma měla vysoké nároky na moje studijní výsledky, ale dnes vím, že to myslela dobře a chtěla, abych měla dobré vzdělání. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo asi dvanáct, takže jsem pak měla dva domovy, u táty a u mámy. Ráda na to ale vzpomínám, můj otec byl velký humorista a hodně jsme jezdili na výlety.

Stýkáš se stále s rodiči?

Ano, s mámou spolu dokonce pracujeme. Táta bohužel před deseti lety zemřel, byl to úžasný člověk. Přestěhovala jsem se za prací do jiného města, ale od mámy mě to nevzdálilo, často za mnou jezdí, a navíc se vídáme v práci.

Jak bys popsala ten „dvojí svět“, mezi světem slyšících a světem neslyšících?

Ke kterému máš blíž?

To je těžké, dokážu být stejně a plnohodnotně zapojená v obou světech, bez nějakých potíží. Před pár lety se to ve mně trošku bilo, nevěděla jsem, kam patřím víc. Hodně jsem v té době začala pomáhat neslyšícím a moje okolí to nedokázalo přijmout. Měla jsem svou partu slyšících přátel, se kterými jsem trávila čas, jezdili jsme na výlety, do kina, na nákupy, na zábavy, na plesy a všude jsme byli aktivní, ale když se mi naskytla práce, ve které jsem mohla neslyšícím pomáhat, hodně jsem se tomu věnovala. To začalo mému okolí vadit, nedokázali to pochopit. Ve světě slyšících práce standardně končí v určitou hodinu a následuje volný čas, jenže práce s neslyšícími nekončí, každou situaci jsem si brala s sebou domů, přemýšlela o tom, jak můžu pomoci víc nebo lépe. Hledala jsem informace, co se dá vyřešit jiným způsobem apod., takže na zábavy již moc času nebylo. A tak jsem se dostávala do sporů se svými přáteli, kteří chtěli, abych si vybrala, co tedy vlastně chci. Nyní už to tak není. Řekla bych, že přirozeně patřím ve stejné míře do obou světů. Oba světy mají své plusy a minusy, a když je srovnáš, vyjde to na stejno.

Všímám si, že ZJ ovládáš velmi dobře, dokonce pracuješ jako tlumočnice. Byl to tvůj cíl, nebo jsi chtěla dělat něco jiného?

Děkuju. Nebyl to záměr, od střední školy až po obě vysoké školy jsem se zaměřovala na ekonomické a marketingové obory, chtěla jsem vést podnik, starat se o zaměstnance a dělat něco užitečného v nějaké firmě. Ale je těžké najít práci, která tě bude i bavit. Začala jsem pracovat jako výpomoc při účetnictví v České unii neslyšících v Kroměříži. Postupně jsem občas tlumočila a pomáhala klientům. Když jsem dokončila studium, nabídl mi pan Novák, že bychom otevřeli pobočku sociálních a tlumočnických služeb právě v Kroměříži. Mně se ta myšlenka moc líbila, a tak jsme ji s týmem neslyšících začali od nuly budovat. Už je to šest let a dnes tu máme skvělé centrum, které pomáhá neslyšícím jak s tlumočením, tak v sociálních otázkách. Splnilo se mi to, co jsem chtěla – vést organizaci a uplatnit své vzdělání a zároveň dělat něco, co mě baví. Skloubilo se to časem nějak samo. Stále chci dělat něco, co bude pomáhat ještě víc, něco, co bude nové, i proto jsem přeložila film Myšlením k bohatství do znakového jazyka.

Dělala jsi rodičům prostředníka v komunikaci, třeba u lékaře, na úřadech atd.?

Ano, k tomu se váže hezká historka mé babičky, která popisuje, že když mi bylo asi pět let, můj otec naboural auto. Když přijeli policisté, celé jsem jim to tlumočila a celou situaci jsem vlastně vyřešila. Bylo to pro mě automatické.

