Nepotřebuju slova abych se mohla vyjádřit

„Malování je mým nejoblíbenějším způsobem komunikace a zároveň prostředek pro spojení s okolním světem,“ říká MIA SANCHEZ, neslyšící malířka.

TEXT A KOLÁŽ: Petr Bogner

Mia je neslyšící umělkyně, malířka, grafička, cestovatelka, influencerka a matka dvou slyšících holčiček. Narodila se v New Yorku, ale její latinsko-africké kořeny sahají do karibských ostrovů, odkud se její prarodiče do Ameriky přistěhovali. Narodila se jako slyšící, ale porod císařským řezem byl složitý a způsobil zdravotní komplikace. Mia musela zůstat v nemocnici a prodělaný zánět v hlavě ji přitom připravil o sluch. Rodiče si toho nejdřív vůbec nevšimli a teprve mnohem později si matka uvědomila, že Mia vůbec nereaguje na zvuky. Když ji vzala k lékaři, byla jí diagnostikována definitivní ztráta sluchu.

Mia je ve své velké rodině jediná neslyšící. V dětství se kvůli tomu často cítila opuštěná a izolovaná. „Viděla jsem svoji rodinu, pozorovala, jak něco dělají, a cítila jsem se trapně, protože jsem neměla vůbec představu, co se děje. Připadala jsem si jako vyvrhel,“ říká v jednom ze svých rozhovorů. Její rodiče se až na pár základních gest znakový jazyk nikdy nenaučili. Ona sama se ke znakování dostala také až později, na střední škole, kde byly speciální třídy pro sluchově postižené. Do té doby se pohybovala především v komunitě slyšících a chodila na logopedii. To jí ale způsobovalo psychická traumata a bolesti hlavy. Snažila se komunikovat s dětmi, nacvičovala si gesta i s řečí, pokoušela se mluvit. „Nesnažím se slyšet, snažím se naučit jazyk a trénovat hlas!“ odpovídala dětem, když si ji někdy dobíraly.

„Když jsem jednou dostala omalovánky, byla jsem absolutně unešená. Malování se stalo mojí vášní. Postupně jsem zjistila, že malováním dokážu sdělit mnohem víc, než bych kdy dokázala říct slovy. Když jsem se ponořila do malování, rozplynuly se mé neustálé obavy a stres z dění kolem mě. Na logopedii jsem chodila v 80. letech. Tehdejší terapie spočívala především v orálních cvičeních a celkově byl přístup k nedoslýchavým naprosto odlišný, než je dnes. Doktoři preferovali orální výuku před znakovým jazykem a já kvůli tomu trpěla jistou sociální fóbií a pocitem méněcennosti. To vše se malováním změnilo. Když jsem slyšela nějaký příběh, který bych někomu chtěla sdělit, bylo jednodušší to namalovat než vyprávět,“ sděluje Mia a přitom se do kamery směje okouzlujícím úsměvem. Jak by také ne. Jmenný znak, který od komunity Neslyšících dostala, vyjadřuje právě její laskavou a zvídavou osobnost.

„Na střední škole jsem se dostala ke komunitě Neslyšících. Na jednu stranu to byla úleva, ale na tu druhou bylo někdy těžké přepínat ze světa ticha do toho druhého. Musela jsem pečlivě vybírat a být opatrná na to, s kým půjdu ven a s kým se budu stýkat. Často jsem se při tom necítila dobře a nebyla tak ve své komfortní zóně. Když k něčemu takovému došlo, prostě jsem úplně ztichla. Navíc v té době byla v Americe ještě velmi silná segregace a měli jsme tu dokonce dva znakové jazyky. Jeden pro „bílé“ a jeden pro „černé“, tedy ASL (American sign language) a BASL (Black American sign language). Komunita neslyšících bílé pleti měla mnohem větší a snadnější přístup ke zdrojům i formálnímu vzdělávání. Své děti jsem tedy začala učit ASL, protože ten je mnohem více preferovaný a privilegovaný. A vůbec celá naše komunita musela přejít k ASL, abychom ukázali respekt,“ dodává jedním dechem.

Znakový jazyk své děti učila už od raného dětství. Základní znaky jako třeba „jíst“, „pít“ uměly už jako batolata a časem se učily čím dál víc. Liya, starší ze dvou sester, dnes už znakuje plynule a pro maminku někdy i překládá a pomáhá jí v komunikaci s ostatními ve světě slyšících.

Na závěr jednoho z rozhovorů se Mia podělila o krásnou myšlenku a všem vzkázala: „Zůstaňte vždy sami sebou a nedovolte životu a překážkám, aby vás utlačovaly. Svět je v současné době pohlcen pandemií, ale měla by to pro nás být spíš výzva užít si života. Dělejte to, co vás baví a co umíte, a buďte vždy milí a tolerantní ke svému okolí. Nikdy nevíte, co ostatní právě prožívají, a jejich problémy mohou být třeba stejné jako ty vaše.“