Element
Časopis Element
Školní časopis Gymnázia Na Pražačce www.gymnazium-prazacka.cz
4. číslo, květen 2017 Sponzor Klub rodičů a přátel školy Tisk JDS Tiskárna Kontakt prazacka-element@seznam.cz
Tak už nám odzvonilo. Většině tedy ne, ale maturanti „už to mají za sebou“. Zase nastává období podivně prázdných chodeb (protože ono se to sice nezdá, ale 3 třídy – dokonce i v sextě – obsahují vcelku vysoký počet osob), pro nás – kvintány – období stresu, že už se to nějak nebezpečně rychle blíží, úvah, zda by nebylo lepší propadnout, ba dokonce i počítání, kolikrát propadnout můžeme, abychom ještě nemuseli povinně maturovat z matiky. Držme tedy maturantům palce, ať ta jejich maturita není jen o náhodě (jako celé naše číslo Elementu). Heda Ghlimová
Šéfedaktor Heda Ghlimová Ilustrace, fotografie Karol
Martinka
OBSAH
Ljuba Šlechtová Anička Polláková Kateřina Šípová Grafika Simona Bílková Redakce Kateřina Hobzová Evelina Zitková Tereza Bezděková Veronika Dudová Annie Hošťálková Anička Hořejší BRUNHILDA Tanith Kryštof Dobeš Jáchym Líva Imogen Richard Osond Markéta Typovská Lukáš Kolumpek
Korektura Bistricius
2
Zviditelnění neviditelných IV................................................... 3 Asistovaný atlet......................................................................... 4 Iris................................................................................................ 4 Rozhovor s profesory...........................................................6–9 ...jednou jsi DOLE, jednou nahoře.......................................... 9 Život je jen náhoda................................................................. 10 A tak žák překonal svého učitele........................................... 11 Co bude?.................................................................................. 11 Nová česká olympijská naděje!.............................................. 12 Perličky z hodin....................................................................... 12 Hodnotitelka............................................................................ 13 Zápisky z Francie.............................................................. 14–16 Výměna Praha–Straubing...................................................... 17 Poezie................................................................................ 18–19
Rozhovor
Zviditelnění neviditelných IV.
Přestože je u nás ve škole velká spousta „neviditelných lidí“, kteří se možná zdají býti nepodstatnými, jejich práce je pro provoz školy zcela zásadní. Jsou to jedni z nejdůležitějších lidí vůbec. A proto přicházíme znovu s rubrikou „Zviditelnění neviditelných“. A jedním z těchto nepostradatelných lidí je i Jan Novák, který se spolu s ostatními uklízeči stará o pořádek v naší škole. Položila jsem mu proto pár otázek, abychom alespoň trochu nahlédli do toho, co přesně pro nás dělá.
řekla, protože věděla, že potřebuju ještě jednu práci, no a tak jsem nastoupil sem.
CC Co všechno obnáší Vaše práce? Tak moje práce obnáší, abyste tady měli čisto, pokud možno (smích).
Já bych řekl, že jak kdo. Když se třeba někde válí kapesník, nebo spadne svačina, tak to beru jako nehodu a normálně to uklidím. Ale když mi někdo okrouhá tužku pod lavici, tak to už je takovej naschvál, tak to už mě trochu štve.
CC Jak často tu pracujete?
CC Co Vás jinak baví ve volném čase?
Každý den. Už 10 let.
CC Jaká je tedy současně ta Vaše druhá práce? Poštovní doručovatel. CC Je uklizení fyzicky náročné? Jsou studenti nepořádní?
Hudba. Bigbeat.
CC Jak jste se k nám dostal?
CC Jak na Vás Pražačka působí?
No tenkrát jsme ještě nebyli zaměstnanci školy, ale firmy a kolegyně, která tady okolo chodila s poštou (pracuje teď o patro níž), viděla na dveřích cedulku, že se shání uklízeč, tak se šla zeptat. Podmínky vyhovovaly. A tak mi o tom
Působí to na mě tak, že profesoři jsou fajn a studenti jsou taky fajn. Vždycky jsem se se všemi domluvil, nikdy jsem neměl problém. Veronika Dudová
3
Povídky
Asistovaný atlet Přišla jsem ze školy. Měla jsem hrozný hlad, tak jsem si výjimečně něco splácala sama. Nebylo to nic moc, ale… no… Z nouze ctnost. Šla jsem hned zas' ven, protože – co doma? Procházela jsem se. Byl první červen, venku bylo teplo a člověk se nemohl neusmívat. Tak krásný den to byl. Najednou mi ale došlo, co všechno musím doma udělat a nadšení ze mě opadlo. Vrátila jsem se domů a až do večera jsem střídavě polehávala, učila se a byla na mobilu. Dneska jsem byl vlastně jen doma. Nikam se mi nechtělo, i když jsem měl výčitky, protože venku bylo nádherně. Ale radši jsem se prospal. Nevím, kde byli rodiče, to už si nepamatuju, ale když jsem se probudil, bylo osm a já měl tři zmeškané hovory. Vytočil jsem Vítka, ale nezvedal to. No, tak to asi nebylo nic důležitého. Zvedl jsem se z postele, posadil se a chvíli jen tak koukal, jak to dělají lidé, co po probuzení neví, co by. Ale za chvíli Vítek volal zas'. „No čus. Co je, prosimtě? Nene, doma jsem. Proč? No, tak já nevím… Jo, dobře. Jo, za dvacet minut jsem tam. Jasně.“ Promnul jsem si oči, vzal klíče a zabouchl. Když jsem přišel k parku, uviděl jsem dva pitomě vysmátý ksichty. Vítek držel v ruce barevnou bedýnku. „Co to sakra je?“ zeptal jsem se trošku rozmrzele. Vítek se zazubil a povídá „To teprv' uvidíš.“ Libor si vyhrnul rukávy a začal šachovat s bedýnkou. „Petardy to jsou.“ Najednou jsem se začal trochu zajímat. „Vodkuď?“ Libor ani nezvedl oči od krabice a povídá „Vocuď. Našli jsme to přímo tady, jak stojíš.“ „Tady? Tak to asi něčí je, ne?“ Vítek se uchechtnul „No jako asi jo, viď.“ „No a kde to chcete udělat?“ „Dole, u parkoviště.“ Zamručel jsem na souhlas a všichni jsme se na sebe podívali, jakože teda jo. Jakože to teda uděláme. Šli jsme k parkovišti. Různě jsme se dohadovali, kdo to teda odpálí. Bylo půl devátý. Vylezla jsem z koupelny a šla jsem do pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a rovnou jsem se zavrtala do postele. Na chvíli jsem asi usnula, probudil mě smích a hulákání. Vykoukla jsem z okna. Vedlo do uličky, do které by se nikdo takhle večer odvážit neměl. Ale přesto. Viděla jsem dvě postavy, asi kluci. Krčili se za schodištěm u vedlejšího domu, důležitě telefonovali a občas se jeden z nich rozesmál a druhý ho okřikl. „Libore, kde jseš, sakra?“ neudržel smích. Druhý kluk mu vzal telefon z ruky a trochu vážněji řekl: „Uklidni se a řekni nám, kde jsi. Já vim, že to tady neznáš. Hele, tak co vidíš kolem sebe“ zakryl telefon druhou rukou a povídá směrem ke kamarádovi. „Kde je tady nějákej obchod s kolama?“
„Obchod s kolama? Kde to sakra je, ten idiot? Pujč mi to.“ vytrhl mu telefon z ruky. „Libore, co ještě vidíš, kromě kol? Libore?“ „Proč to pokládá, sakra!“ oba už přešel smích. Zalezli jsme trochu dál od parkoviště, aby na nás ze silnice nebylo vidět. Vítek vytrhl Liborovi bednu a začal. Škrtl sirkami, ale nepovedlo se. „Sakra už!“ zahodil sirky a vzal zapalovač. První rána nic moc. Ale druhá rána byla tak hlasitá, že jsme na sebe jen chvíli koukali, protože nám bylo jasný, že tohle někdo musel slyšet. „Hej, nechcete toho nechat?“ řekl přidušeně Libor. „Libore do prdele, ty jseš ale posera.“ zasmál se Vítek a zapálil další. Bylo mi Libora líto. Jen se rozklepaně rozhlížel, jestli nejde někdo okolo. Najednou se zpoza rohu vynořil starej chlápek s uřvanou čivavou. „Co to tady děláte? Volám policii, vy bando chuligánů!'' A v tu ránu už jsme Libora neviděli. Běžel a ani nevěděl, kam. S Vítkem jsme se snažili přemýšlet, kam by bylo nejvýhodnější utéct. „Kámo, já nevim, pojď, běžíme nahoru, můžem' se tam schovat u skladu.“ Ale to už jsme slyšeli, že stařík telefonuje, asi vážně policii. Okamžitě jsme se instinktivně rozeběhli. Běželi jsme co nejrychleji ke skladu a tam se schovali. Chvíli bylo ticho, pak jsme slyšeli čivavu a pak houkání sirén. „No to snad neni pravda.“ rozčiloval se Vítek. „Vždyť to jsou jenom pitomý petardy, a on hned volá chlupatý, o co mu jde?“ „Nevim, ale nemáme Libora.“ „Ten už je někde v Brně. Jak může někdo tak tlustej tak rychle utíkat?“ smál se, ale na to jsme neměli čas. „Já se z něj fakt zbláznim. Pujč mi telefon.“ „Zavolám mu sám, Kryštofe.“ řekl vážně Vítek. Neměla jsem na to náladu, ještě tak, abych jim pomáhala, to by tak hrálo. Zavřela jsem okno a šla jsem spát. O tři roky později, když jsem nastupovala na novou školu, měla jsem ve třídě Libora. Samozřejmě po všechny ty následující roky, co jsme byli kamarádi, mi to nedošlo, nepamatovala jsem si ani, jak se ti kluci jmenovali. Ale jednou večer na Silvestra mi takhle Libor povídá: „Já žádný petardy, už nikdy. Jednou takhle v létě…“ Nakonec prej nechytli ani jednoho, Libor prý v šoku pobíhal skoro po druhý straně Prahy. Vítek s Kryštofem ho našli na Barrandově. Co jsem Libora znala, nebyl ani tlustej, ani posera, byl to atlet. Evelina Zitková
