Element 21 březen - Rozkvět

Drazí lidé, s novým jarem přichází i nové číslo Elementu. Už jsme za půlkou tohoto školního roku, pro někoho příjemná, pro někoho znepokojivá zpráva. Ať tak či onak, je jaro, čas krásy, energie, lásky a naděje. Do života se vrací světlo a dává nám růst. Rodí se v nás nové nápady a myšlenky, chceme se smát a být šťastní, jaro nám dává nové možnosti. Škola je v plném proudu a lidé zde žijí. Díky všem členům redakce můžete číst toto nové číslo a bavit se nad jeho články. Slunce nám svítí nad hlavou a snadno se zasníme nad tím podivným světem, který se točí nesmírnou rychlostí kolem nás.Všichni máme plné ruce práce a snažíme se stihnout všechny naše povinnosti, ale zkusme se na chvilku zastavit, najít krásu v každém okamžiku a odpočinout si. Hledejme potěšení v maličkostech.

Příjemné čtení.

Alžběta Šejnostová a celý tým Elementu.

JAK NÁM KVETE ČASOPIS

ANTICKÉ RÁNO (Dominik Puc)

DĚLAJÍ OPRAVDU ŠATY ČLOVĚKA

PODIVNÁ, DRESKÓD

JAKOBY SNIL, LIDSKÉ KVĚTY

8. BŘEZNA, MALINKÉ RADOSTI

ROZKVĚT ŠERA, GIN (Dominik Puc)

ROZPOJENÉ STÁTY

PROFESORSKÉ CITÁTY, ZLATÝ DÉŠŤ

HANAMI

NOVÝ ROK, NOVÉ PROBLÉMY

SNĚŽNÉ SLEPICE

ELEMENT

školní časopis

vydání číslo 5, březen 2023 elementgnp@gmail.com

@elementgnp

Gymnázium Na Pražačce www.gymnazium-prazacka.cz

sponzor

Klub rodičů a přátel školy sociální sítě

Ema Nejedlá

Sára Stejskalová

autoři

Ema Banghová

Kateřina Krupová

Alžběta Šejnostová

Lucie Sekotová

Klára Domšová

Sára Pánková

Sára Šoltysová

Dominik Puc

ilustrátoři

Sára Pánková

Dina Holešovická

Lucie Sekotová

Alžběta Šejnostová

vedení

Ema Nejedlá

Alžběta Šejnostová

grafika

David Krumpl

Redakce elementu tímto děkuje za sponzorování od klubu rodičů a vedení školy

JAK NÁM KVETE ČASOPIS

Náš školní časopis Element, který poprvé vznikl už v roce 2011, si prošel mnoha změnami. Postupně vzkvétal a stále se mnohem více zaplňoval články, povídkami a básněmi od nadaných studentů. Občas ale i ten nejkrásnější rozkvět může něco zastavit nebo překazit. ELEMENT nám na chvíli ,,usnul”. Po několikaleté odmlce se ho podařilo probudit studentům v roce 2016. Přišly tak nové obálky, články, básně, témata a časopis si hned získal spoustu příznivců. Začal nám tedy vzkvétat. Bohužel se však nepodařilo zabránit jeho spánku napořád… Dřívější čísla ELEMENTU jsou dohledatelné přes webové stránky naší školy. Přesto spousta lidí historii našeho studentského časopisu znala jen jako jedno číslo připomínající 60. výročí Pražačky, které snad dodnes stále leží ve studovně.

Je jasné, že za takovým vznikem nového čísla se skrývá mnoho úskalí. Boj s nimi je někdy náročnější, než porážka sedmihlavé saně… Je tedy na čase vás seznámit s tím, jak tento novinářský boj vypadá: První rána je už samotný výběr tématu. Jak vymyslet něco poutavého a zajímavého? - to může být dost složitá otázka.

Když se konečně celá redakce shodne, nastává problém druhý: ,,Co napsat za článek?!”

Přestože nám běžně hlavou proudí mnoho myšlenek, teď nás najednou nic nenapadá. Při hlubším rozjímání nad smysluplným příspěvkem, se člověku zpravidla nejvíce zatemňuje mozek… Ale chce to zachovat klid - do deadlinu je času dost. Jen si nastavit připomenutí do mobilu a potom, s ledovým klidem, že brzy něco vymyslíme, na náš úkol zapomeneme.

Dny ubíhají a termín se blíží. Buď nás Múza políbí a opravdu něco zábavného napíšeme, nebo nastává noční můra všech novinářů…Co to

je? Tak si to představte: Je sobota večer, nemusíte se zrovna učit a chcete si své volno užít čtením, nebo sledováním oblíbeného filmu. Najednou vám na telefon přijde oznámení: PŘIPOMÍNKA DEADLINU NA ČLÁNEK Z ELEMENTU!!! Ta nejhorší očekávání se naplnila. Za celou tu dobu jste na nic nepřišli a nechali jste to (zase) na poslední chvíli. Za trest si neodpočinete. Co nejrychleji jdete zpracovat směsici všech spontánních nápadů. Občas je tahle práce “pod tlakem” důležitá, protože až při ní mě napadnou ty skutečně zajímavé věci. Ale i tak, nechávat si práci na poslední chvíli spíš nedoporučuju!

Po dokončení tohoto nadlidského úkolu hrdě odešlete svůj výtvor na společný disk. Stejně jako všichni ostatní netrpělivě očekáváme příchod nového čísla.

Ale tam, kde něčí práce končí, začíná zase jiná. Grafika - složitý úkol, který si bere velkou část vašeho volného času. Je to náročná práce a všichni grafici ELEMENTU si také zaslouží dostatečný obdiv. Po grafické úpravě ještě zbývá domluvit tisk a nové číslo je na světě.

Psaní nemusí být jen náročné a rozhodně není nudné. ELEMENT je stále v rozpuku a být členem redakce přináší také velké množství výhod. Pokud si chcete procvičit pisatelské dovednosti nebo získávat skvělé známky ze slohu, vymýšlení článků, básní nebo povídek je pro to ideální. Psaní je dobré i k odreagování, uspořádávání myšlenek a k lepší schopnosti se vyjadřovat. Novinářský rozkvět je tu zaručen. Pojďte se přidat a přispívat do našeho časopisu, ať nám stále kvete!

Lucie Sekotová

Antické ráno

Coby křehká amf a, ráno se prodírám lůnem.

Z těch Bakchových slavností neřesti, pošpiněn nevlastním studem. Pohozen ve výhni asfaltu, už schází jen Hefaistův úder.

Zavalen sprškou tvých otázek a vahou všech osobních mouder.

Nemohu vnímat přes hukot všech sov.

Athéna štítem svým kope mi hrob.

Dělají opravdu šaty člověka?

Takhle jednoznačné to nebude. Ano, šaty z nás člověka dělají, ale nejsem člověkem, pokud žádné nemám? Oblečení už do dnešní společnosti patří a pokud ho ve společnosti nemáme, je to anomálie. Ale pojďme se zamyslet nad tím, jak velký vliv má na naše okolí výběr našeho oblečení.

Chovají se k nám lidé podle způsobu našeho oblékání? Myslím si, že oblečení je nejdůležitější při prvním dojmu, pokud někoho neznáme. Když se s někým známe, už tolik neřešíme, co na sobě má, ale jaký je. Pokud se ovšem s někým potkáme poprvé, uděláme si obrázek i z toho, co má na sobě.

