VZPOMÍNÁNÍ ŠÉFREDAKTORŮ

Bývalí šéfredaktoři časopisu UNIE vzpomínají

Od založení časopisu UNIE prošlo redakcí mnoho šéfredaktorů, redaktorů a dopisovatelů. Za 30 let jsme se dostali na desítky osob. Protože nyní chceme společně zavzpomínat na vše, co jsme v časopise zažili, poslali jsme našim bývalým kolegům pár otázek.

JIŘÍ DOHNAL

(1993–1994)

ROMANA MÁZEROVÁ

(1995–1997)

LUCIE KŘESŤANOVÁ

(1997–2000)

PETRA STROFFOVÁ (ROZ. OSTATKOVÁ)

(2001 a 2006)

PETR PÁNEK

(2002, 2007–2008)

LUCIE KASTNEROVÁ

(2003–2004)

IVANA HAY (ROZ. TETAUEROVÁ)

(2005–2006)

LENKA HEJLOVÁ

(2009–2010, 2016)

LUCIE SEDLÁČKOVÁ PŮLPÁNOVÁ

(2017–2018)

LUCIE WAGNER

(2019–2020)

TOMÁŠ BACOVSKÝ

(2021–2022)

Bohužel se nám nepodařilo dohledat a zkontaktovat všechny bývalé pracovníky časopisu UNIE, ale přesto doufáme, že vás odpovědi bývalých tvůrců našeho časopisu, které se nám podařilo zastihnout, zaujmou a dozvíte se něco z naší historie. O úplných začátcích našeho časopisu a jeho vedení se dočtete více i v článku Jak šel čas s časopisem Unie na str. 21.

1. Jak jste se dostali k práci šéfredaktora/šéfredaktorky časopisu UNIE?

JIŘÍ DOHNAL: K práci šéfredaktora jsem se dostal přes bývalé spolužáky z Gymnázia pro sluchově postiženou mládež v Ječné v Praze, kteří vytvářeli nový redakční tým na popud tehdejšího předsedy ČUN pana Buberleho.

ROMANA MÁZEROVÁ: Navštěvovala jsem v České unii neslyšících kurzy znakového jazyka u pana Václava Ptáčka. Pracovala jsem v té době jako novinářka na volné noze, vrátila jsem se z ročního pobytu ve Finsku, kde jsem viděla představení neslyšícího tanečníka Juha Saarinena. Vidět znakový jazyk na jevišti byl tak silný zážitek, že jsem se o neslyšící a znakový jazyk začala zajímat více. Na jedné z hodin znakového jazyka přišla řeč na to, že Česká unie neslyšících vydává časopis UNIE a hledá redaktory. Začala jsem do časopisu přispívat a v roce 1996 jsem nastoupila na místo šéfredaktorky.

LUCIE KŘESŤANOVÁ: Chodila jsem do kurzů českého znakového jazyka, které Česká unie neslyšících nabízela v kancelářích v Havlíčkově ulici v Praze. Tehdy jsem mířila po vysoké škole do školství a říkala jsem si, že se mi bude znalost znakového jazyka hodit. Mojí první lektorkou byla paní Ladislava Buberlová. Končila jsem mateřskou dovolenou a redakce časopisu UNIE hledala šéfredaktorku. Měla jsem redakční zkušenosti ze studentských časopisů a byla jsem psavec i fotograf v jednom, tak jsem se přihlásila. Tehdejší prezident Vladimír Buberle mě přijal. Nastoupila jsem v roce 1997 a setrvala v redakci 4 roky. Vladimír byl můj úplně první šéf a moc ráda na něj vzpomínám, stejně jako na ostatní kolegy – Romanu Mázerovou, Petra Pánka a Petru Stroffovou. Ta převzala štafetu po mně, když jsem odcházela do redakce Gongu, protože nakonec jsem u redakční práce zůstala.

PETRA STROFFOVÁ (DŘÍVE OSTATKOVÁ): Bývalá šéfredaktorka Lucie Křesťanová mi před svým odchodem do redakce Gongu nabídla své místo, předtím jsem u ní pracovala 2 roky jako redaktorka.

