ROZHOVOR ) S BRONISLAVEM JANEČKEM – s

Jsem celoživotní optimista, i když velmi realistický )

ROZHOVOR S ŘEDITELEM REC GROUP BRONISLAVEM JANEČKEM

Jak se z cukrovaru stane centrum recyklace, REC Group?

To je velice jednoduché. Pokud něco skončí a vy jste zrovna u toho a máte prostor a potenciál, tak toho využijete. Cukrovar končil právě v době, kdy jsme zakládali firmu. První provozovnu jsme měli mimo areál tehdejšího cukrovaru. Protože nám ale náš areál už kapacitně nestačil, pronajali jsme si prostor v areálu cukrovaru. Začínali jsme tady prakticky od nuly. Protože jsme měli elán mládí, invenci a odvahu, začali jsme opuštěné budovy cukrovaru skupovat, budovu po budově. Bylo to symbolické – jak cukrovar ubýval, my jsme nabývali.

Bylo od začátku vaším záměrem zabývat se recyklací?

Ano. V oblasti kovošrotu jsme působili už předtím, než jsme přišli do Starého Města. Nejdříve jsem dělal pět let v Rohatci a následně pět let ve Veselí nad Moravou. Takže tady jsme začínali po deseti letech práce v oboru. Věděli jsme, do čeho jdeme a co nás čeká. Znai jsem úskalí i výhody. Od začátku jsme věděli, co a jak chceme dělat.

Haly v areálu jste se rozhodli zrekonstruovat. Nebylo jednodušší a levnější areál zbořit a postavit nové haly?

Z dnešního pohledu ano. Když se rozhodnete něco opravit, je to dvojnásobně dražší, než když to postavíte nanovo. Další věc je, že když ty budovy opravíte, neplní svůj původní účel, protože před sto lety byly postavené s úplně jiným záměrem. Nutno ale dodat, že v nových stavbách zase nikdy nedocílíte toho, co v těch starých stavbách zůstane. Těch sto let provozu, stovky osudů lidí, kteří tady pracovali, jsou v těchto zdech zapsané! Sám jsem to cítil. V areálu cukrovaru byla dokonce jedna budova, která se jmenovala Cimburk, zvenku vypadala úplně stejně jako ostatní budovy, ale když jsem do ní vstoupil, měla tak špatnou energii, že mě to úplně sevřelo.

Jak si to vysvětlujete?

Když jsme pátrali po historii budovy, zjistili jsme, že v době první republiky fungovala jako zázemí pro vězně, kteří v areálu pracovali. Proto šla tato budova dolů, vůbec jsme ji neopravovali, protože v ní opravdu nebyla dobrá energie. Všechny ostatní budovy jsme zachovali a zrekonstruovali. Jediné budovy, které se nám nepodařilo zachránit, byly Mayerovy vily. Tam jsme ale nemohli nic dělat. Když se v jejich bezprostřední blízkosti postavilo logistické centrum Hamé, byl jejich osud zpečetěn.

Opravování budov vlastně patří k imagi vaší společnosti. Abcyklovat něco starého a dát tomu nový život. Je to tak?

My to tak vnímáme. Říkáme, že nerecyklujeme jenom odpad, ale všechno. Odpad, budovy… a občas i lidi, když potřebují trošku restrukturalizovat (smích).

Naprosto unikátní věc v abcyklaci jsou sochy zvířat, které tvoří Kovozoo. Jak tento nápad vznikl?

To už je tak dávno, že ani nevím (smích). Ale vzpomenu si. Kdysi jsem byl na dovolené v Tunisu, kde jsem na náměstí zahlédl tři sochy z odpadu. Sice nedokonalé, ale z odpadu! Tak jsem si řekl – vždyť my máme takové hromady kovošrotu, to by bylo něco pro nás! Z hecu jsem udělal pár snímků. Když jsem se pak z dovolené vrátil, ukázal jsem fotky chlapům na dílně a řekl jim, aby přesně takhle toho velblouda udělali, ať si s tím pořádně vyhrají a pak uvidíme. Ta socha se nakonec velmi povedla, tak jsme ji postavili ke vstupní bráně. První zvířata jsme vlastně vyráběli jenom z toho důvodu, abychom zaplnili prázdný prostor v areálu. Protože se ale u těchto soch čím dál častěji fotili lidé, chodili kolem nich a obdivovali je, řekl jsem si, že když tady máme část prázdného areálu, posuneme to o trochu dál. No a dnes už má Kovozoo více než tři sta zvířat!

