Element – ŠkaTULKY

Element 2.indd 1

24.11.16 22:24

Časopis Element

Milé babičky,

Školní časopis Gymnázia Na asi se divíte, proč v úvodníku školního časopisu oslovuji právě Vás. Důvod je prostý.

Pražačce Když vybírám téma dalšího čísla, sbírám články a pročítám je, vymýšlím soutěže, či se www.gymnazium-prazacka.cz

5. číslo, prosinec 2016, Praha

Sponzor

Klub rodičů a přátel školy

Tisk

JDS Tiskárna

Kontakt

prazacka-element@seznam.cz

Šéfedaktor

Heda Ghlimová

Ilustrace, fotografie

Karol

Markéta Jebavá

jen zaobírám Elementem jako celkem, často si vzpomenu právě na Vás a ostatní členy rodin spolužáků, kteří přinesou Element domů. Je mi totiž jasné, tedy, aspoň v to doufám, že Element nekončí jen v rukách studentů, ale dostanete se k němu i Vy – prarodiče a rodiče. Možná nepřečtete Element celý, možná ho jen prolistujete a kouknete na obrázky, ale nějak na Vás nejspíš působí. Proto mi v hlavě vrtá jedna otázka: Líbí se Vám? Věřím, že ano a že u tohoto čísla tomu bude nejinak.

Prosincový Element nese téma ŠkaTulky. Musím se přiznat, téma jsem nevymyslela já ani nikdo ze současné redakce, nýbrž bývalá šéfredaktorka Johanka. Ta ho ale nestihla vydat, a tak jsem ho, po domluvě s ní, použila já. Bylo by mi líto, kdybychom přišli o články jako je rozhovor s panem profesorem Tulkou. Alespoň tak měla část redakce ušetřenou práci a nemusela vymýšlet články, neboť je měla hotové z minulého roku.

Johanko, děkujeme!

Heda Ghlimová

OBSAH

Ljuba Šlechtová Anička Polláková Kateřina Šípová

grafika

Simona Bílková

Redakce Kateřina Hobzová Evelina Zitková Tereza Bezděková Veronika Dudová Annie Hošťálková Anička Hořejší BRUNHILDA Tanith Kryštof Dobeš Jáchym Líva Imogen Richard Osond Markéta Typovská

Představujeme…volný čas na Pražačce (III.) �������������������������������� 3 Rozhovor s profesory ������������������������������������������������������������������������� 4 Halloween 2016 ��������������������������������������������������������������������������������� 7 Pohled organizátora ���������������������������������������������������������������������� 6 Pohled studenta ���������������������������������������������������������������������������� 7 Hodina s panem profesorem Tulkou ����������������������������������������������� 8 O Vánocích s Jaroslavem Tulkou ������������������������������������������������������ 8 Träumen und ihre Träume �������������������������������������������������������������� 10 Poškole 2. díl ������������������������������������������������������������������������������������� 10 Perličky z hodin �������������������������������������������������������������������������������� 11 Lev leze do tramvaje! ����������������������������������������������������������������������� 12 Výměna Praha – Straubing 2016 ���������������������������������������������������� 13 Rozhovor s Eliškou Podzimkovou ������������������������������������������������� 14 O škatulích, škatulkách a škatulkování ������������������������������������������ 18 Škatulky ��������������������������������������������������������������������������������������������� 18 Nesnesitelná lehkost bláznovství I. ������������������������������������������������ 19 Xenofobní rostliny ���������������������������������������������������������������������������� 19 Nesnesitelná lehkost bláznovství II. ����������������������������������������������� 20 VRANÍ VARIETÉ ���������������������������������������������������������������������������� 21 Poezie ������������������������������������������������������������������������������������������������� 21 Soutěž ������������������������������������������������������������������������������������������������� 23

2 Element 2.indd 2

24.11.16 22:24

Představujeme

Představujeme… volný čas na Pražačce (III.)

Sportu zdar! Jak jste se již mohli dočíst v předchozích číslech, na naší škole není nouze o mimoškolní aktivity. Kromě chemického kroužku a sboru se zde schází také skupina sportovců, kteří se každou středu pod vedením pana profesora Třísky věnují aerobiku.

Nadšenců stále přibývá, a ať už chtějí protáhnout svá ztuhlá těla, shodit nějaké to kilo nebo se jednoduše pobavit, zde se dočkají všeho.

Na to, jak kroužek funguje, se nemůžeme zeptat nikoho jiného než pana cvičitele Jana Třísky.

CC Jak jste se Vy osobně dostal k aerobiku?

V 1. a 2. ročníku vysoké školy byla na fakultě, kde jsem studoval (Přírodovědecká fakulta UK v Praze), povinná tělesná výchova.

V 1. ročníku jsme si mohli vyzkoušet všechny různé sporty, které se na fakultě učí – např. plavání, fitness aktivity (posilovna, zdravotní cvičení, jóga, aerobik, pilates), sportovní hry, kanoistika, lezení atd. Ve 2. ročníku jsme si jeden sport měli vybrat a na tyto lekce docházet po celý rok. Já a i několik mých spolužaček z oboru jsme si vybrali aerobik.

Začali jsme společně chodit k vynikající cvičitelce Katce Feitové a já jsem se později rozhodl absolvovat i kurz pro získání licence instruktor aerobiku.

CC Proč jste se rozhodl tento kroužek na Pražačce otevřít/Jak tento nápad vznikl?

Tento nápad vznikl společně s nápadem rozšířit nabídku kroužků na GNP. Domnívám se, že jsme všichni odpoledne již „otrávení“ ze sezení v lavicích a učení, tudíž aktivní odpočinek – sport – je ideální způsob odreagování. Kluci hrají o volných hodinách venku fotbal, tak proč nenabídnout také něco méně tradičního?

CC Co všechno na kroužku děláte?

Bohužel jsme zatím kroužek měli jen 3x (rozhovor byl proveden začátkem listopadu, tudíž se v době, kdy tento článek čtete, setkání uskutečnilo určitě více, pozn. red.), což je trochu moje chyba, neboť jsem byl teď v září a v říjnu nemocný, a také je to vina prázdnin a státních svátků, které připadly na středu. Od teď se budeme scházet častěji. Na každou lekci se snažím připravit program ve formě roz-

cvičky a úvodního dynamického strečinku. Následuje choreografická část, kdy se učíme kroky k nějaké sestavě, vždy od pravé i od levé nohy. Aerobik (na rozdíl třeba od zumby) je úžasný v tom, že má vypracovanou metodiku učení jednotlivých kroků. Takže na konci hodiny mají všichni dobrý pocit z toho, jak se danou sestavu naučili a zatančili jí. Závěrem lekce vždy zařadím nějaký druh posilování, buď ve stoje – např. posilování nohou, nebo častěji na podložce – posilování paží, břicha, hýždí a dalších partií. Úplný konec se pak nese v duchu protažení a závěrečného hlubokého strečinku.

CC O kroužek byl loňský rok velký zájem, kolik lidí se ho nakonec účastní?

Navštěvují ho i kluci?

Na kroužek chodí v současné chvíli 12 studentů a další se přidávají. Ano, jsou tam i kluci.

CC Mohou kroužek navštěvovat i profesoři/ Navštěvují ho?

Ano, je to tak. Někteří profesoři mají o cvičení velký zájem a rád je na lekcích také přivítám.

CC Plánujete někdy udělat veřejné vystoupení? (Proč ano/ne?)

Vidíte, zajímavý nápad, o kterém jsem doteď vůbec nepřemýšlel, ale možná o něm přemýšlet začnu. Záleží samozřejmě na účastnících, ne na mně, zda by chtěli kroužek prezentovat třeba na akademii. Zatím si myslím, že v nejbližší době nic takového neproběhne. Účelem kroužku není nacvičování sestav na veřejné vystoupení, ale spíše posílení ducha a kondice jednotlivců. Cvičíme, abychom si odpočinuli, prokrvili mozek, posílili svalstvo, shodili kila, společně se zasmáli a trávili čas. Každý si jistě něco najde.

CC Jak byste přilákal případné zájemce?

Všichni další zájemci jsou vítáni. Není nic jednoduššího než se přijít na lekci podívat a zacvičit si s námi. Lekce probíhají vždy ve středu od 15.00 do 16.00 v aule, pokud není uvedeno jinak na suplovací nástěnce. S sebou je důležité mít cvičení úbor, sportovní obuv do tělocvičny, ručník a pití. Většinou se dost zapotíme.

Annie Hošťálková

3 Element 2.indd 3

24.11.16 22:24

Rozhovor

Rozhovor s profesory Škatulky provází celé vydání tohoto Elementu, ani profesoři tedy nebyli ušetřeni otázek na ně. Zároveň jsou už ale ve vzduchu svátky, oslavy, slavnostní nálada... Tak proč se nezeptat profesorů, jak slaví oni? Schválně jsem vybrala 3 profesory, kteří u nás na škole tráví jen 3 dny v týdnu, abychom dostali lepší šanci je poznat i z jiné stránky než z pozdravů na chdobách.

CC Proč myslíte, že lidé zařazují ostatní do různých kategorií – škatulek?

Měkota: Třeba muž, učitel, varhaník atd. Na zařazení podle charakterových vlastností si netroufám ani u sebe, ani u jiných. Lidé toto zařazení často provádí na základě prvního dojmu, čímž může dojít ke značnému zkreslení vnímání druhých a případně i nepříjemným konfliktům.

Koblic: Asi sportovec, to je to moje. Momentálně se stále ještě cítím víc student než učitel. Já nevím... Nabídni mi nějakou škatulku!

CC Máte studenty rozdělené do nějakých škatulek?

Pešková: Lidé k tomu určitě mají různé důvody, jeden z nich třeba bude, že člověk během života sbírá zkušenosti a potřebuje si je nějak utřídit - třeba do škatulek, různých typů a tak. Nějaký člověk vám pak připomíná zkušenost z minula a řeknete si – no jo, zase takový a takový, a ten se chová tak a tak.

Měkota: Člověk je podle mého názoru tvor systematický, i když si to možná mnozí z nás neuvědomují. Máme přirozenou potřebu vše nějak třídit, nové poznatky přiřazovat do určitých kategorií na základě podobnosti s něčím, co známe. Tím o věci nebo osobě získáváme nějakou (často zkreslenou) představu a můžeme o ní začít nějak uvažovat.

Koblic: Já myslím, že lidé zařazují do různých kategorií hlavně proto, že všechny srovnávají. A něktěří jsou podobní jim samotným, něktěří si jsou podobní mezi sebou. Lidi mají potřebu někam patřit.

Asi se v tom trošku odráží, jak člověk vidí sám sebe, a když se chce odlišit, rovnou si řekne: „Aha, tak takový být nechci!“ A hned toho člověka zařadí jinam.

Pešková: Do škatulek ani ne, spíš do šuplíků. Mám šuplík „sekunda A“, šuplík „tercie C“… Ne, vážně, myslím, že studenty beru takové, jací jsou, jako osobnosti, každý je v něčem jiný a zajímavý – proto mě to baví, a nepotřebuji si nikoho třídit do žádných škatulek.

Měkota: Tradiční škatulky ve škole jsou pro mě třídy. Když na chodbě potkám studenta, často si řeknu aha, ten je z té a té třídy, tam si ho můžu zařadit. Dále mám v každé třídě skupinu lidí, kteří se nebojí odpovídat na otázky a navrhovat neotřelá řešení předestíraných problémů. Podobně vím, že tam jsou lidé, kteří nebudou v hodině pracovat, pokud za to nedostanou nějakou odměnu (to, že se něco naučí, pro ně patrně není odměnou), případně pracovat nebudou vůbec. Toto rozškatulkování se ale neustále mění, studenti putují mezi kategoriemi, navíc je toto rozdělení použitelné jen během vyučovací hodiny. Při soukromém rozhovoru či na mimoškolní akci se tito lidé jeví úplně jinak.

Koblic: Mám je rozdělené asi na šikovnější a nešikovnější, jinak zatím asi ne.

CC Jak byste se zařadil/a Vy?

CC Jak jste slavil/a Vánoce jako dítě a jak je slavíte teď? Vidíte nějaký posun?

Pešková: Teď jsem asi ze všeho nejvíc máma.

4 Element 2.indd 4

24.11.16 22:24

Pešková: Jako malou mě samozřejmě nejvíc zajímaly dárky. A pohádky, strašně jsem se na ně těšila. A dobroty. Celý den byl takový zvláštní, slavnostní a tajemný. A vlastně to tak je pořád. Jen to teď mám z té dospělácké perspektivy. Pohádky se mi už trochu okoukaly, ale každý rok stejně doufám, že objevím v televizním programu něco nového a hezkého. A i dárky mi pořád dělají radost, i když teď už se těším hlavně na ty, které jsem obstarala já a rozbalují je ostatní – především moje děti. Dětská radost je totiž úžasný dárek!

Jako dospělá si teď navíc vážím ještě jednoho daru – a tím je zdraví a život všech členů rodiny.

Měkota: Jako malý jsem se vždycky hrozně těšil na Ježíška, dokonce tak, že jsem taťku vyháněl od večeře do obývacího pokoje, aby už Ježíška pustil dovnitř. Ani druhé pivo po večeři jsem ho nenechal dopít. Tuto roli teď převzal můj brácha, já si daleko více vychutnávám pohodovou atmosféru (v rámci možností). Co se může vyrovnat zpívání koled u rozsvíceného stromečku s hromadou zabalených dárků pod ním? Došlo u mě také k posunu v přípravách na vánoční svátky. V posledních letech na mě zbylo pečení, zdobení a vůbec vytváření většiny vánočního cukroví, takže jsem klid Štědrého večera daleko více ocenil.