Oblečení je důležité v jakékoliv instituci, jak kulturní, tak formální. Podle oblečení poznáme, jestli jde člověk do Senátu nebo na pláž, ale to, jestli má dvě nebo tři děti už nepoznáme. Oblečení je poleva na dortu. Nepoznáme podle ní chuť dortu, možná barvu nebo typ, ale dovnitř dortu nevidíme. Zevnějšek může klamat a my podle něj někdy rychle odsuzujeme. Styl našeho oblékání se střídá, my se vyvíjíme, ale neznamená to, že nás oblečení definuje. To, že si vezmeme tričko Nirvana může znamenat, že známe jenom Smells Like Teen Spirit, ale i to, že jsme byli na každém jejich koncertu a známe všechny alba nazpaměť. Oblečení nejsme my, je to jenom náš doplněk. Někoho nebaví zaobírání se výběrem oblečení, někdo to miluje, ale podle toho nepoznáme, jestli člověk je nebo není nadchnutý do něčeho jiného v životě. Kdybychom na sobě měli všichni to stejné oblečení, přesto bychom nebyli stejní.

Oblečení je dost povrchní. Něco jako obal knížky. Některé obaly jsou nádherné, ale obsah je nic moc, a naopak. Přemýšlejme nad oblečením jako nad obalem knížky. Obal může mít něco společného s obsahem knihy, může v tom reflektovat svůj příběh, ale nemusí.

V loňském školním roce se u nás ve škole začalo objevovat téma oblékání a mluvilo se i o tom, jak se máme nebo nemáme do školy oblékat. Bylo nám řečeno, že se objevily stížnosti ze strany pedagogů ohledně našeho oblékání, zejména na to, že někteří chodí do školy v teplákách a některé, údajně převážně studentky, chodí do školy ,,polonahé”. Zdůrazněno bylo, že škola je instituce, a podle toho bychom tam měli chodit oblékaní. Potom jsme se dozvěděli, že bude upravený školní řád a bude zakázané do školy nosit oblečení odhalující břicho, nebo jiné části našeho těla. Na to studenti reagovali menším protestem. Ve škole se objevily plakátky vyzývající studenty, aby si stanovený den na sebe vzali crop-topy ,,dřív, než to zakážou”.

Žák je povinen přicházet do školy čistě a přiměřeně oblečen a upraven s ohledem na to, že škola je formální pracovní a studijní prostředí. Součásti oblečení nesmí nést vulgární či rasově nesnášenlivé nápisy, obrazy a symboly, či propagovat návykové látky. (Výňatek ze školního řádu, platícího od září 2022)

Sice tam není vyloženě napsané, že nesmíme nosit odhalující oblečení, ale myslím, že to, že ,,máme chodit do školy přiměřeně oblečeni” si tak máme vyložit. Přijde mi, že odůvodnění, že škola je formální instituce a my bychom se podle toho měli oblékat (do práce bychom taky v teplákách nepřišli), je relevantní důvod. Zato kdyby důvodem změny našeho oblékání bylo to, že my někoho svým tělem rozptylujeme od vzdělání, vadilo by mi to, protože to není náš problém, ale je to problém toho, koho tím rozptylujeme. Doufám, že to není jeden z důvodů na naší škole.

V listopadu škola zorganizovala přednášku Etiketa nejen ve škole – co o sobě říkám svých zevnějškem a chováním a přednášející byla paní Kateřina Braithwaite z vzdělávací společnosti BW TaLKS s.r.o., které je zakladatelkou. Přednáška byla dobrovolná, ale přesto se sešla plná aula lidí. Bylo mi celkem jasné, že přednáška bude kontroverzní, ale takovou vlnu reakcí a kontroverze jsem nečekala. Zaznělo tam ze strany studentů spoustu zajímavých názorů a poznatků. Tak jsem v den přednášky rozeslala formulář, kam jsem dala prostor spolužákům projevit svůj názor na přednášku. Také jsem ve formuláři položila otázku, zda byli s přednáškou spokojeni. Výsledek byl, že přes 60% odpovídajících bylo s přednáškou nespokojeno. A zde jsou názory studentů z Pražačky na uplynulou přednášku. Jsou to pouze názory, nejsou to fakta, tak to tak i berte. Formulář byl zcela anonymní, ale někteří studenti se pod svůj příspěvek podepsali. Snažila jsem se sem dát co nejvíce příspěvků. Prosím, respektujte názory ostatních. Paní přednášející byla zcela neprofesionální, už na začátku při větě „co se stane v této místnosti, zůstane v této místnosti“, jsem měla pochyby o kvalitě následující přednášky. Nedobrovolným svlékáním studentů

to pokračovalo. Analyzování oblečení každého studenta, který vyjádřil svůj názor, bylo podle paní také v pořádku (nošením roláku se s vámi špatně komunikuje btw). Podnětné názory studentů (ne všechny) byly shazovány a odpovědí na ně byla pořád stejná mantra, že pokud se nějak oblékáme, nemáme se divit jakékoliv reakci okolí. Samozřejmě jsem si také otevřela nové obzory, například, že člověk je zcela ovládán instinkty a pudy a proto se nemáme divit, že si někdo naše oblečení může brát jako pozvánku. Tento tristní (podle mě) názor se paní přednášející snažila obhájit výrokem, že oběť nikdy za své napadení nemůže (protiřečení se vyskytovalo často). Srovnávání jablek s hruškami bylo také časté, člověk by snad ani neřekl, že si bere lyžařské oblečení, protože na lyžích je zima, ale paní přednášející vysvětlila, že si toto oblečení bereme kvůli vstupu do lyžařské společnosti. Plavky by si do školy opravdu nikdo nevzal, ne protože se to nehodí do tak „formální instituce“, ale protože plavky jsou určené k plavání. Ke konci jsme málem viděli podprsenku paní přednášející, což mi přišel jako úplný vrchol všeho. Především protože to byla přednáška o etiketě oblékání a hlavně se odehrávala ve „formální instituci“. Přijde mi až smutné, že našim profesorům nejspíše přijde důležitější abychom se oblékali formálně správně, než abychom do školy chodili v nám komfortním oblečení, díky kterému se nám do školy možná chodí radši a lépe. Je efektivnější učit muže aby o ženě nepřemýšleli jako o objektu, než ženy učit, co si mají kam obléct, aby muže neuváděly do rozpaků. (Toto celé napsala žena, které se ženy také líbí a s oblečením jiné ženy nikdy problém neměla a nikdy ji to od učení neodvádělo)

Myslím si, že slečna přednášející měla velmi dobré argumenty a také že mnohdy ani nebyla proti jistým názorům, ale někteří se hádali dál... Někdo vytrhává zpětně věty z kontextu, ale myslím, že přednášející věděla o čem mluví a dokázala to dobře podat. Bohužel jsme to nestihli celé a zasekli se u toho jednoho osudového tématu: KOLIK KŮŽE SE MŮŽE UKAZOVAT.

Oceňuji snahu školy něco takového uspořádat. Vím, že to není zrovna populární názor, ale upřímně si myslím, že je docela pravděpodobné, že by nám možnost na "debatování" o tomto tématu jinde (jiná škola) ani neumožnili. Snaha je ale jedna věc a to, co se odehrálo, je věc druhá. V tomto případě má škola, ale i samotní žáci z části máslo na hlavě. Ani jedna skupina nebyla schopna dojít ke kompromisu, který je podle mě jediným řešením této situace. A jestli vůbec něco jako zlatý střed v této situaci vůbec existuje. I kdyby existoval, není na ní ani jedna ze zmíněných skupin dostatečně zralá.

Je fakt zklamání slyšet něco takového od ženy. Ze začátku mi to přišlo komické, paní asi moc rozumu nepobrala a plácala úplný blbosti, které nedávaly vůbec smysl a nebyly ani ničím podložené, celá její přednáška byla založená jen na jejích výmyslech a domněnkách. Upřímně jsem čekala, že tam začne někomu číst z ruky jeho budoucnost. Ale následné podporování sexismu, částečně rape culture, zbytečné stereotypizace a kdo ví co ještě? Přirovnání znasilnění k autonehodě? Vyhrožování nezletilým studentům, že se před nimi svlíkne, když předtím řekla, že to bere jako něco sexuálního? Nechutné. Odešla jsem plná zklamání a vzteku.

