Co se stalo Veronice

Labilní, hysterická, sebestředná, vztahovačná, netrpělivá, úzkostlivá, trochu rozmazlená a náladová, to všechno by se dalo o Veronice říct. Jenže co se stalo, že je právě tady a teď, v posteli s cizím klukem, a jen doufá, že tenhle sex brzy skončí? Veronice se vinou hlavou myšlenky, splétají se do obrovského klubka a Veronika se je snaží rozmotat, aby nemusela vnímat přítomnost. Ze zdánlivě zábavné hry a neškodného vzpomínání sestavujeme Veroničin osud, dozvídáme se o jejích láskách, vztazích i bolestech a zjišťujeme, co se jí vlastně stalo.

Scenáristka Tereza Nováková debutuje minimalistickou prózou. Nepotřebuje barvité popisy a složité charakteristiky, aby ze střípků a historek nápaditě poskládala příběh třicátnice Veroniky, který není tak lehkonohý, jak by se na první pohled zdálo.

květen 2023 měkká vazba

140 stran

ISBN 978-80-7637-339-6

(1992) se narodila a žije v Praze. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU, kde dnes také externě vyučuje. Věnuje se především tvorbě audio seriálů a pořadů. Spolu s režisérem Šimonem Holým napsala dvě řady úspěšného seriálu Zkouškový pro Radio Wave. Kromě toho píše scénáře pro televizi i pro film. Přes deset let se věnuje divadelní improvizaci.

Jakub z Dejvic byl knihkupec. Vypadal jako Jack Kerouac a se stejnou vervou se také uchlastával k smrti. Veronika ho poznala samozřejmě v literární kavárně, když jí bylo sedmnáct. Vypadala tak o pět let starší, takže se dávno nezaobírala tím, jestli jí někde nalijou, nebo ne. Každý pátek se tam scházela s kamarády, mluvili o knížkách a filosofech a o dalších věcech, o kterých si mysleli, že jim rozumí. Většinou byl kolem jedenácté večer Jakub už tak opilý, že sotva chodil. Měl vždycky výraz arogantního nihilisty, začal mluvit sprostě, pozurážel hlasitě všechny, kdo ho ten večer rozčilovali. Prostě zlatíčko a sen každé ženy.

Jednou, když zbyly v kavárně jen dva stoly, ten její a ten jeho, a když někdo ty dva stoly přeskupil do jednoho, čekala Veronika na to, až si jí začne všímat. Až se na ni konečně podívá, možná na ni dokonce promluví, na něco se jí zeptá, třeba jí i zalichotí. Ale to se nedělo. Seděli malej kousek od sebe, u jednoho stolu, a přece tak dlouho vydržel se na ni nekoukat. Byl v tom snad nějaký zvláštní vzdor. Komická snaha zachovat si tajemství?

Hrdě a vytrvale se díval jiným směrem desítky minut, možná hodiny. A když se na ni konečně podíval, probodával ji tím svým skelným pohledem, jako by jí z duše pohrdal.

Tak začala lovestory mezi Veronikou a Jakubem „Kerouacem“ z Dejvic.

Do jeho bytu se dostala týden nato.

Celou věčnost si vykali. Měl dlouhé prsty, mezi kterými neustále držel to svoje žváro, žlutý Camelky. Vždycky pil červené víno (spoustu červeného vína) a mluvil o věcech, kterým nerozuměla. Byl sarkastický, ale přesto (nebo právě proto) citlivý. Byl nekompromisní, jistý a rozhodný. A byl to provokatér, samozřejmě.

Když s ní osaměl, byl ale úplně jiný. Dohnal ji tehdy, poprvé, venku, před kavárnou, a s potměšilým úsměv ji pozval na sbírku motýlů.

„To si děláte srandu.“

„Ale ještě mám sbírku gramofonových desek. A tu mám doopravdy.“

„To doufám.“

Vzali si taxíka a jeli k němu domů. Nemohla se nezeptat na tu otázku, která ji tak pálila.

„Četl jste Kerouaca?“

„No jasně. Ale to se nemá číst, to se musí zažít.“

No jasně.