UNIE 11-12/2022

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících,

jistě si pamatujete, že v posledním vzkazu od nyní již býva lého šéfredaktora Tomáše Bacovského jste četli, že se Tomáš s redakcí loučí a předává žezlo novému šéfredaktorovi. Jako první bych chtěl Tomášovi poděkovat za jeho více než roční práci v časopise a rozloučit se s ním – Tomáši, děkujeme! Ve své nové roli se stále ještě rozkoukávám, objevuji nové věci a seznamuji se s tím, jak funguje vydávání tohoto časopisu, který vy, čtenáři, momentálně držíte v ruce. Toto číslo bylo už částečně naplánované před mým příchodem, ale obsah samotný vznikal již za mého působení zde v re dakci. Proto pevně doufám, že jím nebudete zklamáni, je likož právě toto číslo je svým obsahem a zaměřením velmi speciální a výjimečné. Jeho vydáním časopis UNIE slaví 30 let od svého založení, a tak se obsah tohoto čísla zaměřuje na vzpomínky bývalých redaktorů, bývalých šéfredakto rů a také dvou speciálních osobností, které byly u založení a znovuobnovení časopisu, věrní čtenáři určitě tuší, o koho se jedná. Najdete zde rozhovor s Věrou Strnadovou, vý znamnou osobností nejen z historie našeho časopisu, ale také celé komunity Neslyšících. Na znovuobnovení časopisu má největší zásluhy Martin Novák, současný ředitel České unie neslyšících, bez něhož by toto číslo ani nevyšlo a časopis by vůbec 30 let neslavil. Čtenářům mohu také doporučit k přečtení nejobsáhlejší kapitolu tohoto čísla, v níž si budete moci zavzpomínat na to, jak se UNIE během 30 let po stupně měnila, transformovala a přetvářela až do současné podoby, a to díky krásně zpracované časové ose od Kamily Spěvákové a Evy Vavříkové. O sobě vám toho v editorialu moc prozrazovat nebudu, protože jsme se v redakci rozhodli zařadit do časopisu krátký rozhovor s mojí osobou, v němž se o mně dočtete něco více.

Společně s mým příchodem také došlo k poměrně vý razné obměně redakčního týmu, více než polovina týmu nás opustila, a proto vám na následující straně také před stavíme současnou redakci. Příští rok se od nás dočkáte několika nových rubrik. V časopise už proběhlo pár změn, které, jak doufáme, budou pro vás čtenáře jen přínosné, a budeme se těšit na vaši zpětnou vazbu. V příštím čísle se dočkáte velké reportáže z divadel ního vystoupení Mluvící ruce a samozřejmě i rozhovo rů s moderátory této akce.

Nostalgické a příjemné čtení vám přeje Jan Semerád

Šéfredaktor UNIE Jan Semerád

Supervizor

Šimůnek

Překladatelka videí do znakového jazyka Aneta Braunová

Administrativní pracovnice v archivu UNIE Barbora Flusserová, Vendulka Šírová

Pokud by vás zajímalo víc informací o našich redaktorech, rádi bychom vás pozvali k přečtení medailonků jednotlivých členů redakce na našem webu: https://www.cun.cz/cs/casopis-unie/nasi-pracovnici/

UNIE • 11–12/2022, ročník XXVI ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z.ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e‑mail: redakce@cun.cz šéfredaktor a vedoucí redakce: Jan Semerád • zástupce šéfredaktora: Ivana Hay Tetauerová redakční tým: Barbora Flusserová, Vendulka Šírová, Klára Zaoralová, Kamila Spěváková, Petr Bogner, Eva Vavříková tým pro zpracování překladů a videí: Aneta Braunová, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek externí spolupracovníci: Jan Kubík jazyková korektura: Kateřina Hrabětová foto na titulní straně: archiv redakce časopisu UNIE foto na zadní straně: Jaroslav Klein grafický design, sazba: Petra Tůmová Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 SSN (print) 2464 7705 • ISSN (online) 2464 7802

V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky. Vydáno za podpory:

Zástupce šéfredaktora UNIE Ivana Hay Tetauerová

Redaktor Petr Bogner

Redaktorka Klára Zaoralová

Grafika a střih videí Martin Jarůšek

Redaktorka Eva Vavříková

Redaktorka Kamila Spěváková

Perlicky z redakce

Za ta léta se nám v redakci nashromáždilo mnoho zajímavých článků, informací, zážitků, a proto bychom rádi společně s vámi trošku zavzpomínali a ohlédli se zpět do minulosti. Níže vám představujeme malý výběr článků. Některé články jsou stále aktuální i v současnosti, některé vám představí různé osobnosti z historie kultury Neslyšících. Články z čísel od roku 2016 jsou volně přístupné online, starší články najdete u nás v Unii, v archivu v Dlouhé.

TEXT: Klára Zaoralová, Kamila Spěváková / FOTO: Archiv časopisu UNIE

MÁLOKDO VĚŘIL, ŽE MEZI NÁS OPRAVDU PŘIJDE, A ONA PŘIŠLA.

Beseda s paní Dášou Havlovou je dokladem jejího úžasného vztahu k neslyšícím dětem, mládeži a dospělým. Cituje me: „Ptali jsme se, zda něco ví o neslyšících a jejich problé mech v komunikaci se zdra vými lidmi. Odpověděla, že je ráda mezi nimi a těší ji, že nás může osobně poznat.“ Pokra čování najdete v článcích.

VĚDĚLI JSTE, ŽE MÁME...?

Miss neslyšících ČR 1993, tedy Lenka Wiesnerová (dříve Bar toňová), je naše česká Marlee Matlinová (přezdívku má po americké neslyšící herečce –pozn. redakce). Od 12 let se vě nuje pantomimě. Pohyb a práce na sobě ji dovedly až k titulu královny krásy. Článek ukazuje užitečný příklad pro dnešní ro diče, neboť v současné době děti doplácejí na nedostatek pohybu.

NESLYŠÍCÍ MICHAEL JACKSON Neslyšící Karel Černý je naším dvojníkem Michaela Jacksona. Majoritní společnost zhlédla vystoupení muže, který tancoval přesně jako Michael Jackson, ale nikoho nenapadlo, že tanečníkem je ve skutečnosti neslyšící mla dík. V rozhovoru se dozvíte, jak se svým tancem a vzhledem přes noc proslavil.

Ke Košátkovým to bylo z redakce v Havlíč kově ulici jen pár kroků. Paní Zuzana kres lila znaky a obrázky pro děti. V rozhovoru prozrazuje způsob kreslení znaků.

ÚSMĚVNÁ ETIKETA PODLE LADISLAVA ŠPAČKA

„Pokud, milé dámy, chodíte v létě na plovárnu, dbejte na to, abyste měly vy holené nohy i podpaží... Ale nebojte, podle pana Špač ka totéž čeká za pár let i pánskou společnost.“ Dnes už Česká televize oblíbený seriál ETIKETA nevysílá. Ale můžete listovat v rubrice Etika a společenské chování, kde získáte zajímavé informace o správných zásadách etikety nejen u nás, ale i ve světě.

1–2/2001

LIDÉ NEZNAJÍ JMÉNO ZAKLADATELE ČUN ANI JMÉNA PREZIDENTŮ ČUN

Před 13 lety, dne 25. ledna 2009, nás opustil první prezident a za kladatel České unie neslyšících pan Vladimír Buberle. Jeho jmé no je navždy spojeno s naší or ganizací a redakcí. Velmi těžce nemocný si přál, aby jeho publi kace vyšla až po smrti. Myslel na mladou generaci. Připravil pro ni cenný výukový materiál v podobě podrobného vyprávění o své ce loživotní práci ve prospěch osob se sluchovým postižením.

Druhý prezident Jiří Dachov ský, který převzal funkci od pana Vladimíra Buberleho, vzkázal čtenářům: „Budeme se snažit, aby ČUN byla pro ně ně čím zajímavá a přístupná a ča sopis UNIE jim pomohl vytvářet jejich rodinnou tradici.“ Mimo jiné se v rozhovoru dozvíte, že měl kromě nové funkce hodně dalších povinností...

RUSKÁ INVAZE NA UKRAJINU Válka stále trvá, Ukrajincům sebrali svobodu. Vzpomeňme si na článek o Mluvících rukou z roku 2019, jehož tématem bylo 30 let svobody. Svoboda je velmi cenná věc, které je potřeba si vážit.

ZAUJALO NÁS…

Výzkum zjistil, že pro miminka je komunikace ve znakovém jazyce přínosná a zlepšují se pak jejich komunikační schop nosti, přečtěte si více v tomto článku.

MYSLÍME, ŽE JE TO STÁLE AKTUÁLNÍ TÉMA... Mobily, internet, hry. Není toho pro děti příliš? Rodiče si to ani neuvě domují, neboť sami vlastní mobily a počítače. Jak se říká, „jací jsou rodiče, takové jsou děti“ Tento článek nám pomůže si to připomenout a uvědomit.

MLADÍ

5–6/2009

let práce pro neslyšící, z pracovního života Vladimíra Buberleho

NESLYŠÍCÍ MAJÍ TAKÉ ORGANIZACI PRO CESTOVATELE A TURISTY

DeafTravel chce bořit bariéry a umožnit cestovat neslyšícím ces tovatelům, turistům a lidem, kteří se zajímají o historické památky či krásnou přírodu. Na maps.deaftravel.cz mohou zhlédnout tipy na zajímavá místa s informacemi dostupnými ve znakovém jazyce.

MYSLÍME SI, ŽE ZPRÁVY V ČZJ JSOU PRO NESLYŠÍCÍ VELKÝM PŘÍNOSEM...

Co se děje nejen v Česku, ale i ve světě? Pokud chcete takovéto informace a novinky zjistit, po dívejte se na Tiché zprávy či Zprávy v českém znakovém jazyce a přečtěte si v článku, jak to u nich vypadá.

NĚCO KE VZDĚLÁNÍ NEJEN PRO MALÉ NESLYŠÍCÍ

DĚTI? TADY...

Cílem Weblíčka je podat pomocnou ruku rodičům a dětem se sluchovým postižením. Jde zejména o děti, které mají rodiče se ztrátou sluchu. Weblíčko funguje již desátým rokem a najdete v něm nejen pohádky, ale i storytelling, básničky, bajky a Visual Vernacular.

ZAUJALO VÁS...?

Máte zdravotní potíže nebo se chce te zeptat na cokoli ohledně vašeho zdraví? Přečtěte si článek o virtuál ní zdravotní sestře.

ZAJÍMÁ NÁS...

3–4/2021 Anketa

ZAJÍMÁ NÁS...

Víte, že 23. 4. je Den knih a autorského práva? Knihy vládly celé mu světu po dlouhá staletí. V dnešní době slouží nadále nejen ke vzdělání, ale i k relaxaci. I děti knihy milují. Máte svoji oblíbenou knihu z dětství? Inspiraci najdete v anketě, v níž odpovídali i naši redaktoři.

Můžete si o tom přečíst v čísle

11–12/2016

Bohužel se nám nepodařilo dohledat a zkontaktovat všechny bývalé pracovníky časopisu UNIE, ale přesto doufáme, že vás odpovědi bývalých tvůrců našeho časopisu, které se nám podařilo zastihnout, zaujmou a dozvíte se něco z naší historie. O úplných začátcích našeho časopisu a jeho vedení se dočtete více i v článku Jak šel čas s časopisem Unie na str. 21.

1. Jak jste se dostali k práci šéfredaktora/šéfre daktorky časopisu UNIE?

JIŘÍ DOHNAL: K práci šéfredaktora jsem se dostal přes bývalé spolužáky z Gymnázia pro sluchově postiženou mládež v Ječné v Praze, kteří vytvářeli nový redakční tým na popud tehdejšího předsedy ČUN pana Buberleho.

ROMANA MÁZEROVÁ: Navštěvovala jsem v České unii neslyšících kurzy znakového jazyka u pana Václava Ptáčka. Pracovala jsem v té době jako novinářka na volné noze, vrátila jsem se z ročního pobytu ve Finsku, kde jsem viděla představe ní neslyšícího tanečníka Juha Saarinena. Vidět znakový jazyk na jevišti byl tak silný zážitek, že jsem se o neslyšící a znakový jazyk začala zajímat více. Na jedné z hodin znakového jazyka přišla řeč na to, že Česká unie neslyšících vydává časopis UNIE a hledá redaktory. Začala jsem do časopisu přispívat a v roce 1996 jsem nastoupila na místo šéfredaktorky.

LUCIE KŘESŤANOVÁ: Chodila jsem do kurzů českého zna kového jazyka, které Česká unie neslyšících nabízela v kan celářích v Havlíčkově ulici v Praze. Tehdy jsem mířila po vysoké škole do školství a říkala jsem si, že se mi bude znalost znakového jazyka hodit. Mojí první lektorkou byla paní Ladi slava Buberlová. Končila jsem mateřskou dovolenou a redakce časopisu UNIE hledala šéfredaktorku. Měla jsem redakční zkušenosti ze studentských časopisů a byla jsem psavec i foto graf v jednom, tak jsem se přihlásila. Tehdejší prezident Vladi mír Buberle mě přijal. Nastoupila jsem v roce 1997 a setrvala v redakci 4 roky. Vladimír byl můj úplně první šéf a moc ráda na něj vzpomínám, stejně jako na ostatní kolegy – Romanu Mázerovou, Petra Pánka a Petru Stroffovou. Ta převzala štafe tu po mně, když jsem odcházela do redakce Gongu, protože nakonec jsem u redakční práce zůstala.