Přednáška měla zajímavý začátek, i když byla očividně velmi špatně přizpůsobená věku publika. S některými názory, nebo spíše formou jejich prezentace, paní přednášející se neztotožňuji, ale přesto byla patrná její zkušenost v oboru. Až do slidu s mužem v růžovém tričku byla celá prezentace, aspoň pro člověka schopného si informace přefiltrovat a zhodnotit, relativně užitečná. Ale po obrázku tohoto nejasně sexuálního muže nastalo peklo. Každý student pocítil náhlou a nepřekonatelnou potřebu se svést na vlně odporu a taky ukázat že s tou paní nesouhlasí a jak lépe, než úplně stupidní otázkou. Zoufalá přednášející, očividně nezvyklá interagovat s lidmi pod 25 let, neustále vyvolávala dalšího a dalšího studenta s úplně nulovým přínosem do diskuze. Vůbec tomu nepomohlo, že začal vypadávat mikrofon a přednášející se ke konci uchýlila k naprosto nevhodným erotickým poznámkám.

Účastnil jsem se protestu s croptopy, dokonce jsem kvůli tomu skončil v ředitelně, a možná že jsem částečně zodpovědný za tuto přednášku, za což se vám všem omlouvám. S kvalitou a provedením přednášky jsem nebyl spokojen, ale byla to pořád přednáška od profesionálky, s mnohem větším rozhledem v oboru než kdokoli z nás. Nesouhlas s

názory nutně neznemožňuje poučení se, co ale rozhodně znemožní jakékoli vzdělání se je utopení přednášky v nesmyslných, zcestných a sebestředných "dotazech". Mnohem víc než paní přednášející mi tedy vadili mý vlastní spolužáci.

S láskou k Pražačce

Kašpar Juráček

Přišlo mi, že jak názory paní, co přednášela, tak publika, byly často zbytečně extrémní. Ani jedna strana nechtěla připouštět svou chybu, nebo vyslechnout toho druhého.

Přijde mi, že celé to téma prvního dojmu se oblečení netýká tolik, jak bychom si přáli. Myslím si, že jde mnohem víc o vzhled obličeje a těla, oblečení je druhořadé i když má určitě taky svůj význam. Určitě vám už někdy přišlo, že konvenčně atraktivní lidé si na sebe můžou vzít prakticky cokoliv a dostanou pozornost a zájem.

Ale tedy přejdu k dresscodu: myslím, že jelikož se s kantory i mezi sebou nevidíme poprvé (teda kromě nových primánů) tak si o sobě máme šanci utvořit dojem založený na komunikaci, intelektu, hodnotách a ne na oděvu a vzhledu. To, co se mi vždy líbilo na některých profesorech je, že ke každému přistupují stejně, považují názory dívky v croptopu za stejně validní jako názory chlapce v saku a jsou nad oblečení viditelně povzneseni.

Jsou tady bohužel i kantorky, které se mnou nebo s některými mými spolužačkami jednaly nepříjemně a bezdůvodně agresivně, jen proto, že je mi vidět kus mého břicha a zad, který bych neoznačila ani za vyzývavý ani za neuctivý nebo nevhodný, prostě jen populární a moderní móda, kterou s jistotou najdete i na výběrovějších školách než je ta naše. Dresscode mě má také prý chránit před sexuálním obtěžováním, na to můžu říct jen, že profesorka, říkající mi na chodbě, že to, co na sobě mám je nevhodné a že si to už nikdy nevezmu, taky není dobrý pocit. Docela by se dala srovnat s pocitem, který mám, když mi nějaký muž řekne něco nevhodného.

Ráda bych připomněla, že tohle jsou moje osobní názory a že tohle téma je velmi subjektivní :) Lásku a mír všem, měli bychom se jako škola věnovat jiným věcem než je dresscode, ve světě se toho děje dost.

Tak zaprvé, bylo dokázáno, že člověk nemá instinkty a zadruhé, i kdyby je měl, tak znásilňování fakt není instinkt, ale jinak ta přednáška byla celkem v pohodě.

Přednáška byla mimo téma, které jsem očekávala, a to dresscode ve škole. A nejvíc se mi nelíbilo, že ošahávala studenty a jednomu i vyhrnula triko. Přijde mi to neprofesionální a nerespektující vůči studentovi.

O nějakých tématech mluvila i docela v pohodě, ale nějaká mi přišla jako subjektivní názory. Např. když řekla, že pán v růžovém triku je homosexuál.

Od přednášky jsem moc nečekal a moje očekávání byla zcela naplněna. Nejvíce mi vadilo, že myšlenka jako taková dává smysl a dalo by se s ní i souhlasit, ale byla tak zcestně podaná, že se význam úplně zhroutil. Paní přednášející nebyla pravděpodobně zvyklá, že by s ní členové publika nesouhlasili a diskutovali. Přišlo mi, že na konci už byla poměrně konfrontační. Na druhou stranu jsme i my byli postupně útočnější, takže se to dalo pochopit. Nemyslím si, že beseda tohoto typu má nějaký smysl, když se dresscode prakticky neřeší a slyšíme o něm tak jednou za měsíc. Jo a nejsem Oto, ale Ota <3 Ota Špinar 5.D

Myslím si, že to byla nesmyslná hádka bez jasného závěru, obě strany se chtěly hádat a k ničemu to nevedlo. Nejmenovaná studentka nebyla schopná přijmout jakoukoliv konstruktivní kritiku a pořád si jela tu svou mantru, nejvíce mi vadilo, jak se ptala jestli její oblékání někoho uráží, nikdo se nepřihlásil a ona si z toho vyvodila, že se nic neděje, můj hlavní point je, že mi to určitě nevadí, ale určitým způsobem mě to ovlivňuje, mění to můj pohled na ni, i když se to snažím nedávat najevo. Na druhou stranu si moderátorka pořád protiřečila a myslím, že míchala několik věcí dohromady a nic nás nenaučila.

Myslím, že bylo od paní Braithwaite poměrně odvážné, přijít do převážně proti dresscodu naladěného kolektivu a snažit se přediskutovat desítky značně vyhraněných studentů bez zjevné přípravy. To ji, dle mého názoru, vedlo k přehnané ofensivě, kdy svým chováním podnítila despekt i u studentů, kteří původně ani zdaleka tak vyhranění nebyli. U mě osobně pozbyla veškerého respektu, když místo odpovědi na

rozumně formulovanou námitku jednoho nejmenovaného spolužáka, začala popisovat jeho osobnost podle toho, jaký měl na sobě rolák. Kdyby paní zůstala u své prezentace a nepouštěla se do boje proti světu, bylo by to podle mého skromného názoru lepší pro všechny.

Sebastian Mrázek 5.D

Přijde mi, že celá přednáška, místo toho, aby nás naučila slibovanou etiketu, tak se nás spíš snažila přesvědčit o tom jak se oblékat, abychom nerozptylovali ostatní (především tedy muže). Odhalené břicho či ramena neovlivňují studium ostatních žáků. Prostě ne. A pokud ano, není to chyba ženy v tílku, ale právě dané "rozptýlené" osoby. Poté uvedené příklady, třeba jako byl muž v růžovém svetru, byly za mě absolutně irelevantní a extrémně stereotypní. Dále také "oblékáme se na lyže tak, abychom zapadali a mohli se o lyžích bavit." Nevím jak vy, ale já se na lyže oblékám, aby mi nebyla zima a dalo se v oblečení pohybovat, ne abych zapadala.

