Element 15 leden - Na povrch

ELEMENT na povrch

Moji milí studenti, profesoři a všichni ostatní.

Jsme ve čtvrtletí a kvapem se nám blíží Vánoce. Podzim je takový jaký by měl být - listí na stromech hodně rychle mizí a objevuje se všude na zemi. Ráno a večer nás zahaluje kouzelná mlha, která za okny naší školy vypadá zcela úchvatně. Sbíráme kaštany, jíme dýňovou polévku, nenápadně vytahujeme vykrajovátka na cukroví a zahříváme si zkřehlé ruce o hrnek plný horké čokolády. Zní to hodně idealisticky. Čím je ale více tmy, tím je více zajímavých pocitů. Pro mě je podzim hodně melancholický a uklidňující. Procházím se v parcích a pozoruji měnící se krajinu. Uvědomuji si, že se měním s ní, stejně tak jako všichni. Každý vnímáme podzim, svět, úplně jinak, stejně tak jako téma “na povrch”. Můžeme to brát jako hladinu vody, která se doufám, promění časem v led, který s příchodem jara sám popraská. Také to lze brát z hmotného úhlu pohledu, kůra stromů, písčité duny i jednoduchá linka v našich sešitech. Já jsem to vzala ještě z úplně jiného konce. Svět se ukládá do spánku a na povrch nám vyplouvají nové pocity, myšlenky a my máme spoustu času jim porozumět. Bude to trvat dlouho ale když se nenecháme strhnout špatným počasím kolem sebe, půjde to snáz. Pomůže nám strhující příběh v knize, nebo stoupající pára z kávy. Takže vám doporučuji si tohle číslo přečíst s hrnkem něčeho teplého, nejlépe někde venku, doma a nebo v pohodlí školy, ale ne na hodině matematiky, ať neztratíte nit a zkuste na chvíli zaplout do řádků od našich studentů. Hezké čtení.

Ema Nejedlá a celý tým

básně Jako by se vrátila komiks

Pod skalním převisem aneb naše DoFE expedice Mlha Okno Pro hedviku

ELEMENT

školní časopis vydýní číslo 1, březen 2022 elementgnp@gmail.com @elemntgnp Gymnázium Na Pražačce www.gymnazium-prazacka.cz sponzor

Klub rodičů a přátel školy sociální sítě Ema Nejedlá Sára Stejskalová autoři Yasuo main Matyáš Pavelka Alžběta Šejnostová Sára Procházková (Gem) Alžběta Šejnostová Lucie Sekotová Ema Banghová Alžběta Šejnostová Alžběta a Lucie Them Amélie T. ilustrátoři Sára Stejskalová Nela Vodňanská Natálie Rákosníková vedení

Ema Nejedlá Alžběta Šejnostová grafika David Krumpl

Redakce elementu tímto děkuje za sponzorování od klubu rodičů a vedení školy

Na Povrch

Velký Gatsby

světlo zelené

Vidí ji vchází do aleje Šaty bílé vlají větrem

On sám v bílém však strnul Okouzlen Nespouští oční kontakt Miluje ji krásnou už necítí trakt

Vše zmizelo jenom ona Vše zmizelo jenom touha Vše zmizelo jen modré oko Padám jako v studánku Naoko

Vše zmizelo jen její hebké předloktí Vše zmizelo a Nick ve dveřích Vše zmizelo už i Nick Vše zmizelo jen oni a okamžik

Anonym

TyJsi na konci světlo, mý jediný teplo, pláč a smích, můj první hřích.

anonym

Nejistota

Dej mi černou, dej mi bílou, Uraž mě a nazvi vílou. Neboj, mě to za to stojí Jestli nechcem zemřít v boji Dej, nenech mě pochybovat Jsem-li vážka nebo ovád Jestli vlevo, nebo vpravo Mám stát, a na co mám právo, Z milionu alternativ Kde je můj osobní záliv Kde se před světem smím schovat Kde mohu být vážko-ovád

Adri

Inzerát

Já jsem chrabrý rek Mám však už svůj věk A jak jistě víte Na věk není lék. A tak hledám nástupce A přestože kde kdo chce Ať se dívám, jak se dívám Narážím jen na tupce.