PETR PÁNEK: V roce 1997 mi Vláďa Buberle nabídl, abych k němu do České unie neslyšících nastoupil jako sekretář. O pár měsíců později jsem začal pracovat také jako redaktor a po pěti letech jako šéfredaktor. LUCIE KASTNEROVÁ: Napřed jsem pracovala jako redaktorka, šéfoval tehdy Petr Pánek a ten mi pak také tu práci nabídl, když odcházel.

IVANA HAY (DŘÍVE TETAUEROVÁ): Štafetu šéfredaktorky jsem převzala po své spolužačce z brněnské pedagogické fakulty Lucii Kastnerové, která z redakce odešla za prací ve školství. Již předtím jsem v UNII pracovala jako redaktorka, takže přesun na pozici šéfredaktorky byl pro mne plynulý. Redakční práce mne vždy bavila a naplňovala. V té době jsem také studovala obor Čeština v komunikaci neslyšících, a práce v UNII byla pro mne jakousi pomyslnou třešničkou na dortu, díky níž jsem mohla uplatnit to, co mne baví – pohybovat se ve společnosti a psát o zajímavostech a novinkách v komunitě a kultuře nejen českých Neslyšících. Protože jsem pak odjela do zahraničí, vrátila jsem se do pozice redaktorky, která byla pro mne flexibilnější.

LENKA HEJLOVÁ: Na pozici šéfredaktora jsem přešla přímo po dvouletém působení na pozici redaktora UNIE.

LUCIE SEDLÁČKOVÁ PŮLPÁNOVÁ: Moje předchůdkyně Lenka Hejlová hledala svého nástupce a práci mi nabídla. Byla jsem právě na mateřské dovolené a možnost této flexibilní práce mne zaujala – mohla jsem pracovat na dálku a do redakce dojíždět jen jednou týdně. A také jsem se po dlouhé pauze potřebovala vrátit do pracovního procesu. Proto jsem tuto nabídku s radostí přijala.

LUCIE WAGNER: Bývalá vedoucí redakce Monika Ťuláková mě kdysi oslovila s nabídkou práce v redakci a to přímo na pozici šéfredaktora. Chvílemi jsem váhala, ale poté převážila zvědavost a chuť naučit se něco nového a nabídku jsem tedy přijala.

TOMÁŠ BACOVSKÝ: Když jsem minulý červen hledal práci, tak mě napadlo napsat o této události na zeď mého profilu na facebooku. Status mi okomentovala Monika Ťuláková, tehdejší vedoucí redakce, s nabídkou vést redaktory časopisu. Následoval pohovor v Dlouhé. Náplň práce mi přišla zajímavá a smysluplná, takže jsme si s Monikou a ředitelem ČUN Martinem Novákem plácli a v srpnu jsem začal pracovat v redakční kanceláři.

2. Co vám tato práce dala do života?

JIŘÍ DOHNAL: Byla to naprosto nová zkušenost, i když na gymnáziu jsme vydávali občasník Synopsis, do kterého přispívali studenti ostatních tříd, ale zde v redakci časopisu UNIE šlo o naprosto nové prostředí nejen s vedením ČUN, ale i s personálem liberecké tiskárny. Seznámení s novým technickým vybavením redakce (PC, tiskárny) bylo pro mě velkým přínosem do života, zkušenosti jsem bohatě využil v domácím prostředí a poté i v nové práci stavbyvedoucího.

ROMANA MÁZEROVÁ: Práce v UNII můj život na několik let nasměrovala do pro mě tenkrát úplně nového, neznámého a tajemného světa. Seznámila jsem se s neuvěřitelně krásnými a zajímavými lidmi, kteří komunikovali znakovým jazykem. Znakový jazyk mi učaroval a fascinoval mě. Postupně jsem se stávala členkou komunity neslyšících lidí, jejich příbuzných, přátel a kolegů. Přijde mi, že v 90. letech, kdy jsem v ČUN pracovala, v Česku nastala doba obrození znakového jazyka. Česká unie neslyšících sdružovala aktivní neslyšící, kteří začali bojovat za svá práva na používání znakového jazyka ve školách, ve veřejném životě, dožadovali se práva na tlumočení na úřadech, v práci atd. Byla pro mě čest a potěšení tento vývoj sledovat a podílet se na něm.