Iris Praha. Říjen. Něco mezi koncem léta a začátkem podzimu. Ven moc nechodím, ale tohle počasí mě docela táhne pryč z mojí tradiční trasy škola – náš byt. Iris jméno mé. Já vím, zvláštní a exotické. Zatím mi to přineslo jenom potíže. Představte si mě jako typickou introvertku třetího roční-
4
ku gymnázia s chabými nadějemi na studium na vysoké a zoufalou hrstkou přátel. Moje záliby jsou dost stručné a moc jich není. Zašívání v zakouřených kavárnách, pozorování lidí na mostu Legií, psaní fanfikcí o knize Carry on od Rainbow Rowellové a dýňová polévka. Nepiju kafe, ani
Povídky nekouřím. Hnusí se mi pizza s houbami a ujíždím na vůni skořice a čerstvého dřeva. Poslouchám alternativní hudbu a nesnáším country. To je tak vše, co potřebujete vědět. Skončila devátá hodina a my jsme se spolu se Štěpánem, mým spolupachatelem v téhle věci, zvané život, vydali na naši oblíbenou posedávací zídku pár desítek metrů od školy probírat dnešní utrpení a radosti. Slunce nám hřálo na obličeje a vlasy mírně cuchal teplý vítr. Štěpán si zapálil a jako obvykle se mi snažil jednu cigaretu vnutit. Odmítla jsem. Prý si neumím v životě nic užít. Zastrčil cigaretu zpět do krabičky a nenuceně potahoval. Chvíli jsme seděli bez mluvení, jenom z mého mobilu hrála kapela Neighbourhood – Alleways. „Slyšela si už o tý nový akci na Výtoni?“ zeptal se a ostražitě se ohlídl kolem, jako by to bylo něco nezákonného. „Ne. O co jde?“ „Počkej, ty to fakt nevíš? Seš fakt mimo, Ir.“ vytáhl mobil a začal něco hledat na internetu. Podal mi ho a ukázal mi obrázky Železničního mostu. Bylo tam pár desítek výrostků zhruba našeho věku nebo starší. Čtyři z nich byli pověšení za most a něco tam hledali. „Co to má bejt?“ přibližovala jsem si fotky. „Dělaj' to všichni. Začalo to tak před tejdnem. Pár týpků se ukázalo na mostě a začalo tam lákat puberťáky. Já vím, zní to úchylně, ale není. Je to spíš pěknej adrenalin. Každej večer vyberou čtyři lidi a ty se musí pověsit za konstrukci toho mostu. Schovávaj' tam totiž krabičku s padesáti tácama. Pár lidí už ale spadlo, divim se, že to policie ještě nerozpustila.“ „Našel ty prachy někdo?“ vyzvídala jsem. „No zatím ne, asi je to dost dobře schovaný.“ „Jak se to vůbec jmenuje?“ dala jsem Štěpánovi mobil zpátky. „Náhoda.“ řekl a ještě mi letmo ukázal logo celé akce. Bylo to velké N v kruhu a čtverci. „Nechceš tam zajít, Ir? Pojď, musíš se trošku odvázat.“ šťouchl do mě tak, že jsem málem ze zídky sletěla. „Co blázníš?! Vždyť se u toho můžem' zabít. A promiň, ale můj život teda nemá cenu padesáti tisíc. Navíc, jaká je šance, že nás vůbec vyberou.“ odmítala jsem. „Jak myslíš, ale kdyby sis to rozmyslela, napiš. Dneska tam prej bude hodně lidí. Bude sranda.“ típl cigaretu a seskočil. Následovala jsem ho a společně jsme se odloudali k zastávce. „Tohle je šílený. Nemůžu uvěřit, že jsem s tím souhlasila. Je to vůbec legální?“ téměř jsem křičela do silného větru večera. Štěpán se usmíval jako někdo, kdo právě přemluvil křesťana ke smlouvě s ďáblem. „No, když přijede policie, tak budem' utíkat.“ odpověděl bezstarostně. „Vážně? Ty seš někdy fakt chytrej.“ utrousila jsem. Stoupali jsme ještě s pár lidmi po schodech na most. Přesně uprostřed už čekalo asi 40 lidí. Umístili jsme se na konec hloučku a čekali, co se bude dít. Z davu se vyšplhalo deset lidí s maskami farmářských zvířat a stoupli si na zábradlí okolo davu. Všichni lidé ztichli a dívali se po pořadatelích. Divně se mi sevřel žaludek. Trošku jsem couvla od ostatních a doufala, že tenhle večer přežiju. Všech deset zvířat si osvítilo masky baterkou a ten, který měl masku kohouta promluvil: „Život je jen náhoda. Ale ne vždycky je náhoda šťastná. Jaká bude ta vaše?“ Hromadně zhasli
baterky a dav se roztleskal a rozjásal. První s maskou psa namířil baterkou do davu a rozsvítil. „Ty,“ řekl. Kluk asi o dva roky starší než my, docela atletické postavy vystoupil k muži se psí maskou a hrdě se postavil vedle něj k zábradlí. Jeho kamarádíčci z davu hlučeli a projevovali velké sympatie k vybrání jejich vrstevníka. Tímto způsobem byli vybráni i ostatní. Druhý, třetí a následoval čtvrtý účastník. Dav se tajemně utišil a všichni vyčkávali, než bude vybrán poslední šťastlivec. Byla to jako rána z děla. Bum. Ostré bílé světlo mi mířilo do očí. Než jsem se stačila vzpamatovat, dav už mě tlačil směrem k muži s maskou prasete. Ten mě vytáhl z davu a přehodil přes zábradlí rovnou k okraji mostu. Zatajil se mi dech, zamotala hlava, ani jsem nemohla nic namítnout. „Máte pět minut na to, abyste našli poklad, nebo spadli dolů.“ ukázal hrozivě na špinavou Vltavu. Dlouze jsem se zadívala na Štěpána. Taky to mohlo být naposled'. Vzduchem se rozezněl tichý gong a diváci začali hlučet. Rychle jsem se probrala ze svého šoku. Co jiného mi zbývalo. Jak vůbec ta krabička vypadá? Je těžká? Tohle je nemožný. Stěží jsem se dostala přes okraj a dole spatřila změť železných podpěr. Občas se mezi nimi mihla postava. Okamžitě jsem lezla dál a dál do konstrukce mostu. Snažila jsem se nedívat na tu hloubku pode mnou, ale bylo to sakra těžký. Trošku mě uklidnilo, že ani ostatním se tenhle úkol neplnil lehce. Uplynuly asi dvě minuty. Už jsem se do toho dostávala. Zastavil mě ostrý ženský výkřik a hlasité šplouchnutí vody. Někdo spadnul. Všechny nás zamrazilo v zádech. Šla jsem dál. Celá ta situace mi připadala beznadějná, jenže právě v tu chvíli jsem spatřilo něco, co nebyla železná konstrukce mostu, ani jeden z hráčů. Docela nenápadná krabice se stříbrným víkem. Vrhla jsem se nenápadně kupředu, proplétala se mezi sloupy jako kudlanka. Chňapla jsem kufřík a kvapně oblézala hlavní podpěru mostu, aby na mě nebylo vidět. Tam jsem teprve kufřík otevřela. Byl v něm dopis a v něm něco co vypadalo jako kreditka. Než jsem si stačila dobře dopis prohlédnout, gong se opět rozezněl a spodek mostu byl rázem celý osvícený baterkami. Opatrně jsem vykoukla zpoza sloupu. Nikdo mě neviděl. Pořadatelé v maskách už vytahovali všechny ostatní zpátky na most. Pak už jsem jenom seshora slyšela: „Počkat! Někdo chybí.“ Nevím, co mě to popadlo. Moc jsem těm lidem nevěřila. Zvedla jsem se a šplhala rychle na druhou stranu mostu. Když jsem se vyšvihla nahoru přes zábradlí, všichni už na mě svítili baterkami a světly svých mobilů. Neohrabaně jsem si zakryla oči a vítězně vyzvedla kufřík. Dav jásal, hvízdal a začal se hrnout přes koleje ke mně. „Páni, seš fakt dobrá.“ obdivoval můj čin Štěpán. „Dík.“ usmála jsem se. „Počkej, víš vůbec, co je v tom kufříku?“ přes drnčení tramvaje jsem mu sotva rozuměla. „Je tam nějakej dopis, ale ještě jsem ho neotevřela.“ vyndala jsem kufřík zpod sedadla a otevřela ho. Opravdu tam byl dopis, zapečetěný znakem Náhody. Roztrhla jsem obálku, ze které nevypadla kreditka, ale dřevěná tenká destička s mojí fotkou. V dopise nebyl žádný odkaz na peníze. Nic. Jenom pár slov: „Jen tak dál, Iris.“ „Co to sakra je?!“ zděsil se Štěpán. „Nevim. Ale cejtim se líp. Přece jenom to k něčemu bylo, i když jsem skoro umřela.“ BRUNHILDA
5