Adri

A nejmocnější byla slova

Velké vzhůronožné domy Fialové ševelící stromy Rostliny s alabastrovými květy Zlatem pokryté brány mezi světy

Stébla trávy ze slunečních paprsků Skleněný palác ukrytý v náprstku Králové, co kalhoty naruby nosí Místo koruny pak paroží losí

Velkolepé bitvy na pláních podivna Ve sklepeních ukrytá knihovna Kámen, který se do mísy leje Hruška, která se jablku směje

Elfové s trpaslíky vedou hádky Víly a skřítci jarní mají hrátky Hobit na zápraží dýmku kouří Lesem cválají kopyta kentauří

Na hromadách drahých pokladů Leží drak tvrdě spící Mysl plnou ničemných úkladů Jak zapálit vesnici

Nikdo nezná tenhle kouzelný svět Neslyší tichou melodii zapadlých vět Štěbetání malých ptáčků Povídačky myší ve fráčku

Vracím se k prázdným řádkům Bouřím se proti daným pořádkům Chytří hrdinové a silní bojovníci Proti nim nepřátelé, útočníci

A když do boje se vydají Pozvednu husí brk Mrtví k zemi padají Slovy zlámu jim všem krk

Pak nad obzorem hvězdy září Milenci zemřou velmi staří Děťátko v kolébce se usmívá Třpytící ranní rosa, nový den začíná

Píšu radosti i tragédie Nechť tento zemře a tamten žije! Tvořím bídu, žal i krásu Zoufalý v lásce najde spásu

Slova jako stonky ohýbám

A kdo že já to jsem? Noční můra i překrásný sen. K realitě velký chovám odpor. Jsem totiž lidmi zapomenutý autor.

Sára Procházková

(ne)perfektní ráno

Když se ráno probudím, budík ranou zastavím.

Poté vstanu z postele, sama se mi ustele.

Hodím na sebe hadry, né aby ze mě spadly.

Kalhoty si natáhnu, záclony prudce roztáhnou.

Slunce na zdi se odráží, celý můj pokoj tím rozzáří.

Do koupelny vyrazím a málem se přerazím.

Na kartáček z plastu, nanesu si pastu. Obličej si opláchnu a vlasy si uplácnu.

Do kuchyně seběhnu, ranní zprávy vyslechnu.

Na čaj vodu postavím, svačinu si připravím.

Kopnu do sebe snídani, aby nebyli rodiče naštvaní.

Poté z domu vyběhnu, autobus stejně nestihnu.

Perfektní ráno to bylo, až mě to celé unavilo.

Them

Pravdivá

Proč se nám vždy ukáže, a snadně pravdu uváže? Když je v světle nejjasnějším, útěk je hned obtížnější.

Odkrýváním tajemství, přivádí nás k šílenství. Vždy zodpoví otázky, surově a bez lásky.

Neohlášeně sem zamíří, lidské vztahy rozvíří. A nebo jako královna, všechny spory urovná. Bojíte se? Netřeba. K životu je potřeba! Že ji někdo moc rád nemá, pro ni však nic neznamená.

Lucie Sekotová

Frajer nezabije

Bzučí brouci ve dne v noci, kde se svítí na ulici, těžko zlomit tužku když má tuhý kořínek a píše, dobře vím, buď sám jak bys byl s ním. Nevěřím v otroctví dobrovolné jak jízda na koni, nikdo se nedá prodat za cenu, za kterou nestojí, každej chce víc, páč nemá… Sou ryby v hrnci, ulovil je ráno, co komu do toho je že je to jinak psáno, bys byl sám jinak učinil bys věděl co ti platí, vo co hraješ, co je tvý jméno, dobrý či zlý, ne slavný. Červená zeď je samej flák, proč asi, odvraťte tváře, čeká vás taky soud, bílá bude vize před střelou, hluk není, tiše klesáš, ačkoliv ostatní to bolí. Nezabiješ brouka, chcípne sám až se mu zachce, uškvaří se na světle, to vše je dáno, pomalý ráno, nehraj to na sebe, v hlavě máš binec jak při kocovině, to čeká každýho, časem se to stane a pak nezbývá než třást rukama při modlitbě, chrám studený tlačí tíhu lodi do tebe, ničí ti krk jak škrtí mašlí a ty se ztrácíš, hlavně když doufáš že smyješ hřích. Drsňákům vtloukaj do hlavy tupý moudro, jaký, to pověz mi ty… Jen se nenech vláčet po zemi a na nohy se zvedni, co ti vadí běhání, když celejs balvan. Ničíš mi svědomí, tož kolik vlasů máš na hlavě a kolik buněk v mozku, snad přijde tě podpořit ta havěť, která s tebou trávila noci, přisátá ke tvé kůži jak upír a tys ho nezabil, však měl hlad. To tě šlechtí jak jinak.

