ZMIZELÁ PRAHA
Martin Dolejský
Davi D Platil
Nouzové kolonie
PASEKA
ZMIZELÁ PRAHA
M A rtin Dol E j SK ý
D A vi D Pl A til
Nouzové kolonie
o BSAH
PŘEDMLUVA / 11
OBRAZOVÁ ČÁST / 21
Nouzová kolonie Eden (Zahrádky) / 23
Nouzová kolonie U Edenu / 24
Nouzová kolonie Na Krejcárku / 32
Nouzová kolonie Červená Skála / 44
Nouzová kolonie Viktorka (Vackov) / 48
Nouzová kolonie Vrch Svatého Kříže / 51
Nouzová kolonie U Kapslovny / 52
Nouzová kolonie Židovské Pece / 56
Nouzová kolonie Pod Jarovem / 60
Nouzová kolonie Klihařka / 62
Nouzová kolonie Údolí Děsu (Ve Strži) / 66
Nouzová kolonie Nad Kolčavkou / 68
Nouzová kolonie U Rokytky / 70
Nouzová kolonie Na Kotlasce / 72
Nouzová kolonie Na Hájku / 75
Nouzová kolonie Na Proseku / 76
Nouzová kolonie Za Aero (Obecní Kolonie a kolonie Čína) / 85
Nouzová kolonie U Potravní Daně (U Akcízu) / 100
Nouzová kolonie Za Horou / 102
Nouzová kolonie Před Mostem / 104
Nouzová kolonie Nad Zborovem / 107
Nouzová kolonie Za Drahou (V Rybníčkách) / 110
Nouzová kolonie Na Košíku / 113
Nouzová kolonie Za Hřbitovem / 114
Nouzová kolonie v Záběhlicích / 117
Nouzová kolonie Slatiny / 119
Nouzová kolonie Pod Bohdalcem / 127
Nouzová kolonie Za Reitknechtkou / 134
Nouzová kolonie Na Kopečku / 136
Nouzová kolonie Na Strži (Na Dlouhé Cestě) / 139
Nouzová kolonie Na Klínku / 142
Nouzová kolonie U Klaudiánky / 144
Nouzová kolonie Na Děkance / 144
Nouzový domek na Vyšehradě / 148
Nouzová kolonie Malvazinky / 149
Nouzová kolonie U Horů / 154
Nouzová kolonie Arizona / 156
Nouzová kolonie U Bulovky (U Waltrovky) / 160
Nouzová kolonie U Tresorie / 164
Nouzová kolonie Hliník / 169
Nouzové stavby v bývalé pískovně Vinička / 174
Nouzová kolonie U Ladronky / 176
Skalní byty v lomech U Ladronky / 178
Nouzová kolonie Pískovna / 180
Nouzové stavby v Podbabě / 182
Nouzové stavby na Holešovickém nábřeží / 182
Nouzová kolonie Bosna / 185
EDIČNÍ POZNÁMKA / 189
ZDROJE VYOBRAZENÍ / 191
POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA / 193
PODĚKOVÁNÍ / 195
REJSTŘÍK / 196
P ř EDM luvA
vznik, podoba a zánik pražských nouzových kolonií
Předkládaná kniha z edice Zmizelá Praha představuje čtenářům zaniklý svět pražských nouzových kolonií. Tvořily je provizorní stavby, jaké si dnes spojujeme především s rozvojovými zeměmi. I přesto, že ve výjimečných případech přetrvávají tyto kolonie na našem území (s mnoha stavebními úpravami) dodnes, lze je zařadit do kategorie zmizelých či nenávratně mizejících. Svou pozornost zaměříme na lokality na území takzvané Velké Prahy. Ta se zrodila na základě tří zákonů z 6. února 1920, kdy bylo stávající město Praha sloučeno s třiceti sedmi předměstími v jeden správní celek s neoficiálním názvem Velká Praha. Zákony vstoupily v platnost 1. ledna 1922, kdy oficiálně vzniklo skutečné velkoměsto, srovnatelné (alespoň co do rozlohy) s ostatními velkými městy Evropy té doby. A to navzdory faktu, že připojená území o rozloze 171,5 km² a s 676 000 obyvateli byla tvořena z větší části usedlostmi, vesnicemi a polovesnicemi.
