OKNO

Ema Banghová

Neozývalo se nic, než-li to bílé prázdno, které se teď zdálo až neuvěřitelně hlučné. Seděl jsem na oprýskané dřevěné židličce, jejíž lak byl již povětšinou seškrábaný, stejně tak jako zdi toho malého pokojíku, ve kterém jsem se nacházel. A jelikož jsem ten malý čtvercový pokojík, se čtyřmi stěnami znal až neuvěřitelně dobře, můj zrak se neopíral o ty nejviditelnější předměty, ale zajímaly ho malinké rožky, šmouhy na zbylé omítce, pavučiny či díry ve ztrouchnivělém dřevě parket. Jinak řečeno – ve starých známých věcech hledal věci nové a skrytější, snad zajímavější, snad i důležitější. A tak jsem seděl u starého pokresleného stolu a díval se z okna. Nedíval jsem se však na krajinu toho světa venkovního, ale pozoroval jsem tu tvář, která na mě z okna hleděla a která se matně odrážela ode mě samého, jelikož venku panovala tma. Hleděl jsem do vlastních očí a byl si absolutně jist, že ty se zase dívají na mne. V tom tmavém okenním rámu pocukrovaném snětí prachu mé zorničky byly to jediné, co zářilo, pak už byl jen lehký náznak mé vlastní siluety a poté černo. A v tom černu se objevovaly moje myšlenky – odtud totiž pocházely. Byly se mnou všude, jako stín za mnou pluly, ale teprve když nastalo to ticho a setmělo se, byly poznat zřetelně – daly o sobě nepřehlédnutelně vědět.

Přemýšlel jsem o tom, co jsem, kdo jsem a kdo nebo co chci být. Jestli jsem někdo. Jestli jsem to já. Jestli nejsem jen jeden z mnoha. Jestli je na tomto světě vůbec potřeba ještě někoho.

Jestli to, co jsem si v hlavě stvořil – vlastní idylu sama sebe a perfektního světa má nějaký smysl. Jestli když budu moc jako někdo jiný, nebudu nikdo.

Po chvíli tyhle tichoulinké hlásky v mé hlavě utichly, jenže poté se zase vrátily a pak se to opakovalo znovu a znovu. Nemohl jsem před nimi uprchnout. Možná proto, že jsem nebyl dost silný, možná proto, že jsem neměl dost odvahy. Byl jsem vězněm vlastního těla. Myšlenky mě mučily, trýznily a sužovaly tak bolestně a nemilosrdně, že jsem to už nemohl vydržet. Nevím přesně, proč jsem udělal zrovna tohle, zřejmě jen ze zoufalého nutkání udělat něco, něco, ať už to bylo cokoli. Vzal jsem za malou kličku a otočil ní. Se skřehotavým vrzáním se okno otevřelo. Vyvalilo se na mne to svěží ledové chladno, které člověka dokázalo svázat nelítostně pevně, obemknout jako železná klec a prostoupit mu až do úplného nitra, kam se nedostane ani jeden jediný paprsek slunce – tedy alespoň tak tomu bylo u mě. Zažil jsem tu zimu jenom párkrát, ale přesto si ten pocit pamatuji dodnes. Bylo to vždy na podzim, jelikož právě v tomto ročním období byl paradoxně ten mráz urputnější, než kdyby byla tuhá zima. Z úst mi vyletěl malý obláček mlhavé páry, pak však zmizel, dokud jsem nevydechl znova. Bosé nohy jsem si teď vyložil nahoru, na židli, abych si mohl třít zkřehlými prsty ještě zkřehlejší prsty na nohou.

A v tu chvíli, v tom jedinečném okamžiku, tehdy, kdy ještě před pár vteřinami se má mysl zabývala nádhernými malichernostmi tohoto prazvláštního světa, jsem najednou z ničeho nic ztuhl a uvědomil si to. To všechno, o čem jsem hloubal a přemýšlel, to všechno, co ještě před chvílí zastiňovalo mou mysl, rázem neexistovalo. V černé hloubi tmy jsem nalezl odpověď na všechny ty otázky.

Až teď jsem si ale uvědomoval, že jsem je mohl najít kdekoli jinde, v rožku bílých stěn, v díře parket nebo v tom okně. Snad je svět také jednou uvidí. Nejdříve bude hledět na jasné a jednoduché věci, které vidíme při prvním pohledu na okno. Později však, po chvíli, ale také po spoustě let, může spatřit ten malý detail, tu titěrnou malichernost, která je ale tou nejdůležitější věcí, která dělí každé okno od jiného. Která činí tu jedinečnost a výjimečnost. Spatří v okně vlastní odraz a už nikdy se nebudeme dívat pouze a jenom na povrch.