Koblic: Žádný posun nevidím. Dřív, když jsem byl ještě úplný dítě, jezdili jsme každé dopoledne do přírody, protože táta je myslivec. Chodili jsme krmit zvířata, dávat nadílku do lesa. A mezitím připravila máma stromeček, potom přišel Ježíšek. Bylo to takové... útulnější. Teď už si u nás nikdo na nic nehraje, stromeček se prostě objeví a ozdobí. A dřív se víc peklo cukroví. Když jsem byl malý, tak jsem dárky radši dostával, zatímco teď je mi to vlastně jedno. Teď už dárky nepotřebuju, ale mám radost, když já „trefím“ nějaký dárek.

Snažím se dárky i vyrábět, takže dávám jeden koupený a k tomu vždy alespoň jeden vyrobený.

CC Co si myslíte o oslavách Silvestra? Jak ho slavíte Vy? Pešková: Vyzkoušela jsem si všechny možné způsoby oslav, třeba doma, na horské chatě, v klubu, na náměstí, i v různé společnosti – s rodiči, kamarády, partnerem. A vlastně je to úplně jedno. Je jedno, kolik toho sníte a vypijete, zda noc protančíte nebo proležíte na gauči, zda kolem vás hraje hudba a bouchají ohňostroje nebo je klid a ticho. Hlavní je nepodléhat tlaku, že musíme být za každou cenu strašně veselí, a prostě si večer udělat v pohodě a po svém.

Měkota: Lidé potřebují oslavy. Hledají si různé důvody k oslavám a konec občanského roku je jedním z nich. Problém některých oslav je přílišná komercionalizace a snaha obchodníků na nich co nejvíce vydělat. Mám pocit, že se to děje i oslavám konce roku v České republice.

Vyvstává mi otázka, proč slavíme zrovna konec občanského roku.

Můžeme přece slavit konec církevního roku, hydrologického roku (ten mimochodem slaví studenti geografie), školního roku atd. Navíc se často oslavy konce roku označují jako oslavy Silvestra. Proč bychom nemohli oslavovat třeba Jana, Josefa, Tomáše, Annu, Anežku a nevím koho dalšího? Čím je ten Silvestr tak zvláštní a proč nemůže mít 31. 12. svátek někdo jiný? Já konec roku slavím v rodinném kruhu. Je to dobrá příležitost se sejít, popovídat, zahrát si nějakou hru, dobře se najíst a napít… A samozřejmě nesmí chybět nějaká ta menší pyrotechnická hračka, co by to bylo za Silvestra bez „rachejtlí“.

Koblic: Někdo říká, že je to nucený svátek, nucená oslava, ale podle mě je to oslava jako každá jiná. Poslední dobou je to spíš příležitost sejít s lidmi, které jsem dlouho neviděl – hlavně s kamarády, známými. V posledních letech je to taková soukromá párty, což se

mi líbí víc, než jít někam bouřit do ulic.. Ale jo, je to dobrá oslava, akorát se nic nesmí přehánět. Tím si ale asi musí každý projít.

CC Máte z oslav nějakou vtipnou/zajímavou historku, o kterou byste se s námi podělil/a?

Pešková: Asi nejkurióznějšího Silvestra jsem zažila před pár lety, kdy mi v podvečer vypadla plomba a otevřený zub bolel tak nesnesitelně, že jsem následujících několik hodin strávila na zubní pohotovosti. Mně to tehdy ale moc vtipné nepřipadalo.

Měkota: Konkrétně o Silvestru se u nás děly různé věci. Tak třeba jednou jsme špatně zajistili proti pádu malý kompakt. Při první ráně se převrátil a pěkně nás prohnal po celém dvoře, kdyby nám někdo bodoval úskoky jako tanec, myslím si, že bychom byli lepší než profesionální tanečníci. Jindy zase bratránek, který byl v té době fanoušek zábavní pyrotechniky (doma toho měl asi tak půl skříně), přesvědčil všechny ostatní, že musíme odpálit tohle, tohle, tohle a ještě tohle. Tak jsme asi hodinu stáli venku v −10 °C a pozorovali různé ohňostrojíčky. Když se ale ani po téhle době nezbavil všeho, co měl připravené, řekli jsme mu, že už delší dobu na mrazu nevydržíme. Navíc jsme už půl hodiny byli jediní cvoci, kteří stále ještě něco odpalovali. Trochu se divím, že si pak ráno někdo ze sousedů nepřišel stěžovat. A do třetice všeho dobrého (nebo zlého, jak kdo chce, já říkám dobrého). Na jedné z našich tradičních silvestrovských oslav byla taková zábava, že strýček nevydržel a kolem desáté hodiny večer usnul.

Koblic: Já za sebou ještě tolik oslav Silvestra nemám, ale vtipnou historku... No, možná je vtipná, ale rozhodně není publikovatelná.

Takže ne, nemám.

Heda Ghlimová

5 Element 2.indd 5

24.11.16 22:24

Haloween

Pohled organizátora 16.30. Mírně nervózní vcházím do školy. Klíče od lyžárny? Mám.

Seznamy studentů? Mám. Seznamy tříd? Mám. Sakra, já nezjistila, jestli můžem rovnou do auly... Stejně to ale nemůže být pravda, že už dneska děláme Halloween. Prostě NE! Tyto a spousty podobných myšlenek mi probíhají hlavou. Hned u skříněk potkávám pár holek z kvinty C, dáváme se do řeči, řešíme vše možné. Před pátou se zvedám a jdu zjistit, jestli si můžeme odložit věci v aule. Aha, od šesti tam je pronájem... No nevadí, dáme se rovnou do práce. A tak vypukla jedna z nejdelších nocí mého života. Nebo minimálně noc, kdy jsem nachodila nejvíce schodů.

Kdo má na starosti nějakou třídu, vrhne se na její přípravu. Kdo ne, začne zatemňovat chodby. Každý se chápe nějaké práce; někdo přivazuje panenky ke stropu, někdo zatemňuje okna, někdo začíná pokládat na podlahu tělocvičny papír... a já běhám od jednoho k druhému a řeším všechny problémy, které se naskytnou. Krátce po šesté přichází pan ředitel – náš pvní společník pro tuto noc.

(A ještěže byl naším parťákem on; kdyby nebyl, Halloween by zajisté nedopadl, jak dopadl!) Řeší problémy, které jsem nezvládla vyřešit já, takže nám odemyká základku, přebírá flešku s nahrávkou, která se bude pouštět v rozhlase, a já se ujišťuju: Je vypnutý alarm mezi základkou a gymplem? Je zařízené, že uklízečky nepřijdou? Bylo. A tak jsme mohli v klidu pokračovat v práci.

Pomalu získáváme cvik v zatemňování a v práci s foliemi/kartony. Škoda jen, že mé nohy se netváří zrovna nadšeně, když musí po sté zdolávat trasu 023 – 312. Čas neúprosně běží a my vidíme, že náš plán – tedy udělat generálku v 9 – se pomalu hroutí. Hello everybody, how are you today? (Nemohla jsem si odpustit na začátku hlášení krátký vtípek pro školu plnou oveček pana profesora Kalače.) Generálka se přesouvá na desátou hodinu, generálka bude v deset!

I desátá hodina nás však brzy dohání a zastíhá nás nepřipravené.

Bylo ale nutné aspoň nějakou generálku spáchat, a tak se já, pan profesor Měkota (Který byl naším druhým společníkem, také děkujeme!) a partička uvaděčů a hlídačů vydáváme na první cestu strašidelným domem. Ač chceme, aby nám bylo v každé třídě předvedeno to, co čeká následující den ostatní studenty, náš plán nevychází. Ve většině tříd se dozvídáme jen: „Nó, tak sem přijdou, bude se tu dít tohle a tamto...“ Tak aspoň máme koncept, ale generálku musíme udělat ještě jednou.

Další generálka probíhá v 1 hodinu v noci. Ano, čtete správně! Této generálky se profesoři neúčastní, jsou zalezlí ve svých kabinetech a spacácích a chrní. To nás tuto noc, bohužel, nečeká. Ale nepředbíhejme. Druhá (a poslední) generálka probíhá dobře. Každý nám zahrál své „divadlo“, už si dokonce začínáme věřit, že to zítra dáme.

V místnosti se stroboskopem (blikající světlo v 023) se dokonce musíme vystřídat v několika skupinkách, protože si to každý z nás chce zažít. Celkový čas prohlídky cca 45 min. To jde, není to moc dlouhý, ale ani moc krátký...

Po generálce, která končí asi ve dvě hodiny v noci, děláme každý, co je potřeba – někdo ještě pomáhá zatemňovat, někdo se odebírá do auly a připravuje se k spánku a část z nás se zkrátka usazuje na schody a dává se do hovoru. Ono se vám totiž vůbec nebude chtít spát. A pokud už spát půjdete, stejně dost pravděpodobně neusnete.

Takže většina z nás spala 1–2 hodiny, někteří ani to ne.

Ráno je budíček v šest. Probouzím se, kupodivu plná energie, a jde se dál připravovat. Lze pouštět rozhlas jen do určitých místností? Jo? Bezva! Tak já jdu zjistit, kde ho chtějí a kde ne. (= oběhnout znovu celou školu) A jde nastavit hlasitost? Tak já jdu zjistit, jak by to chtěli... (= Ještě jednou oběhnout třídy, které chtějí strašidelnou nahrávku, a zjistit, jak nahlas by si ji přáli. A pak znovu. A ještě jednou.) Jo

Halloween

a málem bych zapomněla! Odemknete nám balkon, ať můžem vyvěsit prostěradlo? Super, děkuju!

V osm hodin vše propuká. Scénky postupem času dovádíme k dokonalosti, troufám si tvrdit. My sami si celý Halloween moc užíváme. Někteří nás bohužel musí opustit dříve, aby se stihli psychicky i fyzicky připravit na odjezd do Itálie, ale většina z nás zůstává až do pozdního odpoledne (cca do 4 hodin). Po skončení akce se totiž škola musí upravit do původního stavu, takže uklidit třídy, zamést listí, znovu navěsit nástěnky a obrazy... Není toho málo.

Celé přípravy vypadají bezproblémově, ale (samozřejmě, jak jinak) takové nejsou. Problémů se vyskytlo habaděj – od nejmenších typu No, snad ty panenky přivázaný na ty dráty od lamp dráty nestrhnou... přes větší A jakou úlohu teda budou mít postavy na chodbách? po velké Chybí nám klíč, co s tím? A samozřejmě se očekává od vás, abyste je vyřešili (nebo se o to aspoň pokusili). Ale není to tak hrozné, jak to vypadá. Mě to vlastně dost bavilo. (Nejhorší na všem byly tisíckrát omílané schody.)

Ovšem Halloween není jen o noci příprav a dnu hraní. Předchází mu spousty příprav a vymýšlení. Jen určení termínu schůzky je někdy nadlidský úkol. A pro vás, kdo to celé budete mít pod palcem, to znamená spoustu vysedávání v ředitelně a ptaní se, ptaní se, zařizování a děkování. Až vám nakonec bude i trapné do ředitelny chodit, když už jste tam dneska byli 2x...

Nakonec snad pár tipů pro příští generace, které budou mít Halloween na svých bedrech: NN První schůzku si dejte ještě před letními prázdninami a mějte jasné alespoň téma.

NN Je dobré mít (nejlépe v každém patře) vysílačku, vaše nohy to dozajista ocení.

NN Taky je dobré si zjistit kontakt na vedení – nikdy nevíte, co se semele...

NN Zajistěte, aby večer nepřišly uklízečky.

NN Zajistěte, aby byl alarm mezi základkou a gymplem vypnutý.

NN Vyzkoušejte si předem veškerou techniku, kterou budete potřebovat.

NN Myslete i na bezpečnost celé akce, na možné alergie studentů (pokud je necháváte něco jíst).

NN Zjistěte si vše, co se účtů týká.

Tenhle seznam by si zasloužil být mnohonásobně delší, ale věřím, že zde bude fungovat předávání informací z generace na generaci.

Zvláštní poděkování patří panu řediteli Martinu Kašparovi, že pro nás měl pochopení a pomohl nám vyřešit vše, kde se vyskytl nějaký problém, a panu profesoru Tomáši Měkotovi, že tam s námi vydržel a pilně prováděl dozor.

Děkujeme!

Heda Ghlimová Foto: Barbora Nováková

6

Foto Element 2.indd 6

24.11.16 22:24

ween 2016

Halloween

Pohled studenta

Je 9.35 a blížím se k naší škole. Nad vchodem do ústavu je pověšené prostěradlo s nápisem „VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ“. V 9.40 má být naše celá třída nachystaná dole u schodů. Vcházím do šatny, kde mě čeká pár lidí ze třídy, kteří si ještě dodělávají drobnosti na svém kostýmu. Je 9.40 a u schodů je nás asi deset. Jedenáct i s profesorkou. Náš „úvodce“ do strašidelného domu výhružně přidá na hlase, že nám dá ještě pět minut. Je 9.44 a dveřmi konečně projde zbytek naší třídy. Jdeme svižně po schodech, nuceni neprohodit jediné slovo (což by se nepodařilo, snad ani kdyby šlo naší třídě o život), naší temnou školou. Přesně takhle bych si ji představovala v nejhorších nočních můrách. I když to by stačilo jenom zajít do místnosti 215 na konci druhého patra. Každopádně potkáváme na schodech podivně vyhlížející osoby všeho druhu. Z různých částí budovy se ozývají skřeky a křiky. Zatím si z celé věci šeptem děláme srandu, ale to nás za pár minut přešlo. Ve třetím patře jsme se zastavili ve třídě 315 a usadili se u jídelního stolu plného halloweenských sladkostí. V místnosti nám byly sděleny instrukce a následně vyslali první polovinu naší třídy na velkou výpravu. Když přišla řada na naši skupinu, rázem ze všech opadl ten smích a optimismus. Dostali jsme papírek s čísly učeben a vyrazili chodbou na naše strašidelné dobrodružství.

