REPORTÁŽ: DEAFLYMPIÁDA

TEXT: Milena Brožová, Klára Zaoralová / FOTO: ČSNS, archiv dotazovaných

Již od roku 1924 se každé čtyři roky pořádají deaflympijské hry. Ty původně plánované na rok 2021 byly z důvodu koronavirové pandemie přesunuty na rok letošní. Poprvé se místem konání této velkolepé akce stala Jižní Amerika – 24. deaflympijské hry se uskutečnily v termínu 1.–15. května 2022 ve městě Caxias do Sul na jihu Brazílie.

eaflympiáda se začala připravovat již dva roky před plánovaným zahájením, ale kvůli pandemii covidu-19 byla několikrát odložena. To, že nakonec proběhne v Caxias do Sul, bylo oficiálně potvrzeno až v listopadu 2021, organizátoři tak měli na přípravu her jen čtyři měsíce. Maskotem letošních her byl nosál červený (ring-tailed coati) jménem Nino. Nosálové žijí v zalesněných regionech Jižní Ameriky. Nino má reprezentovat zemědělskou kulturu jižní Brazílie, a proto má na sobě klobouk, který je typický pro tamní farmáře, a modrý šátek, jehož barva odkazuje na komunitu Neslyšících.

Deaflympiády se mohli zúčastnit závodníci se ztrátou sluchu 55 dB a více.

Koronavirová opatření nebyla striktní, účast na hrách byla na zvážení samotných sportovců. Museli se však prokázat dokladem o dokončeném očkování proti koronaviru (tj. absolvování všech tří dávek), případně se nechat otestovat PCR testy.

Na hrách samozřejmě nechyběl ani typický zahajovací ceremoniál, během něhož se představili účastníci ze všech zemí a byl zapálen deaflympijský oheň. Předchozí deaflympijské hry, jež se konaly v tureckém Samsunu, hostily celkem 86 zemí. Letošní deaflympiády se zúčastnilo 77 zemí – kvůli kovidovým a cestovním restrikcím zde chyběly Austrálie, Nový Zéland a Velká Británie. Rusko a Bělorusko se her nemohly zúčastnit z důvodu války na Ukrajině.

Deaflympiáda není jen o sportu, ale také o potkávání nových lidí a poznávání nových kultur. Účastníci letošních her několikrát projevili solidaritu s ukrajinskými sportovci – Turecko pomohlo ukrajinským týmům ve fotbale a basketbalu, Italská federace neslyšících zas velmi podpořila ukrajinské volejbalové týmy mužů a žen. Ukrajinští sportovci nakonec vybojovali celkem 62 medailí!

BARBORA VACHOUTOVÁ (16 let, první deaflympiáda, 3. místo v karate)

Nejvíce se mi líbil přístup ke sluchově handicapovaným. Vždy jsem totiž závodila mezi slyšícími. Díky deaflympiádě jsem mohla trošku víc poznat komunitu sluchově handicapovaných. Bylo příjemné a skvělé být mezi „svými“. Všichni jsme si navzájem fandili a podporovali se. Získala jsem spoustu nových přátel nejen mezi českými účastníky, ale také mezi těmi zahraničními. S italskou soupeřkou si od té doby intenzivně píšeme a je to moc fajn. Můžeme sdílet naše postřehy a zážitky. Hodně řešíme rozdíl v závodění mezi slyšícími a neslyšícími.

Skoro všechno. Na jedné straně některé věci fungovaly skvěle, ale na druhé trochu vládnul pověstný brazilský chaos. Určitě mě překvapil vstřícný přístup ke sluchově handicapovaným. Všechno bylo zařízené tak, aby se každý domluvil a cítil se foto: Ronei S Rodrigues

příjemně. I to je jedna z vlastností Brazilců – pohostinnost a přátelský přístup. A samozřejmě jsem byla překvapená, že se mi hned na první deaflympiádě podařilo získat cenný bronz.

Jelikož to byla moje první deaflympiáda, neznala jsem konkurenci ve své disciplíně, takže to pro mě bylo těžké. Když neznáte soupeřky, nevíte, jakou správnou taktiku proti nim zvolit, jak určit pořadí kat (sestav obranných a útočných prvků při boji proti imaginárnímu soupeři). Nejtěžší soupeřkou byla Italka, celkově podala o něco lepší výkon a za to dostala více bodů. Bodový rozdíl mezi námi ale nebyl tak velký a to mě trochu mrzí. Myslím si, že kdyby mě během závodu tolik neomezovalo zranění zad, které mi nedovolilo podat ještě lepší výkon, tak bych měla šanci ji porazit.

