Milé čtenářky, milí čtenáři,
tohle bude trochu osobnější, dovolíte-li. Moje první setkání se světovou literaturou mělo parametry bláznivé komedie. Bylo mi asi jedenáct, když jsem z dětského oddělení městské knihovny v pražské Krči odhodlaně zamířil do části pro dospělé. Vonělo to tam směsí starých laminovaných vazeb a lehké zatuchliny, prach vířil ve zlátnoucím odpoledním slunci, které pronikalo řadou velkých severních oken. Za nimi se otevíral výhled na prostorné sídliště, postavené koncem 60. let při okraji Kunratického lesa, a dál na pankrácké panorama, jemuž vévodil první český mrakodrap, Motokov.
Ta knihovna dodnes sídlí v Modrém pavilonu – elegantní stavbě složené ze dvou do sebe vnořených bloků, jimž ve svažitém terénu zajišťuje pevnost i vzdušnost štíhlé sloupoví. Tehdy její indigovou fasádu zdobily mozaiky Jana Zeleného a Jaroslava Kumpána. O ně však Modrý pavilon během nešetrných rekonstrukcí přišel, stejně jako o působivou kompozici Osvěta vítající návštěvníky ve vstupní hale.
Ospalá atmosféra, nikde ani živáčka. Rozhlížím se po stěnách plných knižních hřbetů a cítím, jak ve mně roste napětí. Celý svět na dosah! Rozechvěle se opírám o polici se špalírem pestrých broží. Jenže… vratký regál mé nadšení neunese a pečlivě srovnaná „Světovka“ s ikonickou větrnou růžicí od Františka Muziky se řítí k zemi. Šedý Aristofanes, modrá Benešová, žlutý Sartre, fialový Šen Fu, zelená Woolfová, červený Župančič.
Rána, jak když vás buddhistický učitel pleskne sandálem. Psychologové by tomu řekli formativní zážitek. Pochopil jsem, že literatura hraje všemi barvami. A že nic nedodá textu větší jiskru než odvaha se občas trochu shodit.
Večer jsem namísto čtení sledoval televizi. Dávali Roztržitého s Pierrem Richardem.
Jakub Sedláček šéfredaktorBeletrie
únor
měkká
Ekstase
Jediná jistota je Ona. Ta, se kterou vede neustálý dialog. Ta, k níž se sbíhají všechny jeho myšlenky. Ta, kterou miluje. Co se s ní stalo? A jaký je jejich společný příběh?
Hrdina Ekstase jako by žil v jemném přechodu mezi spánkem a bděním. Jeho vzpomínky malátně prosakují do snů, ztěžka odkapávají časem a prolínají se se zvuky a krajinami, které se zdají přízračné. Jako by svět s pevnými obrysy a hranami přestal existovat a zůstaly jen vjemy. Tekuté a proměnlivé, které uhýbají, když se jich chceme dotknout.
Jakub Šponer se představuje novelou, která upomene na filmová díla jako Věčný svit neposkvrněné mysli či Mé soukromé Idaho nebo Vianovu Pěnu dní. Autor svůj text stříhá jako filmový pásek a originálně tak vypráví milostný příběh jedné dvojice.
Jakub Šponer
Všechno mi to zase připadá jako sen. Odhodím zbraň na zadní sedadlo, postavím se na místě spolujezdce a rozhlížím se po vysněné krajině. Vzala jsi mě tam, kam jsem chtěl už tak hrozně dlouho jet, v očích ti hoří plamen a pravá noha odhodlaně stojí na pedálu plynu. Jedeme krajinou bez zatáček a jsme jediný provoz v téhle zapomenuté pustině.
Jedeme stále rychleji a rychleji a ty nepustíš nohu z plynu. Ptáš se, jestli jsem už konečně spokojený, a víš, že tak úplně nejsem a nikdy nebudu. Je to od tebe nefér, ale vím, že to se mnou není jednoduché a že ti život se mnou musí brát hodně sil. Už tě zase vidím. Trochu tě nudí, jak těžké je se mi zavděčit, zase to předčasně vzdáváš a zlobíš se na mě.
A tak to zkouším znovu. Zavírám oči, vlasy mi čechrá divoký vítr a čelo spaluje prudké slunce. Tohle přece musí být ono! To musí být to místo! To místo, kde si padneme kolem krku a zapomeneme na všechny problémy, hádky a smutky, které jsme si kdy navzájem způsobili.
Otevřu pomalu oči a připadá mi, že stojíme na místě, krajina se už několik desítek kilometrů nezměnila, prameny těch tvých tmavých vlasů ti poletují po tváři a ten největší žužláš v puse jako ovocné lízátko.
A zase ti to sluší. Cítím se s tebou docela bezpečně. Možná, že vím, že i kdybychom teď narazili do skály nebo píchli pneumatiku a auto se s námi několikrát převrátilo, byl bych rád, že jsem tady s tebou. Myslím, že tohle je ta vůbec nejupřímnější forma přiznání lásky, jakou jsem schopen ti dát.
A tak se rozhlížím na sedadle spolujezdce a sleduju, jak se krajina za námi stává historií a s ní i něco z nás dvou. Za námi zůstává jen prach a spálené palivo a ta vyprahlá krajina kolem se dívá a je jí to celkem jedno.
A ty se díváš taky, ale dopředu a s tím mně známým ohněm v očích, vidíš až někam mnohem dál než já, nikdy by tě nenapadlo zabrzdit, zpomalit nebo se ohlédnout. A když se mě ptáš, jestli jsem už konečně spokojený, řeknu jen, že nevím.
Co se stalo Veronice
Labilní, hysterická, sebestředná, vztahovačná, netrpělivá, úzkostlivá, trochu rozmazlená a náladová, to všechno by se dalo o Veronice říct. Jenže co se stalo, že je právě tady a teď, v posteli s cizím klukem, a jen doufá, že tenhle sex brzy skončí? Veronice se vinou hlavou myšlenky, splétají se do obrovského klubka a Veronika se je snaží rozmotat, aby nemusela vnímat přítomnost. Ze zdánlivě zábavné hry a neškodného vzpomínání sestavujeme Veroničin osud, dozvídáme se o jejích láskách, vztazích i bolestech a zjišťujeme, co se jí vlastně stalo.
Scenáristka Tereza Nováková debutuje minimalistickou prózou. Nepotřebuje barvité popisy a složité charakteristiky, aby ze střípků a historek nápaditě poskládala příběh třicátnice Veroniky, který není tak lehkonohý, jak by se na první pohled zdálo.
květen 2023
měkká vazba
140 stran
ISBN 978-80-7637-339-6
Tereza Nováková
(1992) se narodila a žije v Praze. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU, kde dnes také externě vyučuje. Věnuje se především tvorbě audio seriálů a pořadů. Spolu s režisérem Šimonem Holým napsala dvě řady úspěšného seriálu Zkouškový pro Radio Wave. Kromě toho píše scénáře pro televizi i pro film. Přes deset let se věnuje divadelní improvizaci.
Jakub z Dejvic byl knihkupec. Vypadal jako Jack Kerouac a se stejnou vervou se také uchlastával k smrti. Veronika ho poznala samozřejmě v literární kavárně, když jí bylo sedmnáct. Vypadala tak o pět let starší, takže se dávno nezaobírala tím, jestli jí někde nalijou, nebo ne. Každý pátek se tam scházela s kamarády, mluvili o knížkách a filosofech a o dalších věcech, o kterých si mysleli, že jim rozumí. Většinou byl kolem jedenácté večer Jakub už tak opilý, že sotva chodil. Měl vždycky výraz arogantního nihilisty, začal mluvit sprostě, pozurážel hlasitě všechny, kdo ho ten večer rozčilovali. Prostě zlatíčko a sen každé ženy.