Aniž bychom se někam dostali, zastavily nás hned na začátku chodby první podivné osoby. Již z minulého roku jsem si domyslela, že se nesmíme nechat obalamutit, a tak jsem chtěla jít dále, ale ostatní stáli a poslouchali. Což bylo dobře, neboť nám mumie řekla, že se odsud nikdo nedostal živý. Hned poté jsme vstoupili do první místnosti. Ve třídě 312 nás přivítaly čarodějnice, které nám sdělily, že musíme najít 6 klíčů. Jedna z nich nás potom s vřískotem vyhodila.

Na některých spolužácích se objevily zděšené tváře, jiní tomu tvrzení nepřikládali význam, ale byla to zábava. Další třídou byla učebna č.

310. Proplétali jsme se chodbou ze židlí a lavic a cestou jsme cítili doteky jistých temných kreatur, které nebyly našimi spolužáky. Dostali jsme hádanku, zodpověděli ji a získali náš první klíč! Najednou se to zdálo snadné, ale nebylo. V několika místnostech jsme klíč

nezískali, neboť jsme byli buď natolik ohromeni nebo zděšeni, že na nějaký klíč nebylo ani pomyšlení. Uvedu příklad.

Byla to učebna 101. Vstoupili jsme dovnitř v naprosté tmě. Nejhorší na tom byl však „strejda“ plížící se kolem nás. Teda to jsme si mysleli, dokud se prudce nerozsvítila světla a za páskou se objevila jeptiška. A pak se zhaslo. Většina z nás už pár horrorových filmů viděla, a tak začali instinktivně couvat. Chvilku to trvalo a místností byla slyšet jen změť našich zoufalých výkřiků „Kam to zmizelo?!“ nebo „Ježiš, já vidím, jak se to hejbe! Fakt se to hejbe!“. Ani ne za vteřinu se světla opět rozsvítila a jeptiška nás vylekala asi půl metru od našich obličejů. Celá skupinka s leknutím a ječením couvla o půl metru dozadu. U druhého zhasnutí jsme byli připraveni na nejhorší.

Nečekala nás však jeptiška, ale jeden z kvintánů oblečen... no spíše neoblečen ve svítivě zelených plavkách. Rozezněla se hudba a on začal tančit. Jakmile skončil, odešli jsme a z toho náhlého uvolnění jsme dočista zapomněli na klíč. Měli jsme jich pět a už zbývala jen tělocvična. Jako po celou dobu jsme i teď zaťukali na dveře a otevřela nám mysticky a bájně/strašidelně vyhlížející stvoření. Ze stropu tělocvičny visely bílé prapory a před námi skoro viselo šest zoufale vyhlížejících kvintánů. Ostatní osoby neovázané americkou popravní smyčkou po nás začaly vyžadovat klíče. V této chvíli jsme byli všichni na vážkách, protože jsme čekali další léčku. Takže jsme tam stáli asi pět minut, zmateně na sebe koukali a poslouchali, jak po nás žadoní klíče. Ale jelikož to byla poslední místnost na seznamu a někde to muselo skončit, neochotně jsme jim klíče vydali. Měli jsme jich jenom pět, což vedlo ke křiku a nářkům, jak jsme neschopní a že jsme těm ubožákům mohli zachránit život. Popravdě řečeno, byla jsem připravená utíkat. Do uší nám pronikl řev a do nohou málem židle šesti obětí, které z nich sklouzly a byly oběšeny. Zděšeně a s pocitem viny jsme prchali z tělocvičny rovnou do chladného podzimního poledne.

Sice jsme selhali, ale zážitek to byl skvělý. Hlavou nám ale stejně vrtá jedna otázka. Kde jste vzali tolik kartonu na zakrytí všech těch oken?!

B R U N H I L D A

ová

7 Foto: Barbora Nováková Element 2.indd 7

24.11.16 22:24

škaTulky

Hodina s panem profesorem Tulkou S panem profeserem Tulkou se naše třída setkala již minulý rok na suplované hodině dějepisu. Ale tento rok jsme dostali tu čest, aby nás učil dějepis nadále. Ano, píšu čest, neboť jeho hodiny dějepisu jsou výjimečně jiné. Za celou dobu, co studuji (přestože to není zase tak dlouho), jsem nepotkala lepšího učitele.

Ptáte se proč?

Protože to, jakým způsobem vyučuje, je fascinující. Jakmile vstoupí do místnosti, třída se zaplní pozitivní energií a úctou, ano přesně takto na mne působí. I kdybyste byli ten největší nepřítel a neznalec dějepisu, po hodinách s profesorem Tulkou byste si ho zamilovali, ostatně asi jako každý jiný předmět, který by učil. Začne s výkladem o věcech, které jste dříve nikdy neslyšeli, ale připadá vám, jako kdybyste jim rozuměli už od malička. Nejsou to žádné nudné hodiny, to

nikdy. Vykládá s takovou energií v gestech, silou v hlase a zapálením pro věc, že od výkladu neodtrhenete oči.

A je to krása to pozorovat, jako by se zastavil čas a já jenom vnímala, jak do nás proudí všechny ty informace pomalu a plynule. Celou hodinu bych přirovnala k pojídání velice dobrého zákusku. Těšíte se, až dorazí, rychle ho sníte a než se nadějete, je pryč, aniž byste si ho stačili vychutnat. A tak je to i s hodinami dějepisu pana profesora. Na konci hodiny nejsem odpočatá, ale vyčerpaná a ohromená zároveň.

Projeví se jakási úleva, útěcha a naplnění. A pan profesor odejde jako nic, jako by nám právě neotevřel dveře do moudrosti světa.

BRUNHILDA

O Vánocích s Jaroslavem Tulkou CC Jak vnímáte Vánoce Vy osobně? Jsou pro Vás důležitým zvykem nebo spíše každoroční povinností?

Já si myslím, že Vánoce jsou veliká příležitost. Za prvé má ten svátek bohatou tradici a přes veškerou zhůvěřilost, která se děje, si myslím, že to je asi nejkrásnější svátek, jaký se v lidských dějinách vyvinul. To k nějakému vnějšímu popisu. A ohledně toho vnitřního považuji Vánoce za úžasnou příležitost k zniternění, a to ve smyslu estetickém a asi i mravním.

CC Jste zastáncem klasických českých Vánoc, dodržujete tradice?

Mám pocit, že žádné tradice už nejsou, že je to taková okřídlená věta. Koneckonců, kdybych chtěl a nějaké ty venkovské tradice si našel, tak to z mnoha důvodů skoro není technicky možné.

Ale asi bych se bránil těm nejvíc novátorským trendům, které vlastně Vánoce jako duchovní dimenzi úplně zruší a nahradí to ryzím komercionalismem. Asi podobně jako je Ježíšek symbol spirituálních Vánoc, tak Santa Claus je symbolem Vánoc komerčních.

Minimálně bych držel nějaké ty základní barokní konstanty, které k Vánocům patří. Těmi je zpěv, návštěva koncertů a koneckonců Půlnoční mše, která, si myslím, neuškodí ani zatvrzelému ateistovi.

CC Jak vlastně všechny zvyklosti, jako je např. ryba nebo stromeček, vznikly?

Vánoce jsou svátek po více synkretický, tedy smíšený. Vznikaly velmi dlouho a do té podoby, kterou známe, se slilo hodně proudů.

Obecně se dá asi říct, že nejvlastnější a nejstarší vrstva Vánoc jsou svátky slunovratu – to znamená, minimálně v našem kousku glóbu – okolo 21.12. Pro kultury, které v těchto dnech zažívají tmy a zimy,

je přelom k prodlužování se světla osudově důležitý. Tedy nejsilnějši motiv, který najdete, je pohanský, což platí pro keltské svátky, kterým se říkalo „Jule“ či pro Slovanský slunovrat.

Ale asi většina věcí, které o Vánocích pozorujete, jsou římské Saturnálie. Ty se slavily právě od 17. do cca 23. prosince, byl to nejoblíbenější římský svátek a tradicí bylo např. obdarovávání. Kupovaly se takové figurky zvané Sigillum, kterými se obdarovávali navzájem.

Je tam jistá tradice jídla, pití, ale musím říct, že ten svátek není moc ukázněný. Jsou to divoké svátky na počest boha plodnosti Saturna, kde je ten motiv obrovsky silný, s tím, že na 25.12. římští císaři v pozdní éře navíc dali narozeniny slunečního boha Mitry. Takže se tam slévá nějaký mitraistický a perský motiv s těma tradičníma pohanskýma Saturnáliema, což si Keltové, Germáni a další provinciálové v rámci Římské říše obohatili o vlastní tradici venkovského slunovratu.

Abych to zkrátil. Křesťanství ztotožní Kristovo narození s narozeninami boha Mitry (25.12.) a během 4. století se do toho vlévají všechny tyhle motivy, až z toho vybruslí nějaký ten křesťanský svátek, který byl, myslím, poprvé kodifikován v roce 354 n. l. a během 4. století se to nějak ustálilo. A tohle všechno je počátek církevního ztotožnění;to znamená, že ke slunovratu se vám naroubuje motiv zrození a zmrtvýchvstání pozdějšího Boha, v tomto případě Ježíše.

A dál se to vlastně vyvine v dalších vlnách míšení, takže Vánoce jsou ustavičně v pohybu, mění se, kromě základních konstant, a to, jak to známe dneska v té nejhezčí možné podobě, je barokní podoba.

Barokní Vánoce jsou rozkošným svátkem. No a ve 20. století vstupuje Clausovskej motiv toho komercionalizovaného prostoru.

K motivům jako je stromeček byl prostý důvod, protože je to jehličnan, tedy věčně zelený – i přes zimu. U ryby je nejsilnějši motiv ten, že rybička je Ježíšek, totiž „ichthys“ tj. řecky ryba a zároveň jsou to první písmena sousloví „Iésús Christós theú yiós sótér“ – „Ježíš

8 Element 2.indd 8

24.11.16 22:24

škaTulky

Kristus, Boží syn, Spasitel“… V tomto smyslu tedy patří ryba k Vánocům bytostně z tohohle zvláštního zkratkovýho slova.

CC Vnímáte ještě dnes nějaký rozdíl mezi Vánocemi na vesnici a těmi městskými?

No, já tu vesnici moc neznám, takže nemám moc co komparovat a vnímat. Z toho mála, co vím, bych si myslel, že pokud ještě nějaké rozdíly jsou, tak se velice rychle stírají a jestliže ještě někde, tak možná v nějakých odloučených oblastech Slezka nebo jižní Moravy, kde ten náboženský vliv bude asi silnější než ve velkých městech, ale mám pocit, že ve své masovosti jsou ty svátky unifikované a jejich velké rozdíly jsem v rámci naší malé země neviděl.

CC Zasahují Vánoce nějakým způsobem do jiných než křesťanských kultur?

Je pravda, že křesťanství je pořád nejmasovější náboženství planety a Evropa vládla světu, čili ten vliv Vánoc je nepřehlédnutelný.

Mimo jiné ten tlak působí tak, že třeba židovské komunity v rámci křesťanského prostředí mají problém s tím, že děti se vrací smutný ze školy, že křesťánkové mají takové krásné svátky a oni nic. Takže je tady tendence jistým způsobem zvánočňovat židovský svátek zvaný Chanuka, což je Svátek zasvěcení, někdy také Svátek světel, což je svátek zasvěcování chrámu za Makabejského povstání. Každopádně k tomu patří svícen, oheň a jistý pocit výlučné svátečnosti. Nicméňe právě vlivem Vánoc se v Chanuce objevují momenty, které tam dříve nebyly – a to je třeba právě obdarovávání. To znamená, že Chanuka se v modernitě lehce zvánočňuje, aby to židovským dětem nebylo líto. Ale žádný podobný svátek nemají.

Pokud vím, tak islám z mnoha důvodů prošel bez většího vlivu.

Nebo Vánoce nemají žádný vliv třeba v komunitě čínské, kde je asi nejbližší svátek ten, který se jmenuje Čínský nový rok, který končí Svátkem lampiónů. Nutno říci, že svátek kolísá a slaví se v lednu až v únoru. Chanuka, či Saturnálie se velmi často kryjí, proto tam ta podobnost a ten vliv je asi největší. U islámu si nejsem vědom, že by tam něco tak kulticky propracovaného a synkretického jako Vánoce vůbec bylo. Nejsilnějším svátkem je asi svátek, kterým končí měsíc Ramadán, kde se muslimové postěj a na konci půstu je svátek konce půstu, který spočívá v radovánkách. Tak tam jedině vidim nějakou podobnost. Ale vzhledem k tomu, že Ramadán taky kolísá, tak ty Vánoce to připomíná velmi, velmi vzdáleně. Osobně si myslím, že právě tou propracovaností, mnohovrstevnatostí a svým způsobem krásou, jsou Vánoce svátkem, který v podstatě moc obdobu nemá.

CC Trávil jste někdy Vánoce mimo ČR? Ne. O Vánocích jsem permanentně doma.

CC Ovlivnily nějak Vánoce vpády cizích národností a vývoj politiky?