Tím, že se Praha v roce 1918 stala hlavním městem Československé republiky, vzrostl nejen její význam, ale také začal prudce narůstat počet jejích obyvatel, kteří do města přicházeli z venkova za prací. Jestliže roku 1922 měla Velká Praha 688 647 obyvatel, tak v roce 1930 to bylo již 848 768. Narůstající počet Pražanů vyžadoval výstavbu nového bydlení. Stavební ruch se v meziválečném období soustředil do dvou oblastí výstavby, jednak budov pro státní instituce, jednak domů a bytů. Městská správa podporovala bytovou výstavbu tím, že zejména stavebním družstvům levně prodávala nezastavěné pozemky. Činorodý stavební ruch ale ani zdaleka nevyřešil vleklou bytovou nouzi a nedokázal uspokojit obrovskou poptávku po novém bydlení. Bylo vypočteno, že po vzniku Československa Praha potřebovala k odstranění bytového nedostatku 30 000 bytů. A situace se nadále zhoršovala.
V letech 1919–1940 bylo na území hlavního města postaveno 23 005 nových domů, čímž se domovní fond ve Velké Praze více než zdvojnásobil. Téměř třetinu novostaveb provedla stavební družstva a veřejné korporace. Mezi novostavbami převážil typ malého rodinného domu do tří místností (40 %), mezi byty pak malý byt o jednom pokoji s kuchyní (42 %). Čtvrtina všech nových bytů sestávala z jedné obytné místnosti s příslušenstvím. Naopak zbouráno bylo celkem 1959 domů v nevyhovujícím stavu.
přesnější informace o těchto nepovolených stavbách, které vznikaly ze dne na den a stejně tak rychle také zanikaly, bohužel značně omezené. Od druhé poloviny třicátých let nám mohou být jistým vodítkem staré letecké snímky, na nichž lze pozorovat postupnou proměnu pražské periferie.
Život v nouzových koloniích
Architektura nouzových kolonií byla velice svérázná a různorodá, od plechových a dřevěných přístřešků přes zděné domečky s prosklenými okny a někdy i podezdívkou až po železniční vagony. Vyřazené železniční vagony představovaly jednu z možností, jak získat relativně levné bydlení – ovšem i tak se většinou kupovaly na splátky. Jedna obyvatelka kolonie na pražských Malvazinkách koupila v roce 1925 vagon za 1200 Kč, v hotovosti však zaplatila pouze polovinu. Dovoz třemi páry koní na místo určení stál 250 Kč, odměna dvanácti pomocníkům byla 130 Kč. Jak ale zmínil reportér Franta Kocourek ve své reportáži z pražské periferie, otištěné v časopise Přítomnost, i takový vagon mohl být podnik poměrně luxusní.1 Obyvatelé kolonií pro tento účel často získávali vyřazené železniční vagony z nákladového nádraží v Bubnech. Pokud větší množství obyvatel jedné kolonie zvolilo pro své bydlení tento stavební typ provizorního domu, začalo se jim říkat vagonové. Pod tímto označením se s nimi občas setkáváme nejenom v dobovém tisku, ale také v soudobých plánech a mapách. K typickým vagonovým koloniím patřila například Čína na pomezí Hloubětína a Vysočan.
