Magazín TVS+ prosinec 2021

SPOLEŘENSKÝ MAGAZÍN TELEVIZE TVS PRO JIHOVÝCHODNÍ MORAVU

ŘÍSLO

ŠEST

—

NEJSEM TE N TYP, KTE RÝ BY SE STRACH O ROZHOVOR ) SE Š VAL, CO BU IMONEM O DE BDRŽÁLKEM – s. 5

O NÁS PRO VÁS ) S

LENKOU ZEM

12 + JEDNA OTÁZKA

ČÍKOVOU – s. 11

) PRO MILADU FRO

LCOVOU – s.

14

PROSINEC 2021

Život je dar, který nám byl dán.

A když tlukot srdce utichne, musíme se rozloučit.

Vše potřebné zařídíme za Vás.

Soucítíme s Vámi, Vaše POHŘEBNÍ SLUŽBA NONSTOP. Havlíčkova 1221, Uherské Hradiště

AKČNÍ ÚVĚR NA BYDLENÍ  doba splatnosti až 30 let  max. výše úvěru 30 000 000,- Kč  určeno pro fyzické osoby nebo OSVČ

úroková sazba

2,69 %

p.a.

 poskytnutí úvěru pro fyzické osoby zdarma  zajištění: obytnou nemovitostí (LTV až do 80 %)  účel: pořízení nebo rekonstrukce obytné nemovitosti PRO VÍCE INFORMACÍ VOLEJTE ZDARMA: 800 888 232 NEBO NAPIŠTE NA E-MAIL: uvery@peneznidum.cz

bezplatný telefon: 800 12 12 11 kanceláře: Zlín, Slušovice, Vizovice, Napajedla a Otrokovice

Tato nabídka akčního úvěru platí do 31.3.2022.

Reprezentativní příklad úvěru (fyzická osoba - spotřebitel): výše úvěru 1 000 000,- Kč; úroková sazba 2,69 % p.a.; doba splatnosti 240 měsíců; měsíční splátka 5 399,- Kč; RPSN 2,77 % p.a.; celková splatná částka 1 293 816,32 Kč.

www.pohrebnisluzbanonstop.cz

Inzerci v tomto magazínu vám zajistí: SPOLEČENSKÝ

MAGAZÍN TELEVIZE

TVS PRO JIHOVÝCHODNÍ

MORAVU

ČÍSLO TŘI —

Soňa Balíčková tel. 722 916 146 sbalickova@televizetvs.cz

ČERVEN 2021

Ondřej Těthal NEMÁM ŽÁDNÝ NESPLNĚNÝ SEN

ROZHOVOR ) S JIŘÍM PAVLICOU – s. 5

tel. 602 669 335 otethal@televizetvs.cz

O NÁS PRO VÁS ) S FRANTIŠKEM PRACHMANEM – s. 11 12 + JEDNA OTÁZKA ) PRO RADANU KORENOU – s. 14

INZERCE

R. K. SERVIS, spol. s r. o.

Správa a údržba Společenství vlastníků bytových jednotek (SVJ) a malých bytových družstev PIVOVARSKÁ 302, 686 01 UHERSKÉ HRADIŠTĚ Držitel ISO 9001:2018, obor Správa a údržba nemovitostí

více než 28 let na trhu správa 2 300 bytových jednotek ve více než 130 SVJ zřízení a ustanovení SVJ možnost doplnění členů výboru SVJ našimi pracovníky možnost zřízení funkce profesionálního předsedy SVJ

čních svátků Krásné prožití váno kolektiv pracovníků našim klientům přeje R. K. Servis 2022

PF

Tel.: 775 503 705, 773 553 695, 777 134 934, e-mail: rkservis@rkservis.com

Více informací na www.rkservis.com

Editorial )

ANKETA )...................................................... 3 ROZHOVOR ) s Šimonem Obdržálkem

Nejsem ten typ, který by se strachoval, co bude................................. 5

SPORTOVNÍ POHLEDY ZPÁTKY )

Jak hradišťské atletky dobývaly Monte Carlo............................................. 9

O NÁS PRO VÁS )

Lenka Zemčíková.................................... 11

TÉMA )

Caritas .................................................. 12

DUŠA V PÉŘÍ )

...ptáte se Jožky Kubáníka........................ 13

12 + JEDNA OTÁZKA )

Pro Miladu Frolcovou .............................. 14

Dobrý den, milí čtenáři.

Je začátek prosince, je nouzový stav a listopadový vývoj pandemie nemá v její historii obdobu. Možná jsme v létě uvěřili (řekl bych skoro všichni), že to, co se dělo na začátku letošního roku, už se nikdy nebude opakovat. Ale opakuje a možná bude ještě hůř. Když jsem před nedávnem slyšel na jedné tiskové konferenci pět šéfů krajských nemocnic a jejich jako přes kopírák stejné hodnocení a prognózu toho, co se v kraji děje a bude dít, bylo mi trochu smutno. Odborníci buší do zavřených dveří části společnosti, která do těch jejich, nemocničních, „posílá“ skoro 80 % pacientů aktuálně vzedmuté covidové vlny. Je stále těžší hledat pochopení pro odmítání očkování, když jsou medicínské výstupy tak přesvědčivé. Je těžké poslouchat cosi o omezování osobních svobod, když nouzový stav omezí osobní svobody nás všech. Je těžké hledat kompromisy, když náš nevítaný host využívá každého zaváhání a liknavosti ve svůj prospěch. Virus bude tak silný, jak my budeme v boji proti němu nejednotní a slabí… Promiňte, skoro jsem zapomněl, že Vánoce jsou za dveřmi. Přejme si, abychom je prožili ve zdraví a ve společnosti těch, které máme rádi. Přejme si, aby nám přinesly klid a úlevu.

POZTRÁCENÁ ŘEMESLA )

Jan Dudek

Umělecké kovářství Vítězslava Bobčíka....... 16

POŘADY )

Viki vaří Moravu ..................................... 18

Vydavatel: J. D. Production, s.r.o.; IČO: 25592939; evidenční číslo: MK ČR E 16466; vychází 6x ročně; adresa redakce: Panská 25, 686 04 Kunovice, redakce: Tomáš Ježek (722 910 326), Kateřina Nosková (720 041 071); e-mail: kreativna@televizetvs.cz; inzerce: Soňa Balíčková (722 916 146), Dana Kosíková Dudková (777 711 032); grafická příprava: Kreativna TVS; tisk: Agentura NP, Staré Město; náklad: 16.500 výtisků; vydavatel nenese odpovědnost za obsah inzerce; nevyžádané příspěvky se nevracejí; toto číslo vychází 6. prosince 2021; příští číslo vyjde 17. března 2022

Anketa Budete mít letos živý, nebo umělý vánoční stromek? A proč?

)

BARBORA ZPĚVÁKOVÁ Kunovice Určitě živý, protože vůně stromečku je to pravé kouzlo Vánoc. Umělý stromeček jsme měli doma jednou a více už nikdy! Letos si dcery půjdou stromeček vybrat s tátou a už se na to moc těší.

JIŘÍ KAVKA Vsetín Mrtvý strom by mně doma neseděl. Stejně jako umělé květiny je

umělý strom přes čáru. Jsem teď sám a navíc budu přes svátky na cestách, tak si stromek pořizovat nebudu. Jen si udělám z větviček jednoduchou výzdobu.

MARKÉTA BAJKOVÁ Mutěnice Několik let už máme stromek umělý. Živý je sice nádherný a má své velké kouzlo, nám ale vyhovuje právě ten umělý. Vypadá jako živý a nemusíme shánět každý rok nový.

IVO JUŘENA Veselí nad Moravou Letos nejspíš vánoční stromek doma mít nebudu. Pokud bych si ale nějaký pořizoval, ideálně by byl živý a v květináči, ať vydrží dlouhá léta.