Mám vlastně pocit, že moc ne. Ten svátek je tak silný, že největší nebezpečí určitého vyprázdnění nevidím ve vnějším kulturním vlivu, ale v rozpadu kultury samotné. To znamená právě to, co se děje v tom šílenství santaclausovství a toho komerčního běsnění. Mám pocit, že to dalo Vánocům ze všeho nejvíc na frak v dějinách. Když třeba jdu na Půlnoční mši, tak běžně potkávám po Praze potácející se a zvracející lidi. Což fakt nebylo! To patří k Silvestru. To vypovídá o tom, že tam panuje nějaká hluboká vnitřní bezradnost, co si s tím počít. Potažmo znám strašně moc lidí, a říkaj to i ty tzv. celebrity v televizi, že vlastně Vánoce nesnášej. Otázka je teda proč. Já bych

vám nabídl takovou tu dimenzi, že o těch velkých svátcích je člověk jaksi usvědčován z veliký vnitřní chudoby, potažmo samozřejmě asi neoblíbenost může plynout z toho, že se musí slavit za každou cenu a tím pádem řada dětí má Vánoce spjaté s diktátem lásky a dobra, která samozřejmě, pokud se dají jako příkaz, z těch Vánoc udělají pekelnou chvíli naprosto předstíraných citů a předstíraných dimenzí.

Je to kontraproduktivní a stává se to karikaturou sebe sama.

Když se mám podívat na dějiny, tak pokusy tam samozřejmě byly, křesťanství z vesela kvetlo, protestanti to nějak zvlášť neměli potřebu rušit. Baroko to ještě totálním způsobem načančalo jako všechno, čeho se kdy dotklo. No a asi největší nepřátelství vůči tomu vánočnímu duchu v dějinách presentuje totalitarismus, který chce uzurpovat celek lidské duše, tím pádem jsou veškerý konkurenční rituály a svátky napadány. Vánoce se pokusil odstranit v Německu Hitler, ale odpor německých středních vrstev, zejména žen, byl tak silný, že to okamžitě odvolali. Podobně se pokusil samozřejmě bolševik, zvlášť ve své Stalinské fázi, Vánoce zrušit, ale výsledek byl více méňe nämlich ten samý.

To znamená, že posléze, s vynecháním toho spirituálního motivu, na ten svátek víceméně nesáhli a vlastně ho nechali na pokoji.

Veronika Dudová

9 Element 2.indd 9

24.11.16 22:24

Povídky

Poškole 2. díl

Tohle je konec, pomyslela jsem si. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že poslední, co v mém životě uvidím, bude obraz svíjejících se profesorů a Lukáše na podlaze druhého patra tohohle ústavu.

Ale právě když už z nás pomalu ucházel život, ta nesnesitelná bolest přestala. Uklízeč s odhodláním zkušeného lovce právě mrštil s monstrem nabodlým na tyči od mopu. Přes celou školu se přenesl řev znějící jako přejíždění nehtů po tabuli, načež se démon vytratil.

Prostě byl najednou pryč. Bouře se rozezněla ještě více. S Lukášem jsme na nic nečekali. Utíkali jsme snad i rychleji než před rokem, v primě, na obědy. „Kam si myslíte, že jdete?!“ ozvalo se za námi, ale naši odpověď už nedostali. Nejednou se mi stalo, že jsem při běhu na oběd zaškobrtla a málem si zvrtla kotník. Ano, přesně to se muselo stát zrovna v tuhle zatracenou chvíli. Proletěla jsem ze schodů kolem Lukáše a dopadla před automat na pomerančový džus. Bylo to tak absurdní, až jsem se začala hystericky smát – z části i kvůli strachu, který mne už zcela ovládl. „Co blbneš! Na tohle nemáme čas,“ vyhrkl Lukáš. „Myslíš si snad, že jsem to plánovala nebo co?“ odsekla jsem.

Pomalu mě začal zvedat. Ta bolest byla neúnosná, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Radší bych psala tisíc testů z fyziky než tohle. Pomalu jsme se mnou kulhali zpátky ke schodům. V tom napjatém tichu se ozvalo zvonění. Ano, školní zvonění. Jenže to nebylo jenom pár sekund. Nepřestávalo. Zmateně jsme se na sebe podívali. „Počkat,“ rozezněl se můj hlas chodbou. „Co je?“ zeptal se Lukáš. „Kdy naposledy takhle neustále zvonilo?“ „No... co já vím! Teď je to snad jedno, ne?! Musíme se odsud dostat,“ okřikl mě. „Když byl požár,“ odpověděla jsem si. „Co?“ otočil se na mě nechápavě Lukáš. „Takhle zvoní vždycky, když je někde požár! Lukáši, hoří, nechápeš?

Musíme přimět ostatní v budově, aby vypadli ven!“ kulhala jsem do schodů. Ale to už se z nich hrnuli profesoři a pár dalších studentů. „Všichni pryč!“ křičel ředitel. Náš skromný dav se hnal k hlavnímu vchodu budovy. Jenže to by bylo moc lehké, pomyslela jsem si. Taky,

že bylo. To, co nás dole čekalo, nebylo příjemné. Celý hlavní vchod, šatny i aula byly v plamenech. Netrvalo to dlouho a spustila se na nás vodní sprcha. Teď už bylo jedno, jestli mám deštník. Má nás v hrsti. Kdykoliv budeme chtít utéct, nastraží nějakou past. Jako kočka a myš. Myš s vyvrknutým kotníkem. Musím se soustředit, něco vymyslet. Celý svět se na chvilku pozastavil a i když to mohla být jen sekunda, v hlavě mi to připadalo jako věčnost. Jestli je to nějaká démonická polovina mě samé, pak přemýšlí stejně jako já.

Je možné, že by snad i cítila to, co já? To už jsem si mohla zodpovědět sama. Z plamenů šaten pomalu vystupovala ta satanova dcera.

Kulhala. Ano! Kulhala na stejnou nohu jako já! Než jsem však stačila něco říct, Lukáš mě táhl s davem po schodech nahoru. Nejen, že jsme prolétli kolem dalšího východu, ale všichni se rozutekli zpátky do třetího patra, hlavně aby byli co nejdál od ní. Bylo to zoufalé.

Klouzali jsme po loužích krve a vody, v uších mi hučelo zvonění a v kotníku hučela bolest. Ohlédla jsem se. Nikde nebyla. Musela jsem si odpočinout. Zatáhla jsem Lukáše do třídy 311 a svalila se na lavici.

Už jsem nemohla dál. On taky ne. Prudce jsme oddechovali a dívali se do stropu. Zvonění ustalo. Hašení požáru také. V celé budově zavládlo nepřirozené ticho, slyšeli jsme jenom náš dech a rychlý tep srdce. Ladně, tak ladně a jemně se z rohu místnosti ozval klavír. Ano, znám ji. Erik Satie. Once Upon A Time In Paris. Jindy mám tuhle skladbu v oblibě, ale dnes mi připadala jako ta nejhorší na světě.

Neváhali jsme ani vteřinu a vyřítili se z učebny. Klavír se zabouchl.

No a na konci chodby u kabinetů už na nás čekala. Nemohla jsem si pomoct a otočila jsem se. Cink. Lukáš se také otočil. Na zem pod její kostnaté nohy dopadl zlatý řetízek. Instinktivně jsem si sáhla na krk. Nebyl tam. Cink. Na zem dopadl druhý řetízek. Úplně stejný.

Ale jak? Jak se k němu dostala?! „Pojď!“ zatáhl mě Lukáš za ruku.

BRUNHILDA

Träumen und ihre Träume Snad není nutno připomínat, že do nového zaměstnání je chozeno včas, s nakrátko ostříhanými vlasy, černými ponožkami a botami, bílou košilí, lehkými myšlenkami a samozřejmě také vykastrovaný.

Cože, u Vás ještě není provedeno? Jak je možno, aby bylo v tomto stavu vůbec dneska ucházeno o práci?! Tak tedy zde je uveden kontakt na naši pracovněprávní lékařku, tady je dohoda o provedení práce, dále daňové přiznání, prohlášení o hmotné odpovědnosti, dohoda o absolutní loajalitě a nevynášení informací, seznámení s bezpečností práce, seznámení se způsobem mytí rukou, seznámení se zákazem kouření, seznámení se způsobem povolené chůze na pracovišti a také souhlas s kastrací, následuje prohlášení, že všechna předešlá prohlášení byla podepsána zcela dobrovolně a že nebyl činěn nátlak; jsme svobodný slušný americký koncern; je třeba si ale uvědomit, že nepodepsání těchto dokumentů znamená nepřijetí osoby do zaměstnání a rovněž nemožnost uzavření žádné pracovní smlouvy u naší společnosti a u sesterských firem nikdy v budouc-

nosti; není dobré zapomenout, že náš politicko-mediálně-výrobní koncern pokrývá 99 % nabídky pracovních míst a že je na Vás závislá Vaše stará Mother; je to ale jen Vaše volba; dobrá, vše je podepsáno, tak je na Vás těšeno, támhle je tramvaj, zastávka Marijánka, příští zastávka Kokainka, nastupuje lidovecký primátor zavěšený do objetí jistého mladíka a líbají se tak, že mlaskání je slyšet až do druhého vozu, neznámý kolemjdoucí je fotí a tato fotka se vzápětí objevuje na nedalekém billboardu s nadpisem: „Pražanům blíž než si myslíte, volte č. 5!“ Všichni vystoupili a dveře se zavírají se signalizací „Příští zastávka Heroinka, final stop, prosíme, vystupte,“ z tramvaje nejde vyjít, je zavřeno, jdou jen vykopnout harmonikové dveře, pak padat, ale tramvaj jede rychle a kolem se řítí tank z Čínské lidové republiky, který sem houfně exportovali, abychom byli rádi, že funguje byznys, a tramvají foukal lednový vítr a…

Odkopal se a nohy mu zpod peřiny začaly vykukovat tak, že se vzbudil zimou. Pomalu se zvedl na posteli a rozhlédl se kolem sebe.

10 Element 2.indd 10

24.11.16 22:24

Téma Nemohl si vzpomenout, kde přesně je. Viděl kolem sebe jen tmu.

Tmu tu a tam protkanou o něco světlejší tmou. Tudy asi procházelo světlo. Znenadání se začal ozývat skřípavý zvuk. Pomalu. Postupně.

Nárazovitě. Se něco začalo. Asi hýbat. A pronikalo sem více, pořád více světla.

Uvědomil si, že se pravděpodobně otevírají dveře. Do pokoje nyní pronikal dostatek světla a mezera za postelí neušla jeho pozornosti.

Kvapně, ale tiše se tam skulil. Bylo hrobové ticho a bál se. Mohl by ho prozradit tlukot srdce. Čas plynul, jako kdyby počítal pohyby vteřinové ručičky. Takto posečkal minutu, dvě. Za chvíli ho však začala dotírat zvědavost. Tušil, že zde možná není sám, ale přesto se pomalu začal vynořovat ze své skrýše. Přikrčil se a zlehka přelezl postel. Opět se postavil a nakročil vpřed. Znovu a znovu. Ještě krok a byl u dveří. Vzal za kliku a lehce zatáhl. Dveře se malinko pootevřely. Znovu a silněji přitáhl kliku. Třísk! Uskočil zpět. Už byl zase za postelí. Něco za dveřmi se muselo rozbít. Zůstal ve svém úkrytu ještě asi dvě minuty. Když viděl, že nikdo nepřichází, vydal se opět na cestu. Došel ke dveřím a za nepříjemného vrzání je pomalu otevřel.

Za dveřmi… kousky střípků. Asi z porcelánu. Blikající světýlka a… borovička? Rozhlédl se dál a uviděl, že se ocitl na chodbě poblíž schodiště. Sešel pomalu po kamenných schodech dolů a vyplul na ulici. Spodní okno protějšího domku bylo prozářené svícnem a v tom horním poblikávaly, asi v dětském pokojíku, barevné žárovičky.

Skoro v každém okně šedivého paneláku v Ostružinové ulici nyní něco barevně svítilo a celý tak vypadal jako vitráž gotického chrámu.

S rozzářenýma očima malého dítěte se doploužil na roh Jabloňové.

Obrovská, dávno už zapomenutá síla ho táhla jen tak bloumat uličkami a bezcílně se toulat. Cítil všechny dávno vymizelé vůně, slyšel šustit stromy, povšiml si milých výrazů kolemjdoucích a měl poprvé za svůj nedětský věk pocit, že je milovanou součástí toho všeho.

Už jej nesvírala úzkost, strach a neustálé podezření, že je špatný a zlý. Nemusel se v kuse před jinými ani sebou samým obhajovat.

Existoval pouze teď a tady. Najednou by ho ani nenapadlo zajít do Tesca a ukazovat u kasy občanku, všechno to bylo pryč. Když tu…

Doháje…! Šlápl do kaluže.

Vyskočil jsem z postele a chtělo se mi hrozně na malou. Krom toho měl asi za tři minuty začít zvonit budík. Bylo asi 5.25, tma a taky jasný, co bude následovat. Hoďka a půl cesty a pak osm velmi zábavných vyučovacích hodin. Musím přiznat, že jsem dostal docela

chuť se na to vysrat. Moh bych si třeba zajít k doktorce, protože to, co se mi zdá, je fakt neúnosný. Tohle se přece zdravýmu, studiaschopnýmu člověku nezdá. Ty jo, nejdřív o nějaký kastrační úzkosti a pak o někom, ty jo, kdo se prochlastá do Vánoc.

