JAK NÁŠ ČASOPIS VZNIKL?

U zrodu časopisu

Mgr. VĚRA STRNADOVÁ (69) od dětství neslyší. Už skoro 50 let ve svém volném čase pomáhá komunitě neslyšících, věnuje se odbourávání bariér v dopravě, v budovách, ve zdravotnictví, v komunikaci a v posledních 20 letech i v přístupu k televizním pořadům. Šíří osvětu na konferencích, je autorkou 13 knih. Usiluje i o změny zákonů a za svou práci získala řadu ocenění. Před 30 lety pomáhala zakládat Českou unii neslyšících a časopis UNIE, proto jsem ji požádala, aby se s námi o své vzpomínky podělila.

TEXT: Kamila Spěváková / FOTO: Archiv Věry Strnadové a Martina Nováka, Jaroslav Klein

Byla jsi u zrodu časopisu UNIE. Jak k tomu došlo?

Časopis UNIE byl nápad prvního prezidenta České unie neslyšících Vladimíra Buberleho. Ten mne znal z různých akcí z dřívější doby a také jsem mu pomáhala zakládat Českou unii neslyšících, kde jsem s ním později pracovala. Takže mne přizval i k realizaci tohoto projektu a klaplo to. Pan Buberle také zajistil finance od ministerstev kultury a zdravotnictví.

Kde byla umístěna redakce?

Redakce byla v objektu bývalých jeslí a mateřské školky v Liberci, na který město vypsalo soutěž na nové uplatnění. Na podnět pana Buberleho jsem napsala projekt na tiskárnu, která měla být chráněnou dílnou pro liberecké neslyšící pracovníky. Projekt byl přijat a zajistil několika neslyšícím lidem práci.

Jaké byly začátky časopisu UNIE?

Naše úplně první redakce byla netradiční. V liberecké redakci jsem to pomáhala rozjet, ale byla jsem přitom stále ještě zaměstnaná na pražském ústředí České unie neslyšících. V liberecké redakci jsme na to byly s Věrou Korbelovou dvě. Nejdříve vyšlo úvodní, nulté číslo, které jsme dělali společně s panem Buberlem. Obsah prvního dvojčísla jsme už dělaly s Věrou Korbelovou s texty vlastními i od přispěvatelů, kteří nám je posílali poštou nebo faxem.

Jaká technika byla v redakci k dispozici?

Měly jsme pouze starý mechanický psací stroj, na kterém jsme s Věrkou Korbelovou psaly články, ale také jsme na něm přepisovaly ručně psané příspěvky. Vzpomínám si, že jsem kromě psaní článků také překládala z angličtiny a opravovala jsem češtinu neslyšícím přispěvatelům, protože někteří z nich nedovedli dobře psát česky. Technickou stránku měla na starost Mgr. Milena Králová jako odpovědná redaktorka, ale redakční schůzky jsme neměly. Přibližně za rok se redakce přesunula do Prahy. Grafické zpracování a elektronickou sazbu zajišťovali v Praze Roman Pavelka s Viktorem Tichým a dalšími kolegy. Tisklo se to pak v Liberci. Lidé v tiskárně vytištěné listy kompletovali a secvakávali je kancelářskou sešívačkou. Když se redakce přesunula do Prahy, tak jsem pokračovala opět ve své práci pro ústředí České unie neslyšících. Šlo o tvůrčí koncepční práci, která mě bavila.

A přitom jsi tehdy ještě začala studovat na univerzitě. Jak ses k tomu dostala?

Inu, šla jsem tenkrát domluvit spolupráci České unie neslyšících s libereckou Technickou univerzitou. Během jednání mi přítomná psycholožka PhDr. Marie Wiedenová navrhla, abych se přihlásila ke studiu. A já se po dlouhém váhání nakonec nechala doslova přemluvit.

39letá Věra Strnadová. Foto z roku 1992, kdy časopis UNIE vznikl.

Proč jsi váhala?

Tehdy ještě nebylo možné získat při studiu na vysoké škole potřebnou komunikační podporu v podobě tlumočení nebo přepisu, jak je to běžné dnes. A sluchadlo mi nepomáhá, takže je nenosím. Účastnit výuky jsem se ale musela, osobní účast byla povinná, i když jsem přednášejícím nerozuměla. Ve skutečnosti jsem se učila jen sama doma z knížek. Naštěstí jsem měla za celé studium jen samé výborné známky, stejně jako později na Masarykově univerzitě, a po ukončení studia jsem přijala nabídku, abych na Technické univerzitě učila. V České unii neslyšících jsem tedy dala výpověď a začala jsem pracovat v akademické sféře. Učila jsem na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci, na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze a na univerzitě v Hradci Králové.