Další typ představovaly „barákové kolonie“ nebo „kolonie dřevěných domků“, vycházející z převažujícího stavebního charakteru lokality. Na tomto místě je důležité zdůraznit, že termín nouzová kolonie se někdy překrývá s pojmem dělnická kolonie. Je to způsobeno tím, že drtivou většinu obyvatel kolonií tvořili dělníci, kterých ještě přibývalo v důsledku hospodářské krize na počátku třicátých let. Avšak ne každá dělnická kolonie byla kolonií nouzovou. Nouzovou kolonii je třeba chápat jako bydlení provizorního charakteru těch nejchudších vrstev, kdežto k dělnickým koloniím řadíme i takzvané zaměstnanecké kolonie, stavěné přímo vlastníky průmyslových podniků pro jejich zaměstnance. V neposlední řadě bývají nouzové kolonie občas zaměňovány s koloniemi zahrádkářskými. V některých lokalitách v Praze skutečně byly nouzové kolonie původně zahrádkářskými, jako třeba v případě vršovických Zahrádek (Edenu) nebo Krejcárku. Naopak jiné se časem v zahrádkářské přeměnily, například velká část kolonie Pod Bohdalcem nebo libeňská Labuťka.
1 Kocourek, Franta, Pomoc! (Ze života na pražské periferii), Přítomnost 9, č. 49, 1932, s. 776.
Z hlediska vlastnictví pozemků, na nichž byly nouzové stavby umístěny, rozlišujeme čtyři typy nouzových kolonií. První jsou již zmíněné kolonie vznikající oficiálně jako zahrádkářské a se svolením majitele pozemku, jemuž obyvatelé platili nájem (typickým příkladem je právě Krejcárek). Druhý typ nouzových kolonií vznikal na vlastních odkoupených pozemcích. Z důvodu finanční náročnosti nebyl tento typ tak častý (jednalo se třeba o dodnes zachovalou kolonii Za Horou v Hloubětíně, v níž kolonisté pozemky získali odkupem od hloubětínského řádu křižovníků s červenou hvězdou a od rodiny statkáře Freye z Vysočan). Třetí typ představovaly kolonie rozkládající se na obecních pozemcích s tím, že do jejich údržby už pražská obec neinvestovala a například o zajištění cest, přívod vody, kanalizaci apod. se museli postarat kolonisté sami. Poslední, čtvrtý typ kolonie souvisel s typem třetím. Taktéž se jednalo o kolonii na obecních pozemcích, ovšem s tím rozdílem, že do údržby obec zasahovala a snažila se kolonii zvelebovat (vidět to můžeme například na snímcích z kolonií Arizona a Mexiko v Jinonicích). Tyto kolonie bývají často označovány také jako „obecní“ a jejich dalším typickým příkladem byla Obecní Kolonie (Za Aero) ve Vysočanech, jejíž obyvatelé se dokonce těšili z luxusu splachovacího záchodu. Poslední dva typy kolonií svědčí o tom, že představitelé města si uvědomovali neřešitelnost bytové nouze, a proto sami začali v polovině dvacátých let stavbu nouzových kolonií podporovat.
Nouzové kolonie byly rozmanité i z hlediska stavebního. Dělnické rodiny si většinou stavěly domky o rozloze 10 až 20 m², které někdy disponovaly předsíní, v níž se i vařilo. Výjimečně byly domky podsklepené, což se využívalo k uskladnění brambor a zeleniny. Domky se obvykle budovaly na podezdívce, ale setkáváme se i se stavbami bez jakýchkoliv základů. Stavbu jednoduchého nouzového domku v kolonii Pod Bohdalcem popisuje Karel Čapek v Obrázcích z domova: „Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi; pak se staví buď rovnou na zemi, nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže (ale nesmí to být moc silná paže), pobije se to prkny a je to; teď z jara ještě moc nevadí, svítí-li slunce všemi spárami prken.“2
Někteří kolonisté stavěli ze starých beden nebo cihel, ale nejčastějším typem domku zůstávala jednoduchá dřevěná sloupková konstrukce. Časem si kolonisté své domovy různě upravovali a zvelebovali, ať už zateplením (například rákosem nebo další stěnou se vzduchovou kapsou), omítnutím, nebo rozšířením o další místnosti pro jiné členy rodiny či podnájemníky.