KRISTÝNA HÁBLOVÁ Halenkovice Od té doby, co se nám narodily děti, máme opět živý stromeček. Symbolizuje nám ty pravé české Vánoce a přináší do domova vůni jehličí. A ta dětská radost, která se objeví, když stromeček poprvé spatří, je nenahraditelná!

NIKOLA HRŇOVÁ Traplice Určitě budeme mít živý stromeček tak, jako každý rok. Dodržujeme tradice a hlavně vůně jehličí a pryskyřice navozuje vždy tu pravou vánoční atmosféru, bez které by to nebylo ono.

Bonusem je, že si stromečky pěstujeme na vlastní zahradě.

EDITORIAL, ANKETA ) 3

Obsah )

ROZHOVOR S HERCEM ŠIMONEM OBDRŽÁLKEM

) ROZHOVOR ) 5

Nejsem ten typ, který by se strachoval, co bude

Text: Tomáš Ježek a Kateřina Nosková Foto: Kateřina Nosková

Šimone, čím jsi chtěl být jako malý?

Musím se přiznat, že jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Všechno jsem bral tak, jak to přirozeně přicházelo, ať už to byla škola nebo kroužky. Rodiče mě vždycky vedli k nějaké aktivitě, takže od malička byl můj záběr aktivit docela široký. Ale že bych měl nějakou utkvělou představu, to ne.

Kdy přišla myšlenka, že se chceš stát hercem?

To vím přesně. Bylo to v sextě na gymnáziu. Dva z mých bratrů, Vojta a Matěj, chodili do dramaťáku, tak jsem si říkal – to jsem ještě nezkusil, to je něco nového!

A tak jsem začal chodit do dramatického kroužku na pobočce v Kunovicích.

Jak na tu dobu vzpomínáš?

Zvláštní na tom bylo, že ta kunovická skupinka mladých herců spolu byla od malička a byla taková ucelená. Vždycky, když do jejich kolektivu přišel někdo nový, tak ho dřív nebo později vyštvali. Já jsem se ale nenechal a oni mě mezi sebe přijali. To byl takový významný mezník.

A pak si vzpomínám ještě na jeden zlomový moment. To když jsem se přihlásil do celostátní melodramatické soutěže, kde se recitovaly dva různé texty, jeden z nich byl Vodník od Karla Jaromíra Erbena.

Na tom textu jsme tehdy pracovali s paní učitelkou Foltýnovou, která učí hru na klavír. Moc mě to bavilo a soutěž jsem nakonec vyhrál. Najednou jsem viděl, že čas, který jsem do toho investoval, měl nějaký smysl a tehdy jsem si poprvé říkal, že bych se možná mohl vydat tímto směrem.

Máš čtyři bratry. Asi nebudeš mít v životě problém se prosadit, je to tak?

U mě je ještě zajímavé, že jsem prostřední dítě. Dokonce existuje něco jako syndrom prostředního dítěte, které se cítí být přehlížené, nevím ale, nakolik se dá uplatnit na mou osobu. Mám dva starší bratry a dva mladší. Dlouhou dobu jsme byli rozdělení na takové tři tábory - velcí kluci, mladší kluci a Šimon! Od starších bráchů jsem dostával relativně výraznou čočku. Nelíbilo se jim třeba, když jsem si mamku uzurpoval pro sebe nebo když jsem po nich všechno opakoval a snažil se je napodobovat. A naopak - když už byli mladší kluci trochu starší, mohl jsem si i já vyzkoušet pozici staršího sourozence, který jistým způsobem uplatňuje moc a snaží se ty mladší vychovávat. Vnímám jako velkou výhodu, že jsem si mohl vyzkoušet obě dvě pozice.

Jak to s vámi zvládali rodiče?

Naše mamka je živoucí anděl. Výchova byla hodně na ní, taťka se musel hodně otáčet, aby uživil celou rodinu, což někdy nebylo jednoduché. Přes týden neměl taťka moc času, ale víkendy jsme trávili společně, na výletech, na kolech. Jsem rodičům nesmírně vděčný, že to ustáli a že se vždy dokázali semknout. Dneska už jsme všichni dospělí, je to daleko klidnější a vztahy mezi námi se ještě víc prohlubují. To je obrovské plus, že jsme kompletní rodina.

Chtěl bys mít jednou velkou rodinu, když víš, co to všechno obnáší?

Rozhodně! Plusy rozhodně vítězí nad mínusy. Já i moji sourozenci už jsme vyletěli z rodinného hnízda, ale když jsme spolu, je to úžasné. Energie a láska se kumuluje. To je úžasný pocit.

Nechyběl vám doma ženský element?

Je pravda, že šest mužských jednu Text: na Tomáš Ježek, ženu je docela extrém.

Dovedu si Foto: KateřinapředstaNosková vit, kolik musela mamka toho testosteronu snášet. Jasně, že jsme mysleli i na to, že by bylo fajn mít malou sestřičku. Ale když se narodil nemladší bratr Miky, který byl v pořadí pátý, byl to moment, kdy nám všem došlo, že taťka prostě umí jenom kluky!

Vraťme se zpátky k herectví. Absolvoval jsi Divadelní fakultu na JAMU – kdo měl na tebe během studentských let největší vliv?

V tomto ohledu pro mě byl nejsilnější osobou Igor Dostálek. Nastoupil jsem do ateliéru Niky Brettschneiderové, to byla profesorka, signatářka Charty 77, která žila dlouho v emigraci ve Vídni, prostě velká dáma. A Igor Dostálek jí dělal asistenta. Když jsem byl ve druhém ročníku, Nika zemřela a Igor Dostálek se stal vedoucím našeho ateliéru. Paní profesorku jsem bohužel za tu krátkou dobu nestihl pořádně lidsky poznat, což mě mrzí.

Které činnosti tě ve škole nejvíce bavily?

Rozhodně pohyb. Jsem vášnivý a náruživý celoživotní sportovec. Nejvíc mě tedy bavily předměty jako akrobacie, pohybová průprava, tanec a balet.

Které předměty jsi naopak nevyhledával?

Jsem vděčný strávník, bral jsem všechno. Největšího „scvrka“ jsem ale měl při herectví improvizace. Ta chvíle, kdy člověk přesně neví, do čeho jde, kdy musí vypnout ratio a začít se soustředit... z toho jsem měl docela bobky, člověk

ROZHOVOR ) 6 musí vystoupit ze své komfortní zóny a to není moc příjemné. V běžném životě mi improvizování nedělá vůbec žádný problém, ale ve škole to bylo něco jiného.

Celý první ročník jsme jenom improvizovali a paradoxně mi to do mé profese dalo nejvíc.

Chodil jsi někdy za školu?

Občas ano, ale ne nějak výrazně. Nebyl jsem chronický záškolák. Na gymplu se ta možnost někdy naskytla, takže jsme třeba na jednu hodinu zašli do parku, ale nebylo to ve velkém. Na JAMU to vůbec nepřicházelo v úvahu, to by si člověk s prominutím kálel do vlastního hnízda.

V novém seriálu Pan profesor hraješ Erika, problémového kluka, který je trochu grázlík. Máš s ním něco společného?

Tento seriál tvůrci obsazovali hodně podle typů a je až k nevíře, kolik mají herci se svými rolemi společného. Na Erika se problémy samy nabalují, aniž by je sám zapříčinil. Není prvoplánový sviňák, jedná vždycky fér. Určitě by se nějaké podobnosti se mnou našly.

Národní divadlo bývalo pro herce vždycky tou nejvyšší metou. Platí to i pro tebe?

Rozhodně! Myslím, že je to spojené s mým patriotismem. Jsem rád Čech a miluju naši zem se vším všudy, i s národní povahou a třeba i klimatickým podnebím, kdy se střídá jaro, léto, podzim,

zima. Národní divadlo je každopádně instituce, kde bych si někdy velice rád zapůsobil.

