/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /
Současná divadelní scéna Neslyšících v České republice
Divadlo pomáhá propojit oba světy – dává impulsy k přemýšlení, umí dát radost i potěšení. Divadlo klade otázky, ale dává také odpovědi. Může se stát zázrakem, který prožíváme všichni bez rozdílů!
heslo ateliéru Divadlo a výchova pro Neslyšící
TEXT: Ivana Hay Tetauerová
P
/ FOTO A LOGA: archiv divadelních souborů a spolků, Kyle Head
rvní zmínka o divadelní aktivitě neslyšících na našem území pochází z roku 1868, kdy byla v časopise Elán otištěna zpráva o hře O Josefu Egyptském, kterou představili chovanci pražského smíchovského ústavu. Další představení pak také většinou zajišťovaly ústavy pro osoby se sluchovým postižením a spolky neslyšících. Většinou se jednalo zpočátku o krátké pantomimy a živé obrazy, které měly zejména didaktický charakter, čímž mohly posloužit ke vzdělávání chovanců ústavů. Představení se také občas pořádala i pro slyšící publikum, a to především ze strany spolků osob se sluchovým postižením, které často nacvičovaly němohry s prvky znakového jazyka. S rostoucím nástupem „orální metody“ do výuky se však z představení postupně vytratilo užívání znakového jazyka. Na našem území se v rámci divadelních aktivit Neslyšících stejně jako v dalších zemích střední a východní Evropy využívalo hlavně pantomimy a tance – na rozdíl od Ameriky a některých západních zemí Evropy. V šedesátých letech 20. století se pak u nás pantomima stala populárním žánrem a pro neslyšící mimy tak vznikla jedinečná možnost uměleckého uplatnění. Vznikaly také první přehlídky a festivaly amatérské pantomimy, na nichž neslyšící mimové vystupovali se svými sólovými výstupy.
16
ČASOPIS UNIE 11–12/2021 ročník XXV
