Magazín TVS+ březen 2022

SPOLEŘENSKÝ MAGAZÍN TELEVIZE TVS PRO JIHOVÝCHODNÍ MORAVU

ŘÍSLO

JEDNA

—

BČEZEN 2022

JSEM CELO ŽIVOTNÍ O PTIMISTA, I KDYŽ VEL M ROZHOVOR ) S BR I REALISTIC ONISLAVEM KÝ JANEČKEM – s.

5

O NÁS PRO VÁS ) S

MICHALEM R

12 + JEDNA OTÁZKA

OLENCEM – s. 11

) PRO LADISLAVU K

OŠÍKOVOU – s. 14

Získejte

až na očkování pro čtyřčlennou rodinu Nově můžete o příspěvek z Fondu prevence žádat

ONLINE Přihlaste se k nám do 31. března 2022 Klientské centrum

Hodonín

Národní třída 4040/77

INZERCE

Kč

Editorial )

ANKETA )...................................................... 3 ROZHOVOR ) s Bronislavem Janečkem

Jsem celoživotní optimista, i když velmi realistický................................ 5

SPORTOVNÍ POHLEDY ZPÁTKY )

Jak slovácké sportovkyně vyjížděly do Evropy..................................... 9

O NÁS PRO VÁS )

s Michalem Rolencem............................... 11

TÉMA )

Слава Україні ....................................... 12

12 + JEDNA OTÁZKA )

Pro Ladislavu Košíkovou .......................... 14

POZTRÁCENÁ ŘEMESLA )

Vyškrabované kraslice Marie Sekaninové.................................... 16

Dobrý den, milí čtenáři.

Přinášíme vám letošní první číslo našeho Magazínu TVS+. A abyste měli přehled, tak na další tři vydání se můžete těšit v červnu, září a na začátku prosince. Za pár dní skončí zima a mnozí z nás se upřímně těší možná na nejoblíbenější roční období, které spojujeme s novým životem, energií nebo s probouzením přírody. To všechno je pravda a zcela jistě se to stane stejně jako každý rok. Přesto je už teď nadcházející jaro 2022 mrazivé tak, jak si nikdo z nás neuměl ani představit. Regulérní válka na Ukrajině vzdálená 350 km od České republiky, civilní oběti, města v troskách a miliony uprchlíků na cestě za bezpečím. Technologie 21. století nám umožňují být minutu po minutě svědky toho, co jsme si nikdy nepřáli vidět a už vůbec ne zažít. Ruský mužik, schovaný za kremelskými okny, rozehrál nebezpečnou šachovou partii nejen na mapě Ukrajiny. Posouvá svými figurkami a nechává umírat vojáky ukrajinské stejně jako ty ruské. V jeho pracovně se oběti nepočítají.

A co můžeme udělat my? Pomáhat. Pomáhat tak, jako doposud. Nenechat se unavit a nezvyknout si. Sbírejme potraviny a všechno potřebné, sbírejme peníze a „otevřeme dveře“ těm, kteří ve vteřině ztratili všechno a dnes nás potřebují. Udělejme to pro ně i pro sebe. Děkuji!

Jan Dudek

DUŠA V PÉŘÍ )

...ptáte se Jožky Kubáníka........................ 19

Vydavatel: J. D. Production, s.r.o.; IČO: 25592939; evidenční číslo: MK ČR E 16466; vychází 6x ročně; adresa redakce: Panská 25, 686 04 Kunovice, redakce: Tomáš Ježek (722 910 326), Kateřina Nosková (720 041 071); e-mail: kreativna@televizetvs.cz; inzerce: Soňa Balíčková (722 916 146), Dana Kosíková Dudková (777 711 032); grafická příprava: Kreativna TVS; tisk: HART PRESS spol. s r.o., Otrokovice; náklad: 10.000 výtisků; vydavatel nenese odpovědnost za obsah inzerce; nevyžádané příspěvky se nevracejí; toto číslo vychází 17. března 2022; příští číslo vyjde 16. června 2022

Anketa Jaký je váš názor na tradiční velikonoční mrskačku, při které muži šlehají ženy a dívky pomlázkou? Není to z pohledu 21. století přežitek?

100

)

95 75

DRAHOMÍRA DAŇKOVÁ Zlín

Já si myslím, že tradice by se měly dodržovat, mrskačka žádné 25 ženě neublíží. K Velikonocům to patří 5jako k Vánocům koleda, spousta žen v mém okolí se naopak cítí poškozena, 0

pokud je muž nevymrská. Pomlázka se vždy pletla z čerstvých vrb právě jako symbol nové mladé mízy, která ženu nastartuje a omladí, když je vyšlehaná.

Bohužel doba to bere jako “bití“ žen a to je asi proto, že muži časem přidali na síle a využívají to jako možnost ženu „potrestat“... mnohdy se tím i chlubí a pak v ženách roste odpor k této tradici.

JITKA DOLANSKÁ Dubňany Tradice dodržuji ráda, předávám je s radostí své dceři a mám to štěstí, že kolem mě jsou muži ohleduplní a svátek velikonoční pomlázky vrcholí jen jemným, symbolickým poplácáním. Vím, že všude tomu tak není. U nás je to pouze symbolické připomenutí tradic, a tak to má být.

MATĚJ ZICHÁČEK Ratíškovice Pokud mám mluvit o tradiční velikonoční mrskačce, původní tradice hovoří o tom, že i ženy a dívky šlahaly muže, čímž se pak vyhnaly zlé mocnosti z obou pohlaví navzájem. Věřím, že tradice v našich životech mají smysl a je potřeba na ně dbát a předávat budoucím generacím. Vše však s úctou a pokorou ke všem ženám, bez kterých bychom nebyli takoví, jací být můžeme.

MARTINA LEDAHUDCOVÁ-BUČKOVÁ Hodonín Rozhodně ne! Je to naše tradice, kterou mám ráda, a myslím, že je potřeba ji udržovat. Přece nechce žádná z nás uschnout! Ale Velikonoce miluji celkově, nejen pro jejich zvyky. Vždy se těším, jak si doma všechno hezky nazdobím. Šlahačka k Velikonocům patří stejně jako malování vajíček nebo pečení jidášků.

EDITORIAL, ANKETA ) 3

Obsah )

)

ROZHOVOR S ŘEDITELEM REC GROUP BRONISLAVEM JANEČKEM Text: Tomáš Ježek a Kateřina Nosková Foto: Kateřina Nosková

Jak se z cukrovaru stane centrum recyklace, REC Group?

To je velice jednoduché. Pokud něco skončí a vy jste zrovna u toho a máte prostor a potenciál, tak toho využijete.

Cukrovar končil právě v době, kdy jsme zakládali firmu. První provozovnu jsme měli mimo areál tehdejšího cukrovaru.

Protože nám ale náš areál už kapacitně nestačil, pronajali jsme si prostor v areálu cukrovaru. Začínali jsme tady prakticky od nuly. Protože jsme měli elán mládí, invenci a odvahu, začali jsme opuštěné budovy cukrovaru skupovat, budovu po budově. Bylo to symbolické – jak cukrovar ubýval, my jsme nabývali.

Bylo od začátku vaším záměrem zabývat se recyklací?

