ÚSPĚCHY ČASOPISU

Úspěchy časopisu v průřezu let

Dnes máte před sebou výjimečné vydání. Výroční! Je tomu totiž už 30 let, co první výtisk našeho časopisu spatřil světlo světa. A ano, byla to dlouhá a leckdy i trnitá cesta, ale stále jsme tu s vámi. Bohatší o spoustu zkušeností a znalostí. Je to, jako když dospívá člověk. První nesmělé pokusy postavit se na nohy nakonec nahradí jistý a dlouhý krok. O tom, zda jdeme správným směrem, zda je náš časopis zajímavý a přínosný, rozhodujete vy, naši čtenáři. Nesmírně si ovšem vážíme i všech ostatních ocenění, která jsme za dobu svého působení obdrželi. I ta nás totiž ujišťují o tom, že svou práci děláme dobře. Víte, jaká to jsou?

TEXT: Petr Bogner FOTO: Archiv redakce časopisu UNIE V roce 2001 se v VIII. ročníku soutěže VVZPO (Vládní výbor pro osoby zdravotně postižené) o cenu za nejlepší publicistická díla s tématem zdravotního postižení ucházelo 67 soutěžících. Mezi nimi byl i tým redaktorů UNIE (Petra Stroffová, Lucie Půlpánová a Petr Pánek), který se nakonec mohl pyšnit krásnou druhou cenou. Ta jim byla udělena za dlouhodobý seriál tištěných prací popularizující problematiku Neslyšících s tématem „Neslyšící jako jazyková a kulturní menšina“ – tématem, které bylo nesmírně důležité a nakonec mělo i velký dopad nejen na komunitu Neslyšících, ale i na širokou veřejnost a zákonodárce. Dříve byl totiž neslyšící považován za člověka se zdravotním nedostatkem a násilím nucen k integraci do společnosti, a to bez ohledu na jeho potřeby a možnosti. Znakový jazyk jako jediný a základní nástroj komunikace neslyšících nejen že nebyl vyučován, ale byl dokonce i popírán a jeho výuka se striktně nedoporučovala. Důvodem pro takové názory byla mylná představa, že takto se neslyšící lépe a rychleji začlení do normální společnosti.

Neslyšící však nemá být vnímán jako člověk s nějakou vadou sluchu, a tím pádem i řeči, ale jako cizinec, pro kterého je čeština druhým jazykem. A přesně tak je nutné k této komunitě přistupovat. Jen tak je možné zaručit zdravý vývoj jedince a jeho plnohodnotné začlenění do celé společnosti. Ocenění předsedy vlády ČR a Vládního výboru pro osoby zdravotně postižené i s šekem na 10 000 Kč si z rukou ministra Karla Březiny převzala za celý kolektiv tehdejší šéfredaktorka Petra Stroffová.

Ovšem o čtyři roky později, tedy v roce 2005, už redakce UNIE získala hned první cenu. Soutěž uspořádal opět VVZPO a ceny byly předávány v Lichtenštejnském paláci na Kampě u příležitosti slavnostního večera k Mezinárodnímu dni zdravotně postižených osob. Vítěznou cenu jsme si

Při udílení cen VVOZP v roce 2001. Zleva Petr Pánek, Petra Ostatková (nyní Stroffová) a Lucie Sedláčková Půlpánová

odnesli za rozhovor našeho redaktora Petra Pánka s „ombudsmanem neslyšících“ doc. Ing. Jaroslavem Hrubým, CSc.

Pan Hrubý byl nesmírně inspirativní a vzdělaný člověk, který se velkou měrou zasloužil o změnu způsobu vnímání sluchově postižených většinovou společností. Založil vůbec první organizaci pro sluchově postižené nezávislou na tehdejším Svazu invalidů – FRPSP (Federace rodičů a přátel sluchově postižených). Tato organizace se nakonec stala jednou z pěti zakládajících členů FEPEDA (Evropská federace rodičů sluchově postižených dětí), což je nestátní organizace, která reprezentuje a hájí práva neslyšících a nedoslýchavých dětí, mladých lidí i jejich rodin na evropské úrovni. Za cíl si klade vytvořit takové prostředí, které umožní plné začlenění neslyšících do evropské společnosti bez diskriminace a s rovnými příležitostmi pro všechny.