Rozhovor Tak toto se nám nepovedlo, trošku nás zlobí jeden tiskařský stroj, ale věříme, že kdo hledá, najde. Stačí se trošku koukat kolem sebe. Vaše tiskárna CC Wann sind Sie an diese Schule gekommen? Wie haben Sie sich da gefühlt? C C-.-/-../-.--//.---/.../-/.//.--./.-./../..././.-../.-//-./.-// .--./.-./.-/--../.-/-.-./-.-/..-/..--..//.---/.-/-.-/.//.--/-.-/ .-../-.--//...-/.-/..././/.--./.-./...-/-./..//-../---/.---/--/ -.--//--..//-/---/..../---/-/---//--./-.--/--/-./.-/--../../.-/ ..--../// CC 1101011 1100100 1111001 100000 1101010 1110011 1110100 1100101 100000 1110000 1110010 1101001 1110011 1100101 1101100 100000 1101110 1100001 100000 1110000 1110010 1100001 1111010 1100001 1100011 1101011 1110101 111111 100000 1101010 1100001 1101011 1100101 100000 1100010 1111001 1101100 1111001 100000 1110110 1100001 1110011 1100101 100000 1110000 1110010 1110110 1101110 1101001 100000 1100100 1101111 1101010 1101101 1111001 100000 1111010 100000 1110100 1101111 1101000 1101111 1110100 1101111 100000 1100111 1111001 1101101 1101110 1100001 1111010 1101001 1100001 111111 Hofmann: Ich bin 2010 hierher gekommen und ich hab' mich gut gefühlt. Ich hab' mich gefreut. Ich hatte Kontakt schon vor dem Schuljahr zu den deutschlehrenden Kolleginnen. Und es war gut. Šmardová: .---/..-/-.././/-/---//.-/.../..//.----/-----/--..-/ .----/.----//.-.././-//--../.--./.-/-/-.-/-.--////.--./.-./...-/-. /..//-../---/.---/./--//.---/-.--/.-..//..../.-./---/--../-././/.--. /.-./../.---/./--/-./-.--/--..--//--/./.-../.-//.---/..././--//--/.---/.-./---/...-/.../-.-/.//.../-/./.../-/..//-./.-//..-/...-/.-/-.. /./.---/../-.-./..//-.-/---/.-.././--./-.--///.---/.-/-.-//-./.-//..-. /-.--/--../../-.-././--..--//-/.-/-.-//-./.-//-/./.-../---/-.-./.../../-.-/..-/--..--//.---/-.--/.-../-.--//---/.---/.//.--./.-./---/...//.//..-/--../.-/.../-././// Musil: 1101110 1100001 100000 1110000 1110010 1100001 1111010 1100001 1100011 1101011 1110101 100000 1101010 1110011
6
1100101 1101101 100000 1101110 1100001 1110011 1110100 1101111 1110101 1110000 1101001 1101100 100000 110010 110101 101110 100000 111000 101110 100000 110001 111001 111000 110110 101110 100000 1101111 1100100 100000 1110000 1110010 1110110 1101110 1101001 1100011 1101000 100000 1100011 1101000 1110110 1101001 1101100 100000 1101010 1110011 1100101 1101101 100000 1111010 1100100 1100101 100000 1100011 1101001 1110100 1101001 1101100 100000 1110000 1110010 1101001 1101010 1100101 1101101 1101110 1101111 1110101 100000 1100001 1110100 1101101 1101111 1110011 1100110 1100101 1110010 1110101 101100 100000 1110100 1100001 1101011 1111010 1100101 100000 1110011 1100101 100000 1101101 1101110 1100101 100000 1110100 1100001 1100100 1111001 100000 1101100 1101001 1100010 1101001 1101100 1101111 101110 100000 CC Wie hat sich die Schule seit Ihrer Ankunft verändert? CC .---/.-/-.-//..././/--../.-//-/..-//-../---/.---/..-/--..--//-.-. /---//--../-.././/.--./..-/.../---/.---/../-/./--..--//.../-.-/--/.-../.-//--../--/./-./../.-../.-/..--../// CC 1101010 1100001 1101011 100000 1110011 1100101 100000 1111010 1100001 100000 1110100 1110101 100000 1100100 1101111 1100010 1110101 101100 100000 1100011 1101111 100000 1111010 1100100 1100101 100000 1110000 1110101 1110011 1101111 1100010 1101001 1110100 1100101 101100 100000 1110011 1101011 1101111 1101100 1100001 100000 1111010 1101101 1100101 1101110 1101001 1101100 1100001 111111 Hofmann: Ja, also ein bisschen räumlich, die Räume wurden renoviert, draußen vor der Schule das Gelände wurde verbessert. Die Schüler sind etwas so wie vor 6 Jahren. Sie sind nicht schlimmer. Wir haben heute DSD I auf die Schule, das gab es im Jahre 2010 nicht so, also die Veränderung war positiv.
Rozhovor Šmardová: --../--/./-./../.-../.-//..././/-/..-//.../.--./---/../.../-/.-//...-/./-.-./../--..--//---/-..//.-././-.-/---/-./.../-/.-. /..-/-.-/-.-././/..../.-./../.../-/.//.-/--..//.--./---//.-./..-/--.. /-././/--/./-./.../..//--../--/./-./-.--//...-//-.././.../../--./-./..//-/.-./../-..//.-//-.-./..../---/-.././.---/--..--//--../.-/.-./--/...-/./-.//---/-.././.../.-../.-//.-//.--./.-./../.../.-../.-//.../.--. /---/..-/.../-/.-//-./---/...-/-.--/-.-./....//-.-/---/.-.././--./../--..--//.---/.//-/---/..../---//-././.--./---/-.-./../-/.-/-././//
Šmardová: --/---/--/./-./-/.-/.-../-././/--/-././/-./../-.-. //-././-./.-/.--./.-/-../.-/--..--//--/---/--../-./.-//.---/-.--/-.-. /....//.---/./.../-/.//.--./.-./../-../.-/.-../.-//-././.---/.-/-.-/--/..-//---/-../.--./---/-.-./../-./-.-/---/...-/---/-....-/.-././.-.././-..-/.-/-.-./-./..//--/../.../-/-./---/.../-//.--./.-./---//.../-/../-.././-./-/-.--//.-//-././.---/.-/-.-/---/..-//.--./---/.../../.-.. /---/...-/-./..-/--..--//.---/-.--/.-../---/-....-/.-../..//.---/-.-//-/---//--/---/--../-././//
Musil: 1111010 1100001 100000 1110100 1110101 100000 1100100 1101111 1100010 1110101 100000 1110011 1100101 100000 1110000 1101111 1100011 1101000 1101111 1110000 1101001 1110100 1100101 1101100 1101110 1100101 100000 1101110 1100101 1101011 1101111 1101100 1101001 1101011 1110010 1100001 1110100 100000 1110110 1111001 1101101 1100101 1101110 1101001 1101100 1101111 100000 1101111 1110011 1100001 1111010 1100101 1101110 1110011 1110100 1110110 1101111 100000 1111010 1100001 1101011 1110101 100000 1100001 100000 1110100 1100101 1101101 1100101 1110010 100000 1101 1010 1101011 1101111 1101101 1110000 1101100 1100101 1110100 1101110 1100101 100000 1110011 1100101 100000 1110110 1111001 1101101 1100101 1101110 1101001 1101100 100000 1101001 100000 1110000 1110010 1101111 1100110 1100101 1110011 1101111 1110010 1110011 1101011 1111001 100000 1110011 1100010 1101111 1110010 101110 100000 1111010 100000 1110110 1111001 1110101 1100011 1110101 1101010 1101001 1100011 1101001 1100011 1101000 101100 100000 1101011 1110100 1100101 1110010 1101001 100000 1110100 1110101 100000 1100010 1111001 1101100 1101001 100000 1101 1010 1110100 1100101 1101110 1101011 1110010 1100001 1110100 101100 100000 1110100 1110101 100000 1110101 1111010 100000 1101010 1100101 100000 1101010 1100101 1101110 100000 1110011 1111001 1101100 1110110 1101001 1100101 100000 1101111 1110011 1110100 1100001 1100100 1100001 1101100 1101111 1110110 1100001 100000 1100001 100000 1101100 1110101 1101011 1100001 1110011 100000 1101011 1101100 1101001 1101101 1100001 101110 100000 1110000 1110010 1101001 1101010 1100101 1101101 1101110 1100001 100000 1101 1010 1100001 1110100 1101101 1101111 1110011 1100110 1100101 1110010 1100001 100000 1110011 1100101 100000 1100001 1101100 1100101 100000 1101110 1100101 1111010 1110100 1110010 1100001 1110100 1101001 1101100 1100001 100000 1100001 100000 1110100 1101111 100000 1101010 1100101 100000 1100100 1101111 1100010 1110010 1100101 101110 100000
Musil: 1101101 1111001 1110011 1101100 1101001 1101101 101100 100000 1111010 1100101 100000 1110011 1101011 1101111 1101100 1100001 100000 1100110 1110101 1101110 1100111 1110101 1101010 1100101 100000 1100100 1101111 1100011 1100101 1101100 1100001 100000 1100100 1101111 1100010 1110010 1100101 101110 100000 1101110 1100101 1101110 1101001 100000 1101110 1101001 1100011 101100 100000 1100011 1101111 100000 1100010 1111001 1100011 1101000 100000 1100011 1101000 1110100 1100101 1101100 100000 1101101 1100101 1101110 1101001 1110100 101110 100000
CC Ist da etwas, was sich Ihrer Meinung nach hier verändern sollte? CC .---/.//-././-.-./---/--..--//-.-./---//.---/-.--/.../-/.//-././/--./-./.--.//--../--/./-./../.-../.-/..--../// CC 1101010 1100101 100000 1101110 1100101 1100011 1101111 101100 100000 1100011 1101111 100000 1100010 1111001 1110011 1110100 1100101 100000 1101110 1100001 100000 1100111 1101110 1110000 100000 1111010 1101101 1100101 1101110 1101001 1101100 111111 Hofmann: Ich unterrichte im Sozialkunde auch das Thema Demokratie in der Schule und die Schüler denken bei diesem Thema nicht sehr viel nach. Also, man sollte mehr aktiver sein, mehr Einfluß haben. Mitsprache der Schüler sollte gröᵝer sein.