Alžběta Šejnostová

Tonutí

Nádech a výdech. Vlna za vlnou. Hází tebou. Černou tmou. Jak loutkou. S přetrhanými nitkam. Bouře hází si s loďkami. Zbyli jsme sami. Je to za námi

Potopa, voda zalije Všechno co dovolíš. Zapomeň, stačí říct A i když sníš Vykvetou bílé lilie.

A kol dokola tvojí hlavy Pampelišky zaplétám. Jen dotýkat se vlasů tvých… Natrhat další utíkám, Ty krásky žlutavý.

Procitám a tiše hledím, Hvězdy všude nade mnou. Kráčejí a padají mi Do klína a přinesou Pokoj světlem svým.

Socha spáče oddychuje Pod hladinou vzpomínek. Kde jsou sny, kam zmizely mi… Cesty spletitých linek Dějových když myšlenka mi z ucha do ucha do vlasů z vlasů pryč ze srdce do plic putuje…

Trochu se vzdaluje K povrchu ruce spínaje Běží a duje Podřimuje

Alžběta Šejnostová

Óda na taulem

Nechť obraz mým přes květy Slabikou spanilou konč věty

Vůkol strom a les se snoubí Kéž mu by odpuštěno Povstaň a staň po mém boku Nezalekej sudných kroků

A můj děd jest gross buran Nezříš prvku nad uran -kéž duch setrvá v tvou soucnosti Matyáš Pavelka

Přehlížený anděl

Víš někdy zdá se mi Že nejsi na zemi Že srdce puká ti Že ty propadáš lsti

Víš někdy přijde mi Že létáš oblakmi Že ty lidí máš dost A oni jsou ten most

Víš někdy myslím si Že nepomůžu ti Že ani tobě ne Žal však neuhne

Víš někdy vidím že Ty zas máš potíže Které jsou tvá tíže A nejsi mi blíže Víš někdy starám se Zda propadáš kráse

Zda všechny činy mé Bereš jak dost upřímné

Víš někdy cítím to Že tvé správné místo Je jinde než myslíš Snad ho jednou uzříš

Víš někdy slyším to Že problémů máš sto Že ty činů lituješ zas A ztratila jsi svůj kompas

Víš někdy bojím se Že lituješ zase Že špatně je ti zas A neslyšíš můj hlas

Víš někdy doufám že Život ti ukáže Cestu tobě danou Však oni tě nezklamou Víš někdy zkoumám to Zda jsem tvůj momento Zda ráda mě máš dost Zda děláš si radost

Víš někdy rmoutím se Že jdeš po té trase Po trase bolesti Kde najdeš neštěstí

Snad jednou dojde ti Že pokud ustoupím Pak tedy odcházím A sbohem dávám ti Snad teď už došlo ti Že čelíš své smrti Že já se nevrátím Ani zpět neobrátím

Yasuo main

Klika

Vidíme jen to, co vidět chceme, jen něco v naší mysli hoří, totiž všedností si nevšímáme, ty však tento život tvoří.

Když všechny všední věci zřete, tím dveře do světa otevřete a velký dar tím získáváte. anonym

Pro něj

Byl jsi mé světlo, teď mám ze života peklo. Tvůj smích mi chybí, tvá silueta mi mizí. Před očima, jsem jiná. them

Jako by se vrátila

Alžběta Šejnostová

TByla temná noc, měsíc nov a lid spal.