Ano. V oblasti kovošrotu jsme působili už předtím, než jsme přišli do Starého Města. Nejdříve jsem dělal pět let v Rohatci a následně pět let ve Veselí nad Moravou. Takže tady jsme začínali po deseti letech práce v oboru. Věděli jsme, do čeho jdeme a co nás čeká. Znai jsem úskalí i výhody. Od začátku jsme věděli, co a jak chceme dělat.

Haly v areálu jste se rozhodli zrekonstruovat. Nebylo jednodušší a levnější areál zbořit a postavit nové haly?

Z dnešního pohledu ano. Když se rozhodnete něco opravit, je to dvojnásobně dražší, než když to postavíte nanovo.

Další věc je, že když ty budovy opravíte, neplní svůj původní účel, protože před sto lety byly postavené s úplně jiným záměrem. Nutno ale dodat, že v nových stavbách zase nikdy nedocílíte toho, co

v těch starých stavbách zůstane. Těch sto let provozu, stovky osudů lidí, kteří tady pracovali, jsou v těchto zdech zapsané! Sám jsem to cítil. V areálu cukrovaru byla dokonce jedna budova, která se jmenovala Cimburk, zvenku vypadala úplně stejně jako ostatní budovy, ale když jsem do ní vstoupil, měla tak špatnou energii, že mě to úplně sevřelo.

Jak si to vysvětlujete?

Když jsme pátrali po historii budovy, zjistili jsme, že v době první republiky fungovala jako zázemí pro vězně, kteří v areálu pracovali. Proto šla tato budova dolů, vůbec jsme ji neopravovali, protože v ní opravdu nebyla dobrá energie.

Všechny ostatní budovy jsme zachovali a zrekonstruovali. Jediné budovy, které se nám nepodařilo zachránit, byly Mayerovy vily. Tam jsme ale nemohli nic dělat. Když se v jejich bezprostřední blízkosti postavilo logistické centrum Hamé, byl jejich osud zpečetěn.

Opravování budov vlastně patří k imagi vaší společnosti. Abcyklovat něco starého a dát tomu nový život. Je to tak?

My to tak vnímáme. Říkáme, že nerecyklujeme jenom odpad, ale všechno.

Odpad, budovy… a občas i lidi, když potřebují trošku restrukturalizovat (smích).

Naprosto unikátní věc v abcyklaci jsou sochy zvířat, které tvoří Kovozoo. Jak tento nápad vznikl?

To už je tak dávno, že ani nevím (smích). Ale vzpomenu si. Kdysi jsem byl na dovolené v Tunisu, kde jsem na náměstí zahlédl tři sochy z odpadu. Sice

nedokonalé, ale z odpadu! Tak jsem si řekl – vždyť my máme takové hromady kovošrotu, to by bylo něco pro nás! Ježek, Text: Tomáš Z hecu jsem udělalFoto: pár snímků.

KateřinaKdyž Nosková jsem se pak z dovolené vrátil, ukázal jsem fotky chlapům na dílně a řekl jim, aby přesně takhle toho velblouda udělali, ať si s tím pořádně vyhrají a pak uvidíme. Ta socha se nakonec velmi povedla, tak jsme ji postavili ke vstupní bráně. První zvířata jsme vlastně vyráběli jenom z toho důvodu, abychom zaplnili prázdný prostor v areálu. Protože se ale u těchto soch čím dál častěji fotili lidé, chodili kolem nich a obdivovali je, řekl jsem si, že když tady máme část prázdného areálu, posuneme to o trochu dál. No a dnes už má Kovozoo více než tři sta zvířat!

Sochy jsou proporčně a výtvarně dokonalé. Spolupracujete při jejich výrobě se sochaři?

V počátcích, když jsme chtěli Kovozoo zřídit, jsme potřebovali větší počet zvířat, tak jsme do projektu zapojili širokou veřejnost. Oslovili jsme tehdy 500 kovářů z celé republiky, ale ozvali se nám jen tři.

Udělali jsme chybu, protože jsme jim jako zadání dali vyrobit sochy z odpadu, to pro ně bylo nepřijatelné. Pochopili jsme, že umělecké kováře odpadem příliš neoslovíme. Nakonec zde ale umělečtí kováři několik děl mají.

Kdo tedy sochy zvířat vyrábí?

Nejvíc zvířat jsme vyrobili my sami – zaměstnanci REC Groupu. Byl to ode mne takový hec, řekl jsem si, pojďme ta zvířata vyrobit sami! Dali jsme tehdy dohromady partičku asi šesti lidí, kteří jsou dnes řediteli našich dceřiných spo-

ROZHOVOR ) 5

Jsem celoživotní optimista, i když velmi realistický

ROZHOVOR ) 6 lečností. Tito lidé se mnou dodnes zcela dobrovolně tráví svůj volný čas svařováním. Bereme to trochu jako teambuilding a musím říct, že při práci probereme mnohem víc věcí než na poradách. Ty jsme nakonec úplně zrušili, protože to je ztráta času.

Jak často se scházíte?

Sejdeme se každý pátek, něco se uvaří, dáme si samozřejmě i něco k pití, protože zvířata ideálně vznikají, když máte zhruba 0,6 až 0,7 na žíle! To máme pak ideální inspiraci. Už jsme se za tu dobu trošku zlepšili, zprofesionalizovali jsme se. Těch zvířat už jsme vyrobili desítky, už víme, co ta práce obnáší a jakým způsobem se dá to či ono udělat.

Chtěl od vás někdo nějakou sochu koupit?

Ano. Dnes razíme teorii, že všechno v areálu je na prodej. Když má někdo o nějakou sochu zájem, jsme schopni ji udělat znovu. Tuto práci svěřujeme panu Sousedíkovi, který u nás provozuje kovárnu a vyrábí zvířata na zakázku.

Další vaší novou akvizicí je Muzeum veteránů. To také patří svou povahou k životnímu prostředí.

My to tak bereme. Patří to k našim aktivitám. Já sám veterána nemám a ani si žádného pořizovat nechci. Líbí se mi ale to řemeslné zpracování vozů, to, jak se

v čase zhodnocují. Zpracování připomíná dobu vzniku aut, kdy se věci vyráběly proto, aby sloužily. Proto dodnes existují a dokázaly vydržet tolik let. To téma nám obecně dávalo smysl. Náš areál a veteráni pochází ze stejného období, ze začátku 20. století, takže jsme vlastně jen spojili to, co k sobě patří. Nová budova muzea bude hotová příští rok, zatím jsou veteráni v provizorní hale.

Ví se o vás, že jste propagátorem svobody v práci. Jak to funguje v praxi?

Je to v podstatě o tom, že my z vedení do toho nevstupujeme. Důležité je, že lidi si mohou sami rozhodnout, jak budou pracovat. V tomto systému se neptáme, jak to máme dělat, ale proč to máme dělat. Člověk ví, jakého výsledku má dosáhnout, cestu k němu si ale může najít sám. Výsledek je ale přesně definovaný v čase, prostoru a kvalitě. Nikdo vám neorganizuje čas, přijďte si do práce klidně o hodinu později, když tu práci zvládnete do stanoveného termínu a ve stanovené kvalitě udělat. Důležité ale je, že činnost jednotlivce nesmí nabourat kontinuitu společnosti. Když to nefunguje, nekoriguje vás vedoucí, ale váš spolupracovník, kolega. Když nedodržíte pravidla, která jsou potřebná k fungování celku, tak s vámi nebude chtít nikdo

pracovat. Se svobodou v práci je spojena velká zodpovědnost. Tento přístup ve firmě aktivně prosazuji už dvanáct let, mnoho procesů na této bázi funguje, lidi si to mnohdy ani neuvědomují a berou to už automaticky.