Žijeme v době, která kultuře zrovna dvakrát nepřeje. Jaké má dnes vyhlídky čerstvý absolvent JAMU? Je to náročné. A ještě težší to mají holky, protože u herectví platí, že mezi holkami je mnohem větší konkurence.

Uplatnění je těžké. Divadla si dnes svou situací nejsou vůbec jistá a nenabírají do angažmá nové lidi. Já jsem se do stálého angažmá kdovíjak nehrnul, protože chci ještě zkoušet nové věci a poznávat co nejvíc. Žádné kamenné divadlo mě nenadchlo natolik, abych si přál být součástí jeho ansámblu. Chci si nechat dveře otevřené.

Nikdy ses nebál o svou budoucnost?

Nejsem ten typ, který by se strachoval a přemýšlel nad tím, co bude. Tady bych vzpomenul krátkou příhodu, jak jsem se dostal k roli v seriálu Pan profesor. Seděli jsme se spolužákem v herecké šatně studia Marta a přišla mi SMS od agentury s nabídkou na casting do seriálu. Rovnou psali, že to může být časově náročné a ať dobře zvážíme své možnosti. Říkal jsem si, že jsem v absolventském ročníku a že škola je přednější, tak jsem nabídku odmítnul. Spolužák si ale ťukal na čelo a řekl mi, že nemám co ztratit, že to pro

mě bude nová zkušenost a že se školou se to vždycky nějak udělá. Tak jsem jim nakonec napsal, že na casting přijedu.

Vyvíjelo se to dobře, vypadalo to, že mě vezmou. Když jsem jim ale řekl o svých závazcích, tlačili na mě, abych je zredukoval. Tak jsem jim napsal, že nemůžu, že škola je přednější. Oni na to, že mě musí přeobsadit. Já jsem se ale nenechal vycukat a řekl jim, že dobře, ať mě přeobsadí. Načež mi druhý den volali, že o mě stojí a neradi by mě přeobsazovali. Takže to klaplo, i když to pro mě bylo docela hektické období!

Co všechno v současné době děláš?

Od dětství jsem zvyklý mít mnoho aktivit. Nedávno jsem si řekl, že ještě zkusím nějakou školu, a tak jsem se přihlásil na klasický prvostupňový pajdák. Dovedl jsem si představit, že bych se herectví nevěnoval a byl ze mě pan učitel. Vidím v té profesi velký smysl. Pajdák ale nevyšel, a tak jsem začal studovat na filozofické fakultě religionistiku. Jenomže k tomu přichází pořád další věci a nabídky na práci a školu moc nestíhám. Možná od toho budu muset úplně upustit, protože když člověk nedělá nic pořádně, není to dobré.

Pedagogické profesi se ale částečně věnuješ, je to tak?

Ano, mám teď čerstvě novou práci, za kterou jsem velmi rád. Působím jako lektor pohybově tanečních lekcí pro děti na základních a mateřských školách. Je

to v podstatě syntéza všeho, co jsem si přál dělat – pedagogika s dětmi, pohyb a tanec. Musím se totiž přiznat, že uvnitř v srdci jsem tanečník! A ještě bych zapomněl na jednu činnost – nedávno jsem přijal nabídku od televize Noe, kde budu mít pořad pro děti. Jde o povídání si s dětmi o bibli jednoduchou formou.

A na to se taky velmi těším!

Mohou tě diváci vidět na divadelních jevištích?

ROZHOVOR ) 7

Naskytla se mi možnost v brněnském HaDivadle přezkoušet malinkou roli Šiškina v představení Maloměšťáci. Plocha pro postavu je velmi malá, ale vnímal jsem to jako dobrou možnost seznámit se s celým souborem i s režisérem. Dále hostuji ve Slováckém divadle v nové hře Limonádový Joe, kde mám malou roli pistolníka.

Co ty a fanynky? Zaznamenal jsi po roli v televizním seriálu Pan profesor zvýšený zájem o tvou osobu?

Trochu ano, i když nejde přímo o fanynky. Nedávno jsem byl na základce v Dolním Němčí a místní děti mě poznávaly, dokonce jsem se jim musel podepisovat. Byl to takový zvláštní pocit.

Snažím se to přijímat s jistou dávkou pokory a úcty. Beru to rozhodně s rezervou a nadhledem. Faktem je, že kdyby člověk řekl, že ho to netěší, asi by lhal. Podle mě je důležité, aby to člověku nestouplo do hlavy a aby si v sobě vždycky zachoval toho kluka z vesnice.

Máš nějaký herecký sen?

Mám taková dvě přání. Prvním je, že bych si chtěl zahrát prince v pohádce.

Když jsem ještě míval dlouhé vlasy, představoval jsem si scénu, jak jedu tryskem na koni po rozlehlé pláni a vlasy mi vlajou ve větru! (smích) Stačila by mi třeba i role zlého princova bratra. A vůbec – stačilo by mi jenom být součástí natáčení klasické vánoční pohádky! Druhý sen je s českou zemí asi trochu neslučitelný, to bych musel být zahraničním hercem.

Rád bych si totiž zahrál postavu Tarzana.

Tento divý muž džungle mi byl vždycky blízký. Postava, která poznává lidství a zároveň má v sobě silně zakořeněné pudy a soulad s přírodou...

Jaktože už nemáš dlouhé vlasy?

Všichni kluci v naší rodině si prošli obdobím dlouhých vlasů a já jsem nebyl výjimkou. Když jsem byl na JAMU, měl jsem už pořádně dlouhou hřívu, chtěl jsem si nechat narůst vikingské copy. Ale ukázalo se, že moje hříva není tak hutná, aby copy udělaly tu pravou severskou parádu. A pak přišel ten zlomový moment, když jsem ve třetím ročníku dělal

ročníkovou práci. Bylo to takové velice osobní monodrama. Hrál jsem sám sebe v minulých časových rovinách, řešil jsem své lásky, nelásky, závislosti a dětské křivdy. Při závěrečném monologu, kdy jsem měl spletené copy, jsem vzal nůžky a vlasy rituálně ustřihl.

Po boku kterého herce nebo herečky by sis rád zahrál?

Z českých herců bych se rád na place potkal s Ivanem Trojanem. A ze zahraničních by to byl Johnny Depp. Je to kouzelná bytost, která mě nepřestává fascinovat. Jenom se s ním potkat by byl pro mě obrovský zážitek!

Se kterou herečkou by sis rád zahrál postelovou scénu? (dlouhé váhání a smích) To je těžké... Jak se jmenuje taková ta drobná tmavovlás-

ka, má takový nosánek... hraje v seriálech z nemocničního prostředí... No nic, pojďme dál...

Obraťme list. Máš v životě nějakou duchovní kotvu?

Určitě. Víru. Musím zase začít od naší rodiny, ve které jsme byli od malička vychováváni v duchu křesťanských hodnot.

Už jako malý kluk jsem ministroval, s bráchou chodíme do scholy, kde zpíváme a já někdy hraju na baskytaru. Vnímám jako moc důležité, že se základními principy víry jsme se setkali právě přes písničky. V nich je všechno jednoduše a srozumitelně popsáno, hudba dokáže zabrnkat na vnitřní struny člověka a on se pak krásně otevře a víru prožívá daleko intenzivněji. Hledání víry v člověku je ale cesta na celý život. Velkou kotvou je

DUŠA V PÉŘÍ, ROZHOVOR ) 8

(MgA.) Šimon Obdržálek (*1997, Zlín) je absolvent JAMU v Brně v ateliéru činoherního herectví Niky Brettschneiderové. Jeho všestrannost potvrzují dovednosti, jako jsou hra na klavír, hra na kytaru nebo baskytaru, tanec, veškeré sporty včetně akrobacie, šermu, žonglování, chůze na chůdách, házení prapory, skateboardingu a adrenalinových sportů. V současné době hraje v seriálu TV Nova Pan profesor, pohostinně působí v brněnském HaDivadle a ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, spolupracuje také s TV Noe. Působí také jako lektor taneční a pohybové průpravy dětí mateřských a základních škol.

