SERIÁL

Dětem jsem ukázala, jak vypadá procesor

TEXT: Lenka Hejlová / FOTO: archiv Kristýny Kalinové

Příběh mladé učitelky se sluchovým postižením, která úspěšně naplňuje své učitelské poslání na „běžné“ základní škole v Praze. KRISTÝNA KALINOVÁ je příkladem toho, že i s těžkou oboustrannou sluchovou vadou se dá úspěšně realizovat tam, kde by to mnozí nečekali, a že podpora osvíceného nadřízeného jde s tímto ruku v ruce.

Kristýna Kalinová je odmala těžce nedoslýchavá, ztrátu sluchu až do roku 2017 kompenzovala dvěma sluchadly; v tomto roce podstoupila první kochleární implantaci. Slyšení s kochleárním implantátem (KI) jí natolik vyhovovalo, že s rozhodnutím o druhé implantaci letos v březnu příliš neváhala. Již rok učí na ZŠ Glowackého na Praze 8, škole zaměřující se na výuku jazyků, informatiky a sportu.

Ještě před rokem by Kristýnu nenapadlo, že bude působit na základní škole pro slyšící žáky, tedy běžné škole. Nicméně jak se říká, „všechno zlé je pro něco dobré“ – v červnu 2019 dostala Kristýna výpověď na jedné pražské ZŠ pro žáky se specifickými vzdělávacími potřebami, ačkoliv měla smlouvu na dobu neurčitou. Důvodem pro ukončení smlouvy byla prý nadbytečnost, což je dnes zcela zákonný důvod pro podání výpovědi; otázkou je, jak moc pravdivé okolnosti se za ním obvykle skrývají…

Při hledání práce dostala Kristýna tip na ZŠ Glowackého, kterou náhodou vedla její bývalá učitelka na gymnáziu v Ječné Mgr. Simona Škaloudová.

MEDAILONEK:

• Pochází z České Skalice u Náchoda • Absolvovala Gymnázium pro sluchově postiženou mládež v Ječné • Na Pedagogické fakultě v HK vystudovala dvouoborové studium

Učitelství pro 2. stupeň ZŠ (dějepis a německý jazyk) • Zbožňuje čtení, filmy, cestování, psa Maxe a červenou barvu

„Nespoléhala jsem na to, že by mě přijala ze známosti. V té době vrcholila první vlna koronaviru, vše bylo zavřené a nikdo netušil, co bude atd. Psaly jsme si a dohodly se na schůzce, kterou jsme opakovaně přesouvaly, až jsme se nakonec v dubnu 2020 setkaly. Pohovor proběhl v přátelském duchu, zúčastnili se ho i oba zástupci ředitelky. Škola na mě působila dobře, jen byla moc velká…“, vzpomíná Kristýna.

Kristýna měsíc čekala na vyjádření ohledně přijetí. Odpověď byla více než potěšující – byla přijata. Později se Kristýna dozvěděla, že paní ředitelka měla od začátku jasno a že se ji navzdory sluchovému postižení nebála přijmout. Problém byl však přesvědčit zástupce, protože ti dosud neměli zkušenost s člověkem se sluchovým postižením. A tak před Kristýnou stála od září 2020 nová výzva – nové působiště, nový kolektiv a s tím adaptace na nové podmínky.

Kristýna přiznává: „Nyní jsem oboustranně implantovaná, ale tehdy jsem nastupovala jen s jedním implantátem. Nemít ho, na tuto práci si netroufnu. Komunikace je téměř bezproblémová. Moje 4.B ví, jak se mnou komunikovat. Občas ji musím krotit, jsou docela dost ukřičení, ale na druhou stranu se jedná o fajn děti.“

Na otázku, jak to má s kolegy ve sboru, odpovídá, že komunikace s nimi je víceméně bezproblémová: „Většina z nich již ví, že neslyším a že odezírám, ale nyní po druhé implantaci rozumím druhým téměř dobře i přes nasazený respirátor, byť ne vždy tomu tak je. Proto si většina kolegů při komunikaci se mnou sundává respirátor hned, jiné musím taktně upozornit.“

Pro děti běžné základní školy sídlištního typu musela být Kristýna tak trochu zjevením. Přiblížila dětem specifika svého postižení? Kristýna přitakává, že ano. „Hned druhý den jsem dětem vysvětlila, jak budeme fungovat. Ukázala jsem jim, jak vypadá procesor. Řekla jsem, že potřebuji, aby ve třídě byl klid a aby se děti na mě dívaly, když mluví. A že mají mluvit zřetelně. Šlo to,“ upřesňuje Kristýna. „Puberťáci, to je jiná sorta, ale pochopili, co po nich chci,“ dodává nakonec.

