Element 3 březen 2017 – plesáme

Časopis Element

Školní časopis Gymnázia Na Pražačce www.gymnazium-prazacka.cz

Milí všichni, 3. číslo, březen 2017, Praha Sponzor Klub rodičů a přátel školy Tisk JDS Tiskárna Kontakt prazacka-element@seznam.cz

tak je to za námi. Hodiny příprav, vysedávání u kadeřnic, vybírání šatů, pro některé nacvičování a secvičování, trošku stresu, otázek, alkoholu v krvi, a najednou to během pár hodin skončilo. Každému snad již došlo, že mluvím o letošním plesu. Plesu a plesání jsme zasvětili celé jedno číslo – původně se k vám mělo dostat ještě před plesem, ale to nějak… nevyšlo. Ehm. Alespoň si pomocí něj můžeme připomenout plesovou atmosféru, vrátit se na parket, do víru tance…

Přeji také všem dobrý start do nového pololetí! A brzký příchod jara!

Heda Ghlimová

Šéfedaktor Heda Ghlimová Ilustrace, fotografie Karol

Martinka

OBSAH

Ljuba Šlechtová Anička Polláková Kateřina Šípová Grafika Simona Bílková Redakce Kateřina Hobzová Evelina Zitková Tereza Bezděková Veronika Dudová Annie Hošťálková Anička Hořejší BRUNHILDA Tanith Kryštof Dobeš Jáchym Líva Imogen Richard Osond Markéta Typovská

Korektura Bistricius

2

Zviditelnění neviditelných III......................................................................3 Princezna z tramvaje....................................................................................4 Poškole...........................................................................................................4 3. díl (poslední).......................................................................................................................... 4

Perličky z hodin............................................................................................5 Výměna sborů...............................................................................................5 Rozhovor s Moravcovými.............................................................................6 Ples Mortierova ústavu.................................................................................7 Ples...............................................................................................................10 Maturitní ples z pohledu primána........................................................................................... 10 Maturitní ples z pohledu maturanta....................................................................................... 10

Rozhovor s Lindou Skálovou.....................................................................11 Akademie.....................................................................................................12 No tak to je asi konec.............................................................................................................. 12 Akademie očima účinkujícího................................................................................................. 13

Představujeme... ........................................................................................14 Letmé seznámení s jungiánským kroužkem......................................................................... 14

„Qu‘est ce quo c‘est quo cette chose-là?“ aneb zápisky z Francie.....19 Maturitka......................................................................................................22 Šaty dělaj‘ člověka.....................................................................................22

Rozhovor

Zviditelnění neviditelných III. Alena Holá. Jméno, které možná většině z vás nic neřekne. Minulý rok jste ji mohli vídat každý čtvrtek ve studovně (a vztekat se, že je studovna zavřená), tento rok na ni narazíte ve 3. patře vedle kabinetu dějepisu. Mgr. Alena Holá je totiž již druhým rokem školní psychoterapeutkou, a jelikož o tom, že někdo takový na škole existuje, moc lidí neví, byla ideálním adeptem pro tuto rubriku.

CC Co obnáší Vaše práce u nás na škole?

Pracuji ve škole jako psychoterapeut a často se setkávám s dotazem, jak psychoterapeut pracuje, co je jeho práce. A já vysvětluji, že pomáhám lidem utřídit si myšlenky a pocity, porozumět souvislostem a pochopit, proč se něco děje, jak se děje, proč něco chceme nebo nechceme, proč se chováme, jak se chováme. Neříkám lidem, co mají v životě dělat, jak se mají rozhodnout. Učím klienta více důvěřovat svému úsudku, řešit problémy.

CC Působíte ještě na nějaké škole, či někde jinde? Pokud ne, co děláte, když nejste zrovna u nás ve škole?

Mám ještě soukromou ambulantní praxi, kde jsem ve zbytku týdne.

Ve své praxi se zaměřuji zejména na úzkostné a depresivní poruchy, nutkavé chování a vtíravé myšlenky, trauma v životě, nadměrné obavy o zdraví, vztahy, osobní růst.

CC Je Vám Pražačka sympatická? Případně jak je to ve srovnání s ostatními školami?

Na čtvrtky, kdy na Pražačce jsem, se vždy těším. Těším se na ty, o kterých vím, že přijdou, ale zároveň i na nové věci, které se stanou v době, kdy tu nejsem. Na škole, tak jak to vidím já, vládne přátelská atmosféra, ať už mezi studenty nebo profesory. Školu zajímá názor studentů. A to jsou věci, které mi jsou sympatické.

CC Jak jste se na Pražačku vlastně dostala?

CC Byla práce psychoterapeutky Vaší vysněnou prací?

Náhodou, skrze jednoho studenta, kterého jsem měla v terapeutické péči. Jeho situace si vyžadovala i mou spolupráci se školou. Po nějaké době mne oslovil bývalý pan ředitel Macek a paní Michaela Pěničková – personalistka školy, zda bych nechtěla ve spolupráci pokračovat, no a já s radostí kývla.

Má vysněná práce byla dlouho lékařka. Bohužel jsem se, teď vidím zcela zbytečně, zalekla přijímaček z fyziky. Jelikož mne bavily cizí jazyky, tak jsem šla studovat na pedagogickou fakultu obor ruský jazyk – základy společenských věd. Už při studiu jsem věděla, že touha léčit mne neopustila. I po dokončení studia jsem hledala možnosti, jak se k mému snu přiblížit. Tak jsem se rozhodla pro studium poradenské speciální pedagogiky – etopedie – zaměřenou na poruchy chování. Dále jsem absolvovala psychoterapeutický výcvik v systemické a rodinné terapii a dlouholetý výcvik v kognitivně-behaviorální terapii.

Touto oklikou jsem se dostala k léčení, ne těla, ale duše. O to více si teď vážím toho, že mohu dělat to, co dělám. Takže teď se dá vlastně říci, že dělám vysněnou práci.

CC Jak moc využívají studenti Vašich služeb?

Jak moc, jak to změřit? Zatím jsem se tady nikdy nenudila. ☺ Když to nejsou studenti, tak hovořím s profesory, asistentkou pedagoga. Někteří studenti chodí pravidelně, některým stačí dvě, tři sezení. Občas navštívím na základě pozvání profesorů některé třídy, kde řešíme aktuální problém.

CC Jste se svým zaměstnáním spokojená, čím je zajímavé? Částečně jsem již odpověděla v předchozí otázce. Čím je má práce zajímavá? Na mé práci mne baví ty příběhy ze života, které si klienti přinášejí, kterým se snažíme společně porozumět a hledat cesty, nové pohledy. Potkávám zajímavé lidi, stává se, že se nebavíme stále jen o jeho problému, ale najednou řešíme zajímavé otázky života, klient svým pohledem, zkušenostmi obohacuje mé vidění světa.

CC Co byste případně vzkázala studentům, aby se nebáli jít se s něčím svěřit?

Nabízím empatické a bezpečné prostředí. Terapeutický vztah mezi studentem a mnou je pro mne základ pro společnou práci a změnu.

Bezpečí terapeutického vztahu pro mne znamená chránit důvěrnost veškerého dění během společného sezení, tedy nejen informací, ale i emočních a neverbálních reakcí. Dále neposkytuji nikomu záznamy z terapie, nesděluji jména studentů, kteří ke mně chodí.

A co bych studentům vzkázala? Pokud vás něco trápí, máte nějaký problém, neváhejte a ten krok udělejte. Čím dříve, tím lépe. Budu se na vás těšit. ☺ Veronika Dudová

3

Povídky

Princezna z tramvaje Už všechno bylo, po dlouhých přípravách jsem konečně seděla v tramvaji a četla si horoskop pro dnešní den. Stojí tam: „Pokud Vás pobolívají záda, prozkoumejte svůj životní styl.“ No, když nad tím přemýšlím, tak vlastně trochu jo. Ale v těch šatech přece záda nikoho bolet nemůžou, navíc s takovým účesem. Na chvíli jsem se zamyslela, jestli třeba nebudu až moc hezká, aby náhodou někdo nevypadal jako dýně, nebo muffin narvaný v šatech a já si na ples přijdu jako princezna. Ne. Všechno, všecičko bude dokonalé. Prostě bude. Když jsem se na malý okamžik zahlédla v odrazu okna, musela jsem se usmát. Jo, takhle jsem to vždycky chtěla. Všechno – naprosto – dokonalé. Jen ta čelenka mohla být spíš… „Jízdenku prosím,“ zachrchlal jakýsi podsaditý mužík, špatně oholený, smrděl po cibuli. Začala jsem šmátrat ve zlatém, třpytivém psaníčku, ale čím déle jsem tu zatracenou lítačku hledala, tím mi bylo jasnější, že ji prostě nemám.

Neměla jsem nic, čas a ani peníze. Bylo 18.43. Princezna nemůže přijít pozdě. Tohle všechno bylo k ničemu? Přijdu pozdě a i ta dýně vedle mě bude vypadat líp, protože ona nebude zadýchaná od běhu

a nebude mít rozmazanou řasenku. Přece si nenechám tímhle dědulou zkazit svůj večer! Ruply mi nervy. „Tak poslouchejte,“ vydechla jsem, abych se aspoň trochu zklidnila. „Dneska jsem vstávala v 4.30, abych si udělala vlasy, stihla jít vyzvednout šaty do čistírny, koupit silonky, vyzvednout lístky, zavolat prarodičům, aby byli schopní dorazit v pořádku do Prahy, běhala jsem půl dne po centru, abych sehnala lak na nehty ve stejném odstínu jako mám šaty, sháněla příteli padnoucí oblek a sladěnou kravatu, jela do Příbrami k sestřenici pro boty, protože jsem si včera při zkoušení zlomila podpatek, vybělila si zuby a před chvilkou jsem rychle doběhla vyzvednout novou občanku, tak vás zase já poprosim, abyste mi uhnul, že budu vystupovat.“ Celá tramvaj mlčela. Všichni čekali, co se bude dít. Ale když jsem se uklidnila a viděla, že děda jenom zmateně kouká, vystoupila jsem o stanici dřív a prostě to těch pár metrů došla.

Přišla jsem pěšky, ale jako princezna. A včas.

Evelina Zitková

Poškole 3. díl (poslední)

Bouře se pomalu vzdalovala a v loužích na podlaze se zrcadlily paprsky studeného slunce. Když jsem se nad tím chvilku zamyslela, vyjevila se nám zde krásná scenérie. Krásná, ale ne pro nás. V zádech mě mrazilo. Cítila jsem, že je blízko. Bolest v noze byla neúnosná, avšak instinkt přežití silnější. Mihli jsme se okolo vstupu na základku a mířili přímo ke schodům do 316. „Co to děláš?!“ zastavil mě Lukáš. „Musíme se odtud dostat, věř mi!“ „Proč bychom měli jít zpátky do místnosti, kde má ta stvůra svoje doupě?! To je šílený! Nic dobrýho nás tam nečeká.“ „Máš snad lepší plán?“ jeho stisk povolil a opět jsme se rozběhli. Celou tu dobu jsem nad tím přemýšlela, ale tu otázku jsem si nepoložila.

Proč už někdo nepřišel? Kde je nějaká policie, hasiči? Nechala jsem to být, teď máme důležitější věci na práci. Když jsme doběhli až na konec schodů k pojistkám, dveře na střechu byly rozraženy. Vyrazili jsme do pozdního odpoledne. Chvilku nám trvalo, než si oči přivykly na světlo. Za pár sekund jsme spatřili, jak na střeše usilovně mávají a křičí všichni svědci této show. Neřeknu mu to. Ne, nenechal by

4

mě. Pomalu jsem se oddálila od skupinky. Už jsem byla pár desítek centimetrů od kraje střechy, když se ode dveří ozval nelidský skřek.

Tam už čekala ona. Lukáš se podíval mým směrem. Hned bylo poznat, že pochopil můj záměr. Rozběhl se ke mně, ale v půli cesty ho zastavila kreatura mávnutím ruky. Odletěl téměř ze střechy. Teď už to bylo čistě mezi námi dvěma. Nemohla jsem déle čekat. „Nedělej to!“ vykřikl ze zbylých sil Lukáš. Právě v ten moment mi hlavou proběhlo, proč bych to dělat neměla. Vždyť nechci umřít.

Aspoň ne tady a teď. Ale stačil jediný pohled na ty nebohé lidi, kteří s tím nemají co do činění a moje pochybení se vytratilo. Právě, když se setkaly naše pohledy, udělala jsem krok vpřed. Vzduch zaplnil skřek a jekot, tak zoufalý, že by zranil i ty nejtvrdší.

Pro mě už bylo moc pozdě.

Místo tvrdého betonu jsem na čele ucítila tlak dřeva. Páni, jestli je tohle smrt, tak je pěkně podivná. Zvedla jsem hlavu. Okolo kupodivu nebyly bílé obláčky a andělíčci. Seděla jsem ve třídě 316. S pracovním listem přilepeným na obličeji a otlačenou propiskou na tváři. Bylo mi jedno, co se stalo. Zvedla jsem se a odešla ze třídy za křiku profesorky.

Jsem šílená?

BRUNHILDA

Pražačka

a

Výměna sborů jdnspqnytuojs j v d i o o n h wpombd d n s g b n j e Každý rok se náš školní pěvecký sbor Repetice vydává na víkendové soustředění nejlépe někam mimo Prahu. Pro všechny členy sboru se vždy jedná o velkou událost a všichni se na tento víkend těší.

Soustředění bývají za školní rok dvě a dbá se na to, aby se docvičily a zdokonalily všechny skladby, ale také – a to především – aby si víkend všichni užili.

Letos to však bylo trochu jiné, nejednalo se tak úplně o soustředění, jako spíš o jakousi výměnu sborů, do které se s Repeticí zapojil pěvecký sbor gymnázia v Mikulově, Gaudium.