Ze zvláštních dovedností uveďme, že rád skáče z výšky a jezdí na čemkoliv od kola přes koně až po slupku od banánu. Je přeborník v pojídání zbytků.

pro mě také rodinné zázemí, kde cítím bezpečí, blízkost a lásku. A pak si nosíme každý uvnitř sebe ještě vlastní kotvu. Tu část Boha, který je v každém z nás. Já jsem zvyklý tomu všeobjímajícímu principu lásky říkat Bůh, protože jsem tak vychovaný, když s tím ale někdo nesouhlasí, je to v pořádku, nikomu to nevnucuju.

Bůh stojí na vrcholu pomyslné pyramidy života – je to úchvatná esence a energie, která všemu dává řád a smysl. To je moje vnitřní kotva. Ať se mi stane v životě cokoliv, je to správně.

Slezeme z pyramidy zpátky na zem.

Co ty a virtuální svět sociálních sítí?

Nesnáším to a je mi to v něčem až odporné. Mám Facebook a nedávno jsem si založil účet na Instagramu, ale obojí se snažím využívat zdravě. Beru to v mé herecké profesi jako nutný způsob komunikace a prezentace, dokážu si to vnitřně obhájit. Směr, kterým se v tomto ohledu svět ubírá, mě ale docela děsí a jsem zvědavý, kam až to povede. Všimám si, jak to lidi mění a odosobňuje, nedokážou se už normálně lidsky bavit z očí do očí. Zdánlivě to vypadá, že lidi přes sociální sítě sdílí a komunikují více, ve skutečnosti je ale ten lidský způsob komunikace šíleně oslabený. Jsem moc rád, že jsem ještě stihl období, kdy tento virtuální svět neexistoval. Prožili jsme

dětství bez těchto vymožeností a za to jsem rád!

Jak jako mladý člověk vnímáš atmosféru ve společnosti?

Můj pohled asi nebude většinovým vzorkem. Je mi líto, když se někdo nechá vtáhnout do mašinérie sdělovacích prostředků a přestane vnímat svůj zdravý selský rozum. Mluvím o atmosféře strachu a nejistoty, která je úplně nejhorší, když se do ní nechá člověk vtáhnout. To platí pro období covidu i všeobecně.

Často jezdíš na skateboardu. Je to pro tebe dopravní prostředek, nebo děláš i triky na rampách?

Je to urychlovadlo, velmi praktický dopravní prostředek, který mi v mém uspěchaném městském životě umožňuje rychlé přesuny. Má to ale i své mínus – jak se odrážím na jednu nohu a dělám pořád ten stejný jednostranný pohyb, mám už tělo trochu do vrtule, levé stehno mám větší než pravé. Už se na to ale snažím myslet a odrážet se i druhou nohou a je to hned lepší!

Na čem jsi byl naposledy v kině?

Na Duně. Sci-fi žánr mi sice nikdy nebyl blízký a nevyhledával jsem ho, ale tento film se mi líbil, byl dobře obsazený a dobře natočený.

Který film jsi viděl nejvíckrát?

Pelíšky. To je jasné! Máme ten film na Vánoce jako rituál. Z pohádek je to také kultovní film S čerty nejsou žerty, který si o Vánocích s bráchy také pravidelně pouštíme.

Je nějaký film nebo divadelní hra, který v tobě výrazně emočně zarezonoval?

Velice mě zasáhl film od Davida Attenborougha Život na naší planetě. To je komplexní dokonalá záležitost, která

mě opravdu posadila na zadek. Je nejen o přírodě, ale primárně o nás, o lidech.

Nedávno jsem měl další silný zážitek. Byl jsem v ostravském Studiu G na dětském pohádkovém představení Bílý tesák a odhozené srdce s podtitulem Takový je zákon divočiny. Byl jsem nadšený, během hodinového představení jsem prožil všechno - měl jsem husí kůži, plakal jsem, byl jsem smutný i šťastný.

Máš v životě nějaké výzvy?

Nejzásadnější výzva je pro mě založit a udržet rodinu. To je výzva, která mě láká a vábí ze všeho nejvíc!

Říkáš o sobě, že jsi největší pojídač zbytků. Co nejkurióznějšího jsi pozřel?

Jednou jsem si pochutnal na takovém větším pavoukovi. Nebyla to žádná katastrofa, měl takovou písčitou, kamenitou, oříškovou, křupavou chuť. A už mnohokrát jsem dojedl něco, o jehož původu jsem měl jen velmi slabou představu.

Co pro tebe znamenají Vánoce?

Zastavení, čas usebranosti, klidu, kdy se i příroda dostává do stavu jakési hybernace. Letos bych rád chodil v době adventu do kostela na ranní roráty. Nejdřív být při ranním rituálu ve společenství s Bohem a teprve potom začít den.

To je pro mě výzva, kterou chci uchopit a naplnit. Vánoce ve mně rozhodně nezpůsobují žádný stres spojený s nákupní horečkou. Pro mě jsou časem pohody stráveným s rodinou.

Máš už koupené dárky?

Vůbec ne. Dárky pořídím, ale nehodlám se tím kdovíjak nervovat. Když jsem zjistil, že dárky nenosí Ježíšek, ale obdarováváme se navzájem, tak jsem se do toho procesu samozřejmě taky zapojil, ale v klidu a bez stresu.

V Čechách se první atletické závody žen uskutečnily v Brně v roce 1913, v Praze dokonce až po první světové válce. Na ženy se pohlíželo skepticky a muži často vedli diskuse o vhodnosti sportu pro ženský organismus. Zpočátku mohli diváci vidět atletky oblečené do punčoch, skládaných sokolských sukní a cviček, ale ve 20. letech minulého století se ženská atletika proměnila díky ustavení českého Svazu házené a ženských sportů v roce 1920 a Mezinárodní federace ženských sportů v Paříži o rok později. Kromě Francie, USA a Anglie patřilo mezi její zakladatele i Československo.

Důvodem pro vznik samostatného svazu ženských sportů (FSFI) bylo odmítavé stanovisko Mezinárodní atletické federace, která se stavěla proti pořádání ženských atletických závodů. V čele Mezinárodní ženské sportovní federace stanula Francouzka Alice Milliat. Mezinárodní federace ženských sportů požádala Mezinárodní olympijský výbor o zařazení atletických soutěží žen na olympijské hry a po zamítnutí tohoto požadavku se rozhodla každé čtyři roky pořádat tzv. ženské olympiády. Po protestech Mezinárodního olympijského výboru i Mezinárodní atletické federace (IAAF) však muselo z názvu být vypuštěno slovo olympiáda. Zrodily se tedy Ženské světové hry.

Stejně jako hry olympijské byly pořádány ve čtyřletých intervalech od roku 1922 až do roku 1934. Vraťme se ale o pár měsíců zpátky do Uherského Hradiště. „Stále oblíbenější házená se ujímala ve všech moravských městech, Hradiště nevyjímaje, horší to však bylo s atletikou. Ta by se asi bez trochu toho nucení nebyla ani rozšířila, a tak byly z počátku před každým zápasem házené povinné disciplíny, kterých se všechny hráčky musely zúčastnit: byl to krátký běh, skok daleký a vrh koulí. Povinná účast byla dobrá proto, že se přece sem tam nějaký ten talent objevil. Během času se uskutečnily i lehkoatletické závody,“ vzpomínala na svou vynikající kariéru házenkářky a atletky v první polovině 20. let Věra Galusková. Avšak i v doplňkovém sportu, můžeme-li to tak nazvat, přicházely úspěchy. Není proto divu, že ve zmíněném roce se Hradišťanka Marie Janderová zúčastnila I. světových ženských her v Monte Carlu jako hráčka

házené i atletka. Slavným byl rok 1923.