PETRA STROFFOVÁ (DŘÍVE OSTATKOVÁ): Bývalá šéf redaktorka Lucie Křesťanová mi před svým odchodem do redakce Gongu nabídla své místo, předtím jsem u ní pracovala 2 roky jako redaktorka.

PETR PÁNEK: V roce 1997 mi Vláďa Buberle nabídl, abych k němu do České unie neslyšících nastoupil jako sekretář. O pár měsíců později jsem začal pracovat také jako redaktor a po pěti letech jako šéfredaktor.

LUCIE KASTNEROVÁ: Napřed jsem pracovala jako redak torka, šéfoval tehdy Petr Pánek a ten mi pak také tu práci nabídl, když odcházel.

IVANA HAY (DŘÍVE TETAUEROVÁ): Štafetu šéfredaktor ky jsem převzala po své spolužačce z brněnské pedagogické fakulty Lucii Kastnerové, která z redakce odešla za prací ve školství. Již předtím jsem v UNII pracovala jako redaktorka, takže přesun na pozici šéfredaktorky byl pro mne plynulý. Redakční práce mne vždy bavila a naplňovala. V té době jsem také studovala obor Čeština v komunikaci neslyšících, a práce v UNII byla pro mne jakousi pomyslnou třešničkou na dortu, díky níž jsem mohla uplatnit to, co mne baví – pohybovat se ve společnosti a psát o zajímavostech a novinkách v komunitě a kultuře nejen českých Neslyšících. Protože jsem pak odjela do zahraničí, vrátila jsem se do pozice redaktorky, která byla pro mne flexibilnější.

LENKA HEJLOVÁ: Na pozici šéfredaktora jsem přešla přímo po dvouletém působení na pozici redaktora UNIE.

LUCIE SEDLÁČKOVÁ PŮLPÁNOVÁ: Moje předchůdkyně Lenka Hejlová hledala svého nástupce a práci mi nabídla. Byla jsem právě na mateřské dovolené a možnost této flexi bilní práce mne zaujala – mohla jsem pracovat na dálku a do redakce dojíždět jen jednou týdně. A také jsem se po dlouhé pauze potřebovala vrátit do pracovního procesu. Proto jsem tuto nabídku s radostí přijala.

LUCIE WAGNER: Bývalá vedoucí redakce Monika Ťuláková mě kdysi oslovila s nabídkou práce v redakci a to přímo na pozici šéfredaktora. Chvílemi jsem váhala, ale poté převážila zvědavost a chuť naučit se něco nového a nabídku jsem tedy přijala.

TOMÁŠ BACOVSKÝ: Když jsem minulý červen hledal práci, tak mě napadlo napsat o této události na zeď mého profilu na facebooku. Status mi okomentovala Monika Ťuláková, tehdejší vedoucí redakce, s nabídkou vést redaktory časopisu. Následoval pohovor v Dlouhé. Náplň práce mi přišla zajíma vá a smysluplná, takže jsme si s Monikou a ředitelem ČUN Martinem Novákem plácli a v srpnu jsem začal pracovat v re dakční kanceláři.

2. Co vám tato práce dala do života?

JIŘÍ DOHNAL: Byla to naprosto nová zkušenost, i když na gymnáziu jsme vydávali občasník Synopsis, do kterého přispívali studenti ostatních tříd, ale zde v redakci časopisu UNIE šlo o naprosto nové prostředí nejen s vedením ČUN, ale i s personálem liberecké tiskárny. Seznámení s novým tech nickým vybavením redakce (PC, tiskárny) bylo pro mě velkým přínosem do života, zkušenosti jsem bohatě využil v domácím prostředí a poté i v nové práci stavbyvedoucího.

ROMANA MÁZEROVÁ: Práce v UNII můj život na několik let nasměrovala do pro mě tenkrát úplně nového, neznámého a tajemného světa. Seznámila jsem se s neuvěřitel ně krásnými a zajímavými lidmi, kteří ko munikovali znakovým jazykem. Zna kový jazyk mi učaroval a fascinoval mě. Postupně jsem se stávala členkou komunity neslyšících lidí, jejich příbuzných, přá tel a kolegů. Přijde mi, že v 90. letech, kdy jsem v ČUN pracovala, v Čes ku nastala doba obrození znakového jazyka. Česká unie neslyšících sdružo vala aktivní neslyšící, kteří začali bojovat za svá práva na používání znako vého jazyka ve školách, ve veřejném životě, dožadovali se práva na tlumočení na úřa dech, v práci atd. Byla pro mě čest a potěšení tento vývoj sledo vat a podílet se na něm.

s jakou si v padesáti, šedesáti a více letech rozšiřovali všeobec ný i kulturní přehled, zkrátka doplňovali si informace, které jim neposkytly školy. Vážila jsem si i pana Buberleho za to, jak vždycky stál na jejich straně. Jak na ně myslel, hájil jejich práva a potřeby, komunikoval s úředníky a politiky. Takovou pospolitost jsem do té doby nepoznala.

PETRA STROFFOVÁ (DŘÍVE OSTATKOVÁ):

Díky této práci jsem poznala hodně zajímavých lidí, ráda vzpomínám na rozhovory s herečkou a bývalou miss neslyší cích Lenkou Bartoňovou (provdanou Klofáčovou), s Karlem Černým (coby neslyšícím Michaelem Jacksonem) a na dva rozhovory s Kateřinou Červinkovou Houškovou. První rozhovor byl o jejím studentském životě a aktivitách pro neslyšící (Ti chá hudba) a druhý o rodinném životě (o jejích neslyšících dětech v pěstounské péči a neslyšícím manželovi Radku Červinkovi).

LUCIE KŘESŤANOVÁ:

Dala mi přesně to, co má člověku dát první zaměstnání – rozkoukala jsem se a získala cenné profesní zkušenosti. Naučila jsem se respektovat autority, dodržovat termíny. Můj pracovní život byl nastartován a nesmírně mě to obohatilo i po lidské stránce. V ČUN jsem poznala komunitu neslyšících lidí, kteří se schá zeli v pražském stacionáři ČUN v Dlouhé ulici. Tehdy nebyl internet ani mobily a neslyšící neměli jednoduchý přístup k informacím ani ke vzájemné komunikaci. Chodili si proto spolu popovídat do klubovny a zvali si tam zajímavé hosty na tlumočené přednášky a besedy. Byli to lidé z generace mých rodičů a prarodičů a patřili k těm, kteří při vzdělávání neměli na růžích ustláno – s ohledem na to, že znakový jazyk nebyl dříve ve školství vůbec zastoupen. Hodně z nich proto mělo problémy se čtením, s porozuměním českému textu. Ale o to větší měli chuť se vzdělávat, když přišel zajímavý host a před náška byla tlumočená. Vzalo mě to tehdy u srdce. Dojímal mě jejich „hlad po vzdělání“ a obdivovala jsem odhodlanost,

Velmi silný zážitek mám z doby, kdy jsem v Lichtenštejn ském paláci získala od Vládního vý boru pro zdravot ně postižené cenu za druhé nejlepší publicistické dílo propagující proble matiku zdravotního postižení v kategorii písemných děl. Na tuto soutěž jsme se s redakto rem Petrem Pánkem přihlásili a poslali tam vybraný časopis s ti tulní fotkou neslyšící manekýnky Věry Waldhansové. Toto ocenění jsme přijali od ministra Karla Březiny, bylo to 7. prosince 2001. O dva týdny později jsem odešla na první mateřskou dovolenou.

PETR PÁNEK: Manželku, přátelství, nové kolegy, hlubší vhled do života neslyšících, nádherné zážitky.

LUCIE KASTNEROVÁ: Poznala jsem mnoho zajímavých lidí, více pronikla do světa neslyšících a získala spoustu zkušeností s vedením týmu, dodržováním termínů, komunikací s grafiky atd. Dělala jsem to jako druhou, vedlejší práci, časově to bylo ale hodně náročné. Ale jsem za tuto zkušenost ráda, hodila se mi pak u dalších profesí.

IVANA HAY (DŘÍVE TETAUEROVÁ): Díky redakční práci jsem se mohla setkat s mnoha osobnostmi z komunity Nesly šících, které jsem za účelem rozhovorů a reportáží zpovídala

a které mne tak nejen v pracovním, ale i v soukromém životě v mnohém inspirovaly. Také jsem se naučila spolupracovat a komunikovat s pracovním týmem – redaktory, korektory, grafikem. Společně jsme hledali řešení případných problémů, kterým chod redakce mnohdy musí čelit, dávala jsem prů chod vlastní kreativitě při spolupráci s grafikem, výběru témat, rubrik apod. V době, kdy jsem pracovala jako šéfredaktorka, u nás teprve začínal internet, e-mail, mnozí dopisovatelé nebo přispěvatelé z řad seniorů ještě používali dopisy anebo fax, tudíž jsem za ně plno článků přepisovala a skenovala jejich došlé fotografie. Vzpomínám na tu dobu s úsměvem a velmi ráda. S redaktorem Petrem Pánkem jsme také jezdili pražskou MHD do vzdálené tiskárny pro výtisky časopisu UNIE s krosnami, do kterých jsme je nakládali, protože jsme v té době ani jeden neřídili a neměli auto. Velmi mne potěšilo, když jsme během mého šéfování přebírali další ocenění VVOZP za námi zaslaný článek redaktora Petra Pánka. Tehdy nás bylo v redakci pod statně méně, neměli jsme vzhledem k tehdejším techonologiím natáčecí studio ani překladatele do ČZJ. S prací v časopise UNIE jsem s několika přestávkami v podstatě spjata celý svůj profesní život.

LENKA HEJLOVÁ: Know-how, učení se disciplíně, zodpo vědnosti, osvojení si základů typografie a grafiky a zejména bohatou praxi, která se v životopise dobře vyjímá. Snad díky ní se mi povedlo získat novou, vysněnou práci. A v neposlední řadě kolektiv, který mi byl tak trochu rodinou…

LUCIE SEDLÁČKOVÁ PŮLPÁNOVÁ: Možnost začlenit se do pracovního procesu, zvyknout si na povinnosti, které tato

práce obnášela, jako je vyplňování výkazů, počítání, kolik mi zbývá dovolené, osvojení si administrativy. Velkým plusem pro mě byla společnost a to, že jsem nebyla stále doma. Učila jsem se takto plánovat, rozvrhnout si témata předem, využí vala jsem svoji kreativitu při vymýšlení rubrik, které budeme nabízet, a jejich témat. S Martinem Novákem jsme též zřídili natáčecí studio. Spolupracovala jsem tehdy s dalšími redaktory jako například Kristinou Pánkovou Kratochvílovou, Ivou Hay atd. Naší první figurantkou a překladatelkou do ČZJ byla Eva Kastner. Bavilo mne podporovat komunitu Neslyšících, dělat rozhovory s jejími osobnostmi a fotit je. Osud mne pak zavál do jiného zaměstnání, ale jsem ráda, že redakce časopisu UNIE funguje i nadále.

LUCIE WAGNER: Možnost nakouknout pod pokličku re daktorské práce a vůbec podílet se na vzniku časopisu od začátku do konce, plánováním témat počínaje, posledními korekturami a tiskem konče.

TOMÁŠ BACOVSKÝ: Práce pro časopis UNIE pro mě byla především nová zkušenost a po krapet monotónní práci v bankovním registru vítaná změna. Časem jsem však zjistil, že vedoucí pozice pro mě není to pravé ořechové. Vedení týmu a zodpovědnost za výsledky přináší stres, sama pozice i nutnost pracovat mimo pracovní dobu včetně víkendů. Před lety jsem s tím nemíval problém, v poslední době jsem se přesvědčil, že to není kompatibilní s rodinnou pohodou, jež je pro mě hodně důležitá. Dá se tedy říct, že práce v ča sopisu ovlivnila v pozitivním slova smyslu mé další pracovní směřování.

3. Jaká je Vaše nejmilejší vzpomínka na nějaký rozhovor/článek?

JIŘÍ DOHNAL: Už je to tak dávno, že si nevzpomínám na nějaký rozhovor nebo článek, ale vzpomínám si na jednu událost, kterou jsme my mladí kluci brali jako hezkou a vtip nou, ale jakmile se výtisk dostal do ruky panu předsedovi Buberlemu, tak byl oheň na střeše. Jednalo se o to, že jsme vymýšleli, co dát na zadní stranu časopisu, a mě napadlo dát tam hezkou fotku blondýnky v riflových kraťasech a pod to dovětek „A to je všechno, vážení přátelé“. Pana předsedy se to hluboce dotklo, protože v jeho výkladu to znělo jako „A teď mi polibte pr…“. Tak to byly ty generační rozdíly, mladí to brali s humorem, ale starší generace byla pohoršena...