Tarván seděl opět nad městem, sledoval první zimní hvězdy a mrzly mu kotníky. Byla temná noc, měsíc nov a lid spal. I když měl uši schované pod čepicí, slyšel sinfonii jinovatky, obrůstající trávu, a námrazu, která se snažila prosáknout skrz okna. Všechno praskalo a cinkalo, jako by tisíce maličkých nožiček utíkalo přes rampouchy na okapu. Sníh však nebyl žádný.

Tarván byl sám, tak jako pokaždé, když sledoval hvězdy a doufal. Vyrostl a byly mu krátké kalhoty. Měl po celém těle husí kůži, ale uvnitř žeber mu hořelo. Hlava se mu klonila hned na jednu, hned na druhou stranu, jako by si pobrukoval. Prsty na rukou i na nohou byly neposedné, chvilku loupal lišej na střeše, chvilku si žmoulal kabát, pak si prsty propletl a zahříval. Měsíc vyšel brzy, byl velký a žlutý a promlouval mu do duše. Dokázal prohlédnout skrz naskrz

Tarvánovo dlouhé tělíčko, neboť seděl jako na výstavce, byl jednoduchý cíl. V hlavě měl varhany a kostelík a těšil se, až bude moci hrát, nemohl se však odtrhnout od toho měsíce a hvězd rozesetých po celé obloze, přemýšlel. V hlavě se mu slévaly všechny myšlenky do jedné a on otevřel oči ještě víc a viděl to co nikdo jiný ne.

V té tmě, hluboko pod sebou, někde po starých schodech, scházela osoba. Divná, divná to byla osoba. V tuto noční dobu, v tuto roční dobu, v tomto oblečení. Byla skryta ve stínu budovy a Žlutý měsíc ji neviděl, nemohl ji prozářit svými paprsky, tak jako prve Tarvána. Nejprve to byl pocit, potom myšlenka, nakonec obraz. Viděl ji, ale nebyl si jist, že tam byla. Možná jen snil, možná na té střeše pod dohledem Měsíce usnul. Snil totiž tak často, ať spal či ne, že nedokázal rozeznat představy od snů. A jako když odlétá hejno černých havranů, viděl stále zřetelněji schody, uličku pod ním a v té tmě ji, osobu. Jako kočka šla neslyšným krokem, vychutnávala si noc a směřovala dolů ke kostelu. Tarván jen seděl, ani nedutal, čekal, co se stane dál, viděl osobu a číhal zvědav, co udělá. Pak zašla za roh a nikde se nic ani nepohlo, město zpustlo a ztichl tlukot srdce. Jen

Měsíc visel na nebi, žlutý a majestátní a za ním nespočet zářivých hvězd. Tarván se vyšvihl na nohy, chtěl odejít, pryč z města a najít tu osobu. Ale nemohl. Co všechno by ubohý Tarván promeškal, odešel-li by. On měl lidi rád, mohl by je opustit kvůli sobě samému? Nemohl, a tušil, že nemá žádnou jistotu. Znovu si sedl a zavřel oči.

Ten pocit se mu rozlil po těle, nebyl ani dobrý, ani špatný. Byl vlídný. Tarván ho poznal, chyběla mu.

Pod skalním převisem aneb naše DoFE expedice

Alžběta a Lucie

PPod skalním převisem aneb naše DoFE expedice

V rámci plnění bronzové úrovně certifikátu DoFE jsme si naplánovali expedici v oblasti Kokořínska. Expedice bronzové úrovně musí trvat aspoň 2 dny a 1 noc a účastníci musí denně věnovat 6 hodin cílenému úsilí. Cílem naší expedice bylo nafocení kokořínských skalních útvarů.

Sobota 8.10.

Scházíme se v 8:15 na Hlavním nádraží v Praze, pět Pražáků a dvě nebohé duše z Vlašimi, které musely vstávat před šestou hodinou ranní. Do Mšena nás veze Kokořínský expres, krásný historický vláček, který si někde zapomněl druhý vagón. Cestující tudíž stojí, sedí a pomalu i leží všude, kde můžou. Po dvou a půl hodinách padání, přetřásání a tlačení se všichni členové expedice dobře znají. Z Mšena vyrážíme s drobným zpožděním. Fotíme skály a užíváme si pobyt v přírodě, ze kterého je nejvíce nadšený čtyřnohý člen naší expedice, Levandule.