Po zimní přípravě ještě před vlastní sezonou pozvala Slavia Praha k jubilejním slavnostem do Prahy i hradišťské házenkářky a vedení Svazu házené sdělilo, že II. světových ženských her se mají zúčastnit Janderová, Galusková a Daňková. „Jelo nás tehdy 30 děvčat, ale nejen hrát házenou, závodit v lehké atletice, ale také tančit besedu, tu jsme tančily v krojích. Prováděly jsme i prostná cvičení v modrých dorosteneckých úborech a atletické závody byly jen část programu slavností, které se konaly. Místo, kde se slavnosti konaly, bylo velmi malebné, byl to nevelký poloostrov vystavěný do moře, kolem něhož šuměly mořské vlny. Na závodech nám štěstí nepřálo, jen Mejzlíková z Prahy vyhrála vrh koulí, a tak jsme stály v pozoru, když jí byla odevzdávána cena, a hudba hrála na počest naši hymnu. Byly jsme dojaty, neboť každý sportovec z vlastní zkušenosti ví, jak silně působí zvuk naší hymny daleko od domova,“ sdělila své pocity po návratu Věra Galusková, která zavzpomínala i na úspěšný zájezd do Bělehradu a Záhřebu. „V červnu 1924 jsme byly s Marií Janderovou vybrány do reprezentačního družstva házené pro zápasy s bělehradským Sportovním klubem a celkem Jugoslávie, které jsme vyhrály. Po dnu volna pak proběhly v Záhřebu lehkoatletické závody. Dařilo se mi ve vrhu koulí, kde jsem

) Text: Vladimír Salčák Foto: Národní házenkářský archiv

nenašla přemožitelku, Janderová skončila třetí. Pak přišla na řadu má disciplína, skok vysoký. Dosavadní držitelka rekordu ČSR Lída Havlíčková neuspěla na 136 centimetrech, já jsem však zdolala 138 cm a zůstala v soutěži sama. Pořadatelé dali laťku na 142 cm, což by znamenalo nový československý rekord.

Skočila jsem i tuto výšku, ale dotkla jsem se laťky, takže rekord nemohl být uznán. Šla jsem na výšku ještě jednou, skočila bez chyby a nový rekord byl na světě. Další hry, kterých jsme se s Marií Janderovou zúčastnily v témže roce, byly ženské světové hry v Londýně. Konkurence byla velká a celkově zvítězily s naprostou převahou Angličanky. Byla jsem ve výšce čtvrtá, Marie Janderová však vyhrála oštěp v novém světovém rekordu. Koncem srpna nás čekal zájezd do Paříže, kam jsme byly pozvány na závody a házenou. Slavily jsme velké úspěchy v obou sportech, “ uzavřela své vzpomínání Věra Galusková.

SPORTOVNÍ POHLEDY ZPÁTKY ) 9

Jak hradišťské atletky dobývaly Monte Carlo

Foto: Kateřina Nosková

V této rubrice zpovídají členové našeho týmu někoho ze svých kolegů. Dnes je to bossova asistentka, stálice našeho týmu, Lenka Zemčíková.

Jak by měla vypadat tvoje naprosto ideální dovolená? (Jirka)

)

Co bys poradila svému dvacetiletému já? (Kamča)

Moje ideální dovolená je, když mi ji někdo zorganizuje, naplánuje a pak se o mě stará. Já už si tam svůj prostor najdu.

Řekla bych, aby si to pořádně užila, protože život žijeme jenom jednou a na jeden pokus.

Jaké je tvé oblíbené jídlo? A kdy nám ho uvaříš? (Jirka)

Jaký je tvůj nejvtipnější zážitek z firemního večírku? (Kamča)

Jsem spíše masová, takže kačenka, zelí a knedlík. Ale jak je známo, nejlepší jídlo je to, co ti uvaří někdo jiný. Nechceš mi uvařit?

Jak by měl vypadat tvůj ideální pracovní den? A popravdě! (Katka) Když po mně nikdo nic nechce a můžu si v klidu dělat, co potřebuji! (smích)

Nechceš nám někdy pohlídat pejska? Třeba tak na týden? (Katka) Já jsem už pejska měla, moc dobře vím, co to obnáší. Když ho budu moct po tom týdnu vrátit, tak se třeba domluvíme.

Kolik druhů cukroví chystáš na Vánoce? (Barča) To záleží, kolik toho vymyslí babička (moje maminka), ale slyšela jsem něco o 10 krabicích, tak asi dost.

Jsi ředitelova osobní asistentka - co na něj prozradíš? (Barča) Já si myslím, že pana ředitele všichni dobře znáte, a navíc bys měla vědět, že správná asistentka je ke svému zaměstnavateli korektní a neprozradí víc, než může! (smích)

Máš nějaký téměř nereálný sen, který bys ale chtěla niterně uskutečnit? (Nikča) Nereálně sním o malém domečku na pláži u moře, jsem teplomilný člověk a mít léto celý rok je paráda.

Čím jsi chtěla být jako malá?

(Nikča) Já ani nevím, pokaždé něčím jiným.

No můžu říct, že naše firemní večírky byly vždy bujaré, veselé i humorné, ale do podrobností bych radši nezacházela.

Máš nakoupené vánoční dárky?

(Kamča) Kami, díky za tuto otázku, ty už víš, že když v říjnu přijdeš a řekneš, že máš nakoupené dárky, tak mi naskakují osypky.

Já začínám nakupovat nejdříve v listopadu a jak se to blíží, začínám být mírně nervozní a podléhám vánoční mánii.

Leni, kam bys nejraději jela na dovolenou? (Soňa) Soni, pro mě není ani tak důležité kam jedu, ale s kým.

Dáváš přednost odpočinkové, nebo aktivní dovolené? (Soňa) Tak tato otázka souvisí s tou předchozí.

Mám ráda oboje, aktivní, ale pak také třeba jen ležet a válet se u vody.

Co máš na Vánocích kromě volna nejraději? (Soňa) To je jasné, ta atmosféra, vůně jehličí, potkávání se s rodinou, pohádky (když nějakou vidím celou) a samozřejmě jídlo a pití.

Lenko, máte dvě dcery a zatím dvě vnučky. Jak to vidíte dál? (Jan) Já jsem optimista a věřím, že ještě něco přibude. Vás už asi nemám šanci nikdy dohnat.

Do televize TVS vás kdysi přivedl dnešní starosta Nedakonic Jara Klečka. Co byste mu po těch deseti letech vzkázala? (Jan)

Asi bych mu měla poděkovat (ještě jsem to neudělala, ale určitě to napravím). Nastupovala jsem jako záskok za mateřskou dovolenou na 3 roky a už jsem tu zůstala.

Když jdeš po ulici a někdo hvízdne, otáčíš se? (David) No jasně, i když to není na mě. Nejlepší je, když na mě někdo mává a troubí a já vůbec nevím, kdo to je. Pak dlouho přemýšlím, kdo by to tak mohl být. A pokud se to stalo i tobě, tak se omlouvám.

V čem spočívá tajemství tvého mladistvého vzhledu? (David) Jéé, Davide, díky za kompliment. Řekla bych, že jsou to z velké části geny a to ostatní je hlavně pohyb, poslouchat svoje tělo a být v pohodě.

Lenko, jsi volná? (Tomáš) Tome, proč se ptáš? Máš zájem? Ale musím upozornit, že jsem zásadový člověk a držím se hesla „co je v domě, není pro mě“.

Co ty a sport? (Tomáš) Pro mě je sport nedílnou součástí života. V mládí jsem závodně dělala atletiku za Slováckou Slavii a pak jsem běhala a skákala okolo dětí. Ráda si zacvičím pilates, fitness, v létě jezdím na kole, plavu a po celý rok chodím pěšky a snažím se každý den udělat deset tisíc kroků.

Jsi rodačka z Kunovic. Co ty a folklor? (František) Není možné být Kunovjanka z Nemášovic rodiny a nechodit do folkorního souboru Kunovjan. Nebyla jsem členkou dlouho, ale základy tance a láska k folkloru mi zůstaly.