Tvoje práce i psaní tedy šly jiným směrem…

Psala jsem několik let pravidelně články i do dalšího časopisu, do Gongu, a kromě nich i několik publikací. Zatím je jich třináct. Kdybych měla více času, ráda bych psala ještě další knihy. Chuť a inspirace mi nechybí, jenom ten čas…

V jednom čísle z roku 1993 ses zmínila, že by bylo potřeba, aby v českém Parlamentu nebo Senátu byl i neslyšící člověk, který by hájil zájmy „své“ skupiny…

Lidé, kteří nemají a neznají naše problémy a jsou ve vládě, pro nás sami od sebe nic neudělají. A pokud ano a nekonzultují to předem s námi, tak nám mohou prokázat medvědí službu, a dokonce nám i nechtěně ublížit. Takže se o sebe musíme starat sami. Čili nestačí o tom jen mluvit a stěžovat si, co nemáme, ale musíme o to sami aktivně usilovat. Napadá mne citát od Marka Twaina: „Nejjistější místo, kde naleznete pomocnou ruku, je na konci vašeho ramene.“

Je to důvod, proč se věnuješ dobrovolnické práci?

Ano, už od mládí. Když jsem později byla prezidentkou Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel, tak jsem tam založila a vedla legislativní komisi. Zaměřila jsem se na odstraňování bariér v různých oblastech, ať už jde o dopravu, stavební úpravy nebo zdravotnictví. Pár věcí se už podařilo posunout, ale je stále co zlepšovat. Nejdéle – a vlastně až dosud – se snažím odbourávat bariéry v přístupu k audiovizuálním službám, abychom měli dostatek kvalitních titulků. Ale změny v mediálních zákonech je velmi složité a nesnadné prosadit, protože televizní lobby je příliš silné a médií se bojí naši úředníci i politici.

Určitě se zájmem sleduješ dnešní UNII. Máš pocit, že záměr začínající redakce byl po 30 letech naplněn?

Byl samozřejmě vysoce překonán. Těžko lze srovnávat dobu před 30 lety s dneškem, kdy už je naše země světu otevřena, máme obrovský zdroj informací a existuje spousta elektronických pomůcek včetně počítačů a internetu. My jsme tehdy na začátku neměli ani obyčejný počítač, ani internet nebo mobil. Jsem moc ráda, že dnes tyto možnosti existují a umožňují šikovným lidem vydávání kvalitního, poučného a zajímavého časopisu. Přeji naší UNII spoustu dalších skvělých úspěchů.

Věrčiny malé proměny

Děkuji za rozhovor.

Obnovení časopisu

Obnovení časopisu proběhlo v roce 2015, kdy MARTIN NOVÁK (45), tehdejší prezident ČUN (později po transformaci ČUN její ředitel) napsal bývalé šéfredaktorce Lence Hejlové o obnově UNIE a navrhl jí, aby se zapojila do vedení časopisu.

Martine, mohl bys prosím čtenářům povyprávět, proč muselo dojít k pozastavení vydávání časopisu UNIE, když ho Ministerstvo zdravotnictví přestalo dotovat? Nemohlo se najít náhradní řešení na jeho záchranu?

Je pravda, že jsem byl u toho, když se rozhodovalo o náhradním řešení pro časopis UNIE. V posledních dvou letech, tedy v roce 2009 a 2010, už byly velké problémy s tím, že postupně klesal počet předplatitelů i lidí, kteří si časopis kupovali po jednotlivých číslech. Náklady, které tak chyběly, někdo musel nést. A protože časopis UNIE musel dodržet to, že 95 % z 500 výtisků musí být prodaných, bylo nutné hledat náhradní řešení. Tím bylo to, že jednotlivé pobočné spolky ČUN musely začít časopis kupovat samy, včetně výtisků, které se neprodaly. A to se samozřejmě časem přestalo pobočným spolkům líbit a začaly protestovat.

Druhá věc bylo to, že dotace od Ministerstva zdravotnictví neustále klesaly. Lépe řečeno, výše dotace byla sice pořád stejná, ale neustále rostla inflace. Takže se musela zvyšovat mzda. To už bylo neúnosné.

Nepřipravovalo se náhodou řešení pro vydávání elektronické verze časopisu?

Řešení pro vydávání elektronického časopisu bylo tehdy v přípravě, i když já popravdě vůbec nevím, jestli někdo nějaké takové řešení opravdu připravoval. Bylo to zadání tehdejšího vedení, ale pokud já vím, nikdo na něm nepracoval, naopak se to nechávalo ležet. Takže potom nebylo vyhnutí a muselo padnout rozhodnutí o tom přestat časopis vydávat.

Nebyla to tehdejší šéfredaktorka Lenka Hejlová, kdo stál u záměru začít časopis vydávat elektronicky?