Různorodá byla rovněž úroveň vybavenosti jednotlivých kolonií. Některé měly zavedenou elektřinu, ale to bylo spíš výjimečné. Poměrně častý doplněk
2 Čapek, Karel, Obrázky z domova, Praha 1954, s. 67–68.
nouzových kolonií tvořily zahrádky, v nichž si obyvatelé přilepšovali pěstováním zeleniny nebo i chovem hospodářských zvířat. V některých koloniích se nacházely prodejny potravin, hospody, trafiky nebo dílny a obchody drobných živnostníků. Většina nouzových kolonií neměla kanalizaci ani vodovod, obvykle z důvodu své odlehlosti. Výprava pro vodu po rozblácené cestě tak mohla být i velmi zdlouhavá a namáhavá. Nejčastějším řešením bylo zřízení vodovodních stojanů pražskou obcí. Neméně problematické bývalo zpočátku i samotné stěhování do takových lokalit. Kolonie často vznikaly doslova v polích, někdy ve strmém svahu, kde zatím neexistovaly vyježděné silnice, takže při prudších deštích do vzniklého bahna zapadaly vozy i s koňmi. Také cesta do zaměstnání bývala v počátcích vzniku kolonií bez veřejného osvětlení velmi obtížná.
Svérázné jsou některé názvy kolonií, odkazující buď k exotickým destinacím (Čína, Arizona, Mexiko), nebo k jejich poloze (Za Aero, Na Krejcárku, U Edenu). Často byly tyto názvy chápány pejorativně a měly odkazovat na skutečnou či domnělou vyšší úroveň kriminality a na nebezpečnost těchto lokalit pro návštěvníky z jiných čtvrtí. Příkladem takového pojmenování je libeňské Údolí Děsu. Vzhledem k nestálosti a provizornímu charakteru zástavby kolonií registrujeme různorodá jména, pod nimiž jsou některé kolonie známé. Například jedna z pankráckých kolonií měla názvy dokonce tři: U Družstva Klid, U Blažků a Bořkova Kolonie. Častější ovšem bývala jména dvojí.
Bydlení v provizorních formách obydlí mělo svá určitá specifika. Jedno z nich představovala jejich geografická izolovanost, neboť většina nouzových kolonií se nacházela na periferii Velké Prahy, obvykle v blízkosti průmyslových podniků. Další zvláštností byla vysoká mobilita obyvatelstva, které přicházelo do hlavního města z často velice vzdálených oblastí Československa.
Etnografické výzkumy realizované od padesátých do osmdesátých let minulého století také potvrzují, že potřeba vzájemné sousedské výpomoci a sociální homogenita v prostředí nouzových kolonií připomínaly více život na venkově než ve městě. Nouzové kolonie skutečně na mnoha snímcích působí jako zmenšené vesnice. Dokládá to i velmi originální stavební podoba některých domků, které zvenčí leckdy připomínaly původní architekturu v různých regionech Československa, z nichž kolonisté pocházeli.
Navzdory obtížným životním podmínkám se v řadě kolonií rozvinul čilý spolkový a kulturní život. Prvenství v tomto směru jednoznačně náleží kolonii Slatiny, v níž lze doložit existenci minimálně osmnácti různých sportovních klubů a kroužků, dramatických klubů nebo třeba spolku Baráčníků. Skvělou pověst míval také například cyklistický klub z kolonie Na Proseku, který pořádal závody, spanilé jízdy a výlety mimo Prahu. V kolonii Za Horou dokonce fungovala pobočka Sokola. V krčské kolonii Na Dlouhé Cestě (Na
Strži) se zase významně dařilo ochotnictví – zdejší obyvatelé hráli v Lesním divadle v Krči.