Teď se přesuneme od byznysu k vám. Jste rodák z Uherského Hradiště?

Ne. Vůbec. Já jsem rodák ze Sudoměřic.

Jste lokální patriot? Dovede si představit žít někde jinde?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Ale utéct od toho všeho? Nemyslitelné!

Já myslím, že vztah k tomuto regionu dáváme najevo už tím, jak o tento prostor pečujeme. To značí, že nám to není lhostejné. Mohli jsme podnikat tím stylem, že budovy v areálu spotřebujeme, využijeme, nebudeme sázet zeleň a necháme tu jen holé plochy. Ve finále bychom z toho mohli mít mnohem více prostředků. Já to ale takto nevnímám.

Všechno, co jsme dokázali zhodnotit, jsme dali zpátky do areálu. Neřešíme žádné osobní prospěchy. Všechno nejde měřit přes peníze...

Jako dítě jste měl plastové lego, nebo kovový merkur?

Jasně, že merkur! To nás, myslím naši generaci, vyprofilovalo. Naučilo nás to zručnosti. Musím ale dodat, že můj tatík

Vaše společnost je spojená s životním prostředím. Jako kluk jste byl spíše ten skautík, který čistil les od odpadků, nebo spíš uličník, který házel šrouby s matkou naplněnou suříkem?

Správně je druhá varianta. Spíš jsem byl ten malý uličník, který vyrostl venku na hřišti. Musím říct, že ekologie mě začala zajímat, až když jsem poprvé nastoupil do kovošrotu, to bylo moje první zaměstnání. Dlouho jsem nevěřil svým očím, když jsem na jednom místě viděl ty obrovské hromady železa. Až později jsem zjistil, že to není jenom o kovošrotu, ale že se do popředí dostává také plast.

Ekologii jsem začal vnímat až později, když jsme budovali naši společnost.

Vaše firma se hodně věnuje i osvětě v oblasti odpadu, zvláště pro děti.

Pořádáte mnoho zábavných a vzdělávacích akcí. Jak my, Češi, vnímáme ekologii?

Přeskočme tu univerzální odpověď, jak je to super, a řekněme si, jak to skutečně je. To téma je velice široké, ale obecně to vidím takto. Všichni víme, že třídění má smysl, ale ne tím způsobem, jak se to dnes u nás dělá. Model třídění je převzatý ze západního světa a tam, kde jsme my dnes, byl západ před dvaceti lety. Jsme v tom relativně pozadu. Z mého pohledu třídíme zbytečně složitě. Na prvním místě je ale absolutní neznalost v třídění.

Lidi stále nevědí, co kam při třídění patří. Tak třeba tabulové okenní sklo nepatří do bílého, ale barevného skla.

Lidi jej standardně dávají do bílého mezi obalová skla a tím pak znehodnotí celý obsah kontejneru. Tak k čemu to potom je? Pravdou ale je, že dnes jsou ty třídicí frakce ve sklárnách na takové technologické úrovni, že není potřeba, abychom to tak moc řešili na vstupu. Technologie se všeobecně hodně posunuly, ale my pořád používáme prehistorické návody k třídění.

V čem ještě vidíte problém?

Hloupé je, že třídění není v rámci republiky jednotné. V každém regionu funguje odlišně a pak logicky selhává výchova. Dělali jsme například výchovné programy pro děti a narazili na problém, protože v každém regionu měli třídění nastavené jinak. Ty programy jsme

nakonec zrušili. Je velká škoda, že to není jednotné nejen v rámci republiky, ale všeobecně v rámci celého světa.

Jaký je váš názor na všudypřítomné plasty?

Plast je dokonalý výrobek. V poslední době se proti němu brojí, ale proč? Protože se my lidé neumíme k plastovému odpadu chovat zodpovědně? Myslím si, že zdravý selský rozum zůstává v oblasti ekologie někde zavřený a je to škoda.

Jak relaxujete? Zbývá vám čas pro sebe, pro rodinu?

Víte co, já to mám tak. Pracuji čtyři dny v týdnu, od pondělí do čtvrtka, ale o to intenzivněji, minimálně 12 hodin denně. V pátek mám volno, jsem ale tady v areálu a mám takzvaný svařovací den,

kdy v místní porodnici vyrábím společně s kolegy zvířecí sochy. Takže v pátek se věnuji kreativní práci. A tak vlastně vnímám celou Kovozoo – jako prostředek k odreagování po těch čtyřech náročných dnech. No a pak je na řadě víkend. Za celou dobu, co podnikám, jsem nikdy o víkendu nepracoval. To byste se ale museli zeptat mé rodiny, jestli to stačí, nebo ne… (smích)

Říká se, ve zdravém těle zdravý duch. Co vy a sport?

Já jsem si za sport dal to svařování.

Chápu ale, jak to myslíte… Před třemi lety jsem se rozhodl, že si dám do pořádku koleno, a od té doby jsem přestal aktivně sportovat. Dřív jsem aktivně hrál tenis, jezdil na kole. V posledních

ROZHOVOR ) 7

byl hodně aktivní a naučil mě spoustu praktických věcí. Tomu vděčím za praktickou a manuální zručnost. Mamka zase kreslila, byla to umělecká duše, po ní mám zase takový ten štych kreativna, které dokáže člověka políbit a vnuknout mu nápad. Základ mám tedy od rodičů.

ROZHOVOR ) 8

Bronislav Janeček (*1973) je rodák se Sudoměřic na Slovácku. Před 23 lety začal v areálu bývalého cukrovaru ve Starém Městě budovat firmu, která se zabývá recyklací odpadu. Dnes je součástí holdingové společnosti REC Group sedm firem, které společně zajišťují komplexní řešení služeb v oblasti nakládání s odpady, tzn. jejich svoz, odstranění, recyklaci a zpracování, dále demolice, rekultivace, ekologické poradenství, vzdělávání a další služby.

Společnosti skupiny REC Group najdete nejen v kraji Zlínském, ale i v kraji Jihomoravském a v Praze.

Velmi populární a celorepublikově unikátní je společnost KOVOZOO Staré Město, která v rámci areálu provozuje a vytváří unikátní zoo s téměř 300 zvířaty v životní velikosti vyrobenými ze železného šrotu.

letech jsem to vypustil, takže jsem úspěšně přibral asi patnáct kilo. Musím férově říct, že pohyb teď opravdu zanedbávám. Ale aspoň po areálu se snažím chodit pěšky, dřív jsem měl motorku, ale tu už jsem asi dva roky nepoužil.

Areál firmy je docela veliký, má přibližně dvanáct hektarů, takže nějakých šest kilometrů denně po areálu nachodím.

Tak aspoň něco...

stačila, dneska už ne (smích). A knihy?

Podle nálady. Někdy je mám spíš jako usínací prostředek, ale zase ne tak, jako moje žena, která nestačí přečíst ani dvě stránky, usne a druhý den pak musí přečíst ty stejné dvě stránky znovu… ale zase jí jedna kniha vystačí na poměrně dlouhou dobu! Já když už se začtu, tak musím knihu přečíst.

Sledujete nějaký sport? Máte oblíbené mužstvo? Sparta, nebo Slavie?