CC Stellen Sie sich bitte vor, dass Sie diese Schule verlassen. Was würde Ihnen am meisten fehlen und was wiederum nicht? CC -.-/-../-.--/.---/-.--/.../-/.//---/.--./..-/.../-/../.-../.-//.--. /.-./.-/--../.-/-.-./-.-/..-//-.-./---//.---/-.--//...-/.-/--//-. /./.---/...-/../-.-././/-.-./..../-.--/.---/./.-../---/..--..//-.-. /---//...-/..-/.---/./-.-.//-././..--../// CC 1101011 1100100 1111001 1100010 1111001 1110011 1110100 1100101 100000 1101111 1110000 1110101 1110011 1110100 1101001 1101100 100000 1110000 1110010 1100001 1111010 1100001 1100011 1101011 1110101 111111 111111 111111 100000 1100011 1101111 100000 1100010 1111001 100000 1110110 1100001 1101101 100000 1101110 1100101 1101010 1110110 1101001 1100011 1100101 100000 1100011 1101000 1111001 1100010 1100101 1101100 1101111 111111 100000 1100011 1101111 100000 1110110 1110101 1100010 1100101 1100011 100000 1101110 Hofmann: Ja, irgendwann verlasse ich die Schule wirklich und ich gehe in Pension, in Ruhestandt. Ich freue mich darauf, über die frei Zeit. Ich lebe hier in Prag ohne meine Familie und sehe meine Familie nur am Wochenende, und dann bin ich immer zu Hause. Was mir fehlt? Vielleicht die Arbeit als Lehrer, ich mache es gerne, ich unterrichte schon mehr als 30, vielleicht mehr als 35 Jahre, seit 1981 bin ich Lehrer, also 36 Jahren und vieleicht fehlt mir das. Šmardová: ..-/.-./-.-./../-/.//.---/-.--//--/..//-.-./..../-.-/.--- /./.-../.-//-/.-//.--./---/..../---/-../---/...-/.-//.-//.--. /.-./.-/-/./.-../.../-.-/.-//.-/-/--/---/.../..-././.-./.-/--..--//-./-/./.-./.-//-./.-//-./.-/.../..//.../-.-/---/.-.././/.---/./////.//-.-./---//.---/-.--//--/..//-././-.-./..../-.--/.---/./.-../---/..--.. //-../---/--../---/.-.//---//...-/./.-../-.-/.//.--./.-././.../-/./...-/-.-././/...-//.../.-/-/-./.-/-.-./..../////.../--/../-.-./..../// Musil: 1101010 1110011 1100101 1101101 100000 1110100 1100001 1100100 1111001 100000 1110110 1101001 1100011 100000 1101110 1100101 1111010 100000 1110000 1101111 1101100 1101111 1110110 1101001 1101110 1110101 100000 1110011 1110110 1100101 1101000 1101111 100000 1111010 1101001 1110110 1101111
7
Rozhovor Hofmann: In Tschechien mag ich die Natur, ich lebe in der Nähe von Böhmerwald und die Natur gefällt mir. Ich bin schon lange nicht in Deutschland, nur zu Besuch, aber was mir in Deutschland gefällt ist, dass die Ämte gehören ein bisschen offener den Wünschen der Bürger. Šmardová: --/.-/--//.-./.-/-../.-//-/./.--./.-../---/ --..--//-/.-/-.-/--.././/-.-/-../-.--/--..//..-/--..//.---/-.-/-.-./....//..././/--..//-././.---/.-/-.-/./..../---//-../..-/.../---/-../..-//--/..-/..././.-../.-//.--./.-././.../-/./..../---/.../.-/-/--..--//-/.-/-.-//.---/./-../../-././/-../---//-/./.--./.-.. /-.--/-.-./....//-.-/.-./.-/.---/../-.///
1110100 1100001 101110 100000 1100001 1110011 1101001 100000 1100010 1111001 100000 1101101 1101110 1100101 100000 1100011 1101000 1111001 1100010 1100101 1101100 1101111 100000 1110101 1110000 1101100 1101110 1100101 100000 1110110 1110011 1100101 1100011 1101000 1101110 1101111 101110 100000 CC Was gefällt Ihnen hier in Tschechien? Was mögen Sie mehr an Deutschland? CC -.-./---//..././/...-/.-/--//.-../../.---/..//--../-.. /.//...-//-.-. /./.../-.-/..-//.-//-.-./---//-/.-././.---/.-//...-/../-.-.//...-//-. /./--/./-.-./-.-/..-/..--.. ///.--./---/-.-/..-/-..//.---/-.--/...//.//--/./.-../.-//--../../-//.---/../-./-.././/-././--..//...-// --.././--/../-.-./....//-.-/---/.-./..-/-./-.--//-.-././.../-././// /-.- /-.././/.---/-.--//-/---//.---/-.--/.-../---/..--..//.--. /.-. /--- /-.-./..--../// CC 1100011 1101111 100000 1110011 1100101 100000 1110110 1100001 1101101 100000 1101100 1101001 1100010 1101001 100000 1111010 1100100 1100101 100000 1110110 100000 1100011 1100101 1110011 1101011 1110101 100000 1100001 100000 1100011 1101111 100000 1110100 1110010 1100101 1100010 1100001 100000 1110110 1101001 1100011 100000 1110110 100000 1101110 1100101 1101101 1100101 1100011 1101011 1110101 111111 100000 101111 100000 1110000 1101111 1101011 1110101 1100100 100000 1100010 1111001 1110011 1110100 1100101 100000 1101101 1100101 1101100 100000 1111010 1101001 1110100 100000 1101010 1101001 1101110 1100100 1100101 100000 1101110 1100101 1111010 100000 1110110 100000 1111010 1100101 1101101 1101001 1100011 1101000 100000 1101011 1101111 1110010 1110101 1101110 1111001 100000 1100011 1100101 1110011 1101011 1100101 101110 101110 101110 100000 1101011 1100100 1100101 100000 1100010 1111001 100000 1110100 1101111 100000 1100010 1111001 1101100 1101111 111111 100000 1110000 1110010 1101111 1100011 111111 100000
8
Musil: 110011 110110 100000 1101100 1100101 1110100 100000 1100010 1111001 1100100 1101100 1101001 1101101 100000 1110110 1100101 100000 1110011 1110100 1100101 1101010 1101110 1100101 1101101 100000 1100010 1111001 1110100 1100101 101100 100000 110011 110001 100000 1101100 1100101 1110100 100000 1100011 1101000 1101111 1100100 1101001 1101101 100000 1100100 1101111 100000 1110011 1110100 1100101 1101010 1101110 1100101 100000 1110000 1110010 1100001 1100011 1100101 100000 1100001 100000 110011 110000 100000 1101100 1100101 1110100 100000 1101101 1100001 1101101 100000 1110011 1110100 1100101 1101010 1101110 1101111 1110101 100000 1111010 1100101 1101110 1110101 100000 1100001 100000 110101 110111 100000 1101100 1100101 1110100 100000 1111010 1101001 1101010 1101001 100000 1110110 1100101 100000 1110011 1110100 1100101 1101010 1101110 1100101 100000 1111010 1100101 1101101 1101001 101110 100000 1101110 1100101 1101101 1100001 1101101 100000 1110010 1100001 1100100 100000 1111010 1101101 1100101 1101110 1111001 101110 100000 1101110 1100101 1100011 1101000 1100011 1101001 100000 1111010 1101001 1110100 100000 1101010 1101001 1101110 1100100 1100101 101110 100000 CC Was sind Ihre Zukunftspläne? CC .---/.-/-.-/.//../.-/-/.//.--./.-../.-/-./-.--//-../---//-.../..-/-.. /---/..-/-.-./-./.-/// CC 1101010 1100001 1101011 111111 111111 100000 1101101 111111 111111 1110100 1100101 100000 1110000 1101100 111111 111111 1101110 1111001 100000 1100100 1101111 100000 1100010 1110101 1100100 1101111 1110101 1100011 Hofmann: Ich möchte noch lange unterrichten, ich weiß nicht, wie lange… und dananch gehe ich in Pension und habe frei für Arbeit im Garten, ich ...um unsere Tochter kümmern, sie ist jetzt 5 Jahre alt und ich freue mich auf die Zeit, wann ich sie jeden Tag sehe und nicht nur am Wochenende Šmardová: ...-//.--./.-./...-/-./..//.-./.-/-.././/-.-./..../-.-. /..//..-/.../.--././.../-././/-../---/-.-/---/-./-.-./../-//.../-/..-/-.. /../..-/--/--..--//-.-/-/./.-././..../---//..././/-/./-./-/---//.-. /---/-.-//..-/-.-./.-/.../-/-./../--/////.---/.-/-.-/---//-../.-./../..../-.--//..-/-.-/---/.-..//--/.-/--//---/-/./...-/.-././-./..//-. /./.---/.-/-.-/./..../---//.../.--./---/.-./-/---/...-/-./../..../--//-.-/.-./---/..-/--../-.-/..-//-./.-//-./.-/.../..//.../-.-/---/.-.. /.//.--./---/.../.-.././-../-./../--..--//-../.-../---/..-/..../---/-.. /---/.---/-.--//-.-./../.-..//.---/.//.--./---/-././-.-/..-/-..//--/.../---/.---/-././.---/.../../..../---//-.-./..../.-/.-./.-/-.-/-/./.-.
