Jako by se vrátila

Alžběta Šejnostová

TByla temná noc, měsíc nov a lid spal.

Tarván seděl opět nad městem, sledoval první zimní hvězdy a mrzly mu kotníky. Byla temná noc, měsíc nov a lid spal. I když měl uši schované pod čepicí, slyšel sinfonii jinovatky, obrůstající trávu, a námrazu, která se snažila prosáknout skrz okna. Všechno praskalo a cinkalo, jako by tisíce maličkých nožiček utíkalo přes rampouchy na okapu. Sníh však nebyl žádný.

Tarván byl sám, tak jako pokaždé, když sledoval hvězdy a doufal. Vyrostl a byly mu krátké kalhoty. Měl po celém těle husí kůži, ale uvnitř žeber mu hořelo. Hlava se mu klonila hned na jednu, hned na druhou stranu, jako by si pobrukoval. Prsty na rukou i na nohou byly neposedné, chvilku loupal lišej na střeše, chvilku si žmoulal kabát, pak si prsty propletl a zahříval. Měsíc vyšel brzy, byl velký a žlutý a promlouval mu do duše. Dokázal prohlédnout skrz naskrz

Tarvánovo dlouhé tělíčko, neboť seděl jako na výstavce, byl jednoduchý cíl. V hlavě měl varhany a kostelík a těšil se, až bude moci hrát, nemohl se však odtrhnout od toho měsíce a hvězd rozesetých po celé obloze, přemýšlel. V hlavě se mu slévaly všechny myšlenky do jedné a on otevřel oči ještě víc a viděl to co nikdo jiný ne.

V té tmě, hluboko pod sebou, někde po starých schodech, scházela osoba. Divná, divná to byla osoba. V tuto noční dobu, v tuto roční dobu, v tomto oblečení. Byla skryta ve stínu budovy a Žlutý měsíc ji neviděl, nemohl ji prozářit svými paprsky, tak jako prve Tarvána. Nejprve to byl pocit, potom myšlenka, nakonec obraz. Viděl ji, ale nebyl si jist, že tam byla. Možná jen snil, možná na té střeše pod dohledem Měsíce usnul. Snil totiž tak často, ať spal či ne, že nedokázal rozeznat představy od snů. A jako když odlétá hejno černých havranů, viděl stále zřetelněji schody, uličku pod ním a v té tmě ji, osobu. Jako kočka šla neslyšným krokem, vychutnávala si noc a směřovala dolů ke kostelu. Tarván jen seděl, ani nedutal, čekal, co se stane dál, viděl osobu a číhal zvědav, co udělá. Pak zašla za roh a nikde se nic ani nepohlo, město zpustlo a ztichl tlukot srdce. Jen

Měsíc visel na nebi, žlutý a majestátní a za ním nespočet zářivých hvězd. Tarván se vyšvihl na nohy, chtěl odejít, pryč z města a najít tu osobu. Ale nemohl. Co všechno by ubohý Tarván promeškal, odešel-li by. On měl lidi rád, mohl by je opustit kvůli sobě samému? Nemohl, a tušil, že nemá žádnou jistotu. Znovu si sedl a zavřel oči.

Ten pocit se mu rozlil po těle, nebyl ani dobrý, ani špatný. Byl vlídný. Tarván ho poznal, chyběla mu.

Pod skalním převisem aneb naše DoFE expedice

Alžběta a Lucie

PPod skalním převisem aneb naše DoFE expedice

V rámci plnění bronzové úrovně certifikátu DoFE jsme si naplánovali expedici v oblasti Kokořínska. Expedice bronzové úrovně musí trvat aspoň 2 dny a 1 noc a účastníci musí denně věnovat 6 hodin cílenému úsilí. Cílem naší expedice bylo nafocení kokořínských skalních útvarů.

Sobota 8.10.

Scházíme se v 8:15 na Hlavním nádraží v Praze, pět Pražáků a dvě nebohé duše z Vlašimi, které musely vstávat před šestou hodinou ranní. Do Mšena nás veze Kokořínský expres, krásný historický vláček, který si někde zapomněl druhý vagón. Cestující tudíž stojí, sedí a pomalu i leží všude, kde můžou. Po dvou a půl hodinách padání, přetřásání a tlačení se všichni členové expedice dobře znají. Z Mšena vyrážíme s drobným zpožděním. Fotíme skály a užíváme si pobyt v přírodě, ze kterého je nejvíce nadšený čtyřnohý člen naší expedice, Levandule.

Cestou potkáme skupinku turistů, kteří nám radí jít na Pokličky (místo našeho oběda) jinou cestou. Bohužel pro nás je neposlechneme a jdeme dál podle plánu. Po náročném vystoupání 128 pekelných schodů se hroutíme na Pokličkách. Výhled je ale krásný a užíváme si příjemný oběd. Po setkání s kontrolérem naší expedice vyrážíme dál.

Nocujeme pod skalním převisem, nacházejícím se v hustém lese, v údolí mezi dvěma skalami. Okolo 18 h je již tma jako v pytli. Společnost nám dělá lebka divočáka naražená na jeden ze stromů. Zhltneme teplou večeři a jde se na kutě.

Neděle 9.10.

Vstáváme v sedm, ještě za tmy. Snídáme kaši, balíme, uklízíme po sobě převis a vydáváme se opět na cestu.

Docházíme ke Klemperce, jeskyni, kde bychom byli spali, kdyby převis nebyl již obsazený. Klemperka, umělá jeskyně vytesaná do kvádrových pískovců, má dvě části. Jednu výše položenou a druhou vytesanou hlouběji ve skále. Je to ohromující místo, ale jsme rádi, že jsme tam nespali. Abyste se do jeskyně dostali, musíte vyšplhat po žebříku do výšky pěti metrů. Kdo by po tom chtěl slézat v noci na záchod? Okolo druhé hodiny přicházíme do Liběchova, konce naší expedice. Krátce expedici zhodnotíme, co jsme se naučili, co bychom příště udělali jinak, nejlepší zážitek, a jedeme dom.

Co je to DoFE?

Mezinárodní cena vévody z Edinburghu je mezinárodní program pod záštitou britské královské rodiny, který motivuje k osobnímu rozvoji všechny mladé lidi ve věku od 14 do 24 let.

V překladu do lidštější češtiny, DoFe tě donutí překonat lenost, zamakat na sobě, pomoct druhým, a ještě za to dostaneš certifikát! Plní se 4 kategorie: dobrovolnictví, dovednost, pohyb a expedice.

Co mi DoFE přinese?

Získáš mezinárodně uznávaný certifikát, třešničku na dort v životopise najdeš si čas na pomoc druhým či životnímu prostředí překonáš lenost procvičíš si plánování a komunikaci

Co DoFE přineslo nám? Alžběta, 17 let O dobrovolnictví jsem přemýšlela již dříve. Ale až teprve v programu Dofe se myšlenka změnila na realitu. Díky němu jsem objevila nedaleké komunitní centrum Motýlek, které se stará o dětství i dospívání dětí se zdravotním a sociokulturním znevýhodněním. Do Motýlka chodím pomáhat i teď, po skončení programu, práce mě totiž velmi baví.

Lucie, 18 let Z dobrovolných činností jsem se rozhodla pro pomoc jedné mamince s hlídáním jejího syna, který musí být neustále pod dozorem. Je diagnostikován s těžší formou ADHD. Díky této zkušenosti jsem si uvědomila, jak moc důležitá je snaha porozumět ostatním a trpělivost, kterou tato práce vyžaduje. Díky DoFE jsem také zjistila, kterým kariérním směrem se chci v budoucnu vydat.