MLHA

Ema Nejedlá

MMlha, mlha, mlha, mlha, mlha.

Mojí češtinářce by se tato věta nejspíše nelíbila, opakující se slovo se v ní nachází, ale podle mě tak krásný přírodní úkaz potřebuje svojí vlastní větu, symfonii a také celou knihu nejlépe. Kdybych měla filmové nadání, natočila bych o mlze dokument, celou tu dobu by divák procházel ranními a večerními ulicemi a pozoroval zbarvení mlhy a její hustotu. Měli bychom přece jenom ocenit, jak zahalí vše kolem sebe a dá tomu nádech, řekla bych, osamělosti a zároveň nejste sám, protože jste obklopen mlhou. Někteří profesoři to ale nepodporují, což úplně chápu. Chceme se soustředit na úvahu o neznámé “k” a ne koukat z okna na bílou skvrnu. Jenže to je prostě tak zajímavá věc, že úvaha, kapalina nebo literatura bude muset trošku počkat, protože mě fascinuje mlha. Bílá scenérie za školními okny, ztlumená semaforová světla a odjíždějící tramvaj, která kvůli mlze nejde ani vidět. Představte si, že je mlha něco jako cukrová vata a my se jí můžeme dotknout. Představila bych si ji hebkou a nadýchanou, ale ne ulepenou, tak jako cukrovou vatu. Každé ráno přece vídáme mlhu a nevíme, co v ní najdeme, určitě se ale v dešti nerozpustí a nepromění se na vlákna a žmolky cukru. Spousta z nás se večer vrací domů a přijde nám, že jsme díky mlze úplně v jiném světě. Protože vše vypadá najednou celkem nereálně, vznešeně a jak by dodal můj spolužák “chaoticky”. Dochází mi slova jak popsat tuto úžasnou věc, díky které se moje pozornost na prvních hodinách snižuje, což se dá zjistit, když mi dáte do ruky ukazovátko a budete po mně chtít regionálku třeba Afriky. Musela jsem se ale podělit a uctít mlhu, taky si myslím, že toto je moje povinnost. Moji třídu mlha určitě také fascinuje a pokud ne, tak právě teď určitě začala a všichni propadneme.