Magazín TVS+ březen 2023

ROZHOVOR ) S NAĎOU HORÁKOVOU – s. 5

O NÁS PRO VÁS ) SE SOŇOU BALÍČKOVOU – s. 11

12 + JEDNA OTÁZKA ) PRO RADIMA HOLIŠE – s. 14

Dobrý den, milí čtenáři.

Tak máme nového prezidenta. Ano, právě dnes ve čtvrtek 9. března, když začíná distribuce prvního letošního vydání Magazínu TVS+, probíhá na Pražském hradě slavnostní inaugurace generála Petra Pavla. Držím palce jemu i nám, aby svůj úřad vykonával ve prospěch co možná nejvyššího počtu občanů naší země. Je mi jasné, že nejásáme všichni, ale zkusme být trošku trpěliví a počkat, jak se nám nový nájemník Hradu ve své roli v nejbližších dnech a týdnech představí sám...

Do dnešního čísla magazínu se nám podařilo zajistit odpovědi na našich pravidelných 12 plus jednu otázku od hejtmana Zlínského kraje Radima Holiše, hlavní rozhovor nám poskytla spisovatelka Naďa Horáková a zpověď kolegů z redakce absolvovala naše kolegyně Soňa.

A ještě jedna upoutávka na obsah aktuálního čísla magazínu. Při čtení článku Martina Pášmy jsem si znovu uvědomil, jak kouzelným místem na mapě republiky je východní Morava. Na první pohled nenápadný kraj. Ale když se na chvilku zastavíte, rozhlédnete se kolem sebe a začnete sčítat jeho bohatství, najednou vám to blikne. Slovy klasika: „Jen se na to podívej, to není země, to je zahrádka.“

Jan Dudek

Vydavatel: J. D. Production, s.r.o.; IČO: 25592939; evidenční číslo: MK ČR E 16466; vychází 4x ročně; adresa redakce: Panská 25, 686 04 Kunovice, redakce: Tomáš Ježek (722 910 326), Kateřina Nosková (720 041 071); e-mail: kreativna@televizetvs.cz; inzerce: Soňa Balíčková (722 916 146), Dana Kosíková Dudková (777 711 032); grafická příprava: Kreativna TVS; tisk: HART PRESS spol. s r.o., Otrokovice; náklad: 10.000 výtisků; vydavatel nenese odpovědnost za obsah inzerce; nevyžádané příspěvky se nevracejí; toto číslo vychází 9. března 2023; příští číslo vyjde 15. června 2023

MARCELA HALUŠKOVÁ

Tupesy

Doporučila bych knížku

Malý mnich a jeho začátky (Harry Farra) z nakladatelství Cesta. Mohla by potěšit hledající i ty, co jsou na Cestě... Přišla ke mně jako vánoční dárek od kamarádky a průběžně se k ní stále vracím, poněvadž tam vždy nacházím odpovědi na otázky, jež si kladu, nebo vysvětlení situací, které právě prožívám. Hloubavého čtenáře zaujme pěkný příběh doprovázený krásnými ilustracemi.

MARTINA BÍLOVÁ

Tvarožná Lhota

Nedávno jsem dočetla Sociální pedagogiku, což je téma, které využiji hlavně v práci. Díky tomu, že mám doma ještě desetiletého syna, se ale často a ráda dostanu i k pohádkám. Zrovna čteme Podivuhodného nosorožíka (Maya Gabrielle Leonardová). I když jsme zatím na začátku, tak se mi kniha líbí. Je hezky přeložená, sloh je příjemný a knížka je plná vtipu a dobrodružství.

LUKÁŠ IVÁNEK

LUCIE SEDLÁČKOVÁ

Uherské Hradiště

Poslední literární skvost, se kterým jsem trávila večery a volné chvíle, se jmenuje Vzpomínky na úhoře (Anna Cima). Mnohovrstevnaté dílo s detektivní zápletkou mě obohatilo nejen o zajímavé informace o úhořích, které jsem doposud vnímala jako vodní hady a rybu, díky které Jiřík ze Zlatovlásky porozuměl řeči zvířat, ale také o okouzlující popis japonských reálií a mystických příběhů.

MARKÉTA BAJKOVÁ

Mutěnice

Od dětství miluji koně a mám to štěstí, že můžu mít i vlastního. Protože jsou koně velmi vnímavá zvířata, snažím se rozšiřovat si znalosti i tímto směrem, takže kniha, která mi leží na nočním stolku, je Tao koně (Linda Kohanov) Obsahově se věnuje právě léčitelským schopnostem koní i jejich dalším obdivuhodným vlastnostem.

Hodonín

Zážitkem byla Winterbergova poslední cesta od Jaroslava Rudiše – mimochodem autora Aloise Nebela nebo Národní třídy, obě díla se dočkala i zfilmování. Kniha s téměř stoletým Wenzelem Winterbergem a jeho opatrovníkem Janem Krausem je průvodcem po střední Evropě. Spousta historie, piva a vzpomínek na svět, který už není. Na autora nedám dopustit, jeho styl výrazně ovlivnil i mou vlastní tvorbu.

Nejvíc si užívám detektivky

ROZHOVOR SE SPISOVATELKOU NAĎOU HORÁKOVOU

Kdy se ve vás zrodila touha stát se spisovatelkou? Byl to dětský sen, nebo jste k tomu dospěla až postupem času?

Dětský sen to určitě nebyl, protože jsem začala psát až kolem třicítky. V podstatě to začalo, když jsem začala pracovat ve školství. Tehdy existovalo Okresní pedagogické středisko, které vydávalo almanachy, kam přispívali učitelé. Tak jsem tam také jednou poslala příspěvek a oni mi ho vytiskli. Potom jsem se seznámila s Janem Kuxem, který vydával časopis Rozmarýn. Do něj přispívali členové Literárního kruhu autorů Hodonínska, který dodneška funguje. Tehdy jsem si řekla, že když dokážu napsat povídku, zkusím napsat i knížku. A napsala jsem ji.

Jaký to byl pocit, když vám poprvé vyšla knížka?

Byl to příjemný pocit, ale já nerada spím na vavřínech. Řeknu to takto - ráda bych zažívala taková vítězství, ale když knihu dopíšu, tak vyjde až za nějaký čas a tou dobou už pracuji na něčem jiném. Je to příjemný pocit, ale nevnímám to jako něco mimořádného.

Co bývá vaším impulsem pro napsání knihy?

Protože jsem vystudovala dějepis, tak to většinou bývá nějaké zajímavé historické téma, na které narazím, zalíbí se mi a začnu s ním pracovat. Ráda píšu historické romány, ty mám opravdu nejradši. Zároveň ale vyžadují velké množství času. Takže často když píšu historický román, většinou to ještě prokládám nějakou detektivkou. Každá z detektivek má ale také nějaký historický podtext...