Element /..-//.-//-../---//-/./-..//.---/-.--/.-..//.--./---/--/./.-./-././//.-/.---/-./-.--//-....-//-./.-/-/.-././-./---/...-/.-/-//.-//--.. /..-/-.-./.-/.../-/-./../-//..././/-.-./.-/..././--//-././.---/.- /-././..../---//-/.-./../.-/-/.-../---/-./---/...-/./..../---//--../.-/.../---/-../..-/// Musil: 1101010 1100001 100000 1101101 1101111 1100011 100000 1101110 1100101 1110000 1101100 1100001 1101110 1110101 1101010 1101001 101110 100000 1111010 1100001 1110100 1101001 1101101 100000 1101101 1100001 1101101 100000 1101110 1100001 1110000 1101100 1100001 1101110
1101111 1110110 1100001 1101110 1101111 100000 1100011 1101111 100000 1100010 1110101 1100100 1110101 100000 1100100 1100101 1101100 1100001 1110100 100000 1100100 1101110 1100101 1110011 100000 1101111 1100100 1110000 1101111 1101100 1100101 1100100 1101110 1100101 100000 111111 111111 111111 100000 1100010 1110101 1100100 1110101 100000 1101000 1101100 1101001 1100100 1100001 1110100 100000 1110110 1101110 1110101 1100011 1101011 1111001 101110 100000 1100100 1100001 1101100 100000 1101110 1100101 1110110 1101001 1101101 Anička Hořejší, Kryštof Dobeš
...jednou jsi DOLE, jednou nahoře... Josef. Tak se jmenoval/jmenuje (kdo ví). A toto je jeho příběh… To, že jsem se dostal na Pražačku, pro mě znamenalo hlavně dvě věci – spoustu učení a asi hodinové každodenní dojíždění. A právě díky mým ranním cestám mohla vzniknout tato povídka. Každý den ať pršelo, sněžilo, svítilo slunce či bylo takové počasí, za kterého tuto povídku čtete (prostě vždy), stál kolem sedmé hodiny ranní u vstupu do metra otrhaný stařík. Vždy držel v ruce kelímek od kávy s chrastícími drobáky, vždy pošourávaje na místě o jedné berli, stoje uprostřed cesty, někdy s ním někdo hovořil, někdy mu někdo něco dal – buď peníze nebo něco malého k snědku. Nikdy nerozlišoval jednotlivé osoby, viděl jen lidi. Lidi, kteří mu nepohlédnou do tváře a většina bez povšimnutí projde kolem. Ale jak už jsem říkal, občas se naskytl někdo, kdo přišel, dal mu pár korun a někdy přihodil i pár vlídných slov. A mezi takovéto lidi jsem patřil i já. Každý den jsem se mu snažil dát, alespoň něco z toho mála, co jsem míval u sebe. A snažil se pozvednout mu ducha a zbavit ho jeho rutinní melancholické nálady. Jednoho dne však nestál na svém místě. Bylo to zvláštní, proudící lidé už se automaticky vyhýbali místu kde obvykle stával a, aniž by vzhlédli od země, prošli jako obvykle dál, nevšímajíce si, že obvyklý ranní uvaděč do všedního dne nestojí tam, kde by měl. Sestoupil jsem tedy, lehce zaražen, do suterénu metra a začal psát svému kamarádovi ze školy, zda by se někde po cestě nechtěl sejít. Z následně jím zaslané SMS nacpané hrubými nadávkami a něčem o zaslouženém spánku spravedlivých, jsem však vyrozuměl, že nám odpadla dvouhodinovka češtiny. A tak jsem vyšel zpět na světlo boží. A jelikož touto denní dobou vstává můj bratr a po ránu bývá dost nerudný, rozhodl jsem se raději se projít po blízkém parku… Nešel jsem ani deset minut a uviděl jsem ho. Seděl tam s berlí v ruce, schoulený do sebe a skláněje tvář. Přistoupil jsem tedy k němu a pozdravil ho. Teprve když vzhlédl,
jsem si všiml, že pláče, zeptal jsem se tedy, zda si mohu přisednout, a začali jsme dlouhý rozhovor. Hned k začátku mi pověděl, že dnes je to přesně deset let od smrti jeho manželky. Již v mládí si prý na světě vedl příšerně. Ve škole si z něj dělali legraci a šikanovali ho a hned v prvním ročníku střední školy se mu rozvedli rodiče, do konce školního roku mu pak zemřel otec a přes prázdniny mu matka onemocněla vážnou chorobou a během několika měsíců také zemřela. Od té doby tedy musel žít v dětském domově, kde se několikrát pokusil o sebevraždu. Nakonec kvůli svému psychickému stavu neudělal maturitu a byl zaslán do psychiatrické léčebny Bohnice, kde strávil několik let pod vedením přísných sester. Když se konečně z tohoto místa, připomínajícího spíše vězení než nemocnici, dostal, nemohl si nikde najít práci a nakonec na něj během jeho strastiplné cesty vysvitlo jeho jediné slunko štěstí a naděje, a on potkal Natašu. „A tady začala jediná světlá část mého života“, řekl mi, když jsme se dostali do této chvíle jeho příběhu. Nataša mu pomohla získat zaměstnání a utvořila mu novou rodinu, do které se po dvou letech připojila i malá Soňa. Přesto však žili spolu jen krátký čas šťastně. Když Josef vezl Soňu s Natašou z nemocnice, stala se nehoda. Nějaký pozdní, opilý řidič narazil do jejich auta a dítě ani ne dva dny staré, na místě zemřelo. Tato nešťastná nehoda však také zavinila vážné poranění Natašiny páteře, kvůli kterému se prakticky nemohla hýbat. A zlomeninu Josefovy stehenní kosti, který i po jejím úplném srůstu musel chodit s berlí. A tak spolu žili dál. Opět sami dva, vzpomínajíce na krátký čas, kdy dostali naději na šťastnější život. Nataša naštěstí začala pobírat invalidní důchod, tudíž společně vyžili, ale i přes něj a Josefův plat byli velmi chudí. Po čase Josef kvůli své noze přišel i o práci a Nataša nešťastná ze života a s představou že svou existencí ubližuje i Josefovi si nakonec z našetřených úspor objednala ze zahraničí eutanazii. Tak zůstal Josef sám, přišel o bydlení, přišel o všechno. Zbylo mu už jen pár kusů oblečení, berle a jeho, bohužel, milované sázení. A od té doby žije na ulici a kouká na
9
Téma každodenní proud lidí jdoucích do vestibulu metra. Nenávistně... závistivě... smutně. Ještě chvíli jsme si potom povídali. Chtěl jsem ho ukonejšit, polaskat ho svými slovy, ale on odešel. Nemohl jsem ho zadržet, nešlo to, nechal jsem ho jít… Další den, již před vchodem do metra nikdo nestál. Nemyslím jen jeho, mám na mysli všechny.
Když jsem se později revizora postávajícího opodál zeptal, co že se stalo, řekl mi, že prý ráno nějaký blázen skočil pod projíždějící metro a teď se to tam řeší. Byl to on? Nebyl? Nevím. Ten samý den však také někdo vyhrál dva miliony ve sportce. Tak jako tak, je to už půl roku a od té doby jsem ho tam neviděl, sami rozhodněte, jak to vlastně doopravdy bylo… Lukáš Kolumpek
profesorské okénko
Život je jen náhoda.
10
Již začátek života – početí – je proces ukázkově náhodný. Dokonce i pouhé studium začátku života je proces velmi náhodný, jak je patrno z následujících příkladů. Wikipedie (pro obyčejné lidi): „V 1 ml ejakulátu je 50 miliónů spermií.“ Náhodnost našeho zrodu je tedy vyjádřitelná (jedničku vydělíme těmi 50 milióny) jako pravděpodobnost 0,000 000 02, že právě ta NAŠE spermie dorazí k vajíčku. Wikiskripta (pro vysokoškoláky): V 1 ml 25 miliónů spermií. Náhoda je najednou 0,000 000 04. (Zvyšuje tedy vzdělání pravděpodobnost našeho početí?) Na livescience.com uvádějí 40 miliónů až 1,2 biliónů (což nemusí nic znamenat, protože vzhledem k používání odlišných označení násobků tisíců v Americe nevíme, jaké bilióny vlastně mysleli). Na stránkách anglické wikipedie, na rozdíl od české, najdete kromě videoukázky ejakulace i informaci o průměru 300 miliónů spermií v jednom mililitru ejakulátu nevyřáděných puberťáků 2 roky po první poluci. Maminky.cz si myslí, že průměr je mezi 40 a 100 milióny, aritmetický průměr je tedy 70. Na emimino.cz píše @LuckaJ: „My máme 44 miliónu.“ Ostatní v diskuzi probíraly spíš vizuální kvalitu spermatu. Podpora-plodnosti.cz píše, že WHO (Světová zdravotnická organizace) udává jako normální počet 20 miliónů a více. Ověřit to na oficiálních stránkách WHO se mi nepodařilo. 20 miliónů spermií v mililitru je u českých lékařů hranice neplodnosti (ale nebojte se, mladíci v těsných kalhotách, někteří lékaři uvádějí hranici neplodnosti o 5 miliónů nižší, klidně svá vejce zahřívejte dál). Medlineplus.gov (americký národní medicínský portál) tvrdí, že průměrná hodnota je 20–150 miliónů. Geometrický průměr je tedy 55 a aritmetický 86 miliónů. Doktor urologie a reprodukční medicíny Harry Fisch z New Yorku píše, že spermií je 250 miliónů... v čajové lžičce.