Tak jsem se vydal na cestu, předtím jsem ale ještě musel vyžrat všechno, co se našlo v ledničce. Před poliklinikou mě zastavil zase ten typan, co už mě od dětství nasírá s tim, že bych měl jíst zeleninu a snažil se mi zase vnutit nějakej ten svůj pórek nebo co. Poslal jsem ho do prdele. Teda. Řek jsem mu: „Nezlobte se, pane, velice spěchám, příště už si ale určitě něco koupím.“ Přišel jsem do čekárny. Zase nějaký nemocný batolata, ještě aby od nich člověk něco chyt. Zaťukal jsem na dveře ordinace. Nic. Zaťukal jsem znova. Nic. Tak jsem si řek: když to nejde po dobrym, tak ti vykopnu dveře. Napřáh jsem se nohou, jak to my kluci fotbalistický děláme, a dveře vylítly z budovy polikliniky spolu s cihlama druhou stranou…

Zaburácel budík, byla ještě tma, ale…

Napadá Vás pokračování této zvrácené slátaniny nebo se chcete jen podělit o své sny či příběhy? Pokud ano, nebojte se nás (klidně anonymně) kontaktovat (nejsme zase takoví…, jak se může z výše psaného článku zdát J), nejlépe e-mailem na: prazacka-element@ seznam.cz. Těšíme se na Vaše příspěvky! (Vítány jsou i ty profesorské!)

Kryštof Dobeš

Perličky z hodin Hodina chemie, pí prof. Se ptá: „Tak buď je to radikál, nebo…?“ Ze třídy se ozvalo: „KŘESŤAN!“ Profesor: „Student2 nám řekne, jaké zobrazení jsme brali minulou hodinu.“ Student1: „On tu minulou hodinu nebyl!“ Student2: „Jo fakt?“ Studentka zpozorovala profesora vymóděného kvůli třídním schůzkám: „Woah! Dneska je nějakej moc oblečenej!“ Profesor: „Když budete dělat pořád tu stejnou chybu, tak si budu myslet, že jste student s IQ nepřevyšující dnešní datum.“ Žáci: „Spadla houba!“ Profesor: „Ona to přežije.“

11 Element 2.indd 11

24.11.16 22:24

Reportáže

Lev leze do tramvaje! ...Jo, kéž by! Možná lepší i lev v tramvaji než všechna ta faux-pas, která zažili žáci a profesoři GNP na zájezdu do Francie, který probíhal od 5. do 9. 9. Ale přes všechny trapasy si to všichni moc užili a nám se do Elementu podařilo získat cenné informace o průběhu tohoto krásného výletu. Zde výběr z nejlepších příhod:

Drsná diskriminace českých turistů v colmar!

Den před odjezdem se autobus studentů a profesorů Gymnázia Na Pražačce zastavil v malebném alsaském městečku Colmar. Program byl výjimečně volný, a tak se účastníci zájezdu rozprchli fotografovat katedrálu anebo nádherné hrázděné domy. Poté všichni zamířili do tamních romantických kaváren se stolečky na náměstích. Pohodová atmosféra ale opustila čtyřčlennou skupinku nejmenovaných dívek z 6. C, když si chtěly chvíli před odjezdem nakoupit jídlo na večer v samoobsluze Leclerc. Poté, co vešly dovnitř, jedna z nich varovala ostatní, ať v žádném případě nemluví česky, protože na dveřích obchodu je nápis: „Čechy nepřijímáme!“ V nebezpečí tedy urychleně nakoupily, zatímco se i mezi sebou dorozumívaly pouze francouzsky a anglicky. Originální znění diskriminačního vzkazu na dveřích bylo: „Les chèques ne sont pas acceptés!“ Pozn. pro němčinu studující žactvo: překlad francouzského nápisu zní: „Nebereme stravenky!“ (záměna podobných slov chèques – šeky, stravenky a Tchèques – Češi)

pouť a zdejší Bazilika Máří Magdalény ukrývá, jak název napovídá, její ostatky. Naši turisté ale nemohli navštívit chrámovou loď, protože zde zrovna probíhala mše. Když jim ale tuto nepříjemnou informaci paní pokladnice sdělovala, pár studentů už omylem vcházelo dovnitř. Vzhledem k příšernému vedru, které je celý den spalovalo, byli oblečeni (hlavně tedy oblečeny) velmi sporadicky, čímž velmi pohoršili jistého mnicha, který se zrovna nacházel uvnitř baziliky. Od pohledu na holé ženské nohy i na hluboký výstřih šatů utíkal s odvrácenou tváří zakrývaje si oči dlaní!

Šikana studentů GNP ve francouzských hotelech F1!

Hotely F1 jsou všemi turisty velmi oblíbené díky jejich vysokému počtu, kvalitním službám, čistému prostředí a přijatelné ceně.

Nejvhodnější jsou sice na jednorázové přespání, ale protože naši studenti a profesoři byli každý den zájezdu pryč a na pokoje se vraceli až kolem deváté večer, zůstali dvě noci za sebou v dijonském hotelu F1. S tak nabitým programem, který měli, nebyl čas pomalu ani na jídlo nebo na kávu, natož na úklid. Kvůli tomu byl druhý den stav pokojů velmi žalostný, to přiznáváme, ale nemyslíme si, že chování jisté paní uklízečky bylo úplně nutné. Tato dáma totiž odmítla uklidit v pokoji nejmenovaných chlapců z 6. a 5. C, což dala najevo urážlivým vzkazem a hozeným igelitovým pytlem na podlahu! Doslovné znění vzkazu se nám nepodařilo zjistit, ale prokazatelně v něm byly použity výrazy jako prasata, bordel a navíc drzé sdělení pro místní osazenstvo: „Ukliďte si tu sami!“ (K tomu tedy ten pytel.)

Bazilika ve vézelay ukrývající ostatky máří magdalény znesvěcena studenty GNP! Třetí den k večeru vystoupili studenti a profesoři v kouzelném městečku Vézelay plném kamenných domků, úzkých uliček a malých obchůdků. Toto místo je velmi posvátné pro všechny křesťanského vyznání, neboť se odsud vychází na Svatojakubskou

Pátrání po pašerácích lahůdkového sýru započalo!

Přes častá upozornění celého profesorského ensemblu na zákaz převážení aromatických sýrů v autobusu se zatím neznámý pachatel z řad studentů GNP dopustil pašeráctví této lahůdky. Ani vyhrožování jisté profesorky francouzštiny, že kdo přinese do autobusu sýr, ten půjde ven, ani rady jistého profesora francouzštiny ohledně koupě termotašek a uložení sýrů do kufru – nic neodradilo zločince od jeho činu. Když došlo na lámání chleba, nepřiznal se ani po zoufalých dotazech jisté profesorky češtiny: „Kdo tu má sýr?“ ani po

12 Element 2.indd 12

24.11.16 22:25

Element naléhání jistého profesora francouzštiny slovy: „Hele, to fakt není legrace!“ Naštěstí nikdo z cestujících neutrpěl újmu na zdraví, po pachateli se nicméně pátrá.

Student 6.A zraněn v Dijonu!

Hned první noc se udála strašná tragédie! Jistý chlapec z 6. C se zranil na nebezpečných toaletách hotelu F1. Ráno nemohl došlápnout na nohu, protože ho velmi bolela, a tak se s jistým profesorem

francouzštiny odpojil od zbytku zájezdu u dijonské nemocnice.

Autobus si ale nemohl dovolit na ně čekat nebo se pro ně vrátit, a proto byli celý den ponecháni svému vlastnímu osudu. S ostatními se znovu shledali až večer v již zmiňovaném hotelu. Čtenáře ale můžeme uklidnit, protože zranění nebylo vážné (pouze vyvrknutý kotník) a francouzské zdravotnictví si student nemohl vynachválit!

P. A.

Výměna Praha – Straubing 2016 Po noci plné posledních příprav a neklidného spánku jsme se 16.

9. 2016, ráno v 8:30 shromáždili na Hlavním nádraží, odkud jsme měli vlakem jet směrem do Regensburgu a odtamtud až do Straubingu. Nastoupili jsme do vlaku, našli dokonce i správný vagon hned napoprvé, vyhodili jednoho nešťastníka z našeho rezervovaného místa a vyrazili na cestu.

Jak čas postupoval a veselí v kupé stoupalo, dopadala na nás i lehká nervozita. Jací naši výměnní partneři jsou? Budeme si rozumět?

Jaké jsou jejich rodiny? Odpověď na tyto otázky jsme získali ještě ten den, když jsme v brzkém odpoledni vystoupili ve Straubingu a odešli s našimi výměnnými partnery k nim domů – nikdo nebyl zklamaný natolik, aby s pláčem utíkal domů, tudíž celou akci považuji za úspěšnou.

Po víkendu stráveném s našimi Němci – ať už sami, či s pár dalšími Čechy – a sobotní procházce po Straubingu, vedené bývalým ředitelem místního gymnázia, jsme se v pondělním ránu sešli opět na straubingském nádraží, odkud jsme mířili do Regensburgu. Tam jsme nastoupili na loď a poté vystoupali až na německou Valhalu, již také můžeme nazvat „chrámem německých osobností“, tyčící se na vysokém kopci nad Regensburgem jako hora Olymp.

Následující den jsme navštívili Nürnberg, tam jsme za doprovodu velmi milé průvodkyně prošli císařský hrad Kaiserburg, kde jsme se dozvěděli informace o Karlu IV. Po výletu po městě a neskutečně krátké pauze jsme se pak vrátili domů, aby se část nás mohla sejít a udělat si „Harry-Potter-Abend“, aneb filmový večer s tématem Harry Potter.

Ve středu jsme si udělali procházku po části Bavorského lesa, konkrétně po Lesní stezce v korunách stromů Waldwipfelweg, a zbytek

odpoledne strávili v zábavním parku se dvěma bobovými a jednou horskou dráhou, dětským hřištěm a vodními šlapadly pro děti do 12 let.

Ve čtvrtek jsme měli sraz ve škole, kde jsme pak pracovali na projektu, kterým jsme uzavřeli téma zastřešující celý týden – historické osobnosti spojující Bavorsko a Česko. Rozdělili jsme se do skupin a po dlouhém hledání informací na internetu jsme všechno slavnostně odprezentovali. Po volném odpoledni jsme se ještě jednou sešli všichni společně na zahradě jedné z Němek podílející se na výměně, kde jsme grilovali a pak kolem ohně společně zpívali české, anglické i německé písně.

Když jsem se pak v pátek ráno posadila do vlaku a vracela se zpět do Česka, domů, došla mi spousta věcí. Zaprvé, uvědomila jsem si, jak moc mi moje rodina chybí a jak nepřipravená jsem na samostatný život bez nich. Zadruhé, jak jednoduché je udělat si přátele mezi cizími lidmi, když spolu trávíme nějaký ten týden a sdílíme tolik zážitků. Zatřetí, jak klidný a pohodový týden to byl. A začtvrté, jak strašně moc se mi nechce do školy.

Jak se na to dívám teď zpětně, potkaly mě tam těžké chvíle – první kontakt s mou výměnnou partnerkou, její rodinou – ale ty rozhodně nepřevažují. Všechno to hezké jednou budu stará a shrbená vyprávět svým vnoučatům z houpacího křesla. V mnoha ohledech se nám tato výměna povedla lépe než ta poslední, ať už je to mentální vyspělostí, nebo skupinou lidí, kterou jsme potkali. Mohu tedy snad s čistým svědomím za celou kvintu D říct, že se už těšíme na poslední týden v březnu, kdy se s našimi německými přáteli opět uvidíme, tentokrát v České republice.

Kateřina Bláhová

13 Element 2.indd 13

24.11.16 22:25

Rozhovor

Rozhovor s Eliškou Podzimkovou Eliška Podzimková … je čtyřiadvacetiletá fotografka, ilustrátorka a animátorka, absolventka výtvarné větve Gymnázia Na Pražačce. Během svého studia onemocněla onkologickým onemocněním, ale spolu s léčbou zvládala díky individuálnímu studijnímu plánu odmaturovat se svojí třídou. Právě toto období bylo pro Eliščinu tvorbu, díky volnému času, zásadní. Dostala grafický tablet a začala experimentovat s dokreslováním fotografií. Po maturitě vystudovala Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku a absolvovala měsíční workshop na Filmové akademii v New Yorku. Převážně díky jejímu Instagramu (@animateNY) a na něj reagujícímu článku v Newyorkském deníku Metro v minulosti spolupracovala (převážně na reklamních kampaních) mimo jiné s Jamie Oliverem, Filmovou akademií v New Yorku, po návratu do Prahy navázala pracovní kontakt s FRESHLABELS, Hundaii a podílela se také na nedávno ukončené RECYKLUS Tour Tomáše Kluse, přičemž si mimo jiné vyzkoušela i scénografickou tvorbu.

Ještě se loučím s profesory, vyřizuji, co jsem během 14 dnů v Praze nestihla vyřídit, a už už vybíhám před školu, kde na mě nějakou chvíli čeká Eliška s Jonášem (mimochodem jedním z nejposlušnějších psů, co jsem kdy viděla). Přednášela teď několika výtvarným třídám (nebo jejich částem) u nás na škole a díky tomu, že se nějaký ten pátek zná�me, domluva ohledně rozhovoru byla snadná… i přes to, že jsme se domlouvaly včera. Nastupujeme do auta a vyrážíme do jedné skvělé kavárny na Výtoni – a jelikož jsme to my, ani v autě řeč nevázne a něco začíná naznačovat tomu, že udělat rozhovor, aniž bychom se u každé otázky zakecaly, nebude nic jednoduchého (což se taky později odpoledne potvrdilo). Abychom ale toto nebezpečí přeci jen alespoň mírně eliminovaly, první dvě hodiny jsme si jen tak povídaly u kafe, třetí hodina byla věnována rozhovoru. No a co všechno mi Eliška prozradila (nejen) o studiu na Pražačce?

