Kriegel

Voják a lékař komunismu březen 2023 vychází ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů pevná vazba

Václav Havel ve svém eseji o Františku Krieglovi v roce 1988 napsal, že by jednou měla vzniknout kniha, díky níž by lidé pochopili, že tu byli dokonce i komunističtí politikové, kteří byli normálními čestnými a statečnými lidmi, byť třeba tragického osudu. Právě taková je nová monografie, díky které má širší veřejnost poprvé možnost poznat v celistvosti nejednoznačný příběh muže, jenž je stále pokládán dílem za hrdinu a dílem za padoucha.

592 stran

ISBN 978-80-7637-379-2

V očích široké veřejnosti je Krieglova osobnost ztenčena na statečný čin v srpnu 1968, kdy jako jediný politik odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol, jímž se legalizovala sovětská okupace Československa. Životní osudy tohoto komunisty, lékaře a vojáka na několika frontách druhé světové války jsou ovšem o poznání spletitější a tragiku jim dodává například jeho přímý podíl na vzniku Lidových milicí v únoru 1948. Autor si neklade ambici jednoznačně rozsoudit spor o Kriegla, nabízí však kontext životních peripetií, rozhodnutí a postojů, které jejich nositele opakovaně přiváděly spíše do problémů než na politické a společenské výsluní.

(1976) je publicista píšící převážně o moderní české a československé historii a o problematice médií. Mimo jiné vydal v roce 2015 životopis komunistického novináře Stanislava Budína a spolu s historikem Michalem Stehlíkem tvoří oblíbený podcast Přepište dějiny. Působí také ve Společnosti Ferdinanda Peroutky a porotě Ceny Františka Kriegla.

Sověti nabízeli možnost podpisu protokolu bez Kriegla, na jehož souhlasu jim stejně nezáleželo, nicméně Čechoslováci požádali ještě o jedno, tentokrát společné setkání s ním. Kriegla tedy dopravili přímo do Kremlu, přičemž musel přijet v jiném autě než kancléř Novák, kterého pro něj vyslali, a při příchodu si jej pracovníci zdejšího aparátu prohlíželi jako svého druhu exota a šeptali si eto Kriegel, vedut Kriegela. Ani toto setkání s celou československou skupinou nic nezměnilo, jen ještě radikálněji ukázalo rozdílnost Krieglova politického myšlení v této chvíli. Podle vzpomínek Milady Snětivé na autentické Krieglovo líčení na něj přede všemi začal prezident Svoboda dokonce křičet: Já viděl potoky krve, my musíme zachránit pokoj a mír v zemi a tak. František ovšem na něj zakřičel taky: Neřvi na mě, protože já jsem ty potoky krve taky viděl, to je úplně něco jiného, my nejsme žádná delegace, která má oprávnění něco podepisovat. Kdo nás sem poslal? My jsme sem přivlečený. Komu odpovídáme? No našim voličům! Našim lidem, který nás do vysokých funkcí dali. Jestliže jim odpovídám, tak já nemůžu sám o sobě v takovýhle věci nic rozhodnout. Nato s ním měl postoj k podpisu konzultovat také Dubček, ale ani toto jednání nevedlo k vývoji, neboť Kriegel setrval na svém a Dubček také, tedy na nejistotě, jak se má vlastně zachovat.

Pak ho od ostatních opět oddělili a podle vzpomínek Snětivé i Rivy Krieglové jej hlídkující důstojník nechal samotného u otevřeného okna v chodbě Kremlu. „Postavili mě tam, jako kdyby mi dávali možnost, abych se trochu nahnul a našel tak východisko ze své situace?“ ptal se sám sebe dr. Kriegel. „V rozpoložení, ve kterém jsem byl, mi to tak připadalo. Byl jsem nesmírně rozrušen, každým nervem jsem vnímal paradox situace: Venku krásný, slunný den, za zdí dvora výpravy návštěvníků, kteří obdivují obrovský krásný zvon, památky Kremlu, pohoda a klid venku, a za mými zády, tam uvnitř, se sráží národ na kolena… Slzy se mi draly do očí.“ březen 2023 pevná vazba

768 stran