Mijazaki a jeho svět

Hajao Mijazaki vyrůstal v postapokalyptické atmosféře Japonska po atomových útocích na Hirošimu a Nagasaki. Právě zde se rodí jedna z interpretačních linií knihy, která zdařile kombinuje režisérovu biografii s výkladem jeho filmů a přináší spoustu detailů o Mijazakiho životě, inspiracích či tématech, ať už jde o silné hrdinky, environmentální noční můry, nebo vize utopických společností. Mijazakiho kultovní snímky jako Můj soused Totoro, Princezna Mononoke nebo Cesta do fantazie otevřely Západu umění japonské animované tvorby a dodnes ovlivňují celosvětovou popkulturu od komiksů po videohry. Odpověď, proč je právě Mijazaki tak vlivný, nabízí kniha, která podle mnohých patří k zásadním publikacím, jež čtenáře seznamují se světem anime a mangy.

květen 2023 z angličtiny přeložila

Jana Hejná pevná vazba

324 stran

ISBN 978-80-7637-330-3

(1955) studovala na Harvardově univerzitě. Tamtéž také přednášela na katedře východoasijských studií, dnes je profesorkou japonského programu americké Tuftovy univerzity. Jako kritička se zaměřuje na japonské anime a mangu.

Po trojici filmů odehrávajících se buď v Evropě, nebo v postapokalyptickém světě se Mijazaki svým následujícím – a nejzbožňovanějším – snímkem Můj soused Totoro z roku 1988 vrátil domů do Japonska. Byl to ovšem také návrat do dětství a doby, kdy žil ve stínu matčiny nemoci, sužovaný bolestnou osamělostí a nízkým sebevědomím. V Totorovi režisér přetvořil vlastní vyrůstání a zpracoval své dětské sny a noční můry, z nichž následně uhnětl magický svět ochrany, péče a houževnatosti.

Diváci a kritici po celém světě si zamilovali vizuální podobu filmu, která zobrazuje pastorální venkovskou idylku překypující bujnou vegetací, i přitažlivé postavy, jejichž šíře sahá od ústřední dvojice pozoruhodně uvěřitelných děvčátek, sester Mei a Sacuki, až po bytost, kterou mnozí považují za nejlepší fantaskní výtvor v „Mijazakiho světě“: obřího chlupatého a laskavého lesního ducha známého jako Totoro. Ve filmu se mísí fantazie s realismem a nadpozemské výjevy – hemžící se černé uhláčky nebo „kočkobus“ s úsměvem od ucha k uchu – vyvažují zdánlivě prosté záběry přírodních krás, například scéna s hlemýžděm, který v jarním odpoledni malátně šplhá po květině.

Navzdory nadšeným recenzím se film po svém prvním uvedení do kin nestal kasovním trhákem hned. Studio se rozhodlo k nezvyklému kroku a vydalo ho jako součást dvojprogramu se snímkem Hrob světlušek (Hotaru no haka, 1988), který režíroval Mijazakiho kolega a spoluzakladatel Ghibli Isao Takahata. Vzhledem k tomu, že se jedná o tísnivé mistrovské dílo pojednávající o dvou dětech ve válečném Japonsku, byla to možná právě ona netradiční kombinace optimistického Totora se srdcervoucím Hrobem světlušek, co bylo příčinou rozpačité reakce diváků. Trvalo několik let, než se Totoro v Japonsku uchytil, ale jakmile se to podařilo, stal se z něj ten druh kultovního filmu, jejž si lidé dodnes pouštějí stále znovu a znovu; inspiroval dokonce vznik akademické publikace s nezapomenutelným názvem Pro ty, kteří už viděli Totora stokrát a stále se jim neomrzel.