Cestou potkáme skupinku turistů, kteří nám radí jít na Pokličky (místo našeho oběda) jinou cestou. Bohužel pro nás je neposlechneme a jdeme dál podle plánu. Po náročném vystoupání 128 pekelných schodů se hroutíme na Pokličkách. Výhled je ale krásný a užíváme si příjemný oběd. Po setkání s kontrolérem naší expedice vyrážíme dál.

Nocujeme pod skalním převisem, nacházejícím se v hustém lese, v údolí mezi dvěma skalami. Okolo 18 h je již tma jako v pytli. Společnost nám dělá lebka divočáka naražená na jeden ze stromů. Zhltneme teplou večeři a jde se na kutě.

Neděle 9.10.

Vstáváme v sedm, ještě za tmy. Snídáme kaši, balíme, uklízíme po sobě převis a vydáváme se opět na cestu.

Docházíme ke Klemperce, jeskyni, kde bychom byli spali, kdyby převis nebyl již obsazený. Klemperka, umělá jeskyně vytesaná do kvádrových pískovců, má dvě části. Jednu výše položenou a druhou vytesanou hlouběji ve skále. Je to ohromující místo, ale jsme rádi, že jsme tam nespali. Abyste se do jeskyně dostali, musíte vyšplhat po žebříku do výšky pěti metrů. Kdo by po tom chtěl slézat v noci na záchod? Okolo druhé hodiny přicházíme do Liběchova, konce naší expedice. Krátce expedici zhodnotíme, co jsme se naučili, co bychom příště udělali jinak, nejlepší zážitek, a jedeme dom.

Co je to DoFE?

Mezinárodní cena vévody z Edinburghu je mezinárodní program pod záštitou britské královské rodiny, který motivuje k osobnímu rozvoji všechny mladé lidi ve věku od 14 do 24 let.

V překladu do lidštější češtiny, DoFe tě donutí překonat lenost, zamakat na sobě, pomoct druhým, a ještě za to dostaneš certifikát! Plní se 4 kategorie: dobrovolnictví, dovednost, pohyb a expedice.

Co mi DoFE přinese?

Získáš mezinárodně uznávaný certifikát, třešničku na dort v životopise najdeš si čas na pomoc druhým či životnímu prostředí překonáš lenost procvičíš si plánování a komunikaci

Co DoFE přineslo nám? Alžběta, 17 let O dobrovolnictví jsem přemýšlela již dříve. Ale až teprve v programu Dofe se myšlenka změnila na realitu. Díky němu jsem objevila nedaleké komunitní centrum Motýlek, které se stará o dětství i dospívání dětí se zdravotním a sociokulturním znevýhodněním. Do Motýlka chodím pomáhat i teď, po skončení programu, práce mě totiž velmi baví.

Lucie, 18 let Z dobrovolných činností jsem se rozhodla pro pomoc jedné mamince s hlídáním jejího syna, který musí být neustále pod dozorem. Je diagnostikován s těžší formou ADHD. Díky této zkušenosti jsem si uvědomila, jak moc důležitá je snaha porozumět ostatním a trpělivost, kterou tato práce vyžaduje. Díky DoFE jsem také zjistila, kterým kariérním směrem se chci v budoucnu vydat.

MLHA

Ema Nejedlá

MMlha, mlha, mlha, mlha, mlha.

Mojí češtinářce by se tato věta nejspíše nelíbila, opakující se slovo se v ní nachází, ale podle mě tak krásný přírodní úkaz potřebuje svojí vlastní větu, symfonii a také celou knihu nejlépe. Kdybych měla filmové nadání, natočila bych o mlze dokument, celou tu dobu by divák procházel ranními a večerními ulicemi a pozoroval zbarvení mlhy a její hustotu. Měli bychom přece jenom ocenit, jak zahalí vše kolem sebe a dá tomu nádech, řekla bych, osamělosti a zároveň nejste sám, protože jste obklopen mlhou. Někteří profesoři to ale nepodporují, což úplně chápu. Chceme se soustředit na úvahu o neznámé “k” a ne koukat z okna na bílou skvrnu. Jenže to je prostě tak zajímavá věc, že úvaha, kapalina nebo literatura bude muset trošku počkat, protože mě fascinuje mlha. Bílá scenérie za školními okny, ztlumená semaforová světla a odjíždějící tramvaj, která kvůli mlze nejde ani vidět. Představte si, že je mlha něco jako cukrová vata a my se jí můžeme dotknout. Představila bych si ji hebkou a nadýchanou, ale ne ulepenou, tak jako cukrovou vatu. Každé ráno přece vídáme mlhu a nevíme,