Kolik času vám při psaní historických románů zaberou rešerše?

To zabere opravdu hodně času. Třeba teď mám rozepsanou knihu, která se bude jmenovat Nebeklíč, bude to historický román o upírech. V době, kdy se vedly hony na čarodějnice, se konaly také hony na upíry, o tom se ale moc neví. Román se odehrává v době posledního procesu s upíry na Opavsku, do kterého zasáhla i Marie Terezie. Ta vydala dekret proti čarodějnicím a potom ještě dekret proti upírům. K tomuto románu shromažďuji informace už dvanáct let.

Držíte se historických faktů a skutečných postav, nebo je to jen výchozí bod pro fiktivní příběh?

Pokud můžu, tak se historických faktů držím. Ale samozřejmě třeba vedlejší postavy jsou smyšlené. Když jsem vystudovala dějepis, ráda se držím toho, co bylo. Na druhou stranu nerada přisuzuji nějaké historické osobnosti něco, co by nebyla ochotná udělat, proto si radši někoho vymyslím. Vždy se ale snažím držet dobových zákonitostí a toho, jak lidé v dané době žili. Nepíšu velké dějiny jako války a významné historické události, spíš popisuji každodenní život. Úmyslně si vybírám takovou dobu, kdy je klid, abych nemusela řešit války a nepokoje, protože to mě nebaví.

Přesuňme se k detektivce, která je vaším druhým žánrem. Kde čerpáte inspiraci pro vaše zločiny? Mají reálný základ, nebo si je vymýšlíte?

Mé zločiny jsou vymyšlené, ale třeba ve dvou knihách jsem se dotkla našeho rodinného tématu. V románu Vejce podle

Stroganova (vyšlo v roce 2016, pozn. red.) jsou životní osudy mé pratety, které teď v březnu bude 92 roků. Prožila velice dobrodružný život, provdala se za bohatého ruského emigranta, se kterým odjela do Ameriky, kde pracovala jako hospodyně u slavné hollywoodské herečky. Díky ní se prateta setkala se spoustou známých herců. V jednom z románů jsem použila právě její příběh.

Nahlížíte na váš detektivní příběh z pozice zločince, nebo z pozice vyšetřovatele?

Z pohledu zločince ne. U mě je ten zločin vždycky takový pofidérní. Já se bráním vraždit, to jenom když už není zbytí. (smích) Nejsem ani na straně zločince, ani na straně zákona. Spíš řeším případ z hlediska nějakého pátrače, který ale není policista. Každý zločin má svou podstatu, kterou není schopná světská spravedlnost postihnout. Jsem klidně schopná vraha i pustit, pokud udělá zločin z pohnutky, která je ospravedlnitelná. Ale vždycky je nakonec potrestaný nějak jinak. Taky záleží na tom, jestli je mi ten hrdina sympatický, nebo ne. Vždycky dám na své pocity. Když mě nějaká postava dožere, tak jí nic neodpustím. (smích)

Přepisujete už napsané, nebo jedete prostě dál?

Jedu. Vždycky si udělám základní kostru a tu pak doplňuji jako mozaiku. Nic nepřepisuji. Často jsem pak sama udivená, že to na konci vyjde. Že celý ten příběh vypluje na povrch a všechno se propojí.

Víte dopředu, jak má román skončit, nebo se může stát, že dopad-

Text: Tomáš Ježek, Foto: Kateřina Nosková

Text: Tomáš Ježek a Kateřina Nosková Foto: Kateřina Nosková

ne úplně jinak, než jste původně plánovala?

Já opravdu nevím, co z toho nakonec vypadne. Prostě ty postavy vypustím, ať si dělají, co chtějí. (smích) Musím říct, že obdivuji spisovatele, kteří mají vše přesně naplánované a nikam se neodchýlí. Já to tak nedokážu. S mými postavami komunikuji.

Učíte na základní škole. Kde berete čas na psaní?

Teď už to opravdu není tak hrrr. Většinou píšu přes prázdniny a přes víkendy. Když jsem byla mladší, člověk měl sil na rozdávání, zvládala jsem psát i během práce ve škole. Dneska už píšu míň.

Jak jsou na tom dnešní děti se čtením?

Čtou, ale méně. Pořád se mezi dětmi najdou knihomolové, ale i tací, co nečtou

vůbec. Dokonce i dnes jsou děti, které si čtou pod lavicí během vyučování! (smích)

Dovedete si představit, že byste se živila jenom psaním?

Představit bych si to dovedla, ale není to reálné. Zvlášť ne v dnešní době, což se ukázalo i za covidu. Pro spisovatele jsou významným zdrojem příjmu i besedy se čtenáři, a ty když nebyly, ocitli se najednou bez prostředků. V tomto ohledu jsem realista. Vyhovuje mi, že mám stálý příjem, a je v tom i určitá míra svobody. Člověk může psát co chce a ve svém tempu.

Co pro vás samotné psaní znamená? Je to útěk od reality, nebo forma odpočinku?

Já už ani nevím. (smích) Jsem zodpovědná vůči nakladatelství, které do mě svým způsobem investuje a předpokládá, že budu psát. Jako že bych sedla a musela

psát, tak to ne. Režim v psaní žádný nemám, jsem spisovatel lajdák. Když mě nic nenutí, radši shromažďuji materiál. Moc ráda pátrám v historických knihách, na internetu nebo v archivech. K samotnému psaní mě něco musí donutit. A donutí mě k tomu vždycky smlouva s nakladatelem.

Takže když cítíte potřebu něco nového napsat, podepíšete smlouvu s nakladatelem?

Přesně tak. To ale udělám až tehdy, když už mám napsanou aspoň čtvrtinu budoucí knihy. Moje romány mají většinou kolem šedesáti tisíc slov, takže dejme tomu, že mám smlouvu na knížku a na dodání textu mám devět měsíců. Každý den tak musím napsat průměrně tři sta slov. To většinou nesplním, takže se mi to pak nakupí přes prázdniny, kdy už na to prostě musím sednout.

Píšete si deník?

Mám asi sto padesát začátků, vždycky tak dva tři dny v novém roce a konec.

Která kniha se vám psala nejlépe a u které jste se naopak nejvíce natrápila?

Nejvíce si užívám detektivky. Ale vůbec nevím, že bych se s nějakou knihou natrápila... Ale co mám třeba hodně ráda, když si lehnu a mluvím s mými knižními hrdiny. Já ale velice dobře spím, takže když si s nimi začnu povídat, okamžitě usnu. Takže to rozmlouvání trvá tak tři minuty.

A zdá se vám o nich někdy?