Také stál u zrodu samotného VVZPO a nakonec se stal i jeho výkonným místopředsedou. Tento výbor se nesmazatelnou stopou zapsal do našeho zákonodárství, neboť si vymohl výsadu možnosti připomínkovat všechny zákony ještě před jejich přijetím. Za dobu funkčního období pana Hrubého připomínkoval výbor téměř půltisícovku zákonů a přispěl tak ohromnou měrou k pozitivním změnám v životě osob s postižením. Z perliček ze své práce uváděl jako příklad zákon o držení střelných zbraní, který původně ani nechtěl pročítat, neboť předpokládal, že se sluchově postižených ani týkat nebude. Ovšem týkal se. V jedné části se uvádělo, že sluchově postižení nemohou vlastnit zbrojní průkaz. Pan Hrubý se tvrdě postavil proti takové diskriminaci a zákon byl nakonec změněn. Stál ale i u zrodu mnohem důležitějších legislativních opatření. Pro příklad je možné uvést vyhlášku, díky které mohou sluchově postižení získat příspěvek na televizi s dekodérem na teletext, mobil a v některých případech i na počítač. Prosadil i povinné titulkování televizních pořadů ve veřejnoprávní televizi a později jeho značné rozšíření. Za svůj největší úspěch a dar sluchově postiženým ovšem považoval zákon č. 155 z roku 1998, o znakové řeči, který upravuje používání komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob jako jejich dorozumívacích prostředků a dává jim právo svobodně si zvolit ten, který odpovídá jejich potřebám.

Celý rozhovor se ovšem neomezuje pouze na výčet zásluh pana Hrubého, ale zmiňuje také jeho osobní, rodinný život a zajímavé zážitky z mládí. Rozebírá například jeho pracovní cesty po celém světě ještě za dob komunistického režimu, na které jezdil i přesto, že nebyl ve straně, resp. z ní po dvou letech vystoupil. Pan Hrubý hovoří i o své dceři Ireně, která je také neslyšící. Vysvětluje, proč on sám, ačkoli jazykově nadaný a zdatný, znakový jazyk neovládá a jak se s dcerou a jejím též neslyšícím přítelem dorozumívají. Život a dílo pana Hrubého jsou nesmírně inspirativní a potvrzují, že jeden člověk dokáže ve svém snažení ovlivnit spousty životů, a to pozitivně. Po přečtení tohoto článku možná i vás samotné napadne, že by si pan Hrubý sám zasloužil nějaké ocenění. I když in memoriam, protože již bohužel není mezi námi. V roce 2007, 7. prosince, tedy na Mezinárodní den osob se zdravotním postižením, předával VVZPO opět svá ocenění a v kategorii publicistických prací zaměřených na problematiku osob se zdravotním postižením získala UNIE znovu krásné druhé místo. Tentokrát za článek naší stálé dopisovatelky (a tohoto času proděkanky FF UK) Andrey Hudákové s názvem Inspirace pro školní weby. Autorka v něm srovnává webové stránky škol pro neslyšící žáky a studenty a hodnotí rozsah a relevantnost poskytovaných informací. Ve své analýze se ovšem nesoustředí pouze na hodnocení stránek, ale nabízí i řešení a zprostředkovává návrhy na rozšíření informačních toků tak, aby byly co nejužitečnější z pohledu rodičů, studentů i žáků. Článek je proto velice přínosný nejen pro samotné uživatele, ale i pro provozovatele škol a jejich webové správce. Mohou z něj totiž čerpat nápady, které jsou pro specifickou skupinu sluchově postižených nesmírně důležité a užitečné, ale hlavně i realizovatelné, což autorka dokládá na některých příkladech webových stránek ze zahraničí. Článek vyšel v časopise UNIE v roce 2007, a když se do něj začteme dnes, zjistíme, že mnoho nabízených nápadů a řešení Andrey Hudákové bylo nakonec do školních webů implementováno. To jen dokládá, jak obrovský přínos a dopad na celou společnost tento článek měl a že si toto ocenění bezesporu zaslouží.

Cenu Výboru si paní Hudáková převzala z rukou tehdejší ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny paní Džamily Stehlíkové.

Věřím, že jsem vás navnadil, abyste si tyto články v našem archivu vyhledali a přečetli, a že i v našich budoucích číslech najdete stejně zajímavé čtení a zachováte nám svoji přízeň.

Přeji vám krásný den.

Předávání ceny VVOZP v roce 2007 - Andrea Hudáková (vpravo) přebírá cenu za svůj článek v časopise UNIE.