SENIOŘI

Sympatická paní

žijící v domově důchodců

Seděla jsem v klubovně a z dálky jsem si všimla vitální, empatické a pohodové paní. Zaujala mě tím, že přes vysoký věk stále vypadá dobře. Přes hodinu jsme se bavily nad šálkem kávy. Dozvěděla jsem se, že bydlí v domově s pečovatelskou službou. Bylo mi jasné, že s Alenou Hofrovou chci udělat rozhovor. Přijela jsem za ní na návštěvu do Koryčan. Její domov stál na kopci s nádherným výhledem.

TEXT: Klára Zaoralová / FOTO: archiv A. Hofrové

S maminkou a s bratrem

Alena s rodiči

Aleno, koukám, že tu máte krásně zařízený pokoj. Žijete tu spokojeně?

Předchozí ředitelka byla tak hodná a nabídla mi opravdu velký pokoj. Žiju si tady dobře, jsem spokojená a nic mi nechybí. V listopadu to bude 11 let. Bylo nás tu víc, myslím sedm důchodců. Bohužel ostatních časem ubývalo a teď jsme jenom dvě – já a ještě paní vedle, které je už 95 let.

To mě těší. Nabídla vám pokoj se zařízením?

Ne, nic tady nebylo, ani koberec nebyl. Když mi umřel druhý manžel, žila jsem ještě v domě tady v Koryčanech. Kromě práce jsem si ještě přivydělávala u společnosti Zepter. Když už jsem neměla sílu pokračovat, chtěla jsem spolupráci ukončit. Jeden člověk zařídil, aby to místo mě dělal někdo jiný. Kvůli nedorozuměním jsem se ale dostala až do exekuce. Bylo to čím dál těžší. Moji přátelé mi doporučili, abych se přestěhovala do domova s pečovatelskou službou a prodala dům, který byl velmi nákladný na opravu. Byla jsem na dům tak sama. Zlobila elektřina, byl to starý dům. Dlouho jsem s prodejem váhala. Nakonec jsem souhlasila. Bylo to velmi těžké rozhodnutí. Nedala jsem vědět dceři, syn už byl po smrti, potají jsem zařídila prodej domu a s pomocí přátel jsem se přestěhovala i s nábytkem. Koberec nebyl, neměla jsem na to peníze. Zastavili mi kvůli dluhu i důchod. Měla jsem velmi hodnou ředitelku, která počkala s nájmem. Po dvou měsících jsem mohla nájem zaplatit. Když mi zbyly peníze, hned jsem koupila tento hnědý koberec. Před pár lety mi díky záloze za plyn byly vráceny nemalé peníze a paní ředitelka mi zajistila televizi. Mám tu teď všechno – co víc si přát? Jsem ráda, že si nemusím dělat starosti. Jen zaplatím nájem a ještě vodu, elektřinu a plyn, pak hradím nějaké malé poplatky, třeba za papíry do tiskárny. Mám dva dodavatele obědů. Jeden je z Koryčan a druhý z Kyjova. Ráda si často vybírám ze zvědavosti neobvyklá jídla. Snídani a večeři si obstarávám sama.

Máte tu soukromí? Jak se tady komunikuje?

Nikdo mě neruší, nezasahuje mi do soukromí. Když něco potřebuju, zajdu za personálem. Když jsme v domově zbyly jen my dvě, nepořádají se tu už bohužel žádné programy.

Jaké jste měla mládí?

Moje matka byla taková (mlčky se zamýšlí) líná. Měla jsem raději tátu, byl bezvadný. Ještě jsem měla bratra, o hodně mladšího, také byl neslyšící. Spolu jsme měli nádherný sourozenecký vztah. Bohužel ho potkal ošklivý osud – v 37 letech měl autonehodu a zemřel.

Kam jste šla po základní škole?

Rovnou do práce. Nepamatuji si, proč jsem nemohla dále studovat. Asi nejspíše kvůli mojí mamince jsem neměla moc

možností. Nezbývalo mi nic jiného než v 16 letech nastoupit do firmy jménem Baťa ve Zlíně jako obuvnice. Byla jsem tam až do roku 1969, kdy jsem se podruhé vdala a začala jsem s manželem pracovat jako stolařka (truhlářka, pozn. red.) zde v Koryčanech. Vydrželo mi to až do důchodu. V důchodu jsem stále ve stejné firmě pracovala jako brigádnice, protože mi umřel manžel a děti už „vyletěly z hnízda“.