Jednou, když zbyly v kavárně jen dva stoly, ten její a ten jeho, a když někdo ty dva stoly přeskupil do jednoho, čekala Veronika na to, až si jí začne všímat. Až se na ni konečně podívá, možná na ni dokonce promluví, na něco se jí zeptá, třeba jí i zalichotí. Ale to se nedělo. Seděli malej kousek od sebe, u jednoho stolu, a přece tak dlouho vydržel se na ni nekoukat. Byl v tom snad nějaký zvláštní vzdor. Komická snaha zachovat si tajemství?
Hrdě a vytrvale se díval jiným směrem desítky minut, možná hodiny. A když se na ni konečně podíval, probodával ji tím svým skelným pohledem, jako by jí z duše pohrdal.
Tak začala lovestory mezi Veronikou a Jakubem „Kerouacem“ z Dejvic.
Do jeho bytu se dostala týden nato.
Celou věčnost si vykali. Měl dlouhé prsty, mezi kterými neustále držel to svoje žváro, žlutý Camelky. Vždycky pil červené víno (spoustu červeného vína) a mluvil o věcech, kterým nerozuměla. Byl sarkastický, ale přesto (nebo právě proto) citlivý. Byl nekompromisní, jistý a rozhodný. A byl to provokatér, samozřejmě.
Když s ní osaměl, byl ale úplně jiný. Dohnal ji tehdy, poprvé, venku, před kavárnou, a s potměšilým úsměv ji pozval na sbírku motýlů.
„To si děláte srandu.“
„Ale ještě mám sbírku gramofonových desek. A tu mám doopravdy.“
„To doufám.“
Vzali si taxíka a jeli k němu domů. Nemohla se nezeptat na tu otázku, která ji tak pálila.
„Četl jste Kerouaca?“
„No jasně. Ale to se nemá číst, to se musí zažít.“
No jasně.
Karneval zvířat
Ponožky, pyžamo, smokink, rum. To všechno si musí zabalit houslista českého symfonického orchestru, když vyrazí na zahraniční zájezd po koncertních síních. A přidat k tomu notnou dávku trpělivosti, aby se dovedl tísnit v autobusu i v hotelových pokojích, přežil všechny zastávky na benzinkách rádoby vtipné požadavky kolegů. Houslista Evžen je navíc dobrák od kosti a svým spoluhráčům vychází vstříc prakticky ve všem: ať už potřebují uvolnit hotelový pokoj pro milostná dostaveníčka, nebo chtějí půjčit peníze. K tomu se zamiloval do flétnistky a netuší, jak jí své city vyjevit.
Zuzana Dostálová ve svém novém románu dává čtenářům nahlédnout do zákulisí orchestru a odhaluje, že poslové výsostného umění často nemají na růžích ustláno. Živit se kulturou není žádný med.
duben 2023
pevná vazba
352 stran
ISBN 978-80-7637-340-2
Zuzana Dostálová
(1976) je violoncellistka a spisovatelka. V roce 2016 publikovala svou prvotinu Proč všichni odcházejí. Je také zakladatelkou projektu Povídky ze zdi, jehož podstatou je štafetové psaní. S autorkami Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou vydala novelu Johana (Paseka 2018) a ve stejném roce vyšel v Pasece její druhý román Hodinky od Ašera. Roku 2020 vydala třetí román s názvem Soběstačný.
Všechny řeky
Překladatelka Liat a malíř Hilmí se náhodně setkají v New Yorku a zamilují se do sebe. Zatímco on pochází z Palestiny, ona se příští léto musí vrátit do Izraele. Vášnivý, ale neudržitelný milostný vztah, fyzická a duševní blízkost se mísí se strachem ze ztráty vlastní identity a z pohlcení tím druhým. Touha po společném soužití naráží na zapovězené hranice mezi jejich zeměmi, komunitami i rodinami. Společně prozkoumávají město, sdílejí prožitky, fantazie i stesk po domově, nic z toho ale nedokáže skrýt vinu, kterou Liat cítí, když svého milence skrývá před rodinou v Izraeli i židovskými přáteli v New Yorku. Příběh výmluvně zachycuje tíhu a bezmoc, kterou si milenci v důsledku nekončícího sporu obou zemí nesou. Svůj vztah musí skrývat a lhát o něm, aby se jejich láska nestala další obětí nekonečného politického sporu.
prosinec 2022
z hebrejštiny přeložila Lenka Bukovská
vychází s podporou Ministerstva kultury ČR
měkká vazba
320 stran
ISBN 978-80-7637-098-2
Izraelské ministerstvo školství vyřadilo knihu ze seznamu povinné četby pro středoškoláky. Rozhodnutí vyvolalo vlnu protestů a mělo přesně opačný efekt. Kontroverzní román od jedné z nejzajímavějších izraelských autorek se po svém vydání stal v Izraeli bestsellerem, symbolem ohrožení svobody slova.
Dorit Rabinjanová
(1972) je izraelská spisovatelka a scenáristka. Debutovala sbírkou básní Ken, ken, ken (Ano, ano, ano, 1991). Za svou první prózu Simtat Ha-Škedijot Be-Oumridžan (Mandlová ulička v Oumridžanu, 1995) získala britskou cenu Jewish Quarterly-Wingate Literary Prize. Psala scénáře pro izraelskou televizi, vydala dětskou ilustrovanou knihu. Za svůj třetí román Všechny řeky získala Bernsteinovu cenu pro mladé autory a výroční Izraelskou cenu za hebrejskou literaturu. Dorit Rabinjanová je také držitelkou ceny premiéra Leviho Eškola.
Jákobův žebřík
Píše se rok 1975 a moskevská scénografka Nora Osecká pohřbívá svou babičku Marusju. Z jejího bytu si odnese truhličku s rodinným archivem. Jeho první položky začal psát v roce 1911 kyjevský židovský intelektuál Jakov Oseckij, když posílal dopisy své nevěstě Marusje. Příběhy vnučky a jejího dědečka se v sobě zrcadlí a postupně se přibližují. Přidávají se k nim osudy dalších generací a množství vedlejších postav. Všechny dohromady vypovídají o tom, jaké katastrofy v posledních více než stech letech probíhaly na území postupně zanikajícího ruského impéria, počínaje židovskými pogromy v Kyjevě přes stalinské represe, konče válkou v Jižní Osetii.
Román se opírá o reálnou korespondenci autorčiných prarodičů a vyšetřovací spis jejího nespravedlivě souzeného dědečka.
Ljudmila Ulická
prosinec 2022
z ruštiny přeložila Alena Machoninová
vychází s podporou Ministerstva kultury ČR
pevná vazba
696 stran
ISBN 978-80-7637-105-7
(1943) je známá svou nesmlouvavou pozicí vůči putinovskému režimu a autoritativním formám vlády obecně. Tento postoj zastává nejen v občanském životě, ale také ve své tvorbě. Od raných próz si vybírá nepohodlná či opomíjená témata. V první novele Soněčka (1992, č. 2004) to byly stalinské lágry; v Zeleném stanu (2012, č. Paseka 2016) sovětské disidentské hnutí; v Případu Kukockij (2001, č. Paseka 2019) snaha o povolení potratů. Ulická je držitelkou řady ocenění, její prózy byly přeloženy do více než tří desítek jazyků. Krátce po invazi Ruska na Ukrajinu vystoupila s protiválečným prohlášením a přestěhovala se do Německa. V současné době pracuje na románu o ruské emigraci.