Na dotaz, zda ze strany rodičů nedocházelo k nějakým odmítavým postojům a předsudkům, vrtí Kristýna hlavou: „Rodičům jsem po dětech poslala dopis, ve kterém jsem se krátce představila, aby věděli, s kým mají čest. Na úvodní třídní schůzce jsme se osobně poznali a mohu říct, že s nimi nemám problém, komunikujeme spolu hlavně písemně a vše řešíme ihned.“

Kristýna navíc není jediná zaměstnankyně se sluchovým postižením. Ve škole jsou dokonce dvě kolegyně, které nosí zvukovodová sluchadla, byť jedna z nich jen v soukromí. Kristýna ví ještě o jedné, která rovněž špatně slyší, ale není si jistá, zda nosí nějaké kompenzační pomůcky. A co vlastně není překvapivé, i některé děti ve škole nosí sluchadla.

Už tyto skutečnosti zkrátka ilustrují fakt, že nejpodstatnějším faktorem na příznivém klimatu pracoviště či instituce vůbec je role osvíceného vedení, v tomto případě role ředitelky Simony Škaloudové. „Pedagogické rady a provozní porady máme online, osvědčily se nejvíce. Jedeme přes ´Teamsy´, dá se to zvládnout, ale odpoledne jsem již poněkud unavená,“ dodává ke komunikaci ve sboru Kristýna, „takže se na nějaké věci optám kolegů. Zápisy z těchto schůzek máme však v práci na Staffu, kde jsou kdykoli k nahlédnutí, což je za mě skvělé.“

Kristýniny zkušenosti se zdají být jako procházka rajskou zahradou, ale tak tomu není. I přes zdařilou snahu vedení, aby škola byla přátelská ke všem, přiznává Kristýna, že se přece s určitými negativními postoji setkala, a to u osmáků, což ale chápe s ohledem na nejaktivněji se projevující pubertu. „Kdyby tam jeden kluk nebyl, bylo by na světě líp,“ povzdychne si. Kristýna si velice dobře uvědomuje, že kochleární implantát není plnohodnotná náhrada (jak si myslí většinová společnost) a že dokonalého slyšení nikdy nedosáhne, přesto na něj nedá dopustit. V době, kdy se začaly zavádět roušky, si uvědomila, že „jde do tuhého“. To ještě měla jen jeden implantát. Paní ředitelka Škaloudová však díky zkušenostem z Ječné věděla, že odezírání u lidí se sluchovým postižením je základ. Nakoupila pro Kristýninu třídu ochranné štíty, které děti naprosto vstřícně přijaly. Později, když nosily roušky, už dokonale chápaly, co jejich paní učitelka potřebuje: když bylo třeba odpovídat, na pár vteřin si sundaly roušku…

Další kritické období přišlo s distanční výukou, kdy všichni jeli výuku online přes zapnuté kamery. I zde Kristýnu její třída (tehdy 3.B) podržela. I přestože občas došlo k nedorozuměním, chovala se třída ukázněně a společně propluli úspěšně náročným obdobím.

Jako osoba se sluchovým postižením si zkouším představit sebe samu v roli vyučujícího praktikujícího frontální výuku, jak to znám ze svého dětství. Ptám se Kristýny, zda si s ohledem na specifika svého postižení nějak uzpůsobila styl výuky. „V češtině a matice jedu frontální výuku,“ odpovídá Kristýna, „ale prokládám to ‚skupinovkami‘ a samostatnou prací ze strany dětí.“ A dále upřesňuje: „Lavice ve třídě jsem uspořádala do tvaru U, vepředu mám dvě spojené lavice pro nejmenší děti a pro děti s vadou zraku. Po třídě často chodím, upozorňuji a pomáhám. Děti říkají, že jsem hodná, prý hodnější než suplující učitelé. Snažím se s nimi o debatu, aby samy přišly na řešení, co je špatně a proč je to špatně…“

Závěrem přidává Kristýna zajímavost: „Když jsem k dětem otočená zády, slyším je. Ony si myslí, že ne, ale já je slyším. Občas už i vím, kdo konkrétně to mluví. A s každým přenastavením novějšího kochleárního implantátu je to lepší a lepší. Se dvěma implantáty je poslech celkově lepší, i když druhé implantované ucho se má ještě co učit…“

Nejnáročnější je udržet pozornost malých žáčků

Poslední díl naší ankety byl věnován distanční výuce na základních školách pro žáky se sluchovým postižením. Ze třinácti škol, které jsme oslovili, nám většina odpověděla. Dvě školy odpověděly jen stručně, že u nich distanční výuka proběhla bez větších obtíží. Jedna škola nám ale bohužel ani na několikeré upomínání neodpověděla. Pro snazší čtení jsme odpovědi rozdělily do dvou skupin: odpovědi pedagogů z prvního stupně a odpovědi pedagogů z druhého stupně.