Někdy ano. Když jsem psala román Hrob třinácté panny (detektivní román s prvky hororu, vyšel 2006, pozn. red.), měla jsem těžké sny, někdy i noční můry. Ta kniha měla původně dopadnout úplně jinak, ale postavy mi ve snu chodily vyloženě vyhrožovat, tak jsem děj pustila úplně jiným směrem. Takže to byla asi ta kniha, u které jsem se nejvíce natrápila. Sny by člověk neměl podceňovat.

Ve vašem portfoliu tematicky i žánrově vyčnívá kniha Tajnosti sborovny, což jsou takové humorné střípky z prostředí školní sborovny. Co vás vedlo k jejímu napsání?

Napsání této knihy jsem před lety neuváženě slíbila kronikářce z Ratíškovic, která chtěla, abych napsala něco o školství. Tak jsem to nakonec napsala. Měla jsem totiž strach, že kdyby existovaly další životy a já ten slib nesplnila, byla bych v příštím životě zase učitelkou! (smích)

Přesuňme se k televiznímu seriálu Policie Modrava (divácky nejúspěšnější seriál TV Nova, jehož 40 dílů sledovalo v průměru přes dva miliony diváků, pozn.

red.), kde jste se podílela na psaní námětu a scénářů. Jak jste se k té práci dostala?

Režisér Jaroslav Soukup si kdysi koupil moji knihu, sehnal si moji adresu a zavolal mi s tím, že chystá krimiseriál Policie Modrava. A nabídl mi spolupráci.

V čem se liší psaní knih a scénářů?

Při autorském psaní si můžete psát, co chcete. Na scénáři nás pracovalo víc, museli jsme se společně vždycky dohodnout. Ze začátku jsme scénář psali společně s panem režisérem Soukupem, potom se k nám přidal zkušený scénárista Miroslav Vaic, autor scénářů mnoha filmů a seriálů. Psali jsme každý doma a texty jsme si pak posílali navzájem.

Jak je těžká týmová práce, kde musí autor dělat ústupky?

Někdo musí být vedoucí a musí rozhodovat. Pan režisér Soukup s panem Vaicem napsali společně mnoho scénářů a byli v tom opravdu zkušení. Já jsem byla ráda, že jsem se od nich mohla něčemu přiučit. Dodnes mnoho zákonitostí při psaní scénáře využívám i při psaní knih.

Můžeme se těšit na zfilmování některých vašich románů?

To nevím. Žádné nabídky zatím nepřišly. Chystáte v nejbližší době ještě něco dalšího kromě knihy Nebeklíč ?

Mám rozepsáno minimálně deset románů. Vždycky, když mě napadne něco nového, tak to rozpracuju a napíšu k tomu třeba čtyřicet stránek. Když mi začnou postavy románu lézt na nervy, tak to stopnu. (smích) Mám ještě dva roky do důchodu, tak snad se potom ještě vyřádím. Jestli se toho dožiju...

Když vás nějaká postava z rozpracovaných knih naštve, můžete se jí přece pomstít...

To já nedělám, z toho mám strach. Ale musím říct, že už jsem několik postav mírně potrestala, když mě dožraly (smích)

Jaké knihy vy sama nejraději čtete?

Já mám ráda detektivky, ale jsem opravdu hodně špatný čtenář. Posledních třicet let jedu na odborných publikacích, které mě opravdu baví. Když už se někdy dopátrám k nějaké beletrii, tak i když se ostatním líbí, mně to připadá nezáživné. Já se opravdu nejvíc vyřádím v těch odborných historických publikacích, ty jsem schopná číst pořád. Takže pak už mě beletrie moc nezaujme. Ale třeba o masových vraždách čtu ráda! Nevím, jestli to má něco společného s tím školstvím... (smích)

Je nějaká kniha, která vás výrazně ovlivnila?

Moc ráda mám Kytici od Erbena, ta je opravdu úžasná. Přitom jsou to vlastně

horory. Také se mi moc líbila kniha Není úniku (společenský román Maurice Bahringa Cat´s Cradle, 1922, u nás vyšel pod názvem Není úniku, 1948, pozn. red.). Je to krásný román, taková rodinná sága ze třicátých let, dostali jsme jej s manželem od jeho učitelky jako dárek k sňatku. Tam je to tak úžasně popsané, že si člověk uvědomí, že opravdu není úniku... (smích)

Jak nejradši trávíte volný čas, pomineme-li psaní?

Moc toho volného času opravdu nemám. Starám se o maminku, za kterou několikrát týdně dojíždím do Ratíškovic, mám tři vnoučata, se kterými se často vídám... Nejsem moc cestovatelský typ, ale s manželem rádi jezdíme do termálů na Slovensko nebo do Maďarska.

Mezi vaše záliby údajně patří vykládání karet, astrologie a numerologie?

Do těchto končin opravdu ráda brousím. Absolvovala jsem na toto téma spoustu kurzů, reiki, šamanismus... Od malička mě to zajímalo, v devadesátých letech se toho spoustu objevilo i u nás, tak jsem se po tom začala pídit. Jsem ale spíše teoretik než praktik. Měla jsem i několik zážitků, ale nakonec jsem od toho dala ruce pryč, protože jsem to nedokázala zpracovat a mám z toho strach. Nemyslím třeba numerologii nebo astrologii, ale spíše práci s energiemi, tu by měli dělat opravdu jen odborníci. Mám k tomu prostě respekt.

Mezi vaše další koníčky patří „snaha pěstovat orchideje“. Jak se vám to daří?

Dřív jsem doma měla o moc víc orchidejí než teď. Odvíjí se to od toho, když

malujeme. Jak začneme malovat, někam je přesunu a ony mi za krátkou dobu vždycky pochcípají. Nevím, čím to je. Po posledním malování jsem koupila a dostala už asi deset nových orchidejí, takže do dalšího malování zase plánuji rozšířit svou sbírku. Už k nim ale budu hodnější, chci, aby další malování přežily!

Naďa Horáková (*1962)

je česká spisovatelka a scénáristka. Dětství prožila v Ratíškovicích, po gymnáziu v Kyjově absolvovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor český jazyk, literatura a dějepis. Píše historické romány, detektivky a povídky. Je spoluautorkou námětu a scénáře televizního seriálu Policie Modrava. Mezi její úspěšné knihy patří Tři v kruhu, Tajemství Anny z Lampersdorfu, Tajemství císařovy milenky, Ženy a lži, Pro jméno a čest, Vlk na vodítku, Hrob třinácté panny, Dáma v modrém, Kronika zapomenutého templáře, Kletba markomanské královny, Brněnské nevěstky, Ženy na pranýři, Brněnské Židovky, Jeptiška pro markraběte, Vejce podle Stroganova, Korálky z klokočí, Čas primadon. Za své dílo získala řadu ocenění.