„Poštovní známky manželství neudrží! Přijeď!“ psal Jakov Marusje. A měl zjevně pravdu. Za šest let vyhnanství k němu přijela jednou, na začátku jeho útrap, do Stalingradu, v roce 1932. Druhá schůzka se ženou se odehrála v Moskvě, na nádraží, cestou ze stalingradského vězení do Novosibirsku, po více než dvou letech. Tenkrát přišla i sestra Iva s manželem, ale možné vyjasnění vztahu narušilo něco jiného: na přestup bylo třicet minut, utekly za běhu mezi Kazaňským a Kurským nádražím a pak v přítomnosti starého unaveného kapitána z místního ministerstva státní bezpečnosti, který Jakovovi vystavoval jízdenku do Novosibirsku. Privilegium vyhnanců a vězňů – jízdenka zdarma do místa výkonu trestu… Slova vyslovená ve spěchu byla poměrně bezvýznamná, ale oko vidělo víc, než co mohla říct slova. Marusja vypadala sklíčeně a unaveně. Tmavé kruhy pod očima, její přirozená hubenost – neustále si stěžovala, že zase zhubla – vyvolávaly v Jakovovi pocit viny vůči ženě, již bezděky nutí trpět. Ale nejen tyhle viditelné známky utrpení Jakova trápily – mnohem hlouběji cítil Marusjino zklamání: z manžela, který jí toho tolik sliboval, ze života, který ji věčně zrazoval. Vypadala nešťastně. Tady se ze všeho nejvíc projevoval rozdíl v jejich založení: Marusja, aby byla šťastná, potřebovala neustálé známky štěstí, úspěchu, uznání, a zatímco se obdivovala Jakovovi a byla si jistá jejich skvělou budoucností, její síly se zdesateronásobovaly. Ale bouřlivý temperament se v ní kloubil s křehkostí a malou výkonností a výraznost tužeb s tím, jak snadno vyprchávaly. Snášet životní rány její duše odmítala, naříkala, vinila okolnosti, propadala zoufalství. Jakovovi byl pocit „nešťastnosti“ cizí, nedovoloval si ho, styděl se, když se objevoval, i v těch nejtěžších podmínkách se snažil radovat z každodenních drobných dárků života: ze slunce, které vykouklo, ze zelené větévky v okně, z příjemného člověka, kterého potkal cestou, se kterým si mohl pohovořit, a hlavně z pěkné knihy. I Marusja se uměla radovat ze všelijakých maličkostí, ale potřebovala k tomu mít vedle sebe Jakova, protože když neměla svědka a diváka, radost nebyla taková. Umělec vždycky potřebuje publikum.
Jak se stát jiným
Může se člověk neustále měnit, aniž by ztratil sám sebe? Ještě mu nebylo třicet, přesto za sebou má několik životů. Zažil dětství v extrémní chudobě, stud za vlastní původ i za sexuální orientaci. Utekl z vesnice do města, kde se už jako náctiletý na gymnáziu snaží co nejvíc vzdálit svým kořenům. Novou identitu touží najít i později na univerzitách v Amiensu a Paříži. Jako spisovatel zažívá nevídaný úspěch, těší se zájmu médií, neustále cestuje a vypráví o svém životě. Pozornost a uznání jsou zpočátku návykové, vždyť přesně o tomhle snil. Jenže postupně se dostavuje únava a znechucení vlastním životem, nejraději by od všeho znovu utekl a pokračoval v nekonečném přetváření sebe sama.
Hluboce osobní a dojemný román je největším dílem literární hvězdy od vydání Skoncovat s Eddym B. Kritika i čtenáři ho ocenili jako pozoruhodný návrat autora, který má co říct a nešetří ani sám sebe.
duben 2023
z francouzštiny přeložila Sára Vybíralová
pevná vazba
200 stran
ISBN 978-80-7637-363-1
Édouard Louis
se narodil roce 1992 jako Eddy Bellegueule v Hallencourtu v severofrancouzské Pikardii. Je autorem románů Skoncovat s Eddym B. (2014, č. Paseka 2018) a Dějiny násilí (2016, č. Paseka 2019) a esejem Kdo zabil mého otce (2018, č. 2021) a Proměny a boje jedné ženy (2021, č. Paseka 2022). Jeho románový debut byl přeložen do více než dvaceti jazyků a vynesl mu postavení nejoceňovanějšího prozaika své generace.
Jáhen King Kong
Brooklyn, konec 60. let. Starý svérázný jáhen jednoho dne nakráčí před místního dealera, kterého ještě nedávno učil hrát baseball, a postřelí ho. Spustí tak kaskádu událostí, jež změní život nejen jim dvěma, ale celé různorodé komunitě žijící ve „špatné čtvrti“. Sociální problémy, rasismus a nepokoje jsou spíše pozadím živelného příběhu, který postupně nabírá parametry pátrání ve stylu Indiana Jonese. Americký klasik James McBride, jenž vychází v češtině vůbec poprvé, zde ukazuje jak mistrovské vypravěčské schopnosti, tak svou trvalou víru v lidstvo. Jáhen King Kong voní atmosférou New Yorku a jazzu, potěší milovníky gangsterek a podivínských hrdinů a je povzbudivou zprávou o tom, že láska a víra žije i v tom nejposlednějším darebákovi.
James McBride
březen 2023
z angličtiny přeložila Barbora Punge Puchalská
vychází s podporou Ministerstva kultury ČR
pevná vazba
484 stran
ISBN 978-80-7637-362-4
(1957) je oceňovaný autor, hudebník a scenárista. Jeho přelomové memoáry The Color of Water, vydané v roce 1996, jsou považovány za americkou klasiku, se prodaly v milionech výtisků a čtou se ve školách po celých Spojených státech. McBride je rodilý Newyorčan, studoval skladbu na Oberlin Conservatory of Music v Ohiu a žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě. V roce 2015 mu prezident Obama udělil Národní medaili za humanitní vědy za to, že „zlidšťuje složitou diskusi o rasové problematice“. Je držitelem několika čestných doktorátů a v současné době působí na Newyorské univerzitě.
U jezera
Starlingovi se rozutekli do různých koutů Spojených států. Rodiče Richard a Lisa se usadili v Ithace a oba učí na Cornellově univerzitě. Syn Michael, obchodník, a jeho žena Diane bydlí v Dallasu. Mladší Thad, začínající básník, žije v New Yorku společně se svým přítelem, úspěšným malířem Jakem. Celá rodina se tak pravidelně schází o každém volnu v domku u jezera v Severní Karolíně. Jenže s touhle tradicí je konec, Richard a Lisa se rozhodli dům prodat a strávit penzi na Floridě. Všechny tak čeká poslední víkend u jezera. Ovšem poklidné setkání se brzy promění v noční můru. Tragická událost, jíž se Starlingovi stanou svědky, vyplaví na povrch tajemství, která před sebou jednotliví členové dlouho skrývali.
Román U jezera řadí Davida Jamese Poissanta mezi nejlepší jižanské autory současnosti. Je až s podivem, že dílo tak sebevědomé, důvtipné a hluboce procítěné napsal někdo tak mladý, přitom upomene spíše na klasiku z 60. či 70. let.
březen 2023
z angličtiny přeložila Martina Knápková
vychází s podporou Ministerstva kultury ČR
měkká vazba
336 stran
ISBN 978-80-7637-327-3
David James Poissant
napsal soubor povídek s názvem The Heaven of Animals, který byl zatím přeložen do pěti světových jazyků. Za své dílo obdržel také několik literárních cen, např. GLCA New Writer Award, a na celou řádku jich byl nominován. Jeho prózy otiskly časopisy jako The New York Times nebo The Chicago Tribune. David James Poissant vyučuje tvůrčí psaní na University of Central Florida a žije se ženou a dcerami v Orlandu. U jezera je jeho románový debut.
Michael kluka sleduje a dostane chuť na panáka. Klukovi jsou tak čtyři, možná pět. Tam, kde by měl mít bicepsy, má navlečená oranžová plovací křidélka. Přesune se k přívěsnému motoru na zádi a nasedne na jeho kryt, jako žokej ve stříbrných plavkách. Jeho kůň má vypálený cejch Evinrude, jeho závodní dráhou je voda třpytící se za jeho zády sluncem. „Hyjé!“ zakřičí.