Výměna probíhala ve dvou víkendech. Nejdříve jsme my, Repetice, odjeli na začátku listopadu do Mikulova a po měsíci nás navštívilo Gaudium v Praze. V obou městech jsme se výborně bavili, ať už šlo o procházky, prohlídky, anebo třeba večerní oslavy táhnoucí se až do brzkého rána. V obou městech se také uskutečnil skvělý koncert.

Za sebe musím říct, že jsem si spolupráci s Gaudiem ohromně užila. Přestože jsem měla zpočátku obavy z neznáma a z průběhu celé akce, všechno vyšlo tak, jak mělo a já jsem poznala spoustu nových úžasných lidí, na které budu ráda vzpomínat. A teď už bych chtěla předat slovo Vojtovi z Gaudia, kterého jsem požádala, aby mi sem také něco připsal a podělil se o své dojmy: Čaute děcka.

Pěvecký sbor. To je těleso, které musí působit jako jednotlivec, ale zároveň výsledek musí znít tak, jako by to nebyl jednotlivec. Pro ty co do sboru nechodí, vřele doporučuji si aspoň jít zkusit sednout na zkoušky a říct si sám sobě, jestli to chce zkusit nebo ne. Jednou z nejlepších věcí, co se sborem zažijete, bude soustředění. To je taková akce, kdy se celý sbor sebere a jede někam pryč od všech a od všeho, aby se mohl věnovat pouze zpěvu a hudbě. A na jedno takové soustředění k nám, na jižní Moravu, měl dojet, zprvu jakýsi, pražský sbor Repetice.

Znáte to, má dojet téměř 2 tucty úplně cizích lidí, se kterýma máte od sbormistrové za úkol se bavit a být s nimi, větší opruz to být nemůže,

Autor: Jana Pavlíčková

jsme si říkali. Ovšem jak se říká, opak byl velice příjemnou pravdou.

Celou družbu se sborem, jsme si, zúčastnění, více než užili. Užili jsme si i celý koncert, který de facto skončil ve 2 ráno, kdy se teprve odkládala kytara ke spánku a lidé k odchodu. Druhé soustředění, které bylo u vás v Praze, ještě možná i předčilo nejen očekávání, ale i to mikulovské, a to i koncert. Doufám, že se něco takového ještě zopakuje a rád bych, jménem celého Gaudia, pozdravil celou Repetici a všechny, kteří se nás byli podívat na koncertě či jinak podporovali.

Anička Hořejší

Perličky z hodin Máte i Vy vtipné perličky z hodin? Pošlete nám je na redakční e-mail prazacka-element@seznam.cz!

Profesorka: „Já nejsem váš Mamaservis!“ Profesorka: „Jednokolka jede nějakou rychlostí a trojkolka, protože má tři kola, jede dvojnásobnou rychlostí…“ Profesor: „Co byste si přáli, kdybyste chytli zlatou rybku?“ Student: „A co kdybych si nic nepřál a tu rybku snědl?“ Profesorka: „To byla polovina padesátých let dvacátého století, konkrétně rok 1845…“ Profesorka zadala DOBROVOLNÝ domácí úkol a den před odevzdáním praví: „Kdo to zítra nepřinese, má za pět!“

5

Rozhovor

Rozhovor s Moravcovými „Co takhle rozhovor s nějakým školním profesorským párem?“ Když tato věta zazněla na jedné redakční schůzi, měla jsem jasno.

Luboš a Vlasta Moravcovi! Všichni je známe, všichni je vídáme, ale dozvědět se o nich něco nového by mohlo být zajímavé. Položila jsem jim tedy otázky na téma „Plesáme“, tady jsou jejich odpovědi.

CC Jak jste se dostali k učitelství?

Moravcová: Já už jsem od nějaký čtvrtý třídy chtěla být učitelka, chtěla jsem jít na pedagogickou fakultu na matematiku a hudební výchovu a když mi v maturitním ročníku moje matikářka na gymplu řekla, že je mě pro peďák škoda, tak jsem šla na MatFyz. Moravec: Mě tenkrát jistá spolužačka (pohled na pí Moravcovou) vytáhla na den otevřených dveří na MatFyzu, tak jsem tam skončil taky. Tvrdili mi tam, že ze mě udělají učitele a zároveň i odborného ajťáka. Na kolik se jim to povedlo, to je otázka. ☺ CC Jací jste byli studenti a o co jste se ve škole nejvíce zajímali?

Moravcová: Já jsem byla stašnej ctižádostivej šprt a zajímala jsem se o to, jestli náhodou nejsem na řadě ke zkoušce nebo jestli se nepíše písemka, jestli mám připravenej tahák a tak.

Moravec: O mně naše češtinářka řekla, že jsem inteligentní, ale líný a nejvíce jsem se zajímal asi o spolužačky.

spojeno právě pozitivně s tou radostí, ale mě napadlo, že obrovský zážitky, který si člověk pamatuje, jsou většinou spojený s nějakou negativní emocí, hodně silnou, takže třeba obrovskej zážitek pro mě bylo, když jsem s pomocí kolegy zachránila život dítěti na dětským táboře, když mu vlítla vosa do krku. Nebo třeba obrovskej zážitek jsem měla, když jsem se málem utopila, pak jsem byla ještě půl dne v šoku. To jsou spíš takový smutný vzpomínky, na to člověk nerad vzpomíná, ale jsou to obrovský zážitky.

Moravec: Na to, jak jsem se topil, si vzpomínat radši nebudu. ☺ Vybrat „nej“ je těžký, ale když bych řekl z poslední doby, tak třeba z mnoha důvodů pro mě velkým zážitkem byly Vysoký Tatry.

Moravcová: Tam se můžu taky přidat se souhlasem, to je ten pozitivní zážitek.

CC Jste dobří tanečníci?

Moravcová: To záleží na úhlu pohledu. Myslím, že studenti gymnázia to mohli už několikrát posoudit. ☺ Ale tak já bych řekla, že mezi těmi amatéry ano, že máme něco natancováno.

CC Chodili jste do tanečních?

Chodili jsme do tanečních, dokonce opakovaně a do pokračovacích a rádi.

CC Na co jste se v dětství nejvíce těšili?

CC Spolu?

Moravcová: To je jedna z těch těžkejch otázek, protože NEJVÍC, to člověk už teď zpětně netuší. Ale to se asi měnilo s věkem. Když jsem byla hodně malá, tak na narozeniny, na Vánoce a takový ty dětský malý radosti. Když jsem byla potom trošičku ještě starší, tak jsem se naopak těšila na prázdniny. To se tak měnilo a nejvíc, to už nevím.

Moravec: Já nevím, děti se těší na ledacos, aspoň já mám ten pocit.

Já jsem měl tu možnost se vždycky na něco těšit. Často jsem se třeba těšil na to, až budu velkej.

Spolu, taky. Nejen spolu, ale i spolu.

Moravec: Asi tak. Jednou jsme postoupili do druhého kola nějaké soutěže amatérů. A od té doby už uplynula řádka let, tak to je zhruba tak ta aktuální úroveň.

Moravcová: Současný taneční projev odpovídá tomu, že tančíme jednou za rok. ☺

CC Čím jste udělali někomu největší radost a co naopak udělalo největší radost vám?

Moravcová: Těžko říct, co byla ta NEJVĚTŠÍ radost, ale napadá mě, že třeba velikou radost dělalo mýmu dědečkovi, když jsem dokončila nějakou fázi studia, byl na to hrozně pyšnej. Mně třeba udělalo velkou radost, když mě manžel požádal o ruku (pohled na pana Moravce). A netvař se tak překvapeně! ☺ Jinak se snažím fungovat tak, abych měla nějakou radost každý den a dělala někomu radost, ale co je ta „nej“, těžko říct.

Moravec: Já souhlasím, první půlku už tu máte zodpovězenou, udělal jsem radost, když jsem požádal o ruku, jsem rád, že jsem se to dozvěděl. ☺ A co mně udělalo největší radost... tak těch drobnejch radostí jsou spousty, opravdu, vybrat tu „nej“, to nejde, to by bylo nefér vůči všem těm ostatním, kteří tu radost taky udělali a vybírat z toho jednoho favorita. Já jsem rád, že mám okolo sebe lidi, kteří mi tu radost dělat umí.

CC Jaký byl váš největší zážitek?

Moravcová: Tak ženský většinou říkaj‘, že to byl porod dítěte, to já říkat nemůžu, takže, co je „nej“, těžko říct. Buďto to může být něco

6

Rozhovor CC Myslíte si, že to bylo lepší, než zábavy tady v Praze?

V Praze znám jen maturitní ples v Lucerně a MatFyzácký ples na Žofíně, takže s tím nemůžu moc porovnávat. Jak v čem. Co se mi nelíbí na těch vesnickejch zábavách, ale to třeba v Lucerně je totéž, jsou zakouřený taneční sály. Co je na těch vesnickejch zábavách lepší, je rozhodně volnej parket pro tanec, kolikrát je i hudba lepší.

Moravec: No, jelikož v kvartě D je mi opakovaně naznačováno, že Pardubice jsou taky vesnice, tak můžu říct, že tam jsem se účastnil mnoha plesů, včetně plesu pivovarskýho a dopravního podniku a já nevim čeho všeho. Tam skoro každá firma dělá svůj ples. Ale obojí má svoje kouzlo. Samozřejmě, že načančaný MatFyzácký ples na Žofíně má úplně jinou atmosféru než tyhlety menší plesy nebo třeba ty vesnický zábavy. Je pravda, že je odporný, pokud se tam pohybujou mraky opilých lidí a je tam zakouřeno, ale to se bohužel stává na všech úrovních, pak jde o ty organizátory, jestli si to uměj‘, a nebo neuměj‘ zorganizovat.

CC Jaké máte vzpomínky na svůj maturitní ples? + Můžete připojit nějaký zážitek.

CC Zúčastnili jste se někdy nějaké taneční zábavy, hasičského plesu...?

Moravcová: Vzhledem k tomu, že od dvanácti let do maturity jsem žila a bydlela na vesnici, tak mnoha. Už si je nepamatuju. Jestli tam byl hasičský ples si nevzpomínám, ale na myslivecký si vzpomínám, protože tam vždycky viseli ti zajíci a bažanti na háku v tombole, tak to člověk nezapomene.

Moravcová: Obecně na vzpomínky mě napadá jedno výstižné vyjádření, jsou matné. Je to strašně dávno a moc si z toho nepamatuju, ale vzpomínám si na ten okamžik šerpování, kdy jsme stáli v kroužku a teď mě vyzvali, já jsem měla vystoupit, jít dopředu a třídní mi popřála a dala tu šerpu přes hrudník, tak to byla nádhera, to si člověk vybaví hned a pak si vzpomínám na to, že se mi nelíbil zvyk, že se o půlnoci mají ty šerpy zašlapat, takže jsem se radši o půlnoci schovala na záchodech, abych se toho nemusela účastnit, protože představa, že tu krásnou, bílou šerpu hodím na zem a začnu po ní tam někde na tý špinavý zemi dupat, ta mě děsila.

Moravec: Já si vzpomínám na přímý zásah desetikorunou, jinak bych se asi připojil. Vzhledem k tomu, že to byl ten samej ples, tak ty vzpomínky jsou podobný. Šerpu jsem nezašlapal, ani jsem nikam neutekl, setrval jsem, jak je mým zvykem, a šel jsem proti proudu.

CC Ten ples jste měli někde v sále v Pardubicích?

Moravec: Ano, v krásném sále, který vznikl původně z plaveckého bazénu. Takže taková vesnická zábava zase. ☺ Moravcová: Ještě si vybavuju, že ty prostory tam jsou takový komplikovaný, tak jsem tam vždycky dost bloudila.

Anička Hořejší

Ples Mortierova ústavu K Lukavskému sálu už se slézají všemožní hosté. Studenti, rodiče, prarodiče, profesoři, kuchařky, uklízečky, hudebníci i nezvaní. Skrze noční mlhu matně prosvítá měsíční kotouč a žlutá záře pouličního osvětlení. Vzduch jako by se zastavil. Dohlédnout nejde ani na konec ulice. Mlhu občas proráží kolem projíždějící vůz nebo stará rozvrzaná tramvaj plná individuí ze všech koutů města. A právě uprostřed této mrtvé ulice stojí monumentální budova s průčelím plným rádoby renesančních sloupků a schody tak nízkými, že je z nich téměř jednolitý povrch. Z vlhkých oken sálu vyzařuje jedovatě žluté světlo a ode dveří se neline hudba, nýbrž šum lidských hlasů.

Byl to právě ten večer, kdy se na ples, na svůj první ples měl dostavit i Hector Hrušinský. Mladý vysoký muž s pocuchanými havraními vlasy, vystouplým špičatým nosem a úzkým obličejem připomíná

právě havrana. Jeho vykulené černé oči se kmitají z místa na místo, přece jen je velice bystrým žákem. Introvert, se zálibou sledovat chování cizích lidí, často předstírá, že ani není v místnosti, jen aby se neúčastnil konverzace. Jakmile však s někým započne rozhovor, hned je odradí, neboť na svůj věk mluví velice vzdělaně a komplikovaně. Na první pohled vypadá Hector velice unavený a zesláblý, ale opak je pravdou. Nezakládá si pouze na síle psychické, ale i fyzické.

Postavou sice pohublý, běhá rychleji než africký gepard. Avšak ve městě jako je toto, se mu fyzická zdatnost zatím nijak nevyplatila.

Pyšní a milující rodiče oceňují jeho zálibu pro chirurgii, ale Hector by se radši věnoval patologii.