Od každého trochu. V hudbě nejsem vůbec vyhraněný. V mládí, když jsem potkal svou ženu, jsem byl spíš metalově zaměřený, chodili jsme na bigbíty, prostě jak kluci z vesnice. Moje žena byla spíš folkařka. A musím říct, že to byl žánr, který šel úplně mimo mě. Ale co by člověk pro ženu neudělal! Takže jsem si hrál na folkaře, na kytaru jsem sice hrát neuměl, ale měl jsem aspoň dlouhé vlasy. Tak mě tím trochu nakazila. Takže jsem pomalu začal poslouchat i ten folk. Musím říct, že když je hudba dobrá, je jedno, o jaký žánr se jedná, dokážu si to užít. Záleží hodně na atmosféře a na lidech, kteří se na koncertě sejdou.

Sleduji to jen zpovzdálí, nebo spíš vůbec. V tomto jsem úplně hrozný, radši ani nechodím do hospody, protože si s ostatními chlapy nemám o čem povídat.

Ani hokej, ani fotbal. Já se na všechno rád podívám, ale ničím aktivně nežiji. Ani tenisem, který jsem dřív hrával. Abych to shrnul, já můžu jakýkoliv sport včetně šachů, ale do hloubky to vůbec nesleduji.

Vnímám to trochu jako ztrátu času, pro mě je opravdu smysluplnější přivařit kus nohy nějakého zvířete, než abych dvě hodiny sledoval nějaké utkání (smích).

A co kultura? Kniha, nebo film?

Na film se podívám rád. Máme doma takovou tradici, že se o víkendu všichni společně podíváme na nějaký film. Samozřejmě se vším, co k tomu patří, obložíme se všelijakými dobrůtkami. Jak nám děti odrostly, tak už si s námi dají i sklenku toho vína, dřív nám jedna sedmička

Vážná hudba, rap, nebo folklór?

Máte ještě nějaký sen? Profesní nebo soukromý?

Když to teď vyslovím, přestane to být sen a začne to být plán... Takže se sny se musí opatrně. Mně se třeba sny vůbec nezdají. Žena mi vždycky ráno vypráví, co se jí zdálo, ale já mám bezesné noci.

Nevím, čím to je. Jestli o něčem sním, tak

za bdělého stavu. Těchto snů mám moc.

Nejsou to ale hmotné věci jako auta, jachty nebo baráky. Mé sny jsou spíš takové vize… třeba jak by jednou mělo vypadat Kovozoo. Protože jeho dnešní podoba je asi tak deset procent z toho, jak by mělo vypadat v budoucnu. A taky mám nějaké soukromé plány, třeba kam bych se chtěl s rodinou podívat na dovolenou. Možná proto se mi sny nezdají, protože já je hned ráno naplánuju a začnu realizovat!

Když se dnes podíváte zpět, máte ze sebe radost?

Jasně. Člověk musí mít radost z toho, co dělá. Já vždycky říkám, díky za každé nové ráno! Mám radost, že vstanu, a těším se na to, co mě ten den čeká. Nelituji zpětně ničeho, co jsem udělal. I když se samozřejmě najde pár věcí, které bych dnes nezopakoval. Mám radost z toho, že mi dává smysl to, co děláme, a že se pouštíme do nových smysluplných věcí.

Nedokážu pracovat na něčem, v čem nevidím smysl… to mě nerozpohybuje, ani kdybych tisíckrát chtěl. Musím říct, že i když mám dnes za sebou celý holding s více než pěti sty zaměstnanci, pořád přemýšlím, co dál. I po těch dvaceti třech letech pracuji úplně stejně, jako bychom byli na začátku, pořád v tom vidím smysl.

Jsem prostě permanentní optimista, i když se snažím být na druhou stranu velmi realistický.

Přesně před sto lety vyrazily československé sportovkyně na evropskou propagační misi, která neměla v tehdejším sportovním světě obdoby. V březnu a dubnu roku 1922 totiž Svaz házené a ženských sportů uspořádal první mezinárodní zájezd našich reprezentantek v lehké atletice a české (dnes národní) házené do zahraničí, do Monte Carla. Mladé Československo patřilo spolu s Francií, USA a Velkou Británií mezi zakladatelské země Mezinárodní federace ženských sportů. Představit původní český sport vyjely také tři hráčky SK Kyjov a dvě házenkářky AC Slovácká Slavia Uherské Hradiště.

V roce 1922 začaly ženy získávat Svazu házené a ženských sportů mezinárodní úspěchy v lehké atletice, propagovat českou házenou v Evropě a šířit slávu československého sportovního jména mimo hranice. Fédération Sportive Féminine Internationale pověřil Svaz házené a ženských sportů, aby se v celé Evropě ujal organizování ženských sportů. Ženy se v březnu a v dubnu zúčastnily II. ženské olympiády v Monte Carlu. Výpravu vedl mezinárodní sekretář Svazu Václav Valoušek. Do reprezentačního týmu vyslaly své sportovkyně Slavia Praha, Říčany, Meteor Vinohrady, Malostranský SK a Union Žižkov. Z Moravy se historicky prvními reprezentantkami Československa mohly pyšnit nejen Moravská Slavia Brno, Sokol I. Prostějov, ale také SK Kyjov a AC Slovácká Slavia Uherské Hradiště. Do Monte Carla odjely Kyjovjanky Kovandová, Horáková a Plánková a Hradišťanky Daňková a Janderová. „Vedle lehkoatletických závodů, kde naše atletky poprvé na mezinárodním poli upozornily na atletickou zdatnost české dívčí mládeže, a vedle předvedení české besedy v národních krojích byla hrána propagačně házená. Celkem byly sehrány tři zápasy. V kombinovaných týmech nastoupilo i sedm Francouzek,“ napsal do svých Dějin házené v roce 1948 Metoděj Zajíc. Českou besedu tančily naše sportovkyně v krojích. „Ty si dívky patrně půjčily, protože je nemají úplně správně oblečené nebo nažehlené a špatné jsou i úvazy šátků.

Tehdy si ženy z měst pořizovaly kroje nebo si je samy podle vzorů šily nebo kupovaly. Nosily je jako projev vlastenectví často i bez toho, že by měly k tomu regionu nebo místu bližší vztah.

Na nekvalitní fotografii se ale dá rozeznat kroj hanácký, hradišťský, plzeňský, horňácký, tři kroje kyjovské, dva ostrožské a je tam i kroj vlčnovský,“ potvrdila etnografka Marta Kondrová ze Slováckého muzea Uherské Hradiště. V květnu se československá děvčata zúčastnila dalšího zájezdu na Slavnost jara do Paříže. „V předvedení tělovýchovné metody byla cizina ve svém tělocvičném podnikání hodně daleko za tělesnou výchovou našich děvčat v Sokole a stejně z výsledků je vidět, co všechno musel Svaz házené dělat, aby mohl házenou za hranicemi našeho státu ukázat.

V Paříži naše československé družstvo získalo velkých úspěchů. V povinných závodech, což byla francouzská prostná, skok vysoký a štafeta, získalo nejvyšší cenu. V závodech zvláštních jako cvičební hodina a rytmika Čechoslovačky získaly plný počet bodů a soudcovským sborem uznány jako bez konkurence. V tancích byly druhé, ale více vinou hudby, která nedovedla zahrát českou besedu. Při této příležitosti hrála se také házená,“ popsal historik Metoděj Zajíc. Hra měla podle něj ohromný úspěch. O týden později porazily československé atletky k všeobecnému překvapení tehdejšího sportovního světa v prvním mezinárodním utkání Francii. „Tím jenom vážnost Svazu házené a ženských sportů za hranicemi republiky stoupla.