S některými koloniemi se úzce pojí jména významných osobností. Komunistická poslankyně Anežka Hodinová-Spurná, bojovnice za práva žen, ale také stoupenkyně gottwaldovského křídla, která se v meziválečném období na pražské radnici vehementně zasazovala za zlepšení životních podmínek kolonistů, sama původně po příchodu do Prahy obývala nouzový dům v kolonii Červená Skála na Žižkově. Její příbuzní bydleli v kolonii Za Horou. Kolonie Na Dlouhé Cestě (Na Strži) se zase mohla pochlubit tím, že se zde narodili bratři Jan a Kája Saudkovi, fotograf a kreslíř. Zdeněk Svěrák vyrůstal v Elektrárenské ulici, v blízkosti nouzových kolonií Slatiny a Pod Bohdalcem, což významně ovlivnilo jeho pozdější práci na scénáři k filmu Obecná škola. Není náhodou, že se o život v nouzových koloniích a o kolonie jako takové zajímali soudobí spisovatelé, novináři a umělci. Ať už máme na mysli reportáže zmíněných autorů Franty Kocourka, Karla Čapka, či Karla Ladislava Kukly, který za první republiky proslul líčením života pražského podsvětí a nejchudších v knize Konec bahna Prahy. Nesmíme opomenout, že městská periferie, a tedy i nouzové kolonie, významně inspirovaly tvorbu umělecké Skupiny 42. Malíři jako Kamil Lhoták, Karel Holan nebo František Gross obdivovali místa na pomezí moderního velkoměsta a krajiny, staré dvorky, zadní trakty továren a opuštěné tramvajové smyčky končící zatím v polích. Přesně v takových místech nouzové kolonie vznikaly a existovaly, než je město pohltilo. V neposlední řadě se místa nouzové zástavby stávala častou inspirací i fotografům. Zde jmenujme kupříkladu světoznámého Josefa Sudka, který v knize Praha panoramatická zachytil mnohé lokality periferie těsně před jejich zánikem, jako například nouzové kolonie v oblasti Pankráce a Krče.
vývoj nouzových kolonií
Problematika bytové nouze byla pochopitelně i výrazným politickým tématem. O nouzových koloniích hovořili zástupci nejen pravicového, ale zejména levicového politického tábora. Téma dostupného a vyhovujícího bydlení nalezneme v předvolebních programech všech stran. Svou vehemencí vynikala Komunistická strana Československa, pro kterou se stalo tématem ústředním. Komunisté se už od svého vstupu na pražskou radnici v roce 1923 pasovali do role jediného skutečného zástupce nejchudších obyvatel Prahy. Realita však byla jiná. O hlasy dělníků se v hlavním městě komunisté dělili se sociálními demokraty a národními socialisty, kteří pravidelně obsazovali post primátora. Ovšem KSČ našla silnou podporu v periferních oblastech
a téma nouzových kolonií se dostalo i do jejího předvolebního programu. Komunisté také využívali jakéhokoliv tlaku na kolonisty k jejich mobilizaci do protestních průvodů.
V řešení bytových a sociálních problémů hlavního města zastával výjimečnou roli Petr Zenkl, jehož lze označit za spolutvůrce pražské sociální politiky. I přes značnou snahu vedení radnice se však nedařilo bytové problémy vyřešit. Výstavba probíhala, ale nové byty byly pro velkou část dělníků příliš nákladné a nebyl jich dostatek. Připomeňme výstavbu takzvaných čekatelských domečků, z nichž byly v letech 1926 až 1927 vystavěny čtyři kolonie. Jedna z nich se nacházela i na Malvazinkách, a občas proto bývá zaměňována s nedalekou nouzovou kolonií. Kromě těchto projektů byla realizována například výstavba zahradní osady na Spořilově nebo zděných domků ve Střešovicích. Dělnické domky ale v Praze představovaly jen velmi malou část bytového fondu, a hlavní město tak zaostávalo za venkovem, kde byly k výstavbě nového bydlení příhodnější podmínky (levnější pozemky, pracovní síla i materiál).
Nouzové kolonie byly prakticky již od svého vzniku neustále ohroženy likvidací ze strany úřadů a část z nich zanikla již za první republiky. Jednalo se především o lokality umístěné v těsnější blízkosti rozšiřujícího se velkoměsta, jako například o kolonii Zahrádky v Edenu nebo Vrch Svatého Kříže a Červenou Skálu na Žižkově, které zanikly do roku 1930. Problém s nouzovými koloniemi se v meziválečném období ani přes snahu vedení radnice nepodařilo vyřešit. Plány na likvidaci nouzových staveb nacházíme v zápisech pražského zastupitelstva ještě v padesátých, ale i sedmdesátých letech minulého století. Největší vlna demolic přišla po druhé světové válce v první polovině šedesátých let, kdy Ústřední národní výbor hlavního města Prahy vydal konečné rozhodnutí o celkové likvidaci nouzového bydlení na území města. V této době zanikla téměř veškerá rozsáhlá nouzová zástavba v okolí Nuslí, Pankráce, Podolí, Braníka a Krče. Dále zmizely motolský Hliník, žižkovský Krejcárek a velká část kolonií v okolí libeňských a vysočanských továren.