Některým lidem by to mohlo připadat roztomilé. Michaelovi ale ne.
Nafukovací křidélka na klukových pažích jsou naducaná jako manžety tlakoměru. Jedna ruka pustí neviditelnou uzdu a kluk zaloví v pytlíku s křupkami, který má v klíně. Otočí hlavu a zadívá se na sestru nataženou na podlaze člunu, na rodiče, kteří plavou asi padesát metrů od něj. Michael hledí směrem, kterým se kluk kouká. Když se jeho oči stočí zpátky k němu, uvidí prst. Je to prostředníček, má křiklavě červenou barvu typickou pro křupky Cheetos, a je určený Michaelovi.
Michael zavře oči. Proč toho kluka vůbec hlídá? Vždyť děti ani nemá rád. Zase oči otevře. Kluk na něj vyplázne jazyk.
Hej, vy dva, touží Michael zavolat na jeho nezodpovědné rodiče, ten váš spratek na mě ukazuje fakáče a váš druhej spratek si klidně spí.
Michael by si měl zaplavat, ale v hlavě se mu třepotají netopýři.
Střízlivost je jako křídla bušící mu zevnitř do lebky. Echolokace probíhající za očními bulvami. Potřebuje vodku – pronto –, jenže když ráno vstal, džbán, ve kterém bývá džus, byl prázdný, a tak alkohol na loď neměl jak propašovat. Jeho rodina snese hodně, ale vodku před polednem ani náhodou.
Kluk si pytlík s křupkami nakloní k ústům a rázem má bradu a hrudník posypané křiklavě červeným práškem. Pak pytlík hodí do jezera. Provokativně hledí na Michaela a čeká, jestli mu vynadá.
Je to neznámý pocit, být zastrašován dítětem, a Michaelovi se ani trochu nezamlouvá.
Chytí se za hlavu. Stýská se mu po domácím baru. Zbytek domu mu nechybí. Radši je tady než v Texasu. Od svých dvou let u tohohle jezera tráví každé léto, a jestli je mu někde dobře, tak tady.
Non-fiction
Jazyky pravdy
„Když Christopher Hitchens dopsal svou knihu Bůh není veliký, poslal mi ji, abych si ji přečetl, a já mu řekl, jen napůl v žertu, že má v názvu jedno slovo navíc; bylo by užitečné, kdyby vymazal ‚veliký‘.“ Touto větou otevírá známý spisovatel esej Instinkt svobody. V kolekci brilantně napsaných textů se Rushdie profiluje nejen jako oddaný obhájce svobody slova a umělecké výpovědi, ale především jako znalec světového písemnictví a kultury. Věnuje se velkým literátům 20. století z rodu Kurta Vonneguta nebo Samuela Becketta, srovnává Shakespearovo mistrovství se Cervantesovým, na příkladu Aje Wej-weje, Pussy Riot či Roberta Saviana ukazuje, jakou roli hraje v tvorbě odvaha. Nechybí ani příspěvky, které se věnují dopadení bin Ládina nebo koronavirové pandemii. Rushdie vždy píše s vášnivým zaujetím pro styl, ve kterém se prolíná přesnost pozorování s bohatou obrazností. A se smyslem pro pravdu, bez ohledu na to, jak riskantní může být.
květen 2023
z angličtiny přeložila Martina Neradová
pevná vazba
400 stran
ISBN 978-80-7637-360-0
Salman Rushdie
(1947), britský prozaik a rodák z indické Bombaje, je nejen oceňovaným tvůrcem, v jehož díle se proplétají nitky orientální a západní literární tradice s nejsmělejšími uměleckými postupy postmoderního střihu. Svým životem a dílem je také symbolem svobody slova, což se znovu ukázalo v srpnu 2022, kdy na něj byl islámským extremistou spáchán atentát. Vydání každé autorovy knihy je očekáváno v předtuše planetární senzace a pravidelně se řadí mezi favority Nobelovy ceny za literaturu.
Žijeme ve věku vymyšlených, alternativních světů. Tolkienova Středozem, Rowlingové Bradavice, dystopické světy v Hunger Games, území, přes něž se plíží upíři a zombíci – taková místa jsou v módě. Ale víc pravdy se navzdory oblibě přímočaré fantasy skrývá ve fiktivním mikrokosmu těch nejlepších děl. V Yoknaptawphě Williama Faulknera, Malgudi R. K. Narayana a ano, také v Macondu Gabriela Garcíi Márqueze je úkolem fantazie obohatit realitu, nikoli před ní unikat; zázračné je hluboce zakořeněno v reálném a z toho důvodu umí využít surreálna k metaforám a obrazům reality, které působí skutečněji než skutečnost, pravdivěji než pravda.
V tom spočívá problém termínu „magický realismus“ – když ho lidé vysloví nebo slyší, ve skutečnosti vyslovují nebo slyší pouze první polovinu a druhé – „realismu“ – nevěnují pozornost. Ale kdyby byl magický realismus jen magický, neměl by žádnou váhu. Byl by to jen rozmar –literatura, v níž se může stát cokoli, pročež nic nemá reálný dopad. Magie v magickém realismu funguje, protože je hluboce zakořeněná v realitě, vyrůstá ze skutečnosti a vrhá na ni krásné, nečekané světlo.
(…)
Při čtení děl Garcíi Márqueze a dalších spisovatelů, které jsem objevil v Compendium Books, mi téměř každičká stránka vnukala myšlenku, že mnohé z těchto nových světů znám z vlastní zkušenosti nabyté v Indii a Pákistánu. Na obou místech, v Latinské Americe i v jižní Asii, byl a stále je rozpor mezi městem a venkovem a na obou místech existuje podobně hluboký příkop, který odděluje bohaté od chudých, mocné od bezmocných, velké od malých. Oba regiony mají významnou koloniální minulost – jiní kolonizátoři, stejné výsledky – a na obou územích hraje velkou roli náboženství, Bůh je naživu, a tak jsou, bohužel, naživu i pánbíčkáři.
Znal jsem Márquezovy plukovníky a generály, či alespoň jejich indické a pákistánské protějšky, jeho biskupové byli mými mulláhy, jeho tržiště mým bazarem. Jeho svět mi připadal stejný jako ten můj, přeložený do španělštiny.
Kriegel
Voják a lékař komunismu
Václav Havel ve svém eseji o Františku Krieglovi v roce 1988 napsal, že by jednou měla vzniknout kniha, díky níž by lidé pochopili, že tu byli dokonce i komunističtí politikové, kteří byli normálními čestnými a statečnými lidmi, byť třeba tragického osudu. Právě taková je nová monografie, díky které má širší veřejnost poprvé možnost poznat v celistvosti nejednoznačný příběh muže, jenž je stále pokládán dílem za hrdinu a dílem za padoucha.
březen 2023
vychází ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů
pevná vazba
592 stran
ISBN 978-80-7637-379-2
V očích široké veřejnosti je Krieglova osobnost ztenčena na statečný čin v srpnu 1968, kdy jako jediný politik odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol, jímž se legalizovala sovětská okupace Československa. Životní osudy tohoto komunisty, lékaře a vojáka na několika frontách druhé světové války jsou ovšem o poznání spletitější a tragiku jim dodává například jeho přímý podíl na vzniku Lidových milicí v únoru 1948. Autor si neklade ambici jednoznačně rozsoudit spor o Kriegla, nabízí však kontext životních peripetií, rozhodnutí a postojů, které jejich nositele opakovaně přiváděly spíše do problémů než na politické a společenské výsluní.
Martin Groman
(1976) je publicista píšící převážně o moderní české a československé historii a o problematice médií. Mimo jiné vydal v roce 2015 životopis komunistického novináře Stanislava Budína a spolu s historikem Michalem Stehlíkem tvoří oblíbený podcast Přepište dějiny. Působí také ve Společnosti Ferdinanda Peroutky a porotě Ceny Františka Kriegla.