Text: Tomáš Ježek a Kateřina Nosková Foto: Kateřina Nosková

Text: Tomáš Ježek, Foto: Kateřina Nosková

Sochy jsou proporčně a výtvarně dokonalé. Spolupracujete při jejich výrobě se sochaři?

V počátcích, když jsme chtěli Kovozoo zřídit, jsme potřebovali větší počet zvířat, tak jsme do projektu zapojili širokou veřejnost. Oslovili jsme tehdy 500 kovářů z celé republiky, ale ozvali se nám jen tři. Udělali jsme chybu, protože jsme jim jako zadání dali vyrobit sochy z odpadu, to pro ně bylo nepřijatelné. Pochopili jsme, že umělecké kováře odpadem příliš neoslovíme. Nakonec zde ale umělečtí kováři několik děl mají.

Kdo tedy sochy zvířat vyrábí?

Nejvíc zvířat jsme vyrobili my sami – zaměstnanci REC Groupu. Byl to ode mne takový hec, řekl jsem si, pojďme ta zvířata vyrobit sami! Dali jsme tehdy dohromady partičku asi šesti lidí, kteří jsou dnes řediteli našich dceřiných spo-

lečností. Tito lidé se mnou dodnes zcela dobrovolně tráví svůj volný čas svařováním. Bereme to trochu jako teambuilding a musím říct, že při práci probereme mnohem víc věcí než na poradách. Ty jsme nakonec úplně zrušili, protože to je ztráta času.

Jak často se scházíte?

Sejdeme se každý pátek, něco se uvaří, dáme si samozřejmě i něco k pití, protože zvířata ideálně vznikají, když máte zhruba 0,6 až 0,7 na žíle! To máme pak ideální inspiraci. Už jsme se za tu dobu trošku zlepšili, zprofesionalizovali jsme se. Těch zvířat už jsme vyrobili desítky, už víme, co ta práce obnáší a jakým způsobem se dá to či ono udělat.

Chtěl od vás někdo nějakou sochu koupit?

Ano. Dnes razíme teorii, že všechno v areálu je na prodej. Když má někdo o nějakou sochu zájem, jsme schopni ji udělat znovu. Tuto práci svěřujeme panu Sousedíkovi, který u nás provozuje kovárnu a vyrábí zvířata na zakázku.

Další vaší novou akvizicí je Muzeum veteránů. To také patří svou povahou k životnímu prostředí.

My to tak bereme. Patří to k našim aktivitám. Já sám veterána nemám a ani si žádného pořizovat nechci. Líbí se mi ale to řemeslné zpracování vozů, to, jak se v čase zhodnocují. Zpracování připomíná dobu vzniku aut, kdy se věci vyráběly proto, aby sloužily. Proto dodnes existují a dokázaly vydržet tolik let. To téma nám obecně dávalo smysl. Náš areál a veteráni pochází ze stejného období, ze začátku 20. století, takže jsme vlastně jen spojili to, co k sobě patří. Nová budova muzea bude hotová příští rok, zatím jsou veteráni v provizorní hale.

Ví se o vás, že jste propagátorem svobody v práci. Jak to funguje v praxi?

Je to v podstatě o tom, že my z vedení do toho nevstupujeme. Důležité je, že lidi si mohou sami rozhodnout, jak budou pracovat. V tomto systému se neptáme, jak to máme dělat, ale proč to máme dělat. Člověk ví, jakého výsledku má dosáhnout, cestu k němu si ale může najít sám. Výsledek je ale přesně definovaný v čase, prostoru a kvalitě. Nikdo vám neorganizuje čas, přijďte si do práce klidně o hodinu později, když tu práci zvládnete do stanoveného termínu a ve stanovené kvalitě udělat. Důležité ale je, že činnost jednotlivce nesmí nabourat kontinuitu společnosti. Když to nefunguje, nekoriguje vás vedoucí, ale váš spolupracovník, kolega. Když nedodržíte pravidla, která jsou potřebná k fungování celku, tak s vámi nebude chtít nikdo pracovat. Se svobodou v práci je spojena velká zodpovědnost. Tento přístup ve firmě aktivně prosazuji už dvanáct let, mnoho procesů na této bázi funguje, lidi si to mnohdy ani neuvědomují a berou to už automaticky.