Bronz pro mě hodně znamená. Je to odměna za náročnou přípravu nejen pro mě, ale také pro celý český deaflympijský tým v čele s Otou Panským. Je to i poděkování za to, že mi dali šanci a umožnili mi se deaflympiády zúčastnit a ukázat, co ve mně je. Zisk medaile mi pomůže pokračovat v mé závodní kariéře a je také velkou motivací k tomu dále se zlepšovat a být ještě lépe připravená na další deaflympiádu. Ta se pravděpodobně bude konat přímo v samotné kolébce karate – v Japonsku. Jsem ráda a je mi velkou ctí, že jsem mohla reprezentovat Českou republiku a ukázat, že tahle malá země se nemá za co stydět, protože má spoustu skvělých a úspěšných sportovců.

KATEŘINA BLAŠČÍKOVÁ (18 let, první deaflympiáda)

3. místo Bára (CZE) a Mojdeh Mardani (IRN), 1. místo Ryo Ogura (JAP), 2. misto Greta Ampollini (ITA)

Zleva V. Fleckenstein, C. Kaufman z Německa a J. Šmédek s Katkou

Deaflympiádu jsem si moc užila, byli tam skvělí lidé a skvělý tým.

Každý den pršelo, a tak jsme museli hrát v hale. Tím pádem se začátek turnaje posunul o jeden den. V hale byly jen tři kurty, takže jsme museli čekat déle, než kdybychom hráli venku. Vím, že i u ostatních sportů byly problémy s organizací, s připraveností sportovišť. S hotelem jsem byla spokojená. Měli výbornou snídani a k dispozici byl bazén.

Že Brazilci neumí anglický jazyk. A také deštivé a studené počasí, kvůli kterému jsme měli problém i s odletem domů.

S Jardou Šmédkem hraju mix od roku 2019. Náš první turnaj jsme odehráli na MS v Turecku.

Pro mě byl nejobtížnější zápas s Indy, výsledek o tom i vypovídá. Soupeři hráli dobře a mně se bohužel v prvním a druhém setu moc nedařilo. Postupně jsem se ale rozehrála, a tak už třetí set dopadl jednoznačně v náš prospěch.

LENKA MATOUŠKOVÁ (28 let, třetí deaflympiáda)

Mám radost. Těší mě, že i přes všechny okolnosti, které mě potkaly, jsme to s týmem dokázali. Mým cílem bylo vyhrát a posunout svůj vlastní deaflympijský rekord. To se mi sice nepovedlo, ale hlavní je, že medaile vyšla. ☺

Sport je krásný v tom, že nikdy nevíte, co se stane. ☺ Jsou tu tisíce proměnných, které mohou závod obrátit vzhůru nohama. ☺ Tyto velké závody byly specifické v tom, že během nich poprvé nebyl v mém životě jen sport a škola. Jsem nesmírně pyšná na své trenéry a rodiče, kteří mi vycházeli vstříc a naslouchali mi. ☺ Moc jim děkuji.

Ubytování bylo fajn. Měli jsme tam snídaně a bazén. S organizací to bylo horší. Hotel byl daleko od stadionu, spoje jezdily přes centrum a odjížděly vždy pouze v celou hodinu. Celé dny jsme tak trávili jen cestováním do centra a čekáním na další spoj. Podobnou cestu jsme pak museli absolvovat i zpět. A to jsme měli trénink 2x denně! Po dvou dnech jsme to vzdali a jezdili jsme na vlastní náklady přímo na sportoviště Uberem. Brazílie je krásná země, byli jsme ve vyšší nadmořské výšce a bylo úžasné pozorovat tu jinou, divočejší a bujnější vegetaci. Poslední den pobytu se nám poštěstilo vidět i úžasný vodopád. Bomba!