Upřímně, na začátku mě to bavilo, ale pak jsem začínala víc a víc nesouhlasit s pár věcmi, které paní říkala. Občas mi to trochu připomínalo horoskop, když jsme se dostali k tématu o tom, jaký první dojem dělá a co o člověku na první pohled vypovídá, když má někdo např. sluneční brýle či rolák. Musím přiznat, že to bylo zajímavé. Nenapadlo mě že by nad tím mohl někdo takhle přemýšlet, ale jak říkám trochu horoskop (když má někdo mikinu, je to větší pohodář a snadněji ho poznám. Zato když má někdo sako, bude to trvat déle.) Ale i tak tam bylo spoustu informací za které jsem ráda a určitě zase měla v několika věcech o prvním dojmu pravdu, kterou jsem si před tím neuvědomila. Musím uznat že obdivuji lidi, kteří se tam zapojili do společné konverzace a naprosto s nimi a jejich názory souhlasím...Tleskám:)

Přijde mi, že jsme se ani k reálnému problému naší školy nedostali. Paní pořádně nevěděla, co říká a nedokázala zodpovědět naše otázky. Celkově mi to přišlo zbytečný a a nemám jediný pádný důvod dresscode dodržovat, právě naopak. Nemyslím si, že dresscode je důležitá věc. Žijeme v době, kdy se toto neřeší a naší generaci je prostě jedno, co si o nás ostatní myslí. A když nám kantoři pořád dokola omílají o hlavu, že jsem chytří a elita národa, pak máme vlastní mozek na to, abychom se rozhodli, co je pro nás vhodné a nám příjemné.

Věřím, že jsem nebyla jediná, kdo ono odpoledne odcházel z auly s nechutí a zklamáním z výkladu, který měl být pro nás, studenty, poučujícím.

Snažila jsem se vejít do místnosti bez předsudků a se snahou pochopit důvod, který vedl vedení našeho gymnázia k organizaci téhle přednášky.

Už jedna z prvních vět výkladu mne však uvedla do rozpaků. ,,Domluvme se, že co se stane v téhle místnosti, v téhle místnosti i zůstane."

Od této chvíle se ve mně groteskní a neprofesionální dojem, kterým na mne působil, každou další minutou stupňoval.

Za vrchol neprofesionality a ironie ale považuji situaci, kdy paní přednášející, krátce po výkladu o etiketě, bez souhlasu či upozornění vyhrnula jednomu z náctiletých studentů tričko a druhému za stejných okolností rozepínala knoflíky u saka. To celé před několika řadami dalších studentů.

Nemohu mluvit za zmíněné spolužáky a je možné, že jim situace nevadila. Mně osobně však tohle celé přišlo absolutně nevhodné, zvlášť s přihlédnutím na téma, o němž nám bylo přednášeno.

To, že se školitelka zmínila o své podprsence a dvakrát si rozepla dva vlastní knoflíky u halenky, úrovni přednášky také nepomohlo. Často bylo zmiňováno, že bychom měli brát školu jako formální instituci. Myslíte tedy, že je v pořádku, aby se tohle dělo ve formální instituci?

O diskutabilní analýze růžového trička na mužích a slunečních brýlích ani nemluvě, do toho bych však nerada zabředávala, poněvadž nejsem, narozdíl od školitelky, "profesionál".

Z našich četných reakcí na určité pasáže byl vidět nesouhlas a byla jsem naopak příjemně překvapena odezvou, která přicházela z řad studentů. Nenechme to jen tak, je důležité se ozvat. Co se stalo v té místnosti, v té místnosti rozhodně nezůstane. Michaela Vícovská, 4A

Děkuji všem, kteří sdíleli svůj názor. Sára Šoltysová, 4.A

DRESKÓD

Krátké tričko

Žádný rukáv

Kouká bříško celá ruka

Starý muž je v ráži

Holá kůže dráždí

Kápne slina, šmátne ruka

Pro staříka jsou to muka

Báby s řešením přichází

Starci kývají, geronti zoufalí!

Oblečení nevhodné

Nebude více k potkání

Stojí to černý na bílým

V řádu školy zapsáno

Oblečení letní

Bude právem trestáno

Anonym

PODIVNÁ

Podivná bytůstka s podivnou vizáží Sedí si podivně před mojí garáží. Podivně, nadšeně, září jí očíčka Vlastní svět má tahle potvůrka maličká.

Pán a paní za svítání

Jednoho dne k ránu, viděla jsem Dámu Mokré měla vlasy, v dešti tančila si.

Jednoho dne z rána, viděla jsem Pána Táhl deštník za sebou, hustou clonou deštivou.

Dalšího dne znova, viděla jsem oba Valčíkem se houpali ode kraje ke kraji

A na sobě kabáty, od hlavy až po paty.

Svítání

I.

Je to tak zvláštní, když se rozednívá, Zima a šero, bezvětří.

Pokoj je bez barev, z koutů tma vylézá Tento den začniž svit jitřní.

Všude je ticho, neslyším vůbec nic. Jen vlastní dech a dech malých spáčů. Ptáci nezpívají, i cvrčci ztichli. Tiše se rozednívá a já pláču.

je sotva po páté hodině ranní

A já jsem u okna, číhám. Koho by napadlo, že tohle je náš svět. Já ani nedutám, tenhle svět vnímám.

Minuty utekly rychleji než kdy dřív. Čas tady zajisté běží jinak. Tady je okamžik, pražádné vteřiny. Tady je srdce, když zpívá první pták.

A zpívá líbezně, trhá tu mlhovou, Mlhovou zábranu nočního ticha. Překrásně zní ta hudba ptačí, Vychází Slunce a nyní svítá.

II.

Mraky se spojily do mocné clony Na kraji obzoru, zatím ho nevidím Ale vím že tam je, obzor a Slunce s ním Slunce tak rezavé, ohnivé, vím…

Letní svítání, to je přec jiná věc Nežli to zimní, zimní, kdy přes kopec Vidím tu světla zář ležet mi v talíři Když snídám v neděli hřeje se o pec.

Léto je jako sen, vnímám ho, vstřebávám. Nevidím, neslyším, snažím se probudit. Napolo ve spánku stojím a přemítám, Zda léto konečně dává mi svůj klid.

Když svítá tak brzy, že měla bych spát, Když ptáci si notují, křičí jich stále víc, Když ráno ospalé Slunce už vylézá Stojím a v hlavě mé není už nic.

Alžběta Šejnostová III.C

,,Už aby bylo jaro”, pomyslel si Tarván. Zima byla smutná a trochu mrazivá. Sice nebyla tak dlouhá, ale srdce už toužilo vidět krásu jara a cítit teplý vánek, který profukuje vlasy. Odlehčit se od těžkého zimního oblečení, to chtělo srdce. Mysl chtěla zastavit čas. Vždycky, v každém ročním období, v každém období, v každé době by chtěla zastavit čas. Ať ve dne nebo v noci, ukořistit chvilku, kratičkou chvilku, pro pocit nesmrtelnosti. Tarván se smrti nebál, rád přemýšlel, co je po smrti, v hlavě se mu vždy zhmotnily nesčetné představy, nikdo nikdy

LIDSKÉ KVĚTY

otevřené dokořán. ,,Vlastně jsem celou zimu přemýšlel o smrti”, uvědomil si Tarván. Možná právě tato skutečnost v něm vzbudila takovou touhu po jaru. Po znovuzrození, obnovení a rojení. Touhu po životě.

Rozednívalo se a Tarván nemohl spát. Poslouchal, zda neuslyší přicházející jaro, ale bylo jen ticho a studený vzduch mu seděl na nose. Ticho bylo úděsné, ne jako v noci, kdy bylo vítané a příjemné, ale takhle brzy ráno bylo až moc mlhavé, až moc tiché. Tarván si začal pobrukovat, zatímco zhasínala jedna hvězda za druhou, zatímco se mu nad hlavou honily mraky a nohy se mu pohupovaly nad městem. Doufal ve světlo, chtěl, aby světlo přišlo a zůstalo napořád. Vždy se tak cítil po dlouhé, probdělé noci. Zároveň měl však strach, že něco uvidí. V noci bylo vše skryto stínem a ráno se vracely do světa pravé barvy, pravé tvary, pravda. Tarván si rád pravdu představoval, ve skutečnosti se jí však bál.