Autor: Eliška Podzimková

když má člověk přednášku na škole, tak si všichni sednou, co nejdál můžou, dělají, že tam nejsou a nechtějí se na nic ptát – ale bylo to v pohodě :) Šimon říkal, že na rozdíl od některých předešlých přednášek to vypadalo, že vás to docela bavilo, tak jsem ráda.

CC Jak vnímáš vizuální změny Pražačky?

Tak ono jich moc není, viď? Vypadá to spíš, jako by se začalo opravovat dost nedávno. Všimla jsem si akorát plotu, vchodu a recepce…

CC Ještě pár tříd a tělocvična, ale ty jsi asi neměla šanci vidět…

Hmhm… ale tabule určitě máte nový, viď? Nebo máte pořád křídový?

CC Ty jsou tuším v plánu…

Fákt? No to je dobře, to je určitě lepší.

CC Ono se to všechno bude modernizovat tak nějak postupně, chystají se i změny v systému seminářů a asi i všeobecně ve výuce, co jsem zachytila…

CC Tak Eliško, máš zrovna po přednášce pro některé výtvarné třídy – jak se ti přednášelo a jak ses cítila zpátky na Pražačce?

Pražačka je pořád stejná – jen všichni trošku zestárli a já jsem trošku vyrostla, takže mi ty děti přišly malý… No ale jinak klasika,

To je určitě důležitý. Bavíte se v hodinách třeba o současný politický situaci? U Julie (Eliščina přítelkyně, pozn. red.) na škole o tom, co se děje, hodně diskutujou, když má někdo názor, tak si ho obhajuje a hodně to současný dění rozebíraj. My jsme třeba nic takovýho nedělali.

CC No, nevím, teď jsem na Pražačce byla po dlouhé době a výuky jsem se navíc prakticky neúčastnila. Ale nikdy předtím jsme to, myslím, nedělali.

14 Element 2.indd 14

24.11.16 22:25

Rozhovor ... A to je potom člověku 18, je „zodpovědný volič” a pokud se o to sám nějak aktivně nezajímá, v podstatě nic o tom neví. Když se o tom začne vážně debatovat a argumentovat, tak tě to potom začne, samozřejmě, i víc zajímat. Já si myslím, že v tomhle by výuka prostě potřebovala nějakou revoluci. Tím nechci říct, že by Pražačka byla špatná škola, je to super škola, ale s odstupem si myslím, že se s tím dá daleko líp pracovat a člověku to dá mnohem víc, když je nějak aktivněji zapojený. Ale jasně, ono to není tak jednoduchý, profesoři si do toho taky nenechají sahat, obzvlášť když jsou na té škole kdovíjak dlouho. Některé profesory si pamatuje ještě moje mamka. J

CC Je něco, co jsi na Pražačce vážně neměla ráda (nebo naopak měla, kromě třídy)?

CC Když jsme u těch profesorů, kolik jsi jich na chodbách poznala a jaké bylo přivítání?

CC Pořád.

Já si většinou nepamatuju jména. J Ale z těch, co znám, jsem potkala akorát paní profesorku Ošťádalovou – hned na recepci (Ta mě dokonce poznala!), paní Dvořáková se se mnou přišla pozdravit, paní profesorka Emanovská z filmového semináře a jinak jsem viděla akorát Šimona (= pan profesor Brejcha, pozn. red.) a paní Kahounovou. Vlastně učí ještě Macela? S tím mě ta biologie docela i bavila. Navíc si vzpomínám, jak nechtěl jít na náš maturiťák jen tak v obleku, tak si vzal medvědí převlek a byl tam za medvěda.

Teda jestli nekecám, jestli to byl on… ale někdo tam tak byl určitě.

A taky na to, jak si třídní vždycky stěžovala, že nám musí dělat lehčí čtvrtletky z matiky, protože jsme úplně blbí. No jo, výtvarná třída, to asi znáš viď?

CC Že se ptáš… Radši se přesuňme k další otázce. Po čem z Pražačky se ti nejvíc stýská?

Asi hlavně po třídním kolektivu. My se teď vlastně ani moc nepotkáváme, nedávno byl nějaký sraz, ale jinak si každý tak nějak „jede to svoje“, takže si navzájem řekneme, co kdo zrovna děláme… A oni to všichni stejně vědí z těch facebooků. Tím pádem už jsme s odstupem trošku mimo. Ale v té době to byl skvělej kolektiv.

No tak nejradši jsem měla asi tu druhou školní jídelnu… jak se jmenuje? Sara? No, tam byly dobrý obědy, třeba ty zapečený brambory s nivou a s cibulkou, aaaa! Tak ty byly nejlepší. (Elišce se při vzpomínce na brambory s nivou objevily jiskřičky v očích…) Jinak předmětově mi byla nejbližší asi ta výtvarka. A nejvíc jsem rozhodně nesnášela to vstávání. Pořád máte školu od třičtvrtě na osm?! (... a tady ty jiskřičky zase zhasly.)

No a ještě jak jsem dojížděla z Dobřichovic, to je přibližně hodina a čtvrt! Tak tohle jsem fakt z duše nesnášela. Ještě potom sprint po Hlaváku, abych stihla tu devítku, která přijela těsně, abych nemusela čipovat. Stejně jsem vždycky dostala sprda. Ale tak potom, co jsem byla nemocná, jsem měla individuál a to mě zachránilo. Čtyři roky takového vstávání by byly moje smrt. Já prostě nejsem vstávací typ.

CC No a proč jsi šla na Pražačku? Bylo to kvůli výtvarce?

Já jsem vlastně neměla jinou alternativu. Chodila tam mamka, navíc jsem chtěla jít na gympl. A ta výtvarka byl takový bonus, jinde v Praze nic takového neexistuje. Kdybych byla přímo na nějaký výtvarný střední, tak by mě to asi ani tolik nebavilo. V tý době jsem vůbec nevěděla, co chci. Sice jsem si v prváku a druháku říkala: „Ježišmarja, trojhodinovka výtvarky, to je prd, máme jednu hodinu navíc oproti ostatním.“ Ale potom se to začalo postupně navyšovat a nakonec jsem z výtvarky maturovala.

CC To znají nejspíš všechna Céčka, to je pořád stejné. Nicméně přejděme teď k tvojí práci. Stěžovala sis mi, že se tě všichni ptají ve všech rozhovorech na to samé, tak se pokusím ptát na něco trošku jiného. Ale přeci jen mě zajímá, doopravdy ses dostala k Jamiemu Oliverovi jen přes Instagram, nebo za tím bylo něco víc?

Tak úplnej začátek byl vážně jenom přes Instagram. Ale potom, co jsem zjistila, že mám nabídku práce v New Yorku, jsem musela začít řešit vízum a rozhodla jsem se, že chci to umělecký, respektive vízum „O1” kam spadají i filmaři, sportovci a modelky, prostě lidi „na volný noze”, protože to tě neomezuje v tom, kdy můžeš a nemůžeš ze Států vyjet a na jak dlouho. U těch ostatních – třeba Buisness víz – musíš mít full-time u tý agentury, kam ses přihlásila, kontrolujou, jestli nemáš příjmy odjinud, prostě totální úlet. Takže jsem si zažádala o to umělecké s tím, že ale ti lidi, kteří to schvalujou, nikdy v životě neviděli tvoji práci, je jim úplně jedno, co děláš. Jediný, co je zají� má, jsou ty doporučovací dopisy, takže Šimon mi psal jeden, další potom profesor z výšky. No a další část, možná ještě důležitější, byly reference na moji práci v médiích. To jediný prostě svědčilo o tom, že já dělám něco, co někoho zajímá, a že to může být přínosný pro Ameriku, když to řeknu takhle úplně blbě. Já ale nesnáším takový to podlejzání a domlouvání přes kamarády. Takže jeden článek sice napsala moje kamarádka, která pracovala snad pro OnaDnes nebo něco takovýho, protože jsem něco v médiích potřebovala, ale potom, naštěstí, právě díky tomu Instagramu, napsal článek Boredpanda, odkud čerpá neskutečný množství blogů a časopisů z celýho světa, takže mně pak vlastně jenom stačilo vyhledat si, kdo co zkopčil ve všech možných jazycích a takhle vlastně začala ta moje mediální kampaň. Prostě proto, že všichni jsou líní a propojení, takže to akorát kopírujou. To je asi celá story – vlastně díky tomu, že jsou novináři

15 Autor: Eliška Podzimková Element 2.indd 15

24.11.16 22:25

Povídky

Autor: Eliška Podzimková

líní, se mi podařilo získat vízum a odjet do zahraničí. J Ale jak říkám, výkop byl ten Instagram. Já mám ráda okamžitej feedback a sociální sítě jsou na to dělaný. Samozřejmě nepodporuju to, abychom žili v nějaký virtuální realitě nebo tak, ale bohužel to s náma existuje a je a nemá moc smysl proti tomu teď bojovat a vymaňovat se z toho, takže já teď spíš hledám cestu jak využít situace ve svůj prospěch.

CC A to jsi mi vlastně skoro odpověděla na další otázku. Právě s ohledem na tenhle rozjezd jsem se tě chtěla zeptat, jak moc ti připadají v dnešní době sociální sítě důležité nebo jaký na ně máš celkově názor.

No, pro mě to samozřejmě důležité je, bez sociálních sítí bych teď nebyla nikde a nemohla bych nic dělat… ale zase na druhou stranu je to trochu smutný, ne? Nicméně, obzvlášť pro umělce a výtvarníky je to super, protože když máš tisíc maleb doma a nikdo je nikdy neuvidí, tak to samozřejmě ani nikam moc vést nemůže. Takhle máš právě ten okamžitý feedback a to pomůže sebevědomí. Prostě jestli chce někdo tvořit, dělat a živit se tím, tak si to nemůže syslit pod vousy. Ze začátku to samozřejmě s kritikou není úplně jednoduchý, ale na druhou stranu tě to i dokope dělat dál a dál a nějak se vyvíjet.

CC „… když si řekneš: ‚Ježiš, to je moc věcí, to já dělat nebudu,‘ a zastaví tě to, tak tě zastaví úplně všechno.” No, a když jsem tak poslouchala o obstrukcích s vízem, myslíš si, že stojí za to někam po škole nebo během školy vyjet studovat do zahraničí?

No takhle, já jsem tam dělala vlastně jenom ten měsíční workshop.

O dalším studiu tam jsem přemýšlela, ale vzhledem k tomu, že mi rovnou nabídli práci, jsem se rozhodla, že tam pojedu pracovat a naučím se to stejně. A ještě za to dostanu zaplaceno a nebudu muset tyhle obstrukce řešit (i když jich nakonec bylo stejně). Magistra jsem zavrhla hned po bakaláři s tím, že to pro mě v podstatě nemá moc smysl, protože se všechno učím tak nějak za pochodu a ono

se toho na školách tady zase až tak moc nenaučíš. Občas se nějaká přednáška hodí, ale to je tak všechno. Ještě jsem hledala právě filmový školy různě v zahraničí, všechno samozřejmě pekelně drahý. Zase na druhou stranu ty stipendia není zase tak těžký dostat, jenom je prostě potřeba zapracovat. Ale rozhodně to není nemožný. Jenomže když si řekneš: „Ježiš, to je moc věcí, to já dělat nebudu,” a zastaví tě to, tak tě zastaví úplně všechno. Abych ale odpověděla, myslím si, že to smysl má. Nechci úplně nadávat na český školství, ale asi trochu musím… Prostě je to zaostalý a třeba pokrok techniky za, dejme tomu, posledních 15 let je takovej, že ti profesoři prostě nestíhaj a nezvládaj to, chtějí si jet to svoje a nejsou ochotni se to sami učit a ještě to potom přenést na toho studenta. Já to zase na druhou stranu chápu, ale myslím si, že nemá smysl to takhle bojkotovat. Třeba na UK máš při zpracovávání bakalářky zakázáno používat internet. Co to jako je v týhle době? Proč? Úplnej nesmysl. V zahraničí mi přijde, že to stíhaj trošku líp a snaží se aspoň držet toho, co je aktuální.

Je mi to jasné.

No, a když si vezmeš lidi, kteří nechtějí jít na gympl, ti se musí vlastně už v patnácti rozhodnout, co chtějí zbytek života dělat. Kdo v patnácti ví, co chce dělat? Vždyť si vezmi třeba tu dnešní přednášku… Zeptáš se „Co byste chtěli dělat?“ – ticho. „Nemusí to být založené na tom, jestli si v tom věříte, prostě co byste chtěli?” – ticho. Nakonec jste mi odpověděli asi tři… Ale oni i lidi v mém věku často neví, co se sebou. A tak to taky potom vypadá. Vždyť valná většina republiky chodí do práce, která je permanentně sere a to je strašná škoda. K čemu to pak je? Mě tohle poslední dobou hrozně deprimuje a čím dál víc nad tím přemýšlím. Samozřejmě, že já mám i trochu štěstí, že můžu dělat to, co mě baví, ale ono to nakonec není o ničem jiným, než že si jdeš za tím, co chceš. Vždycky to nějak jde.

A řekla bych, že školství by to mělo nějak podporovat. Třeba i tak jednoduchou věcí, jako je větší zapojení studentů do celého procesu učení. Například v zahraničí o všem ve škole sami píšou a všechno si vyhledávají. To mi přijde mnohem lepší, protože tě to zaprvé naučí do té školy něco dělat a zadruhé je to lepší, než se potom něco drtit

16 Element 2.indd 16

24.11.16 22:25

Rozhovor nazpaměť. A tím, že si sama vyhledáváš informace, se můžeš zaměřit trošku na to, co tě zajímá, a tím tě to začne i bavit.

Autor: Eliška Podzimková

CC Tak to teď malinko odlehčeme… Všichni se tě ptají na Jamieho Olivera a spolupráci s ním, tak já to trošku pozměním.