TEXT: Milena Brožová, Klára Zaoralová FOTO: archiv škol a dotazovaných, Carl Jorgensen

OTÁZKY PRO PEDAGOGY NA PRVNÍM STUPNI:

1) Co je na distanční výuce nejtěžší? 2) Můžete sdělit výhody a nevýhody online výuky na ZŠ, a proč? 3) Jak jste udrželi pozornost malých žáčků? 4) Co nového jste se musel/a během distanční výuky naučit, aby výuka mohla probíhat?

Mgr. Ludmila Cikánková, ZŠ Praha Ječná

1) Nemožnost být přímo s dětmi v osobním kontaktu. Setkávání prostřednictvím PC jej nemůže plně nahradit. Přímá komunikace se žáky je efektivnější a umožňuje bezprostřední reakce. Děti naší školy potřebují vizualizaci slov, která je prostřednictvím PC komplikovanější. I když jsou dnes počítače a tablety na velmi vysoké úrovni, zkreslují hlas mluvčího, což může také komplikovat slyšení a následné porozumění dětí. 2) Výhoda je, že se děti učí větší samostatnosti, zvyšuje se jejich kompetence v práci s PC, internetem, dalším softwarem apod. Z mého pohledu však nevýhody převažují. Již výše zmíněná absence osobního kontaktu, které je v oblasti výuky našich dětí klíčový. Online výuka je velmi únavná a pozornost dětí rychle klesá. Vizualizace slov je komplikovaná a jednotvárná, děti pak přestává zajímat. PC neumožňuje společnou práci – např. manipulaci s hračkami při počtech, manipulaci s kartičkami v českém jazyce, psaní na tabuli apod. Tyto činnosti se sice dají dělat i prostřednictvím PC, ale jejich efektivita je významně snížena a je také podstatně hůře kontrolovatelná. Další, a ne zdaleka poslední nevýhoda je, že přítomnost rodičů při výuce zejména u mladších žáků je nezbytná. A také rodiče musí vynaložit značné úsilí k zajištění kvality výuky (připojení). 3) Během distanční výuky jsem učila první třídu. Situaci jsem vyřešila individuální výukou. Dařilo se pak pozornost dětí ve spolupráci s rodiči udržet, ale bylo to pro mě a především pro děti a jejich rodiče nesmírně náročné. 4) Musela jsem se seznámit s platformou Teams. V naší škole jsme absolvovali školení. Naučila jsem se používat vhodné pomůcky pro distanční výuku a efektivnější plánování práce.

T. N., ZŠ Liberec

1) Zkombinovat výuku. Měla jsem žáky druhé, třetí a čtvrté třídy s kochleárním implantátem (KI), s kombinovaným postižením a s narušenou komunikační schopností. A navíc jednoho slyšícího žáka s autismem. Během online výuky jsme využívali ZOOM i Skype. Potýkali jsme se i s tím, že jeden žák neměl svůj počítač ani notebook. Připojoval se na mobilu rodičů přes Skype. Během výuky jsem nejvíce používala magnetickou tabuli, interaktivní tabuli i názorné výukové materiály ve třídě. Slyšícího žáka kvůli složité komunikaci musela převzít slyšící kolegyně, já jsem připravila jen výukové materiály. 2) Výhodou bylo, že se žáci s KI ze 4. B naučili sami připojovat na platformu a nést zodpovědnost za zaslání zhotovených domácích úkolů přes WhatsApp. Výuku jsem vedla individuálně. Pro rodiče byla výhoda, že jim bylo umožněno sledovat, jakým způsobem učím jejich děti. S nevýhodami jsme se potýkali často, například během výuky nastával výpadek internetu nebo jsme měli špatný signál. Dětem chyběla vzájemná živá komunikace (kolektiv ve třídě), proto jsem zavedla jednou týdně online setkání, kde měly děti možnost si se svými kamarády popovídat, ukázat např. svého živého mazlíčka nebo jinou oblíbenou věc. U jednoho žáka s kombinovaným postižením byla problémem soustředěnost. Nevydržel sedět celých 45 minut a soustředit se, proto s ním po celou dobu byla jeho maminka. 3) Vytvořila jsem přátelské prostředí na webu, s žáky komunikovala v českém znakovém jazyce a během výuky jsem často střídala činnosti. 4) Naštěstí jsem se nemusela nic učit nového, protože jsem využila své dřívější zkušenosti. Aplikaci ZOOM jsem již používala.