I přes turbulentní historický vývoj a neustálý tlak na zrušení nouzové zástavby v Praze dodnes najdeme významné relikty tohoto specifického druhu bydlení. K nejznámějším rozhodně patří oblast bývalých kolonií Pod Bohdalcem a Slatiny, které proslavil film Obecná škola Jana Svěráka. Specifický genius loci bývalé nouzové kolonie si zachovává také oblast kopce Hájek s nouzovými koloniemi Na Kotlasce a Na Hájku, ležící v bezprostřední blízkosti stanice metra Palmovka. K dalším rozsáhlejším částečně dochovaným oblastem nouzové zástavby patří kolonie na pomezí Hloubětína a Hrdlořez – Za Horou, Před Mostem a Za Mostem. Poslední větší dochovanou kolonií je oblast Za Drahou ve Strašnicích. Nouzové kolonie patří z podstaty svého původu a stavebního charakteru k nejohroženějším typům zástavby. O to
ZK r At KY
AEÚ Etnologický ústav Akademie věd ČR, Středisko vědeckých informací, dokumentační sbírka Praha
AMP Archiv hlavního města Prahy
ANM Archiv Národního muzea
ČGS Česká geologická služba
ČTK Česká tisková kancelář
IPR Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy
LA PNP Literární archiv Památníku národního písemnictví
MHMP Muzeum hlavního města Prahy
NPÚ Národní památkový ústav
o
Br AZová Č á S t
1. nouzová kolonie Eden (Zahrádky) v roce 1928
Foto neznámý autor, reprodukce z časopisu světozor, 17. 5. 1928, s. 632 Ve vršovickém edenu vznikla nouzová kolonie v místech dnešního stadionu sk slavia Praha již v roce 1922, pravděpodobně jako první z kolonií. Rozkládala se na území při železniční trati do strašnic, které nebylo zcela vhodné k obdělávání a státní regulační komise jej určila jako nezastavitelný zelený pás. Původní název kolonie – Zahrádky –odkazuje na skutečnost, že pozemky pronajímala Vršovická záložna za účelem vzniku zahrádkářské kolonie. Území bylo rozděleno přibližně na 320 dílů o rozměrech asi 150–200 m². Zahrádkáři zde směli oficiálně postavit pouze provizorní stavby jako altány nebo boudy na nářadí a nesměli je využívat k bydlení. Toto pravidlo se však brzy začalo porušovat, když se lidé bez domova se zahrádkáři domlouvali na možnosti přespání. Tímto způsobem se z původní zahrádkářské kolonie stávala kolonie nouzová.
Pojmenování eden odkazuje na blízký zábavní park, vybudovaný taktéž v roce 1922 po vzoru vídeňského Prátru, jenž dal celé oblasti jméno. Oficiálně zanikl v roce 1946. Na snímku je zachycen pohled z kolonie eden směrem na sever. Na obzoru vidíme kasárna Jana Roháče z Dubé v ulici 28. pluku, dnešní Justiční areál Na Mičánkách.