Právě zde sdílí svoje nadání s jediným svým přítelem, spíše spolupachatelem – Horácem Hrabavým, se kterým studuje v ústavu

7

Povídka již od první třídy. Horác, původem z Rakouska, se nikdy nenechal oklamat, velkou důvěru nemá k nikomu, až na Hectora. Dalo by se říci, že Horác je přesným opakem Hectora – energický, neuvážený, extrovertní a někdy až moc naléhavý. Ve sportu se nijak nevyjímá, neboť ani jeho matka nechce, aby se zabýval takovými, podle ní bezcennými a zbytečnými, věcmi. Jediný sport, kterému se za ta léta mohl věnovat, byly šachy. Seřazených dvacet pět setů pokaždé s jiným designem hracích figur má vystavené doma v knihovně, jsou první věc, co spatříte při vstupu do jeho tmavého pokoje, neboť se jimi velmi pyšní.

Kromě stejné školy, stejných zájmů a stejného bydliště, sdíleli tito dva studenti ještě něco. Spíše někoho. Tím někým byla doteď nejmenovaná Hedvika Holásková, studující o ročník výše andrologii.

Naši dva nešťastníci se seběhli právě u stejné dívky a byli oba hluboce zamilováni. Hector na Hedvice nejvíce oceňoval její pronikavé zelenkavé oči, krásný úsměv, její intelekt a smyslné vtipy. Horác na ní zase miloval její neposlušné rudé kadeře, plné poprsí, dlouhé štíhlé nohy a ladné pohyby. Pro oba znamenala rozsvícení chmurných dnů, a že jich zrovna v tomhle městě bylo. Vlastně kdybyste Hedviku někdy spatřili, určitě byste si řekli, že do tohoto místa nepatří.

Ale sama Hedvika se nikde jinde tak doma jako tady necítí a cítit nechce. Zajímavé na této věci je, že ačkoliv Horác s Hectorem mají stejné pocity k jediné dívce, jejich silné přátelství se ještě nerozdělilo.

Jejich sny a představy jsou zatím stále jenom sny a představy, podle naznačujících okolností pravděpodobně Hedvika ani neví, že existují.

V tomhle se se mýlili. Hedvika o jejich lásce věděla velmi dobře a lichotilo jí to. Samozřejmě neplánovala nijak tuto přitažlivost rozvíjet, a proto nechávala oba kamarády v nevědomosti o její vědomosti.

Horác právě vchází dovnitř, když se potkává s Hectorem za dveřmi tanečního sálu. Rodiče obou chlapců se dávají do řeči, podávají Hectorovi kabáty a Horácovi peníze na šatnu. Mezi oběma proběhne otrávený pohled a vydávají se na cestu k šatnám. Každý dřevěný schod v budově kvílí jinou úděsnou píseň a občas se i prohne pod tíhou přicházejících hostů. Kolem se míhají davy lidí, ples je velká událost. Za chvilku už jsou oba ztracení ve změti uliček a schodů.

U šaten, které našli, není vůbec žádná fronta, čemuž se trochu podivili, ale hned míří k pultíku. Nezdá se, že by se sem někdo hrnul studenty obsloužit a tak Horác zaťuká na pult a zavolá do chodbičky.

Následuje drobný ťapot psích nožiček a hned za nimi následuje těžký krok lidských bot. Hector nahlédne opatrně za pult, kde na něj tupě civí sněhově bílý pudl s černýma očima. Pokladní si oba chlapce změří pohledem a natahuje se pro kabáty. Když na chvíli mizí mezi věšáky a kabáty, můžou Horác s Hectorem prohodit pár slov. „Tak co, jak dopadl náš poslední pokus?“ zeptal se přiměřeně tichým hlasem Horác. „Dobře… řekl bych, že velice dobře, ale příště musíme naše oběti těch pokusů schovat jinde. Můj pokoj už začíná smrdět jako skládka

8

na zvířecí maso,“ podotkl Hector. „Jo to máš asi pravdu. Nedávno jsem šel kolem té staré továrny dole v údolí a zdá se, že v ní zatím nikdo nenocuje, co myslíš?“ Horác se opatrně porozhlédl po případném nezvaném účastníkovi této konverzace. V zrcadle spatřil mihnout se stín, ale nevěnoval tomu pozornost. „Pokud je tam sklepení, mohl by to být dobrý sklad. Napadlo mě, že bychom mohli použít i něco jiného než pouze zvířata. Přece jenom se na nich nemůžeme naučit to… co na lidech,“ Hector se významně zadíval na pokladníka těžce dusajícího zpátky z labyrintu kabátů. „Tak to bude padesát, vážení pánové,“ zabrblal pokladní, načež jeho pudl začal kvílet a vrtět se. Horác hodil po Hectorovi pohledem a za pár sekund už po nich zůstalo na pultu jenom padesát korun. Oba se odebrali do hlavního sálu. Vystoupali posledních pár schodů a chvíli sledovali scenérii před sebou. Přestože je celé město chmurné a vychází z něho deprese a tajemno, Lukavský sál byl pravým opakem. Jelikož se tato událost děje jednou za rok, jsou tyto prostory i adekvátně vyzdobené a připravené. Lóže s měkkými dekorativními židlemi a stoly z ebenového dřeva, parket z těch nejvyleštěnějších prken, sametové drapérie a plno slavnostně oblečených lidí. Ale ze všeho nejvíc chlapce zaujala právě Hedvika Holásková, stojící uprostřed skupinky spolužaček na tanečním parketu. Hořce zelené krajkové šaty ladně splývaly s linií jejího těla a rudé lokny jí zářily v sálovém osvětlení. Hedvika, na okamžik vytržena ze svého rozhovoru s kamarádkami, zpozorovala dva ňoumy, jak na ní tupě civí. Věděla, že jejich ročník je poprvé na plese, a rozhodla se jim to trochu zpestřit. Na chvíli se omluvila u svých vrstevnic a vyrazila svůdným krokem k Horácovi a Hectorovi. Sálem se rozezněla jazzová hudba a v tu chvíli si chlapci uvědomili, co se děje. Hector se naklonil k Horácovi a zašeptal: „Jestli se nemýlím, tak k nám právě míří Hedvika…“ „To vidím taky ty blbče, co budeme dělat?!“ špitl Horác až trochu zoufale. „Ahoj!“ překvapila je Hedvika. Následovalo trapné ticho, přičemž oba zájemci zírali do země. Horác to takhle přeci nechtěl. Dívka jeho snů mu stojí před nosem a on s tím nic nedělá! „Dobrý večer…“ vyhrkl Hector a okamžitě se chtěl propadnout do země. Dále už konverzace nemohla pokračovat, neboť se zhasly světla a osvětlen zůstal pouze parket. Do záře reflektorů vstoupila chlouba města – Vietonické baletní trio. Každé jejich vystoupení bylo vyprodané, vlastně většina hostů se sem přišla podívat pouze na ně. Trio tvořili bratři Viktor a Vladislav a jejich mladší sestra Veronika. Většina lidí v jejich výstupech nenalézala žádnou originalitu nebo zajímavost, přece jen od nich nešlo odtrhnout oči. Dnes, v tento výjimečný den, se jejich roucha jen blýskala. Všichni tři se nachystali důstojně až sošně do svých pozic připraveni předvést svůj nejlepší výkon. Hudba se rozezněla a s každou notou se ve vzduchu

Povídka mihla jedna končetina tanečníků. Ladné, ale rychlé pohyby nešlo přehlédnout. Veroničina zdobená sukně vlála vzduchem jako pár vílích křídel. Přes hudbu bylo nejasně slyšet každého dopadu nohy na parketu. Avšak hudba ani nebyla potřeba, tanec byl i sám o sobě dosti úchvatný. Představení téměř končilo. Nastal čas na poslední velké číslo. Bratři stáli na jednom konci parketu, Veronika na druhém. Právě když hudba začala stupňovat ve svém tempu, rozeběhla se Veronika naproti bratrům. Ti ji prudce vyhodili do vzduchu, kde provedla dvě piruety a jedno salto, načež padla bratrům do náruče a hudební doprovod sťal svou linii. Sálem se rozezněl hromadný potlesk a představení skončilo.

Mezitím se chlapcům povedlo vzdálit se od Hedviky a probrat svou situaci. „Dobrý večer?! DOBRÝ VEČER?! Co sis myslel? Že ti padne k nohám?“ začal rudnout Horác. „Pořád lepší, než tam jen stát a civět!“ ohradil se Hector. „No dobře… ale co teď? Co po nás sakra chce?“ panikařil Horác. „Uklidni své hormony, Horáci. Nevím, co po nás chce, ale hlavně, že na nás mluví ne? A teď mě omluv, jdu si popovídat s láskou svého života,“ prohlásil Hector a odkráčel zpět k Hedvice. Samozřejmě ho v tom Horác nemohl nechat samotného a hned se šinul za ním. „Takže… Hedviko, kde jsme to skončili?“ usmál se Hector. Hedvika se otočila, jakoby na ně nikdy nepromluvila a dodala: „Pojďte se mnou.“ Ani jeden nevěděli, kam je vede, ale proč ne. Svižným krokem se proplétali s Hedvikou kolem nadšených hostů, občas už se jim ztrácela z dohledu. Jak dlouho šli, to nevěděli. Vynořili se v temné části budovy, v úzké chodbičce se schodištěm. Hedvika se nezastavila, naopak přidala, téměř běžela nahoru po strmých schodech.

Dokonce ani Hector jí nestačil. Prolezli za Hedvikou střešním oknem rovnou na střechu sálu s výhledem na ponuré, ne moc osvětlené, noční město. Tam si konečně trochu oddychli a rozhlédli se kolem.

Hedvika před nimi stála a pohrdavě si je prohlížela. Před ústy se všem třem vytvářely obláčky jejich dechu. „Kde to jsme?“ zeptal se trochu nelogicky Horác. „Na střeše,“ odpověděla stroze Hedvika. „Co tu děláme, mohu-li se otázat?“ napřímil se Hector, aby vyrovnal Hedvičino opovržení. „Chtěli jste přece nějaká těla, ne?“ pronesla vznešeně. Hector se trochu zděšeně otočil na Horáce. Stačil jeden pohled, a oba věděli, že jsou v kaši. „Příště se aspoň ujistěte, že vás nikdo neslyší…“ pousmála se. „No dobře, ale co to má co dělat s tímhle?“ řekl Horác. „To uvidíte,“ špitla Hedvika tajemně a rychle prolezla střešní oknem zpátky dovnitř. Okno se zabouchlo a Hedvika byla fuč. Od té chvíle jakoby se ochladilo o deset stupňů, obláčky dechu chlapcům skoro mrzly před ústy. Horác se vrhnul k oknu a začal s ním cloumat asi na pět minut. On i Hector však věděli, že jim to nepomůže. „Proč to udělala? Co myslela tím, že… uvidíme?“ vypouštěl Horác slova do večerní mlhy. „To vím stejně dobře jako ty. Ale Hedvika očividně není taková, jak vypadá…“ „Ty jsi mozek naší party, tak nějak vymysli, jak se odtud dostaneme,“ nepřestával Horác bušit do okna. Hector se chvíli procházel po střeše a přemýšlel. Z jeho kreativního procesu ho vyrušila požární siréna. „No výborně, horší už to snad být nemůže!“ stěžoval si Horác a naklonil se přes okraj střechy. Z budovy nikdo neutíkal. Na ulici ani dušička. Z dálky se neozývali hasiči. Vzduch podivně nasládl. Horác se rozhořčil a jak ze vzteku, tak i ze zoufalosti udeřil plnou silou do střešního okénka. Pěst vytáhl plnou střepů a okno se rozletělo na tisíc kousků. Hector svižně přistoupil, protáhl kolem střepů v okně ruku,

otevřel ho a slezl dovnitř. Horáce ani nepřekvapilo, že mu nevěnuje žádnou empatii, neboť ji postrádal, proto se s krvácejícím potůčkem vydal za Hectorem. V chodbě poblikávala světla a v celé budově bylo hrobové ticho, až na čtyři nohy hrnoucí se chodbami a schody. Užuž chtěli chlapci vyběhnout z budovy, ale dveře byly zamčené. Oba se odvrátili ode dveří směrem do sálu. V tom spěchu si ani nevšimli té strašné scenérie před nimi. Na parketu ležely desítky lidských těl v plesových šatech a mezi nimi seděla uprostřed Hedvika. Nehledě na to, že se před nimi vyjevila scéna pekel, vrhl se Horác zaslepen láskou přímo k Hedvice. Těžce oddechovala a z očí se jí hrnuly slzy. „Co se stalo?!“ zacloumal s Hedvikou Horác. Hedvika pomalu pozvedla hlavu. Po tvářích jí stékaly potůčky slz zanechávajíce za sebou černé čáry od řasenky. K oběma došel Hector, nevrhl se k Hedvice, nýbrž stál opodál a zkoumal těla. Hedvika vzala Horáce za levou ruku, ten se samo sebou rozzářil nevšímaje si mrtvol okolo. Konečně se mu plní sen. „Ty lidi někdo pobodal. Jenže tu není žádná krev, podivné…“ poznamenal Hector a otočil se ke dvěma hrdličkám. Hedvika otočila Horácovu dlaň ke stropu, tak aby na ní viděla a druhou zkrvavenou rukou mu do dlaně vložila zlatou dýku. V Horácových očích se vyjevila čirá hrůza, zděšení! Dýku okamžitě zahodil a nemotorně se od Hedviky vzdaloval. „Chtěli jste přece nějaká těla, ne?“ na tváři se jí vytvořil široký úsměv. Zvedla se a zmizela za oponou na podiu. Hector zvedl Horáce ze země, ale ten už byl ze samého šoku v bezvědomí. Sálem se rozezněla hudba. Jedna z mrtvol se zvedla. A pak druhá. Všichni pobodaní se probudili k životu, jakoby se nic nestalo. Nebyli mrtví. Byli živí, bavili se, jedli, pili, tančili. Jen Horác bezvládně ležel v Hectorově náruči. Hector se zmateně díval po lidech, vláčel Horáce po parketu. „Pomoc!“ zvolal. „Pomozte mi někdo! Vždyť on je v bezvědomí. Vy jste byli mrtví.