Sověti nabízeli možnost podpisu protokolu bez Kriegla, na jehož souhlasu jim stejně nezáleželo, nicméně Čechoslováci požádali ještě o jedno, tentokrát společné setkání s ním. Kriegla tedy dopravili přímo do Kremlu, přičemž musel přijet v jiném autě než kancléř Novák, kterého pro něj vyslali, a při příchodu si jej pracovníci zdejšího aparátu prohlíželi jako svého druhu exota a šeptali si eto Kriegel, vedut Kriegela. Ani toto setkání s celou československou skupinou nic nezměnilo, jen ještě radikálněji ukázalo rozdílnost Krieglova politického myšlení v této chvíli. Podle vzpomínek Milady Snětivé na autentické Krieglovo líčení na něj přede všemi začal prezident Svoboda dokonce křičet: Já viděl potoky krve, my musíme zachránit pokoj a mír v zemi a tak. František ovšem na něj zakřičel taky: Neřvi na mě, protože já jsem ty potoky krve taky viděl, to je úplně něco jiného, my nejsme žádná delegace, která má oprávnění něco podepisovat. Kdo nás sem poslal? My jsme sem přivlečený. Komu odpovídáme? No našim voličům! Našim lidem, který nás do vysokých funkcí dali. Jestliže jim odpovídám, tak já nemůžu sám o sobě v takovýhle věci nic rozhodnout. Nato s ním měl postoj k podpisu konzultovat také Dubček, ale ani toto jednání nevedlo k vývoji, neboť Kriegel setrval na svém a Dubček také, tedy na nejistotě, jak se má vlastně zachovat.
Pak ho od ostatních opět oddělili a podle vzpomínek Snětivé i Rivy Krieglové jej hlídkující důstojník nechal samotného u otevřeného okna v chodbě Kremlu. „Postavili mě tam, jako kdyby mi dávali možnost, abych se trochu nahnul a našel tak východisko ze své situace?“ ptal se sám sebe dr. Kriegel. „V rozpoložení, ve kterém jsem byl, mi to tak připadalo. Byl jsem nesmírně rozrušen, každým nervem jsem vnímal paradox situace: Venku krásný, slunný den, za zdí dvora výpravy návštěvníků, kteří obdivují obrovský krásný zvon, památky Kremlu, pohoda a klid venku, a za mými zády, tam uvnitř, se sráží národ na kolena… Slzy se mi draly do očí.“
březen 2023
pevná vazba
768 stran
Lékařství
Jako kabinet kuriozit může působit historie tak exaktní vědy, jakou je medicína. Lékaři 16. století doporučovali, aby strava odpovídala fyziologickému složení člověka, proto třeba cibule mohla šlechtice ohrozit. Smysl léčebných postupů osvícenských lékařů spočíval ve vyvolání projevů podobných nemoci, již bylo třeba léčit. Pouštění žilou se tak vžilo, že je pacienti vyžadovali jako prevenci ještě v dobách, kdy
již vůči němu byli lékaři skeptičtí. Kouření bylo dobovou medicínou podporováno. Na druhou stranu stopy chirurgických zákroků nacházíme už v pravěku, prospěšnost lázeňských pobytů znal už raný novověk a první osvícenské vakcinace patří dodnes k největším objevům lékařské vědy.
Nový svazek známé ediční řady líčí téma lékařství od prehistorie po současnost v širokém záběru, od diagnostiky, terapie, prevence, léků a technologií, přes vývoj vědeckých teorií, historii odborné literatury a zpracování vědeckých informací či budování institucí až po okrajové jevy typu „lidové“ medicíny, pověr a magie.
ISBN 978-80-7637-331-0
Karel Černý, Petr Svobodný a kolektiv
Autorský tým odborníků na historii, sociologii, paleopatologii a medicínu z akademických pracovišť Univerzity Karlovy, Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR pracoval pod vedením Karla Černého a Petra Svobodného ve složení Michal Anděl, Bohdana Divišová, Ludmila Hlaváčková, Eva Křížová, Hana Mášová, Milan Novák, Václav Smrčka, Michal V. Šimůnek, Daniela Tinková, David Tomíček.
Medicína a teologie tedy v baroku dokázaly žít v poměrně harmonickém partnerském svazku. K třenicím naopak docházelo mezi církví a lidovou medicínou. Jedním důvodem byla spirituální rovina léčitelství, která unikala dohledu církevních orgánů a vzbuzovala obavy z hereze. Druhou příčinou paradoxně byla „nevědecká“ povaha lidové medicíny. Teologové a lékaři sdíleli stejná přírodně-filozofická východiska, lékaři tedy nechápali teology jako pověrčivé osoby a teologové neobviňovali lékaře z bezvěrectví. Naopak, obě tyto elitní skupiny ve shodě pohlížely na lidové léčení jako na synkretickou tradici plnou pověrčivých a nebezpečných praktik, jež ohrožují tělo i duši prostých občanů.
Vztah církve k alternativní léčbě hezky ilustruje historka z Golčova Jeníkova, která se zachovala v jezuitských pramenech. Na konci 17. století se na člena tamní jezuitské rezidence obrátila stařena s žádostí o zapůjčení klíče od kostela. Na dotaz, k čemu jej potřebuje, odpověděla, že bude léčit těžce nemocné batole koupelí v močůvce, kterou napřed přes klíč přelije. Jezuita to znechuceně odmítl, místo toho požehnal vodu ve jménu sv. Ignáce a dítě se po koupeli rázem uzdravilo. Viděno ze současné perspektivy, praktiky léčitelky i jezuity byly v podstatě stejné. Ale v dobových souvislostech to byl jezuita, kdo postupoval zcela racionálně, protože se držel zavedené představy o přírodě a Boží roli v ní. Naopak lidový recept v lepším případě ničím nepomohl, v horším případě se jím podle dobové teologie riskoval zásah ďábelských sil. Hluboce zakořeněná představa o moudré babičce kořenářce, která rozdává venkovanům bylinky, kličkujíc při tom hbitě za humny, aby se vyhnula pátravému oku zpátečnického pátera jezuity, tedy dostává povážlivé trhliny.
Zlatá horečka
Venezuela a pád civilizace
Svědectví o tom, jak se dystopie, kterou známe z filmů a knih, stává realitou. Venezuela, kdysi nejbohatší stát Latinské Ameriky s obrovskými zásobami ropy, je dnes rozvrácenou zemí, kde vládne hlad, násilí a chaos. Civilizace se tu naprosto zhroutila. Nefunguje elektřina, nedostává se pitné vody ani benzinu, peníze ztratily hodnotu a platí se zlatem. Vláda splynula se zločinci, armáda s kartely, a kdo neutekl za hranice, stává se otrokem ve zlatých dolech, protože tam aspoň dostane pravidelně najíst.
Slovenský novinář Tomáš Forró se opakovaně do Venezuely vracel, naposledy patrně jako jediný zahraniční novinář v době, kdy se už z této nebezpečné země stáhly neziskové organizace a navštěvovat ji přestali i dobrodruhové. Vznikla tak jedinečná reportáž o rozvratu společnosti a státu.
únor 2023
ze slovenštiny přeložil
Ondřej Mrázek
pevná vazba
272 stran
ISBN 978-80-7637-332-7
Tomáš Forró
(1979) je slovenský reportér, který se zabývá krizovými oblastmi a vojenskými konflikty po celém světě. Ze zkušenosti s oběma z bojujících stran na východě Ukrajiny čerpal ve své knize Donbas (č. Paseka 2020). Je držitelem tří slovenských novinářských cen, mimo jiné za sérii reportáží z Latinské Ameriky – o zemětřesení v Ekvádoru, občanské válce v Kolumbii a anarchii ve Venezuele, odkud si přivezl materiál pro tuto svou zatím poslední knihu.