Mgr. Milada Konvalinová (slyšící pedagožka), Bc. Monika Novotná (neslyšící pedagožka), ZŠ Praha Výmolova

1) Nejtěžší bylo přes obrazovku dětem vysvětlit, kde zrovna v sešitě jsme, na které straně učebnice, u jakého cvičení. Ve třídě jim prostě prstem ukážeme na stránku. Děti se tak musely velmi snažit a soustředit se. Rušivě působilo i špatné spojení nebo příliš světla za žákem. To se ale časem zlepšilo.

Velmi náročné byly začátky logopedického nácviku správné artikulace přes monitor. Vysvětlit polohu jazyka bylo téměř nemožné. Podařilo se nám ve spolupráci s maminkou jednoho prvňáčka a naší školní logopedkou vytvořit papírový model úst, zubů a jazyka, na kterém šlo vše názorně předvést. 2) Nevýhodou byla individuální výuka. U malých neslyšících dětí byla hromadná výuka z důvodu udržení pozornosti nemožná. S kolegyní jsme proto vytvořily rozvrh, ve kterém každé dítě mělo svůj pevný čas s konkrétním předmětem a učitelkou. My dvě jsme pak musely spolu každý den probrat, co kdo stihl, udělal a čemu se budeme věnovat následující den. Výhodu distanční výuky vedle rozvoje samostatnosti vidím v úspoře času za cestování do a ze školy. Děti se velmi rychle naučily samy používat e-mail, posílat domácí úkoly, komunikovat se spolužáky. 3) Abychom udržely pozornost a zároveň děti nepřetížily, pracovaly jsme intenzivně v kratších časových úsecích. Individuální hodiny byly pro děti náročnější než výuka ve třídě, kde odpovídají i spolužáci. Ozvláštňovaly jsme hodiny vizuálními a názornými příklady. Každý den jsme zakončily nějakým vtipným gifem (animovaný obrázek, pozn. red.), na který už se žáci těšili. 4) Obě jsme se musely naučit používat program Jamboard, ve kterém jsme se i připravovaly. Výhodou tohoto programu je, že během výuky přes Gmail chat žáci i učitel vidí, co se probírá. To jsme užívaly například při čtení, kdy jsem ve svém počítači ukazovala barevnou tečkou místo prstu na tabuli, kde zrovna v textu čteme, a zároveň tento pohyb tečky viděl i žák. Musely jsme změnit zadávání úkolů – ve škole jim ho vysvětlí učitelka a děti si to zapíšou do úkolníčku. Při DV (zkr. distanční výuky) jsme úkol vysvětlily v krátkém YouTube videu. Takto jsme postupovaly i při diktátu slov.

Mgr. Dana Floriánová, ZŠ Brno

1) V loňském školním roce jsem pracovala se třídou osmi žáčků ze 3., 4. a 5. ročníku. Každé dítě bylo jiné, co do intelektuálních schopností, tak i do ztráty sluchu. Pracovat s nimi bylo časově i organizačně velmi náročné. Kdo nezažil, nedokáže pochopit. Velké mínus vidím v omezení pohybu! Při výuce vše situovat a směřovat jen a pouze na kameru. Doma jsem si musela připravit malé vysílací studio, tzn. upravit místnost, abych měla za sebou provizorní větší papírovou tabuli, před sebou stolek s notebookem a vedle sebe obrovské množství didaktických materiálů. Dále jsem si přizpůsobovala i pomůcky, které bych za normálních okolností použila jinak. 2) U mě možná převažovaly výhody. Je to ale dáno složením třídy. Při běžné výuce ve škole odučím během jedné vyučovací hodiny několik různých učiv s jinými tématy a látkou. Na každou skupinku žáků tak mám maximálně hektických individuálních 10 –15 minut. Během distanční výuky jsem si vytvořila