V momentě, kdy pravděpodobnost vzniku konkrétní osoby závisí na velikosti použité čajové lžičky, je těžké si představit náhodnější proces než život. Co z toho všeho plyne, si každý může vyvodit sám. Já si z toho například vyvodil, že když chci psát o úžasné náhodě, že jsem ve čtrnácti letech přežil pád ze špičky čtrnáctimetrového smrku, o náhodě, že má hlava minula velký pařez o 20 cm, o náhodě, že mé břicho minulo tenký dlouhý pařez o 40 cm, o náhodě, že v okresní pelhřimovské nemocnici mne od záchranky přebíral pan primář Kubík, který sice neměl k dispozici CT a magnetickou rezonanci, ale sedl do auta a jel 20 km, aby zjistil od mých kamarádů, co se mi vlastně stalo, nebo o náhodě, s jakou se člověk probere z týdenního kómatu po krvácení do hlavy, rozmačkání mozku sraženinou a operaci ve 23.55, a pak vystuduje přírodovědu a matfyz, tak se nesmím hned na začátku zaseknout na početí. To asi dělá to jaro. Možná z toho plyne i něco pro Vás. Až budete jednou na jaře počínat nový život, ať to není věc náhody, ale rozumné volby (v rámci možností daných hormonální produkcí) a až budete svou náhodnou existenci testovat na hraně mezi dlouhým životem a hrobníkovou lopatou, ať to nejsou Vaši rodiče, kdo budou muset tou lopatou házet hlínu, protože nejvýraznější projev lidské smrtelnosti najdete v obličeji maminek, které přežijí své dítě. Náhodou dnes slavím narozeniny. Ty biologické. Na ty bonusové, dvacáté deváté, si počkám do 1. srpna. Náhodou žiji druhý život, ale je to zvláštní, zavazující náhoda. Ondřej Poláček
Pražačka
A tak žák překonal svého učitele Jsou studenti, kteří se již od primy těší na maturitní ročník, a to z jednoho prostého důvodu. Byli jste snad hned první hodinu v září zkoušeni z fyziky? Nebo hned druhou? Nebo jakoukoli jinou? Každý student Pražačky dostane šanci vrátit profesorům těch šest let nepřetržitého zkoušení, testování a zahrnování domácími úkoly. (My víme, že to vždy bylo pro naše dobro, ale… ne, ne. Samozřejmě to bylo pro naše dobro.) Tato šance přichází v sextě, kdy mají maturanti k dispozici celou hodinu sladké pomsty, jejíž vychutnání by si nikdo neměl nechat ujít. Zvlášť, když přijde den jako 4. 4. 2017. Den, který si nejen letošní sextáni vepsali do paměti. Po nesčetném množství tréninků a propocených dresů padla ona osudová rána. Profesorský tým byl velkolepě poražen. Jako první ovšem nastoupily na led odhodlané maturantky a za bouřlivého potlesku podporujícího publika statečně bojovaly proti týmu profesorek. Bohužel, odhodlanost a snaha nestačily a tým maturantek nakonec podlehl. Po několika minutách však přišel onen historický okamžik. Málokdo věřil, málokdo čekal, ale každý
doufal. Ačkoli se zprvu nezdálo, maturanti si na ledu brzy získali převahu a stadion se jen červenal. Půl roku usilovného trénování se vyplatilo a dle slov maturantky se tam „asi neflákali“. Sestava letošního profesorského týmu sice statečně odolávala, ale na odhodlané maturanty nestačila. Ti tak skórem 5:3 prolomili šestiletou výhru profesorského týmu a mohli si gratulovat ke sladkému vítězství. Radost z výhry byla nepopsatelná. Nejspíš chuť zažít podobnou atmosféru jako při vítězství v Naganě. Rozhazování rukavic, helem a jiných částí, které se z výstroje daly sundat, stále ještě doprovázelo skandování fanoušků. Na výrazy profesorů asi nikdo, kdo byl ten den na stadionu, hned tak nezapomene. Nemalý dík také patří letošním fanouškům, kteří vytvořili tu správnou nabuzenou atmosféru! Uvidíme, jak si příští maturanti poradí s touto výzvou… (Proč mám dojem, že to jsme my?!) Annie Hošťálková
Co bude? Psal se konec srpna roku 2014. Slunce zářilo skrze plastová okna paneláku v našem sídlišti a nepříjemně mi svítilo do očí. Ležela jsem rozvalená na palandě (horní patro, samozřejmě) a přemýšlela o tom, že mě za pár dní čeká škola. V té době to bylo ještě něco, na co jsem se vnitřně sama tiše těšila, ale všem jsem říkala, jak do školy nechci. Nebyla to pravda. Ale zrovna ten den nikdo nemohl ven, všichni byli pryč a byl zrovna ten čas odpoledne, kdy je moc brzo jít ven ale moc pozdě obědvat. Vytáhla jsem svůj tehdy můj nejsvětější a nejtajnější stoh papírů – můj deník. Mám zlozvyk přemýšlet o všem moc dopředu a to se mi stalo i tehdy. Uvažovala jsem nad svojí budoucí školou, jestli se budu kamarádit se stejnými lidmi, co se mnou vlastně bude třeba za tři roky. Zdálo se to jako nepřekonatelně dlouhá doba. Vzala jsem si jedinou píšící propisku z držáku na tužky a začala psát: Tohle vyplň, než uběhne minimálně rok!!! Kam chodíš na školu? Kamarádíš se pořád s Bárou? Umřel někdo? Máme nějakého mazlíčka? Bydlíme pořád ve stejném bytě? Už s někým chodíš? Byla si už v Americe? Dali se máma s tátou zase dohromady? Pořád nemáš ráda sushi? Piješ kafe? Vrátila si Káje 50 korun? Jsi šťastná? Máš pořád stejný vlasy?
Tři roky uběhly jako voda, až mě to děsí. Prvních pár měsíců po tomhle spisu jsem stále přemýšlela, co bude. Jak to mám zařídit, aby všechno bylo tak, jak si to přeju. Časem jsem na tenhle deník úplně zapomněla, ale nedávno jsem na něj narazila při úklidu: Tohle vyplň než uběhne minimálně rok!!! Kam chodíš na školu? GNP. Kamarádíš se pořád s Bárou? Jo. Umřel někdo? Prababička. Máme nějakého mazlíčka? Psa. Bydlíme pořád ve stejném bytě? Jo. Už s někým chodíš? Ne. Byla si už v Americe? Byla. Nic moc. Dali se máma s tátou zase dohromady? Ne. Pořád nemáš ráda sushi? Ne. Piješ kafe? Ne. Vrátila si Káje 50 korun? Ne. Ale dala jsem jí přáníčko k Vánocům. Jsi šťastná? Jo. Na světě jsou i horší věci. Máš pořád stejný vlasy? Ne. Už mě to nebavilo. Napiš datum, kdy si odpověděla: 8. 1. 2017 Uvědomila jsem si, že se nesmím tolik fixovat na to, co bude. Nechat věci plynout. Protože když si se vším budete dělat hlavu, za chvíli vás to pohltí. Protože občas si člověk musí oddechnout. Protože mladí jste jen jednou. Protože život je jen náhoda. BRUNHILDA
Napiš datum, kdy si odpověděla:
11
Dění ve světě
Nová česká olympijská naděje! Ano čtete správně, muž na fotografii výše/níže/vpravo/ vlevo je nový český reprezentant v neakrobatickém pózování na lyžích. Všichni ho známe, ale ještě donedávna jsme nevěděli, že má velmi slibně rozjetou sportovní kariéru. Tuto nevědomost změnila na počátku února fotografie pořízená novináři na soustředění reprezentace, které se konalo na Vysočině. Na fotografii je zobrazen sportovec připravující se na olympiádu, což lze mimo jiné poznat podle jeho sportovního úboru. Pod pevně posazenou černou čepicí se skrývá speciální senzor, který monitoruje jeho postoj a poskytuje zpětnou vazbu nutnou pro správný a účinný trénink. V rukou pevně svírá stabilizační hole s nastavitelnou výškou,