Všichni jste byli mrtví!“ vykřikl Hector a klesl na zem. Lidé kolem vytvořili kruh, jen do chvíle než oba chlapce odnesli hlídači. Takhle se dostali Hector Hrušinský a Horác Hrabavý na listinu plesových šílenců. Každý rok se někdo najde, však dokud se plesu nezúčastníte, o ničem nevíte. Proto pozor, až se vašeho prvního plesu budete účastnit. První místo na seznamu obsadila Hedvika. Hedvika Holásková.

BRUNHILDA

9

Téma

Ples Maturitní ples z pohledu primána Miluju plesy. U nás v rodině jsem nejmladší, tak už jsem pár maturitních plesů zažila. Letošní ples pro mě tedy nebyl premiérou, ale byl můj, a tak jsem si ho na 100 % užila.

My, primáni, jsme se měli sejít na parketu už v 18:00 na nácvik, který nejdříve nikdo moc nechápal. Všichni jsme najednou vyšli, nikdo sice nevěděl, kam by měl jít, ale úspěšně jsme vše po chvíli všichni pochopili a byli připraveni.

Pak nastala 19. hodina, ples byl zahájen a naše imatrikulace byla hned na řadě. Nervozita v našich řadách stoupala, rychle jsme se řadili do dvojic a náš čas přišel. Za svitu reflektorů a blýskání blesků fotoaparátů jsme postupně po třídách vystupovali na parket. Já jsem měla tu čest, ještě s mojí spolužačkou, vést pana profesora Klímu v čele, takže to byl opravdu velký zážitek. Pak následovala samotná imatrikulace v podobě předání třídní placky. Pan profesor ke každé-

mu z nás přistoupil, podal ruku, řekl pár vlídných slov a rad. Každý jste si to zažil, víte jaké to je. ☺ Následující předání štafety nikdo od nás ze třídy vůbec nečekal a udělalo nám to větší radost, než kdybychom to věděli. Bylo to hezky vymyšlené a vyneslo nám to, například já jsem dostala anilinové barvy, se kterými se ještě dá malovat nebo moje společnice dostala poloplné akrylové barvy a taky – kdo by nechtěl štětec s nápisem „Drogy jsou dobrý!“ Zbytek plesu jsem už jenom hledala své i cizí rodiče, trochu tančila, dívala se na vystoupení (která byla vážně dobrá), popíjela džusíky a nealko mojita. Přes to, že tenhle ples nebyl o nás, ale o našich nejstarších spolustudentech, jsem si ho opravdu užila a příští rok si to snad zopáknu, ale z pohledu čistě přihlížejícího.

Anička Polláková

Autor: Bára Nováková

Maturitní ples z pohledu maturanta V okamžiku, kdy se nás na začátku září naše třídní profesorka Zora Holanová zeptala, kdo se za naši třídu přihlásí do plesového výboru, neváhaly jsme ani vteřinu a přihlásily se. O tom, jak bude právě náš maturitní ples vypadat, jsme tou dobou měly jasno už skoro dva roky a tak nebylo co řešit.

V říjnu jsme se poprvé sešli s paní profesorkou Komardinovou, začali se zabývat tím, jak bude celý ples vypadat a rozvrhli si práci až do února. V listopadu byly na programu hlavně lístky, které šly do prodeje těsně před Vánoci. Byla to pro nás tedy ideální šance nakoupit dárky všem svým babičkám, dědečkům, rodičům a všem ostatním důležitým osobám. Vánoce utekly jako voda a byl zde leden. Pro většinu z nás měsíc na dotažení posledních detailů. Bohužel tomu tak v naší třídě nebylo – šerpy se teprve začínaly vyrábět, vystou-

pení uměla asi polovina z nás. Možná i o to víc jsme si to užili a ani si nedokážete představit, jak obrovský kámen ze srdce nám spadl, když jsme v pátek v Lucerně dotančili bez zlomených nohou, rukou a především bez utrápeného výrazu z neúspěchu.

Samotný ples utekl tak rychle, že jsme ani nestihli pozdravit své kamarády, kteří za námi přijeli ze všech koutů republiky, dokonce i ze Slovenska. Proto bychom vám všem, budoucím maturantům, chtěly vzkázat, abyste si toto období užili na maximum, nenechali se rozhodit tím, že se vaše třída neshodne hned na prvním bodu neskutečně dlouhého seznamu nutností, které je potřeba zařídit, protože po plese Vám zbydou jen vzpomínky (snad) a hodiny prosezené nad maturitními otázkami.

Veronika Barešová a Barbora Rosová, sexta A

10 Autor: Bára Nováková

Rozhovor

Rozhovor s Lindou Skálovou Pomáhat a chránit, ačkoli i jim samotným může jít o život? Takovým lidem se říká hrdinové, že? I na naší škole jsou odvážlivci, kteří si tento titul zasluhují a neváhají pomoci druhým lidem v nouzi. Čelit můžete jak zraněním, tak nebezpečným plamenům, přesto je studentka Linda Skálová hrdou dobrovolnou hasičkou. A co všechno tato práce obnáší či jak takový život dobrovolné hasičky vypadá?

CC Kdy ses stala dobrovolnou hasičkou a kdo Tě k tomu přivedl?

Ke sboru dobrovolných hasičů jsem se přidala před třemi lety, protože jsem v té době přestala hrát softball a měla jsem spoustu volného času. S hasičinou jako takovou mě seznámil táta, už když jsem byla malá. Je totiž členem tohoto sboru přes 35 let. Právě před těmi třemi lety mě napadlo, že bych tam také mohla začít chodit.

A i když jsem tam jediná holka, tak mě mezi sebe skvěle přijali.

CC Co všechno tato práce obnáší?

Pevnou vůli, trpělivost, ochotu pomáhat a jen tak něčeho se nezaleknout. Zároveň je potřeba znát hranice a včas udělat krok zpět.

Důležitá je také spolupráce a plná důvěra ostatním členům. Hasiče jen tak něco nesloží, vše na něj dolehne časem, když se vrátí do hasičárny. Proto tam je tolik alkoholu, aby mohli na vše zapomenout, nebo za tím alespoň udělat velkou tlustou čáru.

CC Jak často trénuješ do akcí?

Scházíme se každé pondělí v 17 hodin. Převlékneme se do PS2, což je pracovní hasičský oblek a jdeme buď svážet šrot, školit se, nebo máme výcvik. Školení jsou slovní, občas s nějakou ukázkou nebo profesionálním hasičem od spřátelených stanic. Výcvik je pak praktická část, kdy buď stříháme auta, pracujeme s proudnicemi, nebo se učíme pracovat s novými nástroji.

CC Jaké nejnebezpečnější situaci jsi musela čelit?

Nemusela, jela jsem dobrovolně. Byl to můj první pořádný požár.

Hořelo pole a les, já jela střídat první směnu. Byli jsme tam od sedmi večer do sedmi ráno a celou noc jsme hasili. Pole bylo úplně černé a všude byl prach, les stále hořel. K večeři jsme měli kávu a bebe sušenky, k půlnoční svačince byl redbull a bebe sušenky a nakonec k snídani byla káva s bebe sušenkami (od té doby je nesnáším). Pak jsme naprosto zničení a špinaví odjížděli zpět na stanici, poté, co nás další směna vystřídala. Požár hasilo na 200 hasičů asi devět dní.

CC Co Tě na této dobrovolné činnosti baví/proč se jí věnuješ?

Nejvíce mě baví učit se novým věcem, člověk má zcela jiný pohled na běžné události a taky máme super kolektiv. Jsme jako rodina.

Všichni se dobře známe a navzájem si pomáháme. Nescházíme se jen za účelem pomáhat, ale také se bavit. Po dlouhé pracovní sobotě si upečeme spoustu masa a odpočineme si. Při malování hasičárny si užijeme legrace a pak to oslavíme. Při povodních se stmelíme ještě víc. Při výcviku jsme ještě lidi, ale při zásahu už jen hasiči.

Annie Hošťálková

11

Akademie

No tak to je asi konec...

Touto větou skončila po dlouhé dvou a půl hodině Akademie, jedna z mnoha tradičních akcí pořádaných na naší škole. Je jednou z mnoha, ale přece je něčím výjimečná. Je výjimečná svou velikostí, především počtem diváků. Ovšem letos se na Akademii, dle mého názoru, promítalo i mnoho videí, dalo by se možná i říci, že letošní Akademie byla „převideovaná“, ale to je věc subjektivního názoru.

I s touto skutečností se pořadatelé vypořádali dobře, neboť jednotlivá vystoupení oddělovaly scénky, které nám ukázaly, jak o konečném vzhledu Akademie přemýšlejí ti, kdo ji pořádají. A vzhledem k tomu, že k sobě byli dosti kritičtí, tak nám chtěli pravděpodobně i ukázat, jak nejlépe celou Akademii zorganizovat.

Nyní bych vám rád připomněl ty, co se nebáli vystoupit na živo.

Jak už je tradicí, tak první, kdo vystoupil, byl náš vážený pan ředitel, který vyhlásil výsledky profesorské soutěže o nejlepší kostým, pak předal peníze útulku pro psy a nakonec nám popřál hezké svátky.

Dalšími vystupujícími bylo pár nadšenců, kteří zahráli krátké divadlo o vánoční večeři s psychicky labilními jedinci. Velkým překvapením bylo vystoupení žáků primy C, kteří nám předvedli svůj hudební um při několika písních, které zahráli i zazpívali. Druhým hudebním výstupem bylo vystoupení Saši Pračky, který nám ukázal, že rap je jeho parketa. A posledním živým vystoupením bylo tradiční pěvecké vystoupení Repetice – školního sboru.

Jak už jsem uvedl v úvodu, tak videí bylo na Akademii požehnaně, proto jen krátce připomenu ta videa, která mi utkvěla v paměti.

Jedním z prvních byla parodie reklamy na Tullamore Dew, v tomto případě ale propagovala žižkovskou whiskey Tulkamore Dew. Dalším zajímavým tématem bylo to, jak to probíhá za dveřmi kabinetů. Díky tomu jsme se dozvěděli, jak si učitelé vybírají žáky na zkoušení, proč je ve škole nedostatek toaletního papíru, jak vznikají testy nebo, že v kabinetu francouzštiny se hraje Člověče nezlob se. Dále nám bylo objasněno, proč začali učitelé zabavovat mobily. Velmi zajímavé bylo video, ve kterém byli zpovídáni někteří profesoři, od většiny z nich jsme se dozvěděli mnoho zajímavých věcí z jejich minulosti, ale někteří nám toho o sobě moc neřekli, protože si to zkrátka nepamatovali. Pak samozřejmě nemohla chybět ukázka z tréninku našich hokejistů a pozvánka na Hockey show. Dále mě velmi zaujalo video zachycující rozdíl mezi chováním žáků v primě a v sextě, neboť jsem zjistil, že je mnohem větší, než jsem čekal. Také nemohla chybět ukázka toho, jak to u nás v redakci Elementu chodí a snaha

12

Akad

o přilákání nových redaktorů. Nakonec jsme zhlédli i remake klipu kapely Pink Floyd, který provedl školní sbor.

Letošní Akademie na mě udělala dobrý dojem, ovšem nelze ji porovnávat s předchozími ročníky, protože každá Akademie má něco do sebe a je něčím výjimečná. Ale určitě by bylo lepší, kdyby se na ní nepodílelo jen pár nadšenců z vyšších ročníků, ale i ostatní, kdyby se tak stalo, mohla by být Akademie více různorodá, možná i lepší.

Jáchym Líva

Akademie

emie

Akademie očima účinkujícího

Bratři a sestry, milí mladí přátelé, vážené kabinety od suterénu až do třetího patra. Je 29. 12. 2016, 0:44. Uvědomil jsem si (po malém připomenutí od slečny šéfredaktorky), že jsem slíbil napsat krátkou zprávu z vánoční akademie L. P. 2016, a tedy tak činím. Jelikož jsem se však neúčastnil příprav akademie od samého začátku datovaného (co si alespoň vybavuji, organizovala ji největším dílem sexta C) již do června t. r., budu popisovat jen jakési „moderní dějiny“ v historii této show. Moje přípravy na akademii začaly v neděli 18. 12., pardon, až v pondělí 19. 12. v jednu hodinu ranní, kdy jsem nemohl usnout, a tehdy mě napadla myšlenka na uskutečnění divadelního představení. Tato byla však v průběhu pondělka odložena na příští život, neboť jsme (v té době se již k ochotnickému spolku přidali i někteří

další chlapci ze sexty A – jmenovitě Jiří Chylík, který byl asi nejaktivnější, dále David Vítek a Daniel Karlík) nemohli sehnat žádnou osobu, která by byla ochotná zhostit se hlavní ženské role (musím ale poděkovat Matě Žabkové, jež by tuto nabídku přijala, avšak vystupovala již v tanečním představení). V pondělí po škole jsem byl dosti unavený, a šel jsem si tedy na dvacet minut lehnout. Z těch dvaceti minut se vyklubalo pět hodin, a když jsem v deset večer vstal, rozhodl jsem se ještě jednou obeslat několik lidí s touto nabídkou. Po několika rozpačitých facebookových reakcích a plačících smajlících jsem napsal stejný dotaz (shodou náhod šéfredaktorce tohoto plátku) Hedě z kvinty D. Obratem přišla bleskurychlá odpověď „A proč ne...“, kterou jsem opravdu nečekal. Popravdě jsem si říkal, že už nic nebudu muset dělat, sednu si s babi a dědou k televizi... No, nestalo se. Fakt díky, Hedo! Místo toho jsem se pustil do vymýšlení dialogů, monologů, slovních salátů apod. Práce skončila v 3.00 ráno a za další 2,5 hodiny mě čekal budíček a taky pětka z matiky... Pozor, pozor, drama teprve začíná! Hned tento krásný den (úterý) byla totiž generálka a do akademie zbývalo 48 hodin. Netušili byste, kolik času zabere natrénovat asi šestiminutové představení! No, my ho ale moc neměli, rozhodně nikdo nemohl nacvičovat od konce vyučování do večera, takže jsme se spokojili dohromady asi s deseti nácviky, z toho řeč rozhněvaných manželů jsme zkoušeli asi jen čtyřikrát (a stačilo to!). Nakonec, ač část textu zejména vinou výpadku mé paměti (za což se Hedě omlouvám – musela trochu improvizovat) nezazněla, se představení podle mého názoru povedlo. A stejně tak (nebo spíše lépe) se vydařila celá akademie – řada videí byla myslím velice zábavná, moderátoři byli opravdoví; takoví, jaké je známe, což je skvělé. Z řad profesorů jsem slyšel recenzi naší třídní „máti“, prof. Zory Holanové, která z nás měla (poprvé za dlouhou dobu) radost. Líbila se jí právě ona autentičnost. Další názory na akademii se ke mně dosud nedostaly. Jediné, co bych osobně možná letošní akademii vytknul, byl trochu nepoetický, poněkud uspěchaný závěr.