Největší překážkou zdárného meziná-

)

Text: Vladimír Salčák Foto: Národní házenkářský archiv

rodního styku byly malé finanční možnosti Svazu házené a ženských sportů, a proto si hleděli pomoci, jak to šlo. Podle sokolského zvyku, kdy jednoty prodávaly „cihly“ na stavbu sokoloven, prodávali také ve Svazu „cihly“, a to ve prospěch výpravy do Paříže,“ hodnotil v Dějinách házené historik Zajíc. V srpnu uspořádal Svazu házené a ženských sportů zájezd na I. Ženské světové hry v Paříži, kde Marie Mejzlíková překonala čtyři světové rekordy ve sprintech na 50, 60 a 80 metrů a 100 yardů.

Vicemistryněmi Československa se staly házenkářky SK Kyjov. V červenci mělo v Prostějově premiéru mezizemské utkání Morava – Čechy. V týmu vítězek hrála pozdější oštěpařská světová rekordmanka Marie Janderová z Uherského Hradiště. Československý ženský sport se v roce 1922 zařadil do světové špičky, česká házená se díky zájezdům rozšířila do Francie a Polska, do zemí Jugoslávie, na Ukrajinu a dalších států Evropy.

Čechoslovačky v Monte Carlo v roce 1922

SPORTOVNÍ POHLEDY ZPÁTKY ) 9

Jak slovácké sportovkyně vyjížděly do Evropy

Foto: Kateřina Nosková

V této rubrice zpovídají členové našeho týmu někoho ze svých kolegů. Dnes je to kameraman, střihač, cyklista a vystudovaný estetik, Michal Rolenc.

Michale, jak dlouho už působíš v televizi? (Soňa) Letos kroutím už 14. rok.

Natáčel jsi Slovácké cyklení, cyklistika je pro tebe tedy jeden z předních koníčků? (Soňa) Rozhodně je to můj nejoblíbenější sport a v podstatě i životní styl. I když na kole jsem vlastně už půl roku neseděl, protože už se vlastně ani nikam moc nedopravuju a celkově jsem dost zlenivěl.

Snad mě slunko zas brzo vytáhne do pedálů.

Chystáš pokračování Slováckého cyklení? (Barča) Spíš ne. Samozřejmě se tomu nebráním, byla to rozhodně cenná zkušenost, ale kdybych do něčeho podobného znovu šel, tak už jedině po zralé a vydatné rozvaze.

Moc lidí neví, že hraješ v kapele, řekni nám o tom něco víc! (Soňa) Už nehraju! (smích) Respektive, od září jsme neměli zkoušku kvůli nějakým objektivním příčinám a navíc se za poslední dva roky všechno zamotalo tak, že jsem přehodnotil priority a zvykl si na život bez kapely.

Michale, vedle vašich synů, manželky a samozřejmě práce v TVS se před časem zdálo, že vaší další velkou láskou bude vinohrad. Ale prý se něco změnilo…? (Jan) Vinohrad se změnil v hruškový sad.

Vinohrad nebyla ani tak láska, i když jsem to dělal rád, jako spíš nutnost.

Když jsme koupili dům, tak k němu byl i vinohrad a já pln optimismu, že všechno se má v životě zkusit, jsem se do toho vrhl. Ale po osmi letech, kdy kvalita už docela starých keřů šla rok od roku dolů a víno jsem dělal vlastně jenom pro sebe do zásoby, mi došlo, že život je moc krátký na běhání po vinohradě s konvou na zádech.

Věříš v reinkarnaci? (Jirka) Nejsem člověk víry. Kvantová fyzika, teorie strun a další nové teorie a poznatky staví pohádkové fantazie a nábožen-

)

ské blábolení do nového světla a nabízí i ryzím materialistům nové pohledy na jsoucno, leč ani tak se slepě neuchyluju k nějakým falešným nadějím. Teď se vyskytuju v tomto prostoru a čase a měl bych si toho maximálně užívat. Jestli se to po smrti někde nějak zopakuje, bude jedině příjemný bonus.

Najdeš mezi současníky nějaké opravdové vzory? (Jirka) Negativní? Pozitivní? Negativních hromadu. Mám pocit, že se dnes všichni předhání, kdo bude větší z..d, a někoho, kdo by mohl být opravdovým kladným vzorem, budeš v širším rádiusu hledat hodně dlouho. Kdybych měl vypíchnout jednu veřejně známou osobnost, tak bych tě odkázal na dalajlámu.

Co ti práce v TVS dala a na jaké zajímavé místo ses díky ní podíval (a víš, že bez této práce by ses tam nedostal)? (Zuzka) Rozhodně spoustu zkušeností, pak taky samozřejmě živobytí. Pár zajímavých míst jsem taky díky práci objevil a navštívil. I když se to tak na první pohled nemusí jevit, tak mě napadá třeba zámek v Chtelnici nebo mohyla M. R. Štefánika.

Na to bych asi sám od sebe ani nepřišel, že taková místa existujou, a dost skepticky bych tam dobrovolně naváděl svoje kroky.

Jaký pořad v TVS z tvého pohledu chybí? (Slávek) Humor. Sranda. Cokoli vtipného.

S čím sis nejraději hrál jako malý kluk? (Katka) Se sestřenkama. A pak ještě s tou vietnamskou videoherní konzolí, co do nich byly ty kazety s tisícovkou osmibitových her.

Nedávno jsem se dozvěděla, že jsi studoval estetiku. Jak se ti to stalo?

(Katka) Tak to je celkem jednoduché. To si dáš v únoru přihlášku, pak jdeš v červnu na přijímačky, ty uděláš, pak uděláš ještě maturitu a jsi tam.

Co tě znám, máš na ruce vytetovaný rukáv. Ale nijak se to nepohlo.

Kdy budeš pokračovat s tetováním a jak? (Tomáš) Jsou dvě východiska, zvýším svůj finanční příjem, nebo omezím výdej. Bylo by hezké přidat nějaké další omalovánky, ale momentálně to není v top 5 prioritách, kam směřovat rodinné finance.

Vlastně ani v top 10… ale třeba snad zase časem...

Co bys dělal, kdybys nedělal v televizi? (Lenka) Asi cokoliv. Nebo taky nic. Nemám to úplně vyhraněné, každá zkušenost je cenná.

Co tě znám, měl jsi vždycky plnovous. Kdy naposledy jsi byl oholený? Uvažuješ zase o změně?

(David) Já jsem oholený nikdy nebyl. Nikdy jsem se neholil žiletkou. Od té doby, co to roste, to tak tak stíhám občas stříhat, aby se mě děcka nebály.

Jak se ti farmaří? Máš nějakou veselou historku z této činnosti? (Mirek Pechura) Na zemědělství nic moc srandovního není. Je to dřina. Asi nejveselejší... teda možná spíš jediná historka, co trochu smrdí humorem, byla, když jsem koupil traktor od nějakého blázna, který ho pak chtěl ještě dva roky vracet.

Co posloucháš za muziku? (Nikča) Už celkem dlouho vlastně vůbec nic.

Nemám absolutně čas a v práci si, díky charakteru pracovního výkonu, taky nic nepustím. Jinak si poslechnu všechno.