Bál se zklamání a ztráty, bál se melancholie a pokud to šlo, stále uvažoval o kráse. Seděl tam při rozednění a bál se, jak mu ubíhá čas, chtěl, aby mu ubíhal čas a nemohl přesvědčit tento den, aby byl radostný.

,,No tak, žij” zašeptal tomu dni.

,,Tanči a zpívej, ať mohu také tančit a zpívat a smát se na všechny bytosti světa, neboť ty jsi za to zodpovědný”.

Ale ať domlouval dni, jak chtěl, stále byl zmrzlý na kost. Slunce se vyhouplo nad obzor a roztáhlo svá světelná křídla nad městem, obejmula jej zlatou září. Ta krása se Tarvánovi zarývala do kůže, stále však se nesmál.

A tak ho to trápilo, že se postavil na špičky a vytáhl se, co to jen šlo. Natáhl ruce nad hlavu a sundal si klobouk.

A tehdy, právě tehdy, se do něj opřel jemný vánek, prolétl skrz jeho kabát a skrz svetr a košili až na kůži. Zapotácel se a ruce mu klesly. Vítr se mu zapletl do tmavých vlasů, proklouzl každým prstýnkem až našel cestu ven. Potom mu vletěl do ucha, aby mu vyčistil i myšlenky. Ty vylétly z hlavy a chvilku, malou chvilku byl tak lehoučký, že by mohl i létat.

A snil o nebeské hudbě, o dalekých pouštích severních, kde se lámou kry a taje sníh. O slunečních paprscích v zálivech moří, které pronikají vodou a vytváří světelné kužely. A když se vrátil zpátky do svého města, šťastně se usmál a běžel po střechách, protože jaro přišlo a jaro bylo tady.

jako by začali rašit jemné kořínky všemožných rostlin, klíčí jim pod kůží a zatím zůstávají schované, jen jemně proplétají každý kousek jejich těla. Po chladnější zimě chce totiž rozkvétat jako okolní fauna každý z nás. Jednotliví jedinci jsou ale sami o sobě unikátní a jedineční, proto na světě existuje nespočet mnoho rostlin, které vzkvétají v každém z nás. Čím více

nás obklopují paprsky Slunce, tím více se úponky dostávají pod každý záhyb kůže, až by nám z prstů mohly vylézat lístečky. S teplejšími dny přichází i spousta veselejších věcí, často obalenými melancholií. Například kvetoucími stromy kolem nás se necháme rádi dlouze obklopovat a máme přitom spoustu času přemýšlet sami o sobě, o citech, o lásce i bolesti. Po dlouhé době začínáme srůstat se zeleným okolím a kdybychom nebyli lidé, za nějaký čas by námi prorostli kořeny stromů a my zůstali v přítmí stínu a měkkého mechu s nimi. Avšak svým narušením toho prostoru a vazbě k okolnímu světu se toto pouto prolíná do našich životů jen velmi úzce. Doléhají na nás dlouhé ulice s mnoha okny, v noci osvětlených pouze úzkými kruhy světla. Přesto v nás zůstává ten blažený, jarní pocit, jako by se uvnitř nás něco dralo na povrch, semínka, co jen čekají na správný čas prodrat se ven a nabažit okolní krásu. Kvůli zakalené mlze často necítíme tenké stonky v nás, ani nemáme potřebu je cítit. Buď je to tma, nebo hustý smog, který se vznáší nad pražskými ulicemi a přes nějž nejsou vidět hvězdy. Ale i smog se ztrácí a tmu nahrazuje světlo, květiny se přizpůsobují svému okolí ale i přesto nikdy nepřestanou kvést. Když jenom tak posloucháte šumění smrkových větví a rozkvétání poupat na jabloních a hledáte mráčky na perfektně modré obloze, květiny už začínají pučet a postupně rozevírat své jemné květy. Zprvu se odloupne jen jeden, ale postupně se odhodlají i ostatní a nakonec se květina rozevře v celé své kráse. Někomu se otevře pod tmavou oblohou za svitu jasného měsíce, když bude zrovna sedět na zábradlí železničního mostu a v půlce rozhovoru o svých snech se do noci vynoří rudá květina, naplněná touhou a krásou. Jiným může rozkvést v šeru, když se začíná světlo prolínat objekty a začíná vše najednou dávat smysl. Prozářené květiny kvetou také uprostřed dne nad šálkem kávy v tiché kavárně starého města. Nesmíme nutit květinu vykvést, má svůj čas a pomoci jí může pouze okolí či mi svými činy k němu. Můžeme objevovat a vše prožívat, když se květina dostane do svého prostředí, vykvete a bude kvést dlouho, jak jen se udrží rosa na listech, než se rozplyne poslední mrak a lampu zastíní muška co zabloudila. Nesmíme zapomenout na unikátní krásu každé květiny, musíme o ně pečovat a nesnažit se je přetřít na jiný odstín či nechat uvadnout, ostatní květiny by ji postrádaly. Nenápadně se vámi propletou a stanou se vaší součástí.

Amélie T.

BŘEZNA

Kolikrát už ses radostně točila v dlouhé rozvířené sukni a samým štěstím snad i tančila, jemným tlumeným hlasem zpívala tak upřímně čistě, vesele a dojatě? Kolikrát jsi se miliony a miliony hodin rozmýšlela, co na sebe a měla pocit, že ve skříni není vůbec a absolutně nic, přestože byla plná k prasknutí?

Kolikrát jsi snila o perfektní perleťově bílé svatbě, plné hromady lučních kvítků s tím, s tím jediným perfektním mužem? Kolikrát jsi snila o perfektním polibku, za dopadu teplých jarních kapek a scenérií romanticky půvabnou jako ve sladkobolných románech čiré a neutuchající lásky? Kolikrát jsi jen tak ležela v trávě, v rukou třímala Malé ženy, hltala každou další stránku, každé další slůvko, písmenko a rozechvěle vzlykala nad šťastným koncem? Kolikrát jsi schovaná pod tlustou peřinou, hlavou zahrabanou v polštářích, dlouze a žalostně plakala, obklopena čirou a hluchou samotou? Kolikrát jsi nepřetržitě drbala nebo jen mluvila a mluvila, protože bylo jedno o čem – mohla jsi mluvit o čemkoli, v černé prázdné ulici, jež ozařovala jen polo fungující lampa a tak se ty úlomky světla jako střípky rozbitého zrcadla dělily na další a další zlomy té noční temnoty, postávala v malém hloučku tvých nejlepších kamarádek?

Kolikrát sis s nimi se slzami v očích za malíčky slíbila věčné a vřelé přátelství? Kolikrát jsi měla pocit, že ty sama o sobě vůbec nejsi, že existuje jen ten tvůj plachý mlčenlivý stín, který tě nahrazuje?

Kolikrát už tě svazovala klaustrofobní úzkost, která výstražně kvílela o tom, jak tvůj největší ženský vzor mizí v záhadném a tmavém jsoucnu sfér a stává se z něho jen ztracená bludička, jen iluzorní ideál?

Anebo taky ne… Třeba neprožíváš ani jednu jedinou z těchto věcí. Třeba ne. Třeba ano. Ale ono na tom doopravdy vůbec nezáleží, záleží jen na tom, abys dokázala rozkvétat, vášnivě vznítit ten malý dívčí plamínek a nechat ho rozplápolat, nechat ho co nejhlasitěji křičet a řvát do všech konců světa, tak, aby ho slyšel úplně každičký na této planetě, tak, aby byl vyslyšen!