ROMANA MÁZEROVÁ: Pokud si dobře pamatuju, ČUN měla v době, kdy jsem tam pracovala, pobočky v Brně, Li berci, Olomouci, Plzni a Praze. Snažila jsem se o to, aby v časopise byly články z různých měst. Cestovala jsem do stacionářů, na kulturní a sportovní akce, které jednotlivé organizace pořádaly. Na všechny akce (plesy, divadla, před nášky, sportovní utkání), cesty a setkání s lidmi mám krásné vzpomínky. Nezapomenutelná byla cesta za rodinou neslyší cích do Troubek po povodních v roce 1997. Voda jim zničila dům, předali jsme jim finanční dar ze sbírky, kterou ČUN zorganizovala. Do každého čísla časopisu jsem se snažila zařadit rozhovor s neslyšícím člověkem, který byl úspěšný ve svém oboru, měl zajímavého koníčka, mohl být vzorem a inspirací pro ostatní. Moc ráda vzpomínám na všechna setkání s tehdejšími aktivními členy ČUN, předsedou Vla dimírem Buberlem, nadšeným sportovcem a organizátorem Otou Panským, herečkou Miroslavou Volejníkovou, výtvar nicí Věrou Macháčkovou, spisovatelkou Věrou Strnadovou, neslyšícími studenty brněnské JAMU... Nádherných setkání bylo bezpočet. Kdybych měla vybrat jeden z rozhovorů, který mi utkvěl v paměti, tak by to asi bylo povídání se Sajchnou, tehdy mladým neslyšícím původem z Mongolska.

LUCIE KŘESŤANOVÁ: Ráda vzpomínám na reportáže z divadelních festivalů neslyšících Mluvící ruce, na festivaly pantomimy v Brně, Ostravě, Kolíně, na vystoupení studentů a absolventů oboru Výchovná dramatika neslyšících na DIFA JAMU či souborů Nepanto, Pantomima S.I. a dalších. Pro mne to byl vždy velký umělecký zážitek, takže i radost, že u toho mohu být a psát o tom. A také si vzpomínám na jeden článek o návštěvě zajímavých hostů v pražském stacionáři. V roce 1998 do klubu přišli na besedu hokejista František Ku čera a trenér Slavomír Lener – po návratu týmu z olympiády v Naganu. Byli hrozně milí a na zvídavé otázky neslyšících odpovídali neúnavně asi půl druhé hodiny. Klubovna byla narvaná k prasknutí. Pamatuji si například, že se neslyšící pana Lenera ptali, proč si nechal oholit knír. Přiznal se, že vsadil knír za medaili. A protože medaile byla, rád o knír přišel ☺

PETRA STROFFOVÁ (DŘÍVE OSTATKOVÁ): Nejmilejší vzpomínku mám na rozhovor s bývalou manekýnkou Věrou Waldhansovou. Byla to milá, noblesní a inteligentní neslyšící dáma v důchodovém věku. Poutavě vyprávěla o tom, jak se vydala na dráhu manekýnky, její povolání bylo v nelehké komunistické době unikátní, a navíc byla neslyšící. Její vý hodou bylo, že uměla dobře mluvit a psát v českém jazyce.

PETR PÁNEK: Pamatuji si asi všechny své rozhovory a větši nu svých článků. Všichni, s nimiž jsem pracoval, mě obohati li. Nejvíc si budu asi pamatovat páteční odpoledne s Vláďou Buberlem, který mi vyprávěl dávné příběhy. Moc rád vzpo mínám na všechny osobnosti, s nimiž jsem dělal rozhovor. Někteří už bohužel nejsou mezi námi.

LUCIE KASTNEROVÁ: Bylo jich hodně, bohužel si nevzpo mínám na jednu konkrétní… Je to tak dávno. Z každého rozhovoru jsem si ale něco odnesla. Právě to setkávání se zajímavými lidmi mne bavilo.

IVANA HAY (DŘÍVE TETAUEROVÁ): Rozhovorů a článků jsem za tu dobu se svým týmem uskutečnila a napsala tolik, že není možné vybrat nějaký „speciální“. Všechny jsem dělala s maximálním nasazením a s láskou a jsem na jejich otištění hrdá. Snažila jsem se rozložit obsah každého vydání UNIE tak, aby byl zacílen na osobnosti všech generací a různé zájmové oblasti, abychom pokryli co nejširší spektrum témat. Samotní aktéři rozhovorů mne vždy svými životními osudy inspirují a já doufám, že inspirují rovněž i naše čtenáře. Rozhovory jsem vedla jak s domácími, tak se zahraničními členy komunity Neslyšících, a když se probírám starými čísly časopisu UNIE, dýchá na mne nostalgie. Každé číslo UNIE je svým způsobem součástí pokladu českých Neslyšících. Mám radost, že jdeme tzv. s dobou a umíme využít i technické vychytávky jako např. QR kódy a překlad článků do ČZJ. Osobně preferuji tištěnou verzi časopisu, ale existence elektronické verze dává šanci, že si články přečte větší okruh uživatelů.

LENKA HEJLOVÁ: Nemám nejmilejší vzpomínku. Vše se slévá v jeden pěkný celek ☺

LUCIE SEDLÁČKOVÁ PŮLPÁNOVÁ:

Asi nejsilněji na mne zapůsobilo téma reportáže o Usherově syndromu. Spolupra covaly jsme na něm s Milenou Brožovou a já jsem tam fotila. Podobně na mne zapůsobila reportáž o neslyšících a adop ci. Ráda též vzpomínám na rozhovor v klášteře, kde jsme probírali, jak tam po staletí vypadala komunikace mnichů ve znakovém jazyce. Zde jsem paradoxně neměla k dispo zici tlumočníka, a poprvé jsem tak pro svou práci v redakci použila přepis, což se ukázalo i jako praktické, neboť jsem mohla záznam rozhovoru pak již jen upravit a rozhovor byl na světě. Mojí oblíbenou činností byly též teambuildingy, kde jsme si s kolegy mohli dát vínko, zahrát různé zajímavé hry a poznávat se tak navzájem. Redakci přeji jen to nejlepší, aby

se časopisu dařilo nejen v tištěné verzi, ale i v multimediální sféře, kde jsou články přeložené do ČZJ, a aby měl hodně předplatitelů, což je v dnešní elektronické době docela obtížné.

LUCIE WAGNER: Vzpomínek je spousta – seznámení s nový mi kolegy, ale i zajímavými lidmi, jejich aktivitami, životními osudy. Velmi zajímavé bylo profesionální focení na titulní strany, jeho plánování, výběr místa, aby vyšlo počasí, poté týmový výběr finálních fotografií. Z celého tvůrčího procesu je těžké vyzdvihnout jednu jedinou „věc“.

TOMÁŠ BACOVSKÝ: Pamatuji si především články, na kte rých jsem se přímo podílel. Rozhovor s neslyšící studentkou

korejské univerzity Zdeňkou Šlamborovou a reportáž o Zprá vách v českém znakovém jazyce, při níž jsme strávili půlku dne v prostorách České televize na Kavčích horách. Před reportáží hrozilo, že nedorazí fotograf a veškeré televizní dění budu muset zvěčnit mobilním telefonem, z čehož jsem byl dost nervózní. Naštěstí měla potenciální prekérní situace dobré vyústění a fotograf se zrcadlovkou se díky zásahu pří telkyně dostal včas na plac a nejen mně se ulevilo. Na takové okamžiky se nezapomíná, což umocnilo i nahlédnutí do příprav a natáčení Zpráv, jež bylo velkým zážitkem.

UNIE byla oceněna VVOZP

TEXT: Klára Zaoralová / FOTO: Archiv redaktorů

Zavzpomínání s redaktory uběhlých 30 let

1) Jaké rubrice jste se věnoval/a?

2) Máte nějakou nejzajímavější vzpomínku, o kterou byste se rád/a podělil/a?

IVANA HAY TETAUEROVÁ

1) Jako redaktorka jsem se ve svých začát cích věnovala zejména rubrice Ze světa a rozhovorům s osobnostmi z komu nity Neslyšících. V současné době se věnuji hlavně zprávám a reportážím z oblasti kultury a umění Neslyšících. Hodně jsem jezdívala mimo Českou republiku a kromě studií a života ve Velké Británii jsem se zúčastnila i letních kempů pro neslyšící mládež a konferencí organizovaných např. EUD, WFD, IFHOHYP apod. Účast na nich mne hodně obohacovala a chtěla jsem informace získané na těchto mezi národních akcích předat i našemu čtenářskému publiku, což mne vždy hodně naplňovalo a stále naplňuje. Do časopisu jsem přispívala nějakou dobu také svými kresbami jako ilustrátorka. 2) Článků a reportáží bylo tolik... Krásné vzpomínky mám ale na Deaf Youth Exchange – s Martinem Novákem jsme v roce 2004 zorganizovali pod hlavičkou České unie ne slyšících oboustranný výměnný projekt neslyšící mládeže z České republiky a Velké Británie, jenž byl podpořen Čes kou národní agenturou. Tento projekt byl pro svůj úspěch nominován, aby reprezentoval ČR v Bruselu při příležitosti Evropského týdne mládeže, kde byl také spolu s dalšími pěti projekty oceněn Evropskou komisí jako nejlepší z celkového počtu 100 000 projektů. Reportáž o této akci jsme přinesli jak v časopisu UNIE, tak v Televizním klubu neslyšících.

KRISTÝNA ODSTRČILOVÁ KUČEROVÁ

1) Věnovala jsem se různým rubrikám. Primárně jsem psala novinky z Olomoucka.

2) Mou nejkrásnější vzpomínkou je rozhovor s manželi Pastrn kovými, jejich příběh je dokonalý.

KAMILA SPĚVÁKOVÁ

1) ČMUN, Seriál, Senioři

2) Památný rozhovor s úžasnou hlucho slepou a těžce nemocnou paní Martou Zavadilovou, který vyšel po její smrti. Komunikace pomocí dotyků a pohybů byla pro mě velmi zajímavá a přínosná.

ELIŠKA STRÁNÍKOVÁ

1) Věnovala jsem se tématům v rubrikách – Životní styl, Představení sportu, Neslyšící senioři (ale s redaktory jsme se střídali), Úspěšní neslyšící (zde jsme se také střídali).

2) Moje nejmilejší a nejzajímavější vzpo mínka je na rozhovor s neslyšícím seniorem, který pracoval 60 let jako ko vorytec mincí a odznaků a je milovní kem kostýmů. Ukazoval mi staré, histo rické předměty a k tomu vyprávěl spoustu zajímavých příběhů, byla jsem jeho vyprávěním zcela zaujata a díky němu jsem z toho pak udělala svůj nej lepší článek vůbec.

Ještě mám jednu zajímavou vzpomínku – kvůli jednomu článku jsem musela splnit asi nejtěžší úkol. Jela jsem z Hradce Králové do Českých Budějovic za jedním neslyšícím řidičem, se kterým jsem dělala rozhovor. Chtěla jsem vyfotit jeho ka mion, ale ten byl tak hrozně velký, že jsem ho vyfotila z dálky, a dokonce jsem pak řidiče poprosila, aby zaparkoval jinam kvůli lepšímu pozadí. Díky práci na focení ve mně rostla inspirace k dalším fotkám. Pro jistotu jsem jich udělala 200, ve výsledku bylo použitelných 10 nejlepších. Kdybych nevy fotila aspoň 30 fotek, byla by to katastrofa a musela bych jet do Českých Budějovic znovu a to jsem si nemohla dovolit. Řidič měl se mnou naštěstí velkou trpělivost. :-)

LENKA HEJLOVÁ

1) Zprávy z domova + Rozhovory (velká Té mata čísla) + Popularizační (Astrologie, Barevná typologie); v začátcích jsem psala i ČUN/ČMUN rubriku, poté jsem ji jen editovala.

2) Nemám žádnou konkrétní, nejsem člověk, který by lpěl na minulosti. Stačí mi, že jsou mi kolegové z UNIE dodnes přáteli.

IRENA MAŇÁKOVÁ

Já bych tyto dvě otázky shrnula dohromady. Nejprve bych velmi ráda poděkovala tehdejší šéfredaktorce Lence Hejlové za možnost vyzkoušet si práci redaktorky.

Její důvěry si velmi cením a byla jsem za tuto příležitost ve svém životě ráda. Hodně mě to nakoplo a posunulo.

Měla jsem na starost regionální zprávy z Moravy a rozho vory s neslyšícími.

Velmi ráda vzpomínám na kolektiv redaktorek a moc pěknou spolupráci s nimi. Zejména s mojí vedoucí Monikou Ťulákovou.

LUCIE SEDLÁČKOVÁ PŮLPÁNOVÁ

1) Měla jsem na starosti rubriku reportáží či rozhovory se zajímavými osobnostmi. Moje první napsaná reportáž byla o založení farnosti pro neslyšící ve Stodůlkách.