LUCIE KŘESŤANOVÁ: Dala mi přesně to, co má člověku dát první zaměstnání – rozkoukala jsem se a získala cenné profesní zkušenosti. Naučila jsem se respektovat autority, dodržovat termíny. Můj pracovní život byl nastartován a nesmírně mě to obohatilo i po lidské stránce. V ČUN jsem poznala komunitu neslyšících lidí, kteří se scházeli v pražském stacionáři ČUN v Dlouhé ulici. Tehdy nebyl internet ani mobily a neslyšící neměli jednoduchý přístup k informacím ani ke vzájemné komunikaci. Chodili si proto spolu popovídat do klubovny a zvali si tam zajímavé hosty na tlumočené přednášky a besedy. Byli to lidé z generace mých rodičů a prarodičů a patřili k těm, kteří při vzdělávání neměli na růžích ustláno – s ohledem na to, že znakový jazyk nebyl dříve ve školství vůbec zastoupen. Hodně z nich proto mělo problémy se čtením, s porozuměním českému textu. Ale o to větší měli chuť se vzdělávat, když přišel zajímavý host a přednáška byla tlumočená. Vzalo mě to tehdy u srdce. Dojímal mě jejich „hlad po vzdělání“ a obdivovala jsem odhodlanost, s jakou si v padesáti, šedesáti a více letech rozšiřovali všeobecný i kulturní přehled, zkrátka doplňovali si informace, které jim neposkytly školy. Vážila jsem si i pana Buberleho za to, jak vždycky stál na jejich straně. Jak na ně myslel, hájil jejich práva a potřeby, komunikoval s úředníky a politiky. Takovou pospolitost jsem do té doby nepoznala.

PETRA STROFFOVÁ (DŘÍVE OSTATKOVÁ):

Díky této práci jsem poznala hodně zajímavých lidí, ráda vzpomínám na rozhovory s herečkou a bývalou miss neslyšících Lenkou Bartoňovou (provdanou Klofáčovou), s Karlem Černým (coby neslyšícím Michaelem Jacksonem) a na dva rozhovory s Kateřinou Červinkovou Houškovou. První rozhovor byl o jejím studentském životě a aktivitách pro neslyšící (Tichá hudba) a druhý o rodinném životě (o jejích neslyšících dětech v pěstounské péči a neslyšícím manželovi Radku Červinkovi). Velmi silný zážitek mám z doby, kdy jsem v Lichtenštejnském paláci získala od Vládního výboru pro zdravotně postižené cenu za druhé nejlepší publicistické dílo propagující problematiku zdravotního postižení v kategorii písemných děl. Na tuto soutěž jsme se s redaktorem Petrem Pánkem přihlásili a poslali tam vybraný časopis s titulní fotkou neslyšící manekýnky Věry Waldhansové. Toto ocenění jsme přijali od ministra Karla Březiny, bylo to 7. prosince 2001. O dva týdny později jsem odešla na první mateřskou dovolenou.

PETR PÁNEK: Manželku, přátelství, nové kolegy, hlubší vhled do života neslyšících, nádherné zážitky.

LUCIE KASTNEROVÁ: Poznala jsem mnoho zajímavých lidí, více pronikla do světa neslyšících a získala spoustu zkušeností s vedením týmu, dodržováním termínů, komunikací s grafiky atd. Dělala jsem to jako druhou, vedlejší práci, časově to bylo ale hodně náročné. Ale jsem za tuto zkušenost ráda, hodila se mi pak u dalších profesí.

