Původně se mělo na nové čtvrti ve Stuttgartu podílet mnohem více architektů, nakonec se komise a radní města shodli na sedmnácti jménech reprezentujících převážně „německou“ architekturu.
Max Bill, Victor Bourgeois, Mart Stam, Josef Frank, a do díla se tam zapojil i místní rodák – malíř, sochař, choreograf a designér Oskar Schlemmer. Každý zvlášť a přece společně navrhli čtvrť budoucnosti Weissenhofsiedlung. Většina z jednadvaceti originálních budov byla postavena z prefabrikovaných panelových stěn, takže kolonie určená jako budoucí bydlení pro dělníky z blízkých továren vznikla v rekordně krátkém čase. Modulární domy s železobetonovými skelety přitom uvnitř skrývaly bezpočet vylepšení – od posuvných stěn umožňujících zvětšovat či zmenšovat místnosti až po sklápěcí postele šetřící místo. Experimentální čtvrť budoucnosti navštívilo mezi 23. červencem a 31. říjnem 1927 přes 500 000 lidí a v podobném duchu vznikly
6|
Z poválečné školy designu v Ulmu pochází řada revolučních výrobků, například gramofon Braun SK4, bohužel některé skvělé nápady v čase i zapadly.
obdobné projekty ve Švýcarsku, v Rakousku a také u nás – roku 1928 v Brně a o čtyři roky později v Praze Na Babě. JEDNI STAVĚLI, DRUZÍ BOŘILI Kdo Bauhausu rozhodně neholdoval, byl Adolf Hilter. Typické prvky této architektury nazval „zvrhlým uměním“, nacistický dům totiž musel být mnohem víc völkisch (lidový), ideálně se sedlovou střechou, malými okénky a nějakým vhodným, srozumitelným reliéfem na fasádě. Pár reprezentativních (velko)budov a propagačních (velko)výstav v duchu modernismu sice vybraní žáci Bauhausu pro