2) Když jsem jela za švadlenou Lucií Bartošovou, která šila oblečky pro psy. Je to úžasná a šikovná paní a líbila se mi její pracovna s krej čovským strojem. Hezky jsme si popovídaly o jejím životě a odvaze k tomu, pustit se do podnikání.

MONIKA ŤULÁKOVÁ

1) Mojí hlavní prací v redakci byla vedoucí redakce. Podílela jsem se i na rubri kách časopisu UNIE. Dlouhodobě jsem se věnovala sportu. Zúčastnila jsem se taky rozhovorů a zpraco vání článků. Vypomáhala jsem též s videočlánky.

2) Mezi mé vzpomínky patří rozhovory s různými osobnostmi. Od nich jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí. Dále jsme jako redakční tým tvořili pěkné videoklipy. Pozoruhodným zážitkem bylo focení s mnoha známými i neznámými lidmi.

FRANTIŠEK ŠMOLÍK

1) Věnoval jsem se sociálně-právní pro blematice, jako jsou novinky v sociál ní oblasti, úprava dávek apod.

2) Jako redakce časopisu UNIE jsme se nescházeli osobně, jako se tomu děje v současné době, kdy se dopisova telé schází při osobních schůzkách. Nemo hu si vybavit nějakou speciální vzpomínku. :o))

MARTIN NOVÁK

1) Já jsem se věnoval hodně zahraničí, tedy informacím z me zinárodních organizací.

2) Je fajn dělat rozhovor s nějakou osobnos tí ze zahraničí, hlavně v mezinárodním znakovém systému. Začátky ale neby ly jednoduché, například když jsem publikoval rozhovor s Ádámem Kó sou, který je dnes nejen europoslan cem, ale i prezidentem představenstva mezinárodní sportovní organizace ne slyšících ICSD.

JAN FIKEJS

1) Věnoval jsem se rubrice Psaní znakového jazyka a tato práce mi dala možnost podělit se o toto za jímavé téma s velkým množstvím čtenářů.

2) Nejzajímavější byl asi článek doplněný o soutěž. Byla to příjemná zpětná vazba, když jsme od čtenářů odpovědi na soutěž opravdu dostali.

MILENA BROŽOVÁ

1) Neměla jsem „svou“ rubriku, ale často jsem psala rozhovory a dělala reportáže.

2) Těžko vybrat jedinou vzpomínku. Zajímavých a podnětných lidí jsem potkala opravdu hodně. Smutno mi bylo po rozhovoru s panem Hanzlíč kem seniorem, protože se dotýkal stáří a nechuti žít. A lehko na duši z reportáže o Šalvějce, lesním klubu, který vedou úžas né průvodkyně.

JAN WIRTH

1) Ze světa neslyšících

2) Nejzajímavější vzpomínku si už ne vybavím, bylo toho hodně. Vzpomenu si ale například na rok 2010, ve kterém organizační výbor ICED ve Vancouve ru vydal prohlášení, že ve školním vzdě lávání neslyšících lze využívat i znakový jazyk. Tímto se změnilo rozhodnutí z Mi lána z roku 1880, které nařizovalo používání orální metody.

KLÁRA ZAORALOVÁ

1) Tak různě, píšu o osobnostech a růz ných akcích z Moravy. Také píši články o dění z ČUN Kroměříž.

2) Ráda vzpomínám na svůj první rozhovor s paní Quittovou, protože sdílíme stejný zájem o přírodu. A pak ještě na rozhovor, při němž jsem se po prvé v životě ocitla v domově důchodců. Seniorka byla i přes svůj ošklivý osud neuvěřitelně optimis tická a vitální. Příjemný zážitek.

U zrodu časopisu

Mgr. VĚRA STRNADOVÁ (69) od dětství neslyší. Už skoro 50 let ve svém volném čase pomáhá komunitě neslyšících, věnuje se odbourávání bariér v dopravě, v budovách, ve zdravotnictví, v komunikaci a v posledních 20 letech i v přístupu k televizním pořadům. Šíří osvětu na konferencích, je autorkou 13 knih. Usiluje i o změny zákonů a za svou práci získala řadu ocenění. Před 30 lety pomáhala zakládat Českou unii neslyšících a časopis UNIE, proto jsem ji požádala, aby se s námi o své vzpomínky podělila.

Byla jsi u zrodu časopisu UNIE. Jak k tomu došlo? Časopis UNIE byl nápad prvního prezidenta České unie neslyšících Vladimíra Buberleho. Ten mne znal z různých akcí z dřívější doby a také jsem mu pomá hala zakládat Českou unii neslyšících, kde jsem s ním později pracovala. Takže mne přizval i k realizaci tohoto projektu a klaplo to. Pan Buberle také zajis til finance od ministerstev kultury a zdravotnictví.

Kde byla umístěna redakce? Redakce byla v objektu bývalých jeslí a mateřské školky v Liberci, na který město vypsalo soutěž na nové uplatnění. Na podnět pana Buberleho jsem napsala projekt na tiskárnu, která měla být chráněnou dílnou pro liberecké neslyšící pracovníky. Projekt byl přijat a zajistil několika neslyšícím lidem práci.

Jaké byly začátky časopisu UNIE? Naše úplně první redakce byla netradiční. V liberecké re dakci jsem to pomáhala rozjet, ale byla jsem přitom stále ješ tě zaměstnaná na pražském ústředí České unie neslyšících. V liberecké redakci jsme na to byly s Věrou Korbelovou dvě. Nejdříve vyšlo úvodní, nulté číslo, které jsme dělali společně s panem Buberlem. Obsah prvního dvojčísla jsme už dělaly s Věrou Korbelovou s texty vlastními i od přispěvatelů, kteří nám je posílali poštou nebo faxem.

Jaká technika byla v redakci k dispozici? Měly jsme pouze starý mechanický psací stroj, na kterém jsme s Věrkou Kor belovou psaly články, ale také jsme na něm přepisovaly ručně psa né příspěvky. Vzpomínám si, že jsem kromě psaní článků také překládala z angličtiny a opravovala jsem češtinu neslyšícím přispěvatelům, protože někteří z nich ne dovedli dobře psát česky. Technickou stránku měla na starost Mgr. Milena Králová jako odpovědná redaktorka, ale redakční schůzky jsme nemě ly. Přibližně za rok se redakce pře sunula do Prahy. Grafické zpracování a elektronickou sazbu zajišťovali v Praze Roman Pavelka s Viktorem Tichým a dalšími ko legy. Tisklo se to pak v Liberci. Lidé v tiskárně vytištěné listy kompletovali a secvakávali je kancelářskou sešívačkou. Když se redakce přesunula do Prahy, tak jsem pokračovala opět ve své práci pro ústředí České unie neslyšících. Šlo o tvůrčí koncepční práci, která mě bavila.

A přitom jsi tehdy ještě začala studovat na univerzitě. Jak ses k tomu dostala?

Inu, šla jsem tenkrát domluvit spolupráci České unie neslyší cích s libereckou Technickou univerzitou. Během jednání mi přítomná psycholožka PhDr. Marie Wiedenová navrhla, abych se přihlásila ke studiu. A já se po dlouhém váhání nakonec nechala doslova přemluvit.

TEXT: Kamila Spěváková / FOTO: Archiv Věry Strnadové a Martina Nováka, Jaroslav Klein

Proč jsi váhala?

Tehdy ještě nebylo možné získat při studiu na vysoké škole potřebnou komunikační podporu v podobě tlumočení nebo přepisu, jak je to běžné dnes. A sluchadlo mi nepomáhá, takže je nenosím. Účastnit výuky jsem se ale musela, osobní účast byla povinná, i když jsem přednášejícím nerozuměla. Ve skutečnosti jsem se učila jen sama doma z knížek. Na štěstí jsem měla za celé studium jen samé výborné známky, stejně jako později na Masarykově univerzitě, a po ukončení studia jsem přijala nabídku, abych na Technické univerzi tě učila. V České unii neslyšících jsem tedy dala výpověď a začala jsem pracovat v akademické sféře. Učila jsem na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci, na Fi lozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze a na univerzitě v Hradci Králové.

Tvoje práce i psaní tedy šly jiným směrem… Psala jsem několik let pravidelně články i do dalšího časopisu, do Gongu, a kromě nich i několik publikací. Zatím je jich třináct. Kdybych měla více času, ráda bych psala ještě další knihy. Chuť a inspirace mi nechybí, jenom ten čas… V jednom čísle z roku 1993 ses zmínila, že by bylo potřeba, aby v českém Parlamentu nebo Senátu byl i neslyšící člověk, který by hájil zájmy „své“ skupiny… Lidé, kteří nemají a neznají naše problémy a jsou ve vládě, pro nás sami od sebe nic neudělají. A pokud ano a nekonzultují to předem s námi, tak nám mohou prokázat medvědí službu, a dokonce nám i nechtěně ublížit. Takže se o sebe musíme starat sami. Čili nestačí o tom jen mluvit a stěžovat si, co nemáme, ale musíme o to sami aktivně usilovat. Napadá mne citát od Marka Twaina: „Nejjistější místo, kde naleznete po mocnou ruku, je na konci vašeho ramene.“

Je to důvod, proč se věnuješ dobrovolnické práci? Ano, už od mládí. Když jsem později byla prezidentkou Aso ciace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel, tak jsem tam založila a vedla legislativní komisi. Zaměřila jsem se na odstraňování bariér v různých oblastech, ať už jde o dopravu, stavební úpravy nebo zdravotnictví. Pár věcí se už podařilo posunout, ale je stále co zlepšovat. Nejdéle – a vlastně až dosud – se snažím odbourávat bariéry v přístupu k audiovi zuálním službám, abychom měli dostatek kvalitních titulků. Ale změny v mediálních zákonech je velmi složité a nesnadné prosadit, protože televizní lobby je příliš silné a médií se bojí naši úředníci i politici.

Určitě se zájmem sleduješ dnešní UNII. Máš pocit, že záměr začínající redakce byl po 30 letech naplněn?

Byl samozřejmě vysoce překonán. Těžko lze srovnávat dobu před 30 lety s dneškem, kdy už je naše země světu otevřena, máme obrovský zdroj informací a existuje spousta elektronic kých pomůcek včetně počítačů a internetu. My jsme tehdy na začátku neměli ani obyčejný počítač, ani internet nebo mobil. Jsem moc ráda, že dnes tyto možnosti existují a umožňují šikovným lidem vydávání kvalitního, poučného a zajímavého časopisu. Přeji naší UNII spoustu dalších skvělých úspěchů.

Děkuji za rozhovor.

Věrčiny malé proměny

39letá Věra Strnadová. Foto z roku 1992, kdy časopis UNIE vznikl.

Obnovení časopisu

Obnovení časopisu proběhlo v roce 2015, kdy MARTIN NOVÁK (45), tehdejší prezident ČUN (později po transformaci ČUN její ředitel) napsal bývalé šéfredaktorce Lence Hejlové o obnově UNIE a navrhl jí, aby se zapojila do vedení časopisu.

Martine, mohl bys prosím čtenářům povyprávět, proč muselo dojít k pozastavení vydávání časopisu UNIE, když ho Ministerstvo zdravotnictví přestalo dotovat? Nemohlo se najít náhradní řešení na jeho záchranu?

Je pravda, že jsem byl u toho, když se rozhodovalo o náhrad ním řešení pro časopis UNIE. V posledních dvou letech, tedy v roce 2009 a 2010, už byly velké problémy s tím, že postupně klesal počet předplatitelů i lidí, kteří si časopis kupovali po jednotlivých číslech. Náklady, které tak chyběly, někdo musel nést. A protože časopis UNIE musel dodržet to, že 95 % z 500 výtisků musí být prodaných, bylo nutné hle dat náhradní řešení. Tím bylo to, že jednotlivé pobočné spolky ČUN musely začít časopis kupovat samy, včetně výtisků, které se neprodaly. A to se samozřejmě časem přestalo pobočným spolkům líbit a začaly protestovat. Druhá věc bylo to, že dotace od Ministerstva zdra votnictví neustále klesaly. Lépe řečeno, výše dotace byla sice pořád stejná, ale neustále rostla inflace. Takže se musela zvyšovat mzda. To už bylo neúnosné.

Nepřipravovalo se náhodou ře šení pro vydávání elektronické verze časopisu? Řešení pro vydávání elektronické ho časopisu bylo tehdy v přípravě, i když já popravdě vůbec nevím, jestli někdo nějaké takové řešení opravdu připravoval. Bylo to za dání tehdejšího vedení, ale pokud já vím, nikdo na něm nepraco val, naopak se to nechávalo le žet. Takže potom nebylo vyhnutí a muselo padnout rozhodnutí o tom přestat časopis vydávat.

Nebyla to tehdejší šéfredaktorka Lenka Hejlová, kdo stál u záměru začít časopis vydávat elektronicky?