IVANA HAY (DŘÍVE TETAUEROVÁ): Díky redakční práci jsem se mohla setkat s mnoha osobnostmi z komunity Neslyšících, které jsem za účelem rozhovorů a reportáží zpovídala

a které mne tak nejen v pracovním, ale i v soukromém životě v mnohém inspirovaly. Také jsem se naučila spolupracovat a komunikovat s pracovním týmem – redaktory, korektory, grafikem. Společně jsme hledali řešení případných problémů, kterým chod redakce mnohdy musí čelit, dávala jsem průchod vlastní kreativitě při spolupráci s grafikem, výběru témat, rubrik apod. V době, kdy jsem pracovala jako šéfredaktorka, u nás teprve začínal internet, e-mail, mnozí dopisovatelé nebo přispěvatelé z řad seniorů ještě používali dopisy anebo fax, tudíž jsem za ně plno článků přepisovala a skenovala jejich došlé fotografie. Vzpomínám na tu dobu s úsměvem a velmi ráda. S redaktorem Petrem Pánkem jsme také jezdili pražskou MHD do vzdálené tiskárny pro výtisky časopisu UNIE s krosnami, do kterých jsme je nakládali, protože jsme v té době ani jeden neřídili a neměli auto. Velmi mne potěšilo, když jsme během mého šéfování přebírali další ocenění VVOZP za námi zaslaný článek redaktora Petra Pánka. Tehdy nás bylo v redakci podstatně méně, neměli jsme vzhledem k tehdejším techonologiím natáčecí studio ani překladatele do ČZJ. S prací v časopise UNIE jsem s několika přestávkami v podstatě spjata celý svůj profesní život.

LENKA HEJLOVÁ: Know-how, učení se disciplíně, zodpovědnosti, osvojení si základů typografie a grafiky a zejména bohatou praxi, která se v životopise dobře vyjímá. Snad díky ní se mi povedlo získat novou, vysněnou práci. A v neposlední řadě kolektiv, který mi byl tak trochu rodinou…

LUCIE SEDLÁČKOVÁ PŮLPÁNOVÁ: Možnost začlenit se do pracovního procesu, zvyknout si na povinnosti, které tato práce obnášela, jako je vyplňování výkazů, počítání, kolik mi zbývá dovolené, osvojení si administrativy. Velkým plusem pro mě byla společnost a to, že jsem nebyla stále doma. Učila jsem se takto plánovat, rozvrhnout si témata předem, využívala jsem svoji kreativitu při vymýšlení rubrik, které budeme nabízet, a jejich témat. S Martinem Novákem jsme též zřídili natáčecí studio. Spolupracovala jsem tehdy s dalšími redaktory jako například Kristinou Pánkovou Kratochvílovou, Ivou Hay atd. Naší první figurantkou a překladatelkou do ČZJ byla Eva Kastner. Bavilo mne podporovat komunitu Neslyšících, dělat rozhovory s jejími osobnostmi a fotit je. Osud mne pak zavál do jiného zaměstnání, ale jsem ráda, že redakce časopisu UNIE funguje i nadále.

LUCIE WAGNER: Možnost nakouknout pod pokličku redaktorské práce a vůbec podílet se na vzniku časopisu od začátku do konce, plánováním témat počínaje, posledními korekturami a tiskem konče.

TOMÁŠ BACOVSKÝ: Práce pro časopis UNIE pro mě byla především nová zkušenost a po krapet monotónní práci v bankovním registru vítaná změna. Časem jsem však zjistil, že vedoucí pozice pro mě není to pravé ořechové. Vedení týmu a zodpovědnost za výsledky přináší stres, sama pozice i nutnost pracovat mimo pracovní dobu včetně víkendů. Před lety jsem s tím nemíval problém, v poslední době jsem se přesvědčil, že to není kompatibilní s rodinnou pohodou, jež je pro mě hodně důležitá. Dá se tedy říct, že práce v časopisu ovlivnila v pozitivním slova smyslu mé další pracovní směřování.