Učí na ZŠ v Dubňanech, žije v Mutěnicích, kde také působí v zastupitelstvu obce. Je vdaná, má dva dospělé syny.

CESTOVNÍ RUCH VE ZLÍNSKÉM KRAJI V ROCE 2023

OPRAVDU ZÁŽITKOVÁ DOVOLENÁ )

Jaký je současný stav cestovního ruchu ve Zlínském kraji? Jak se do tohoto odvětví promítla pandemie? Co s cestovním ruchem učinila energetická krize a inflace? Jaký očekávají experti v turismu a cestování po Východní Moravě rok?

Bude to Návrat starých pořádků, čili pokračování slibného vývoje z před-covidového období, nebo dokonce jeho rozvoj a plné využití potenciálu pod heslem

Rok splněných přání, či spíše – řečeno po cimrmanovsku – Nejistá sezóna? Pokusíme se vám naznačit, jaké jsou vyhlídky a co můžete od nadcházející sezóny čekat.

Málokdo asi ví, jak je cestovní ruch u nás vlastně organizován. Zjednodušeně se dá říci, že cestovní ruch coby zdroj příjmu rozvíjí na svém území každé město či obec s turistickým potenciálem. Vedle nich působí destinační společnosti, které buď kopírují bývalé okresy (Kroměřížsko, Valašsko, Zlínsko-Luhačovicko), nebo odpovídají národopisným oblastem (např. Slovácko). Krajskou působnost má přitom Centrála cestovního ruchu Východní Moravy, organizace zřízená Zlínským krajem, právě za účelem koordinace a rozvoje cestovního ruchu. Působí ve prospěch cestovního ruchu v celém kraji, který se coby turistická destinace

označuje jako Východní Morava. Jaké jsou priority Centrály pro nadcházející sezónu?

Statistiky prvního plně po-covidového roku 2022 zveřejněné Českým statistickým úřadem ukázaly, že v obou zásadních kategoriích – počtu návštěvníků regionu a počtu přenocování – je Zlínský kraj na téměř stejných číslech jako před covidem. Ovšem je tu jistý dluh vůči

před-covidovému období uplynulého desetiletí. Na Východní Moravu, stejně jako do většiny dalších regionů v ČR, jezdí méně zahraničních turistů, než tomu bylo dřív. Podle ředitelky Centrály cestovního ruchu Východní Moravy se podpůrné marketingové zahraniční kampaně v roce 2023 zaměří především na Slovensko a Polsko.

Již třetím rokem se Centrála snaží představovat Východní Moravu jako turistickou destinaci vhodnou nejen k jednorázovým výletům, ale především k několikadenní dovolené. Centrála v komunikaci stále sází na míru rozmanitosti Východní Moravy, která je v České republice i mezinárodně nebývalá. Není to přitom dáno jen čtyřmi osobitými národopisnými oblastmi, ale i pestrostí přírodních, kulturních, ba dokonce i technických památek.

Zatímco v roce 2022 návštěvník strávil na Východní Moravě průměrně 3 noci, snahou Centrály je učinit z těchto návštěv pobyty vícedenní, jinak řečeno: rádi bychom, aby návštěvníci přijeli nikoliv na prodloužený víkend, ale minimálně na celý týden. Zlínský kraj má tu obrovskou výhodu, že je tady na pětníku opravdu

Text: Martin Pášma

Foto: Martin Peterka

Zlín

Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm – Valašská dědina

velká koncentrace atraktivních turistických cílů. Koktejl z nich se dá namíchat přesně podle preferencí každé rodiny. Strávit dovolenou ve Zlínském kraji či přicestovat sem z ostatních krajů ČR či blízkého zahraničí má tu velikánskou přednost, že je to kousek. Z Prahy autem za 3 hodiny, vlakem jen o málo déle.

Ráno snídáte doma, v poledne už ochutnáváte specifickou kuchyni Východní Moravy. Valašskou, hanáckou, slováckou

Za velké téma Východní Moravy považuje Centrála cykloturistiku. Výtečné podmínky pro rodinnou cykloturistiku nabízejí páteřní cyklostezky Baťův kanál a především Bečva, z níž se dá prostřednictvím úžasné spojky BEVLAVA (Bečva, Vlára, Váh) dostat až ke slovenské Vážské cyklomagistrále. Vedle toho jsou skvělé trasy přírodou – hřebenovky v Javorníkách a Beskydech, ale též v Hostýnských vrších, Bílých Karpatech a Chřibech. Zapomenout nesmíme ani na traily. Zejména Valašsko je jimi díky horskému prostředí protkáno.

Obrovský potenciál má na Východní Moravě lázeňství a wellness. Mekkou jsou samozřejmě proslulé lázně Luhačovice. Kvalitní wellness lze ovšem najít na řadě dalších míst. Zcela specifickými jsou horské či lesní resorty (Valachy, Kyčerka, Chřiby aj.), které umně kombinují krásy přírody se zimním i letním vyžitím a právě s kvalitou wellness služeb. Přitažlivá je nabídka i dalších hotelů či hotelových komplexů, a to nejen na Valašsku – v Javorníkách a Beskydech, ale též například v teprve objevovaných Bílých Karpatech.

Jedinečným ve středoevropském měřítku je východomoravský odkaz duchovní a kulturní – tradice cyrilome-

todějská. Severní část Slovácka, zejména okolí Starého Města u Uherského Hradiště, je místem historicky spjatým s Velkou Moravou a misí sv. Cyrila a Metoděje. Poznávání této části Východní Moravy se dá dobře zkombinovat s několikadenní plavbou na hausbótu či kajutové lodi po vodní cestě zvané Baťův kanál.

Úžasné možnosti nabízejí již zmíněné hory, a to v zimě i létě . Na Východní Moravě je pohoří hned několik. Javorníky přecházející v Beskydy, Bílé Karpaty, Chřiby, Hostýnské a Vizovické vrchy. V zimě jde o špičková střediska pro sjezdové lyžování, naleznete zde též mnohé upravené běžkařské stopy, v posledních letech se zvyšuje počet příznivců skialpinismu. Oproti tomu v létě jsou tu skvělé podmínky pro pěší turistiku a kola.

Velkým magnetem budou i letos kroměřížské památky UNESCO. Arci -

biskupský palác, Podzámecká zahrada a Květná zahrada. Podle nedávných zjištění právě tyto památky přitahují do Zlínského kraje značné množství návštěvníků v kategorii milovníků kultury a umění, a to i ze vzdálenějších míst. Samotný Zlín, krajské město, je úžasná moderní metropole s velkým příběhem podnikatelského zázraku fenomenálního podnikatele Tomáše Bati. Může pro vás být buď jedním z cílů vaší dovolené na Východní Moravě, nebo může být vaším sídelním městem, odkud budete vyrážet. Tu na východ na Valašsko, tu na jihozápad na Slovácko, jindy jižně do Luhačovic, a pak třeba na sever za židovskými památkami v Holešově. Vše obstaráte i bez auta, pohodlně hromadnými dopravními prostředky.