Stejný problém, popel na mou hlavu, vidím i u našeho divadla. Zbývá už jen poděkovat všem zúčastněným, stejně jako obecenstvu, které bylo příjemně tiché, ale i vřelé a vcelku ochotné zasmát se i blbému vtipu. Za účast v divadle tedy děkuji následujícím: Heda Ghlimová, Kačka Fišerová, Jirka Chylík, David Vítek, Daniel Karlík. Technika: Radka Horáková, Taylor Lei, Vojta Myška a Honza Zelenka. Pomoc s přípravou: Lenka Horáková, Agáta Bortlová a Karel Josef Hlaváček.

No a já končím, je 1:28 a čas jít spát, tak dobrou! … Hehe, schválně, jakou teďka máte hodinu... ☺ Kryštof Dobeš

13

Aktivity na škole

Představujeme...

Letmé seznámení s jungiánským kroužkem V září letošního školního roku se na nástěnce s kroužky náhle a nečekaně objevil malý papírek s nadpisem Jungiánský seminář (kroužek). Krom toho, že jej sami (my, císař Rudolf) navštěvujeme, vydali jsme se mu rovněž po stopách, nebo spíše do středu duše, a to jednak prostřednictvím emailového „rozhovoru“ se zakladatelem, profesorem Jiřím Macelou, jednak „za použití“ několika jeho spolutvořitelů – studentů. Tím jsme se snažili podat co možná nejkomplexnější představu o kroužku (a nejen o něm ☺).

Uvedení do děje: Následující text se zaobírá seminářem na motivy Carla Gustava Junga (1875–1961), jedné z nejvýznamnějších osobností psychologie, a vůbec zajímavého pána. No a teď už se nechte překvapit… (Nic jiného Vám totiž ani nezbývá!)

CC Pane profesore, posílám slíbené „elementární“ otázky. Pokud Vás napadají otázky lepší, klidně je můžete přeformulovat.

Není nutné odpovídat na všechny.

Ne, ne, Kryštofe, otázky jste jistě položil tak, abyste dostal odpovědi, které Vás zajímají – dokonce i kdybyste o tom vůbec nevěděl.

Proto budou zodpovězeny – jak jistě víte, každý, kdo se v Bradavicích zeptá, dočká se odpovědi. ☺ Mimochodem, už tohle je velmi jungiánské: jen trochu, trošinku z toho, co jsme, o sobě víme – zbytek jsou celé světy mimo naše vědomí a dokonce mimo naše vlastní já. Jung nám o nich řekl – a taky nás naučil, jak se tam dostaneme: v tom, co cítíme, co si myslíme a co děláme, ať si to uvědomujeme, anebo ne, je systém. A ten systém je paralela (synchronicita) k tomu, co se nám děje zvenčí. Porozumíte-li jednomu, budete chápat i to

druhé. Dostanete-li odpověď, porozumíte lépe i své otázce. ☺ Jestliže hermetici říkali „jak nahoře, tak dole“, Jung by řekl „jak uvnitř, tak vně“: jsou to symboly, tedy to, co spojuje…

CC Jak jste se sám dostal k Jungovu dílu, čím Vás oslovilo? Proč právě Jung zasluhuje zřízení kroužku? ☺ Když jsem byl mladý, myslel jsem si, že jsem dobrý, ale ne schopný.

Jako dospělý jsem pochopil, že jsem schopný – ale ne dobrý. Ale já věřím, že každý nemůže být schopný, ale každý může – a proto má – být ochotný – a tedy nakonec dobrý. Na tom se ovšem musí pracovat, to se samo neudělá. Ale zvláštně pracovat, asi jako když pěstujete květiny nebo pečete chleba: vy musíte zasadit semínko a zalívat, ale rostlina už roste sama ze sebe, ze svých vnitřních zdrojů, ze své podstaty – proto se jmenuje rostlina. Nemůžete povytahovat klíček ze země, musíte udělat svou práci a nepřekážet. Musíte čekat, až – a jak – transformuje všechny ty nejhnusnější, nejodpornější věci, kterými jste ji hnojil, v květ: vznese ho z podzemí a z tmy k nebi a přemění ho v plod. A když pak děláte z těch plodů chleba, vy musíte připravit těsto, ale do kynutí samého už nemůžete zasáhnout, to byste narušil ty tajemné alchymické procesy proměny. A stejně tak učím: sázím semínka, dělám svou jiřskou, georgickou práci, hnětu zem či těsto – tlačím, mísím a převrstvuju – a pak už nemůžu než poodstoupit, umenšit se a sledovat, jak budete růst a proměňovat se, jak vykvetete a jaký přinesete plod! A právě tohle podle Junga můžeme – a máme – dělat i sami se sebou. To je terapie – ve staré řečtině služba bohům. Je to jako Frodova cesta s Prstenem nebo Harryho vydání se Voldemortovi, je to jako každá péče a jako manželství – i to je oběť. Hrůza, kterou cítíme z Abrahámova obětování Izáka, je projekce: každý z nás nakonec bude muset přinést v oběť svoje „dítě“ (v uvozovkách, aby bylo jasné, že je to symbol), plod života svého, totiž to, co ze sebe během života vytvoříme. Jinak řečeno: jsme za to zodpovědní. A tak a právě proto jsem se setkal s Jungem: je mým terapeutem, rádcem a průvodcem na cestě za ztracenou duší: „Jen když žiješ život,“ říká Jung, „vysvobozuješ se z jeho moci… propadáš bohu ropuch. Současně ale získává hvězdný bůh v tobě na touze a síle, neboť mu připadá ovoce klamu a zklamání. Bolest naplňuje svět boha ropuch chladem a všechno tvé životní teplo se pomalu hrouží do hlubiny tvé duše, do středu člověka, kde se rozněcuje vzdálené, modré, hvězdné světlo tvého jediného boha…“ Jung to věděl, protože se své duši taky ztratil. Ale – nalezl cestu. A když se vynořil z hlubin, napsal o tom Červenou knihu a tak se do ní vtělil.

To je chleba, o kterém jsme mluvili, je to tělo – a Betlehem je Dům chleba, jak se na Tři krále každý rok znovu zjevuje: Světlo v tmách.

Vždyť Vy sám, Kryštofe, ho nesete – přenášíte a přinášíte – i teď. ☺ CC Pro spoustu studentů je asi dílo C. G. Junga zavaleno spoustou informací ze ZSV. Víme, že Jung rozvíjel hlubinnou psychologii, že zavádí archetypy a něco, čemu se říká Bytostné Já. Toto jsou ovšem pro mě (a asi i pro ostatní) pouze „mrtvé“ znalosti, nezajímavé, které se „musí naučit“ a tím pro většinu z nás končí. Mohl byste popsat, v čem se liší Vaše pojetí Junga?

Jung nás svými obrazy nasměroval k tomu, abychom si představili psychiku jako nekonečný kosmos = krásný soulad: v silovém

14

Aktivity na škole

poli Hvězdy Bytostného Já krouží Vaše ego – a spolu s ním spousta dalších objektů, Persona a Stín, Anima či Animus a komplexy, které se konstelovaly skrze Váš život kolem archetypů – Matka a Moudrý stařec, Dítě, Poustevník, Rytíř, Drak, Brod, Kříž, Poušť, Fénix a Smrt, například. Jsou to dary mrtvých – všech našich předků, celé lidské kultury, vědomí člověčenství. Je v tom veškerá lidská moudrost – a tedy i naše veškerá naděje. Je to něco jako Strom Duší na Pandoře, skrze nějž můžete navázat spojení s Eywou. Jung vlastně tvrdí, že takový Strom – i to je archetyp! – roste v každém z nás. Uvnitř! Avatar, Pán prstenů, Bradavice, Narnie a vůbec celý ten Nekonečný příběh, Krajina divů (i s Alenkou), všechna ta Radostná zvěst je povahou naší duše! Nechcete se do ní vnořit? Neláká Vás to? Není to úžasné dobrodružství?! Wow! Neznám nic úžasnějšího!!!

CC Mohl byste zájemcům popsat, co přesně se v jungiánském kroužku rozebírá? Jedná se jen o Jungovo dílo?

Jen? Řekl jste „JEN“?! Ach jo. Kryštofe drahý, kdybych to mohl popsat PŘESNĚ, učil bych spíš než na Pražačce na Sorbonně. ☺ Fór je samozřejmě v tom, že všechno je nejen biologie ☺, tj. ve službě smyslu života, ale všechno je i Jung. ☺ Jung napsal, že uvnitř psýché rozestavěl zrcadla a že se máme podívat, co nám ukazují; jenže ve skutečnosti všechno, co vidíte, vidíte právě v těch Jungových zrcadlech! A my se snažíme si to uvědomit. Velice správně jste řekl „co SE rozebírá“. Tak jak se Jung chápal ve vztahu ke svým pacientům nejen jako lékař, ale i jako jejich pacient, já mám fascinující možnost být nejen učitelem svých studentů, ale i jejich studentem – jich jako učitelů… Jung byl extrémně a komplexně vzdělaný, uměl latinsky, řecky i hebrejsky, znal medicínu, psychologii a psychiatrii, ale i kvantovou fyziku, byl expert na mytologii, alchymii a čínské orákulum Iťing, četl filosofy, teology i gnostiky… ach jo. A my – všichni za jednoho a jeden za všechny – ho při tom opatrně, VELMI opatrně… špiclujeme ☺.

CC Jaký hlavní smysl sledujete otevřením jungiánského kroužku?

Kryštofe drahý, je jenom jeden smysl a jen jedna pravda – jak říká Sonmi v Atlasu cloudů, „pravda žádné varianty nemá“. Proto správně neříkáte KTERÝ smysl, nýbrž JAKÝ – neptáte se na cocost, nýbrž

na jakost. A já se opravdu moc snažím vydat ze sebe to nejlepší, co mám, ba co jsem. A pokud si to mohu dovolit a sejmout svou společenskou masku – je to nejen má největší moc, ale i moje největší rozkoš. Neumíte si ani představit, jaké utrpení, jak hnusně hovadná práce je plnit sudy; ale zapalovat ohně, wow, to je nááádhera! Ale kdybyste přece jen myslel cocost, to, CO je smyslem jungiánského semináře, ukazuje na to všechno, o čem jsme spolu už mluvili. Dalo by se to ovšem shrnout: být lepší. Být lepší ne v psychologii nebo v latině, ale být lepší vůbec – být lepší člověk. Totiž – být sám Sebou.

Proces, kterým se stáváme sami Sebou, nazval Jung individuace – je to cíl našeho života. Proto i sám tento Cíl, když se ho Mojžíš ptá, kdo je, odpovídá: „Jsem, který budu.“ CC Jungiánský kroužek je, pokud vím, otevřen prvním rokem; uvažoval jste o něm již dříve?

Ano, uvažoval, už mnoho let. Jenže když jedete moc dlouho, může se vám stát, že dojedete do konečné stanice… A tak jsem – skoro na poslední chvíli – otevřel. Pár studentů nastoupilo – a teď jedeme spolu… Wow, je to parádní jízda!!!

CC Vážený a milý pane profesore, posílám další „otázky“, které jsou sice mimo téma (navíc pro účely školního časopisu asi ne zcela použitelné), na druhou stranu jste psal, že všechno je Jung, a tedy Vám je posílám.

