Jazyky pravdy

„Když Christopher Hitchens dopsal svou knihu Bůh není veliký, poslal mi ji, abych si ji přečetl, a já mu řekl, jen napůl v žertu, že má v názvu jedno slovo navíc; bylo by užitečné, kdyby vymazal ‚veliký‘.“ Touto větou otevírá známý spisovatel esej Instinkt svobody. V kolekci brilantně napsaných textů se Rushdie profiluje nejen jako oddaný obhájce svobody slova a umělecké výpovědi, ale především jako znalec světového písemnictví a kultury. Věnuje se velkým literátům 20. století z rodu Kurta Vonneguta nebo Samuela Becketta, srovnává Shakespearovo mistrovství se Cervantesovým, na příkladu Aje Wej-weje, Pussy Riot či Roberta Saviana ukazuje, jakou roli hraje v tvorbě odvaha. Nechybí ani příspěvky, které se věnují dopadení bin Ládina nebo koronavirové pandemii. Rushdie vždy píše s vášnivým zaujetím pro styl, ve kterém se prolíná přesnost pozorování s bohatou obrazností. A se smyslem pro pravdu, bez ohledu na to, jak riskantní může být.

květen 2023 z angličtiny přeložila Martina Neradová pevná vazba

400 stran

ISBN 978-80-7637-360-0

(1947), britský prozaik a rodák z indické Bombaje, je nejen oceňovaným tvůrcem, v jehož díle se proplétají nitky orientální a západní literární tradice s nejsmělejšími uměleckými postupy postmoderního střihu. Svým životem a dílem je také symbolem svobody slova, což se znovu ukázalo v srpnu 2022, kdy na něj byl islámským extremistou spáchán atentát. Vydání každé autorovy knihy je očekáváno v předtuše planetární senzace a pravidelně se řadí mezi favority Nobelovy ceny za literaturu.

Žijeme ve věku vymyšlených, alternativních světů. Tolkienova Středozem, Rowlingové Bradavice, dystopické světy v Hunger Games, území, přes něž se plíží upíři a zombíci – taková místa jsou v módě. Ale víc pravdy se navzdory oblibě přímočaré fantasy skrývá ve fiktivním mikrokosmu těch nejlepších děl. V Yoknaptawphě Williama Faulknera, Malgudi R. K. Narayana a ano, také v Macondu Gabriela Garcíi Márqueze je úkolem fantazie obohatit realitu, nikoli před ní unikat; zázračné je hluboce zakořeněno v reálném a z toho důvodu umí využít surreálna k metaforám a obrazům reality, které působí skutečněji než skutečnost, pravdivěji než pravda.

V tom spočívá problém termínu „magický realismus“ – když ho lidé vysloví nebo slyší, ve skutečnosti vyslovují nebo slyší pouze první polovinu a druhé – „realismu“ – nevěnují pozornost. Ale kdyby byl magický realismus jen magický, neměl by žádnou váhu. Byl by to jen rozmar –literatura, v níž se může stát cokoli, pročež nic nemá reálný dopad. Magie v magickém realismu funguje, protože je hluboce zakořeněná v realitě, vyrůstá ze skutečnosti a vrhá na ni krásné, nečekané světlo.

(…)

Při čtení děl Garcíi Márqueze a dalších spisovatelů, které jsem objevil v Compendium Books, mi téměř každičká stránka vnukala myšlenku, že mnohé z těchto nových světů znám z vlastní zkušenosti nabyté v Indii a Pákistánu. Na obou místech, v Latinské Americe i v jižní Asii, byl a stále je rozpor mezi městem a venkovem a na obou místech existuje podobně hluboký příkop, který odděluje bohaté od chudých, mocné od bezmocných, velké od malých. Oba regiony mají významnou koloniální minulost – jiní kolonizátoři, stejné výsledky – a na obou územích hraje velkou roli náboženství, Bůh je naživu, a tak jsou, bohužel, naživu i pánbíčkáři.

Znal jsem Márquezovy plukovníky a generály, či alespoň jejich indické a pákistánské protějšky, jeho biskupové byli mými mulláhy, jeho tržiště mým bazarem. Jeho svět mi připadal stejný jako ten můj, přeložený do španělštiny.