jiný rozvrh, jiný rozpis ročníků a předmětů. V daný čas se tedy připojovali žáci vždy jen jednoho ročníku, látka se tak mohla probírat zodpovědněji a v daleko větším klidu. A nevýhody: při znakování jsem nemohla zcela volně vysvětlovat, neustále jsem musela sebe kontrolovat v malém okénku a myslet na omezený záběr kamery, zda jsou vidět obrázky, zda tam neruší odraz světla apod. I zpětná vazba od žáčků byla mnohem náročnější. Nejvíce mi však chyběl osobní kontakt. 3) S dětmi se známe dlouho, jsme na sebe zvyklí, a tak s očním kontaktem a udržením pozornosti nebyl větší problém. Pokud byly již unavené, poznala jsem to, či si samy řekly: „Prosííím, už stačí“. ☺ 4) Mnoho ne, ve školství mám praxi téměř 40 let a z toho u neslyšících pracuji již 27 roků. Při výuce používám interaktivní tabuli, s dětmi pracujeme na počítačích, využívám různé výukové programy. Horší bylo s novou technikou narychlo seznámit rodiče. A občas byly během dne problémy s připojováním a kvalitou signálu.

Mgr. Hana Lűmelová, ZŠ Valašské Meziříčí

1) Nejtěžší byla ztráta přímého kontaktu s dětmi. Malé děti ještě neudrží dlouho pozornost a teprve se učí řádu a pravidlům ve škole. Když nedávají pozor, zvláště třeba děti s poruchami pozornosti, mohu je ve škole pohladit, nebo jim jen dát ruku na rameno, přiblížit se k lavici… a už je pozornost zase zpět. O tyto prostředky jsem při distanční výuce ochuzena. 2) Výhody vidím v časové flexibilitě – děti mohly plnit zadání, kdy se to jim a rodičům hodilo, a také jak dlouho potřebovaly. Viděla jsem, jak jsou postupně zdatnější při práci s počítačem. A protože výuka probíhala individuálně, byla také intenzivnější.

Velkou nevýhodou byla ztráta kontaktu se spolužáky ve výuce. Je důležité, aby si pomáhali, reagovali na sebe navzájem, vnímali ty druhé při komunikaci a jednání. Také jsme nemohli oživit vyučování společnou hrou, soutěží. Mladší žáci se sluchovou vadou se nedokázali navzájem vnímat při distanční výuce – hůře slyšeli, všechno je rušilo, byli roztržití a špatně rozuměli. 3) Pozornost malých žáčků jsem udržela častou změnou činností, zařazováním tělesných cvičení, logopedických cvičení a také jsem stále vymýšlela a vyráběla nové, zajímavé pomůcky. Hodně jsem používala barvy, obrázky, manipulaci se skutečnými předměty. Hodinu jsem měla postavenou na aktivitě žáků, nikoli jen na poslouchání výkladu. 4) Musela jsem se naučit pracovat v aplikaci Microsoft Teams a stále se v této práci zdokonalovat. Také jsem se naučila plánovat hodiny jiným způsobem než při běžné hodině ve škole a využívat dostupné prostředky výuky.

Tři pedagogové, ZŠ Olomouc Kosmonautů

1) M. S. (4. ročník): Na tuto otázku bych odpověděla ve dvou rovinách: Pro distanční výuku bylo velmi těžké zajistit v rodinách kvalitní internetové připojení a alespoň trochu kvalitní počítač, a také jsem vnímala jako velmi obtížné udržet pozornost neslyšících žáků déle než 30 minut. D. S. (5. ročník): Na distanční výuce se sluchově postiženým žákem je nejtěžší zajištění kvalitního spojení a individuální přístup. Distanční výuka a on-line hodiny probíhaly vždy individuálně, což bylo velmi časově náročné. Pro udržení komunikace i mezi žáky probíhala jednou týdně také třídnická hodina. 2) M. S. (4. ročník): Já osobně na online výuce nevidím téměř nic pozitivního. Jako výhodu jsem vnímala to, že si žáci mohli ráno chvíli přispat a internátní žáci mohli být doma s rodiči. Pozitivní bylo, že žáci úplně neztratili kontakt se školou, přesto jim však chyběli spolužáci, učitelé, školní akce, celková atmosféra, kterou nelze ničím nahradit. 3) E. H. (3. ročník): U menších dětí to bylo někdy velmi obtížné. Stačilo, aby žákovi spadla pastelka pod stůl nebo se musel jít vysmrkat, a připravená on-line hodina byla často u konce. Získat si opět žákovu pozornost někdy trvalo dlouhé minuty. Za dobu, kdy online výuka probíhala, se nám dařilo délku vyučovacích bloků stále prodlužovat. Musela jsem si připravit mnoho různých aktivit, abych žáky motivovala. Neodmyslitelnou součástí našich hodin bylo využívání funkce sdílení obrazovky, díky čemuž jsme s žáky mohli učivo opakovat za pomoci on-line her a výukových programů. D. S. (5. ročník): Pozornost u sluchově postiženého žáka je velmi důležitá, proto je nutné nejen žáka správně motivovat, většinou zábavnou formou, ale také reagovat na jeho únavu a činnosti často a vhodně střídat. 4) E. H. (3. ročník): Během distanční výuky se člověk musel s počítačem sžít, ať už chtěl nebo nechtěl. Pro potřeby on-line výuky jsem objevila spoustu učebních portálů, on-line her na procvičování učiva i interaktivních výukových materiálů. Začala jsem využívat weby pro tvorbu vlastních on-line cvičení a naučila jsem se používat mnoho různých komunikačních forem, které bych běžně neužívala. Distanční výuka nás v mnohém vyškolila, ale doufám, že už s dětmi za počítač zasedneme jen společně při našich hodinách ve třídě.