2. obyvatelé nouzové kolonie Eden (Zahrádky) v roce 1928 Foto neznámý autor, AEÚ, Sbírka rukopisů, rkp. 374, Pražské nouzové kolonie – přílohy, převzato z bývalého Ústavu dějin KSČ, foto č. 5 kolonisté měli v edenu těžký život, poznamenaný neustálým zápasem s pražskými radními. Magistrát jim vyhrožoval zbouráním domků a zakazoval v kolonii vařit a topit, a proto to kolonisté dělali potajmu v noci. Další problém představovaly chybějící studny, kvůli čemuž byli obyvatelé nuceni pít přes den nesvařenou závadnou vodu ze studánek. kromě toho měla kolonie jen velmi primitivní záchody bez žump, což vedlo k šíření různých nákaz. Nouzové domky měly obvykle velice jednoduchou konstrukci z beden stlučených k sobě prkénky, přičemž jako zateplení sloužil novinový papír. V domcích často bydlely i rodiny s malými dětmi, pro které byl život za takových podmínek o to náročnější. Na snímku vidíme jednu ze zahrádek v kolonii eden a na obzoru bránu stejnojmenného zábavního parku.
[2]
4. obyvatelé nouzové kolonie Eden (Zahrádky) v roce 1930 Foto neznámý autor, AEÚ, Sbírka rukopisů, rkp. 374, Pražské nouzové kolonie – přílohy, převzato z bývalého Ústavu dějin KSČ, foto č. 6
Zánik kolonie eden přišel v roce 1930, kdy zde žilo ve 121 domcích 391 obyvatel. V tomto roce zahájila pražská obec násilné bourání domků a o osud jejich obyvatel se příliš nestarala. stany na fotografii jim zajistila organizace Rudá pomoc. kolonisté měli jedinou možnost, a to hledat si bydlení jinde, nejčastěji na obecních pozemcích, kde to bylo městem oficiálně povoleno – třeba v blízké kolonii slatiny. O bourání kolonie se živě zajímal dobový tisk, zejména levicový.
5. Území nouzové kolonie Eden (Zahrádky) v 50. letech 20. století
Foto Jan Tachezy, ČTK, inv. č. 0670369326
Nouzové stavby sice v kolonii eden zanikly již v roce 1930, ale samotný zahrádkářský a celkově provizorní charakter tohoto území přetrvával až do šedesátých let 20. století, kdy zde začal vznikat dnešní sportovní areál se zimním stadionem a koupalištěm. Na snímku z padesátých let 20. století rozeznáváme zbytky zahrádek nedaleko v té době nově postavených bytových domů mezi Vršovickou a Vladivostockou ulicí.
6. Území nouzové kolonie Eden (Zahrádky)
Výřez z leteckého snímku, IPR
v roce 1945
Na leteckém snímku z roku 1945 je patrná rozsáhlá zahrádkářská kolonie mezi železniční tratí a Vršovickou ulicí. Patřila tehdy k největším v Praze. Po levé straně snímku si lze povšimnout areálu v té době již nefunkčního zábavního parku eden. Jeho provozu uškodily zejména hospodářská krize třicátých let 20. století i odlehlost lokality od zástavby města.
[4]
8. nouzová kolonie u Edenu v roce 1935
Foto neznámý autor, reprodukce z knihy Tramvaje a tramvajové tratě, 4. díl, s. 101
[8]
9. nouzová kolonie u Edenu kolem roku 1948
Foto Josef Ehm, reprodukce z knihy krásy plná, slávou i kletbou bohatá... Praho!, s. 24as V současnosti těžko uvěřitelný kontrast mezi klasickou městskou bytovou zástavbou a nouzovými stavbami, které dnešnímu čtenáři evokují spíše obydlí chudinských slumů, byl ve své době něčím naprosto běžným. a to nejen ve Velké Praze, ale i v jiných městech s větší koncentrací dělnictva, které do měst přicházelo za vidinou lepší existence. Rodinné vazby hrály velmi důležitou roli, a proto ve stísněných prostorách nouzových staveb běžně bydlelo tři až šest osob. Tato fotografie pochází od slavného fotografa Josefa ehma a byla použita v reprezentativní publikaci o Praze, jež obsahuje nejen snímky historického centra s jeho paláci a sochami, ale také několik fotografií ukazujících druhou tvář hlavního města. Fotograf stál v místech dnešního vnitrobloku ulic V Olšinách, V Předpolí, Na Hroudě a Na stezce a díval se směrem na sever.
[9]