Od lidovky přes folk rock až po nejnovější eletroniku. Samozřejmě klasiku.

Nesnesu hloupou muziku.

Jaký je tvůj nejoblíbenější sport a proč zrovna ženský wrestling?

(Mirek Pakr) Ženský wrestling, to jsem snad ještě neviděl. Ale třeba na ženský volejbal se podívám rád. Jinak sport moc nesleduju, ale když, tak mě spíš baví takové ty nové „adrenalinové“ sporty – sjezdy na kole, na lyžích, hodně mám na oko rád skateboarding.

O NÁS PRO VÁS ) 11

O nás pro vás

Слава Україні!

TÉMA ) 12

Dnešní rubrika Téma se věnuje aktuálnímu tématu, které sleduje s velkými obavami celý svět. Jedná se o válečný konflikt na Ukrajině.

)

Text: Petra Kučerová Foto: Filip Fojtík

Po celé naší zemi, ale v podstatě po celém světě, se dnes šíří lavinová pomoc pro Ukrajinu, zemi trpící válkou. Celý demokratický svět se snaží všemi prostředky ukončit tento stav. Ruská agrese vyvolala i ohromnou vlnu solidarity s milióny ukrajinců, kteří prchají před válkou do sousedních zemí. Co je ale podstatné, konají se besedy, konference a přednášky, které mají jediný cíl – pochopit, co se vlastně stalo, jako jsou příčiny tohoto stavu a kam se celá situace může vyvíjet. Jedna taková beseda se konala 7. března i ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Jedním z hostů byla i významná novinářka a bývalá válečná reportérka Petra Procházková. Požádali jsme ji o krátký rozhovor k dané situaci. a řada chyb, o kterých jsem předpokládala, že je tak zkušený státník, jako je Putin, neudělá.

Mohli jsme v posledních dnech slyšet, že Vladimir Putin je šílenec, psychopat, diktátor… Kdo je podle vás? A o co mu vlastně jde, co ho žene?

Petro, jak vypadalo vašich posledních 12 dnů?

Mých posledních 12 dnů vypadalo naprosto příšerně, to byste se měli zeptat mé rodiny. Mám pocit, že jsme se taky ocitli na frontové linii, protože máme teď v novinách skoro 24hodinové služby.

Máme servis Minuta po minutě, což znamená, že když se něco děje, musíte tam neustále něco přidávat. A teď se věci dějí bez ohledu na to, jestli je den, nebo noc.

Různě se střídáme, spánku je málo, nervů hodně. Je to vysilující, ale pořád se máme tisíckrát líp než třeba naši kolegové, kteří jsou teď na Ukrajině.

Dá se v krátkosti říct, v čem je jádro pudla, resp. problémů mezi Ruskem a Ukrajinou, proč Ruská federace Ukrajinu napadla?

Myslím, že to je hrozně dávno. Těch fatálních momentů v přibližně 30leté historii nezávislé Ukrajiny, které vedly k tomu, co se dnes děje, je víc. Ale takový ten stěžejní, který nám asi pomůže v ori-

entaci nejlépe, je rok 2014, kdy se Rusko rozhodlo, že to zkusí. Že začne porušovat poválečná pravidla, která jsme si v Evropě nastavili, a anektovalo Krym, aniž by to mělo pro Rusko nějaké závažnější důsledky. Tehdy si myslím, že začalo neštěstí, kterého jsme se teď dočkali.

Řekla jste, že ještě den před útokem byste dala hlavu na špalek za to, že k napadení Ukrajiny nedojde. Z čeho jste vycházela?

Mám-li se hájit, tak jsem vycházela z toho, že pan prezident Putin je víc racionální než emocionální. Že má dobré informace a dobré tajné služby, z nichž ostatně sám pochází. Akce, kterou teď vidíme, je pro Rusko i pro něj osobně krajně nevýhodná a povede k velké tragédii především v Rusku, ať už to dopadne jakkoli. Myslela jsem si, že touto racionalitou je možné odhadovat kroky Ruska. Ukazuje se ale, že v rozhodování je mnohem více emocí, mnohem méně správných informací, špatných odhadů

Myslím, že Putin je hlavně člověk, který po 22 letech u moci ztratil kontakt s běžnou realitou a je závislý na informacích, které mu někdo dodává. A zjevně jsou ty informace špatné. Je to člověk, který je extrémně zamilován sám do sebe, což je vidět na jeho chování a mimochodem i na jeho vzhledu. To mě, mezi námi, trochu uklidňuje v tom smyslu, že když padají dohady, jestli to jaderné tlačítko zmáčkne, nebo ne, tak nevypadá jako člověk, který by chtěl zrovna teď spáchat sebevraždu, naopak. Jeho cílem je podle mě být velkým státníkem velké říše. Tak se chce zapsat do dějin a stát se tímto způsobem nesmrtelným. Je to hodně o něm a málo o prospěchu pro zemi, v jejímž čele je.

Každým dnem v Rusku stále více sílí propaganda. Mají média možnost o skutečné situaci informovat?

A mají o to vůbec zájem?

Ruská média, to je jedna z nejsmutnějších kapitol téhle epopeje. Sleduji to hodně zblízka, protože jsem v Rusku žila 11 let a pak jsem tam i mnohokrát byla, s ruskými novináři mám extrémně intenzivní vztahy a komunikuji s nimi.

A poslední dny jsou i pro mě přes to jejich prožívání docela těžké. V Rusku padá jedno nezávislé médium za druhým. Jako když jdou na kolektivní popravu. Ti lidé z Ruska utíkají, za posledních 12 dní Rusko opustilo 150 známých, často špičkových novinářů. Hrozí jim vězení a možná i něco horšího. Útok státu proti svobodě

Jak současnou situaci vnímají běžní Rusové? Podle jedné analýzy 80 % z nich stále věří svému vůdci.

Byla bych s těmi procenty opatrná hlavně proto, že v Rusku veškeré sociologické výzkumy kulhají na obě nohy.

Jednak jsou sociologické služby až na výjimky poplatné režimu, jednak v totalitní zemi, i když vám někdo řekne, že máte odpovídat anonymně, se stylizujete tak, abyste režim moc nerozčílili. Nicméně jistě je v Rusku velký podíl lidí, kteří jsou jenom pohodlní a nezjišťují si alternativní informace. Přijdou večer domů a zapnou si ruskou „čtyřiadvacítku“, která je profesionálně velmi dobře dělaná. Kdybych se na ni dívala 14 dní, začnu mít pocit, že na těch informacích je něco pravdy. Je to sugestivní zpravodajství. To samé, co teď vidíme v naší televizi z Kyjeva, Chersonu, Charkova nebo Mariopolu, ty strašné obrázky utrpení na Ukrajině, teď vidí také ruský divák, jenže s opačným znaménkem. Tedy jak Ukrajinci útočí na Donbas

a tyranizují místní obyvatelstvo. Jsou to často šikovně a profesionálně smontované polopravdy, snůšky lží a různých „fejkových“ zpráv, které vytváří pocit, že na Donbas a na Rusko opravdu útočí nějaký fašistický stát.

Troufnete si odhadnout, jaký je nejpravděpodobnější scénář vývoje války na Ukrajině?

Netroufnu, protože jsem se v poslední době tolikrát mýlila, že se obávám cokoli předpovídat. Ale možná bychom mohli vyvozovat z toho, co se děje dnes.