Ušetříte a budete mít dobrý pocit, že se chováte ekologicky.

Samozřejmě je též fajn ubytovat se někde v horách, lesích nebo na venkově a využít menší, přesto ovšem krásný akční rádius plný zážitků a dobrodružství. Záleží jen a jen na vašich preferencích a libůstkách. Každý si najde to své. A nezapomeňte, že společně – v rámci rodiny – jsou zážitky nejkrásnější.

Jestli máte na dovolenou třeba jen týden a nechcete platit drahý benzín či ubytování na mořském pobřeží a trávit desítky hodin cestováním autem po dálnicích, volte Východní Moravu. Pokud jste aktivní a šíře vašich zájmů je takřka bez omezení, je-li vám blízký sport, nádhera všeho druhu a víno, je pro vás naše Východní Morava jako stvořená. Je to blízko a ceny jsou vám jistě dostupné.

Inspirovat vás jistě budeme i prostřednictvím webu: www.vychodni-morava.cz. Velehrad

Jurkovičova rozhledna v Rožnově pod Radhoštěm

Foto: Kateřina Nosková

O nás pro vás )

V této rubrice zpovídají členové našeho týmu někoho ze svých kolegů. Dnes je to naše cestovatelka a mediální konzultantka v jedné osobě, Soňa, Soňka, Sonička. Na pracovních schůzkách Soňa Balíčková, na cestách Soňa v batohu...

Máš přezdívku Soňa v batohu, protože ráda cestuješ. Kde všude už ses v batohu ocitla? (Tomáš)

Tome, v batohu jsem na podzim oslavila 30 zemí, to by byl dlouhý seznam. Za nejkrásnější považuji Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Gruzii, Rumunsko, Jordánsko a Kypr.

Máš nějakou nepříjemnou zkušenost z cest? (Ondra)

Nic mě velice nenapadá. Kdysi jsem plánovala Maroko pro skupinu 11 lidí, ubytování zaplacené, došli jsme na místo, kde žádný hotel nebyl. Prostě podvod, to bylo nepříjemné. Rychle sehnat nocleh pro takovou bandu. Ale mně už tolik věcí v plánování vybouchlo a vždy se to nakonec nějak vyřešilo, že teď už se nad tím ani nepozastavuji.

Jak bys strávila dva roky prázdnin? (Michal)

Sbalila bych si batůžek a projela svět. Začala bych Jižní Amerikou, zkusila dobrovolničit...

Soni, všichni o tobě ví, že miluješ cestování, ale já bych chtěla vědět, kam bys nikdy nejela. (Lenka)

Tyjo, to je snad nejtěžší otázka. Přiznám se, že do Grónska mě to moc neláká.

Jaké 3 věci by sis vzala na pustý ostrov? (Ondra)

Láhev, filtr na vodu a nůž.

Jakou muziku posloucháš, když někam cestuješ a máš na uších sluchátka? (Mirek Pakr)

Já poslouchám skoro všechno. Ale nejvíce asi Coldplay, Tomáše Kluse, Jelen a taky hity z 80. a 90. let.

Jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo?

Vaříš? (Barča K.)

Baruš, já sním všechno. Po cestě do Istanbulu bych ale řekla, že kebab. Jinak vařím ráda a skoro denně. Možná budu machrovat, ale i dost dobře.

Inspirují tě v kuchyni i zážitky z tvých cest? (Martin)

Určitě, z každé země si vozím koření. Třeba lečo jsem začala jíst až v Jordánsku. Po návratu jsem ho vařila neustále. Problém je, že si u těch koření nikdy nepopíšu, na co jsou, takže pak je to alchymie.

Soni, jaké bylo tvé dětství v Polešovicích, na co a na koho ráda vzpomínáš? (Dana)

Dětství bylo super. Na naší ulici tenkrát bylo dost dětí v podobném věku, takže se neustále hrálo venku a nemoc byla utrpení. Tenkrát bylo ještě domácí vězení – to asi teď už nefunguje. Chodila jsem do skautu a na ten vzpomínám nejraději. Různé dobrodružné akce, tábory, noční hry. K tomu jsme byly banda asi šesti holek. V pubertě to s námi vedoucí rozhodně neměli lehké.

Máš nějaké životní krédo? (Katka M.)

Když to neriskneš, tak to nezjistíš.

Máš nějaké rituály, jak si čistit hlavu a duši? (Tomáš)

Pravidelně cvičím, snažím se běhat a plavat. Když mám den bez pohybu, dávám si alespoň procházku. Pohyb je pro mě důležitý, abych se nezbláznila. Když je toho moc a nic nepomáhá, pouštím si řízené meditace.

Co neumíš, ale chtěla bys umět? (Barča K.)

Jazyky. Na to, že cestuji, je to se mnou velký špatný. Já mám takovou cestovatelskou angličtinu, která zas tolik slov neobsahuje, ale snažím se. Když ji vyčerpám, přichází na řadu „ruky-nohy“.

Jakou superschopnost bys chtěla mít? (Nikča)

Umět se přesunout na jakékoliv místo.

Co ti vždycky dodá motivaci posunout se v životě dál? (Barča D.)

Život sám o sobě mi přijde jako dobrá motivace posunout se dál. Čas plyne, člověk by neměl zůstávat u věcí, které ho nenaplňují a nedělají ho šťastným. V určitých situacích člověku nezbývá nic jiného než jít dál.

Já vím, že na tuto otázku jsi alergická, ale kdy plánuješ svatbu a děti?

Nebo třeba naopak? (Lenka)

Jednoho dne to přijde. Ale zatím žádné hodiny netikají, pudy nepudí, ale okolí už s tím prudí. Je to zvláštní, žijeme v době, kdy je normální mít děti po třicítce. A stejně jak se to blíží, tak okolí umí být docela drsné. Tuhle otázku bych všem zakázala.

V TVS se člověk setká se spoustou lidí. Potkalas někoho, kdo změnil nebo obohatil tvé vnímání světa?

Určitě ano, hned ze začátku jeden můj klient, který dělá na podobné pozici. Hned při seznámení ke mně začal přistupovat spíš jako ke kolegyni a byl mi (a pořád je) oporou. Po čase ti přijde, že každý tě dokáže nějak obohatit. Dělám v oboru, kde neřešíš jeden konkrétní segment, jeden den řešíš kulturní akce, pak průmysl a další. To tě hodně obohatí a dá velký rozhled.