Mgr. Anna Lacinová, ZŠ Praha Smíchov

1) Distanční výuka nás zastihla v polovině 1. třídy zcela nepřipravené. Bylo pro mě velmi složité vyučovat jen vsedě, bez možnosti dětem věci přehrát, zdramatizovat. Bylo někdy frustrující, že jsme se museli spoléhat jen na mluvenou řeč, kartičky, obrázky a znakovým jazykem. Mluvené řeči děti nerozuměly, to samé bylo u nedoslýchavých či implantovaných dětí. Chyběla dostatečná kontrola porozumění mého sdělení. Našim dětem – zejména těm nejmladším, které jsou z různých koutů Čech, chyběly sociální kontakty. Na druhou stranu jsme se naučili pracovat s informačními technologiemi. Zcela přirozenou cestou se děti naučily přihlašovat k výuce, pracovat s kamerou i s online zadávanými úkoly. Jako velké plus vidím i častý kontakt s rodiči. Řada z nich se zúčastňovala pravidelně výuky a získala představu, jak s dětmi pracovat. 2) Nevýhody jsem již popsala výše. Ještě jen dodám, že některá témata, především v prvouce, jsme museli při DV vynechat, protože by je žáci bez dramatizace nepochopili (vztahy mezi spolužáky, vztahy v rodině).

3) Malé děti nevydržely u počítače intenzivně pracovat denně déle než 40 minut. Při individuální výuce byl čas plně využit. Práce je obvykle bavila a pozornost po tento čas udrželi, protože je nic nerozptylovalo. 4) Dlouho jsem se bránila sociálním sítím, ale DV mě již „donutila“. Nějaký čas jsem bojovala se správným a efektivním používáním kamery tak, aby dobře zachytila znakový jazyk. Stávalo se například, že děti viděly znaky ze špatného úhlu, nebo je viděly jen částečně. Nově jsem se naučila používat Microsoft Teams a objevila jsem spoustu výborných portálů pro online výrobu pracovních listů. Přestože pro mě byla DV obohacující, doufám, že ji nebudeme muset absolvovat znovu.

Mgr. Martina Vávřová, ZŠ České Budějovice

1) Neosobnost. Naši žáci jsou během výuky zvyklí na individuální přístup, na velmi blízký kontakt, na interakci, soutěže v hodinách, pohyb. Ten využívám zejména v angličtině u menších žáků (hrajeme hry, zpíváme, soutěžíme na interaktivní tabuli…). Žáčci nechtěli být doma, pro ně je škola, a to bez nadsázky, oázou bezpečí. Jedná se především o děti s nejrůznějším typem dysfázií a těžších logopedických vad, které potřebují svou jistotu a denní řád. A ten všichni najednou ztratili. U neslyšících dětí jsme se potýkali s problémem, kdy jsme chtěli v jednu chvíli promítat výukový materiál a zároveň učitele nebo tlumočníka. Také máme specifické složení tříd, kdy máme v jedné třídě žáky z různých ročníků (podobně jako malotřídka) a mnohdy s rozdílnou úrovní komunikace. Snažíme se děti dávat do tříd se stejným komunikačním kanálem – slovo nebo znak). Na DV bylo třeba hodiny rozdělit a žáčci se tedy nemohli učit tak, jak byly zvyklí ve třídě. 2) Jedinou výhodu to mělo – člověk nemusel nikam jezdit ☺ Ne, pro nás to moc výhod nemělo. Menší děti DV nebavila, protože neměla takový švih jako ve škole. Snažila jsem se o zařazení podobných aktivit, ale děti prostě se potřebují vidět a být v tom spolu. Starší žáci se naučili rychle pracovat s internetem, vyhledávat informace a připravovat prezentace a vystupovat před ostatními dětmi (např. v literatuře). Využívali jsme též sdílenou tabuli, kam mohli psát své podněty či naučené věci a nemuseli se bát případného neúspěchu přímo před zraky třídy (např. ve slohu). 3) Střídáním aktivit, používáním různých webových aplikací, zařazováním stejných her jako v běžné hodině, procvičováním ve smyslu „najdi něco, co začíná na…; podívej se do lednice a popiš nám potraviny…“ (při opakování slovíček či procvičování gramatických jevů). 4) Největší výzvou pro mě bylo přinutit některé žáky, aby si vůbec zapnuli kameru. ☺

