Marie Pangrácová: doktorská stáž na Národním institutu zdraví v USA

TEXT: Jan Semerád / FOTOGRAFIE A KRONIKY: archiv Marie Pangrácové

Marie Pangrácová

Věk: 32 let

• Má slyšící rodiče a neslyšící mladší sestru Annu Pangrácovou

• Žije v Rudné u Prahy s přítelem

• Pracuje v Akademii věd v Ústavu organické chemie a biochemie a studuje doktorát na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy Reprezentuje ČR v orientačním běhu a dříve vedla skautský oddíl neslyšících Potkani

• Koníčky: skauting, vysokohorská turistika, zimní i letní sporty, cestování, kulturní a vzdělávací akce, umělecké a kreativní tvoření, četba, diskuze o čemkoliv, český znakový jazyk a věda, čas s nejbližšími

Jaký obor studuješ a na co se zaměřuješ?

Studuji obor Biologie – Fyziologie živočichů na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a zároveň pracuji na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky (ÚOCHB AV ČR). Zabývám se dlouhověkostí u termitích královen a králů.

Jaké sis vybrala zaměření své stáže v USA?

Chtěla jsem se naučit metodu úpravy genomu (CRISPR Cas9), tzn. jak odstřihnout vybraný úsek genu a tím vyřadit určitý protein z provozu.

Proč ses rozhodla pro stáž v USA? Co všechno jsi pro to musela udělat a zařídit? Bylo to hodně papírování?

Chtěla jsem získat zkušenosti se studiem v zahraničí, i proto, že je to jedna z podmínek pro absolvování doktorského studia. Nejdřív jsem uvažovala nad Evropou, která je mi ve všem blíže, a hledala jsem zároveň laboratoř, kde pracují neslyšící vědci. Díky svým kontaktům mezi neslyšícími vědci a studenty jsem několik takových míst našla, ale jejich zaměření bylo hodně odlišné oproti směru mého výzkumu, například genetika nebo evoluce. Víc mě zajímala specializace směrem k molekulární biologii (DNA, RNA a proteiny) a v USA jsem jednu takovou laboratoř ve Washingtonu DC, v Národním institutu zdraví (NIH), našla. Vyřizování a papírování bylo hodně, trvalo to dohromady asi rok až rok a půl. Moje laboratoř i ta americká se obě se zaměřují na studium telomerázy, ale každá z opačného konce, oni studují nežádoucí činnost telomerázy v rámci rakovinných buněk a já naopak její běžnou (žádoucí) aktivitu u dlouhověkých termitích králů a královen. Další věci byly finance, musela jsem sehnat vlastní sponzory na své výdaje v USA. Naštěstí jsem narazila na Fulbrightovo stipendium a podala jsem u nich žádost o financování mé možné stáže v NIH. Musela jsem zdůvodnit, proč tam chci, co to přinese jim, co to přinese nám a Česku atd. Veškerá komunikace a administrativa byly sice v angličtině, ale naštěstí mi česká pobočka Fulbrightu poskytla potřebné konzultace. Podařilo se mi postoupit do prvního kola výběrového řízení, v druhém kole jsem musela svůj projekt a cíle představit před komisí a obhájit ho, nakonec mě vybrali. Původně bylo v plánu, že do USA pojedu jen na tři měsíce, ale v komisi mi řekli, že tři měsíce je moc krátká doba, a doporučili mi protáhnout stáž na šest až devět měsíců, což byl pro mě trošku šok. Rodina, přátelé mě v mém rozhodnutí podpořili a v práci s tím také neměli žádný problém. Ta podpora byla opravdu velká a nečekaná. Tudíž z toho bylo celkem 9 měsíců v laboratoři a měsíc na Aljašce.