co v ní najdeme, určitě se ale v dešti nerozpustí a nepromění se na vlákna a žmolky cukru. Spousta z nás se večer vrací domů a přijde nám, že jsme díky mlze úplně v jiném světě. Protože vše vypadá najednou celkem nereálně, vznešeně a jak by dodal můj spolužák “chaoticky”. Dochází mi slova jak popsat tuto úžasnou věc, díky které se moje pozornost na prvních hodinách snižuje, což se dá zjistit, když mi dáte do ruky ukazovátko a budete po mně chtít regionálku třeba Afriky. Musela jsem se ale podělit a uctít mlhu, taky si myslím, že toto je moje povinnost. Moji třídu mlha určitě také fascinuje a pokud ne, tak právě teď určitě začala a všichni propadneme.

Pokličky

OKNO

Ema Banghová

Neozývalo se nic, než-li to bílé prázdno, které se teď zdálo až neuvěřitelně hlučné. Seděl jsem na oprýskané dřevěné židličce, jejíž lak byl již povětšinou seškrábaný, stejně tak jako zdi toho malého pokojíku, ve kterém jsem se nacházel. A jelikož jsem ten malý čtvercový pokojík, se čtyřmi stěnami znal až neuvěřitelně dobře, můj zrak se neopíral o ty nejviditelnější předměty, ale zajímaly ho malinké rožky, šmouhy na zbylé omítce, pavučiny či díry ve ztrouchnivělém dřevě parket. Jinak řečeno – ve starých známých věcech hledal věci nové a skrytější, snad zajímavější, snad i důležitější. A tak jsem seděl u starého pokresleného stolu a díval se z okna. Nedíval jsem se však na krajinu toho světa venkovního, ale pozoroval jsem tu tvář, která na mě z okna hleděla a která se matně odrážela ode mě samého, jelikož venku panovala tma. Hleděl jsem do vlastních očí a byl si absolutně jist, že ty se zase dívají na mne. V tom tmavém okenním rámu pocukrovaném snětí prachu mé zorničky byly to jediné, co zářilo, pak už byl jen lehký náznak mé vlastní siluety a poté černo. A v tom černu se objevovaly moje myšlenky – odtud totiž pocházely. Byly se mnou všude, jako stín za mnou pluly, ale teprve když nastalo to ticho a setmělo se, byly poznat zřetelně – daly o sobě nepřehlédnutelně vědět.

Přemýšlel jsem o tom, co jsem, kdo jsem a kdo nebo co chci být. Jestli jsem někdo. Jestli jsem to já. Jestli nejsem jen jeden z mnoha. Jestli je na tomto světě vůbec potřeba ještě někoho.

Jestli to, co jsem si v hlavě stvořil – vlastní idylu sama sebe a perfektního světa má nějaký smysl. Jestli když budu moc jako někdo jiný, nebudu nikdo.

Po chvíli tyhle tichoulinké hlásky v mé hlavě utichly, jenže poté se zase vrátily a pak se to opakovalo znovu a znovu. Nemohl jsem před nimi uprchnout. Možná proto, že jsem nebyl dost silný, možná proto, že jsem neměl dost odvahy. Byl jsem vězněm vlastního těla. Myšlenky mě mučily, trýznily a sužovaly tak bolestně a nemilosrdně, že jsem to už nemohl vydržet. Nevím přesně, proč jsem udělal zrovna tohle, zřejmě jen ze zoufalého nutkání udělat něco, něco, ať už to bylo cokoli. Vzal jsem za malou kličku a otočil ní. Se skřehotavým vrzáním se okno otevřelo. Vyvalilo se na mne to svěží ledové chladno, které člověka dokázalo svázat nelítostně pevně, obemknout jako železná klec a prostoupit mu až do úplného nitra, kam se nedostane ani jeden jediný paprsek slunce – tedy alespoň tak tomu bylo u mě. Zažil jsem tu zimu jenom párkrát, ale přesto si ten pocit pamatuji dodnes. Bylo to vždy na podzim, jelikož právě v tomto ročním období byl paradoxně ten mráz urputnější, než kdyby byla tuhá zima. Z úst mi vyletěl malý obláček mlhavé páry, pak však zmizel, dokud jsem nevydechl znova. Bosé nohy jsem si teď vyložil nahoru, na židli, abych si mohl třít zkřehlými prsty ještě zkřehlejší prsty na nohou.