Kryštofe drahý, možná by ale nebylo nezajímavé vaše otázky zprostředkovat ostatním – co kdybychom je překvapili?! Podle Platóna je údiv počátek filosofie! A zamilovat se do moudrosti, to pro školní časopis není tak zanedbatelný koncept, no ne?! ☺ CC Přemýšlím o tom, zdali to, co označujeme jako „duše,“ je spíše osobní (tedy jestli tomu po smrti zůstává konkrétně něco ze mě), anebo je smrt vplutím/rozplynutím se v nějakém nesmírnu (že by ona duše byla jakousi „neosobní“ energií). Chápu, že to nemůžete vědět ☺, já taky nechci naplnit sud, ale jen poponést ten zapálený oheň někým moudřejším a zkušenějším o kousek dál. ☺ Pokud to vztáhnu na křesťanství, tak zase nic… Buď si můžu představovat, že já („duše“) budu sedět

15

Aktivity na škole (v tom lepším případě ☺) někde vedle Pána Boha ☺, anebo že oním „rájem“ bude, že se to, co z molekul dělá myslícího, hřejícího, trpícího člověka, ztratí v nekonečném dobru (Bohu), což už bude tak skvělý, že nějaká osobitost už vůbec nebude třeba, tj. že člověka nejen nebolí zuby (ztráta těla), ale „nebolí“ ho už ani smutek nebo radost (ztráta anebo spíš odlehčení od duše). To by pak ale znamenalo, že rozmanitost (a její krása) je jen znakem života tady, teď? Jinak se omlouvám za svoji nevzdělanost, protože to, co jsem napsal, už někdo určitě musel dříve rozebírat, o čemž já moc nevím; a to málo, co vím, mě moc neposouvá…

Milý Kryštofe, neomlouvejte se, nekonečné jsou diskuse o tom, co bude po smrti. Když dočtete Knihovnu (= Bibli) ☺, jedna z věcí, která Vás překvapí, je to, že se nikde o posmrtném životě nic určitého neříká. Musím být opatrný ve formulacích, ale snad by se to dalo říct tak, že Bůh (pro Junga je to psychologická, nikoli teologická kategorie!) ponechává tuto otázku jako Tajemství. Ano, nic o tom nevíme – ale myslet můžete, cokoli chcete. Právě tahle inflace mě však vede k tomu, že se tím vůbec nezabývám, je mi líto. Jung na takové otázky odpovídal, že metafyzika je mimo jeho zájem – že se zabývá jen fakty. Nemá žádnou teorii o původu duše ani o posmrtném životě. Avšak… poté, co Voldemort v Potterovi zabije svůj vlastní viteál, setká se Harry s profesorem Brumbálem – a protože ten je mrtvý, nedokáže se ho nezeptat, jestli je skutečný. „Anebo se to odehrává jen v mé hlavě?“ „Zajisté, že se to děje ve tvé hlavě,“ odpovídá Brumbál, „ale to neznamená, že to není skutečné!“ Kryštofe, potřebujeme především novou ontologii! Matrix nám ukázal, že to, co jsme si o tom mysleli kdysi, není dostatečné. Pro Junga je fakt to, co facit = působí. Chápu ty, co ořezávají duši Occamovou břitvou a docházejí k závěru, že smrtí těla propadáme nebytí – možná se jim to i splní, jak nás na to upozornil Woland, když to udělal Berliozově uříznuté hlavě – podle její víry. Možná jen potlačují to, o čem Jung napsal, že „je to bezprostřední a velice původní zkušenost, něco, co vzniká tím nejpřirozenějším způsobem z našeho života, tak jako ptáci zpívají nebo příboj naráží na břeh… a přesto zůstává tajemstvím!“ Vlastně jsem přesvědčený, že zajímavější než odpověď na to, co bude po smrti, je ta otázka – ta touha: proč se na to, Kryštofe, ptáte? Jaké sny to prozrazuje?! Někdo nechce mít strach ze smrti.

Jenže – to Smrt nás – sókratovsky – vede! Záleží na ní, není to jen konec života, není to absence, NĚCO to je – i když vůbec nevím co. Smrti náleží bytí. To mě naučil bratr, když umřel. Borges napsal povídku Nesmrtelní, kde právě ti, co nemohou umřít, představují nejpodřadnější formy lidské existence – myslí, že mají dost času!

Ale, jak učí Mistr Oogway, „včerejšek je ten tam, zítřek není znám, jen dnešek, to je dar!“ Zdá se totiž, že Bohu na jednotlivostech jeho stvoření záleží: Židé zpívají ve 147. žalmu, že „Hospodin každou hvězdu vyvolává jménem“ – a v 21. kapitole Lukášova evangelia Kristus říká, že „ani vlas z naší hlavy se neztratí“. Nějakým tajemným a přitom zásadním způsobem není jedno, jak žijete, co ze svého života tvoříte, jak dalece naplňujete možnosti, kterými byste se měl stát a kterými ve své podstatě už odevždy jste! Ať už po TOM bude – či nebude – cokoli. V tom spočívá smysl, který tak marně tolik lidí dneska hledá! „Člověk je vždy jedinec, ale není vždy sám sebou“, říká Jung. Na tom máte pracovat, abyste se Sebou stal! Hrozná je Kafkova povídka Před Zákonem, v níž muž tak dlouho váhá a čeká, až… se jeho možnosti uzavřou – a uzavřou se vůbec, pro nikoho jiného to možnosti ani nebyly! Holan v jedné ze svých nejpodivuhodnějších básní napsal: „Dvě bytosti stály na břehu jezera / a jedna z nich řekla: co je po smrti, nevím – / ale někdo po nás musí něco chtít, že nás tolik mučí!“ Wow! A jen tak mimochodem – v Indrově náhr-

16

delníku z jednotlivých perel se v každé perle zračí všechny ostatní, náhrdelník celý!

CC Když člověk jede například v metru, tak vidí, jak mají na sobě lidé masky (ne příliš přívětivé), ale pak se dáte s těmi lidmi do řeči, a železná železná maska padá a jsou pod ní většinou milí přívětiví lidé. Proč právě v Čechách jsou lidé tak moc maskovaní? Ve Vídni (také velkoměsto) mi to přijde kupříkladu lepší. Tvrdí se, že masky nás chrání – vždy se lze schovat za nějaký předpis… nasadit si masku učitele, ředitele, úředníka aj., a tak se s tím vypořádat. Nebylo by lepší masku shodit a spíš než pravidly argumentovat lidsky? Hledat spíš podstatu problému než kličky, jak se mu vyhnout? Vědět, že jsem nejdřív člověk a až pak učitel, úředník, terapeut…? I když vím (i z vlastní zkušenosti), že je to náročné.

Kryštofe drahý, ano, jistě. Bylo by to lepší – a vždy, když se mnou mluví někdo jako Vy, si to bolestně uvědomuju: žádné tanečky, žádné PIERTOTUM LOCOMOTOR, žádné kecy! Jsem starý muž, v noci, když nemohu spát, slyším, jak moje Smrt tichounce škrabká na dveře – tichounce, zatím, ale dost hlasitě na to, abych si mohl uvědomit, že už nemám čas dělat věci jen jako. Toužím po bezelstnosti, otevřenosti, vstřícnosti, vzájemné důvěře, laskavosti, která je připravená odpouštět dokonce i bez požádání. Nesnáším falešná návěští, prahnu po opravdovosti! Ale kolik upřímnosti a osobní statečnosti je k tomu třeba?! Brání se ten, kdo se cítí ohrožený. Maskuje se ten, kdo se vnímá jako nepřijatelný. Nafukuje se ten, kdo je malej. Když jsem ležel na JIP, nahý a rozřezaný, neměl jsem nic než sebe – nebyl jsem tam jako pan profesor; bez masky je císař nahý! A to je dobře, nebo špatně? No, není to špatně, když jste mezi lidmi oblečený – ale musíte to vědět, musíte si to uvědomovat. Jinak byste z persony čerpal jen falešnou moc. Podívejte se na film Maska! To, že se Ipkiss nakonec vzdá své falešné všemohoucnosti je stejné rozhodnutí, jako když Gandalf a Galadriel odmítnou Prsten a Harry Potter zlomí bezovou hůlku. Taková škoda, viďte! Ale – jak jinak by se stali sami Sebou?! Kdybyste nebyl oblečený, ale maskovaný, jako byste nebyl.

A kdybyste byl opancéřovaný, nikdo by se Vás nemohl dotknout. Ale Vy byste se také nemohl nikoho ani dotknout. Umřel byste zazděný do svého vlastního bezpečí. Ale, Kryštofe, nenapadlo Vás, že Smrt nepřichází zvenčí, nýbrž zevnitř? – Nakonec nás vždycky zabije to, co si neseme v sobě. Proto bychom o to měli s láskou pečovat!

CC Kde se tedy bere to, čemu říkáme zlo? Patří to spíš ke konkrétní osobě (ač všichni v sobě máme nekonečný vesmír, tedy mnoho toho dobrého i špatného) nebo k situaci, době?

Vyjmenoval jste to přesně. Jung nás učí, že zlo není jen privatio boni, nepřítomnost dobra, jak by si chtěli myslet hodní teologové – zlu náleží vlastní jsoucnost, „démoni jsou stejně skuteční jako Buchenwald“. A ano, je i osobní zlo – člověk se zlým stává – ale je taky situační, jak nás naučil stanfordský Experiment (podívejte se

Aktivity na škole na film!). Z elfů, které Temná moc zajala a mučila a mrzačila, se stali skřeti…! Jenže – ne všichni se v téže situaci budou chovat zle: Tom Raddle je sirotek stejně jako Harry Potter. Velice důležité je, jak se rozhodnete, protože „O tom, jací jste, nerozhodují Vaše schopnosti (či geny, chcete-li), nýbrž Vaše volby!“ říká Albus Brumbál. Jsem přesvědčený, že lidé nejsou ani tak zlí, jako spíš nešťastní – snad by se dalo říct, že zlo pochází z toho, co nebylo zpracováno, přivedeno k vědomí a integrováno – co bylo odštěpeno a tak se zhroutilo samo do sebe. Ale nakonec se vždy nějakým podivuhodným, apokatastatickým způsobem zlo metabolizuje – alchymicky transmutuje v dobro. Sám ďábel se přece definuje jako „té síly díl, jež, chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná“, jak píše Goethe. Přečtěte si knihu Jób; je to dobrý člověk, ale začnou se mu dít zlé věci – a když onemocní, žena mu radí, aby si vzal střep a šel si škrábat vředy na hnůj. Jób neví, že původcem toho všeho je Satan, Zlo samo, jež se na začátku příběhu o Jóba vsadí s Hospodinem. Ale i když Jób nerozumí, i když v tom nevidí smysl – věří, že to Smysl má – a dá! To stačí. Satan svou sázku prohraje. Kryštofe, žít nesmyslný život nedokážeme. Ale smysl nepovstává z demokracie – není to cokoli, cokoli Vás napadne!

A nedá se ani vynutit nebo přivodit nižádným výkonem! Jób nám dává příklad, že je třeba věřit – věřit, že – i když nerozumíme – Smysl (toho, co se děje) JE a v pravou chvíli se ukáže. A toho si na rozumu vážím nejvíc – že je schopen rozumět, že od určitého bodu už nerozumí. Má-li Jung pravdu, a já vím, že má, protože jsem to zažil, a nevědomí tvoří podstatnou část psýché, rozum bude muset změnit svou taktiku a sklonit se před svým bratrem…

CC Už od dětství mě hrozně rozčiluje „lidová moudrost“ o „zlaté střevní cestě“ nebo výroky jako „všeho s mírou“, protože mi přijde, že by si člověk měl trochu rozbít ústa, poletovat ode zdi ke zdi, a podle toho potom „vybruslit“ onu střední cestu.

Pokud se po ní člověk vydá rovnou, jako by jel od kolébky až do krematoria po dálnici stotřicítkou a neviděl nic jiného než billboardy kolem. Jak tedy žít, aby člověk v rámci toho hledání nevlál ve větru, mohl se nějak socializovat (a neskončil na ulici)? Ano, bolest je v tomto „procesu“ určitě nutná, ale může přece také vzniknout „dluh“, který už nebude za života „splatitelný“…

Kryštofe, chacha, dopustil jste se jungiánského překlepu, napsal jste „zlatá STŘEVNÍ cesta“! Chápu dobře, jaký na ni máte názor. ☺ Nic

není náhoda. Zároveň je v tom ale i enantiodromie či kompenzace, chcete-li, druhý pól: střevo a vnitřnosti jsou řecky SPLANCHNA a SPLANCHNIZOMAI znamená slitovat se – Zachariáš se modlí k milosrdenství střeva Božího! To pomůže i nám. Tak tedy: úlohou našeho života, říká Jung, je proces uvědomování si a uskutečňování Sebe sama, individuace. K tomu ale potřebujete zdravé, silné já – a to se tvoří v zápase s vnějším prostředím a vlastním nevědomím (všechny tři systémy na sebe vzájemně reagují). Jak jinak – bolí to.

Jung tvrdí, že utrpení se nemůžete zbavit tím, že se od něj oprostíte, anebo se ho pokusíte potlačit. Utrpení je podle něj třeba překonat – „a to je možné jen tehdy, jestliže ho snášíme“. Tak trpící Kristus (ať už je v tomto případě historický, anebo fantazijní – jeho příběh působí = facit – a je proto jungiánským faktem, je skutečný) přináší Jungovi Smysl – Jung říká, že „Ten, kdo hostí červa, potřebuje také jeho bratra. Co mi přináší můj krásný host?“ ptá se. „Trápení a odpornost, to byl dárek od strašného červa. Co mi dá modravý hvězdný stín? Přináší krásu utrpení. Tu potřebuje ten, kdo hostí červa.“ Máte tedy pravdu, Kryštofe, když toužíte po vlastních zkušenostech – jsou nezastupitelné. Bohužel, máte také pravdu v tom, že tím může vzniknout dluh, který je nesplatitelný – vím to dobře, můj bratr na takový dluh umřel – a nebylo nic platné, že jsme ho za něj chtěli splatit my. Byli jsme bezmocní. V Indii proto panuje přesvědčení, že takový dluh dokonce ani nevznikat nemůže – karmu (odplacení) je třeba doplnit sansárou, koloběhem životů: dluh bude splacen v příštím životě. A jeho dluh… víte, ad nauseam. Dokud nebudete konat tak, aby dluh nevznikl – jako karmajogín, který všechny své skutky přináší v oběť bohu. Takto splacení dluhu chápou i křesťané – ano, Kristovo výkupné je původně ekonomický pojem – je to vykoupení z dluhu. Ale ať tak či onak, JE to bolest a utrpení. Nevím, proč to tak je, ale zdá se, že to tak opravdu je. To neznamená, že máme utrpení vyhledávat nebo že ho máme vždy a pouze pasivně přijímat – znamená to jen, že se mu nemůžeme úplně vyhnout. Prince Siddhárthu chovali jako v rezervaci, aby nepoznal nemoc, stáří a smrt – a když je objevil dírou ve zdi, trpěl. Ale dal svému utrpení smysl – stal se uvědomělým, tj. bdícím čili Buddhou. Šípkovou Růženku chtěl král uchránit před prokletím – a tak se ho dočkala ve vězení. A kdyby Malá mořská víla nepřijala bolest vtělení a spolu s ním nejen schopnost lásky, ale i schopnost nechat se zradit a umřít, nikdy by nemohla milovat! Je to jeden balíček, všechno najednou: nemůžete být citlivý jen k jednomu pólu skutečnosti, a k druhému ne – pokud jste senzitivní a máte dar vidět a prožívat krásu a radost, budete mít i stejnou schopnost vnímat smutek, žal a hnus (podívejte se na Swannovu lásku!). Kdyby ženy odmítly trpět porodní bolestí, nikdy bychom se nenarodili. Víte, co se stalo, když se Oidipús rozhodl z Delf nevrátit se domů a ve snaze prchnout před osudem – běžel mu vstříc! A co by se stalo, kdyby Frodo odmítl nést Prsten? Jděte s tím do háje, řekl by, do Mordoru taxi nejede, nevaž se, odvaž se… a přefiknul by Růžu… Jak dlouho by mohl žít Harry, kdyby se nevydal Voldemortovi, kdyby odmítl umřít? Smrt si přece nesl v sobě – jako Voldemortův viteál… Kam by před ní mohl utéct?! A tak do našeho života patří vedle krásy i hnus a vedle potěšení i utrpení (dokonce se navzájem definují). Ale, Kryštofe drahý, ať tak či onak, můžete tomu všemu dát Smysl. A nikdy na to nebudete sám: „Otevírám se na konci“, píše Brumbál Harrymu na zlatonku. Tehdy se objevuje kámen vzkříšení, lapis ressurectionis.