Jaká je spolupráce s Tomášem Klusem? (záchvat smíchu) No, to jsem přijela z New Yorku, byla jsem tu asi měsíc a věděla jsem, že chci pracovat tak trochu na volné noze, ale zatím se to všechno vyvíjelo. A shodou okolností v den, kdy jsem se rozhodovala, jestli budu spolupracovat se svým kamarádem z Písku, teď už úspěšným režisérem, na celoročním dokumentu o Youtuberech, mi napsala Tomášova manželka Tamara (se kterou se shodou okolností znám, i když jsme se neviděly asi od mých deseti let), že by Tomáš chtěl, abych s ním spolupracovala. Takže jsem měla tyhle dvě nabídky.

Na jedné straně Tomáš, od kterého jsem poslouchala pár písniček v sedmý třídě, a teď mi s tím svým mediálním „sluníčkářským” obrazem přišel trošku bleh (No, i když on takovej vlastně je, ale média to samozřejmě všechno hrozně přehání.) a na straně druhé dokument o Youtuberech, které nesnáším, a navíc tomu ani nerozumím. Nechápu, proč na to ti lidi koukaj – což se asi dozvím z toho dokumentu, ale nějak se mi to příčilo. Tak jsem si řekla dobře, Tomáš.

A začali jsme vymýšlet koncept celého turné – všichni tři, s Tamarou a Tomášem, a vlastně od dubna začala realizace. Samozřejmě s tím, že se počítalo s mnohem větší sumou peněz, ale postupem času se krouhalo, krouhalo, krouhalo. Já jsem naštěstí zůstala v teamu, takže toho na mě, paradoxně, spadlo daleko víc, než jsme zamýšleli. Ale spolupráce s ním je úplně skvělá, Tomáš mi hrozně věří, ve všem, co si myslím, že bude dobrý, mě podporuje… no upřímně, co víc si přát?

Takže jsme teď jezdili se super bandou po republice jako cirkusáci, pořád byla sranda. A to Tomášovo publikum je teď relativně vzdálený tomu, co by člověk asi předpokládal. Už je to prostě mainstream, všichni ho baštěj, po každym koncertě následuje autogramiáda, focení, všichni jsou z něj oddělaný… my si z toho děláme trochu srandu, ale… ono to tak asi prostě je. Vypadá, že ho to strašně baví, užívá si to – a to je hlavní.

CC Taky jsi teď měla svoji první samostatnou výstavu v Jindřišské věži – napadlo to tebe, nebo tě někdo oslovil?

Oni mě oslovili sami, že by chtěli, abych tam měla výstavu, a já jsem, vzhledem k tomu, že to tam mám ráda, souhlasila. Navíc na� hoře je super výstavní obýváček. Respektive je tam galerie a já si nakonec prosadila i vyhlídku. V červnu jsem to začala řešit a tak nějak jsem to všechno měla v hlavě, ale samozřejmě je docela normální, že se všechno dělá na poslední chvíli, takže těsně před začátkem se toho dodělávalo hodně. Naštěstí to nebylo úplně všechno. Ale vymyslela jsem si jednu kravinu a to, že nechci normální rámečky, protože

teď všichni dělají odporný rámečky, a že místo nich použiju starý okna. No, dopadlo to dobře, ale sehnat starý okna v aspoň přibližně odpovídajícím formátu bylo asi nejsložitější. Navíc jsem nakonec dostala i grant od Prahy 1 na nějaký tisky a propagaci, takže mě to nepřišlo nějak strašně draho.

Zvláštní systém ale je, že ty, jako umělec, si uděláš výstavu, musíš si ji zaplatit a ze vstupnýho na ni ti nejde nic a nevim proč. Teda mně o to zase tak nejde, já ráda podpořím věž, ale vlastně z toho ve výsledku člověk nic moc nemá (samozřejmě kromě toho, že mu tam přijdou lidi). Na to by měly jít ještě nějaké dotace z ministerstva kultury a tak… no, to je jedno.

CC Jak trávíš volný čas? Jestli teda nějaký máš…

Hodně ráda cestuju a při té příležitosti taky dost fotím a tvořím.

Ale jinak se ho hlavně snažím trávit s rodinou a kamarády, popřípadě taky chodím do kina, do divadla, na koncerty… prostě kulturní vyžití. J A začíná mi chybět tenis, který jsem jako malá hrála, tak asi začnu zase hrát.

CC A poslední otázka: Co bys popřála do budoucna Pražačce a, že jsi to ty, konkrétně i výtvarné větvi?

Pražačce bych přála hlavně nějakou tu modernizaci, jak ve výuce, tak ve vybavení. No a výtvarné větvi bych přála, aby ji nezničili fyzikáři a aby to nebyli takoví introverti umělecký, jako jsme byli my – nebo na druhou stranu, aby se od ní neodvracely ostatní třídy. J Nakonec přidávám alespoň ještě malou perličku z jedné naší „zakecávací odbočky“. ...fyzika, tu tenkrát učila paní profesorka Šmardová! No, tak té jsme říkali Kuře. (opět záchvat smíchu) Už si přesně nepamatuju, jak to tenkrát bylo. Hrála florbal nebo něco takového a od nás ze třídy někdo našel na internetu stránky jejich klubu… a tam jí všichni říkali Kuře. Tak už to u nás zůstalo. To tam musíš napsat! J Markéta Typovská

17 Autor: Eliška Podzimková Element 2.indd 17

24.11.16 22:25

Téma

O škatulích, škatulkách a škatulkování Evokuje mi to Vančurova Kubulu a Kubu Kubikulu nebo některý z jazykolamů, jimiž nás trápili na fakultě při hodinách fonetiky.

A proto si na úvod neodpustím trochu profesní deformace…

Slovo škatule je odvozeno z latinského scatula a v obecném jazyce primárně znamená obal pevného tvaru, obvykle z papíru, lepenky nebo jiného materiálu. Takovou škatulku máte doma, pod postelí, v posledním šuplíku nebo za knížkami v knihovně. Normálně si na ni ani nevzpomenete, ale když je vám ouvej, vylovíte z ní vybledlou fotku (dobře, třeba ještě ne moc vybledlou, ale alespoň pomuchlanou), scvrklý kaštan nebo omláceného angličáka. A hned je to lepší. Škatule či škatulata mohou označovat i dětskou hru, jejíž název je pravděpodobně zkomoleninou latinského scatabulum, popř. scatulum, při které si hráči rychle vyměňují místa. (Vlastně proč dětskou? Já ji hraju pokaždé, když se pokouším najít něco ve své kabelce. Čtenářky chápou.)

Expresivně tak můžete označit i dámu jistého věku, k níž nechováte zrovna vřelé city. (Proč zadala redakce tohle téma zrovna mně?!)

Dovedu si představit, že místo výrazu škatule, který je daleko za periferií slovní zásoby dnešního týnejdžra, použijete jiný, ale držte se tématu. Takovou starou škatuli si pak definitivně zaškatulkujete.

Co to sakra znamená? Špatná otázka. Správně bychom se měli ptát, proč to vůbec děláme. Ano, děláme. Všichni. A nelžete (si), že ne.

Každý máme hlavu plnou škatulek s barevnými štítky (pesimisté s černobílými), jež jasně označují její obyvatele. Učitel. Youtuber.

Uprchlík. Politik. Fotbalista. Máme je tam pěkně vyrovnané jednu vedle druhé, skoro jako pod tou postelí nebo v knihovničce, a každého, koho poznáme, si na základě prvního či druhého dojmu (na třetí dojem nezbývá v dnešní době čas) přiřadíme do příslušné škatulky a pečlivě zavřeme víko. Výjimečně vytrvalým zaškatulkovaným se občas povede víko nadzdvihnout a přeběhnout z jedné škatulky do jiné. Ale ruku na srdce, takových přeběhlíků moc nemáme, zejména proto, že některé škatule mají hluboké dno. Třeba z té se štítkem Blbec se dle statistik téměř nikdo nestěhuje.

Nechci škatulkovat, ale podle mě jsou Češi ve škatulkování přeborníci. Jenže škatulkovaní (rádi) zapomínají, že jsou zároveň škatulkovanými. Protože každá mince (ano, i euro) má dvě strany. Ha! Vítejte ve škatuli. Jak se vám tu líbí? Nic moc, chápu. Že tu být nechcete?

Nelíbí se vám nápis na štítku? (Pokud nemáte moc bujnou představivost a nenapadá vás, jaký popisek vaše škatule má, poptejte se ve svém okolí, to bývá v tomto ohledu někdy obzvlášť tvořivé.) Nikdo se vás neptal, jestli souhlasíte? A vy jste se někoho ptali?

Takže, prosím, neškatulkujte. A nenechte se zaškatulkovat.

Jana Komardinová

Škatulky Co se vám vybaví, když se řekne „škatulky“? No, nejspíše nějaké krabičky, do kterých si můžete ukládat věci, aby v nich byl pořádek.

Rozdělit, roztřídit, zatřídit, poklidit, zorganizovat, udělat pořádek, to všechno asi každý z nás slyšel od své milované maminky, když musel uklízet pokoj. Každý z nás nejspíše argumentoval, že se v tom poté nevyzná a neví, kde co je. A proč vlastně musíte uklízet? Proč by měl být všude pořádek? – Za pár let budeme nejspíše všichni podobnými rodiči a budeme napomínat naše vlastní děti, aby uklízeli.

Když teď nad tím více přemýšlím, nevím, jestli chci používat stejné hlášky jako dříve moji rodiče. Stejně to nepomáhá. Jak jinak bych tedy mohla přesvědčit své děti, že si mají poklízet? Napadlo mě teď pár příběhů, které bych jim asi mohla říci: OO Představte si, že až se jednou probudíte, nebude fungovat zemská přitažlivost. Všude kolem vás bude zmatek. Představte si, že všechny ty vysypané korálky, rozházené kostičky, autíčka a lego, které teď leží na zemi, se budou vznášet a vy je budete vdechovat, narážet do nich a nebudete moci nic najít. Špinavé oblečení vám bude létat před nosem, odstřižky a posmrkané kapesníky se vám budou lepit na tělo. To opravdu chcete?

OO Ukliďte si to! Vy snad chcete o své hračky přijít? Copak nevíte, že se podlaha každou noc přeměňuje na pohyblivý písek a všechny hračky se propadnou do země…?

OO Máte rádi svou kočičku? Nebo snad chcete, aby, až v noci přijde do vašeho pokoje, omylem spolkla nějakou kostičku?

Kateřina Hobzová

18 Element 2.indd 18

24.11.16 22:25

Element

Xenofobní rostliny Můj táta mi jednou po mém dlouhém proslovu opěvujícím pana profesora Tulku položil velice inteligentní otázku. A to, jestli nás pan profesor učí biologii. Protože jsem nepochopil, kde vzal informaci

o tom, že nás pan profesor učí biologii, tak jsem nasadil svůj sarkas�tický humor a řekl: „O tom rasismu u pralidí jsem mluvil, protože jsme probírali xenofobii mezi rostlinami.“ Toto mé prohlášení mi tak trochu vnuklo nápad na tento článek.

Je možné, že rostliny mají xenofobní nálady, když na jejich území přijde nová rostlina? Řekněme, že u zvířat takovéhle chování pozorovat můžeme. Takové to typické chránění území. Například medvěd a vlk. Ale jak by to bylo u máku a slunečnice? Mák je v zásadě původní rostlina rostoucí skoro všude. Slunečnice je rostlina, která k nám byla dovezena z Ameriky za účelem získání oleje a dalších surovin. Je tedy možné, že když se zrovna nedíváme, tak si mák chrání teritorium před slunečnicí, která mu byla zaseta na jeho území a je divně žlutá a velká. Je mi jasné, jak divný vám celý tento článek připadá. Můžeme ale říct, že pokud by to tak bylo, chování rostlin by bylo dost podobné tomu lidskému.

Tím chci naznačit, že člověk by si v tomto případě hodil cokoliv nového do škatulky se jménem „něco, co neznám, něco, čemu bych neměl věřit“. Možná je možné, že slunečnice se snaží máku vysvětlit, že mu nemá v plánu ublížit a že s tím, jak se tam vzala, nemá vůbec nic do činění, a taky neřeší to, že není úplně nevinný. Mák to prostě nebude chtít slyšet. Stejně jako u lidí. Na závěr bych chtěl říct, že občas je lepší dotyčného vyslechnout, nežli ho hned odsuzovat.

Richard Osond

Nesnesitelná lehkost bláznovství I. Zamýšleli jste se už někdy nad pojmem „normální“? Já totiž ano.

A ne jednou.

Slovo normální podle slovníku představuje: „Adj.; představující standard nebo normu, běžný, obvyklý, pravidelný, průměrný“, ale v podstatě by se to dalo shrnout slovy „odpovídající pravidlům a očekáváním společnosti“ nebo „splývající s většinou“. A ač je každý, kdo vybočuje z davu, společností zavrhován, je kult „bláznů“ docela oblíbený. „Musíš být originální a jedinečná, abys měla v životě šanci.“ Ano, přesně tím mě krmila moje babička už od plínek. Pokud tomu ale dobře rozumím, být jedinečný je zcela proti výše uvedené definici ze zdroje, který nebudu uvádět už jen proto, že to ode mě společnost očekává a já chci prostě strašně revoltovat. Tak jak to tedy je? „Vybočuj z davu, ale jen tak, abys nevyčuhovala.“ Aha, díky, babi.