Ano, právě Lenka Hejlová přišla s tím, že by časopis UNIE měl vycházet v elektronické podobě. Jenomže jedna věc je vize a druhá věc je, jak bych to řekl, realita. Jestli někdo nějaký projekt vymyslel a vše pro něj připravil, já o tom nemám žádné informace. Nepodařilo se mi dohledat žádnou žádost, která by byla v té době na nějaké instituci podána. Rada byla sice informována o tom, že nějaká žádost podána byla, ale jaká? Nic takového jsme nebyli schopni do hledat ani na webu různých organizací, ani jako neschválený projekt, který by neprošel sítem.

Na druhou stranu musím dodat, že aby chom mohli mít nárok na dotaci MZČR, podmínkou bylo, aby časopis nadále vychá zel v tištěné podobě. Takže pokud by se po dala žádost na MZČR, aby časopis vycházel v elektronické podobě, tak by byla kvůli této podmínce v podstatě automaticky zamítnuta. Ministerstvo zdravot nictví vždycky výsledky poda ných žádostí zveřejňuje, i ty zamítnuté, a kdyby něja ká žádost byla podána, tak bychom o zamítnutí věděli.

Říkám to proto, že je velký rozdíl mezi před stavou a tím, když někdo skutečně udělá pilotní projekt pro takovou vizi. Tehdy se žádný takový pilotní projekt nepodařilo vytvořit a realizovat.

Zkoušeli jste během pětileté pauzy znovu podat žádost o dotaci na obnovu časopisu UNIE?

Samozřejmě, my jsme tu žádost podávali už předtím něko likrát. A ze začátku byla ta dotace zamítána. Podmínkou ale bylo, že časopis musíme vydávat i v tištěné podobě. To je jedním z důvodů, proč jsme potom kromě elektronické po doby začali opět vydávat i tiš těnou verzi UNIE.

Věděl jsi, že jsem odchá zela z UNIE v roce 1997 a ty jsi se tam objevil v roce 1998?

To jsem nevěděl, já jsem tě v té době ani neznal. Tehdy jsem v časopise UNIE začal pracovat jako dopisovatel. Takže jsme se asi míjeli.

Začínal jsi jako student kurzu znakového jazyka?

Já už jsem se tehdy účastnil různých akcí organizovaných tehdejší Českou unií neslyší cích, oblastní organizací Praha. A ano, navštěvoval jsem i kurzy znakového jazyka.

Já jsem si zjistila, že jsi se zúčastnil jedné soutěže, která se jmenovala Okamžiky ticha. Jsi tam na jedné fotce. A teď se tě zeptám: víš, kdo ten článek psal? Nevím, ale tipnu si, že to pravděpodobně psal Petr Pánek nebo František Maxa (byl to Petr Pánek, pozn. redakce).

V roce 1998 byl přijat zákon o znakové řeči. Už jsi v té době věděl, jestli se ten zákon bude měnit, pohyboval ses kolem všeho toho dění?

Já se přiznám, že jsem se v té době otázkou nějakého zákona nezabýval. Ale je pravda, že mojí spolužačkou na střední škole byla paní Irena Hrubá. A právě její otec nás neustále přesvěd čoval, abychom ten zákon v parlamentu podpořili atd. Musím přiznat, že tenkrát jsem o znakovém jazyce nevěděl tolik věcí, když to porovnám s tím, kolik toho vím dnes.

Podařilo se mi zjistit, že jsi byl dopisovatelem časopisu UNIE. Které články jsi psal a na co ses zaměřoval?

Když tak zavzpomínám, především jsem psal články o za hraničí. Věděl jsem, že hodně čtenářů neví nic o meziná

rodních organizacích. Hodně často jsem se účastnil kempů, které byly organizovány pro nedoslýchavé, a později i kempů pro neslyšící. Tak jsem se snažil sdílet informace, protože si myslím, že to bylo něco, co lidi poměrně hodně zajímalo. Ale samozřejmě nejvíc zajímavé v časopise vždycky bývají rozhovory s některými osobnostmi.

Všichni tě známe jako experta přes počítače. Podařilo se ti za těch 30 let vypozo rovat, jak se technika proměnila a vyvinu la?

Mohl jsem sledovat, jak se technika vyvíjela od teh dejších dob až do dneška. Je pravdou, že tenkrát se používala zejména klasic ká pošta – někdo napsal nějaké povídání a poslal to poštou a redaktor po tom zvážil, zda to zveřejní, nebo ne. Ještě dříve než fungovaly nějaké počítače nebo tiskárny, všechno se psalo na psacích strojích přes kopírák.

Největším pomocní kem v té době byl hlavně fax. Dopisovatel či redak tor vždycky na pobočkách nebo doma něco napsal a poslal to faxem. Šéfredaktor potom vždy vše dal dohromady a odnesl do tiskárny, kde proběhlo veškeré rozvržení a tisk. Byli jsme závislí na té druhé straně, která na to měla techniku. No a dneska už to děláme všechno sami – celý časopis tiskneme sami a sami zařizujeme i jeho distribuci. Je to velký rozdíl a je to jednodušší.

Co se vám, co se týče digitalizace časopisu UNIE a všeho digitálního a elektronického kolem, povedlo?

Já jsem rád, že má časopis dvojí podobu, tzn. tištěnou a elek tronickou. Dále jsem rád, že v něm můžeme zveřejňovat QR kódy, které odkazují na vybrané zajímavé články ne přelože né, ale převyprávěné ve znakovém jazyce. Díky tomu máme v časopisu zařazené všechny formy komunikace, které člověk potřebuje. Vnímám časopis i jako vhodný výukový materiál.

Děkuji za rozhovor.

Co se stalo v letech...

27 zastávek na časové ose, jak šel čas aneb 30. výročí časopisu UNIE

1. ZASTÁVKA, ROK 1992 – VZNIK ČASOPISU

Před 30 lety, tedy v říjnu 1992, v Liberci spatřilo zá sluhou Vladimíra Buberleho a Věry Strnadové světlo světa nulté číslo časopisu UNIE. Budovu pro redakci a současně tiskárnu se podařilo získat díky projek tu, který napsala Věra Strnadová a v němž navrhla založení tiskárny jako chráněné dílny pro osoby se sluchovým postižením. Město totiž hledalo nové využití pro objekt bývalých jeslí a mateřské školky v Liberci na adrese Nezvalova 662. Tam se nakonec podařilo tiskárnu založit, ve stejné budově vznikla i redakce a v říjnu 1992 zde bylo zprovozněno i uči liště s tříletým učebním oborem kuchař–kuchařka pro učně se sluchovým postižením. Vedl je pan Jiří Sedláček, který měl sám také sluchové postižení. l V listopadu oficiálně vyšel dvouměsíčník UNIE s prvním a druhým číslem časopisu pro neslyšící veřejnost (11–12/1992). Na titulní stránce časopisu

TEXT: Kamila Spěváková (tištěná verze 1992–2010), Eva Vavříková (elektronická verze 2016–2022)

FOTO A ZDROJE: Archiv redakce časopisu UNIE

bylo logo znázor ňující sluchové po stižení v růžovo bí lém provedení. Na zadní straně byla zachycena tehdejší budova ČUN v Li berci. Odpovědnou redaktorkou byla Mgr. Milena Králová a jejím zástupcem Věra Korbelová, s níž Věra Strnadová spolupracovala, než se redakce přestěhovala do Prahy. Grafickou úpravu vedl Ing. Milan Drbohlav. Prvními přispě vateli časopisu UNIE byli Ladislava Buberlová, Věra Kadlečková, Zdeněk Hudec, Jiří Sedláček, Václav Novák. Texty se posílaly faxem, v dopi sech, předávaly se telefonicky či osobně.

2. ZASTÁVKA, ROK 1993 – ZMĚNA SÍDLA REDAKCE, REKLAMNÍ SLOGAN, PRACOVNÍCI

O rok později redakce UNIE opustila své sídlo v Liberci a našla nové místo v Dlouhé 37 na Praze 1, v prostorách České unie neslyšících. Zářijové číslo UNIE dostalo na titulní straně nové modro bílé logo ČUN symbolizující uživatele znakového jazyka. Technickou redakci v Praze tvořil tým ve složení Viktor Tichý, Roman Pavelka, Jiří Dohnal a Pavel Kopic. Časopis byl součástí reklamní agentury mající obchodní zastoupení na totožné adrese. V UNII vyšel unijní reklamní slogan: „Každý výtisk, který získáte od nás, je reklamou především pro Vás.“ l Tiskárna zatím zůstala na původním místě v Liberci, ale změnil se její název z UNIE na UNIPRESS. Změnila se i samotná práce na časopise díky technologickému vývoji a přechodu na kvalitní počítače a kvalitní tiskařské stroje. Časopis se tiskl pomocí průhledných fólií. Práce byla čistší a jednodušší. Pracovníky liberecké tis kárny byli Věra Korbelová, Jaroslav Štajer, Karel Berka, Eva Müllerová, Věra Kadlečková. Pracoval zde i tlumočník Roman Vránek, který zastával administrativní pozici.

3. ZASTÁVKA, ROK 1994 – VIDEOTELEFONY, VYDÁNÍ MĚSÍČNÍKŮ A DVOUMĚSÍČNÍKŮ

Nastalo období, kdy se začalo mluvit o počítačových videotelefonech. Redakce je zazname nala ve zprávách, v nichž reportér ze zahraničí rozmlouval s redaktorkou v České republi ce a díky videotelefonům na sebe přitom viděli. Redakce časopisu byla z novinky nadšená, ale zůstala nadále u komunikace s neslyšícími lidmi formou dopisů a faxu, videotelefony tak čekaly na svůj velký den. Ke dni 31. prosince 1994 bylo vydáno celkem 22 měsíčníků a 2 dvouměsíčníky, tedy celkem 26 čísel časopisu UNIE. l Věra Strnadová, spoluzakladatelka časopisu UNIE, napsala svou prvotinu Potom ti to povíme, která byla určena pro slyšící rodiče neslyšících dětí a měla velký ohlas. Ilustroval ji neslyšící umělec Jan Žampach.

1992 1993

1995 1996 1997

4. ZASTÁVKA, ROK 1995 – ZMĚNA SÍDLA REDAKCE, OBRÁZKOVÉ SLOVNÍKY

Redakce časopisu se rozloučila s druhým sídlem v Dlouhé ulici a odstěhovala se do Havlíčkovy ulice na Praze 1. Tiskárna UNIPRESS se vrátila zpět ke svému původnímu názvu UNIE. Tiskárna v Liberci v září 1995 ukončila provoz a od října začala časopis vyrábět tiskárenská společnost s ručením omezeným v Praze. Změnila se kvalita papíru i obálky UNIE, která byla od té doby tiš těna na lesklý, hladší a tvrdší papír. Cena časopisu UNIE se zvedla z 5 Kč na 10 Kč. l V lednovém čísle začal vycházet obrázkový slovník cizích slov s vysvětlujícím textem, který měl za cíl rozší řit slovní zásobu neslyšících čtenářů. Jeho autorem byl Petr Vladyka. Na zadní straně časopisu se objevil obrázkový slovník v českém znakovém jazyce pro děti od neslyšící výtvarnice Zuzany Košátkové (1995–2003). l V tomto roce Věra Strnadová napsala knihu Jaké je to neslyšet.

5. ZASTÁVKA, ROK 1996 – ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ, OCENĚNÍ VVZPO

Oproti předchozím číslům vycházel časopis barevnější – k černé a bílé na stránkách přibyla třetí barva. Redakce vyhlásila soutěž pro držitele tří kupónů odstřižených z dolního pravého rohu na 3. straně časopisu. Poté v následujícím roce odměnila dva vylosované výherce upomínkovými tričky. l Kniha Věry Strnadové Jaké je to neslyšet získala hlavní cenu Vládního výboru pro zdravotně postižené občany. Tato kniha byla přeložena do portugalštiny a dostala se až do Brazílie. l V tomto roce vznikla další publikace, vysokoškolská učebnice Komunikace neslyšících – odezírání.

6. ZASTÁVKA, ROK 1997 – DOPIS PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY, VZNIK POJMU „NESLYŠÍCÍ” S VELKÝM PÍSMENEM „N”, NOVÁ E-MAILOVÁ ADRESA

Redakce časopisu a další organizace ASNEP zaslaly poslancům Parlamentu České republiky do pisy s prosbou o podporu žádostí o rozšíření skrytých titulků ve veřejnoprávní televizi, tj. České televizi. l Redakce opět vyhlásila soutěž pro držitele tří kupónů odstřižených z dolního pravého rohu na 3. straně časopisu. Dva vylosované výherce poté odměnila obrázkovými knihami s té matem Hvězdy českého filmu l V časopisu UNIE se objevil názor Johana B. Wesemanna, gene rálního ředitele Evropské unie neslyšících (EUD), který zazněl během jeho návštěvy na ústředí v Havlíčkově ulici: „Neslyšící by měli být považováni za jazykovou menšinu ve společnosti, neboť mají svůj jazyk i svou kulturu.” V časopise se začalo používat slovo „Neslyšící” s velkým písmenem „N”. l Na příští rok vyhlásila redakce UNIE čtenářskou soutěž o nejlepší fotografii pro amatérské neslyšící a slyšící fotografy a také soutěž o Velkou cenu časopisu UNIE. V brněn ské hale TJ Moravská Slavia se uskutečnily dva turnaje ve volejbale a šipkách. Vyhlášení vítězů obou soutěží s předáním diplomů a pohárů proběhlo v brněnském kulturním domě Dominik. l Od prosince se články a příspěvky začaly nově posílat elektronickou poštou na adresu redak ce časopisu: deafunie@mbox.volny.cz. Zprávy od přispěvatelů byly zveřejněny na internetu.