Asi již zmíněná chaotická organizace a nedomyšlenost některých věcí. Třeba výseč diskařského sektoru navazovala po 40 metrech na dálkařský a běžecký sektor. Výseč je prostor určený pro dopad disku (případně kladiva). S něčím takovým jsem se v životě nesetkala. (Pozn. redaktorky: Lenčin osobní rekord je 49,72 m.)

foto: Roman Kaut

Tomasz Gawronski (POL), Michal Stanovský (CZE) a Juan Manuel Gonzalez Valiente (ESP)

Po nejisté zpáteční cestě si nyní užívám zdejší nádherné počasí a čas s dětmi mého bratra. Baví mě dělat i maličkosti kolem domu a prostě jen tak být. Přání, cílů a ambicí by bylo hodně, ale zatím vše nechávám plynout. ☺

MICHAL STANOVSKÝ (28 let, první deaflympiáda)

Děkuji mockrát. Je to krásný pocit, mým cílem bylo jen doběhnout s co nejlepším výsledkem a získat medaili. To, že jsem vyhrál, je třešničkou na dortu.

Závod byl náročný, protože tam byl kopcovitý terén, běželo se pořád nahoru a dolů. Celý závod navíc pršelo, ale naštěstí nefoukalo. Favorité z Keni nakonec nebyli na start připuštěni, protože nedorazili včas do tzv. svolávatelny (tj. 30 min před startem).

Na to nejsem schopný odpovědět, musel bych zohlednit mnoho faktorů. Na to, jaký byl terén, jsem s časem spokojený. Výsledný čas ale nebyl vůbec důležitý, na takových akcích se hledí hlavně na pořadí.

Organizace maratonu byla dobrá. Organizátoři splnili všechny očekávané body – samostatné stoly rozdělené dle národností na občerstvovačkách, dobře označené zatáčky.

AP: Většina z nás byla na deaflympiádě poprvé. Jen pro našeho nejvěrnějšího člena Pepu Procházku to byla už třetí deaflympiáda v řadě, ale teprve podruhé se jí zúčastnil jako závodník v orientačním běhu.

JP: Na základě mých předchozích zkušeností si myslím, že na této akci byly ty nejhezčí a nejtěžší terény. A samozřejmě jsem si užil společnou radost po zisku medailí. MP: Mě úplně uchvátila brazilská příroda, hlavně opravdový prales plný lián, rašelinišť a mechů. Jsem vděčná, že i přes mnoho problémů a překážek jsem se nakonec mohla závodů zúčastnit a brazilskou přírodu poznat. Samozřejmě mě těší i naše pěkné výsledky a nádherné, těžké medaile. ☺ Líbil se mi i hotel s bazénem, vhodně umístěný přímo u obchodního centra, kam jsme si mohli kdykoliv odskočit pro nějakou energetickou vzpruhu, a velké parkoviště, které jsme několikrát využili ke sprintovým tréninkům pod taktovkou našeho trenéra Adama Hájka. V neposlední řadě mě potěšili milí organizátoři a dobrovolníci a vůbec celá atmosféra Deaflympiády 2022 v Brazílii. Jsem ráda, že nám počasí taktak vyšlo. ☺ (Pozn. redaktorky: Před startem OB v jednom kuse pršelo!) JS: Nejvíce se mi líbily brazilské terény na lesních závodech, okolí bylo opravdu krásné a působivé. Také mapy byly hodně zajímavé. Byl to opravdu zvláštní pocit vběhnout do brazilského pralesa a proklouzávat mezi liánami, visícími mechy, šlahouny a vůbec vším, co tam rostlo. ☺ Pozitivně také musím hodnotit práci organizátorů a jejich snahu vždy nám se vším pomoci, přestože jim to někdy nevyšlo a jen se to zamotalo. ☺ MS: Vše hodnotím kladně, od organizátorů her až po naše závody, jak ve městě, tak i v lese. A také nesmím zapomenout na medaile, jsou moc krásné a hlavně těžké. ☺ AP: Tady musím souhlasit s Májou a Honzou, také jsem si užívala ten kouzelný brazilský les, předčilo to má očekávání. Líbil se mi přístup milých organizátorů a celková atmosféra deaflympiády – bylo nás tu přes 2 000 sportovců ze 78 států!