Soni, kdybyste si mohla vybrat práci svých snů, která by to byla? (Jan)

M ám sen zkusit pracovat v nějakém programu v rozvojových zemích. Třeba zkusit vyučovat děti v Africe nebo pozorovat zvířata v divočině. Ale práce v TVS byla pro mě ta nejlepší volba, nikdy jsem nebyla v pracovním prostředí obklopena tolika inspirativními a skvělými lidmi.

Kde se vidíš jako mediální konzultantka TVS za 5 let? (Jirka)

Jirko, já nemám žádné pětiletky, to už se teď nenosí. Uvidíme, co přijde.

V TVS už jsi byla i za kamerou, zvažovala jsi někdy, že bys dělala i jiný než obchodnický post? (Barča D.)

Ze začátku ano, přece jen jít dělat obchod ve druhé vlně covidu byla trošku sebevražda, a tak jsem přemýšlela, jak bych mohla být využita jinak. Teď už bych neměnila.

BOHATSTVÍ UKRYTÉ V TRADICI )

Batikované a zelové kraslice Marie Vlčkové

Bohatě zdobené kraslice patří ke Slovácku stejně jako cimbálová muzika nebo krojové hody. Jednou z maléreček, které se zdobením vajíček spojily svůj život, je paní Marie Vlčková. Její rodina pochází z Ostrožské Nové Vsi, kde se ženy tomuto lidovému zvyku věnovaly po mnoho generací. K malování kraslic takzvaným batikováním přivedla paní Vlčkovou její maminka Jarmila Lagová. Kdyby dnes viděla, s jakou virtuozitou a precizností její dcera toto umění ovládá, byla by na ni určitě velice hrdá...

ká, jak to krásně vyjde. To si pak vždycky říkám – tohle že jsem namalovala? Je to vždycky překvapení

Mají ty tři barvy – žlutá, červená, černá – nějakou symboliku?

Ano, mají svůj důvod. Bílá barva, se kterou se začíná, symbolizuje nevinnost, žlutá je barva slunce, červená je barva slovácké krve a černá je barva půdy, se kterou jsme spojeni od začátku až do konce života. Takto se kraslice malovaly už v devatenáctém století a malujeme je tak dodnes. V tom je to gró!

Vaší další specialitou jsou tzv. zelové kraslice. Co je pro ně typické?

Jak vzpomínáte na své dětství?

Vedli vás k malování kraslic už od malička?

Já jsem vyrůstala v prostředí, kde kraslice malovala mamka, babička, švagrová i další z příbuzenstva. Musím ale říct, že jsem to nedělala ráda od samého začátku, protože mamka po mně vždycky chtěla, abych jí pomáhala, když měla moc zakázek. Pomáhala jsem jí, ale říkala jsem si, že to nikdy v životě nebudu dělat! Ale potom přišla doba, kdy se mi to začalo velice líbit. Začala jsem to dělat s nadšením. Pro tuto práci totiž musí mít člověk cit a hlavně vztah. Vejce dovede namalovat každý, ale toto už vyžaduje větší zručnost.

V čem spočívá zdobení vajec tzv. batikováním?

Při batikování se pomocí rozehřátého včelího vosku a speciální stužky malují hustým vzorem na bílou skořápku

drobnokresebné ornamenty a podle charakteru motivů vznikají kraslice halúzkové nebo hvězdicové. Bílá pomalovaná vajíčka se pak v přesně stanoveném pořadí postupně namáčí do žluté, červené a černé barvy vždy s postupným voskovým krytím, takzvaným bedněním. Bednění je v podstatě zavoskování na příslušné barvě. Když třeba potřebuju žlutý lísteček, zavoskuju ho a díky tomu zůstane žlutý.

Co se děje s vajíčkem potom?

Pak přijde na řadu otopování, kdy se z povrchu vajíčka stírá vosk. Otopování je způsob, jak ze škaredého vejce udělat pěkné. To znamená, že všechen vosk musí jít pryč. Vajíčko se pomalu zahřívá nad malým plamínkem a vosk se stírá do bavlněné hadérky. Pak se ukáže vzor v celé své kráse. To je na tom to nejúžasnější, že se z černého škaredého vajíčka vyklube něco krásného! Někdy to ani člověk neče-

Zelové kraslice jsou typické drobným, výhradně geometrickým ornamentem a žlutou, oranžovou a červenou barevností. Na rozdíl od předchozího postupu se začíná malovat na žlutém vajíčku. To se pak na konci procesu namáčí do šťávy z kvašeného kyselého zelí, která ty nejtmavší, voskem nepokryté plochy, vyleptá do běla.

Děláte ještě nějaké jiné kraslice?

Ještě dělám krojové kraslice. To znamená, že na husí vejce namaluju figuru v kroji. Tento typ kraslic se dělal na začátku dvacátého století. Dneska už to nedělá skoro nikdo, protože to je strašná piplačka. Než jsem namalovala první figuru, pokazila jsem si tři vejce!

Kolik času vám zabere zdobení jednoho vajíčka?

Je to velice náročné, jedno vejce trvá asi tak čtyři hodiny, takže za den se toho moc stihnout nedá. Proto musím malovat průběžně celý rok, aby na Velikonoce bylo kraslic dost. Je to zajímavá práce, ale velice náročná na čas. Pro mě je ale malování odpočinek. V tu chvíli pro mě neexistuje svět. Jenom maluju a maluju a je to pro mě úžasný relax...

Text a foto: Kateřina Nosková

Liší se zdobení kraslic regionálně?

V každé dědině se malují kraslice a každá dědina má jiné vzory. Každá malérečka má svoje vzory a svůj rukopis. Když bude pět maléreček malovat jedno kvítko, bude pokaždé jiné.

Z čeho při zdobení kraslic čerpáte?

Já dělám kraslice tradiční, čerpám ze starých písemností, ze starých vzorů, z kronik a ze všeho možného. Navazuji na to, co už tady bylo.

Jak se dnes tomuto řemeslu daří na Slovácku?

V Ostrožské Nové Vsi bylo svého času čtyřicet maléreček. Dnes už tam není ani jedna. Staré tetičky postupně zemřely. Když se to ale dnes někdo z mladých

začne učit, po čase řekne, že je to taková práce, že si to radši koupí...

Co vás na té práci nejvíc baví?

Asi všechno. Vezmu do ruky bílou skořápku, na kterou maluju svůj vlastní svět, a na konci z toho vyleze ta krása... Je to kouzelné, když se z černého vajíčka stává bílé a naopak.

Máte komu toto umění předat?

Jako následnici mám dceru, která to umí, ale protože chodí do práce, tak se tomu nemůže věnovat. Mám také vnučku, která maluje opravdu pěkně, a doufám že se tomu bude věnovat. Byla bych opravdu ráda, aby to nezaniklo. Pro mě je to poslání. Moje mamka se tomu věnovala přes třicet let...