Pak jsem se musela naučit pracovat s MS Teams – základní platformou, na které naše škola fungovala. Absolvovali jsme nějaké základní proškolení, ale musela jsem na další webináře, abych se naučila do MS Teams zakomponovat vše, co jsem chtěla. Cílem bylo, aby mé hodiny nebyly jednotvárné. Velký boom u nás zaznamenaly únikové hry, další pěkné zpestření pro opakování učiva v obou předmětech. Obnášelo to však velkou přípravu.

Spoustu věcí z DV (např. webové aplikace na opakování jazyka, na procvičování češtiny nebo i únikové hry) jsem přenesla též do běžné výuky, žáky to bavilo a baví je to i ve škole, když mohou něco dělat společně nebo když naopak děláme kvízy a oni se předhánějí a mají radost, když jsou rychlejší a úspěšnější než jejich spolužáci, a ani si neuvědomují, že je to vlastně to nenáviděné opakování slovíček.

OTÁZKY PRO UČITELE NA DRUHÉM STUPNI ZŠ:

1) Co je na distanční výuce nejtěžší? 2) Můžete sdělit výhody a nevýhody online výuky na ZŠ, a proč? 3) Co nového jste se musel/a během distanční výuky naučit, aby výuka mohla probíhat?

Mgr. Šárka Tovaryšová, ZŠ Valašské Meziříčí

1) Bezesporu omezení osobních kontaktů se žáky. Učit žáky a povídat si s nimi přes obrazovku je neosobní a nemůže nikdy nahradit osobní setkání. U žáků se sluchovým postižením je pak velmi důležité dodržovat správné zásady komunikace. Důležité je také mít zařízení s webkamerou a kvalitní připojení k internetu. Jestliže dochází při DV k výpadku kamery, není dobrý signál a obraz je trhaný a seká se, taková komunikace je pak velmi náročná. Dlouhý čas strávený u obrazovky pak způsobuje větší únavu a klesá pozornost žáků.

2) Hlavní výhodou online výuky je, že se žáci postupně naučili sami si zorganizovat čas pro vypracování úkolů a mnozí se naučili přijímat větší zodpovědnost za svou práci. Tento způsob výuky vyhovoval žákům, kteří potřebují na vypracování úkolu více času. Další nespornou výhodou bylo, že všichni, žáci i učitelé a rodiče se museli zdokonalit v IT dovednostech. 3) Během DV jsem se musela seznámit především s novými informačními technologiemi. Stalo se to všechno nečekaně rychle a bylo potřeba rychle reagovat a vzdělávat se. Přínosem byla také nabídka vzdělávacích webinářů pro učitele, což mi také velmi pomohlo posunout se ve svých dovednostech. Tyto své dovednosti jsem pak mohla předávat svým žákům.