7. ZASTÁVKA, ROK 1998 – ČTENÁŘSKÉ SOUTĚŽE, VYDÁNÍ PUBLIKACÍ

V rámci vyhlášení loňské čtenářské soutěže o nejlepší fotografii pro amatérské neslyšící a sly šící fotografy se sešli profesionální fotograf G. Bartoš a redaktorky Romana Mázerová a Lucie Křesťanová a ocenili vítěznou fotografii od Martiny Lónové z cyklistického výletu s názvem Párty neslyšících kamarádů. Čestné uznání získaly fotografie od studentů ze Střední zdra votnické školy pro sluchově postižené v Berouně s názvem Neviditelní a fotografie od Jiřího Dachovského s názvem Radost s vítězstvím l Redakce připravila pro čtenáře dva soutěžní kvízy z oblasti zeměpisu, literatury a ze života Neslyšících, čtenáři mohli kvíz vyplnit, vystřih nout a poslat na adresu redakce. V první soutěži se hrálo o náramkové hodinky, které věnovala firma FORD, a v druhé o obrázkovou publikaci se 140 barevnými fotografiemi z olympijských her v Naganu. l V areálu školy pro sluchově postižené na Smíchově uspořádal fotograf Jiří Da chovský výstavu na téma Objektiv života, na které vystavoval velkou část fotografií vybraných z časopisů UNIE. l V tomto roce vyšlo první vydání knihy Věry Strnadové Hádej, co říkám aneb Odezírání je nejisté umění. Další kniha Věry Strnadové Současné problémy české komunity ne slyšících – Hluchota a jazyková komunikace vyšla jako studijní materiál na Karlově univerzitě.

8. ZASTÁVKA, ROK 1999 – NOVÁ ŽENSKÁ POSILA V REDAKCI Do

slyšícího kolektivu redakce nastoupila neslyšící Petra Ostatková (nyní Stroffová)

9. ZASTÁVKA, ROK 2000 – NESLYŠÍCÍ ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA

Během roku Petra Ostatková změnila pozici z redaktorky na odpovědnou redaktorku. Strán ky časopisu se vrátily ke své původní podobě. Třetí barva byla odebrána a časopis se vrátil k černobílé formě. Od října se cena časopisu UNIE zvedla z 10 na 15 Kč. l Redakce vyhlásila soutěž o nejlepší fotografii časopisu UNIE. Z mnoha krásných fotografií vybrala porota dva nejpovedenější snímky, první z cyklu přírody a druhý ze života Neslyšících. První cenou byla oceněna fotografie s názvem Podzim a druhou cenu obdržela fotografie s názvem Porada z Her bez hranic. Sponzorem fotosoutěže byla firma MED tour.

10. ZASTÁVKA, ROK 2001 – POCHVALA, 1. OCENĚNÍ VVZPO 17. května obdržela redakce ČUN faxovou zprávu z Pražského hradu od Kanceláře preziden ta ČR. Prezident republiky Václav Havel v ní prostřednictvím svého tiskového mluvčího pana Špačka pozdravil čtenáře časopisu UNIE. Redakci potěšilo, že si prezident velmi váží práce, kterou ČUN vykonává pro naše neslyšící spoluobčany. l Vládní výbor pro zdravotně postiže né občany ocenil v roce 2001 časopis UNIE za druhé nejlepší publicistické dílo, zabývající se problematikou Neslyšících jako jazykové a kulturní menšiny. Za celý kolektiv (Petra Stroffo vá, Lucie Půlpánová, Petr Pánek) přijala 7. prosince 2001 v Lichtenštejnském paláci odchá zející odpovědná redaktorka Petra Stroffová od ministra Březiny ocenění se šekem ve výši 10 000 Kč. l Obálky časopisu jsou teď plně barevné. Na stránky se vrátila černá a bílá barva. Cena časopisu UNIE se od října zvedla z 15 na 20 Kč, poté od prosince na 25 Kč. Novinkou byla nová rubrika Klíč ke kurzu českého jazyka pro čtenáře, ve které se redakce společně s neslyšícími čtenáři učila, jak správně používat češtinu. l Vyšlo druhé vydání knihy Věry Strnadové Hádej, co říkám aneb Odezírání je nejisté umění. Toto vydání bylo doplněno fotografiemi. Ve stejném roce vyšla i další kniha Věry Strnadové s názvem Jak se úspěšně vyrovnávat se ztrátou sluchu.

11. ZASTÁVKA, ROK 2002 – NESLYŠÍCÍ REDAKTORKY

UNIE se stala časopisem všech Neslyšících. V kolektivu redakce převážil rekordní počet samostatně pracujících redaktorek se sluchovým postižením, těmi byly Lucie Kastnero vá, Iveta Smutná, Lucie Půlpánová, Pavlína Spilková, Ivana Tetauerová, Monika Ťuláko vá a Martina Zemanová. Na titulní straně časopisu se objevil odkaz na webové stránky www.cun.cz l Změnilo se grafické zpracování UNIE, nově vznikalo pomocí osvícení filmů sloužících jako tiskový podklad do tiskárny. Připravené filmy se přes speciální světlo prosvitly na ofsetovou desku a po vyvolání vývojkou z této desky vznikla tisková forma. Princip ofsetového tisku byl založen na mastné barvě a vodě. Díky tomu v časopise UNIE došlo ke zkvalitnění obrazového a textového zpravodajství. l Věra Strnadová napsala vysokoškolskou učebnici Úvod do surdopedie

12. ZASTÁVKA, ROK 2003 – NESLYŠÍCÍ KOREKTORKA

13. ZASTÁVKA, ROK 2004 – ZMĚNY, OBLÍBENÉ RUBRIKY

v dotazníku se ukázalo, že nejoblíbenějšími rubrikami byly Školství a vzdělání, Z domova, Ze světa, Rozhovory, Kultura a Sport.

14. ZASTÁVKA, ROK 2005

POROVNÁNÍ

–

2. OCENĚNÍ VVZPO,

ČASOPISŮ UNIE A GONG

První cenu od Vládního výboru pro zdravotně postižené občany obdržel Petr Pánek (slyšící potomek neslyšících rodičů – CODA) za rozhovor s docentem Jaroslavem Hrubým na téma Ombudsmanem neslyšících, publikovaný v UNII číslo 3–4/2005. Protože se nemohl předávání ocenění VVZPO 2. prosince v Lich tenštejnském paláci účastnit, převzala v jeho nepřítomnosti od předsedy NRZP Václava Krásy hlavní cenu šéfredaktorka UNIE Ivana Tetauerová (nyní Hay). l V časopise vyšel rozhovor s názvem Časopisy neslyšících, ve kterém býva lé šéfredaktorky UNIE R. Mázerová a L. Křesťanová porovnávají časopis UNIE s časopisem Gong neslyšících. První z nich je určen čtenářům z komunity Neslyšících, tedy uživatelům znakového jazyka, druhý všem osobám se slu chovým postižením. l Šéfredaktorka Ivana Tetauerová (nyní Hay) započala s tradicí tzv. Quiz Night oblíbeným soutěžním kvízem pro Neslyšící, jíž byla inspirována ze zahraničí a díky níž se dařilo vytěžit pár korunek na podporu časopisu UNIE.

15. ZASTÁVKA, KONEC ROKU 2006 – STÁLÍ NESLYŠÍCÍ DOPISOVATELÉ

Tým v čele s šéfredaktorem Petrem Pánkem a redaktorkou Lenkou Hejlovou

16. ZÁSTAVKA, ROK 2007 – 1. LETNÍ SLAVNOSTI UNIE, 3. OCENĚNÍ VVZPO

Časopis UNIE na tom nebyl finančně dobře. Finanční injekci v podobě doplnění do ztrátového účetnictví dodaly 1. letní slavnosti časopisu UNIE, které úspěšně proběhly v sobotu 25. srpna na školním hřišti Speciální školy pro sluchově postižené v Praze 5 – Radlicích. Hlavní program sestával z workshopů, volejbalového turnaje, bufetu s grilem a venkovního kina s novým fil mem Spartakus. Na akci přišlo celkem 221 lidí. Díky vysoké návštěvnosti putoval zisk ve výši 9 492 Kč na účet časopisu UNIE za účelem pokrytí nedostatku peněz na jeho výrobu. Podobný výtěžek ve výši 4 327 Kč přinesl třetí ročník soutěže zvané Quiz Night III., který se konal v České unii neslyšících Praha dne 22. června. Na soutěž přišlo časopis podpořit 52 lidí a 9 pořadatelů. Tématem soutěže byl svět kolem nás (tematické oblasti: Neslyšící, film a foto, příroda, města, sport a pantomima). l Další článek v UNII dostal Cenu vládního výboru pro zdravotně postižené. Dne 7. prosince převzala dopi sovatelka a autorka Andrea Hudáková 2. cenu VVZPO za písemnou publikaci Inspirace pro školní weby. Je to již třetí cena pro UNII od roku 2001.

17. ZASTÁVKA, ROK 2008 – 1. ZIMNÍ

GRAFICKÝ DESIGN

SLAVNOSTI UNIE, PODEPSÁNÍ NOVÉHO

ZÁKONA,

Časopis vycházel šestkrát do roka v nákladu 500 ks, byl rozeslán do všech krajů České republiky a do zahraničí a vyměňován mezi partnerskými zahraničními organizacemi (Slovensko, Německo, Švýcarsko a Dánsko). l Redakce uspořádala 1. zimní slav nosti UNIE. Proběhly v pátek 29. února, a to opět ve škole pro SP v Praze 5 – Radlicích. Na akci si přišlo zasportovat, pobavit se a podpořit časopis UNIE přes 140 lidí. Díky této účasti putoval výtěžek ve výši 2 976 Kč na další výrobu časopisu. l Další finanční výtěžek na podporu výroby časopisu přinesly II. letní slavnosti v Radlicích. Program byl sestaven již tradičně ze sportovních aktivit pro malé i velké, workshopů a občerstvení. l Šéfredaktorka Lenka Hejlová dostala nezapomenutelnou příležitost dostavit se na Pražský hrad. Byla přítomna u významné události – 20. října 2008 podepsal prezident Václav Klaus dlouho očekávaný nový zákon č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, kterým se měnil zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči. l V časopise byla čtenářům UNIE představena bakalářská práce na téma Grafický design periodik pro sluchově postižené Gongu a UNIE. Výsledek ukázal, že spokojenost s obsahem, formou, uspořádáním fotografií a vzhledem a grafickým rozložením titulní strany časopisu UNIE převažuje nad spokojeností s časopisem Gong. l V tomto roce vznikly hned čtyři knihy Věry Strnado vé: Odezírání jako schopnost, Specifické neverbální projevy neslyšících lidí, Transliterátor a vizualizátor v praktických situacích a Problematika tvorby titulků k předtočeným pořadům. Spoluautorem posledně jmenované knihy byl RNDr. Raimund Koplík.

18. ZASTÁVKA, ROK 2009 – NESLYŠÍCÍ EXTERNÍ PRACOVNÍCI, BAREVNÝ KOMIKS, OCENĚNÍ

Na podobě UNIE se kromě šéfredaktorky Lenky Hejlové a redaktora Petra Pánka podíleli sami neslyšící externí spolupracovníci, tedy Sandra Eichlerová, Marie Mašláňová, Barbora Peřinová, Eliška Stráníková, Žaneta Petraturová a Martin Novák. Po 13 letech kvalitně odvedené práce se s redakcí rozloučil Petr Pánek. l V časopise se objevil první barevný komiks na pokračování s názvem První neslyšící. Ilustrátorem byl Lukáš Novák a autory textů byli Lenka Hejlová a Jan Wirth. Redaktorský tým začal být téměř závislý na každodenní e mailové komunikaci. Díky tomu začala redakce mimo jiné varovat čtenáře před posíláním nepravdivých informací a doporučo vat, aby se nejdříve podívali na https://www.hoax.cz. Časopis tiskla Ottova tiskárna, spol. s. r. o. l Nadace OKD ocenila spoluzakladatelku časopisu paní Věru Strnadovou jako osobnost roku 2009 v neziskové sféře. Stalo se tak v rámci 1. ročníku Cen Nadace OKD dne 23. listopadu v Hornickém muzeu v Ostravě.