Zelený internet

Dostala jste za zdobení kraslic nějaká ocenění?

Dostala jsem mnoho ocenění. Začalo to cenou Vladimíra Boučka, toho jsem si cenilo hodně, protože to pro mě bylo takové povzbuzení - maluj ještě lépe! Potom následovalo ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje, které mě nabudilo ještě víc. A předloni jsem dostala ministerské ocenění Nositel tradice lidových řemesel, to je pro mě obrovské vyznamenání. Kdyby se toho dožila moje mamka, tak by plakala štěstím. V duchu jí děkuju za to, že mě k tomu dokopala a naučila to dělat. Protože pro mě to je echt!

Seriál Bohatství ukryté v tradici je spolufinancován Zlínským krajem

PRO RADIMA HOLIŠE

1. O čem se vám naposledy zdálo?

Co se mi zdálo naposledy, to si přesně nevzpomenu, ale sny mívám často.

2. Na co z dětství nejraději vzpomínáte?

Každé odpoledne jsme s kamarády hráli fotbal, byli na běžkách, běhali po lese. Na tu volnost bez starostí moc rád vzpomínám. Měl jsem krásné dětství.

3. Je nějaký zážitek, který vám změnil život?

Díky sportu jsem poznal, jak funguje moje tělo a jaké mám rezervy. K vlastnímu tělu a k tomu, co člověk může dokázat, mám obrovskou pokoru. Jednou jsem si sáhnul na dno kvůli sportu, podruhé to bylo, když na mě dolehla práce a skončil jsem v nemocnici. To vám hodně změní pohled na svět.

4. Kterého svého zvyku byste se okamžitě zbavil, kdybyste mohl?

Každý člověk má nějaký zlozvyk, moje rodina se s těmi mými naučila žít a já taky, nic zásadního bych neměnil. Stále na sobě ale pracuji a snažím se posouvat dál, pořád je co zdokonalovat.

5. Máte nějakou posedlost?

Když si něco umanu, jdu za tím. V tu chvíli se z toho stává posedlost. Opravdová vášeň je ale sport, to je můj motor, který mě nabíjí.

6. Čeho se bojíte?

Asi jako každý člověk mám strach o své zdraví a zdraví mé rodiny a blízkých.

7. Litujete ve svém životě něčeho?

Promarněného času. Myslím, že jsem na sebe mohl být v určitých chvílích přísnější. Každý máme na světě vyměřený jen omezený čas a měli bychom ho umět pořádně využít.

8. Co je vaším největším životním úspěchem?

Moje krásná žena a dvě zdravé děti, ty se nám povedly.

9. Co vás nejvíce motivuje?

Pocit, kdy vidím v očích ostatních, že se něco podařilo. V tu chvíli totiž víte, že dřina a vynaložené úsilí měly smysl.

10. Kdybyste mohl získat jednu jedinou schopnost, která by to byla?

Chtěl bych umět uzdravovat lidi. V tom smyslu vyléčit ty, kterým neumí pomoci ani největší medicínské kapacity.

11. Co vám na současném světě nejvíce vadí?

Každý si prosazuje svou, síla, kterou bychom společně mohli mít, se tříští a to nás oslabuje. Dnešní svět je o JÁ. Ale MY, to je mnohem víc. A jsme zase u sportu. Ani v individuálních disciplínách nedosáhnete nejvyšších met bez podpory dalších lidí.

12. Co vás naposledy rozplakalo?

Nedávno jsem navštívil Domov pro osoby se zdravotním postižením Javorník ve Chvalčově. Byl jsem se podívat do domečků za klienty, kteří potřebují střední a vysokou míru podpory. Tam jsem zažil upřímnou radost, jako už dlouho ne. Bylo to bezprostřední. Těžko se ta emoce přenáší. Pozitivní energie a atmosféra v danou chvíli mě neuvěřitelně nabily. Byl to silný okamžik, vryl se mi do paměti.

12+1 V jakém uměleckém díle byste chtěl žít?

Žiju v přítomnosti a neměnil bych. Užívám si život takový, jaký je. Se vším, co přináší. A vlastně část svého času v jednom uměleckém díle trávím. Mám na mysli Baťův mrakodrap, který je beze sporu jedním z vrcholů československého funkcionalismu.

Foto: Jiří Balát

Jak ke zlatu chyběl poslední krůček

Ze tří světových házenkářských šampionátů v letech 1958 a 1961 si přivezl dvě stříbrné a v roce 1955 bronzovou medaili. S Duklou Praha vyhrál domácí tituly, ale v roce 1957 i premiérový Pohár mistrů evropských zemí. Po návratu do Zlína se svými spoluhráči přerušil mistrovskou sérii Dukly. Trénoval československé juniory, muže i ženy Zlína. Ty přivedl ke stříbrné federální medaili. Byl hrajícím trenérem Bystřice pod Hostýnem. Nechyběl na žádném utkání mužů, žen i reprezentace ve zlínské hale, kde ještě před pár lety působil jako kustod. „Už si sem chodím jenom popovídat,“ usmíval se legendární reprezentant. Jaroslav Špagát Provazník se narodil 27. února 1930, zemřel letos dva týdny před svými třiadevadesátými narozeninami. Text a foto: Vladimír Salčák

S Duklou Praha vybojoval šest mistrovských titulů a v roce 1957 se radoval i z triumfu v premiérovém ročníku Poháru evropských mistrů. Po návratu do Zlína získal mistrovský titul. Narodil se ve Zdelově, v Předměřicích u Hradce Králové měl jeho tatínek prodejnu - takzvanou Baťovnu. Moderní město obuvi lákalo i malého Špagátka, jak mu už tehdy kamarádi říkali. „Můj tata byl švec, udělal si ve Zlíně kurz a za války v roce 1944 vedl Baťovu novou prodejnu. Rozhodl jsem se, že nastoupím do Baťovy školy práce,“ vzpomínal Jaroslav Provazník. Otec ale chtěl, aby uměl i něco navíc, abych se ve Zlíně neztratil. „Než tam půjdeš, měl by ses naučit hrát na housle,“ doporučoval třináctiletému klukovi. Při čekání na hodinu hrával fotbal. „Špagátku, půjdeš do Zlína. Jak se tak dívám, měl by ses raději držet balonu než houslí,“ pochopil jeho učitel. Jarda se chtěl vyučit elektrikářem, nezbylo na něj místo. „Tak jsem dělal kovařinu a po dvou letech chemickou,“ popsal svá studia Provazník. Na internátech hrával školní turnaje v české házené a basketbalu. Ve městě se po éře české házené začala hrát házená o jedenácti hráčích a Jaroslav Provazník se stal mistrem republiky. Narukoval do ATK Praha. Trenér Vorreth si do týmu vybral především mladé hráče z Moravy a Plzeňska. Jaroslav byl po celou dobu vůdcem na hřišti i v šatně, autorem všech přezdívek. Na šampionát do Švédska v roce 1954 nejel, ale už za rok získal svou první medaili na MS v házené o jedenácti hráčích. Před pětapadesáti tisíci diváků hrál proti domácím Němcům o postup do finále. „Oškubal nás švýcarský rozhodčí. Prohráli jsme o tři branky,“ připomněl tvrdý