*krásný den žen…

Ema Banghová

To její srdce bylo možná zmrzačenější, jak než kterékoli na světě. To ona si ve svém životě tak upřímně přála jen jednu jedinou věc. Po těch dlouhých dnech, kdy samým zármutkem nemůžou slzy kanout a v srdci po té potopě zbyde jen pustina a ticho, si tohle malé děvčátko přálo tak ukrutně jen jedno ryze chápavé objetí. Ale to jakoby odnesl vítr až za obzor, přesto musela dívenka spát a jíst, musela činit tak, jako každý z nás činí. A tak si i to studené tělíčko našlo záliby, jakoby snad ty mohly to hrobové ticho v jejím srdci oddálit.

Hledala všechny malinké radosti tohoto světa, byla schopna nalézt ubohou květinku uprostřed šedého města. Často snila o nekonečně dlouhých a nekonečně barevných lukách, posetých kvítím. Před očima viděla tu přenádhernou scenérii a přesto, že nikdy na takovém místě nebyla, cítila v plicích ten svěží jarní vzduch, tu líbezně omamnou vůni, cítila na konečcích prstů lechtání vysoké trávy a slyšela jejich šelestění a šustění, jelikož s rozkvetlou loučkou mával vítr.

V takových chvílích z jejího droboučkého srdíčka spadl kámen a rázem byla lehčí, než-li vánek, který ji čechral zlatavé vlasy. Neboť pravé štěstí je jenom pouze a právě tenhle kouzelný pocit, který nás všechny, i ty nejnešťastnější, přidržuje na životě…

Nikdy jsem nepotkal nešťastnější stvoření, než byla ona. Nikdy a nepoznal zachmuřenější a smutnější povahu, než jakou ona vlastnila. To na její tváři nikdy neukázal úsměv.

Ema Banghová

Kvetou rostliny, lidi, obrazy ale může kvést i tma? Černočerná nicota, co všechno kolem sebe sežere a vcucne do ničeho a zároveň všeho. Ztrácí se v ní veškerá jistota, věci nemají hrany a jen tak se ledabyle proplétají mezi sebou. V uplynulých dnech mě dost pohltila kniha “Druhé město”. Je o tajemných prostorech tam, kde my nevidíme nic, o klikatém písmu a neobvyklých pražských nocích. Procházíte se pak městem a vnímáte spoustu nových detailů, které vám předtím unikaly. Básničky na lampách, vyškrábaná milostná slova, zapadlé antikvariáty i úzké uličky plné příběhů. Ať už jde o cokoliv, tma to nakonec pohltí a obklopí svojí nedoceněnou krásou. Je jemná a dokonalá stejně tak, jako poupata růží i lístky pivoněk. Tma může být komfortní i děsivá. Mě baví se ve tmě (i pod slunečným či deštivým nebem) procházet právě zapadlými pražskými místy, záhadným petřínem i zamilovanou náplavkou. Všímat si malých detailů, které čekají právě na pozorné oči objevitele tohoto světa. Nejde moc o podstatu těchto malých a vlastně zbytečných věcí, ale člověk začne vnímat svět trošku jinak a nechá se unášet jeho krásou. Ve tmě je to ale přesto o dost zajímavější, věci nejsou jasné a vyvolávají v člověku spoustu věcí. Okna působí tajemněji, dlouhé ulice liduprázdně a Vltava konejšivě. Můžeme se nechat obklopit neznámým a sami si rozhodnout, zda nás to bude znepokojovat či uklidňovat. Všechno má najednou jiný odstín, stromy jsou jen velké šmouhy, z budov jdou vidět jen malá, rozmazaná světýlka a zbytek města je poskládaný z linek různých odstínů tmavosti. A když se podíváme nad nás, vidíme tmu ještě hustší než je ta, která nás objímá a uklidňuje. Může to být váš společník, který vás ukryje do kouzla noci, nebo váš protivník, který vám bude oddalovat slunce. Podle mě ale tma kvete, nenápadněji a nejspíš ne podle představ okolí, ale kvete a je krásná a půvabná stejně jako zbytek světa.

GIN

Prazvláštní to symfonie, za mysl tě popadá. Jak ohňostroj čiré duhy, barvy zcela postrádá.

Jen ozvěny a skelné vzdechy vypouštějí do světa, ty křehké f my, které pojmou jejich objem dosyta.

Pronajmou ti na tu chvíli, vlastní pokoj radosti, kde konverzace bují kvapně, v loučích jarní slavnosti.

Však pokoj často bývá oknem, jímž průvan tiše proniká a zápach, kdysi něžných květů, plíce trny rozpíchá.

Od roku 2017 žil ve Spojených státech amerických jako reportér a za pět let projezdil Ameriku křížem krážem a o svých cestách neinformoval pouze skrz kameru, ale také vše zapisoval do knihy, kterou v roce 2020 vydal pod názvem Rozpojené státy.

Kniha je nahlédnutím do zákulisí reportérské práce a představuje nám, jak probíhá celá příprava na živý vstup nebo reportáž, jak se rozhodne, která událost se do vysílání dostane a další věci, které v samotné reportáži nebo rozhovoru nevidíme. Ocenila jsem, jak Řezníček popisuje způsob, kterým na něj lidi působili, jak byli oblečení, jak mluvilwi nebo kde se zrovna nacházeli. Dokázal to natolik dobře popsat, že jsem si dokázala udělat jasný obrázek o dané situaci, ale i mi to přiblížilo onoho konkrétního člověka. V první části knihy, s názvem České stopy ve Spojených státech, se dozvídáme, kolik známých a důležitých lidí má své kořeny v České republice. Bohdan Pomahač, plastický chirurg, který provedl první transplantaci obličeje v USA. Martin Greenfield, jeden z nejlepších amerických krejčích s kořeny v bývalém Československu. Přežil vyhlazovací tábor v Osvětimi, byl rok v československé armádě a v roce 1947 se prakticky bez prostředků vydal za svými příbuznými do Baltimoru, jelikož o rodinu tragicky přišel v Osvětimi. Příbuzní ho nechali pracovat v krejčovské dílně GGG. Jedním z jeho klientů byl tehdejší prezident Eisenhower, kterého Greenfield oblékal i v Bílém domě. Firmu GGG později převzal a pojmenoval ji Martin Greenfield Clothing. Obleky šil spoustě celebrit, včetně Michaela Jacksona, Leonarda DiCapria, Baracka Obamy nebo Donalda Trumpa. Asi nejvíc se mě dotkla kapitola o Cliff Housu a Barrandovských terasách. Cliff House je stavba na skále na pobřeží Tichého oceánu u kalifornského San Francisca.

První Cliff house byl vybudován v roce 1863. V roce 1894 byl ale kvůli explozi lodě srovnán se zemí. Adolph Sutro v roce 1896 Cliff House vzkřísil a vybudoval zde lázně s největšími krytými bazény na světě. V komplexu lázní se také nacházelo kluziště a muzeum. Hotel naneštěstí nepřežil požár v roce 1907, a tak Sutrova dcera Emma Merritt Cliff House postavila znovu v neoklasicistním stylu. V této podobě ho viděl stavební podnikatel a otec budoucího prezidenta Václava Havla Václav Maria Havel a chtěl, aby se něco takového postavilo i v Praze. Oslovil architekta Maxe Urbana a ten spolu s dalšími architekty opravdu přeměnil tuto myšlenku v realitu, a tak vznikly v roce 1929 Barrandovské terasy.