Je to kristovský symbol, říká Jung, náleží Pánu smrti – a života. Šípkovou Růženku Princ s bělostnýma rukama probudí z věčného spánku. I Erýnie, Oidipovy démoni pomsty, se nakonec proměnily v Eumenidy, Blahovolné! Pravda, Frodo svět zachránil, ale… ne pro sebe – odplouvá z Šedých přístavů, a to je smrt. Ale, jak říká Gandalf, tady prostě „cesta nekončí. Smrt je jen další cesta, kterou

17

Aktivity na škole musíme podniknout“. Ach, s elfy… Je to Órigenova apokatastáze, návrat obratem, Úroboros, povaha Celku: Hen to pan = Vše je Jedno.

pochopíte, co máte dělat,“ říká Jung. Kryštofe drahý, nómen ómen, takoví studenti jsou naše jediná naděje!

CC Nemyslíte si, že jsme dneska všichni tak trochu v pasti, kdy je strašný tlak na formu – jak se oblékat, co jíst ap., čemuž se někteří snaží vzpírat alternativními způsoby „života“, ale opět se jedná zase jen o formu – jeden styl je vyměněn za druhý, ale v podstatě se nemění nic. Možná chybí obsah (to není kritika, ale spíš popis, a nejen druhých, ale i sebe), víme velmi dobře jak (jak něco natočit), ale nevíme co (co vůbec tvořit).

Jung tedy učí žít tak, jací jsme – a jestli to chápu správně, být lepší v rámci sebe, své povahy? Že například být cholerikem nemusí být nutně zlé, jen to cholerictví se člověk musí naučit „používat“ a zejména ho přijmout? Mohu Jungovu představu chápat tak, že člověk s každou povahou se může stát dobrým? Člověk by se možná měl smířit s tím, co je, ale i s tím, co není.

To ale může být v době, kdy jedinou ikonou je ten, kdo daleko doskočí, vyzpívá čtyři oktávy, umí mluvit pěti jazyky nebo třeba dokáže stát hodinu na hlavě, docela problém. Mám pocit, že jsme frustrovaní z dílčích nedostatků, které se snažíme hystericky dohnat (ale ono to natruc zrovna nejde – jak by řekl Frankl), místo toho, abychom si uvědomili své reálné klady, ale navíc se měli rádi jako celek – jako to, co jsme, i to, čím nikdy nebudeme (?).

CC Děkuji za odpovědi a budu se těšit na případné další ☺.

Pozdravuje Kryštof

Ano, Kryštofe, je to tak, řekl jste to přesně a krásně, je to krystal.

Jung by tohle po Vás chtěl – nemáte být vším možným ani vším, máte být sám Sebou. Máte se přijmout – a milovat – takový, jaký jste – ovšem, i se svou budoucností – jako Kung Fu Panda! Ono Sebe je totiž nevyčerpatelné – je to Bytostné Já, transcendence každého já tohoto světa! Je to vždy celek – a tomu naše civilizace říkala Bůh. (Znovu připomínám, že pro Junga to není teologická, nýbrž psychologická výpověď!)

CC Pokus se prosím zájemcům popsat obsah kroužku. (Možná spíše, co Tě nejvíce zaujalo.)

CC Když se člověk upne na to, jaký by měl být, neměl by se bát stáří a smrti (nebo spíš promarněného života)? Jak se ti, jimž rodiče moc láskyplné péče nedali a ve vědomé zkušenosti nic jiného nemají, mohou (či snad můžeme) dostat na cestu poznávaní toho, jací vlastně jsou – jsme (když je to přeci tak „nepraktické“ ☺)? Zavede nás tam onen nekonečný vesmír sám, vynutí si tuto pozornost?

Kryštofe drahý, nevzpomínáte si? Alenku z takové společnosti i Nea z matrixu odvedl bílý králík. A to je král – byť byl malý. Ano, onen nekonečný vesmír Vaší duše obsahuje všechno, co potřebujete – a stále znovu a znovu vysílá poselství – sny, obrazy, fantazie, přeřeknutí ☺, vnuknutí a touhu, touhu, touhu… a taky jevy synchronicity, ony „náhody“, které jsou ve skutečnosti smysluplnými ději… Jak píše Holan, „naše odkryvačská práce je nepatrná, zahrávající, ano, zločinná. Ale tajemství je nezměrné, a je-li vyrabováno zde, ihned se vystěhuje jinam a zas tam nastaví platinovou ruku – buďto k utětí katu, anebo k políbení světci…“ Nemusíte se bát, Kryštofe, nemůžete se tomu vyhnout…!

CC Souhlas! Ale kde začít?

Kdekoli, to je na tom právě to jednoduché – tj. nikoli dvojduché: je to jednoho ducha, celé. Symbol Celku je kruh. Jung říká, že Bytostné Já má střed všude a obvod nikde. Můžete začít kdekoli! Kryštofe, vždyť už jste začal – co jiného je tenhle rozhovor?! „Obraťte oko vědomí do nitra své duše a podívejte se, co se tam nachází – pak

18

I já Vám děkuji, Kryštofe, za otázky i trpělivost (to je od slova trpět ☺). Objímám. J. Studenti: CC Proč ses rozhodl chodit na jungiánský kroužek?

Filip: Rozhodl jsem se chodit na gymnázium, protože jsem chtěl být vzdělaný, a to ve všech směrech. I když jsem rozhodnutý studovat přírodní vědy, věřím, že vzdělanec by měl být schopný ve všech školách, humanitních i přírodních, také by měl být schopný analogie a analýzy, proto jsem se rozhodl učinit Jiřího Macelu svým učitelem.

Karel Josef I.: Samotná osobnost Jiřího Macely a možnost diskutovat ve škole o netradičních tématech, jako např. o svatém tajemství, rozlišování duchů, kabale a ceně piva u Študáka.

Jan: Jednoduše neexistuje lepší náplň času – není možné dělat nic lepšího – nic lepšího není!

Zikmund: Kvůli holkám.

Filip: π r na druhou, i když je to jen přibližný.

Filip – 2. pokus: Oslovil mě svým nadhledem nad obvyklým škatulkováním vědomostí a fungováním světa, které je skoro považováno za normu. Svým chápáním, že lidská mysl a duše není něco, co se dá studovat jako anatomie chrobáka.

Karel Josef: Základem kroužku je komprimovaný materiál, který vytvořil samotný J. Macela, spočívající v shrnutí Jungovy Červené knihy (ne RNDr. Jiří, ale ČK ☺) (významné dílo, kde se Jung oprostil od snahy o vědecké pojetí svých myšlenek a zcela bez zábran se ponořil do svých hlubin; kniha je navíc ilustrovaná snovými obrazy autora, některé z nich doplňují tento článek – pozn. red.) a diskuse o tom, co kroužkovce zajímá.

Jan: Většinou balancujeme na ostří nože, na nic jiného není čas.

Nikdy.

CC Jaké si myslíš, že budou pocity případného nového kroužkovce na jeho prvním semináři?

Karel Josef: Podle toho, co čeká. Jestli očekává psychologii, bude zděšen a nebude po tři dni mluvit. Očekává-li diskusi např. o dopisu čtyř kardinálů papeži či Mši ad orientem, bude plesat. I to je Jung!

Jan: Noví „kroužkovci“ by byli, jak by řekl sám RNDr. Jiří, vzrušeni. Kdyby tedy byli ☺ Zikmund: Nové kroužkovkyně nejsou. ☹ ☹ Asi půjdu radši chytat sumce!

Omluvte, prosím, některé z dotazovaných studentů; našli se i tací, kteří byli ve stavu, že by jim mohl být odebrán řidičský průkaz i na odstrkovadlo. Jinak, Filip Materna dodává, že chtěl výrokem o obsahu kruhu působit osvětově na osazenstvo naší školy a rovněž učinit pí prof. Milenu Pacákovou (v případě, že bude číst Element) radostí bez sebe ze znalostí, které mu předala.

Pozn.: kroužkovec = ten, kdo se podílí na kroužku Kryštof Dobeš

Francouzské okénko

„Qu‘est ce quo c‘est quo cette chose-là?“ aneb zápisky z Francie Tak to vypadá, že jsme snad všichni ve zdraví přežili další „Šťastné a veselé” i „Šťastný nový”, v době kdy toto číslo vyjde už nejspíš také pololetní vysvědčení a mně pomalu dochází, jak dlouho v té Francii (s menšími přestávkami) jsem. V Praze se jedná o první pololetí, tady nám běží už nějakou dobu druhý trimestr, ale podtrženo, sečteno, už je to pět měsíců, tedy polovina mého avignonského pobytu. V souvislosti s tím mě napadlo (ruku v ruce s menší tvůrčí krizí), že nejlepší bude vám popsat nějaké ty postřehy, které jsem stihla nasbírat…

Tak pro začátek jeden velice zásadní postřeh. I v jižní Francii je v zimě zima. Jen je způsobena něčím trošku jiným než u nás, tedy „Maestralem”, větrem, který je studený až hanba a díky němu je tady zároveň zima dosti zákeřná. Narozdíl od Česka totiž netušíte, kdy přijde. Nefouká tady nepřetržitě, vítr často přichází nečekaně – a s ním i mrazy. Navíc stačí bydlet doopravdy jen trošku na kopci a snadno se stane, že se ráno probudíte do -30 stupňů Celsia. Následující den se tedy zabalíte do několika vrstev (a několik si jich zabalíte s sebou, kdyby náhodou), nepohne se ani lísteček a vy za chvíli chodíte po městě nalehko, protože je 15 stupňů. No a příští den začne z ničeho nic sněžit. Zdejší leden by se tedy dal přirovnat k takovému našemu dubnu namixovanému s listopadem. Takže vám radím: chcete-li se jet v zimě zahřát někam na Jih, Francii nedoporučuju. Sluníčko sice svítí 90% času, ale to vůbec, ale vůbec-nic-neznamená.

Ale dost počasí, pojďme se přesunout k jinému, nám (ať chceme, či nechceme) přeci jen, o něco bližšímu tématu. Ano, samozřejmě se jedná o téma „škola”. (Kdo uhodl, nechť se včas přihlásí, má u mě zlatého bludišťáka.)

Kromě trimestrů a mnoha dalších odlišností, (většinou celkem pozitivních), je tady jedna zvláštnost, která je momentálně velmi aktuální: Vážení a milí čtenáři, MATURITY NANEČISTO. (Že jsou povinné asi zdůrazňovat nemusím.) Zatím nemůžu popsat jejich přesný průběh, jelikož jsou naplánované až na konec února – i tak jsem ale mnohé vyzvěděla. Pro studenty druhého a třetího ročníku jsou velice důležité, jelikož známka z nich je důležitá při maturitách, které probíhají právě dva poslední roky (ve druhém ročníku z francouzštiny a věd, ve třetím povinně ze VŠECH ostatních předmětů, které absolvujete. Včetně tělocviku. Haha.) Celý týden se “nechodí do školy” a probíhají jen zkoušky a testy z látky, kterou jste do té doby ve škole probrali. Prostě jako opravdové maturity. Když jsem se s nechápavým výrazem ve tváři ptala, proč, odpověď byla jednoduchá.

Aby si studenti vyzkoušeli, co taková maturita obnáší a především, aby se lépe připravili na stres, který maturity přinášejí.

Rada číslo dvě: chcete-li si vyzkoušet maturitní stres ještě před maturitou, Francii na rozdíl od předchozího odstavce vřele doporučuji.

Další markantní rozdíl, který bych měla zmínit, se týká výuky celkově. Musím se přiznat, že mě hrozně překvapil zdejší přístup ke škole. A to jak ze strany profesorů, tak i studentů. Myslím si, že u obou skupin je hodně odlišný od toho, na jaký jsme zvyklí u nás.

Nebudu vypisovat, na čem všem se to dá demonstrovat. Pro ilustraci postačí, když vyberu dva jednoduché ukázkové příklady.

Co se týče studentů a jejich odlišného (vřelejšího) přístupu ke škole, vyberu příklad, který mě samotnou hodně udivil. Stejně jako u nás, i zde si každá třída vybírá své zástupce. Ti mají nejen povinnost chodit na schůzky s profesory a ředitelem na konci každého trimestru, (kde se řeší prospěch třídy jako celku i každého žáka zvlášť), ale také řeší případné problémy ve třídě či mezi třídou a profesory.

Nevím sice, jak probíhá takový výběr v jiných třídách, ale pamatuji si, že u nás se do této „funkce“ nikdy nikdo zrovna dvakrát nehrnul, i když se jednalo jen o pár schůzek v ředitelně. (Uznávám, pátky odpoledne nejsou zrovna nejšťastnější, ale mohlo by to být ještě horší…mohly by to být páteční večery, jako to bylo tady na konci prvního trimestru.)