Teď se přesuneme od byznysu k vám. Jste rodák z Uherského

Hradiště?

Ne. Vůbec. Já jsem rodák ze Sudoměřic.

Jste lokální patriot? Dovede si představit žít někde jinde?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Ale utéct od toho všeho? Nemyslitelné! Já myslím, že vztah k tomuto regionu dáváme najevo už tím, jak o tento prostor pečujeme. To značí, že nám to není lhostejné. Mohli jsme podnikat tím stylem, že budovy v areálu spotřebujeme, využijeme, nebudeme sázet zeleň a necháme tu jen holé plochy. Ve finále bychom z toho mohli mít mnohem více prostředků. Já to ale takto nevnímám. Všechno, co jsme dokázali zhodnotit, jsme dali zpátky do areálu. Neřešíme žádné osobní prospěchy. Všechno nejde měřit přes peníze...

Jako dítě jste měl plastové lego, nebo kovový merkur?

Jasně, že merkur! To nás, myslím naši generaci, vyprofilovalo. Naučilo nás to zručnosti. Musím ale dodat, že můj tatík

byl hodně aktivní a naučil mě spoustu praktických věcí. Tomu vděčím za praktickou a manuální zručnost. Mamka zase kreslila, byla to umělecká duše, po ní mám zase takový ten štych kreativna, které dokáže člověka políbit a vnuknout mu nápad. Základ mám tedy od rodičů.

Vaše společnost je spojená s životním prostředím. Jako kluk jste byl spíše ten skautík, který čistil les od odpadků, nebo spíš uličník, který házel šrouby s matkou naplněnou suříkem?

Správně je druhá varianta. Spíš jsem byl ten malý uličník, který vyrostl venku na hřišti. Musím říct, že ekologie mě začala zajímat, až když jsem poprvé nastoupil do kovošrotu, to bylo moje první zaměstnání. Dlouho jsem nevěřil svým očím, když jsem na jednom místě viděl ty obrovské hromady železa. Až později jsem zjistil, že to není jenom o kovošrotu, ale že se do popředí dostává také plast. Ekologii jsem začal vnímat až později, když jsme budovali naši společnost.

Vaše firma se hodně věnuje i osvětě v oblasti odpadu, zvláště pro děti.

Pořádáte mnoho zábavných a vzdělávacích akcí. Jak my, Češi, vnímáme ekologii?

Přeskočme tu univerzální odpověď, jak je to super, a řekněme si, jak to skutečně je. To téma je velice široké, ale obecně to vidím takto. Všichni víme, že třídění má smysl, ale ne tím způsobem, jak se to dnes u nás dělá. Model třídění je převzatý ze západního světa a tam, kde jsme my dnes, byl západ před dvaceti lety. Jsme v tom relativně pozadu. Z mého pohledu třídíme zbytečně složitě. Na prvním místě je ale absolutní neznalost v třídění. Lidi stále nevědí, co kam při třídění patří. Tak třeba tabulové okenní sklo nepatří do bílého, ale barevného skla. Lidi jej standardně dávají do bílého mezi obalová skla a tím pak znehodnotí celý obsah kontejneru. Tak k čemu to potom je? Pravdou ale je, že dnes jsou ty třídicí frakce ve sklárnách na takové technologické úrovni, že není potřeba, abychom to tak moc řešili na vstupu. Technologie se všeobecně hodně posunuly, ale my pořád používáme prehistorické návody k třídění.

V čem ještě vidíte problém?

Hloupé je, že třídění není v rámci republiky jednotné. V každém regionu funguje odlišně a pak logicky selhává výchova. Dělali jsme například výchovné programy pro děti a narazili na problém, protože v každém regionu měli třídění nastavené jinak. Ty programy jsme nakonec zrušili. Je velká škoda, že to není jednotné nejen v rámci republiky, ale všeobecně v rámci celého světa.