Běžně jsem doprovázela rodiče všude, kam potřebovali, k lékaři, na úřady, do banky, do obchodu, prostě všude, kde bylo potřeba komunikovat, jsem byla. Do života mi to hodně dalo, nikdy jsem neměla problém něco zařídit, někam zavolat, tlumočit apod. Ta přemíra zodpovědnosti mi nějak zůstala a stále se snažím, hlavně teď pro mámu, když už táta není, být tím pomocníkem, který jí všechno zařídí.

Měla jsi někdy pocit, že nikam nepatříš? Že jsi někde mezi dvěma světy?

Ano, právě v závěru svých studií, když jsem začínala pracovat s neslyšícími, učila jsem se to a viděla jsem, že to moje okolí úplně nepřijalo. Tehdy jsem nevěděla, kam vlastně patřím. Dnes je to jinak, mám skvělé přátele z obou světů, kteří se mnou tak nějak pendlují z jednoho světa do druhého.

V čem upřímně vidíš plusy a v čem minusy toho, mít neslyšící rodiče?

Plus je určitě v tom, že jsem celé dětství zpívala a tancovala a nikdo mě nikdy nekáral, abych nekřičela nebo nedupala. Rádio, televizi i počítač jsem měla zapnuté tak nahlas, jak jsem chtěla, a poslouchala jsem, co jsem chtěla.

Minus byl třeba v tom, když rodiče o víkendu vstali dřív než já a bouchali v kuchyni věcmi, to mě hrozně štvalo. Nebo když jsem psala bakalářskou práci a plně se soustředila, ale máma vedle mě začala vysávat. Minus vidím také v tom, že jsem nikdy nemohla zavolat „mami“ nebo „tati“, aby mě slyšeli. Měli jsme ale své rituály – když jsem potřebovala zavolat rodiče do pokojíčku, blikala jsem světlem, to dělám dodnes.

Jaký vidíš pokrok v osvětě o neslyšících, když srovnáš dnešní dobu a dobu svého dětství?

Je toho hodně, co se změnilo. Když jsem dřív potřebovala něco rodičům říct, musela jsem za nimi přijít, dnes máme videohovory a pokecáme i na dálku. Co se týče osvěty, lidé už neslyšící ve společnosti víc vnímají, už na nás tak moc nekoukají, když na ulici znakujeme. Snaží se s neslyšícími více komunikovat, méně se bojí, víc je to zajímá. Technologie také postoupily, například světelné zvonky jsou lepší, mobily kvalitnější. Hodně aplikací již funguje na principu SMS nebo chatu. Začalo fungovat online tlumočení, díky kterému si neslyšící můžou zavolat přes tlumočníka, simultánní přepis jim také hodně pomáhá. Většina akcí pro OZP se snaží zajistit tlumočníky, i v TV je více debat tlumočených, i když to není ještě na takové úrovni, aby měli neslyšící plnohodnotný přístup k informacím jako slyšící. Také si myslím, že v době, kdy jsem vyrůstala já, bylo jednodušší být CODA. Dnes sociální sítě ukazují dokonalé životy a CODA děti to velmi vnímají, na jejich psychiku to má úplně jiný dopad. Za mě to nebylo, doma jsme běžně komunikovali znakovým jazykem. Dnes některé CODA děti znakový jazyk ani neumí, je to jiné. Když s nimi rodiče neumějí komunikovat, nechají je, ať se se sociálními sítěmi zabaví samy, a to je právě ta chyba – děti na internetu vidí videa, různé situace, konverzace mezi lidmi, rodinnými příslušníky a zjišťují, že doma to tak nemají. Myslím, že v té chvíli si dítě začne uvědomovat, že je CODA, protože ty rozdíly jsou velice patrné. Často si beru CODA děti na víkendy, mluvím s nimi, zpíváme, tancujeme, prostě jim ukazuji normální dětství, to, co doma nemají. Já to měla, protože jsem si to vytvořila sama, neutíkala jsem k sociálním sítím, protože tehdy ještě neexistovaly.