které spolu se zastaralými běžeckými lyžemi tvoří stabilizační systém bránící přepadnutí vzad, vpřed nebo do stran. Díky tomu je zajištěn dokonale rovný postoj, který je v jeho disciplíně vyžadován a hodnocen. Na fotografii si také můžete všimnout černého terénního auta britského výrobce. Nabízí se otázka: Proč tam je? Odpověď je prostá: Britové předsedají svazu neakrobaticky pózujících lyžařů, proto vyslali do akce tajné agenty z MI6, aby sledovali průběh příprav a zjistili, zda český reprezentant nedopuje. Díky tomu, že sportovec už má něco za sebou a jeho zrak mu moc dobře neslouží, nebyli agenti postřehnuti. Tento stav nahrál agentům, kteří nahrávku skvěle využili, odebrali vzorky krve a zjistili, že český reprezentant užívá nepovolené látky – doping dovezený z Ruska, kde začínají vyprazdňovat sklady. O několik dní později byla českému národu oznámena zdrcující zpráva: jedinému českému reprezentantu v neakrobatickém pózování na lyžích byla kvůli dopingu zakázána účast na všech závodech. Tak skončil sen o další zlaté medaili pro Českou republiku a také příběh o neakrobaticky pózujícím lyžaři, který si nevšiml černého auta na bílém sněhu. Jáchym Líva
Perličky z hodin Za zaslání většiny perliček tohoto čísla vděčíme profesorům – děkujeme! Nenechte se zahanbit ani vy a pošlete nám perličky ze svých hodin na redakční e-mail: prazacka-element@seznam.cz. Profesor: „Cože? Malí Germáni přijedou? A kdy?“ Třída: „ZÍTRA!“ Profesor: „A to budeme zase odpadat?“ Třída: „JO!“ Profesor: „No to je v prdeli.“ Profesor: „Čím bakterie pomáhají člověku?“ Student: „Díky bakteriím můžeme mít zubní kazy, což není dobré pro tělo, ale pro zubaře (člověka) ano.“ Profesor: „Tak kolik je třeba... pět děleno dvěma?“ Studentka: „Já nevím... hodně...“ Profesor: „Ale no tak...“ Studentka: „Tak málo.“ Profesor: „To je přece docela jednoduchý, to se dá i zpaměti.“ Studentka: „No dobře, já fakt nevím... 2,3?“ Učitelka: „Kdo to byl trubadúr?“ Studentka: „To je nějaká prevence proti AIDS, ne?“ Profesor: „Co je larva?“ Student: „Těleso, z nějž se vylíhne organismus (např. obratlovci).“
12
Element
Stereotypní představy o povolání (maturitní slohové téma č. 3)
zadaný slohový útvar: původně fejeton, ale Element snese všechno…
Odměření úředníci, začmouzení kominíci, nepoučitelní učedníci, všeznalí učitelé… které další povolání by tak jednoho u maturitní práce mohlo napadnout… no a co třeba paní Hodnotitelka maturitních slohovek?! (V letošním roce se maturitní slohy poprvé po asi dvou nehodnotí ve škole, ale až někde daleko… kde, toť otázka.) Daleko, předaleko, za devatero horami, devatero řekami a Devatero pohádkami ležela malebná vysokohorská obec Zermatt. O tomto kouzelném, bájemi opředeném, městečku se vyprávěly pověsti snad na všech českých školách. Jedno je však jisté: Zermatt leží tak vysoko, že sem noha ostatních lidí ještě nikdy nevkročila. A tak se sem tam stane, že zde dojde ke genetickému driftu (více biologických informací v kabinetu Macela–Poláček). Proto se některým může zdát místní populace natolik vzdálená běžnému světu. Nyní se však vraťme k tématu (neb se již strhávají body!). Inu, bydlelo zde x Hodnotitelek. Hodnotitelky vypadaly všechny stejně, a tak budu popisovat jen jednu (anebo všechny, to si vyberte). Nu tedy, Hodnotitelka bývá (podle starých literárních tradic) oděná do červených botek a zeleného sáčka. Jednoho odpoledne seděla jedna Hodnotitelka na pohovce vedle mourovaté kočky. Na klíně měla jakési papíry s čarovými kódy (stejnými, jaké najdete na toaleťáku v Lidlu) a řádky s ručně psaným textem. Textem psaným do vymezených polí mladou neohrabanou rukou, která byla asi beztak zvyklá psát jen na počítači. Líný šmejdi! Ale co se nestalo! Kočka nám načůrala do vedlejších archů, pak se slastně zvedla a odkráčela… No co, stejnak by to určitě bylo za pět… Opravujeme, opravujeme… jéje!, varná konvice dovařila, je čas na café… ale ještě musíme doopravit tuhle písemku, no co, tak nějakej bod sem, nějakej tam, pětkou nic nepokazíme… zvedne se, a jak se zvedne, vypadne jí z levé kapsy malá legitimace s velkým zašlým nápisem a u toho nápisu nějaký srpy, kladiva a další užitečné pracovní nástroje. Dochlemtá café, sedne si a pokračuje ve škrtání, když v tu chvíli se náhle, nečekaně rozezní načerveno nabarvený telefón. Zvedne sluchátko a na druhé straně je (dnes již bývalý) starosta Zermattu Pavlov Zellenny zvaný „Mrož“. Mrož jí chce nutně sdělit, že je třeba zvýšit % úspěšných u PZ ČJL MZ 2017. Na to Hodnoti-Telka nereaguje nadšeně, neboť sděluje Mrožovi, že velkou část ZA PZ ČJL MZ 2017 „pochcal kocour“, a tedy jí nezbývalo než hodnotit rovnou pět. Kdo by se v tom přece chtěl hrabat… Mrož není spokojen, ale přeci jen ho napadne řešení – Hodnotitelka by měla podle
něho hodnotit za jedna ty, které nejsou pomočené a které dosud chtěla hodnotit za pět. Hodnotitelka ale opáčí, že neví, které, protože těch, jež hodnotila za pět, je hodně. Mrož chvíli usilovně přemýšlí, a pak dojde k závěru, že nejlepší bude hodnotit za jedna ty, kteří nenapsali vůbec nic, protože se nedopustili žádné „gramatické, mluvnické, stylistické či jiné chyby“. Cituje přitom § 125 odst. 3 Zákona Zermattu. Hodnotitelka položí sluchátko a učiní tak, jak jí Starosta pověděl. Opraví další dva slohy. V tom si však uvědomí, že začíná na Nowě Práskal!, známý to večerníček o celebritách. Po Práskalovi! se ale ještě musí podívat na Krimi, načež si vezme berličku a doťapká opět na sofa, kde už na ni čeká kocour. Usadí se a vezme do ruky další ZA (záznamový arch). Zrovna se dostala k vyprávění. Ale to sepsané na ZA jí připadá povrchní. Po hlubokém prožitku z Televizních novin je zde jednoznačně málo krve. Málo nožů. Málo seker. A málo brokovnic. Nechce přece číst, jak nějaký trosečník sbírá na ostrově ovoce a kamarádí se s domorodci… mnohem akčnější by bylo, kdyby býval všechny domorodce umlátil kokosovým ořechem. Tomu slohu jasně chybí děj! A je to za pět! Opět se rozhuláká telefon a opět Starosta. Ten sděluje, že je pro změnu propadlíků málo a že je to v zájmu existence Zermattu (vyšší místa si prý stěžují, že Zermatt propustí každého, a že je tak zbytečný) nutné urgentně řešit. Hodnotitelka je silná vlastenka a patriotka a svůj rodný Zermatt nadevše miluje, bere tedy do ruky zbytek ZA (asi 150 ks) a vhazuje je do krbu. Pak si však uvědomí, že by si Spálení mohli stěžovat. Žhaví proto červený telefon a volá Starostovi. Nažhavený Starosta dlouho, ale opravdu dlouho přemýšlí, až přemyslí: tak se to prostě někde ztratilo, Zermatt leží za devatero horami, devatero řekami a Devatero pohádkami; je pro smrtelníka nedostupný… Hodnotitelka zhodnotila: moudrý to Muž, a šla si (š)lehnout. Omlouvám se všem, kdo to musí číst, ale když jste dlouho nuceni ke schématu, může se stát, že se všechny slohové (i jiné) zábrany protrhnou… Zároveň není jednoduché být synem češtinářky věčně (a jak všichni pedagogové vědí, zcela neopodstatněně) lamentující právě na osady ve švýcarských velehorách… Podobnost užitých jmen se skutečně existujícími je čistě náhodná, příběh (dá-li se to tak nazvat) je fikcí a výplodem choré duše. Pojmenování „Mrož“ není z hlavy autora, nýbrž jeho matky Anety Galkové. Kryštof Dobeš
13
Francouzské okénko
...no není to krása?