Jaký je váš názor na všudypřítomné plasty?

Plast je dokonalý výrobek. V poslední době se proti němu brojí, ale proč? Protože se my lidé neumíme k plastovému odpadu chovat zodpovědně? Myslím si, že zdravý selský rozum zůstává v oblasti ekologie někde zavřený a je to škoda.

Jak relaxujete? Zbývá vám čas pro sebe, pro rodinu?

Víte co, já to mám tak. Pracuji čtyři dny v týdnu, od pondělí do čtvrtka, ale o to intenzivněji, minimálně 12 hodin denně. V pátek mám volno, jsem ale tady v areálu a mám takzvaný svařovací den, kdy v místní porodnici vyrábím společně s kolegy zvířecí sochy. Takže v pátek se věnuji kreativní práci. A tak vlastně vnímám celou Kovozoo – jako prostředek k odreagování po těch čtyřech náročných dnech. No a pak je na řadě víkend. Za celou dobu, co podnikám, jsem nikdy o víkendu nepracoval. To byste se ale museli zeptat mé rodiny, jestli to stačí, nebo ne… (smích)

Říká se, ve zdravém těle zdravý duch. Co vy a sport?

Já jsem si za sport dal to svařování. Chápu ale, jak to myslíte… Před třemi lety jsem se rozhodl, že si dám do pořádku koleno, a od té doby jsem přestal aktivně sportovat. Dřív jsem aktivně hrál tenis, jezdil na kole. V posledních ROZHOVOR ) 7

Bronislav Janeček (*1973)

je rodák se Sudoměřic na Slovácku. Před 23 lety začal v areálu bývalého cukrovaru ve Starém Městě budovat firmu, která se zabývá recyklací odpadu. Dnes je součástí holdingové společnosti REC Group sedm firem, které společně zajišťují komplexní řešení služeb v oblasti nakládání s odpady, tzn. jejich svoz, odstranění, recyklaci a zpracování, dále demolice, rekultivace, ekologické poradenství, vzdělávání a další služby. Společnosti skupiny REC Group najdete nejen v kraji Zlínském, ale i v kraji Jihomoravském a v Praze. Velmi populární a celorepublikově unikátní je společnost KOVOZOO Staré Město, která v rámci areálu provozuje a vytváří unikátní zoo s téměř 300 zvířaty v životní velikosti vyrobenými ze železného šrotu.

letech jsem to vypustil, takže jsem úspěšně přibral asi patnáct kilo. Musím férově říct, že pohyb teď opravdu zanedbávám. Ale aspoň po areálu se snažím chodit pěšky, dřív jsem měl motorku, ale tu už jsem asi dva roky nepoužil. Areál firmy je docela veliký, má přibližně dvanáct hektarů, takže nějakých šest kilometrů denně po areálu nachodím. Tak aspoň něco...

Sledujete nějaký sport? Máte oblíbené mužstvo? Sparta, nebo

Slavie?

Sleduji to jen zpovzdálí, nebo spíš vůbec. V tomto jsem úplně hrozný, radši ani nechodím do hospody, protože si s ostatními chlapy nemám o čem povídat. Ani hokej, ani fotbal. Já se na všechno rád podívám, ale ničím aktivně nežiji. Ani tenisem, který jsem dřív hrával. Abych to shrnul, já můžu jakýkoliv sport včetně šachů, ale do hloubky to vůbec nesleduji. Vnímám to trochu jako ztrátu času, pro mě je opravdu smysluplnější přivařit kus nohy nějakého zvířete, než abych dvě hodiny sledoval nějaké utkání (smích).

A co kultura? Kniha, nebo film?

Na film se podívám rád. Máme doma takovou tradici, že se o víkendu všichni společně podíváme na nějaký film. Samozřejmě se vším, co k tomu patří, obložíme se všelijakými dobrůtkami. Jak nám děti odrostly, tak už si s námi dají i sklenku toho vína, dřív nám jedna sedmička stačila, dneska už ne (smích). A knihy? Podle nálady. Někdy je mám spíš jako usínací prostředek, ale zase ne tak, jako moje žena, která nestačí přečíst ani dvě stránky, usne a druhý den pak musí přečíst ty stejné dvě stránky znovu… ale zase jí jedna kniha vystačí na poměrně dlouhou dobu! Já když už se začtu, tak musím knihu přečíst.