Napsalas už Ježíškovi? Co sis přála?

(Slávek) Ježíškovi už jsem dávno nenapsala, většinou mu to řeknu. Vždy se ale nechám ráda překvapit.

O NÁS PRO VÁS ) 11

O nás pro vás

Caritas TÉMA ) 12

Dnešní rubrika Téma se věnuje lidem pracujícím v charitativních institucích. Zeptali jsme se jich na jednu jednoduchou otázku: Jaký je váš nejemotivnější, nejdojemnější zážitek, který jste zažili během vaší práce?

) Text: redakce

Latinské slovo Caritas znamená slitování nebo smilování. Charita tedy označuje dobrovolnické akce na pomoc lidem trpícím, starým, nemocným či sociálně slabým. Pomáhat bez nároku na zpětnou vazbu, tedy nezištně, je velikou ctností, které není každý člověk schopen. Kdo takto pomáhá, bývá často odměňován skrytou formou – vděčností, láskou. Pocit lidské sounáležitosti se dotýká podstaty lidství. Je to silný emotivní zážitek, který může formovat náš život do budoucna. Dotýká se také tajemství, že podstatné věci a lidské činy se odehrávají ve skrytosti a jsou očím neviditelné.

Leona Hozová, Na Dlani o.p.s.,Zlín: Sedíme v mé pracovně. Já a malá šestiletá Ester. Modrooká dívenka vyrůstající u své babičky v náhradní péči. Její máma neměla kvůli závislosti na pervitinu dostatek síly pro její výchovu. Je adventní čas a bavíme se o tom, co si Ester přeje od Ježíška. „Přeji si mít sestřičku. Když jsem jednou viděla padat hvězdu, tajně jsem si přála, aby mi ji letošní Ježíšek přinesl,” šeptá mi děvčátko. Dnes přišla Ester do mé psychologické ambulance právě proto, aby se dozvěděla, že se její přání opravdu vyplnilo… Poprvé se setká se svojí čerstvě narozenou sestřičkou Emou, která má podobný příběh jako Ester. Ema je v pěstounské péči na přechodnou dobu, kde ji něžně opečovávají „profi“ pěstouni. Je předvánoční čas. Čas přání a zázraků. Jsem dojatá ze setkání dvou malých princezen a zadržuji dech z dojetí. Dvě sestřičky, které spolu budou moci vyrůstat u své babičky. Velké vánoční přání malé holky se tak vyplní…

Vánoce již stráví všichni spolu u jednoho stolu, v jedné rodině!

Zuzana Šlúchová, Naděje Zlín: Má práce je o lidech, s lidmi, pro lidi.

Je krásná a obohacující. Emotivními a dojemnými zážitky se to v mé práci jen hemží. Vyzdvihnout pouze jeden je nesnadný úkol, který nejsem schopna splnit. Většina lidí chodí do práce z nutnosti a práce je pro ně jenom povinnost. Svůj profesní život vnímají tak, že ho nelze dělat s radostí. Já mám velké štěstí a moje profese je důkazem toho, že když člověk dělá práci, která ho baví a naplňuje, každý den je pro něj radost, a ne práce.

Hledat a nacházet v lidech to dobré je pro mě nejvíc...

Helena Schwarczová, Paliatiativní a hospicová péče Uherské Hradiště: Jezdili jsme k jedné staré paní, ošetřovali jsme ji docela dlouho a už jsme viděli, že jsme vyčerpali veškeré možnosti tlumení bolesti i podporu psychologa a kněze. S její rodinou jsme si říkali, že to už ani není možné, co všechno paní, která už byla jak věchýtek, vydrží...

Několikrát jsme si mysleli, že to tělíčko dodýchalo, ale ona se vždycky probrala.

A pak se jednou stalo něco, co vysvětlilo, proč se tohle děje. Paní si moc přála, aby její dcera, která žije v jiném městě, nechala pokřtít svou přibližně sedmiletou dceru. Rodiče dívenky ji z nám neznámých důvodů nechtěli pokřtít, ale babička moc prosila a modlila se, aby to děvčátko bylo pokřtěno. Poté nám její syn vyprávěl, že jednoho dne v pátek kolem druhé hodiny, když už měla babička opravdu velké bolesti, začala zase vzpomínat na vnučku a na její křest. Syn proto zavolal sestře a zeptal se jí, jak to se křtem vypadá. Vysvětlil jí, že maminka trpí a jestli by bylo možné jí aspoň něco přislíbit. Nakonec to dopadlo tak, že dcera zavolala tamnímu faráři, který řekl, že křest může proběhnout za pár dnů přímo v kostele. Když mu ale dcera vysvětlila, že maminka má před sebou poslední chvilky života, rozhodl se pro naprosto výjimečnou věc. Ihned přijel k nim domů, kde bylo přítomno děvčátko a jeho rodiče, dali telefon na hlasitý odposlech a zavolali mamince. Před třetí hodinou v pátek „v přímém přenosu“ děvčátko pokřtil.

My, kteří jsme věřící, víme, že na Velký pátek ve tři hodiny byl ukřižován Ježíš Kristus. Když bylo po obřadu, smrtelný zápas maminky ustal, její tvář se vyjasni-

la, děkovala rodině, panu faráři a Bohu za to, že její přání bylo vyslyšeno. Krátce po třetí hodině pak v klidu a smířená odešla na věčnost.

Monika Zálešáková a Aneta Exelová, Centrum pro rodinu a sociální péči Hodonín, z.s.: Práce sociálního pracovníka není jednoduchá, ale i malý úspěch s klienty přináší úsměv na tváři a pocit, že má smysl být empatický, umět naslouchat a snažit se pomoci. Naše práce přináší spoustu radostí, ale i strastí. Vždy najdeme něco, co je velmi emotivní a dojemné. Třeba nedávno pro nás bylo velmi radostné vidět, jak naše příbuzenská pěstounka – babička, která si vzala do pěstounské péče syna své dcery, po více než roce opět postupně předává výchovné kompetence své dceři, matce chlapce. Matka dříve bojovala s drogovou závislostí a vedla neřízený způsob života, o syna se příliš nezajímala.

O to víc pro nás bylo dojemné vidět, jak si k sobě se synem hledají zpátky cestu.

Matka se pro syna rozhodla změnit a povedlo se jí to, v současné době ho má zpět ve své péči a fungují jako rodina ve všech směrech.

Eva Malůšková, Charitní domov Hluk: Jsem vděčná, že mohu být přítomna v křehkých chvílích životů mnoha našich klientů a jejich rodinných příslušníků.

To, že mi lidé umožní být s nimi v poslední fázi jejich života, považuji za dar, kterého si velmi vážím. Protože konec života je někdy náročný. Ale náročné časy, všechny radosti, smutky, naděje, nejistoty, obavy a tajemství do našich

životů patří a mohou přinášet i věci dobré a pro náš život velmi důležité. Se životem se loučíme každý jinak. A stejně jako je mnoho druhů zrození, je i mnoho druhů umírání. Jsou zrození bolestivá, neočekávaná, krásná i vytoužená. A taková jsou i umírání… V charitním domově se snažíme, aby lidé měli umírání jako odměnu za svůj život. Respektujeme „přání člověka zemřít u nás doma“, zveme blízké a příbuzné k přítomnosti, jsme jim nablízku v této jedinečné chvíli. Jsou to však chvíle nepopsatelné… Tajemství nesdělitelná…