19. ZASTÁVKA, ROK 2010 – KRIZE ČASOPISU, VIZE O NOVÉM

WEBU UNIE Rok 2010 nebyl pro časopis UNIE moc příznivý. Časem se ukázalo, že u tištěného časopi su nebyl nárůst zájmu ze strany čtenářů příliš velký a redakce začala přemýšlet o řešení této situace. Z toho vzešel nápad přenést papírový časopis do elektronické podoby s cílem přitáhnout co nejvíc uživatelů znakového jazyka. A tak se zrodila vize webu UNIE, který by se zabýval vydáváním nových videočlánků ve znakovém jazyce. l V UNII byly zveřejněny fotografie v rámci článku Ohlédnutí za obálkami UNIE. V roce 2008 došlo k redesignu písma včetně hlavičky na obálce, poté zůstala grafika až do roku 2010 beze změny.

2016 2017 2018

20.

ZASTÁVKA, ROK 2011–2015

Po téměř dvaceti letech bylo vydávání časopisu UNIE, včetně realizace vize elektronic kého časopisu, pozastaveno z důvodu nedostatku financí.

21. ZASTÁVKA, ROK 2016 – NÁVRAT ČASOPISU

Po pětileté pauze se podařilo časopis UNIE obnovit, na což netrpělivě čekala celá or ganizace České unie neslyšících, redakce UNIE i čtenáři. Šéfredaktorka Lenka Hejlo vá a její tým ve složení Ivana Hay Tetauerová a Monika Ťuláková vnesly do časopisu nového ducha, protože prosadily důležitou novinku v dějinách UNIE. O co přesně šlo? O vydávání elektronického časopisu přes médium www.issue.com! Časopis bylo od této chvíle možné prohlížet jak v tištěné podobě, tak i v elektronické verzi. Došlo i k vytvoření nového loga ve stylu „mluvící ruce“ na titulní stranu UNIE. l Návrat UNIE způsobil také změny v redakci, která dodnes sídlí v Dlouhé ulici č. 37. Redakční tým se rozrostl o vedoucí redakce, šéfredaktora nebo o zástupce šéfredaktora. Dále se vylepšil grafický design, sazba časopisu a jazyková korektura. Do týmu přišli noví redaktoři a další externí spolupracovníci podílející se na různých činnostech.

22. ZASTÁVKA, ROK 2017 – OSVĚTA ČASOPISU, VZNIK VIDEOČLÁNKŮ

VE ZNAKOVÉM JAZYCE

V roce 2017 redakce přibrala do svého týmu redakčního fotogra fa, kameramana a střihače. Členové redakce měli navíc ještě jeden plán, který se nakonec podařilo realizovat – do týmu byl přijat pře kladatel do českého znakového jazyka a od té chvíle byly do ČZJ překládány vybrané články a texty, které v časopise vycházely. Elek tronická verze časopisu byla také inovována tím, že nabídla možnost prohlížet články v překladu do ČZJ (viz odkaz https://www.cun.cz/ cs/casopis unie/clankyveznakovemjazyce/clanky ve znakovem jazyce 2017/). l Dále byl zaveden redakční e mailový kon takt (redakce@cun.cz) a zřízeno tištěné předplatné časopisu UNIE. Redakce pro veřejnost založila facebookové stránky UNIE s aktuálními informacemi. Zájemci mohou také využívat webové stránky časopisu přes www.cun.cz.

23. ZASTÁVKA, ROK 2018 – TVORBA PŘEKLADŮ DO ZNAKOVÉHO JAZYKA, FIGURANTI

Redakce v průběhu roku 2018 zaměstnala další pracov níky v týmu – figuranty. Figuranti mají na starost pře klad článků do znakového jazyka s maximálním úsilím o to, aby byla videa dobře „čitelná“ pro neslyšící čte náře. Figuranti musejí být vhodně oblečeni a mít vlasy upravené tak, aby jim nepřekážely. Korektura a  správná gramatika ČZJ jsou samozřejmostí. Jednoduše řečeno, figurant je člověk, který přeloží text před kamerou do ČZJ a „zhmotní ho“.

24. ZASTÁVKA, ROK 2019 – VZNIK QR KÓDŮ

Rok 2019 byl pro redakci i časopis ve znamení dalších změn. Další novou šéfredaktorkou se stala

Lucie Wagner a tuto pozici zastávala až do roku 2021. Díky novým technologiím se hlavy celé redakce opět daly dohromady. K vybraným videočlánkům redakce zavedla QR kódy a od této chvíle mají nesly šící čtenáři přes QR kód přímý přístup k překladu článků. Získali tímto způsobem rovnocenný přístup k informacím ve svém mateřském jazyce. Toto platí i pro video v českém znakovém jazyce s názvem „Jak si předplatit časopis UNIE“, které je volně přístupné na webových stránkách ČUN.

25. ZASTÁVKA, ROK 2020 – NAPLNĚNÍ VIZÍ REDAKCE, VÝVOJ ČASOPISU

Práce na časopisu UNIE nadále pokračovaly. Už bylo nad slunce jasné, že se čím dál více naplňují vize a představy bývalých (i současných) redaktorů a šéfre daktorů, což bylo skvělé. Technologie a vývoj tomu velmi napomohly. Časopis je veden jak v tištěné, tak i v elektronické formě. Mezi další úspěchy časopisu patří vize větší osvěty o neslyšící komunitě, bourání bariér mezi slyšícími a Neslyšící či zpřístupnění textů UNIE ve znakovém jazyce pomocí videí. Zdokonalení a vylep šení obsahu časopisu lze hodnotit jako velký úspěch.

26. ZASTÁVKA, ROK 2021 – REDAKTOŘI, NATÁČE

NÍ TELEVIZNÍHO KLUBU NESLYŠÍCÍCH V REDAKCI

Tak jako v životě se dějí změny, proměňuje se i redakce. Redaktoři při cházejí a zas odcházejí, například Lucie Sedláčková Půlpánová nebo Kristina a Petr Pánkovi. V redakci také proběhlo natáčení Televizního klubu neslyšících. Veřejnost a diváci České televize tak mohli nahléd nout do tajů spolupráce celé redakce a tvorby jednotlivých čísel ča sopisu. Nechyběla ani letní soutěž na téma „časopis UNIE“. Soutěžící zasílali fotografie zachycující časopis na zajímavých místech.

27. ZASTÁVKA, ROK 2022 –REKORD ČASOPISU UNIE Časopis UNIE dosáhl svého největšího úspě chu – slaví třicet let! I přes nelehké začátky či různá příkoří časopis dosáhl na třicet let svého působení, i když dočasně pře rušeného, které (doufejme) bude zdárně pokračovat v dalších letech. Přejeme ča sopisu UNIE vše nejlepší a hodně dalších úspěchů a aby stále oslovoval nejen ne slyšící, ale pokud možno i slyšící čtenáře.

Úspěchy časopisu v průřezu let

Dnes máte před sebou výjimečné vy dání. Výroční! Je tomu totiž už 30 let, co první výtisk našeho časopisu spat řil světlo světa. A ano, byla to dlouhá a leckdy i trnitá cesta, ale stále jsme tu s vámi. Bohatší o spoustu zkušeností a znalostí. Je to, jako když dospívá člo věk. První nesmělé pokusy postavit se na nohy nakonec nahradí jistý a dlou hý krok. O tom, zda jdeme správným směrem, zda je náš časopis zajímavý a přínosný, rozhodujete vy, naši čtená ři. Nesmírně si ovšem vážíme i všech ostatních ocenění, která jsme za dobu svého působení obdrželi. I ta nás to tiž ujišťují o tom, že svou práci děláme dobře. Víte, jaká to jsou?

TEXT: Petr Bogner FOTO: Archiv redakce časopisu UNIE

postižené i s šekem na 10 000 Kč si z rukou ministra Karla Březiny převzala za celý kolektiv tehdejší šéfredaktorka Petra Stroffová.

Ovšem o čtyři roky později, tedy v roce 2005, už redakce UNIE získala hned první cenu. Soutěž uspořádal opět VVZPO a ceny byly předá vány v Lichtenštejnském pa láci na Kampě u příležitosti slavnostního večera k Meziná rodnímu dni zdravotně postiže ných osob. Vítěznou cenu jsme si

Při udílení cen VVOZP v roce 2001. Zleva Petr Pánek, Petra Ostatková (nyní Stroffová) a Lucie Sedláčková Půlpánová

tvrdě postavil proti takové diskriminaci a zákon byl nako nec změněn. Stál ale i u zrodu mnohem důležitějších legisla tivních opatření. Pro příklad je možné uvést vyhlášku, díky které mohou sluchově postižení získat příspěvek na televizi s dekodérem na teletext, mobil a v některých případech i na počítač. Prosadil i povinné titulkování televizních pořadů ve veřejnoprávní televizi a později jeho značné rozšíření. Za svůj největší úspěch a dar sluchově postiženým ovšem považoval zákon č. 155 z roku 1998, o znakové řeči, který upravuje po užívání komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob jako jejich dorozumívacích prostředků a dává jim právo svobodně si zvolit ten, který odpovídá jejich potřebám.

Celý rozhovor se ovšem neomezuje pouze na výčet zásluh pana Hrubého, ale zmiňuje také jeho osobní, rodinný život a zajímavé zážitky z mládí. Rozebírá například jeho pracovní cesty po celém světě ještě za dob komunistického režimu, na které jezdil i přesto, že nebyl ve straně, resp. z ní po dvou letech vystoupil. Pan Hrubý hovoří i o své dceři Ireně, která je také neslyšící. Vysvětluje, proč on sám, ačkoli jazykově nadaný a zdatný, znakový jazyk neovládá a jak se s dcerou a jejím též neslyšícím přítelem dorozumívají.

Život a dílo pana Hrubého jsou nesmírně inspirativní a potvrzují, že jeden člověk doká že ve svém snažení ovlivnit spousty životů, a to pozitivně. Po přečtení tohoto článku možná i vás samotné napadne, že by si pan Hrubý sám zasloužil nějaké ocenění. I když in memoriam, protože již bohužel není mezi námi.

V roce 2007, 7. prosince, tedy na Mezinárod ní den osob se zdravotním postižením, předával VVZPO opět svá ocenění a v kategorii publicis tických prací zaměřených na problematiku osob se zdravotním postižením získala UNIE znovu krásné druhé místo. Tentokrát za článek naší stálé dopisovatelky (a tohoto času proděkanky FF UK) Andrey Hudákové s názvem Inspirace pro školní weby. Autorka v něm srovnává webo vé stránky škol pro neslyšící žáky a studenty a hodnotí rozsah a relevantnost poskytovaných informací. Ve své analýze se ovšem nesoustředí pouze na hodnocení stránek, ale nabízí i řešení a zprostředkovává návrhy na rozšíření informačních toků tak, aby byly co nejužitečnější z pohledu rodičů, studentů i žáků. Článek je proto velice přínosný nejen pro samotné uživatele, ale i pro provozovatele škol a jejich webové správce. Mohou z něj totiž čerpat nápady, které jsou pro specifickou skupinu sluchově postižených nesmírně důležité a užitečné, ale hlavně i realizovatelné, což autorka dokládá na některých příkladech webových stránek ze zahraničí. Článek vyšel v časopise UNIE v roce 2007, a když se do něj začteme dnes, zjistíme, že mnoho nabízených nápadů a řešení Andrey Hudákové bylo nakonec do školních webů implementováno. To jen dokládá, jak ob rovský přínos a dopad na celou společnost tento článek měl a že si toto ocenění bezesporu zaslouží.

Cenu Výboru si paní Hudáková převzala z rukou tehdej ší ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny paní Džamily Stehlíkové.

Věřím, že jsem vás navnadil, abyste si tyto články v našem archivu vyhledali a přečetli, a že i v našich budoucích číslech najdete stejně zajímavé čtení a zachováte nám svoji přízeň.

Přeji vám krásný den.

Předávání

ceny VVOZP v roce 2007 - Andrea Hudáková (vpravo) přebírá cenu za svůj článek v ča sopise UNIE.

Budoucnost časopisu UNIE

Právě jste se v tomto speciálním výročním vydání dočetli něco málo o historii časopisu UNIE, který od svého vzniku prošel několikrát proměnou, ale i nucenou pauzou ve vydávání. Svůj rukopis v něm zanechalo více jak 40 lidí. S některými z nich jste se mohli prostřednictvím rozhovorů uveřejněných v tomto čísle seznámit.

Třicet let považujeme za krásný věk – dospělý a plný sil. Právě proto se budeme snažit časopis ještě více rozvinout, zatrak tivnit, přinášet zajímavé články, rozhovory, reportáže a další informace ze světa Neslyšících.

Vždy pro nás bude prioritou připravit každé vydání tak, aby se vám dobře četlo. Postupně chceme také přidávat další články přelo žené do znakového jazyka, i když budeme samozřej mě moc rádi, když si článek přečtete.

Naším cílem je, abyste se pro střednictvím časopisu UNIE dostá vali k zajímavým a inspirujícím zprávám a informacím ze světa Neslyšících.

V průběhu roku a teď v tomto článku vás seznámíme s ně kterými novými rubrikami, kterými bychom chtěli pro vás, čtenáře, obsah časopisu ozvláštnit, a zároveň doufáme, že se časopis tímto dostane k širšímu okruhu čtenářů.