Vážná hudba, rap, nebo folklór?

Od každého trochu. V hudbě nejsem vůbec vyhraněný. V mládí, když jsem potkal svou ženu, jsem byl spíš metalově zaměřený, chodili jsme na bigbíty, prostě jak kluci z vesnice. Moje žena byla spíš folkařka. A musím říct, že to byl žánr, který šel úplně mimo mě. Ale co by člověk pro ženu neudělal! Takže jsem si hrál na folkaře, na kytaru jsem sice hrát neuměl, ale měl jsem aspoň dlouhé vlasy. Tak mě tím trochu nakazila. Takže jsem pomalu začal poslouchat i ten folk. Musím říct, že když je hudba dobrá, je jedno, o jaký žánr se jedná, dokážu si to užít. Záleží hodně na atmosféře a na lidech, kteří se na koncertě sejdou.

Máte ještě nějaký sen? Profesní nebo soukromý?

Když to teď vyslovím, přestane to být sen a začne to být plán… Takže se sny se musí opatrně. Mně se třeba sny vůbec nezdají. Žena mi vždycky ráno vypráví, co se jí zdálo, ale já mám bezesné noci. Nevím, čím to je. Jestli o něčem sním, tak za bdělého stavu. Těchto snů mám moc. Nejsou to ale hmotné věci jako auta, jachty nebo baráky. Mé sny jsou spíš takové vize… třeba jak by jednou mělo vypadat Kovozoo. Protože jeho dnešní podoba je asi tak deset procent z toho, jak by mělo vypadat v budoucnu. A taky mám nějaké soukromé plány, třeba kam bych se chtěl s rodinou podívat na dovolenou. Možná proto se mi sny nezdají, protože já je hned ráno naplánuju a začnu realizovat!

Když se dnes podíváte zpět, máte ze sebe radost?

Jasně. Člověk musí mít radost z toho, co dělá. Já vždycky říkám, díky za každé nové ráno! Mám radost, že vstanu, a těším se na to, co mě ten den čeká. Nelituji zpětně ničeho, co jsem udělal. I když se samozřejmě najde pár věcí, které bych dnes nezopakoval. Mám radost z toho, že mi dává smysl to, co děláme, a že se pouštíme do nových smysluplných věcí. Nedokážu pracovat na něčem, v čem nevidím smysl… to mě nerozpohybuje, ani kdybych tisíckrát chtěl. Musím říct, že i když mám dnes za sebou celý holding s více než pěti sty zaměstnanci, pořád přemýšlím, co dál. I po těch dvaceti třech letech pracuji úplně stejně, jako bychom byli na začátku, pořád v tom vidím smysl. Jsem prostě permanentní optimista, i když se snažím být na druhou stranu velmi realistický.

Jak slovácké sportovkyně vyjížděly do Evropy )

Přesně před sto lety vyrazily československé sportovkyně na evropskou propagační misi, která neměla v tehdejším sportovním světě obdoby. V březnu a dubnu roku 1922 totiž Svaz házené a ženských sportů uspořádal první mezinárodní zájezd našich reprezentantek v lehké atletice a české (dnes národní) házené do zahraničí, do Monte Carla. Mladé Československo patřilo spolu s Francií, USA a Velkou Británií mezi zakladatelské země Mezinárodní federace ženských sportů. Představit původní český sport vyjely také tři hráčky SK Kyjov a dvě házenkářky AC Slovácká Slavia Uherské Hradiště.