Příběhů, kterých jsem mohla být součástí, je mnoho. Vydaly by na samostatnou knihu, těžko je vměstnat do jednoho sloupku v magazínu. V loňském roce jsme několikrát v našem zařízení „bojovali“ s nákazou covid-19. Byli nemocní naši klienti, byli nemocní skoro všichni pracovníci. Vlna pomoci, která se snesla na naše zařízení v těchto těžkých dobách, byla nevídaná. V době nákazy u nás pracovalo patnáct brigádníků a dobrovolníků, kteří přišli zcela obeznámeni se situací, s možností nákazy, a přesto se rozhodli pomáhat. Těchto patnáct dobrých duší mě nikdy nepřestane dojímat… Další krásnou vlnou solidarity byly dary, které jsme dostali jak od soukromých osob, tak od firem a nadací na zakoupení potřebností, které jsme v době uzavření zařízení velmi ocenili – tablety pro komunikaci s rodinnými příslušníky, polohovací postele, stolky k postelím… Kéž by i ve všedních dnech byli lidé k sobě navzájem tak laskaví, kéž by si více důvěřovali, kéž by věděli…

Duša v péří …ptáte se Jožky Kubáníka

)

Super cena

329-

100–150 cm

150–175 cm

175–200 cm

329-

439-

599-

DOKÁŽETE COKOLIV

Řezaná vánoční jedle „velikost S“ 100–150 cm, OBI č. 1002856, 329,- Kč; „velikost M“ 150–175 cm, OBI č. 1002864, 439,- Kč; „velikost L“ 175–200 cm, OBI č. 1002872, 599,- Kč. Pouze do vyprodání zásob. Cena bez dekorace. Za správnost odpovídá OBI Česká republika s.r.o. Budějovická 3a, CZ-140 00 Praha 4. Vyhrazujeme si právo na opravu chyb a změny cen. Seznam prodejen OBI najdete na adrese obi.cz.

L0089_Christmas_Beaver_Tree_Poster_191x224_CZ_v4.indd 1

Jakou zeleninu máte nejradši?

(T. O.) Je čokoláda zelenina?

Hledal jste jako malý dárky? (Jirka) Samozřejmě, Jirko, jako každé dítě. Ale rychle mě to přešlo. Jednou jsem našel krajkovou podprsenku, kterou koupila maminka mé sestře, a lekl jsem se, že ji mají naši pro mě.

Máte rád gin s tonikem? (Gábina) Mám rád jen tonik, Gábino. Gin a jeho vůně jehličí mi dělá od jedněch narozenin tak zle, že nemám doma ani vánoční stromeček.

Jakou známku byste dal právě končícímu roku? (Petr) Poštovní. A odeslal bych jej hodně daleko.

Rád bych žil ve svazku s manželkou i milenkou. Co vy na to? (Erik) A uvědomujete si, Eriku, že tak budete mít dvě tchyně?

Věříte tomu, že to, co si přejete, se stane? (Jarka) Ano. Babička mi často vyprávěla pohádku O kohoutkovi a slepičce a pak jsem si přál kohoutka, ke kterému budu (Otázky pro Jožku Kubáníka posílejte na adresu kreativna@televizetvs.cz.)

ks od

INZERCE

pořád běhat, a vyšlo to. Kape mi vodovod.

Přemýšlíte někdy o tom, čím jste byl v minulém životě?

(Divák z Veselí) Miluju léto, vedro, raduju se, když je 35 stupňů, tak jsem byl asi Mistrem Janem Husem.

Řekni mi – proč slepice kvoká?

(Kolegyně) To mi řekni ty.

Viděla jsem vaše kolegy ze Slováckého divadla v posilovně.

A co vy? Vy byste nechtěl mít postavu, že by na ní svaly jen hrály? (Irena) Ale ony na mé postavě hrají, Ireno.

Na schovávanou.

Moje manželka chce po večerech, abych citoval z Večerníčků, a ona bude hádat, z jakého to je. Už mě to nebaví. Jak se tomu vyhnout? (Dan) Až zhasne, Dane, tak ji pohlaďte a řekněte: Sádlo, samý sádlo…

Přeji vám spokojený konec roku a do toho nového dušu v péří!

2021. 10. 21. 16:37

12 + jedna otázka PRO MILADU FROLCOVOU 1. O čem se vám naposledy zdálo?

Prý se nám všem zdá něco každou noc.

Jsou lidé, kteří si sny nepamatují, jiní si je dokonce zapisují nebo sny vykládají. Nepatřila jsem dříve ani do jedné skupiny. Bohužel, nepamatuji si, že by se mi něco v poslední době zdálo. A nevím proč? Mívala jsem sny i na pokračování.

Možná zítra?

2. Na co z dětství nejraději vzpomínáte?

Krásných vzpomínek z dětství má každý spoustu a vybrat jedinou je problém. I když jsem z poměrně velké rodiny (ze čtyř dětí), naši rodiče nám věnovali spoustu svého volného času, daleko víc než my dětem svým. Ráda vzpomínám na výlety po vlastech českých i slovenských, ale asi nejraději jsem měla chvíle, když se sešla rodina (otec měl šest sourozenců) a směla jsem poslouchat vzpomínání dospělých. Protože téměř všichni zažili druhou světovou válku (babička dokonce i první), často se jejich vyprávění týkala právě těchto událostí, a kupodivu to nebývaly smutné vzpomínky. Čas to zlé smaže… možná i tady se zrodila moje láska k historii?

)

3. Je nějaký zážitek, který vám změnil život?

Nenapadá mě nic, takže asi ne.

4. Kterého svého zvyku byste se okamžitě zbavila, kdybyste mohla?

Zlozvyky má každý, nejsem výjimka. Často skáču někomu do řeči. Vím, že je to protivné, snažím se s tím bojovat. Ale neúspěšně. Kouřím, málo, ale nebojuju s tím, mám ráda sladké, nepokouším se s tím nic dělat… Nikdo není dokonalý.

5. Máte nějakou posedlost?

Posedlost. Asi by se hodilo říct práce, protože mám ráda svou práci, baví mě, vlastně práce je mým koníčkem. Pro mě je ale význam toho slova jiný. Je to něco, co musíte udělat, i kdybyste stokrát nechtěli nebo nemohli. A to mě přepadne jen zřídka. A s prací to vůbec nemusí souviset.

6. Čeho se bojíte?

Strach k životu patří. Bojím se chodit k zubaři, mám strach o děti, o vnuky, o jejich budoucnost. Nechci, aby to vyznělo pesimisticky jen proto, že už dávno neslyším svůj stříbrný vítr. Ale zdá se mi, že to naše děti nemají jednoduché, možná horší a těžší než my. A to jsme asi všichni

Foto: Kateřina Nosková

MILADA FROLCOVÁ (* 1962) kurátorka Galerie Slováckého muzea v Uherském Hradišti

poslouchali od svých rodičů: „ to za nás, když jsme byli mladí … my jsme museli…, neměli jsme…“

7. Litujete ve svém životě něčeho?

Jsem lítostivá. Lituju každé ztráty.

Věcné i abstraktní.

8. Co je vaším největším životním úspěchem? Úspěch? Teprve na něj čekám.

9. Co vás nejvíce motivuje?

Co mě motivuje? Pokaždé něco jiného.

10. Kdybyste mohla získat jednu jedinou schopnost, která by to byla?

Větší rozhodnost.

11. Co vám na současném světě nejvíce vadí?

Obecně nedostatek komunikace, tolerance, egoismus, bezohlednost. Ale jinak je přece na světě krásně. Osobně si nestěžuju.

12. Co vás naposledy rozplakalo?

Jsem, jak se říká, slzavé údolí, brečím nad každým „dojákem“, knížkou, někdy i nad pohádkou…

12+1 V jakém uměleckém díle byste chtěla žít?

Jsem v obraze, a dokonce i prodaná!

POZTRÁCENÁ ŘEMESLA ) 16

Poztrácená řemesla: Umělecké kovářství Vítězslava Bobčíka

)

Kovářské řemeslo kdysi patřilo k nejvýznamnějším oborům lidské činnosti. Samotný kovář byl pokládán za jednu z nejrespektovanějších osob ve městě a pro svou práci s ohněm mu byly dokonce přisuzovány kouzelnické schopnosti. Dnes už je kovářství ve městech okrajovým, spíše uměleckým řemeslem. Jednoho uměleckého kováře jsme navštívili přímo v jeho dílně v Podolí na Slovácku…

Jak jste se dostal ke kovářskému řemeslu?