Za chvíli vyjíždíme zpátky na Troncal. Právě tady se pravidelně objevují černé džípy vojenské kontrašpionáže, v nichž unášejí domorodce. A už vědí, že jsme tu přímo v centru pohybu, který může smést dosavadní řád a moc jejich zaměstnavatelů.
Dneska tu naštěstí nikdo není. Za chvíli ale přijíždíme k alcabale
Bolívarovské národní gardy. Zdálo se, že si nás nikdo nevšiml, když vtom jeden z vojáků zapíská. Ty, s tím batohem! Vrať se! Řidič zastaví, já sesednu z motorky a přicházím k domečku. Žádá mě o papíry. Když zjistí, že jsem cizinec, vyzve mě, abych šel s ním. Uvnitř mi oznamuje absurdní informaci: jsem pachatelem ilegálního převádění přes hranice. Anebo jeho obětí. Nehádám se s ním ani ho nežádám, aby se mezi dvěma neslučitelnými alternativami rozhodl. Mlčím.
Mám vysypat obsah batohu. Co ode mě chtějí, o tom mě nenechají na pochybách. Oro, drogas, moneda! zařve na mě jeden z nich.
Druhému vojákovi přikáže, aby zavolal řidiče. Je to jenom taxikář, nic víc, říkám. Doufám, že mi na čele nevyrazil pot. Jestli zjistí, že motocyklista je navíc domorodec, nemusí to s námi dopadnout dobře. Voják se naštěstí otočí na patě a vrátí se.
Nacházíme se v betonové budově bez oken. Místní mi o ní vyprávěli. Dochází tu k loupežím, znásilněním, vraždám. Dávku ze samopalu by bylo na silnici sotva slyšet. A i kdyby bylo, odvážil by se někdo něco udělat?
V tom okamžiku mám déjà vu z místa na opačné straně planety. Vzpomněl jsem si na vojenské stanoviště, na zimní pláni ukrajinského Donbasu, kde mě přesně touhle dobou před dvěma roky zastavili stejným způsobem. Představil jsem si, že mě teď vyvedou ven a budu klečet s rukama nad hlavou místo na sněhu pro změnu mezi palmami.
Co se dá dělat. Vojáci postupně prohledávají každou mou věc, přičichnou k mému brazilskému tabáku, jestli v něm není marihuana. Prý jestli jsem přišel do Venezuely kupovat drogy. Ne. Jsem turista.
Vojáci se rozesmějí.
Síla rozumu v bláznivé době
Manuál kritického myšlení
Jak odhalit dezinformace? Jak se bránit argumentačním faulům? Jak dokážou marketingoví specialisti využívat evolučních nedokonalostí lidské mysli? A jak diskutovat na internetu, aby to mělo smysl? A co každý z nás může udělat pro to, aby naše země byla lepším místem pro život?
listopad 2022
ze slovenštiny přeložil Miroslav Zelinský
pevná vazba
256 stran
ISBN 978-80-7637-336-5
Síla rozumu v bláznivé době není jen srozumitelně napsanou odpovědí na tyto a mnohé další otázky, ale také hutným souhrnem nápadů a strategií, jak využívat kritické myšlení v každodenním životě. Pomocí konkrétních příkladů z médií a sociálních sítí provede čtenáře veškerými nástrahami, kterým čelí při snaze vytvořit si vlastní názor. Výklad vedený s nevšední pedagogickou zručností míří u každého z témat k přehlednému shrnutí, které je po ruce, kdykoli je třeba. Na Slovensku knihu, jež se velmi brzy po vydání stala bestsellerem, hojně využívají rovněž učitelé na základních a středních školách. Vzhledem k širokému záběru a schopnosti autora dávat věci do souvislostí ale neurazí ani poučenější čtenáře.
Ján Markoš
(1985) je vzděláním filosof a teolog a profesí šachový velmistr, spisovatel a lektor kritického myšlení. Po studiu na Filozofické fakultě a Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy působil jako středoškolský učitel. Je spoluzakladatelem Sokratova institutu v Bratislavě. Kromě Síly rozumu a několika šachových příruček vydal rovněž knihu o etických dilematech Medzi dobrom a zlom (2020) a práci Bližšie k sebe s podtitulem Hľadanie ľudskosti v době médií, technológií a vedy (2021).
Knížka Jána Markoše se snaží přispět k nastolení rovnováhy rozumu a emocí, jíž se nám v současné informační společnosti nedostává a jež je tak potřebná k péči o ideály humanitní, jak je promýšlel T. G. Masaryk. Václav Moravec v předmluvě
Pokud by bylo kritické myšlení cibule, Markoš ho před našimi zraky oloupe slupku po slupce. Díky názorným příkladům dovede čtenáře k velké řadě aha momentů. Nesmírně užitečný manuál pro každého, kdo hodlá obstát v informační džungli 21. století.
Kovy, influencer
Autor ukazuje, na jaké triky si v dnešním digitálním světě máme dát pozor, abychom se nestali oběťmi klamu. Zabývá se i dalšími aktuálními tématy, například ochranou soukromí na internetu.
David Navara, šachový velmistr
Síla rozumu ukazuje, jak důležitá jsou slova, jak se dají zneužívat texty, symboly, čísla. My učitelé máme v rukou velkou sílu, a to naše žáky. Pokud je nebudeme učit kriticky myslet a informace spojovat do smysluplných celků, odrazí se to i na naší budoucnosti.
Magdalena Málková, vítězka Global Teacher Prize CZ 2022
Dosud u nás chyběla kniha, která by čtivým způsobem vysvětlovala, jak šíření informací pomocí digitálních technologií ovlivňuje naše chápání světa. A to včetně psychologických či sociologických poznatků. Tím je kniha Jána Markoše výjimečná.
Michal Kaderka, středoškolský a vysokoškolský učitel mediální výchovy
Tisíc let radostí a smutků
Kniha nejslavnějšího čínského umělce současnosti daleko přesahuje běžný memoár. Vyprávění začíná dlouho předtím, než Aj Wej-wej přišel na svět. Příběhy Ajova otce, ceněného lyrického básníka Aj Čchinga, a samotného Wej-weje se odehrávají na širokém plátně čínské historie poslední stovky let. Vzájemně se zrcadlí v kulisách dějinných otřesů. Stejně jako otec odchází v mládí za uměleckou inspirací do Paříže, volí syn únik před čínskou realitou do Spojených států, setkává se s Allenem Ginsbergem a objevuje Andyho Warhola. Podobně jako Aj Čching, blízký spolupracovník Mao Ce-tunga, sdílel za Kulturní revoluce ve vyhnanství pohnutý osud levicové avantgardy, Aj Wej-wej se v důsledku společenské angažovanosti rovněž konfrontuje s režimem.
květen 2023
z autorizovaného anglického
překladu přeložil
Pavel Kolmačka
pevná vazba
336 stran
ISBN 978-80-7637-288-7
Autor líčí také čínskou uměleckou scénu na přelomu milénia a poměry v Číně po potlačení demokratického hnutí i vlastní snahu o svobodné umělecké vyjádření. Zároveň provází po vlastním díle zahrnujícím plastiky, fotografie, film i díla architektonická.
Aj Wej-wej
(1957), umělec a občanský aktivista, studoval v Pekingu a ve Spojených státech, kde strávil od roku 1981 dvanáct let, poté žil a pracoval v Číně a v letech 2015–2018 v Berlíně. Akcent jeho konceptuálních děl se od devadesátých let dodnes posunul od společenské kritiky ke kritice čínského režimu. Otevřený střet s ním jej přivedl v letech 2011–2015 do domácího vězení. Mezi Aj Wej-wejovy architektonické kreace patří pekingský olympijský stadion, slavné Ptačí hnízdo.