Můžeš nám popsat svůj běžný den v Americe? Od laboratoře až po tréninky…

Pracovala jsem s mentorem z Bangladéše a domluva s ním nebyla jednoduchá. Vždy když jsme se domluvili na nějakém čase srazu, on byl schopný přijít i o několik hodin později. Nakonec jsem si zvykla na to, že takhle ten čas vnímá, a přizpůsobila jsem tomu svůj rozvrh. Většinou jsem pak dopoledne dělala úkoly do práce nebo trénovala. Bylo celkem náročné to vše načasovat i z toho důvodu, že mi cesta do laboratoře trvala kolem dvou hodin. Chtěla jsem bydlet někde poblíž americké komunity neslyšících kolem Gallaudetovy univerzity a bohužel to vyšlo tak, že do práce jsem tak musela dojíždět přes celý Washington DC. Do práce jsem jezdila hlavně metrem a na kole. Největší šok pro mě bylo to, že v USA obecně hodně hrotili bezpečnost a nechtěli mi ani dát pracovní vstupní kartu. Každý den jsem procházela bezpečnostní kontrolou, která se vyrovnala kontrolám na letištích před nástupem do letadla, vyplňovala formuláře, kam a proč jdu do práce, nechala skenovat svůj pas a odpovídala na otázky o statusu očkování, a to jsem již před příjezdem i po něm vyplňovala spoustu jejich formulářů, navíc měli všechny mé osobní informace včetně mých otisků, adresy bydliště a fotky, v systému.

Bude možné výsledky tvých výzkumů a studií aplikovat do praxe? Pokud ano, tak jak?

V USA se mi podařilo vytvořit dvě buněčné linie, které mají upravený genom, díky čemuž došlo k odstranění specifického proteinu, který mohl mít vliv na vznik nebo růst rakoviny. Na tento výzkum nyní dále laboratoř navazuje s cílem zjistit, jestli a jak tyto rakovinné buňky s takto upraveným genomem ovlivňují vývoj a vznik rakoviny. V Čechách se zaměřuji spíše na základní výzkum, v němž se snažím zjistit, proč termití královny a králové žijí tak dlouho v porovnání s termitími vojáky a dělníky nebo obecně v porovnání s ostatními (solitérními) druhy hmyzu. Doufám, že pak na moje výsledky a poznatky budou moci další vědci navázat, a tím je aplikovat do praxe. Třeba se nám jednou díky tomu podaří u lidí dosáhnout délky života 2 000 let. :)

Nebála ses neúspěchu? Takový obor s tolika odbornými výrazy musí být těžké studovat, jak jsi to zvládala? Navíc s jazykovou a komunikační bariérou jako cizinec a k tomu neslyšící.

Nebála, věděla jsem, že tam jedu naučit se něco nového. Počítala jsem s tím, že budu dělat chyby a díky nim se naučím něco nového. Také jsem počítala s tím, že kvůli dvojité komunikační bariéře budou zádrhele, že to chvíli potrvá, než se do toho dostanu. Věděla jsem, že jak v americkém znakovém jazyce (ASL), tak i v angličtině budu mít také co dohánět, takže jsem zpočátku byla docela nervózní, ale zvládla jsem to. Jako bonus jsem se i naučila nové odborné výrazy, názvy a metody, které mohu zužitkovat u nás v Česku.

Podařilo se ti dosáhnout tvých výzkumných cílů, se kterými jsi tam jela?

Cítila jsem na sobě tlak, protože zpočátku ode mě mentor očekával, že tam budu i o víkendech, že budu dřít mnohem více než ostatní kolegové, prostě budu v laboratoři nonstop až do večera, ale jsem na sebe hrdá, že jsem se nedala a tlaku nepodlehla. Cíle jsem nakonec zvládla splnit podle jejich slov nad očekávání, byli mými výsledky nadšení a přiznají mi spoluautorství u jejich publikací, k nimž jsem svým výzkumem přispěla. Dokonce mi nabídli, že se mohu opět vrátit jako postdoktorand! :)

Co kolegové či přátelé v USA? Určitě jsi tam poznala mnoho nových kamarádů, je to tak?

Výlet na kajaku

Neslyšící orientační běžci v USA

Bydlení v USA s Alicií

Polární záře

Jaký byl americký znakový jazyk? Jak jsi tam komunikovala se slyšícími?

ASL je úplně jiný jazyk než ČZJ, ale shodou náhod studovala moje sestra před pěti lety půl roku na Gallaudetově univerzitě a já za ní přijela na návštěvu, během níž jsem se s ASL poprvé seznámila a navázala první kontakty.

Zaujala mě šíře obzorů místních neslyšících a témat, která probírali a o kterých diskutovali. Zjistila jsem, že mají úplně jiný směr myšlení a pro mě zajímavé názory, a proto jsem se po dvoutýdenní návštěvě v USA začala ASL učit. Hodně mi pomohlo, že u jejich videí a filmů byly i anglické titulky. Během těch pěti let jsem se tedy ASL učila hlavně pasivní formou, proto se mi pak při stáži občas stalo, že jsem jim plně rozuměla, ale nevěděla jsem, jak přesně odznakovat promyšlenou odpověď. :) Musela jsem se postupně v hlavě přepnout na myšlení v jiném jazyce. Samozřejmě jsem při stáži narazila i na další bariéru v tom, že jsem neznala odborné termíny v ASL.