JS: Organizace závodů byla prostě „brazilská“ – bylo vidět, že v porovnání s Evropou je v Americe orientační běh spíše okrajovou záležitostí, a tomu odpovídala i úroveň závodů. Sprinty byly zorganizované velmi netradičně a zvláštně – dost jsme běhali uvnitř budov, což v Evropě vůbec není pravidlem, ale tady naopak organizátoři rádi dávali kontroly pod střechu. ☺ Sprintové mapy měly hodně chyb způsobených nepochopením správných postupů pro jejich vytváření. Lesní mapy byly naopak skvělé a rozporuplné pocity ze sprintových závodů nám plně vynahradily. Také organizace se postupně zlepšila a lesní závody už probíhaly

1. Ukrajina 2. USA 3. Írán

62 38 38 20 11 24 14 13 14

hladce. Mapy i terény byly opravdu krásné a zajímavé. Hodně jsme se těšili, až do lesa vyběhneme, a užili jsme si to. Vyzkoušeli jsme si nové terény, nasbírali nové zkušenosti, a navíc jsme se zlepšili. Ubytování bylo také fajn, jen občas byly uklízečky až moc horlivé. ☺ Celá česká výprava bydlela v jednom hotelu, takže jsme se pravidelně potkávali, bavili, hráli různé stolní hry, fandili si, podporovali se. Bylo to super. ☺

JP: V lese až tak ne, na to jsme byli dobře připraveni. Spíš mě zaskočila brazilská mentalita. MP: Mě naopak po delším pobytu v USA překvapila česká mentalita. Pak také jiný způsob postavení tratě a trochu i mé vlastní výsledky, které byly těsně za medailí. ☺ AP: U orienťáku mě překvapilo asi to, že mapy neodpovídaly vždy skutečnosti, občas tam něco přebývalo, občas naopak něco chybělo. Možná už jsme „rozmazlení“ skvělými a podrobnými mapami v Česku (podle pravidel mapového klíče v OB). ☺ A pěkně mě potrápily více technické závody, v nichž mám ještě nějaké rezervy. Obecně jsou Brazilci velmi milí a příjemní lidé s pozitivním přístupem k životu a úplně všude s sebou nosí svůj národní nápoj – maté čaj – spolu s termoskou horké vody. ☺ JS: Brazilská mentalita a jejich přístup. A také netradiční sprintové mapy aneb „maňána“. MS: Brazilský způsob myšlení – všechno řeší s velkým klidem. A také brazilský terén, ten byl pro mě novým zážitkem, poznáním jiného koutu světa.

JP: Určitě Maďarsko. Mají podobnou výkonnost jako my a teoreticky jsme s nimi měli bojovat o medaili. Bohužel to šťastněji skončilo pro Maďary. JS: (dodává) A Litva. AP: Ukrajina je výkonnostně výš, tak ještě máme na čem pracovat. ☺

JP: Pro mě to není bronzová, ale zlatá medaile. Už jsem v ní ani nedoufal. JS: Já si nejvíce cením medaile z posledních štafet, protože vím, že tam jsem předvedl téměř perfektní výkon a víc už jsem udělat nemohl. Na stejnou úroveň ale stavím i individuální 8. místo ze závodu na klasické trati. první nahoře: Josef Procházka, Marie Pangrácová, Jan Semerád, Marek Spilka, Anna Pangrácová, Adam Hájek (slyšící trenér OB)