A v tu chvíli, v tom jedinečném okamžiku, tehdy, kdy ještě před pár vteřinami se má mysl zabývala nádhernými malichernostmi tohoto prazvláštního světa, jsem najednou z ničeho nic ztuhl a uvědomil si to. To všechno, o čem jsem hloubal a přemýšlel, to všechno, co ještě před chvílí zastiňovalo mou mysl, rázem neexistovalo. V černé hloubi tmy jsem nalezl odpověď na všechny ty otázky.

Až teď jsem si ale uvědomoval, že jsem je mohl najít kdekoli jinde, v rožku bílých stěn, v díře parket nebo v tom okně. Snad je svět také jednou

NBylo absolutní ticho.

uvidí. Nejdříve bude hledět na jasné a jednoduché věci, které vidíme při prvním pohledu na okno. Později však, po chvíli, ale také po spoustě let, může spatřit ten malý detail, tu titěrnou malichernost, která je ale tou nejdůležitější věcí, která dělí každé okno od jiného. Která činí tu jedinečnost a výjimečnost. Spatří v okně vlastní odraz a už nikdy se nebudeme dívat pouze a jenom na povrch.

Pro Hedviku

Amélie T.

LListy, jejich složitý tvar a jedinečnost každého druhu.

Listy, jejich složitý tvar a jedinečnost každého druhu. Přemýšlím o tom, jak ladně padají ze stromů a lehce se usazují na zem, stejně jako kávová usazenina na dno šálku. Spadne a zůstane nehnutě ve spletitých obrazcích. Odkryje zkřivené větve, které jsou ohnuté do různých úhlů. Strom odhalí svou jednoduchost a pod ním se vytvoří hromada oranžové, žluté a hnědé barvy. Přemýšlím o dětech, které se listím proběhnou. Budou z toho celé nadšené, obdivují šustění a vykopávají listy co nejvýše k obloze. Napadl mě obraz se dvěma kamarády, milenci nebo klidně rodiči, jeden nedává pozor a ten druhý mu nad hlavou vytvoří oblak, ten pod ním už jen cítí, jak se listy zachycují všude, kde se jen udrží. Tak bych si představila začátek listové potyčky. Známe určitě někoho, kdo u každého stromu hledá kaštany, ať už tam mají být nebo nemají, vždy je

objeví. Přijde pak za vámi a začne “hele, přinesl jsem ti kaštan”. Až skončí podzimní období, najdete v kapsách kaštany různých velikostí a barev. Některé, opravdu lesklé a hezké si ale objevovatel schová pro sebe a později je doma pokládá úplně všude. Kočky si s nimi rády hrají a babička na ně ráda nadává. Není to úplně šťastné, ale patří to k tomu. Ráda pozoruji, jak listí mizí ze stromů a postupně i ze země. Tohle kouzlo ponurého podzimního času má ráda jedna dívka. Nedá se říct, že by našla krásu úplně ve všem, ale dokáže ji najít tam, kde ji ostatní nevidí, jako třeba v chladném listopadovém dni. Líbí se mi, když projdeš kolem uschlé větvičky s listy a začneš je drtit, posloucháš jak praskají, šustí a usmíváš se. Máš z toho radost, jdeš dál a snažíš se najít další takový kousek. Ostatní přihlíží a nepřipustí, že tohle příště zkusí, protože je to nadchlo. Nenápadně si to od tebe převezmou a příště je to potěší taky. Líbí se mi na tom ta jednoduchost. Nechme radost, štěstí, vyplout na povrch a zkusme najít kus půvabu v každodennosti. Hledáme složité věci, ale krása přitom zůstává v těch nejjednodušších.