Je velmi překvapivé, jak špatně se ruské armádě vede a jak dobře se Ukrajina té agresi postavila. Jak velmi jednotný je odpor obyvatelstva, i když to neznamená, že je stoprocentně jednotný. Na východě samozřejmě víme o lidech, kteří vítají ruské tanky. Ale ten obrázek, který teď vidíme, je při té vší hrůze vlastně optimistický. Rusům se nepodařil prvotní plán, tedy rychlé obsazení vybraných území a Kyjeva, a proto si myslím, že hlavním cílem Putina teď je, aby z celé té situace vyšel jako vítěz. Je otázka, kolik to ještě bude stát lidských obětí. Ta válka je pro Rusko zcela jistě prohraná i v tom

případě, že se mu podaří fyzicky zabrat část Ukrajiny a třeba i obsadit Kyjev. Ta situace, která vznikla, je pro Rusko dříve či později zcela bezvýchodná. Takže si myslím, že pan prezident Putin svoji kariéru nezakončí dobře.

Před pár dny brzy ráno vás vaše ruská kolegyně vyděsila k smrti.

Můžete popsat, co se stalo?

Ano, psala mi přes WhatsApp kolegyně z rádia Echo Moskvy. Její vzkaz zněl: „Je konec.“ A já jsem se v tu chvíli úplně vyděsila a řekla jsem si – oni to červené tlačítko opravdu zmáčkli. To bylo totiž ve dnech, kdy se hovořilo o tom, že Putin dal příkaz k uvedení jaderných zbraní do zvýšené pohotovosti. Pak se vyjasnilo, že to je konec Echa Moskvy. Čímž nechci říct, že to je úlevné nebo že to je lepší zpráva, ale přece jen se mi ulevilo, že to nejsou ty jaderné zbraně. Echo Moskvy je rádio, které sleduji od roku 1992, každý den se vzbudím a zapnu si ho. Teď když si ho zapnu, je tam ticho, což je takový symbolický konec jedné éry ruské žurnalistiky. Doufám, že se to všechno nějak přemele a zrodí se nová svobodná ruská žurnalistika.

TÉMA ) 13

médií je tak masivní, že pokud jste ruský občan a žijete v Rusku, musíte v tuto chvíli vyvinout obrovské úsilí, abyste se dostali k nějaké relevantní informaci.

12 + jedna otázka PRO LADISLAVU KOŠÍKOVOU 1. O čem se vám naposledy zdálo?

Zdává se mi, že chodím kolem řeky Moravy. Řeka teče čím dál rychleji. Já se ten proud snažím dohonit, ale nestíhám…

Minule se tam dokonce objevili tři delfíni. I když skákali proti proudu, považuji to za dobré znamení…

2. Na co z dětství nejraději vzpomínáte?

Je to spousta krásných chvil, většinou takových, které rámují jednotlivá roční období. Vystupují z paměti jako otisky na duši. Přicházejí nenadále, nikdo je nevolá, prostě jsou uloženy někde hluboko…

Jedna taková vzpomínka je spojena právě s nadcházejícím obdobím Velikonoc. Na Velký pátek jsme se chodily s babičkou před východem slunce umývat ke studni.

Pak jsme se v zahradě modlily Otčenáš…

Dnes tuto tradici předávám dál – společně se svými dcerami…

3. Je nějaký zážitek, který vám změnil život?

Spíše osudově nasměroval. A to, když mě maminka přivedla v 10 letech do Slovácké búdy do dětského souboru Hradišťánek. Tam mě přivítal robustní pán s huslama v ruce. Byl to Jaroslav Staněk.

Tenkrát jsem netušila, že jeho výrok: „Tož děvčico, poď mezi nás! Ať se ti tady líbí!“, se mi stane osudným… V Hradišťanu se mi líbí už přes 50 let…

4. Kterého svého zvyku byste se okamžitě zbavila, kdybyste mohla?

Ve svých zvycích si naprosto libuji – od toho jsou to nakonec zvyky, i když s nimi moje okolí a mnohdy ani já nesouhlasím.

Ve slabé chvilce občas přemýšlím, že bych se jich zbavila… Ale byla bych to potom já?

5. Máte nějakou posedlost?

Když se pro něco rozhodnu, mám potřebu to dotáhnout do konce. Jsem urputná a dosti neúprosná v cestě za vytčeným cílem. Dá se tomu říci posedlost!

6. Čeho se bojíte?

Nedělá mně dobře lidská agrese. Nedokážu žít v napětí. Celý život se snažím řešit problémy vzájemnou komunikací, která vede k oboustranné spokojenosti, hledám řešení ve vzájemné toleranci…

Proto mě poslední dny spojené s událostmi ve světě nenechávají klidnou.

7. Litujete ve svém životě něčeho? Často si tuto otázku pokládám. Ale nakonec přijdu k závěru, že všechno je tak, jak mělo být. Kdyby nebylo nějakého okamžiku či období, kterým jsem prošla… zdánlivě zbytečně… nezískala bych tuto zkušenost… nepotkala bych jistého člověka… zdánlivě zbytečně… on mě však naučil tomu a tomu… zdánlivě zbytečně… já tím pádem ale něco pochopila… mnohdy musela jít oklikou… zdánlivě zbytečně… ale nyní bych nedělala to, co dělám… Všechno rázem do sebe zapadá a všechno se vším souvisí… A nakonec zjišťuji, že

Foto: Marek Malůšek

LADISLAVA KOŠÍKOVÁ (*1957) choreografka, režisérka a pedagožka v oblasti tance a pohybové výchovy

)

nic nebylo zbytečné… Proto žádného okamžiku v životě nelituji.

8. Co je vaším největším životním úspěchem?

Moje dvě dcery.

9. Co vás nejvíce motivuje?

Když mohu udělat něco, čím někoho potěším. Když mohu spolupracovat na něčem krásném, smysluplném, co přinese lidem radost.

10. Kdybyste mohla získat jednu jedinou schopnost, která by to byla?

Schopnost mávnout čarovným proutkem a usmířit lidi blízké i vzdálené, usmířit národy… Z nenávisti vykouzlit lásku, pochopení, toleranci a empatii.

11. Co vám na současném světě nejvíce vadí?

Svět je v zajetí internetové komunikace. Pociťuji absenci živého kontaktu, lidské blízkosti, vzájemného objetí.

V uspěchané a zrychlené době mizí schopnost naslouchání a radost z osobního sdílení. Na chvíli se zastavit a pohlédnout druhému do očí…

12. Co vás naposledy rozplakalo?

Nedělní setkání s ukrajinskými emigranty ve staroměstském kostele při mši.

Jejich bezmocnost v situaci, v jaké se ocitli.

12+1 V jakém uměleckém díle byste chtěla žít? …v té nejprostší lidové písni, kterou kdy neznámý skladatel stvořil…

POZTRÁCENÁ ŘEMESLA ) 16

Poztrácená řemesla: Vyškrabované kraslice Marie Sekaninové Málokdo z nás si dovede představit oslavy Velikonoc bez tradičních kraslic. Způsobů zdobení velikonočních vajíček existuje několik. Tradiční, a přitom stále atraktivní, je vyškrabování, gravírování neboli rýsování. Jednou z krasličářek, které tuto techniku zdobení ovládají, je paní Marie Sekaninová z Topolné.