V mládí jste sportovala? Jaké jsou vaše záliby?

Nesportovala jsem, nedostala jsem se k tomu. Moje vášeň je pletení. Měla jsem mnoho objednávek od lidí, třeba na svetříky pro miminka, ponožky a další. Nedávno jsem se tady v domově díky jedné paní odvedle naučila háčkovat. V tom jsem se našla. Uháčkovala jsem vajíčka, sněhuláka, šatičky pro panenky a před rokem dceři věncovou ozdobu s králíkem na dveře. Dcera měla velkou radost. A ještě slepici a kohouta s kuřátky na Velikonoce. Měla jsem jich tady opravdu hromadu. Ráda dělám lidem radost. Jsem ráda, že můžu něco dělat a být užitečná.

Zmínila jste, že jste se dvakrát vdala a nyní jste vdova. Máte děti?

Ano, mám dceru. Měla jsem syna, bohužel zemřel mladý při autonehodě. A ještě dceru od manžela z předchozího manželství. Adoptovala jsem ji, protože mám děti ráda a neměla jsem s tím problém. Vzpomínám si, jak mě moje dcera chránila. Když mě děti ze školy pomlouvaly, dcera se mě zastala a vysvětlila jim, že jsem neslyšící. Koryčany nejsou město, proto se toho moc nevědělo. Horší to bylo se synem. Týden chyběl ve škole.

Věkový rozdíl mezi sourozenci byl 6 let

TEXT: Kamila Spěváková FOTO: archiv Marty Zavadilové Vůbec jsem o tom nevěděla – každý den odcházel normálně z domova. Až se mi pak ozvali ze školy, že syn tam chyběl pár dnů, a já jsem zjistila, že se schovával ve sklepě. Syn přiznal, že se mu jeho spolužáci pošklebují, jakou má maminku. Bál se, že ho spolužáci zmlátí, pokud to bude řešit. Rovnou jsem to ve škole vyřídila a domluvila se s učitelkou, že ti spolužáci nedostanou dvojku z chování, ale musí se omluvit. Brzy pochopili, že jsem hodná, a zajistila jsem pro ně program. Dopadlo to dobře.

Jak s dětmi komunikujete?

Jen odezíráním. Docela dobře mluvím, většinou mi rozumí. Dcera doteď jen mluví, neznakuje. To mě mrzí. Navštěvuje mě nepravidelně, vždy ji ráda vidím.

MEDAILONEK ALENA HOFROVÁ • Narozena v roce 1940 v Kvasicích poblíž Tlumačova, okr. Zlín • Jako malá ohluchla kvůli zánětu mozkových blan, chodila na základní školu ve Valašském Meziříčí • Žije v Koryčanech a užívá si důchod v domově s pečovatelskou službou • Nyní vdova, prošla jedním rozvodem, má dvě děti, jedno z dětí je nevlastní • Je členkou ČMUN v Kroměříži od jejího založení (poslední 2 roky přerušila kvůli koronaviru)

S druhým manželem Hofrem

Patnáctiletá Alena rok před nástupem do práce

Alena stojící uprostřed první řady

Chodíte do nějakého klubu, abyste si mohla popovídat s neslyšícími?

Jsem hodně společenská, ráda se bavím s lidmi. Jsem členkou klubu v Kroměříži od jeho otevření v září roku 1994. Ráda jsem tam jezdila, bylo tam hodně neslyšících. Byla to krásná léta. Neslyšící ale pomalu ubývají. Dnešní doba už není taková jako dřív. Poslední dva roky jsem přerušila členství kvůli pandemické situaci. Nejsem očkovaná proti koronaviru a nechci být. Letos jsem se tam po dvou letech vrátila, ale nejsem tam často z důvodu mého zdravotního stavu. Nemůžu jezdit sama autobusem. Jeden známý, jenž do klubu také chodí a bydlí pár kilometrů dál, mě někdy vezme autem a po klubu mě zase odveze zpátky. Je to hodný muž. Moji vrstevníci jsou většinou po smrti a kromě dcery ke mně nechodí návštěvy, tak jak bych si přála. Do Kroměříže se proto pokaždé těším.

Aleno, moc děkuji za rozhovor.

Není vůbec zač, ráda jsem si s vámi popovídala. Budu se těšit na časopis UNIE. ☺