3. Jaká je Vaše nejmilejší vzpomínka na nějaký rozhovor/článek?

JIŘÍ DOHNAL: Už je to tak dávno, že si nevzpomínám na nějaký rozhovor nebo článek, ale vzpomínám si na jednu událost, kterou jsme my mladí kluci brali jako hezkou a vtipnou, ale jakmile se výtisk dostal do ruky panu předsedovi Buberlemu, tak byl oheň na střeše. Jednalo se o to, že jsme vymýšleli, co dát na zadní stranu časopisu, a mě napadlo dát tam hezkou fotku blondýnky v riflových kraťasech a pod to dovětek „A to je všechno, vážení přátelé“. Pana předsedy se to hluboce dotklo, protože v jeho výkladu to znělo jako „A teď mi polibte pr…“. Tak to byly ty generační rozdíly, mladí to brali s humorem, ale starší generace byla pohoršena...

ROMANA MÁZEROVÁ: Pokud si dobře pamatuju, ČUN měla v době, kdy jsem tam pracovala, pobočky v Brně, Liberci, Olomouci, Plzni a Praze. Snažila jsem se o to, aby v časopise byly články z různých měst. Cestovala jsem do stacionářů, na kulturní a sportovní akce, které jednotlivé organizace pořádaly. Na všechny akce (plesy, divadla, přednášky, sportovní utkání), cesty a setkání s lidmi mám krásné vzpomínky. Nezapomenutelná byla cesta za rodinou neslyšících do Troubek po povodních v roce 1997. Voda jim zničila dům, předali jsme jim finanční dar ze sbírky, kterou ČUN zorganizovala. Do každého čísla časopisu jsem se snažila zařadit rozhovor s neslyšícím člověkem, který byl úspěšný ve svém oboru, měl zajímavého koníčka, mohl být vzorem a inspirací pro ostatní. Moc ráda vzpomínám na všechna setkání s tehdejšími aktivními členy ČUN, předsedou Vladimírem Buberlem, nadšeným sportovcem a organizátorem Otou Panským, herečkou Miroslavou Volejníkovou, výtvarnicí Věrou Macháčkovou, spisovatelkou Věrou Strnadovou, neslyšícími studenty brněnské JAMU... Nádherných setkání bylo bezpočet. Kdybych měla vybrat jeden z rozhovorů, který mi utkvěl v paměti, tak by to asi bylo povídání se Sajchnou, tehdy mladým neslyšícím původem z Mongolska.

LUCIE KŘESŤANOVÁ: Ráda vzpomínám na reportáže z divadelních festivalů neslyšících Mluvící ruce, na festivaly pantomimy v Brně, Ostravě, Kolíně, na vystoupení studentů a absolventů oboru Výchovná dramatika neslyšících na DIFA JAMU či souborů Nepanto, Pantomima S.I. a dalších. Pro mne to byl vždy velký umělecký zážitek, takže i radost, že u toho mohu být a psát o tom. A také si vzpomínám na jeden článek o návštěvě zajímavých hostů v pražském stacionáři. V roce 1998 do klubu přišli na besedu hokejista František Kučera a trenér Slavomír Lener – po návratu týmu z olympiády v Naganu. Byli hrozně milí a na zvídavé otázky neslyšících odpovídali neúnavně asi půl druhé hodiny. Klubovna byla narvaná k prasknutí. Pamatuji si například, že se neslyšící pana Lenera ptali, proč si nechal oholit knír. Přiznal se, že vsadil knír za medaili. A protože medaile byla, rád o knír přišel ☺. PETRA STROFFOVÁ (DŘÍVE OSTATKOVÁ): Nejmilejší vzpomínku mám na rozhovor s bývalou manekýnkou Věrou Waldhansovou. Byla to milá, noblesní a inteligentní neslyšící dáma v důchodovém věku. Poutavě vyprávěla o tom, jak se vydala na dráhu manekýnky, její povolání bylo v nelehké komunistické době unikátní, a navíc byla neslyšící. Její výhodou bylo, že uměla dobře mluvit a psát v českém jazyce.

PETR PÁNEK: Pamatuji si asi všechny své rozhovory a většinu svých článků. Všichni, s nimiž jsem pracoval, mě obohatili. Nejvíc si budu asi pamatovat páteční odpoledne s Vláďou Buberlem, který mi vyprávěl dávné příběhy. Moc rád vzpomínám na všechny osobnosti, s nimiž jsem dělal rozhovor. Někteří už bohužel nejsou mezi námi.