Tvá moudra prostě nezklamou. Jsem moc ráda, že měřím jen těch zatracených 156 cm, s nimi určitě nemůžu nikoho převýšit (omlouvám se všem nižším lidem, ale vy se mi do kontextu a pointy nehodíte). „Jakmile máš úspěch, je u tebe normální i nenormální.“ To bylo hodně depresivní, babičko. Asi proto, že je to pravda, že? Jistě jste si toho taky všimli. Některé věci, které dělají celebrity a všichni tihle viditelní lidé, dělat prostě nemůžete, protože nemáte jejich postavení.

Ale úspěch je mnohdy nedosažitelný a já nechci zahodit život na tom, že se za ním poženu jako posedlá. Tak co můžu udělat? Hm… Já vím, že bych měla být normální, držet se většiny, poslouchat Justina Biebera a Arianu Grande (jiná jména jsem tak narychlo nevymyslela), nosit značkové oblečení a stát nepochopitelně dlouhé fronty u Pandory. Ale i když to stojí hodně energie být originální, baví mě to víc než hrát si na ovečku mezi vlky. Místo toho se radši stanu modrou létající kočkou s komickým hlasem, protože tahle forma existence mi do mého temného života přináší světlo a barvy.

Mně vyhovuje nosit každou ponožku jinou, oblékat si pruhované triko pod puntíkatou mikinu a učit se místo francouzštiny korejštinu.

A ty, jo, přesně ty, co se krčíš v koutě a snažíš se být jako všichni ostatní, proč to děláš? Taky jsem dřív byla na tvém místě. Kéž bys ale věděl, jak nesnesitelně lehké je být jiný. Stačí říct ve větě jedno slovo jinak a už se odlišuješ.

Moc, moc se omlouvám své drahé babičce, která mě celý život učila být normální, ale pro mě to normální není. Já sama jsem společnost buněk a my to prostě vidíme jinak. Vyhovuje mi dělat malé revoluce v rámci normálnosti, protože její hranice jsou docela široké. Že bychom z toho udělali pointu…? Tak jo. Je v pohodě být jiný. Buď gay, měj modrou pleť, sbírej pytlíky od čaje, nos trička

19 Element 2.indd 19

24.11.16 22:25

Čtenářská díla naruby, maluj si do sešitu barevné kostičky, koukej na Šlágr TV, poslouchej maďarský metal. Je to jedno. Ale buď sám sebou.

Protože nechat si srazit sebevědomí a chuť být jedinečný nějakou nenávistnou poznámku je smutný osud tvé existence.

Ale zase nezapomeň na moudrá slova, která pro změnu říká

moje mamka: „Všeho s mírou, děvče. Když poletíš moc blízko slunci, jednou se spálíš.“ Ano, přesně tohle jsem napsala. Protože jsem to já a protože tohle je pro mě normální. Muhehehe.

Kateřina Bláhová

Nesnesitelná lehkost bláznovství II. Nejlepší jsou na psaní dvě hodiny ráno, kdy už máte dávno spát, protože další den je neděle, a to znamená úmorné učení na test z fyziky, který na Vás vybafne hned v pondělí ve tři odpoledne.

Vím, že tu téma „elita národa“ už bylo a docela nedávno, protože si to ještě pamatuji, ale teprve po semináři s panem profesorem Tulkou jsem se nad tím skutečně zamyslela. On i několik dalších profesorů nám totiž neustále připomínají, že jsme jejich budoucnost. Což je ostatně pravda, ale v mnoha ohledech by bylo lepší, kdyby to byl jen sprostý vtip.

Co jsem tak vysledovala, dělí se lidé zastávající tento názor na dvě skupiny – ty, kteří jsou přímo zděšeni tím, jak moderní generace vypadá (což jsou v podstatě všichni) a ty, kteří věří, že to bude nová a naprosto skvělá éra lidského bytí (což jsou vlastně jen ti mladí, co tak koukám).

Všichni víme, co je to elita národa (pokud ne, tak dál radši nečtěte).

Já se prý řadím mezi ně a podle počtu gramatických i stylistických chyb výše i níže soudím, že ani já nejsem světlá stránka společnosti.

Zpět k onomu semináři, který jsem tam někde předtím zmínila.

Posledních několik minut (dvacet nebo tak) hodiny jsme totiž zabrouzdali na břehy zcela neznámých krajů, a to jsme my sami. Pokud si dobře vzpomínám, odnesla jsem si z toho hlubokou depresi, protože „kult mládí začíná i končí nulou“ (neberte to jako citaci, nejsem robot, co si to pamatuje slovo od slova). Ač jsme budoucnost národa i světa, protože až dospějeme, budeme my těmi, kteří rozhodují o světě a jeho budoucnosti – Amerika nechť je zářným příkladem. Je to skutečně tak tragické, jak lidé říkají?

Je pravda, že celé dny sedíme ve škole a ve svém volném čase, kdybychom měli být produktivní, sedíme u počítače a sociálních sítí, kde si vyléváme své srdce o tom, jaký druh fekálie se nám dnes

povedl (obrazně řečeno). Možná máme v uších častěji sluchátka než v myšlenkách rady našich rodičů, a možná nepouštíme starší, roztřesené babičky na naše místa v tramvaji, možná se častěji flákáme v obchoďácích než ve fyzikálním Ústavu fotoniky a elektroniky (ta fyzika mě neopustí).

Ale to z nás přece nedělá o nic podřadnější lidi, než jsou generace před námi.

Můj děda se ze školy ulejval častěji, než je zdrávo, a místo dlouhého sezení nad učebnicemi se učil řídit loď a plul si po Vltavě na návštěvu své tety. Maturitu odflákl a kamarádil se s lidmi, kteří nebyli vždy ti nejvzornější a nejbystřejší. Kdyby měl v té době mobil, tráví na něm tolik času, co trávil nad knížkami. A přesto je dneska úspěšný podnikatel, výborný otec a milující dědeček. Tenkrát se po světě potulovalo stejně hlupáků, co dnes, jen se necpali na YouTube a na Instagram (tímto nechci urazit nikoho nadaného v tomto oboru).

Nebyli slyšet a vidět, ale byli tam.

Kult „elity národa“ je sám taková forma bláznoství, které lehce, ale úderně postihl celou naši školu a slýchat o něm je někdy až nesnesitelné. Nevím, jak Vy, ale samotná představa, že ode mě má někdo nějaká očekávání, jako že třeba zachráním národ, je pro mě tak zatěžující, jako pro Vás množství závorek v tomto textu. A když se pak dozvím, že vlastně nikdo nečeká, že těch očekávání, která na mě natlačili, dostojím, tak mě to silně demotivuje jakkoliv se účastnit nějakých reforem.

Upřímně ale doufám, že to nějak zvládneme a dotáhneme to dál, než tam, kam se to podařilo té generaci před námi, aby se lidstvo zase někam pohnulo, protože každý dobrý text by měl mít nějakou pointu a tu si musím vycucat z prstu, jako třeba teď.

Kateřina Bláhová

∩ Že připraví nás o bludy, o falešnézdání, tak praví pravé obludy, v dalším svém vyznání, f(žepřipraví na maturitu, o níž zdát si nechat máme, když na zdroji, na korytu, f -1(mezi řádky nečerpáme) když ke * (zdroji se + korytu) o němž zdát si nechat máme, upínáme.)

Anonymní

20 Element 2.indd 20

24.11.16 22:25

element

VRANÍ VARIETÉ Na sklonku léta ujídala zvadlá sítka první mráz. Oděna prostě v ječný klas tam křehkým vláknem sela vláhu, pro všechnu bídu, ba lidskou snahu.

A na špalku bosé nohy počítaly zbylý čas.

Však nebylo oka suchého, ni úsměvu, jenž neměl kaz, tak hleděli do očí viníka a po zádech jim běhal mráz.

Tu pavouk skrytý ve stínu svou oběť jemně sál, a slyše tichou zpověď mu umíráček hrál.

Hrál divě a zlehka přec, však nad ním visel umrlec. „Tak byla vykonána vůle boží, před zraky lidu, nás pozemských svědků. Nechť nalezne vzdáleného odpuštění!“ Odešly už nohy živé a nad vrchem vládl klid. V masce hanby nad zemí bděl, marně se snažil vodu pít, však houpaje bez smyslu na vrchu čněl.

Nejedna vrána i se svým druhem usedla na obnaženou tvář. Tak vlastní maso splácel dluhem, když zobák hojně hyzdil kůži, co oděvem byla a pod ní lhář. Krmila se celá hejna, jen jediná strádala. Ta však záměrně, jak se patří, odkládala hostinu. Těšila se, až zas spatří zoufalost, snad nevinu.

Odbila půlnoc a ona se dočkala. Umrlec nadzvedl zdrásaná víčka. „Jaké to je, cítit zas nádech, když hrdlo pojí konopí?“ zakrákorala. „I mlč, ty ptáku, mlč, mé uši více nestrpí… Mou tvář brázdí čůrky krve, však necítím tu bolest prve, nemám více co už skrýt! Mlč a nech mne, nech mne být...“ Co slovo, to zobák klovnul do rtů. „Nač ta příkrost, králi lží, cožpak nevíš, kdo já jsem?“ „Vrány přece nemluví, tak kde jsem já? Mrtvý snad, či živ a zdráv procházím si krutým snem? Ale co dav, zástup lidu, jenž soudil mne nocí dnem? Mrtev jsem.“

„Inu správně, bez dechu, všem na očích – k posměchu. Tak lituješ svých činů? Neseš vůbec vinu?“ „Já nezabil jsem, to byl jiný, i na to jsem příliš líný. Seděl jsem ve svém pelechu, zachumlaný v peřině, a nahoru na střechu vyslal sluhu ke dřině.“ Vraní smích a v srdci chlad mu připomněl ten věčný hlad. „Inu ano, tehdy bouře byla, bleskem hocha zbila, a on mrtev padl dolů do ohrady plné volů, kteří vzteky dupali…“ upřela na něj zlověstné korálky, „…kostičky mu křupaly.“ „I ty to víš, tak proč já sám visím dolů, nedýchám?“ „Tehdy bouře byla, čeledína zbila, však blesk nepatřil jemu, ani nohy volů, ale muži zlému, co visí nyní dolů...“ Roztáhla křídla. „Žil jsi a pil, pil a jedl, svou čeleď k bídě vedl, a když blesk, co patřil tobě, stihl chlapce v mělkém hrobě, tehdy jsi byl uznán vinným.“ Cukla hlavou. „A ač jsi byl mužem líným, na bedrech budeš nosit břímě, topit se ve vlastním víně, odpykávat, kým jsi byl, abys hanbu z těla smyl.“ Kde vrána, tu náhle žena. V očích rudých rozhořčena, umrlce chytla za lem smyčky, beze slova, slovní hříčky, tak zahalil je dým...

Bohyně smrti i s mužem zlým vznesla se výš, mnohem výš než šibenice a daleko od světnice, kde usedával, spal. To kdyby více o život dbal, teď smrt oplakával někdo jiný, neboť bez činu není života a bez živých není viny.

Co však život přehlédl, to smrt si vzala dluhem a muž zvrhlý, otylý teď orá tupým pluhem…

Na tisíce polí.

Tanith

Poezie Pankrácká Pokaždé vystupuji-li na Pankráci, žaludek se mi rázem obrací – Vazební věznice Pankrác, dozorci jdou na plac, Soud pražský vrchní – raději hned prchni! Škopkem krve Horákové Milady nabarvili si na rudo soudu základy.

Vraždilo se na přání nás, předáků našich – jestlipak víte, jak provaz na krku tlačí?

Tato budova nese svědomí národa tíži, doufám, že zbourání se zatím neblíží!

Kryštof Dobeš

21 Element 2.indd 21

24.11.16 22:25

Poezie

Světa kraj Skrz stromy kraje svět a hloubky žal pne se – však skvěl se dál.

Ten svět, ten kraj, jenž z temnoty se snes jak v soumraku ráj, co nes se do nebes.

I havrana z větve křik, jak děsil ho ten den, padal pod stromů dík – z hrdla rychle ven.

Pak zobákem klap a peří vznes, jak hlídač, sám dráp, plachtil skrz les.

Ten kraj, ten svět díval se dál, jak uvadá květ, jenž barvami hrál.

A s květem vzdech vedral se zpět do nozder těch, co ztratili svět.

Ten svět, ten kraj jenž z temnoty se snes a vzplál.

Heda Ghlimová

Oceán Jako by ve špendlíkové hlavičce mohl být schovaný celý tichý oceán, jako by všechny organismy v něm tvořily jeden celek, jedno velké srdce schované v malé hrudi.

Mezi milionem jiných oceánů, mezi milionem jiných srdcí.

Evelina Zitková

22 Element 2.indd 22

24.11.16 22:25

eLEMENT

Soutěž a o soutěžích Soutěž o knížky se stala nedílnou součástí časopisu, ačkoliv účast rozhodně není velká. Myslím, že můžu za celou redakci říct, že nás to mrzí. Těšili jsme se na soutěžní příspěvky, na vybírání pěti nejlepších, které odměníme knihou z naší nabídky… Ale v každém čísle se sejde jeden, někdy dva příspěvky. Tentokrát máme dokonce dva od jednoho autora, respektive autorky. Nechceme vám vyčítat, že se neúčastníte, je to jen vaše věc, ale není to škoda? Můžete zadarmo získat dobré knížky a šanci má opravdu každý! Tak se nás nebojte a pište!

Do 10. ledna můžete posílat příspěvky na téma Náhody neexistují, útvar je tentokrát libovolný.

Těší se na vás stále stejné knížky – od Umberta Eca, Borise Viana i Stephena Hawkinga, takže je z čeho vybírat! e-mail: prazacka-element@seznam.cz

Vzpomínka na den z padesátých let!

23 Element 2.indd 23

24.11.16 22:25

Element 2.indd 24

24.11.16 22:25