Celkem bylo v laboratoři pět neslyšících včetně mě a šest slyšících. Tlumočník tam byl pro obě skupiny. S většinovou společností to bylo jiné než u nás, tam už to automaticky brali tak, že kdo má zájem a potřebuje jakékoliv zpřístupnění, včetně tlumočníka do ASL, tak ho zařídí. Přístup byl odlišný již od začátku, například u výběru přednášek a cvičení, které daný ústav nabízel pro všechny zaměstnance, byl v online systému vždy dotaz nebo již připravená kolonka k vyplnění o tom, zda někdo potřebuje nějaké přizpůsobení nebo cokoli dalšího. Hodně mi to pomáhalo, protože jsem věděla, že se tam domluvím a můžu se soustředit jen na vzdělávání a vědeckou problematiku. Poprvé jsem si i tak trochu uvědomila, že by vlastně nebyl problém postupovat po kariérním žebříčku až na vrchol. :)

V běžné komunikaci, v obchodě, v metru s cizími lidmi, jsem se, pokud šlo o maličkosti, domlouvala psaním na mobilu. Přepis a tlumočení tam fungovaly jinak než u nás. Například jsem vůbec nemusela čekat na zavolání a jejich tlumočníci volanou osobu ani neinformovali, že je hovor tlumočený! Bylo pro mě úžasné, že mi mohli zavolat zpátky a nechat mi i tlumočený záznam.

Dozvěděli jsme se, že jsi se vedle stáže věnovala i sportu, zejména orientačnímu běhu. Povíš nám o tom něco? Byla jsi i na deaflympiádě v Brazílii, bylo těžké skloubit stáž a přípravu?

Tentokrát mohu říct, že mojí výhodou bylo, že tou dobou vrcholila covidová pandemie, takže nebyly žádné kulturní a další akce, téměř všechny aktivity mimo pracovní dobu byly zrušené a všichni jsme seděli zavření doma. Měla jsem tedy víc volného času na trénink. Podařilo se mi i přihlásit se do jednoho orientačního klubu v Americe, kde mě přijali a propojili mě s dalšími neslyšícími Američany a slyšícími Čechy, kteří žijí v USA. Jezdila jsem s nimi i na závody a tréninky. Moji krajané mi také pomohli lépe uchopit těžko pochopitelnou americkou kulturu. Být s nimi pro mě bylo jako být chvilku „doma“. Dostala jsem se prostřednictvím nich do Sokola, kde byla společná skupina Čechů, Slováků, Poláků a Maďarů, dělali jsme naše typické aktivity, třeba jsme jezdili na vodu, na lezení, zdobili jsme vánoční perníčky a drželi naše slovanské vánoční tradice. :)

Z deaflympiády sis přivezla medaili, jaký to byl pocit?

Náš nový trenér Adam mi ale na dálku pomáhal s běžeckou přípravou a s mapovými technikami. Měla jsem i neslyšícího kondičního trenéra Jasona, se kterým jsem si jednou za měsíc volala, konzultovala svoje ostatní tréninky a podle toho jsem pak cvičila. Jak jsem byla odpojená od týmu, tak jsem neměla moc srovnání a bála jsem se, jestli je můj trénink dostačující. Pak jsem zírala, že jsem byla jen o minutky za medailemi, bohužel to nevyšlo. Ze získané štafetové medaile jsem měla radost, zasloužili jsme si to, hodně velkou radost mi udělaly i individuální výsledky ( Marie Pangrácová se na deaflympiádě umístila na 5. místě na klasické trati a dvakrát na 4. místě ve sprintu a na krátké trati – pozn. red.).

Co ti roční pobyt v USA přinesl? Respektive, co ti roční stáž dala a vzala?