Ještě jeden level
Jak videohry zobrazují konec světa? Proč jsou tak populární simulátory chození? Jak gamifikujeme každodennost pomocí aplikací z rodu Pokémon Go? Jak se z masově hraných her jako Fortnite stal prostor pro virtuální koncerty a reklamu? Co nacházíme ve hrách, které se tak podobají práci a simulují nám zaměstnání kombajnisty nebo řidiče v dálkové kamionové dopravě? Proč jsou tak populární hry z druhé světové války?
Poučený průvodce od Death Stranding a Tomb Raidera přes Call of Duty a Dark Souls k League of Legends a Resident Evilu otevírá videohry novému čtení a odhaluje, že některé z nich mohou být třeba spalující společenskou kritikou jako ty největší romány. Na příkladech těch uměleckých i nejkomerčnějších her současnosti ukazuje, jak se staly médiem 21. století, které patří k životnímu stylu nejen nejmladších generací.
Ondřej Trhoň
ISBN 978-80-7637-385-3
(1993) se narodil v Pardubicích, dětství prožil v Chlumci nad Cidlinou. Na FSV UK vystudoval žurnalistiku, na FF UK Studia nových médií. Dlouhodobě spolupracuje mj. s filmovým měsíčníkem Cinepur, A2, Revue Prostor, ČT Art nebo Radiem Wave, kde připravoval seriál vědeckých rozhovorů Otevřené hlavy. Podílí se na vývoji videoher ve studiu Charles Games, kde vznikla oceňovaná hra Attentat 1942.
Mijazaki a jeho svět
Hajao Mijazaki vyrůstal v postapokalyptické atmosféře Japonska po atomových útocích na Hirošimu a Nagasaki. Právě zde se rodí jedna z interpretačních linií knihy, která zdařile kombinuje režisérovu biografii s výkladem jeho filmů a přináší spoustu detailů o Mijazakiho životě, inspiracích či tématech, ať už jde o silné hrdinky, environmentální noční můry, nebo vize utopických společností. Mijazakiho kultovní snímky jako Můj soused Totoro, Princezna Mononoke nebo Cesta do fantazie otevřely Západu umění japonské animované tvorby a dodnes ovlivňují celosvětovou popkulturu od komiksů po videohry. Odpověď, proč je právě Mijazaki tak vlivný, nabízí kniha, která podle mnohých patří k zásadním publikacím, jež čtenáře seznamují se světem anime a mangy.
květen 2023
z angličtiny přeložila
Jana Hejná
pevná vazba
324 stran
ISBN 978-80-7637-330-3
Susan Napierová
(1955) studovala na Harvardově univerzitě. Tamtéž také přednášela na katedře východoasijských studií, dnes je profesorkou japonského programu americké Tuftovy univerzity. Jako kritička se zaměřuje na japonské anime a mangu.
Po trojici filmů odehrávajících se buď v Evropě, nebo v postapokalyptickém světě se Mijazaki svým následujícím – a nejzbožňovanějším – snímkem Můj soused Totoro z roku 1988 vrátil domů do Japonska. Byl to ovšem také návrat do dětství a doby, kdy žil ve stínu matčiny nemoci, sužovaný bolestnou osamělostí a nízkým sebevědomím. V Totorovi režisér přetvořil vlastní vyrůstání a zpracoval své dětské sny a noční můry, z nichž následně uhnětl magický svět ochrany, péče a houževnatosti.
Diváci a kritici po celém světě si zamilovali vizuální podobu filmu, která zobrazuje pastorální venkovskou idylku překypující bujnou vegetací, i přitažlivé postavy, jejichž šíře sahá od ústřední dvojice pozoruhodně uvěřitelných děvčátek, sester Mei a Sacuki, až po bytost, kterou mnozí považují za nejlepší fantaskní výtvor v „Mijazakiho světě“: obřího chlupatého a laskavého lesního ducha známého jako Totoro. Ve filmu se mísí fantazie s realismem a nadpozemské výjevy – hemžící se černé uhláčky nebo „kočkobus“ s úsměvem od ucha k uchu – vyvažují zdánlivě prosté záběry přírodních krás, například scéna s hlemýžděm, který v jarním odpoledni malátně šplhá po květině.
Navzdory nadšeným recenzím se film po svém prvním uvedení do kin nestal kasovním trhákem hned. Studio se rozhodlo k nezvyklému kroku a vydalo ho jako součást dvojprogramu se snímkem Hrob světlušek (Hotaru no haka, 1988), který režíroval Mijazakiho kolega a spoluzakladatel Ghibli Isao Takahata. Vzhledem k tomu, že se jedná o tísnivé mistrovské dílo pojednávající o dvou dětech ve válečném Japonsku, byla to možná právě ona netradiční kombinace optimistického Totora se srdcervoucím Hrobem světlušek, co bylo příčinou rozpačité reakce diváků. Trvalo několik let, než se Totoro v Japonsku uchytil, ale jakmile se to podařilo, stal se z něj ten druh kultovního filmu, jejž si lidé dodnes pouštějí stále znovu a znovu; inspiroval dokonce vznik akademické publikace s nezapomenutelným názvem Pro ty, kteří už viděli Totora stokrát a stále se jim neomrzel.
Pro děti a mládež
Pokrok nezastavíš, čéče!
Děda Kroupa, zvaný Krtek, je nejbožejší děda ve vesmíru a taky na světě. Zeptejte se malého Káji, který s ním zažil spoustu dobrodružství v pražském metru. Když o Vánocích najdou oba pod stromečkem mobil, otevřou se jim docela nové příležitosti. Zručný školák bude muset dědu naučit, jak se ta placatá bláznivina používá a co všechno umí. A děda, milovník všeho fortelného a znalec starých technologií, na oplátku Kájovi představí historii počítačů a lidské komunikace. Čeká nás výlet na blešák s elektronikou, do lesa i do hlubin internetu, na okraj velkoměsta i na místa, kde se v Praze scházejí skejťáci a parkouristé.
duben 2023
pevná vazba
152 stran
ISBN 978-80-7637-323-5
Tohle je knížka, která dětem vysvětlí, jak funguje náš moderní svět. A ukáže jim, proč stojí za to zvednout oči od displejů a vyrazit ven. Klidně i s mobilem v kapse. Protože jak říká děda, pokrok nezastavíš, čéče!
Milada Rezková
(1979) příběhy malého Káji a jeho dědy vymyslela a napsala. Také je autorkou řady dalších knih, třeba s doktorem Rackem, a redaktorkou časopisu Raketa.
Jan Šrámek
(1983) je ilustrátor a pedagog na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Je spoluautorem monografie o historii československé vizuální kultury Pionýři a roboti (Paseka 2016). Za své ilustrace opakovaně získal Cenu Czech Grand Design.
Veronika Vlková
(1985) s Janem Šrámkem dlouhodobě spolupracuje. Jejich ilustrace přinesly knize To je metro, čéče! (Paseka 2019) výhru v soutěži Nejkrásnější kniha roku i ocenění na přehlídce v italské Boloni.
Bažina v obýváku
Jáchym a Josefína navštěvují cizí planety. Zabydleli byt přibližně dvěma sty tisíci koček. Vymysleli hru „Čuchni si k mojí ponožce“. Mají rádi růžové nosorožce, co dělají duhu. A dokonce vám prozradí, co je to kydel. Všechny příběhy v této knize se skutečně odehrály. Hlavně ten o bažině, která se rozprostírá v obýváku. Zážitky správných sourozenců se v hravém i rozpustilém komiksu proměňují ve výlety do světů plných fantazie. Mizí během nich rozdíly mezi realitou a dětskou představivostí, každodennost se v kruhu milující rodiny proměňuje v pestrobarevná dobrodružství.