obránce. Na finále evropského poháru v Paříži přiletěla Dukla dvacet minut před utkáním. „Čekali jsme dva dny na letadlo, do dresů jsme se oblékali v autobusu na cestě z Orly.“ V roce 1958 Československo ve finále mistrovství světa podlehlo Švédům. Jaroslav Provazník se pak po devíti letech vrátil do Zlína a pomohl mateřskému klubu vyfouknout Dukle titul. „Mistr světa vzejde ze čtveřice Švédsko, Dánsko, Československo a Německo,“ nepochybovali před MS v roce 1961 novináři. „Rumuni dostali ve skupině o pět branek, těsně před koncem to bylo dokonce o osm. Odcházeli jsme z hřiště a slyším jednoho z Rumunů – na shledanou ve finále. Chlapci, co byste tam s vaší házenou dělali. Nic nevymyslíte, hrajete na jistotu, jen zdržujete. Rozhodčí vám to začne pískat a jste hotoví,“ pokračoval Provazník. Dán Knudsen ale takový nebyl. „Rumuni si minuty podávali míč, než vystřelili. My jsme pak neproměnili šanci a opět jsme se museli minuty bránit. A Knudsen nic. Na

začátku Rumunům odpustil dvě sedmičky. V poločase jsme vedli 6:4. Za stavu 7:8 jsme zase nedali a soupeř vyrovnal. V prvním prodloužení gól nepadl. Před koncem druhého to bylo 8:8. Rumunům všechno vycházelo. Trojana a Mareše nepustili do trháku, vyvedli nás z rytmu. Minutu před koncem Costache vystřelil ze zoufalství z křídla. Balon se motal Víchovi mezi nohama a od lýtka se

odrazil do sítě. Kdyby nepadl ten gól, finále by se opakovalo. A Rumuni by už neměli šanci. Seděli jsme jako zařezaní, hlavy svěšené, v šatně nepadlo ani slovo. Najednou vstoupil švédský trenér Wadmark. Kluci, podepište se mi, strkal před nás bulletin. Pro mě jste mistři vy. Ti opravdoví se ale radovali o dveře dál,“ nezapomněl nikdy na svou poslední šanci stát se světovým šampionem tehdy jedenatřicetiletý nejlepší pivot planety. V reprezentačním dresu odehrál třiatřicet mezistátních utkání, proti zahraničním soupeřům nastoupil v klubových dresech více než dvěstěkrát. Házenkářskou kariéru ukončil v dresu Bystřice pod Hostýnem. „Postavil jsem si poblíž chatu, v Bystřici končili s českou házenou a přišli za mnou, jestli bych tam nešel hrát a trénovat,“ dodal Jaroslav Špagát Provazník. Dovedl ženy Zlína až do československého finále proti Partizánskemu. I tam mu byl nejcennější kov osudem odepřený. Do historie házené se ale zapsal zlatým písmem navěky.

Dvojnásobný vicemistr světa, vítěz PMEZ, šestinásobný mistr Československa a nejlepší pivot planety padesátých let Jaroslav Špagát Provazník.

Duša v péří )

...ptáte se Jožky Kubáníka

Jak mám dceři vysvětlit neřešitelnou situaci? (Marika)

Zeptejte se jí, Mariko, co dělá ryba, když dostane žízeň.

Je něco, co jste se ve škole nenaučil? (Magda M.)

Dodnes mi vrtá hlavou, Magdo, jak je možné, že existuje rychlost světla a rychlost zvuku, ale neexistuje rychlost vůně.

Co vás děsí? (Tomáš)

Poté, co jsem se dozvěděl, že slunečnicový olej je ze slunečnic a olivový olej je z oliv, jsem v drogerii objevil dětský olej.

Přítel tvrdí, že všechno umí. Jak ho nachytám? (Honza)

Ať vám, Honzo, ukáže, jak sám sebe umí polechtat.

Napsal jste někdy do televize? (K. L.)

Ano, pořád dokola běžela reklama na superlepidlo a já jsem chtěl vědět, proč, když tak všechno slepí, neslepí i vnitřek tuby.

Co vás napadá při návštěvě zoo? (Kuba)

Jak je možné, Kubo, že lidé vznikli z opic a opice jsou tu přitom pořád.

Nemůžu v noci spát, co mám dělat? (Divačka)

Vezměte si prášek. Nebo počítejte ovečky. Nebo přemýšlejte nad tím, co počítají ovečky, když nemůžou spát.

V obchodě mi při koupi bazénu slibují dárek zdarma. Mám do toho jít? (Jarmila)

Já bych byl opatrný, Jarmilo. Nejsou snad všechny dárky zdarma?

Existuje něco, co vám nedává logiku? (Matematik)

No jéje. Třeba by mě zajímalo, proč se voda, která po staletí protékala horami, musí spotřebovat do určitého data?

Jak poznám, na co se hodí jaký čaj? (Milan)

To je jednoduché, Milane. Na průdušky je průduškový čaj, na ledviny je ledvinový. Jen bacha, abyste nezpanikařil, když objevíte pytlíkový čaj.

Přeji vám krásné jaro a dušu v péří! (Otázky pro Jožku Kubáníka posílejte na adresu kreativna@televizetvs.cz.)

NAROZKY TéVéeSky

ZÁBAVNÉ ODPOLEDNE PRO VEŘEJNOST

DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ V TVS

KLIENTSKÁ PÁRTY

TVS slaví spolu s vámi 24 let svého působení. Zábavné odpoledne s písničkami, kouzelníkem, soutěžemi, malováním na obličej či bublinkovou show připravujeme ve spolupráci s Chabi Production. Také se můžete podívat do zákulisí

TVS a večer se pobavit u sklenky dobrého vína...

POZVÁNKA

PANSKÝ DVŮR KUNOVICE bude v pátek 19. května 2023 od 15 hodin patřit nám a vám :)

PRO ZKROCENÍ TRÁVNÍKU

Stačí Jen Zatlouct

Unikátní ohraničení záhonů, stromků, skalek i chodníčků.

Vyrobeno z recyklovaného materiálu

Vhodné i do zapěstovaných zahrad

Jednoduchá instalace

Dobrá tvarovatelnost

Univerzální využití

Velká odolnost

Vyrobeno v České republice