Život je jen náhoda – alespoň tak to zpíval pan Werich a tato myšlenka se stala i tématem tohoto elementárního čísla. Dlouho jsem přemýšlela, jestli ho použít jako vodítko k tomu, o čem bych vlastně měla psát, protože, řekněme si to upřímně, celý můj pobyt ve Francii je sled (většinou krásných) náhod. Nakonec jsem se rozhodla a vybrala jednu z největších náhod, která se mi tady přihodila. „Před velikonočními prázdninami pojedeme na výměnný pobyt do České republiky.“ zaznělo hned na mé první francouzské hodině dějin umění v tomto školním roce. Těm, kteří mě alespoň malinko znají, je asi nad slunce jasné, že jsem se začala pochechtávat. Nutno podotknout, že v té době ještě velká část mojí třídy netušila, odkud jsem se na Lycée Mistral vlastně vyloupla. A taky to, že jsem nedokázala dost pohotově a správně zareagovat na jejich překvapené výrazy – a tak jsem se, pobavena celou tou (v té době zdaleka ne jedinou) mírně trapnou situací, do které jsem vlastně dostala sama sebe, rozesmála ještě o něco víc. Abych se ale dostala k tomu, o čem chci psát… Jak paní profesorka řekla, tak se stalo. Poslední týden v březnu jsem absolvovala se skupinou osmnácti Francouzů výlet po České Republice a opravdu si myslím, že stojí za to se s vámi podělit alespoň o pár zajímavostí, které jsem vypozorovala. Pro studenty francouzštiny
to bude nejspíš něco, co neznají, protože (zatím) na naší škole francouzské výměny neprobíhají, a pro studenty němčiny to bude třeba zajímavé srovnání. Když vám přijede návštěva z ciziny, stanete se najednou takovým zvláštním turistou, kterého zajímá hromada míst, na která už dávno zanevřel, ale který může zároveň nabídnout i jiná místa než Karlův most a Pražský hrad. (Což se také stalo.) Nutné je pouze umět trošku improvizovat a nelpět na programu, protože jde často o místa, která vás napadnou až během procházky. U mě to byl například „nekonečný tunel“ z knížek v Městské knihovně. To vám jako zajímavost pro cizince doporučuju. A celkově, být trošku kreativní
Reakce na sochy gigantických mimin na Kampě ☺
14
Francouzské okénko a umět odmítnout některé, skoro až hloupé, nápady (jako například právě přecházení Karlova mostu) se rozhodně vyplácí a vězte, že i návštěva bude nakonec šťastná. My jsme měli na projití Prahy bohužel pouze dva dny, takže jsem sestavila trasu, která zahrnovala co nejvíce hezkých míst v Praze (a samozřejmě taky nějaké ty turistické taháky). Šlo ale o trasu povětšinou pěší, což se ukázalo jako mírný problém. Francouzi (respektive francouzští studenti) totiž nejsou zvyklí chodit. Možná je to tím, že buď bydlí ve škole na internátě, nebo dojíždějí speciálním školním autobusem – což mi přijde jako jediné rozumné vysvětlení – nicméně ať je to jak chce, chodit moc nepotřebují. Takže pokus je vytáhnout například na Petřín (po výšlapu na Hrad, kam jsme se nakonec nedostali a prohlídce výstavy ve Valdštejnské jízdárně) dopadl neúspěchem. S remcáním se dostali přes první „převýšení“, poté využili mé chvilkové nepozornosti a všichni se rozplácli na trávě. Zvednout je byl skoro nadlidský výkon. To jsme ale byli tak ve čtvrtině cesty… Asi vám nemusím říkat, že například večerní cesta z I. P. Pavlova, přes Tančící dům a Náplavku až k Vyšehradu se bez otrávených výrazů neobešla. I když byli nakonec spokojení, protože by je prý nikdy ani nenapadlo tam jít. Ať chceme, či nechceme, pokud mluvíme o Francouzích, nějakým způsobem se vždy dostaneme k tématu „jídlo“. Tentokrát vás musím ale spíše varovat. Nechtějte zažít hladového Francouze. Takového bych totiž přirovnala k malému dítěti, které se za hlasitého řevu válí půl hodiny po zemi v obchoďáku, protože mu maminka nechce koupit tu hračku, kterou přece tak moc potřebuje. Jediný rozdíl je, že hladový Francouz nekřičí. Nejdříve remcá, neustále kouká na hodinky a ptá se po jídle. Po nějaké chvíli, kdy se mu stále nedostává potravy, přicházejí pomlky v mluvení až, po půl hodině od započetí „hladovky“, přestane mluvit úplně a už se jen kouká na hodinky a tváří se jako by měl každou chvíli padnout na vyčerpání. No, a když
...ale jsou hraví! (Když zrovna nemají hlad ☺)
takových máte celou skupinu, občas si můžete připadat, jako by mělo jít o krk vám. (Poznámka – pokud Francouz mlčí, je to špatné znamení. Téměř bez výjimky.) Nutno ale dodat, že jídlo je pro ně doopravdy rituál. Takže i kdyby se Francouz například zrovna brodil po pás v ledové řece a v půlce by nastal čas oběda, zastavil by, usadil se na nejbližší kámen a minimálně 40 minut by obědval. Co na tom, že už necítí nohy. Jídlo je jídlo. A tak to není pouze s obědem, jde o všechny jídla během dne, včetně odpolední svačiny (většinou mezi čtvrtou a pátou hodinou). Takže v tomto ohledu to s nimi opravdu není zrovna jednoduché a je lepší se vybavit nějakou železnou zásobou, kterou si hladového Francouze případně udobříte. Když je jich ale více, je lepší znát po cestě pár „občerstvovacích stanic“,
I na trdelníky došlo ☺
15
Francouzské okénko jen tak, kdyby náhodou. ☺ Což mi připomíná, že si moji francouzští kamarádi (nakonec jsme se stihli najíst bez ztrát na životech, takže mi bylo odpuštěno a stále je můžu nazývat svými kamarády )☺ všimli jedné zvláštnosti. Jednou se nám stalo, že bylo potřeba si trošku pospíšit a tak jsme si koupili jen něco malého k jídlu, když tu se najednou ozvalo „Teď jsme jako Češi, jíme za chůze!“ na to s dovolením navážu otázkou. Přišlo vám někdy jako něco divného jíst za chůze? Dokud jsem neodjela pryč, přišlo mi to jako něco normálního, respektive jsem nad tím vlastně nikdy nepřemýšlela. Čím víc mi to ale vrtá hlavou, tím víc si uvědomuju, že to asi vážně dokáže ovlivnit celý způsob života, a že na tom „jihofrancouzském“* přeci jen něco bude. Jak probíhala výměna v následujících dnech v rodinách (poté, co jsme odjeli do Hradce Králové, kde má (zatím) moje lycée partnerskou školu) vám bohužel nepovím, protože jsem u toho nebyla. Co vám ale říct můžu je, že takové zděšení, jaké jsem viděla v jejich očích po vysvětlení jak u nás probíhají Velikonoce, jsem snad ještě nikdy u nikoho neviděla. Myslím si, že i přese všechnu snahu dovysvětlit, jak to s těmi pomlázkami vlastně je, si už navždy budou myslet, že jsme národ barbarů, kde kluci na Velikonoční pondělí mlátí hlava nehlava klacky/větvemi (protože pro pomlázku ve francouzštině výraz neexistuje) slečny (dokonce i cizí!), které jim za to ještě poděkují a často je i nakrmí a napojí. ☺No co jsme to za národ? Jíme za chůze
16
a máme takové prazvláštní tradice… Celkově je pro mě ale tato zkušenost víc než pozitivní. Člověk si zase vyzkouší něco nového, má na starosti člověka (v mém případě skupinu), který by se o sebe v Česku téměř nezvládl postarat, protože co se Francouzů týče… jak to mají s angličtinou všichni asi tušíte (navíc, i když někteří angličtinu docela ovládají, francouzský akcent je něco tak strašného, že tomu Čech není skoro schopný porozumět. Pokud se ptáte, ano, francouzský akcent je horší než český akcent). Asi i díky tomu vám můžu říct, že pokud budete mít šanci zúčastnit se nějaké výměny, nebo někoho alespoň na pár dní „hostit“, nic se nebojte a hurá do toho. Uvidíte svoji vlastní kulturu z jiného úhlu pohledu, začnete najednou i o „svém vlastním“ městě přemýšlet trošku jinak a začnete ho více prozkoumávat a, každopádně, je to sranda. Samozřejmě, i zde hraje náhoda velkou roli a záleží na tom, jestli si se svým zahraničním studentem sednete, ale to je jako se vším v životě. Proč se tedy zbytečně bát? Bez náhod bychom se v životě asi moc daleko nedostali. ☺ * Říká se, že „umění žít“ (franc. Savoirvivre pozn. korekt.) je výsada právě jižní Francie a Provence obzvlášť. Ale byla jsem i v Paříži, která se začíná probouzet až někdy kolem deváté hodiny ranní. Zvláštní, ale podle všeho jim to funguje. Jak, je pro mě ale záhadou. Vaše Mula
Dění na škole
Výměna Praha–Straubing V pátek 24. března 2017 jsme se (kvinta D) před druhou hodinou odpolední vydali na pražské hlavní nádraží, neboť nás čekala druhá část výměny se studenty z bavorského městečka Straubing. Shledání s našimi německými partnery bylo milé a zanedlouho jsme si již každý odváděli „toho svého“ k sobě domů. Ještě týž den jsme se sešli v pizzerii, následující den již ale začínal nejprve společný, potom soukromý víkendový program. V sobotu jsme naše hosty provedli historickým centrem Prahy, poté jsme se již každý zvlášť (nebo ve skupinkách) vydali třeba do zoo, po nákupech, na Vyšehrad,…
Během pracovního týdne jsme navštívili muzeum voskových figurín Grévin, Petřín, Žižkovskou televizní věž, TEPfaktor, také jsme však pracovali na projektech na téma „Osobnosti“. Celý týden ukončila čtvrteční „Abschlussparty“. Zbývalo jen zabalit a v pátek 31. března ráno vyprovodit naše hosty tam, kde jsme je před týdnem přivítali. Výměna se všem zúčastněným líbila, někteří z nás se se svými výměnnými partnery zajisté potkají i v budoucnu. Opět jsme si ověřili, že dokážeme docela obstojně komunikovat v němčině a že to tedy s námi není tak špatné. Už jen udělat to „dé es déčko“. Heda Ghlimová
17
Poezie
V poštovní schránce Doufala jsem, že nezapomeneš, že si vzpomeneš, že odpovíš. Víš, není to vztek, co proudí mi v žilách. Jen občasná lítost. A zlost. A naděje, že až ji otevřu, bude tam. Jenže není. Heda Ghlimová
Karneval stáčím se v uchu po vzoru zmije zmije se sluchu nedožije přepásám ústa do zobáku vtírám se do hejna ptáků zobeme zrní skrze masky držíme zmije za ocásky tu dravým ptákem pak zas had prostřídám kůži nastokrát Tanith
18
Poezie
Přízrak naděje Skořápek ořechových proud se Ti o ramena rozbíjí a kabát jak by nocí uhelnou chtěl pplout pouhý pohled nadějí zabíjí. V čekání na poslední metro, které již nejede. Již nikdy víc, posadila ses na lavečku a bílé světlo límečku jak půlměsíc v chmuru nocí pražské ožralé kapánek naděje naleje. Kryštof Dobeš
De Trinitate Ach, kéž nepřijde nazmar, krásný ten Stvořitelův dar Ježíš Kristus, slávy Král, sám se za nás v Oběť dal Svatých sbor, duší ten živých brus, dí „Veni, Creator Spiritus!“ Život není jen náhoda, toť budiž naše výhoda Bistricius
19