Jak asi chápete, historie tohoto místa mě nedojala tolik jako příběh, který Martin Řezníček vypráví. Při natáčení k výročí 150 let Cliff Housu potkal staršího pána, který něco ukazoval lidem, kteří se na toto místo přijeli podívat. Tato reportáž je dodnes ke zhlédnutí na webu České televize. S mužem se dal do řeči a zjistil, že muž je Robert Kubista a jeho prarodiče pochází z Česka. Kubista sem chodil plavat a když v roce 1966 lázně shořely, přišel se na místo podívat a našel tam dva žetony do šaten. Jeden nosí u sebe a ukazuje lidem, kteří sem přijdou a druhý je uložen v muzeu. Jednou se na místo přijela podívat i jistá žena z Texasu, která do bazénů dříve chodila plavat. Pan Kubista jí ukázal žeton s číslem devět. Na to žena zareagovala větou, že si pokaždé brala číslo devět, když šla do šatny. Toto je tak setina obsahu knihy, Martin Řezníček z Ameriky přenášel stovky takových příběhů. Spousta z nich se zapsala do historie, od nepokojů v Baltimoru až po volbu Donalda Trumpa.

Myslím si, že pokud chcete mít povědomí o tom, co se v Americe v posledních letech dělo, měli byste tuto knížku hned vzít do ruky a začít číst, a věřte mi, že to neskončí jen po přečtení Rozpojených států. Já jsem si přála, aby každá kapitola byla samostatná knížka. Témata to byla tak zajímavá, že jsem si samozřejmě ke každému našla jednak reportáž, o které byla řeč, ale také další informace, přestože jich je v knize mnoho. Rozhodně se nebojte zdlouhavých odstavců plných nezáživných

jako zda a proč jsou Spojené státy rozdělené, americké školství nebo držení zbraní.

Mně osobně toho tato kniha spoustu přinesla, jak nové informace, tak pohled na práci v médiích z jiného úhlu. Všem doporučuji! (Malý tip, přečtěte si druhé vydání, je tam dopsaná kapitola o konci Trumpova mandátu.)

NOVINÁŘKY

Další tip na knihu s novinářskou tématikou je kniha Novinářky autorky Lindy Bartošové. Bartošová je bývalá moderátorka České televize a od začátku tohoto roku dělá rozhovory pro Aktuálně.cz.

Lindě Bartošové přišla nabídka, že by měla napsat knihu o svých zkušenostech, ale, jak ona sama tvrdí, nevěděla, co by do knihy napsala. Rozhodla se proto, že dá prostor, prostřednictvím rozhovorů, svým kolegyním z novinářské branže, mluvit o svých zkušenostech. Témata rozhovorů se liší, ale u všech se hlavně řeší, jaké to je být ženou v novinářském světě, jaké to s sebou přináší výhody, nevýhody a jestli se k novinářkám přistupuje jinak. Kniha obsahuje deset rozhovorů s jedenácti respondentkami, jako je například Světlana Witowská, Lenka Kabrhelová, Petra Procházková, Daniela Drtinová a další.

Úvod napsala Martina Riebauerová jako vzkaz pro svoji dceru, jaké to je být matkou a zároveň novinářkou. Trochu mě zklamalo, že úvod nenapsala sama Bartošová, ale kvalitou si to u mě napravila. Připravte se na to, že otázky nejsou nezaujaté, na to jsem si musela chvilku zvykat. V otázkách toho o sobě Linda Bartošová prozradí hodně, nejspíš proto úvod přenechala někomu jinému.

Rozhovory hezky plynou, moc se nestává, že by přeskakovaly z tématu na téma. Témata se někdy opakovala, ale odpovědi byly od každé respondentky úplně jiné, možná bych to brala i jako výhodu, protože jsem měla srovnání, jak každá na tu stejnou otázku odpověděla. I přesto, že je každá z nich z jiné oblasti médií a dostala se k této profesi jinak, některé věci mají spousta z nich společné.

To, aby tato kniha byla dobrá, mělo dva předpoklady. Moderátor, který pokládá otázky je dobrý, a respondent, který na ně odpovídá, má k tomu co říct a umí to dobře zformulovat. Novinářky splnily oboje, Linda Bartošová je skvělá moderátorka a vybrala si zajímavé, inteligentní a inspirativní ženy. Musím říct, že po přečtení této knihy jsem měla smíšené pocity, na jednu stranu to byl obdiv a na druhou stranu to byl strach z tohoto nelehkého povolání. Každopádně si knihu přečtěte, protože vám to pomůže nahlédnout do tohoto světa.

Další tip ode mě je podcast Krása, který Linda Bartošová v minulém roce vydala na Rádiu Wave. Mluví tam o sobě a o tom, jak ona vnímá krásu a mimo jiné také jak přišla ke své profesi. Své příběhy sdílí ženy, které nezapadají do stereotypu „konvenční krásy”, zve si do podcastu odborníky a řeší s nimi témata, která se často neotvírají. To, co některé ženy v podcastu říkaly, mi otevřelo oči, nejvíce asi díl o atopickém ekzému a akné. Závěrem této sedmidílné série byla debata v Karlínských kasárnách. Debatu moderovala Hanka Řičicová a debatující nebyla pouze Linda Bartošová, ale i Veronika Ruppert, která s Bartošovou na podcastu úzce spolupracovala, Ridina Ahmedová, autorka podcastu Sádlo (také vřele doporučuji) a Šárka Homfray, autorka knihy Proč jsme tak naštvané?. Debaty jsem se osobně zúčastnila, a byla jsem z ní nadšená. Moderátorka byla skvělá, pokládala zajímavé otázky, panelistky měly obsažné a osobní odpovědi, i na otázky z publika dokázaly skvěle odpovědět, celkově byla atmosféra debaty příjemná. Záznam debaty si můžete pustit, spolu s podcastem, v aplikaci můjRozhlas nebo na Spotify a dalších streamovacích službách, rozhodně nebudete litovat.

SÁRA ŠOLTYSOVÁ

Amerika nejen televizní kamerou

Amerika nejen televizní kamerou

nenápadně zpestřují staré dlaždice a rozpraskanou půdu. I přes jejich obyčejnost dokáží dělat divy, kouzlit úsměvy, být symbolem lásky i bolesti, rozjasnit nejtemnější rohy pokoje. Obyčejná bílá sedmikráska s kulatým, žlutým středem mě potěší vždy svu přítomností, ať už si ji dám za ucho nebo do knoflíkové dírky. Květiny nesou také mnoho vzpomínek a emocí, sušíme je abychom je neztratili a pořád držely v těch křehkých, vysušených lístcích. Visí nám ze stropu a nebo leží mezi stránkami knih a my je často zvedáme, obdivujeme a vzpomínáme. Myslím, že dokážou nést více věcí, než často slova dokážou. Písmenka se skládají obvykle hůř než plátky vášnivých, láskyplných kvítek. ~

Žijeme často ve strachu a obavách o své milované, květiny vypadají vždy bezstarostně, nebojí se každou chvíli že by se mohlo něco stát a to jsou drobnější než my. Samozřejmě že nemohu srovnávat naše pocity a “pocity květin”, spíš mám pocity z květin, připadají mi uvolněné, hraje si s nimi vítr a jsou prozářené sluncem. Obáváme se, že nestihneme svým milovaným říci vše, protože nám na to slova nestačí nebo to prostě v daný moment nedokážeme a ano, život se odlamuje stejně jako lístky růží, ale i ty padají ladně, pomalu dolů. Často se i ony zachytí za list a nikdy nespadnou do úplné temnoty a zmatku. Do temnoty propletené stříbrnými nitěmi nevyslovených slov. Chci říci, že je pro mě úsměv na tváři, paprsek Slunce uprostřed pusté, ničemné tmy. Chci říct že každý den je jako kdyby padala kometa a vy byste si měli něco přát. Že každá minuta jako by byla v jiném, kouzelnějším světě. Chci říci že prorazí i ten nejtvrdší led, který se kolem mě vytvoří, že mi v něm udělá díru a já se nadechnu. Chci říci že je jemný a krásný jako kapky rosy co padají z větviček na zem, jako kvítka zlatého

deště, co rozjasní každou ulici i spící zahradu, jako syté, oranžové Slunce, co se rýsuje na obzoru když prodírá pochopení do černého, spícího světa. Chci říci že jeho dotek je ladný jako když necháte vánek proplést vašimi prsty, jako když se dotknete hebké, lesklé trávy a je stejně naplněný city jako nejhlubší poezie napsaná milujícími, ztracenými dušemi. ~

Chtěla bych říci spoustu věcí, mohla bych popsat každý centimetr země, vyvěsit to nad mraky a proplést do každého kusu látky. Rozvěsila bych to do ulic a nechala rozhlásit po celém světě, ale nakonec bych ti to stejně nejraději pošeptala do ucha, kolik pro mě budeš vždy znamenat. Jenže slova jsou omezená a city ne, nemají hranici která by končila černou čarou písmene, nemají konec tak jako věta, kterou ukončuje tečka. Proto ti natrhám kvítí, nevyjádří toto všechno, ale bude darováno s láskou a pocity kolem nich. Přinesu ti sedmikrásky, pampelišky i třeba jasmín obalený ve své průzračné a omamné vůni. Dám ti květiny, které si ty usušíš bez tušení, že všechny mé city byly v nich uloženy a že s tebou zůstanou napořád. Neuvadnou, nezlomí se a nevymizí, květina zůstane pořád stejně krásná, jemná a plná toho všeho, toho všeho na co ani slova nestačí.