Největší obětí bylo odloučení od nejbližších – rodiny, kamarádů a přátel, kteří za mnou ale naštěstí jezdili a navštěvovali mě, díky za ně! Poznala jsem jiné prostředí, kulturu, lidi, kamarády a potvrdila jsem si, že opravdu rozumím tomu, co studuji, čemu se věnuji, a moje práce má význam. V Česku jsem byla občas trošku nejistá a ztracená, protože tady schůzujeme, jen když je něco potřeba vyřešit. V USA jsem musela své výsledky ukazovat každý týden a měla jsem tak pravidelnou zpětnou vazbu. Bylo to takové dynamičtější a živější. Byla jsem pak na sebe hrdá, že jsem se tam nedostala pouhou náhodou a že patřím mezi vědce.

Ke konci stáže za tebou přiletěly kamarádky a společně jste procestovaly Aljašku. Jaké to tam bylo? Proč jste se rozhodly zrovna pro Aljašku?

Asi proto, že jsem už předtím byla s kamarádkou ve dvou národních parcích v Kanadě, kterou jsme procestovaly. V Kanadě byla krásná příroda, zvěř a chtěly jsme zažít něco podobného, ale zároveň jiného, a tak jsme si vybraly Aljašku. Aljaška je také taková odstrčená od zbytku USA za kanadskými hranicemi. Pocitově to bylo takové klidnější a plnější zážitků, než kdybychom cestovaly někde ve vnitrozemí USA, kde je mnoho států a národních parků, a snažily se toho stihnout co nejvíc.

Celkem jsme tam byly tři týdny, z toho dohromady asi jen čtyři dny nám svítilo sluníčko, ale z těch dnů máme nejvíce fotek. :)

Na Aljašku jsme jely v srpnu a byla tam poměrně velká zima, holt tou dobou už u nich začíná podzim, takže o vítr, zimu, déšť a další nesnáze nebyla nouze. Částečně jsme to tak ale chtěly, protože ke konci srpna se na Aljašce už začíná vyskytovat polární záře, kterou se nám podařilo nakonec zachytit. Byl to opravdu nádherný zážitek, jak se barvy na obloze střídaly. Ke konci pobytu v Národním parku Denali jsme zůstaly v noci vzhůru a střídavě jsme držely stráž a hlídaly, zda se polární záře objeví. Jsme rády, že nám to nakonec vyšlo, celé to přírodní divadlo trvalo asi hodinu. Na Aljašce jsme procestovaly hlavně národní parky Kenai na jihu a Denali kolem Denali, nejvyšší hory USA. Ohromily nás spousty sněhu, kterým byla Denali pokrytá i v srpnu.

Popíšeš nám váš nejvíce vzrušující zážitek z Aljašky?

Jednou jsme potkaly medvědici s mládětem, jak lovily lososy, to bylo velmi roztomilé a naštěstí bezpečné (byly jsme nad řekou na mole). Druhé setkání bylo na výletě v divočině ve vyschlém korytu řeky, kde se asi 300 metrů před námi na cestě objevil medvěd grizzly a blížil se přímo k nám. Tam už skončila všechna legrace. Začaly jsme opatrně couvat, ale stále šel směrem k nám, tak jsme se u lesa otočily a utíkaly pryč k jediné silnici. Bohužel jsme se rozdělily, já jsem se držela sestry, ale kamarádka utíkala jiným směrem. Chvíli jsme se pak o ní docela bály a byly jsme nervózní, jestli se jí něco nestalo, ale pak jsme se naštěstí nakonec našly. Měly jsme u sebe každá pepřový sprej, takže kdyby na nás medvěd opravdu zaútočil, tak bychom ho použily. :)

Gallaudetova univerzita ve WDC

Marie s maskotem deaflympiády pro orientační běh

Medvěd hnědý v záchranné stanici

S přítelem Kamilem v NYC

Prozradíš nám něco zajímavého o sobě?

Přijde mi, že jsem obyčejný, všestranný člověk. :) Podle nejbližších jsem skvělá kuchařka, co umí uvařit z mála – z toho, co domov dá, či z toho, co mám při cestování s sebou. :)

A na závěr, chceš vzkázat něco mladým nadějným neslyšícím vědcům, sportovcům či skautům, kteří by mohli jít v tvých stopách? Určitě pro ně budeš velikou inspirací!

Hledejte to, co vás baví, to, co vás zaujme, a zkuste v tom hledat cestu životem (k vašemu cíli). Ano, budete narážet na překážky, ale s pomocí a podporou svého okolí určitě přijdete na to, jak je překonávat, a zvládnete vše, co v životě chcete. :) Myslím si, že každý má v sobě nějakou sílu, speciální, individuální dovednosti a schopnosti, jen musí najít místo, kde je uplatní. :)