Teď ale už k mému udivení: V mé momentální francouzské třídě se přihlásilo šest lidí (každý z nich se svým náhradníkem) a probíhaly „volby“ se vším všudy (i s krátkou řečí každého z nich, proč by zrovna on měl být zástupcem třídy), které trvaly skoro celou vyučovací hodinu. Ti lidi to doopravdy chtěli dělat. No dokážete si to u nás představit? (A nebylo by fajn doopravdy chtít ve škole dělat i něco jiného než jen sedět a poslouchat?)

Pokud mluvíme o rozdílném přístupu profesorů… je to jednoduché. O mnoho více při hodinách pracují a komunikují se studenty, často s nimi o dané problematice diskutují (což částečně bude souviset i s místním, celkově odlišným stylem výuky). To samozřejmě ovlivňuje přístup studentů, kteří se více zapojují a více se o věci zajímají, což zase ovlivňuje profesory a tak stále dokolečka. Samozřejmě nemůžu generalizovat, každý profesor má svůj styl jak v Česku, tak i ve Francii. Celkově vzato mi ale zdejší vztah profesorů k učení – a na tom, (z mého pohledu dosti) závisející vztah mezi studenty a profesory přijde přeci jen otevřenější a lepší, než často potkáváme u nás.

Když vezmeme výuku jako takovou, ve Francii se dělají mnohem více praktická cvičení, jako například porozumění textu v různých

Pocitová teplota?

19

Francouzské okénko

„Česká republika? Jo, to jsou ti lůzři bez kolonií!“ článcích a vyhledávání informací, studenti se také učí „mít svůj názor“, vysvětlit ho a diskutovat o něm s ostatními.

(Od toho se poté samozřejmě odvíjí i forma testů. Pro příklad si představte, že v zadání testu z dějepisu dostanete pouze dva krátké novinové články týkající se jednoho tématu a dvě otázky: 1. Porovnejte tyto dva články a jejich přístupy k dané problematice.

2. Zařaďte je do dobového kontextu a uveďte vše, co k danému tématu znáte z hodin.

Toť vše. „Máte na to 90 minut, pište.” Některým studentům hodina a půl nestačí a zvládají popsat průměrně dvě až tři stránky.

Samozřejmě, že nějaké to biflování informací nazpaměť tady probíhá také, ale v menší a přijatelnější formě než v Česku. Musím říci, že to s sebou bohužel přináší jedno „ale“: obsah probrané látky je v některých případech povrchní a přijde mi, že i nekomplexní

„Ty máš pořád prázdniny...“

20

(například zrovna v dějepise), a proto mi jako zcela správný nepřijde ani jeden systém. Ideální by bylo najít nějaký kompromis mezi nimi, což by samozřejmě mohlo být dost složité. Na druhou stranu, výsledek by stál za to. ☺ Abych se ale tak strašně nerozepisovala a článek se do čísla vešel celý, přidávám raději ještě pár menších postřehů: 1. Tento rok se stalo, že je na škole o 300 studentů víc, než by být mělo. Jak je něco takového možné, jsem se bohužel nedopátrala.

Jediné co vím jistě je, že kvůli nim chodí všechny druhé ročníky v sobotu do školy. „Bref “ (= francouzské odfrknutí) 2. Není určen maximální počet studentů jedné třídy. Může se tedy celkem snadno stát, že do třídy chodíte s dalšími čtyřiceti studenty.

3. Logika pojmenování ročníků je… zvláštní. Pokud si vezmeme za příklad gymnázium, v prvním ročníku jste v „seconde“ (= druhý), ve druhém v „primaire“ (= první) a ve třetím v „terminale“ (= závěrečný)… Eh. Toho složitějšího vás raději ušetřím.

4. Také se může stát, že jeden ročník obsahuje 10 tříd. (To by mě zajímalo, kdo vymýšlí rozvrhy… ☺) 5. Občas se i po půl roce stane, že musíte souhlasně přikývnout na otázku, které ani po několikátém, již trošku nervózním, zopakování, nerozumíte. Co se dá dělat, nezbývá než doufat, že jste se dobrovolně nepřihlásili do kroužku čínštiny pro pokročilé nebo třeba na chemicko-fyzikální olympiádu. Já takto jednou odsouhlasila, že půjdu na snídani. Asi deset vteřin po tom, co jsem dosnídala.

6. Mám podezření, že Francouzi mají speciálně vyvinuté hlasivky na křik. V porovnání s nimi je autobus plný dětí ze základní školy oáza klidu a míru.

Francouzské okénko

Sníh!

7. Neexistuje zde nic takového, jako kabinety „rozškatulkované“ podle oborů. Celý profesorský sbor má jeden společný otevřený prostor.

8. V případě takovéhoto výjezdu do Francie (nevím jaké mají zkušenosti studenti s jinými zeměmi) platí snad ještě víc než kdy jindy, že „Jaké si to uděláš, takové to máš.“. Samozřejmě je primárně potřeba mít štěstí na lidi a na místo, kde se ocitnete. Zbytek je ale jen na vás. Ten, kdo chce vážně odpočívat a nic moc nedělat, může.

Naopak těm trošku aktivnějším, (nebo mé kategorii – bláznům), stačí vlastně jen trošku koukat kolem sebe a nebát se. Čeho? V první řadě se zajímat a ptát na to, co byste chtěli dělat a jaké jsou vaše možnosti. Experimentovat a zkoušet věci, kterých si doma ani nestihnete všimnout, natož se jich účastnit. Překonávat sami sebe. Potom už je to vážně jednoduché – stačí opravdu málo a chystáte projekt na výtvarnou soutěž, chodíte do jazzového atelieru, a, i když se zároveň učíte do dvou škol najednou (pokud máte nastaven individuální plán na průběžné doplňování známek během roku), nasbíráte neuvěřitelné množství zážitků, každou chvíli poznáváte nové lidi…

Francouzská elegance nezná mezí

Ten, kdo už někdy četl jakoukoli brožuru týkající se zahraničního studia, určitě mu to, co teď píšu, něco připomíná. Můžu vám ale zaručit, že až když se do něčeho takového vrhnete, pochopíte, o čem tyhle jinak vcelku prázdné fráze (znám to, taky jsem jich hromadu četla) doopravdy jsou.

9. Pokud jste se obávali, že máte halucinace, protože jste mě viděli ve škole, byly vaše obavy s největší pravděpodobností zbytečné. Čas od času tam doopravdy jsem. Není to způsobeno zatahováním ve Francii (kdo by taky zatahoval školu kvůli škole?), ale tím, že Francouzi si, co se týče prázdnin, opravdu dopřávají. Během školního roku jsou čtvery a vždy dvoutýdenní. Ještě ke všemu, „prázdninových úkolů“ je minimum. ☺ 10. Díky zvídavým otázkám zvídavých Francouzů zjistíte, kolik toho víte (případně nevíte) o své vlastní zemi a o její kultuře. Přitom většinou nejde o nic složitého. Pravdou ale je, že třeba jen říct, co je doopravdy tradiční české sladké pečivo dá mozku docela zabrat.

(A nezapomeňte, že když už vymyslíte, musíte taky vysvětlit, o co jde. Třeba že koláč – podle Francouzů „kolak“ – není pizza. Nevěřili.)

11. I po půl roce je váš spolužák schopen prohlásit, že bydlíte v Československu. ☺ 12. Stav toaletního papíru na školních záchodech je tristní Abych to nějak zakončila, prozradím vám ještě něco: I když se občas vzbudíte úplně nemožní, nerozumíte ani slovu a ani slovo ze sebe nevydáte, i když vám čas od času v cizině chybí vážně snad úplně všechno a všichni, jsem čím dál tím víc přesvědčená, že pobyt v cizí zemi (nejen ve Francii samozřejmě) by si měl vyzkoušet doopravdy každý. Nemusí to být na rok, pro někoho by možná bylo i půl roku moc. (I já jsem nejdřív říkala že „víc než na půl roku nikam nejedu“.)

Pokud ale máte možnost vycestovat, vrhněte se do toho. Ze začátku vás sice určitě čeká troška stresu, papírování a zařizování, ale stojí to za to. Navíc můžu s čistým svědomím říct, že oproti studentům z některých jiných škol máme my, Pražačkáni, opravdu štěstí. Pan ředitel i profesorský sbor jsou za takovou aktivitu studentů rádi, vycházejí vstříc, jak jen to jde, a navíc je také zajímá, jak to v cizině chodí, to není samozřejmost.☺ No, a kdyby někoho z vás přeci jen zajímala Francie a ten rok by byl také skousnutelný, koukněte se na www.ifp.cz – to jest stránka Francouzského institutu, kde najdete všechny informace o programu „Rok ve Francii“ a ohledně studia od letošního září. Uzavření přihlášek je oficiálně do 28. února, ale pokud se rozhodnete ještě o den dva později a jste schopni napsat za noc stránkový motivační dopis ve francouzštině, myslím, že vám bude vyhověno i tak. Kdyby bylo potřeba, ohledně všeho ráda poradím (třeba zrovna co všechno se dá vypsat do motivačního dopisu, když už v půlce prostě doopravdy netušíte, co vlastně umíte, kdo jste a co by je tak asi mohlo přimět vybrat zrovna vás.)

Aurevoir z Avignonu a třeba se zase někdy potkáme na chodbě!

Vaše Mula z páté C

21

Element

Šaty dělaj‘ člověka Dříve platilo, že podle oblečení se dala poznat společenská vrstva, ve které se daný člověk nacházel, hodnota majetku nebo rodinný stav. Ale od té doby se toho hodně změnilo.

V současnosti se na šatech možná ještě dá poznat, kolik stály, tedy, jak moc majetný jejich vlastník je, ale nic víc. Rozhodně ne to, jestli je zadaný nebo ve vztahu „je to komplikované“. Což by se tedy někdy hodilo, ale tyto časy jsou už dávno pryč.

Teď oblečení vlastně smazává rozdíly mezi odlišnými původy lidí, protože téměř totožné košile se dají sehnat za pár korun v sekáči, ale také za několik tisíc u Gucciho. Rozdíl pozná jen málo lidí.

Dobu natřásaných sukní, dlouhých vleček a velkých truhel na šatstvo si nyní dokážeme jen těžko představit. Pro dnešní dobu totiž platí, že NEšaty dělaj‘ člověka, aneb čím míň, tím líp. Některé

holky nosí kraťasy stejně krátké (ne-li kratší!) než kalhotky, což potvrzuje teorii, že šaty dělaj‘ člověka, protože ostatní se potom dívají na schválně odkryté části těla a to jim úplně stačí. Navíc frčí trend všechno zmenšovat, takže pro veliké garderoby už tu není místo.

Základem šatníku jsou legíny a tepláky, které pomalu vystřídávají dříve oblíbené džíny.

Takže dělaj‘ dneska šaty člověka? Ano i ne. Určitě spousta lidí dává na první pohled, takže oblečení pro ně znamená tolik, že už je samotný nositel ani moc nezajímá. Ale zároveň můžeme střihy šatů zamaskovávat to, co nechceme, aby o nás ostatní věděli, a navíc se pod všemi těmi látkami skrývá mnohem více osobnosti, než kolik můžeme poznat z jakékoli cedulky na tričku.

Tereza Bezděková

Maturitka

Vzor asfaltu se mi otiskl do levé tváře a duše zatuhla mrazem. Ležím na cestě strachu a vyčerpání. Není to sen, stařenka sedící na lavičce Vám to dosvědčí. Sedí na pravém konci dřevěného prkna, nepoutá pozornost ostatních, ani nechce. Dokonalý pozorovatel. Ignoruje rány i krev. Její pohled prostupuje do duše, hledá trýzeň. Nachází.

Radostí jí cukne koutek, neúspěšně se snaží zakrýt euforii z nalezení slabosti. Ozývají se skřeky harpyjí a šepot agónie. To jest její smích.

Víra odešla za bezvěrci, láska za cyniky.

Jen maturity smích je všudypřítomný.

Lan 57

Plesáme Každoroční shon, na Jindřišský věži už zvoní zvon.

Ty jdeš pozdě, běžíš co můžeš, udýchán doběhneš před dveře, zavírají sál, nikdo už nic nezmůže.

Lucerna je přervaná, co by ses tam cpal?

Holt někomu bude chybět partner, na letošní bál.

Evelina Zitková

22

Poezie

Usíná sama?

Dvě dívky jsou jako lež a pravda, jedna měla by kéž jako druhá velká ňadra.

Jedna baví se lehce s chlapci, druhá schovává se daleko za vsí.

První uprostřed kola často hází vtípky, a pak si do postele tahá zajímavé týpky.

Druhá schoulená v otrhaném kožichu sedí v koutku potichu.

Utíká poté do chatrče s dubovými okny na pryčnu rozhodí své ořechové lokny.

Maličký přeci přišel a viděl tu krásu osvícenou jen slabostí měsíčního jasu.

Kryštof Dobeš

Princezna Plesová horečka je tady, budu jak princezna, kdo bude mít letos nejlepší šaty?

Tak si vem ty, cos dostala od babičky k svátku.

A co boty?

Prosimtě z těch podpatků tě budou bolet nohy, vem si kozačky. Účes je důležitý.

Vždyť jo, udělám ti copy.

Tak příští rok, letos budu vypadat zase jako cvok.

Evelina Zitková

I. Povrch je řekou rozkrojený a vyschlé slzy rybí ženy v blátě kde za život platí lidé šupinatí.

Do žaber řež mne hrubou paží mě kapka krve nezavlaží bolelo však přestává řež mne už tak jsem bezhlavá.

Tanith

23

Vzpomínka na den extravagance

?

?

Nepouštějte neznámé osoby do školy, nikdy nevíte

kdo vás natáčí

kdo vás okrádá

kdo vás ohrožuje