Mgr. Tomáš Bogner, ZŠ Praha Výmolova

1) Ze začátku dostávali žáci úkoly prostřednictvím e-mailů, což nám nevyhovovalo. Později jsme proto začali používat Google Classroom, který jsme nakonec využili i během klasické výuky – pro marody. Přes toto prostředí jsem žákům poskytl své prezentace, vybral jejich práce, oznámkoval je a dal jim zpětnou vazbu. To vše rychle a elektronicky. Posílal jsem žákům oznámení do společného streamu, přidával jim odkazy, soubory nebo ve většině případů i videa – takto jsem také zadával, přijímal a známkoval úkoly. 2) Distanční výuka nám odhalila několik úskalí. Vyučování komplikovalo internetové připojení nebo nedostupnost odpovídající techniky, kdy žáci měli pouze mobilní telefon a o počítač se museli dělit s ostatními členy rodiny. Kladl jsem důraz na sjednocení formy komunikace. DV je pro mě jako pedagoga výrazně časově náročnější, bylo by proto vhodné do budoucna zajistit srovnatelné podmínky pro DV všech žáků. Na druhou stranu velmi oceňuji (a nejen já), že si žáci mohli vzdělávání konečně trochu řídit sami. V odpovědích žáků na otázky ohledně výhod DV se nejčastěji opakovalo „time management“ a „pozdější vstávání“. Na všem špatném se snad opravdu najde něco dobrého. Ani u nás, ani v zahraničí není DV ještě zcela za námi, ukázalo se však, že se většina žáků s touto novinkou dobře poprala. 3) Ze dne na den jsme potřebovali rychle nastavit nový způsob výuky – na dálku. Byla to výzva. Žáci i já jako učitel jsme se tak mimo jiné zdokonalili v IT dovednostech. Umím si představit, že první reakcí většiny žáků na uzavření škol bylo nejdřív velké nadšení. Mým prvním úkolem tedy bylo všem žákům vysvětlit, že jim nezačaly prázdniny, ale velmi náročné období, které je bude stát pořádnou dávku disciplíny.

Mgr. Zuzana Chrásková, ZŠ Liberec

1) Chybí osobní kontakt učitele s žáky, vzájemná interakce žáků, nelze vždy využívat názorné pomůcky, provádět pokusy a projekty, do kterých se žáci rádi zapojují, velmi klesá motivace a koncentrace pozornosti většiny žáků. Na jaře 2020 to pro všechny žáky bylo příjemné zpestření, na podzim už většina chtěla zpátky do školy. Většina žáků potřebuje pevný režim a řád, žáci se sluchovým postižením nejsou většinou schopni samostatně a správně pochopit výklad na základě textu bez vysvětlení učitele, což se dařilo alespoň při online hodinách napravit. Není možné ale žákům překlopit celý školní rozvrh do online výuky, strávili by nespočet hodin sledováním monitoru a sezením na židli. Mnoho dětí ztratilo možnost přirozeného pohybu, velká část žáků se totiž hýbe pouze cestou do školy. 2) Jedinou výhodu spatřuji v uvolnění financí na vybavení škol informačními technologiemi a pravděpodobně byla výuka příjemnější pro velmi introvertní žáky. Nevýhody popisuji výše. 3) Pracovat více s informačními technologiemi, což vnímám jako jediný pozitivní přínos distanční výuky pro rozvoj mé osobnosti.

PaedDr. Viola Rašinová, ZŠ Praha Holečkova

1) Úplně na začátku vzájemné navázání kontaktu tak, abychom se na monitoru dobře všichni viděli. Měli jsme s tím potíže, buď jsme se vždy viděli jen jeden a jeden, anebo nám spojení vypadlo. Nakonec jsme to vše zvládli. 2) Při online výuce se metodicky učí jinak než ve třídě. Ze začátku jsme si zvykali, že se vidíme a komunikujeme jiným způsobem. Ale brzy jsme si všichni zvykli a začali jsme dobře spolupracovat. Pro mě jako pro učitele to znamenalo více a promyšleněji se na výuku připravovat. Výhodou bylo, že já i žáci jsme se naučili pracovat lépe s počítačem. Dále rodiče v reálu slyšeli nebo viděli, jak se učíme a jak jejich dítko učivo zvládá. Mínusem byla absence osobního kontaktu, horší procvičování a upevňování učiva (lépe to jde ve škole), neustálý stres, zda nespadne síť, zda se všichni připojí. Občas se stalo i to, že jsem musela budit žáka, který zaspal. 3) Přínosem bylo naučení se více pracovat s počítačem a u mě konkrétně koupě nového a kvalitnějšího počítače.

P. C., ZŠ Olomouc Kosmonautů

1) Větší časová náročnost pro učitele, protože DV vyžaduje individuální přístup, tedy výuku jednoho žáka, maximálně dvou žáků současně. Pro žáky byla komunikace přes počítač složitější, protože se jim hůře odezíralo, a také měli problémy s výpadky internetu. Chyběli jim spolužáci a společné pohybové hry. 2) Výhody byly v „docházce“, žáci se účastnili on-line hodin, i když nebyli zdravotně úplně v pořádku. Připojovali se pravidelně a plnili úkoly. Nevýhody spatřuji v porozumění a v zapamatování učiva, respektive možnosti průběžného procvičování nového učiva, výrazné omezení pohybu a omezení socializace žáků. 3) Musela jsem se zdokonalit v práci s počítačovými programy a mobilními aplikacemi. Při on-line výuce jsem se musela naučit přepínat prezentaci a vlastní výstup a další softwarové úkony.