/SERIÁL/
Petrusova cesta 4. díl Ve čtvrté části se seznámíme se životem pana Petruse po padesátce. S přibývajícím věkem překonává osobní rekordy na pochodech v tuzemsku a zahraničí. V rámci zážitkového učení neslyšících turistů z Pražského spolku neslyšících pořádá prezentace vybraných proběhlých akcí, jež propojuje s vlastními vizuálními plány. TEXT: Kamila Spěváková FOTO A ILUSTRACE: archiv Václava Petruse
Osobní rekord na pochodu Za mého života se mi poprvé povedlo zdolat osobní rekord na soukromém pochodu o délce 91 km. Bylo to v sobotu 28. června 1997. Bylo mi tehdy 54 let. Vyšel jsem z domova v pražských Kobylisích ve 4:15. Rtuť na venkovním teploměru šplhala k 15 °C. Putoval jsem nejen po turistické cestě, ale i po cestě nevyznačené přes pole či po dálničním úseku dlouhém 19 km (z Tuřic do Bezděčína). Celou cestu pálilo slunce. V Mladé Boleslavi byla naměřena nejvyšší teplota 38 °C. Do cíle – Stražiště – jsem došel ve 21:00 hodin při příjemných 20 °C.
Víra osvěcuje turistu Petruse. Vydává se na cestu po okolních církevních památkách. Chce překvapit čerstvě vdanou dceru ve Stražišti u přátel na oslavě.
Zahraniční turistika
Vzpomínka na ubytování ve srubu v kraji Nikoly Šuhaje loupežníka
Oblast techniky Unikátní podzemí kolektorů pod pražskou metropolí (9. 11. 2011). Kdo bydlí v Praze, ví moc dobře, jak je těžké dostat se do podzemí pod hlavním městem z důvodu dlouhé čekací doby. A proto jsem měl radost, že mi to vyšlo a mohl jsem poznat technické dědictví na vlastní oči. Střídavě jsme jeli vláčkem a šli pěšky. V „bludišti“ byly různé „obří“ kolektory (speciální tunely) a v nich kabely, trubky různých inženýrských sítí atd. Zpočátku jsme se báli projít velkým potrubím nebo lézt po žebřících, ale nakonec nám adrenalin pomohl. Nejstaršímu účastníkovi bylo 80 roků a nejmladšímu 8 let.
8
ČASOPIS UNIE 7–8/2022 ročník XXVI
Jezdil jsem také do zahraničí. Například rád vzpomínám na putování po Podkarpatské Rusi v roce 1996, hlavně na nocování ve srubu. Tam jsme přespali s dalšími asi 100 turisty z Českého klubu turistů na půdě, ve sklepě, v kuchyni. Tam jsme poznali nejen krásu, ale i chudobu zdejší země. Pamatuji, jak jsme absolvovali náročnou túru na nejvyšší ukrajinskou horu Hoverla. Doprovázel mě kamarád Václav Novák vážící něco přes 100 kg a říkal, že k cíli nedojde. Byl jsem též unaven, ale šla kolem mě paní a dala mi celou čokoládu. Přibližně za půl hodiny se mi najednou šlo nahoru lehce a dosáhl jsem vrcholu. Od té doby nosím vždy ve svém batohu tatranky na energii.