Nová zahraniční rubrika a další novinky Proto jsme naši redakci posílili o nového redaktora Petra Bognera , který se bude starat o novou zahraniční rubriku, v níž si budete moci přečíst články o komunitě Neslyšících z různých koutů světa.

Sportovní rubrika

O sportovní rubriku se nově postará šéfredaktor časopisu Hon za Semerád , který je sám aktivním sportovcem a zkusíme

ji také rozšířit o zprávy a zají mavé informace ze světa sportu. Připravujeme i další novinky, například upoutávky na další vydání, do budoucna také chceme, abyste se vy stali sou částí časopisu –posílali nám své po střehy, tipy na zajímavá té mata a lidi, psali nám své příběhy anebo třeba zasílali fotky, které další čtenáře pobaví a potěší.

Kulturní rubrika

Tuto rubriku bude mít nadále na starost Ivana Hay Tetauerová , která vám představí zajímavosti ze světa kultury Neslyšících, ať už to budou Mlu vící ruce, Festival neslyšících žen či Festival neslyšících mužů a mnoho dalších. Dále se od Ivy dozvíte také něco o výtvarném umění, protože tato oblast je jí velmi blízká a určitě jste už na její výtvarnou tvorbu a umělecké aktivity pro komunitu Neslyšících narazili.

CODA

Od Evy Vavříkové a Kláry Zaoralové se dozvíte zajímavosti ze světa CODA, slyšících lidí, kteří se narodili neslyšícím ro dičům. Postupně vám v UNII představíme CODA organizaci a některé zajímavé CODA osobnosti z Česka. Obě redaktorky vám také v rámci seriálu představí několik neslyšících, kteří se živí zajímavými rukodělnými pracemi.

Honza Semerád:

Přeji si, aby čtenářská základna časopisu rostla

TEXT: Naďa Vávrová

FOTO: Archiv Jana Semeráda

Honza nastoupil do redakce časopisu UNIE v srpnu 2022 na pozici šéfredaktora. Zajímalo nás, kdo nebo co ho do redakce zavedlo, jak svoji novou pracovní pozici vnímá a také to, zda pro časopis chystá nějaké novinky.

Honzo, v časopisu UNIE působíš jako nový šéfre daktor od srpna 2022. Je pro tebe tato tvá nová pozice výzvou?

Vnímám to jako velkou výzvu z několika důvodů, je to pozice s velkou zodpovědností vůči společnosti a komunitě Neslyšících, protože kvalitních časopisů ze světa Neslyšících není zase tolik, abychom si dovolili mít špatný časopis se špatnou kvalitou člán ků. Neslyšící si zaslouží mít co nejvíce kvalitního obsahu. Proto doufám, že se nám to společně s redakcí bude dařit a Neslyšící budou s obsahem časopisu spokojení, budou nás co nejvíce číst, doporučovat ostatním a o našem časopise bude co nejvíc slyšet. Výzva to je také z toho důvodu, že se tým redaktorů společně s mým příchodem hodně proměnil a zároveň se naši redaktoři nachází po celé republice a nebude úplně jednoduché to vždy zkoordinovat ke spokojenosti všech. Ale budeme se snažit co nejvíc, aby nám to klapalo a časopis stál opravdu za to ☺

Prozraď nám, co jsi studoval, jaké jsou tvé pracovní zkušenosti?

Moc pracovních zkušeností nemám, abych se přiznal, ale už dlouho vedu skautský oddíl neslyšících Potkani a myslím, že vedení oddílu mi dalo spoustu zkušeností a znalostí, které se velmi hodí v pracovním prostředí a dají se dobře zužitkovat, zvlášť tady v UNII na pozici šéfredaktora. Pokud bych měl vypíchnout nějaké zajímavé pracovní zkušenosti, tak to bude práce instruktora v Lanovém centru Proud v Olomouci, při čemž i v Praze takové centrum je a chci v něm pracovat i tady. Pak jsem jednu dobu pracoval jako závozník čokolády pro jednu čokoládovnu v Olomouci, čokolády měli opravdu výborné, až se divím, že jsem z toho nepřibral ☺. Pak také pracuji jako Wolt kurýr a rozvážím jídlo, na téhle práci je výhodná velká

flexibilita, protože člověk může rozvážet jídlo z restaurací, kdy chce a hodí se mu to.

Co tě zavedlo do časopisu UNIE? Byla to víceméně náhoda, po konci školy jsem měl v plánu vrátit se zpátky do Prahy a pomalu jsem přemýšlel o tom, co bych v Praze dělal, dlouhodobou vizi mám pořád takovou, že bych chtěl být učitelem, což se mi snad podaří. Každopádně se ke mně ale nabídka, jestli bych to nechtěl zkusit, dostala od mojí kamarádky Andulky Pangrácové, bývalé vedoucí ze skaut ského oddílu, která pracuje tady v ČUN ve Weblíčku. Říkal jsem si, že mám zkušenosti s řízením týmu, s rozdělováním úkolů a obecně věcmi, které tohle všechno obnáší, a taky jsem si řekl, že by to mohla být i dobrá příležitost pro to, zapadnout zpátky do komunity Neslyšících tady v Praze. Zároveň to bylo i ideální načasování vzhledem k mému stěhování, takže jsem mohl v Praze hned nastoupit. Rád čtu a občas i něco napíšu, a tak si myslím, že můžu časopisu hodně dát a vylepšit ho ☺. Víme o tobě, že jsi skautský vedoucí. Kdybys měl stručně říct, co ti práce s dětmi dává, co by to bylo? No, myslím, že kdybych se měl rozepsat, tak by tahle otázka vydala na celý rozhovor, ale mám být stručný, takže se budu krotit ☺

Práce s dětmi toho člověku dává neskutečně moc, radost, když vidí, že děti mají radost z připraveného programu, motivaci do budoucna, potěšení z toho, když děti rostou, dospívají, zrají a samy se začínají hlásit o pomoc vedoucím, samy jsou inicia tivní a snaží se zlepšit oddíl, program, starají se o mladší členy, pečují o ně tak, jako jsme my pečovali tenkrát o ně samotné. Toto člověka v životě dokáže velmi posunout a pomůže mu to

uvědomit si, jaké maličkosti jsou v životě důležité a stojí za to se pro ně snažit, i když to někdy skřípe, nastanou problémy, neshody, ale vše se vždycky podaří vyřešit. Člověk se s dětmi naučí také hodně velké trpělivosti a odhodlání. Během letoš ního tábora jsme my vedoucí byli svědky toho, jak se starší děti začaly samy starat o mladší členy, jak se jim věnovaly, pomáhaly jim, a už jen toto nám dává skvělou motivaci k tomu, abychom se jim věnovali nadále.

Jsem také rád za dobrou partu nás vedoucích, protože bez toho by oddíl tak dobře nefungoval a nerozrůstal se. Teď jsme opět nabírali nové členy, tak doufám, že jich s námi zůstane co nejvíc ☺.

Jsi také sportovec, věnuješ se orientačnímu běhu. V kolika letech jsi začal? Jaké jsou tvé největší úspěchy?

Sportu se věnuji už od malička, vyzkoušel jsem hodně sportů od lyžování přes cyklistiku až po karate, ale nakonec jsem za kotvil u orientačního běhu, se kterým jsem začal před 8 lety. K němu jsem se dostal zase celkem náhodou, ale jakmile do mě zasekl svůj pomyslný háček, už mě nepustil. Celé to nakonec dopadlo tak, že jsem se letos v květnu zúčastnil letní deaflym piády v Brazílii v krásném městě Caxias do Sul, což je obecně asi můj největší úspěch. Když budu víc konkrétní, tak si nejvíc cením 8. místa z klasiky v Brazílii a hned vedle toho řadím

2. místo v lesních štafetách na MS 2019, díky nimž jsme se do Brazílie kvalifikovali. A hned za to řadím obě medaile z Brazílie z lesních a sprintových štafet ☺.

Máš ještě další koníčky? Co nejvíc zaplňuje tvůj volný čas?

Koníčků mám hodně, na první místo, když nepočítám skauting a orientační běh, řadím čtení knížek, protože jsem opravdu vášnivý čtenář všeho možného. A jsem celkem náruživý hráč počítačových her, včetně různých strategií a příběhových her, které zaberou desítky nebo stovky hodin, než se dohrají. Ale tak či onak, naprostou většinu mého volného času spolkne skauting a orientační běh, bez skautu bych se k téhle práci ani nedostal a určitě bych nebyl tam, kde jsem teď. Orientační běh mě samo zřejmě také hodně baví, máme tam skvělou partu lidí a pořád nás to motivuje k tomu, zlepšovat se a snažit se, abychom mohli reprezentovat naši malou českou zemičku.

A co ty a psaní? Budeš také do časopisu přispívat? Samozřejmě budu psát editorialy, ale dočkáte se ode mě i spor tovní rubriky a výsledků ze sportovních akcí ze světa Neslyší cích, jsem vášnivý sportovec, reprezentant a skaut, takže pohyb mi je vlastní. Doufám, že se mi podaří zařadit do časopisu i nějaké perličky a zajímavosti ze světa sportu, o které by bylo škoda přijít. Chtěl bych, aby měli čtenáři možnost nahlédnout

do toho, jací sportovci u nás v Česku sportují, jak žijí, co dělají, protože sportovní magazín ze světa Neslyšících tu nemáme a v poslední době se nám sportovní úspěchy množí – například můžu zmínit rekordní letní deaflympiádu, které jsem se sám účastnil, nebo úspěchy našich beachvolejbalistů a futsalistů, o nichž není slyšet ani zdaleka tolik, jak by si naši reprezen tanti a sportovci zasloužili. Pokud chceme, aby naši sportovci šli příkladem mládeži a dětem, tak o nich musí být také slyšet. Čteš rád? Máš oblíbené autory či tituly knížek? Jaké?

Čtení je jedna z mých nejob líbenějších činností vůbec, čtu už od 6 let a začínal jsem s  Harrym Potterem, s jehož knížkami jsem pak vyrůs tal. V současnosti čtu hodně fantasy, sci-fi, různé horory a thrillery a historické kníž ky. Určitě musím zmínit nestárnoucí klasiku Rychlé šípy a další knížky od Ja roslava Foglara, pokud si čtenáři chtějí přečíst něco v modernějším hávu, tak doporučuji sáhnout po sérii Prašina, která se foglarovkami in spiruje a je psaná v podobném duchu, i když přizpůsobeném moderní době. Vinnetou od Karla Maye je milý návrat do mi nulosti a miluji také Pána prstenů, skvělé knížky píše i Brandon Sanderson a Stephen King. Knížek jsem od dětství přečetl už tisíce, jako malý jsem četl tempem jedna knížka za jeden až dva dny, takže opravdu rychle. Fajn jsou také knihy ze světa Warhammeru a Warcraftu.

Jaké máš s časopisem plány? Chystáš změny, no vinky?

Naši čtenáři si možná v dalších číslech všimnou zahraniční rubriky, máme v plánu navázat spolupráce s dalšími časopisy ze světa Neslyšících v zahraničí, s čímž nám bude pomáhat nový redaktor Petr Bogner, rádi bychom zařadili i nějaké vý měny článků, vzájemné inspirace atd. Pak bych se rád rozepsal i o různých sportovních aktivitách a akcích a chtěl bych zkusit motivovat neslyšící ke sportu a pohybu obecně. Rád bych také občas zařadil nějaké menší vhledy do činnosti našeho skautské ho oddílu, přece jen žádný další takový oddíl v republice není a myslím, že neslyšící děti toho u nás zažijí opravdu spoustu ☺ Co bys popřál časopisu UNIE?

Přál bych časopisu, aby jeho čtenářská základna rostla, aby měl v sobě co nejvíc kvalitního a hlavně pro Neslyšící přitažlivého obsahu. Přeji časopisu také mnoho kvalitních redaktorů a jejich skvělých nápadů ☺. Ze současného týmu redakce mám dobrý pocit a dává mi to velkou naději, že se nám podaří časopis společně zlepšit.

Na startu štafety v Brazílii

Noční výlet na Lysou horu

Tým orientačních běžců v Brazílii

Co najdete v příštím čísle: Mluvící ruce

Komunitní centrum MOJA

Komunitní Centrum MoJa sídlí v Havlíčkově ulici 4 na Praze 1 a snaží se poskytovat prostory pro konání různých aktivit pro osoby se slucho vým postižením a osoby se sluchovým postižením a kombinovanou va dou. V komunitním centru jsou všichni vítáni, jak slyšící, tak Neslyšící. KC MoJa se ale potýká s nižším zájmem o svoji činnost a pro to by rádi zjistili, o jaké aktivity je ze strany čtenářů a členů komu nity Neslyšících zájem. Pomozte jim vyplněním tohoto dotazníku: https://forms.gle/TjCGfz2vq4KScSsD6. Dotazník si také můžete ote vřít pomocí QR kódu níže, je též přetlumočený do znakového jazyka.