Ano, právě Lenka Hejlová přišla s tím, že by časopis UNIE měl vycházet v elektronické podobě. Jenomže jedna věc je vize a druhá věc je, jak bych to řekl, realita. Jestli někdo nějaký projekt vymyslel a vše pro něj připravil, já o tom nemám žádné informace. Nepodařilo se mi dohledat žádnou žádost, která by byla v té době na nějaké instituci podána. Rada byla sice informována o tom, že nějaká žádost podána byla, ale jaká? Nic takového jsme nebyli schopni dohledat ani na webu různých organizací, ani jako neschválený projekt, který by neprošel sítem. Na druhou stranu musím dodat, že abychom mohli mít nárok na dotaci MZČR, podmínkou bylo, aby časopis nadále vycházel v tištěné podobě. Takže pokud by se podala žádost na MZČR, aby časopis vycházel v elektronické podobě, tak by byla kvůli této podmínce v podstatě automaticky zamítnuta. Ministerstvo zdravotnictví vždycky výsledky podaných žádostí zveřejňuje, i ty zamítnuté, a kdyby nějaká žádost byla podána, tak bychom o zamítnutí věděli. Říkám to proto, že je velký rozdíl mezi představou a tím, když někdo skutečně udělá pilotní projekt pro takovou vizi. Tehdy se žádný takový pilotní projekt nepodařilo vytvořit a realizovat.

Zkoušeli jste během pětileté pauzy znovu podat žádost o dotaci na obnovu časopisu UNIE?

Samozřejmě, my jsme tu žádost podávali už předtím několikrát. A ze začátku byla ta dotace zamítána. Podmínkou ale bylo, že časopis musíme vydávat i v tištěné podobě. To je jedním z důvodů, proč jsme potom kromě elektronické podoby začali opět vydávat i tištěnou verzi UNIE.

Věděl jsi, že jsem odcházela z UNIE v roce 1997 a ty jsi se tam objevil v roce 1998?

To jsem nevěděl, já jsem tě v té době ani neznal. Tehdy jsem v časopise UNIE začal pracovat jako dopisovatel. Takže jsme se asi míjeli.

Začínal jsi jako student kurzu znakového jazyka?

Já už jsem se tehdy účastnil různých akcí organizovaných tehdejší Českou unií neslyšících, oblastní organizací Praha. A ano, navštěvoval jsem i kurzy znakového jazyka.

Já jsem si zjistila, že jsi se zúčastnil jedné soutěže, která se jmenovala Okamžiky ticha. Jsi tam na jedné fotce. A teď se tě zeptám: víš, kdo ten článek psal?

Nevím, ale tipnu si, že to pravděpodobně psal Petr Pánek nebo František Maxa (byl to Petr Pánek, pozn. redakce).

V roce 1998 byl přijat zákon o znakové řeči. Už jsi v té době věděl, jestli se ten zákon bude měnit, pohyboval ses kolem všeho toho dění?

Já se přiznám, že jsem se v té době otázkou nějakého zákona nezabýval. Ale je pravda, že mojí spolužačkou na střední škole byla paní Irena Hrubá. A právě její otec nás neustále přesvědčoval, abychom ten zákon v parlamentu podpořili atd. Musím přiznat, že tenkrát jsem o znakovém jazyce nevěděl tolik věcí, když to porovnám s tím, kolik toho vím dnes.

Podařilo se mi zjistit, že jsi byl dopisovatelem časopisu UNIE. Které články jsi psal a na co ses zaměřoval?

Když tak zavzpomínám, především jsem psal články o zahraničí. Věděl jsem, že hodně čtenářů neví nic o mezinárodních organizacích. Hodně často jsem se účastnil kempů, které byly organizovány pro nedoslýchavé, a později i kempů pro neslyšící. Tak jsem se snažil sdílet informace, protože si myslím, že to bylo něco, co lidi poměrně hodně zajímalo. Ale samozřejmě nejvíc zajímavé v časopise vždycky bývají rozhovory s některými osobnostmi.

Všichni tě známe jako experta přes počítače. Podařilo se ti za těch 30 let vypozorovat, jak se technika proměnila a vyvinula?

Mohl jsem sledovat, jak se technika vyvíjela od tehdejších dob až do dneška. Je pravdou, že tenkrát se používala zejména klasická pošta – někdo napsal nějaké povídání a poslal to poštou a redaktor potom zvážil, zda to zveřejní, nebo ne. Ještě dříve než fungovaly nějaké počítače nebo tiskárny, všechno se psalo na psacích strojích přes kopírák. Největším pomocníkem v té době byl hlavně fax. Dopisovatel či redaktor vždycky na pobočkách nebo doma něco napsal a poslal to faxem. Šéfredaktor potom vždy vše dal dohromady a odnesl do tiskárny, kde proběhlo veškeré rozvržení a tisk. Byli jsme závislí na té druhé straně, která na to měla techniku.

No a dneska už to děláme všechno sami – celý časopis tiskneme sami a sami zařizujeme i jeho distribuci. Je to velký rozdíl a je to jednodušší.

Co se vám, co se týče digitalizace časopisu UNIE a všeho digitálního a elektronického kolem, povedlo?

Já jsem rád, že má časopis dvojí podobu, tzn. tištěnou a elektronickou. Dále jsem rád, že v něm můžeme zveřejňovat QR kódy, které odkazují na vybrané zajímavé články ne přeložené, ale převyprávěné ve znakovém jazyce. Díky tomu máme v časopisu zařazené všechny formy komunikace, které člověk potřebuje. Vnímám časopis i jako vhodný výukový materiál.

Děkuji za rozhovor.