mapa pro orientační běh na deaflympiádě

AP: Já mám asi největší radost ze stříbra ze super sprintových štafet, které jsem právem s Márou vybojovala. Před závodem se rozhodovalo, jestli do dvojice s Márou půjdu já, nebo Mája. Jsem ráda, že jsem mohla ukázat své skryté kvality. ☺ A také mě potěšil celkem povedený závod lesní štafety, který jsem ale běžela mimo soutěž. V obou případech jsem na prvních úsecích porazila nejlepší holky z Ukrajiny. MS: Dovolím si začít úslovím „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“, protože v našem týmu tohle platí dvojnásob – za poslední tři roky jsme vynaložili opravdu mnoho úsilí a času na to, abychom naběhali mnoho kilometrů a zúčastnili se co nejvíce závodů jak u nás v Česku, tak i v cizině (Švédsko, Turecko, Litva, Slovinsko, Belgie). Takže získané medaile jsou pro nás dokladem toho, že si je právem zasloužíme, a to nás hodně těší. MP: Vnímám to přesně tak, jak píšou ostatní: výsledky jsou pro nás jako třešnička na dortu, který jsme „pekli“ tři roky, nebo vrchol ledovce, jehož zbytek je „neviditelný“ pod vodou. Zasloužíme si je za ty hodiny nechtěného ranního běhání, za závodění v dešti, dlouhé běhy v zimě, večerní kondiční tréninky po práci a odříkané chvilky s nejbližšími! ☺ Já osobně mám radost, že jsem závody běžela, i když těch chyb jsem mohla udělat méně, a vybojovat tak alespoň jednu individuální medaili pro OB tým. Ale to by pak nebylo na co se těšit příště! ☺ 7. V kolika disciplínách jste startovali? ☺ MP: V šesti, můžeme je rozdělit na městské a lesní, pak na individuální a týmové. Jako první se běžely městské disciplíny s nejkratší tratí, tj. sprint. Letos byl netradičně doplněný o bludiště ve tvaru loga deaflympiády. Pak byly na řadě mix štafety, v nichž závodí vždy dva muži a dvě ženy. Štafety se letos běhaly ve sportovním areálu a my jsme tam urvali třetí místo těsně za Litvou. Městské závody byly zakončené super sprintem v parku – v něm závodí tým složený z muže a ženy, ti se střídají a každý běží tři velmi krátká kola. My jsme se umístili za Ukrajinou a získali jsme stříbro, třetí skončila Litva. Pak se OB přesunul do lesa a běžely se individuální závody. Nejdříve tzv. middle: středně dlouhá trať, která by měla být více o technice a orientaci než o rychlosti. Následoval long (česky klasika): opravdu dlouhá trať, kterou ženy běží přes hodinu, muži skoro dvě hodiny. V tomto závodě by měly rozhodovat volby postupů závodníků. Long se letos běžel mezi kopcovitými loukami s bažinami, kamenitými poli a pralesními ostrůvky. Celá akce byla zakončena mým nejoblíbenějším závodem – týmovou lesní štafetou. Tu běží zvlášť tři muži a tři ženy. Naše mužská štafeta velmi těsně prohrála boj o stříbro, ale veze si domů bronz! ☺ Ženský tým se nám nepodařilo poskládat, máme jen dvě reprezentantky, a je to škoda, byla by z toho nejspíše i další medaile. Takže zájemkyně (vítáme i zájemce), hlaste se a možná s námi budete moct jet už za tři roky na Deaflympiádu 2025! Neváhejte a přijďte si vyzkoušet orienťák!

vzduchová puška 60 ran vestoje na 10 metrů malorážná puška 60 ran vleže na 50 metrů malorážná puška 3x40 ran (3 polohy) na 50 metrů

Líbila se mi ta vzdálená, exotická destinace v panenské brazilské přírodě. Překvapila mě ochota dobrovolníků a organizátorů statečně a improvizovaně řešit problémy, které se jim znenadání naskytly – nedorazily jim elektronické terče, museli řešit hřiště vytopená po vytrvalých deštích a tak dále.

foto: Petr Gerberg

foto: Václav Jasný

Marek v akci při malorážce v leže s 60 ranami na 50 metrů

Bylo skvělé. Můžeme za to poděkovat vedení ČSNS, jmenovitě Renatě Stejskalové a Otovi Panskému. Poblíž jsme měli obchodní dům a v rámci hotelu byl bazén a posilovna, díky čemuž jsme mohli i v případě nepříznivého počasí kondičně trénovat.

Mnohé z nás překvapilo studené a deštivé počasí, ale to já jsem očekával, protože v jižní Brazílii je touhle dobou podzim. Asi největším šokem pro mě ale bylo, že se organizátorům nepovedlo zajistit elektronické terče. Bez toho prostě ta soutěž měla horší úroveň.

Nejtěžšími soupeři byli Indové. Přišli noví, mladí závodníci a vystříleli neuvěřitelný výsledek srovnatelný s úrovní nejvyšších soutěží mezi slyšícími.

Toužil jsem po zlatu. Podřídil jsem tomu svůj život – přestěhoval jsem se do Plzně za nejlepším zázemím v ČR, snažil jsem se v rámci možností (i přes covid, zimu) trénovat denně. Během závodu jsem tam nechal duši, a přesto to nestačilo. Takže mám teď rozporuplné pocity. Noví mladí byli zkrátka lepší. Možná že později si budu cenit i toho krásného 4. místa.