~vyběhněte do ulic, parků, kamkoliv a utrhněte květinku, nezáleží, jestli je velká, barevná nebo čistě bílá, můžete díky ní někomu vykouzlit úsměv, nefalšovaný a hluboký úsměv plný nových věcí. ~

Ema Nejedlá

Sára Pánková

aneb, když rozkvět, tak se vší parádou

Hanami je nejoblíbenější japonský svátek, jehož podstatou je těšit se pohledem na rozkvetlé sakury.

Slaví se koncem března a začátkem dubna - od rozkvetlého poupěte do úplného opadání (přibližně dva týdny).

Odkvétání sakur (hana fubuki 花吹雪) nebo také sakurová vánice, je poslední fáze tohoto svátku, připomíná padání sněhových vloček. Růžové závěje se nakonec sesbírají a vyrábí se z nich sakurový čaj.

Pro Japonce představuje Hanami jednu z nejdůležitějších událostí v roce.

Slaví ji procházkami pod rozkvetlými stromy, projížďkami na lodičkách pod

sakurami, pikniky se svými blízkými a popíjením saké (alkoholický nápoj z rýže). Povídají si, hrají hry, setkávají se a odpočívají.

Tento krásný, původně čínský zvyk, je více než 1000 let starý a jeho ještě starší verze spočívala v rozkvětu švestek (ume 梅).

Sakura ozdobná 桜 = Sakura

Sakura ozdobná, též třešeň pilovitá nebo slivoň sakura, je typický národní symbol Japonska. Představuje ztělesnění krásy a symbol jara, ale také pomíjivosti života. Považuje se také za symbol samurajů a válečných pilotů.

Hanami dango 花見団子 Sakura sušenky 桜クッキー

a začít tak nastávající rok s produktivitou. Pro někoho mohou být tyto připomínky dobrou motivací, ale určitě se mezi námi vyskytují i lidé, kterým se dělá při poslechu všech těch věcí, co bychom měli začít, špatně. Pokud mezi ně nepatříte, asi nebudete tento článek tolik potřebovat, ale možná v něm najdete novoroční tipy, které jste zatím nezkusili.

Tvoření zdravých návyků a odbourání těch špatných

Asi nejčastěji slýchané otázky a komentáře týkající se začátku roku jsou o zvycích, kterých se chceme zbavit nebo těch, které bychom si rádi zařadily do našeho denního plánu. (“Tak co v Novém roce změníš?”, “ Je to tu znovu, musím konečně něco začít dělat! “...) Všichni to známe… Vždy se silným odhodláním začneme a po dvou týdnech naše motivace pomalu vyprchává, až se nakonec rozhodneme, že je lepší začít další rok. Největším problémem je, že zahájíme plán s moc vysokou ambicí , a když se nám nedaří hned první týden udělat významný pokrok, skončíme a vrátíme se ke zvykům, které jsou pro nás jednodušší. Důležité je tedy postupovat pomalu a začít s cílem, který víme, že zvládneme. Poté si po pravidelných, časových intervalech pomalu přidáváme obtížnost a budeme tak více motivovaní. Danou práci zvládneme a budeme se zlepšovat. Pro lidi, kterým dělá největší problém samotná příprava, je nejlepší si připravit věci předem a samotnou aktivitu tím zjednodušit. Nemáme potom tolik důvodů ji odkládat a nakonec přestat. Pokud si například chceme vytvořit zvyk zdravého cvičení, ale nikdy se na to necítíme a příprava je pro nás zdlouhavá, je lepší si rovnou vyndat potřebné věci a nechat je stranou, i když půjdeme cvičit až za

kolem 60 dnů. Po této době by se měla aktivita zautomatizovat natolik, že nám nečiní problém ji pravidelně vykonávat. U odbourání návyků je to trochu složitější, jelikož jsme k nim emocionálně upoutaní. Je tedy lepší si nejdříve vytvořit nový zvyk a ten starý pomalu upozaďovat: I to bychom ale měli dělat pomalu. Ideální je nahrazovat čas strávený na špatném zvyku tím novým, co si chceme vytvořit.

Bez ohledu na to, jestli si rádi vše plánujete nebo žijete svůj život spontánně, si musíte vždy pamatovat, že byste se do tvoření nových návyků neměli nutit, jelikož vychází především z vaší vlastní motivace a jen vy si můžete určit, jak jsou pro vás důležité…

Sára Pánková III. C

Pikniky

Na tento svátek si Japonci připravují tradiční pokrmy, které pak jedí na dekách pod rozkvetlými sakurami se svými blízkými.

Knedlíky ze slazené rýžové mouky. Sušenky s nakládanými třešňovými květy

krajiny. Na kopci, mezi tím vším, se ukrýval náš cíl. Chata to je opravdu krásná a večerní dezerty jsme si všichni po celou dobu užívali. Pokoje byly docela vtipně rozvržené a palandy měly supr zábavné žebříky. Byly z obou stran a zároveň jsi mohl perfektně spadnout středem. Dobře se z nich skákalo ráno na snídani, všichni tam chodili jako duchové, protože většina z nás vstávala tak 10 minut předem, ani ne. Na programu týdne byly běžky a lyže. Běžkování bylo úchvatné samo o sobě, být na vrcholu a vidět kolem sebe pocukrovanou krajinu je hezké. Vidět kolem sebe vtipně padat lidi, jak přeskakují díry nebo najíždějí do stromů, byla taky sranda. Na lyžích jsme elegantně sjížděli kopec a nováčci dělali úhledně vlnky. Byl tam i skokánek, takový kopec, ze kterého vás to mohlo vyhodit docela vysoko, pokud jste se dostatečně rozjeli. Jen dole pod ním byl hnusně zledovatělý sníh, takže se divím, že máme všichni všechny končetiny v pořádku. Po večerech vládla herní nálada a to buď sólo, nebo ve společenské místnosti, kde bylo i rozladěné piano a starý bar. Paní profesorka nám ukázala kouzlo se svíčkami a propojení mysli. Nevím, jestli tomu věříme, ale na trik jsme bohužel nepřišli. Pan profesor Imramovský vášnivě mluvil o voscích na běžky, jak se perfektně dají připravit dle teploty a jaká to pak bude

krása. Zjistili jsme mnoho zajímavých informací a i si společně zazpívali. Po večerech se házelo “talíři”, hráli šachy a deskové hry. Chodilo na hranolky, byly sněhové bitvy a opékaly marshmallowny na parafínové svíčce. Povídali si a skladovali na pokoji sklenice od kofoly. I přes rozléhající se únavu jsme odjeli plní zážitků a za mě spíše dobrých. Takže sekundy a primy, těšte se!!

Ema Nejedlá

The End