Jejich příběhy přímo vyzývají ke společnému čtení a hraní. Děti i rodiče si čtení užijí po svém a všichni se na stránkách knihy uvidí. Opakuje se tu motiv hry, dětského pábení i rodičovství, kdy jsou náročné dny vykoupené jiskrou v očích dětí a jejich schopností vytrhnout dospělého ze strastí všedního dne. Kreslený humor se tu potkává s komiksovou poezií.
květen 2023
Kristýna Plíhalová
ISBN 978-80-7637-295-5
(1985) vystudovala dramaturgii na DAMU. Komiksu se věnuje přes deset let, ilustrovala řadu knih pro děti a mládež, podílí se na animovaném seriálu Anča a Pepík a na dalších dětských pořadech České televize. Se studenty a studentkami Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity připravila komiksovou publikaci Roll Out the Barrels!: Vzpomínky na osvobození (2020) a jako kreslířka spolupracovala na komiksu V hlavní roli Tomáš Holý (2021) nebo na knize Záludnosti těla (2022).
Prašina: Křídový panáček
Od událostí knižní trilogie uplynuly dva roky a všechno je jinak. Prašina se proměnila, nad starými střechami se tyčí siluety jeřábů, kamenné domy vyklízí prostor sklu a oceli a dávná tma nevyhnutelně prohrává svůj boj se světlem. Jenže co když na sebe tma dokáže vzít lidskou podobu? Nový domov sem přichází hledat zakřiknutý mladík Vašek a brzy na vlastní kůži pocítí, že zdejší klid je jen zdánlivý – pod skořápkou všedního života stále dřímají stará tajemství. Na Prašině začne řádit tajemný žhář a na ohořelých stěnách se objeví podivný symbol.
Vojtěch Matocha
leden
6. díl
ISBN 978-80-7637-266-5
7. díl
ISBN 978-80-7637-267-2
(1989) vystudoval matematiku, dnes vyvíjí software pro mobilní telefony. Jeho debut Prašina (2018) se těší oblibě čtenářů napříč generacemi a získal Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství a Cenu nočních spáčů Noci s Andersenem. Autorovi přinesl nominace na Magnesii Literu, Cenu Jiřího Ortena nebo Zlatou stuhu.
Karel Osoha
Podivné procházky
Amulet 8: Supernova
Příběh Amuletu vrcholí v předposledním dílu série! Emily ztratila kontrolu nad svým kamenem a musí najít způsob, jak uniknout vlivu tajemného hlasu. Mezitím se její bratr Navin vydává na vesmírnou stanici, kde se připravuje na boj s blížícími se silami, které hodlají planetu připravit o všechny její zdroje. Emily a Navin musí být chytřejší a silnější než kdy dřív, aby zajistili přežití Alledie.
Pohádková fantasy Amulet se stala základním kamenem moderní tvorby pro děti a mládež. Její autor Kazu Kibuishi v ní spojuje vlivy ze Star Wars, Pána prstenů, Alenky v říši divů nebo ze série o Harrym Potterovi, jejíž americkou edici k 15. výročí ilustroval.
Kazu Kibuishi
srpen 2023
z angličtiny přeložil Michal Prokop
pevná vazba
208 stran
ISBN 978-80-7637-293-1
(1978) se narodil v Tokiu, ale už jako dítě se s matkou a bratrem přestěhoval do Spojených států. Vystudoval filmovou vědu na Kalifornské univerzitě, v jeho tvorbě došlo ke splynutí japonského a západního přístupu k popkultuře, vizualitě i komiksovému vyprávění. Za prvotinu Daisy Kutter: The Last Train získal cenu YALSA za nejlepší titul pro děti a mládež. Je editorem oceňované komiksové antologie Flight, ale nejvíc ho proslavila fantasy série Amulet. Byla přeložena mimo jiné do estonštiny, francouzštiny, hebrejštiny, italštiny, nizozemštiny, norštiny nebo švédštiny.
Kam jsi zmizela?
Dívka Bea je na útěku z domova, když potká automechaničku Lou. Náhodné setkání se ukáže jako osudové. Obě ženy nasedají do auta a pokouší se ujet před komplikovanými vztahy i traumaty. Bez ohledu na věkový rozdíl obě sdílejí podobné důvody k úniku. Bea je ještě dítě, Lou se pro ni stává průvodkyní, od které nehrozí odsuzování nebo nedůvěra. S tajemným kočičím společníkem putují krajinou, jež se s každým ujetým kilometrem čím dál víc mění v kouzelný prostor, ovšem i zde číhá nebezpečí v podobě podivných pronásledovate. Dojemná road movie se prolíná s prvky magického realismu a autorka skládá poctu svým vzorům v čele s Hajaem Mijazakim. Kdo se na tuto cestu do fantazie vydá, tomu zůstane v paměti ještě dlouho po otočení poslední nádherně nakreslené stránky.
Tillie Waldenová
květen 2023
z angličtiny přeložila
Lenka Bukovská
pevná vazba
320 stran
ISBN 978-80-7637-229-0
(1996) kvůli kresleným příběhům opustila svět krasobruslení, je absolventkou komiksové školy Center for Cartoon Studies. V roce 2017 vydala oceňovaný autobiografický příběh Piruety (č. Paseka 2021), který se stal jejím prvním velkým a komplexním dílem. Za komiks Kam jsi zmizela? získala podruhé Cenu Willa Eisnera. Nedávno se ve své tvorbě opět vydala novou cestou v komiksu Clementine, když si ji autor Robert Kirkman poněkud překvapivě vybral, aby rozšířila svět jeho slavné postapokalyptické série Živí mrtví.
V zrcadlové síni
Žijeme v říši obrazů. S chytrým telefonem v ruce se bavíme, nakupujeme, chodíme na rande, usínáme, a především šmírujeme sami sebe. Jenže zatímco péče o vlastní vzhled se stala jednou z nejdůležitějších částí našich životů – vždyť kdo by nechtěl vypadat dobře na fotce? –, samotná krása se ocitla v ohrožení, neboť se jí zmocnil kapitalistický trh a vyrobil z ní spotřební produkt.
Švédská komiksová superstar a pronikavá
glosátorka moderního světa ve své první celobarevné komiksové knize zkoumá, kdy jsme se stali paparazzi vlastních těl. Jak souvisí láska se vzhledem? Co mají společného poslední snímky Marilyn Monroe a selfíčka Kim Kardashian? Která z císařoven měla nejtenčí pas? A co se můžeme naučit od Sněhurčiny macechy?
květen 2023
ze švédštiny přeložila
Marie Voslářová
měkká vazba
176 stran
ISBN 978-80-7637-361-7
Liv Strömquistová
(1978) vystudovala politickou vědu a poprask vzbudila už svým debutovým albem Sto procent tuku (2005), po němž následovala díla jako Einsteinova žena (2008), Pocit prince Charlese (2010), Ano Liv! (2011) či Vzestup & pád (2016). Mimořádnou pozornost si získalo její Ovoce poznání (2014, č. Paseka 2018), věnované ženskému pohlavními orgánu. Na mezinárodní úspěch navázala komiksem o (ne)možnostech lásky v současném světě Nejrudější růže rozkvétá (2019, č. Paseka 2021). Autorka působí jako rozhlasová moderátorka a její díla se dočkala divadelních i filmových adaptací. Humor a důvtip je vlastní též jejímu nejnovějšímu komiksovému projektu – Astrologii (2022).
Pomozte nám zatížit nový web!
K plošné slevě 20 % přihodíme s kódem EP23
dalších 10 % na vše v košíku
• Prolistujte si ukázky
• Prohlížejte připravované tituly
• Nastavte upozornění dostupnosti
• Vytvořte si seznam přání
Nevztahuje se na kategorii Slevy a na komiksovou sérii Prašina.
Kód platí do 31. 3. 2023.
Ediční plán ilustroval Marto Kelbl, který na podzim chystá v Pasece k vydání knihu příběhů ze spektra všech pohlaví.
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Nakladatelství Paseka
Vítkova 286, 186 00 Praha 8
knihy@paseka.cz
paseka.cz
facebook.com/knihypaseka
instagram.com/knihypaseka