Text: Vladimír Salčák Foto: Národní házenkářský archiv

V roce 1922 začaly ženy získávat Svazu házené a ženských sportů mezinárodní úspěchy v lehké atletice, propagovat českou házenou v Evropě a šířit slávu československého sportovního jména mimo hranice. Fédération Sportive Féminine Internationale pověřil Svaz házené a ženských sportů, aby se v celé Evropě ujal organizování ženských sportů. Ženy se v březnu a v dubnu zúčastnily II. ženské olympiády v Monte Carlu. Výpravu vedl mezinárodní sekretář Svazu Václav Valoušek. Do reprezentačního týmu vyslaly své sportovkyně Slavia Praha, Říčany, Meteor Vinohrady, Malostranský SK a Union Žižkov. Z Moravy se historicky prvními reprezentantkami Československa mohly pyšnit nejen Moravská Slavia Brno, Sokol I. Prostějov, ale také SK Kyjov a AC Slovácká Slavia Uherské Hradiště. Do Monte Carla odjely Kyjovjanky Kovandová, Horáková a Plánková a Hradišťanky Daňková a Janderová. „Vedle lehkoatletických závodů, kde naše atletky poprvé na mezinárodním poli upozornily na atletickou zdatnost české dívčí mládeže, a vedle předvedení české besedy v národních krojích byla hrána propagačně házená. Celkem byly sehrány tři zápasy. V kombinovaných týmech nastoupilo i sedm Francouzek,“ napsal do svých Dějin házené v roce 1948 Metoděj Zajíc. Českou besedu tančily naše sportovkyně v krojích. „Ty si dívky patrně půjčily, protože je nemají úplně správně oblečené nebo nažehlené a špatné jsou i úvazy šátků. Tehdy si ženy z měst pořizovaly kroje nebo si je samy podle vzorů šily nebo kupovaly. Nosily je jako projev vlastenectví často i bez toho, že by měly k tomu regionu nebo místu bližší vztah. Na nekvalitní fotografii se ale dá rozeznat kroj hanácký, hradišťský, plzeňský, horňácký, tři kroje kyjovské, dva ostrožské a je tam i kroj vlčnovský,“ potvrdila etnografka Marta Kondrová ze Slováckého muzea Uherské Hradiště. V květnu se československá děvčata zúčastnila dalšího zájezdu na Slavnost jara do Paříže. „V předvedení tělovýchovné metody byla cizina ve svém tělocvičném podnikání hodně daleko za tělesnou výchovou našich děvčat v Sokole a stejně z výsledků je vidět, co všechno musel Svaz házené dělat, aby mohl házenou za hranicemi našeho státu ukázat. V Paříži naše československé družstvo získalo velkých úspěchů. V povinných závodech, což byla francouzská prostná, skok vysoký a štafeta, získalo nejvyšší cenu. V závodech zvláštních jako cvičební hodina a rytmika Čechoslovačky získaly plný počet bodů a soudcovským sborem uznány jako bez konkurence. V tancích byly druhé, ale více vinou hudby, která nedovedla zahrát českou besedu. Při této příležitosti hrála se také házená,“ popsal historik Metoděj Zajíc. Hra měla podle něj ohromný úspěch. O týden později porazily československé atletky k všeobecnému překvapení tehdejšího sportovního světa v prvním mezinárodním utkání Francii. „Tím jenom vážnost Svazu házené a ženských sportů za hranicemi republiky stoupla. Největší překážkou zdárného mezinárodního styku byly malé finanční možnosti Svazu házené a ženských sportů, a proto si hleděli pomoci, jak to šlo. Podle sokolského zvyku, kdy jednoty prodávaly „cihly“ na stavbu sokoloven, prodávali také ve Svazu „cihly“, a to ve prospěch výpravy do Paříže,“ hodnotil v Dějinách házené historik Zajíc. V srpnu uspořádal Svazu házené a ženských sportů zájezd na I. Ženské světové hry v Paříži, kde Marie Mejzlíková překonala čtyři světové rekordy ve sprintech na 50, 60 a 80 metrů a 100 yardů. Vicemistryněmi Československa se staly házenkářky SK Kyjov. V červenci mělo v Prostějově premiéru mezizemské utkání Morava – Čechy. V týmu vítězek hrála pozdější oštěpařská světová rekordmanka Marie Janderová z Uherského Hradiště. Československý ženský sport se v roce 1922 zařadil do světové špičky, česká házená se díky zájezdům rozšířila do Francie a Polska, do zemí Jugoslávie, na Ukrajinu a dalších států Evropy.