LUCIE KASTNEROVÁ: Bylo jich hodně, bohužel si nevzpomínám na jednu konkrétní… Je to tak dávno. Z každého rozhovoru jsem si ale něco odnesla. Právě to setkávání se zajímavými lidmi mne bavilo.

IVANA HAY (DŘÍVE TETAUEROVÁ): Rozhovorů a článků jsem za tu dobu se svým týmem uskutečnila a napsala tolik, že není možné vybrat nějaký „speciální“. Všechny jsem dělala s maximálním nasazením a s láskou a jsem na jejich otištění hrdá. Snažila jsem se rozložit obsah každého vydání UNIE tak, aby byl zacílen na osobnosti všech generací a různé zájmové oblasti, abychom pokryli co nejširší spektrum témat. Samotní aktéři rozhovorů mne vždy svými životními osudy inspirují a já doufám, že inspirují rovněž i naše čtenáře. Rozhovory jsem vedla jak s domácími, tak se zahraničními členy komunity Neslyšících, a když se probírám starými čísly časopisu UNIE, dýchá na mne nostalgie. Každé číslo UNIE je svým způsobem součástí pokladu českých Neslyšících. Mám radost, že jdeme tzv. s dobou a umíme využít i technické vychytávky jako např. QR kódy a překlad článků do ČZJ. Osobně preferuji tištěnou verzi časopisu, ale existence elektronické verze dává šanci, že si články přečte větší okruh uživatelů.

LENKA HEJLOVÁ: Nemám nejmilejší vzpomínku. Vše se slévá v jeden pěkný celek ☺.

LUCIE SEDLÁČKOVÁ PŮLPÁNOVÁ: Asi nejsilněji na mne zapůsobilo téma reportáže o Usherově syndromu. Spolupracovaly jsme na něm s Milenou Brožovou a já jsem tam fotila. Podobně na mne zapůsobila reportáž o neslyšících a adopci. Ráda též vzpomínám na rozhovor v klášteře, kde jsme probírali, jak tam po staletí vypadala komunikace mnichů ve znakovém jazyce. Zde jsem paradoxně neměla k dispozici tlumočníka, a poprvé jsem tak pro svou práci v redakci použila přepis, což se ukázalo i jako praktické, neboť jsem mohla záznam rozhovoru pak již jen upravit a rozhovor byl na světě. Mojí oblíbenou činností byly též teambuildingy, kde jsme si s kolegy mohli dát vínko, zahrát různé zajímavé hry a poznávat se tak navzájem. Redakci přeji jen to nejlepší, aby

se časopisu dařilo nejen v tištěné verzi, ale i v multimediální sféře, kde jsou články přeložené do ČZJ, a aby měl hodně předplatitelů, což je v dnešní elektronické době docela obtížné.

LUCIE WAGNER: Vzpomínek je spousta – seznámení s novými kolegy, ale i zajímavými lidmi, jejich aktivitami, životními osudy. Velmi zajímavé bylo profesionální focení na titulní strany, jeho plánování, výběr místa, aby vyšlo počasí, poté týmový výběr finálních fotografií. Z celého tvůrčího procesu je těžké vyzdvihnout jednu jedinou „věc“.

TOMÁŠ BACOVSKÝ: Pamatuji si především články, na kterých jsem se přímo podílel. Rozhovor s neslyšící studentkou korejské univerzity Zdeňkou Šlamborovou a reportáž o Zprávách v českém znakovém jazyce, při níž jsme strávili půlku dne v prostorách České televize na Kavčích horách. Před reportáží hrozilo, že nedorazí fotograf a veškeré televizní dění budu muset zvěčnit mobilním telefonem, z čehož jsem byl dost nervózní. Naštěstí měla potenciální prekérní situace dobré vyústění a fotograf se zrcadlovkou se díky zásahu přítelkyně dostal včas na plac a nejen mně se ulevilo. Na takové okamžiky se nezapomíná, což umocnilo i nahlédnutí do příprav a natáčení Zpráv, jež bylo velkým zážitkem.

UNIE byla oceněna VVOZP