Vyučená elektromontérka se již od útlého dětství věnovala ručním pracím, ať už to bylo vyšívání, pletení nebo háčkování. K práci s kraslicemi ji však přivedla úplná náhoda...

Paní Sekaninová, jak jste se k vyškrabování kraslic dostala?

To jsem tehdy byla v 1. ročníku v učení, když si moje spolužačka Maruška dovezla po Velikonocích na internát krásnou černou kraslici. Všechny jsme ji obdivovali, mně se strašně moc líbila a hned jsem si říkala, že bych něco takového chtěla vyrobit. To vajíčko se Marušce nakonec rozbilo a ona ho chtěla vyhodit. Já říkám:

„Maruš, ne, to nevyhazuj. Tu jednu větší skořápku mi dej a já si to doma zkusím!“ Když jsem potom dojela na víkend domů, tak jsem hned vyfoukla vajíčko a natřela ho černou tuší. Ale nevěděla jsem, čím ho budu vyškrabovat! Pak mě napadlo, že tatínek má v šuplíku holení s žiletkami.

Tak jsem na to vzala žiletku a začala vyškrabovat. A ono mně to začlo jít a dělám to tak dodnes!

) Text a foto: Kateřina Nosková

Jaká vajíčka jsou pro tuto techniku nejvhodnější?

Na vyškrabování jsou nejlepší vajíčka husí, protože mají vhodnou měkkost pro žiletku. Proto je zdobím nejraději. Ale dělám taky slepičí a pštrosí vajíčka. Na ta se ale musí použít jiná žiletka, protože mají jinou strukturu. Slepičí vajíčko dělám přibližně hodinu, pštrosí týden.

Všechna vajíčka se dají udělat, ale musíte

Co byste vzkázala lidem, kteří se těmto tradičním technikám chtějí věnovat?

Vzkázala bych, ať mají především snahu naučit to druhé, aby to řemeslo nevymřelo. Ať mají trpělivost a chuť do práce!

Za co jste nejvíc vděčná?

POZTRÁCENÁ ŘEMESLA ) 17

Jsem ráda, že můžu kraslice dělat dodnes a za to děkuji Pánubohu. Je to záslužná práce. Jak nebudu moct pracovat rukama, tak to už můžu jít rovnou do Bílovic... A to je kam? Na hřbitov!

mít trpělivost! Kdo ji nemá, tak se do toho ani nemusí dávat.

Mohla byste popsat celý výrobní postup?

Vajíčka si musím nejdříve obarvit, ideálně v cibulových šlupkách, když je chci mít červené nebo hnědé. Cibule se používá proto, aby vajíčka dostala tmavší podklad. Potom vejce na navlečené jehlici natírám, někdy třeba i třikrát nebo čtyřikrát, podle toho, jak barva drží. No a potom musí vajíčko uschnout.

Až teprve potom můžu začít vyškrabovat. Dá to práci!

Jaké vzory při vyškrabování používáte?

Vyškrabováním se dá udělat celá spousta vzorů. Základem jsou rostlinné motivy, které mohou být doplněny o iniciály, vročení nebo text. Mou specialitou jsou krajkové vzory, které vycházejí z mojí druhé velké vášně, a tou je háčkování!

Kde berete inspiraci při vytváření vzorů?

Vzory čerpám všude tam, kde něco hezkého uvidím. To může být výšivka, pohlednice, obrázek, záclona... Co mě napadne!

Co vás na vyškrabování kraslic nejvíc baví?

Nejvíc mě na tom baví, když už je vajíčko nabarvené a můžu začít škrabkat. To bych pak nejradši nedělala nic jiného! Když se dám do vyškrabování a postavím si u toho vodu na kafe, voda mi často vyvře a musím postavit na druhé. To se nedá nic dělat!

Kdo jsou vaši odběratelé?

Už v mládí jsem kraslice dodávala tehdejšímu Ústředí lidové umělecké výroby. Po jeho zrušení jsem pak kraslice prodávala nákupčím z Boršic a Vnorov. Vajíčka mám ale po celém světě!

Třeba v Německu, Rakousku, Anglii a dokonce i v tak vzdálených koutech světa, jako je Japonsko, Mexiko nebo USA!

Kolik lidí jste do tajů této techniky zasvětila?

INZERCE

VÉ O H A L POD O STUDI MONTÁŽ BORNÁ

J + OD

PRODE

2 572

2 57 Tel. 57

NABÍZÍME ŠIROKÝ SORTIMENT PODLAHOVIN + KOMPLETNÍ PODLAHÁŘSKÉ PRÁCE!

Techniku vyškrabování jsem naučila prakticky všechny členy rodiny. Protože jsem se ale za svůj život zúčastnila mnoha předváděcích akcí a kurzů, mých potenciálních pokračovatelů mohou být stovky... Beru to jako mé celoživotní dílo.

Myslíte si, že tradičním řemeslům hrozí vymření?

Byla bych ráda, kdyby se tyto tradiční techniky zachovaly.

Kdyby zanikly, byli by lidi ochuzeni o pěkné věci. Když vidíte, že o to je zájem, děláte to s chutí. A ta práce se vyplatí! Proto to tak ráda učím druhé a proto jsem u toho vydržela tak dlouho!

Jenže dnešní doba je taková, že je všechno uspěchané a málokdo u toho vydrží.

Dostala jste za práci s kraslicemi nějaké ocenění?

Ano. V roce 2015 jsem byla oceněna titulem Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje.

Podlahové studio Radim Jegla, 687 03 Babice 38

Po - Pá 9.00 - 12.00 13.00-17.00

www.podlahyjegla.cz • info@podlahyjegla.cz

Zelený internet od 245 Kč Bez sekání. Bez starostí.

Na zelenou.

INZERCE

Duša v péří …ptáte se Jožky Kubáníka

)

Jakým způsobem mám užívat analgetikum? (Petr) Já nejsem doktor. Ale tuším, že když to rozdělíte na anal-getikum, nebude to ono.

Jak vzpomínáte na učitelky ze základní školy? (Jarmila) Katastrofa. Buď byly ošklivé, nebo učily matematiku.

Máte nějaké své pořekadlo, podle kterého víte, že ještě nejste starý?

(Pavel H.) Klakson troubí, svěrače svírají.

Chtěl byste poznat vesmír? (Tomáš) Vzhledem k tomu, že jsem minulý týden zabloudil ve Zlíně, tak tak vysoko nemířím.

Cítím z našeho rodinného psychologa, že má pochybnosti o mém manželovi. Co mám dělat? (Romana) Vyměnit. Je jedno kterého.

Čemu nikdy neodoláte? (Boženka) Pokušení.

(Otázky pro Jožku Kubáníka posílejte na adresu kreativna@televizetvs.cz.)

Chci zažít lásku na celý život.

Do koho se mám zamilovat?

(Dana) Do sebe.

Co si myslíte o nevěře? (Radek) Záleží, v jakém věku. Jak říká básník: „Mladí muži chtějí být věrní a nejsou, staří chtějí být nevěrní a nemohou.“

Kdo byl na světě nejmoudřejší?

(Eva) Adam. Měl jistotu, že před ním nikdo žádné moudro neřekl.

Souhlasíte s tím, že koupel ve studené vodě dělá bytosti krásnějšími? (Eliška T.) Ježišmarjá, podívejte se, jak vypadá kreveta.

Přeji vám spokojené a šťastné jaro a jak říkala moje babička, dušu v péří!