Kovařinu jsem si vybral z toho důvodu, že dědeček byl kovář a v prostředí kovárny jsem se od malička pohyboval. Ten prostor jsem měl od dětství nakoukaný.

Rozhodování bylo víceméně jasné. Kovařině jsem se vyučil v Uherském Hradišti v Mesitu. Byl to tenkrát nově otevřený učební obor na tři roky s maturitou.

Jaké byly vaše začátky?

Začátky hned po škole, když jsem si doma otevřel vlastní kovárnu, byly docela

těžké. Dobré bylo, že můj děda tady měl vybudovanou kovárnu, takže ze začátku jsem využíval jeho nástroje. Dneska zůstala z původní kovárny už jenom budova, ostatní jsem si vybavil a uzpůsobil podle sebe.

Vybavit si kovárnu asi není jenom tak, že?

Nejdražší, co v dílně mám, je rozhodně kovadlina a výheň. Nářadí na míru si člověk vyrobí sám, s tím u kováře není problém. Pak je třeba mít buchary. Ty, na kterých já pracuji, už jsou tak z padesátých, šedesátých let.

Text a foto: Kateřina Nosková

Jak se řemeslo změnilo třeba od dob vašeho dědečka?

Dědeček pracoval jako kovář za minulého režimu a tehdy to byla vlastně družstva. Mohl si dělat svou práci, ale musel pracovat i pro to družstvo. Pro sebe dělal kovařinu denní potřeby, pro zemědělství se kuly radlice, podkovy pro koně... Já už jsem v jiné situaci, doba pokročila a také kovařina se proměnila. Začíná se vracet k architektuře a člověk jí přirozeně chce dát svou vlastní stopu. Když třeba navrhuji plot nebo branku, snažím se tomu

dát něco, aby to bylo unikátní. Každý kovář má svůj vlastní rukopis, který nejde napodobit. Mnohokrát se mi stalo, že přišli zákazníci s nějakým obrázkem, podle kterého něco chtěli přesně vyrobit. To ale nejde. Jestliže chcete, abych to dělal já, musíme to přizpůsobit mému cítění.

Co vás na kovařině nejvíc baví?

Na kovařině mě nejvíce baví samotné přetváření železa. Člověk využívá energie a dokáže ze železa vytáhnout přesně to, co má na mysli. Kreativita, která je v tom železe, je úžasná. V jiných materiálech nic podobného podle mě není. Železo nahřejete, tvarujete a po schlazení zůstane tvar, který jste si vymysleli.

INZERCE

Co je vaší inspirací?

Všechno je to o lidech, o přístupu k řemeslu. Je dobré, když se pořádají různá setkání kovářů, ať už kovářů z Čech, nebo z celého světa. Vzájemně se inspirujeme, což člověka posouvá dál. Je velice těžké sednout si k prázdnému papíru a čekat na myšlenku.

Důležité je dívat se kolem sebe a mít otevřené oči.

Je nějaká zakázka, která vám utkvěla v paměti?

Zakázka, která mně hodně utkvěla v hlavě, byla pro obec Podolí na náměstíčku u Kaple sv. Ducha. Dělal jsem tehdy dvě skulptury, dva anděly. V té době shodou okolností našla manželka citát jednoho filozofa, který zní: „Všichni jsme andělé pouze s jedním křídlem. A můžeme létat jen tehdy, objímáme-li jeden druhého.“ A to byl pro mě start k návrhu těchto dvou soch, které mají křídla. S tak velkou kompozicí jsem doposud neměl žádnou zkušenost a bylo to pro mě dost náročné.

Má kovářské řemeslo budoucnost?

Kovařina budoucnost jistě má. Stejně, jako každé řemeslo.

Dnešní doba nabízí předměty, které jsou strašně pomíjivé, narozdíl od řemesla, které dává trvalou hodnotu. To myslím, že mluví za vše.

Chceš propojit studium s praxí?

Zkus naši firemní školu!

ŠKOLA, KTERÁ JDE S DOBOU? MESIT JE SKVĚLOU VOLBOU! Nabízíme tyto studijní obory Maturitní

Mechanik elektrotechnik/Mechanik elektronik Mechanik strojů a zařízení/Mechanik CNC strojů

Obory s výučním listem

Elektromechanik pro zařízení a přístroje Elektrikář – silnoproud Obráběč kovů Strojní mechanik/Zámečník

Nástavbové

Provozní technika Provozní elektrotechnika Podnikání

DNY OTEVŘENÝCH DVEŘÍ

10. 12. od 12:00 do 17:00 11. 12. a 22. 1. od 8:00 do 12:00 Sledujte nás

www.skolamesit.cz

í ž í l b e s u v a r o M í ř a v i k i V l á i r e S do FINÁLE!

Ve středu 22. prosince nabídne televize TVS poslední, jedenáctý díl seriálu scénáristy a režiséra Jaromíra Šallé. Krátké příběhy ovoněné a okořeněné vždycky novým receptem, provázejí diváky TVS už od poloviny října. Viki na své cestě po Moravě už vařila v Kyjově, v Brně, ve Zlíně, Bystřici pod Hostýnem, ale i ve zlínské ZOO Lešná. Uvařila sladké i slané dobroty, na první pohled zdravé, ale i ty, které bychom mohli označit za klasickou moravskou kuchyni. S Pepou Nemravou (taky účastník loňské soutěže MasterChef Česko), vytvořili výbornou dvojici, která se s vařením tolik nepárá, ale vždycky nám nabídne dobrý nápad, inspiraci nebo rychlé a chutné řešení. Podívejte se na další fotoreportáž z vysílání seriálu, vyberte si některý z nových receptů, na který máte chuť, a na webu itvs24.cz v sekci Pořady si najděte díl, podle kterého recept uvaříte. Dobrou chuť a dobrou zábavu s Viki, Pepou a TVS!

MORAVSKÉ ZELNÉ ZÁVITKY

KYJOVSKÉ DOGY 500 g mletého masa 1 cibule lžíce vepřového sádla 1 vejce sůl / pepř Na dozdobení hořčice / kečup zelí okurky cibule

KYJOVSKÉ PATENTY 300 g uvařených brambor 100 g polohrubé mouky špetka soli 4 pol. lžíce oleje hrubá mouka na vál Sladká náplň trnková povidla slivovice mák Slaná náplň zakysaná smetana česnek cibule slanina

hlávka čerstvého zelí 250 ml octa 8 kuliček nového koření 8 kuliček pepře 3 bobkové listy 2 pol. lžíce soli 2 pol. lžíce cukru Směs do závitků lžíce sádla 150 g slaniny / špeku jedna cibule 600 g mletého vepřového masa 300 g čočky ½ litru vody čajová lžička papriky 2 lžíce rajčatového protlaku 3 stroužky česneku drcený kmín sůl / pepř

VÍTIT S E D U B Í N Á ÝCH P Ř áži OC SLUNCE v Uherském Hradišti.

N Ě N L P S M O obchodní pas VÁ N O ČNntrÍu CSENTTR enov ic ích a v al M v ÍN ZL O R

1 2 0 2 .

2 1 .

7 1 – .

1 26. 1

ce v obchodním

Stalo se již tradicí, že se v našem regionu pořádá pro děti z dětských domovů vánoční sbírka dárků s názvem VÁNOČNÍ STROM SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ. Tuto sbírku připravily TELEVIZE TVS a RÁDIO KISS ve spolupráci s obchodním centrem CENTRO ZLÍN – Malenovice a obchodní pasáží OC SLUNCE v Uherském Hradišti.

Chcete udělat dětem z dětských domovů krásné Vánoce?

Dárcem se můžete stát i Vy! V průběhu listopadu a prosince budou asistentky u stromečku nabízet veřejnosti seznamy dětských domovů a dětí s konkrétním přáníčkem.

Dárce si vybere štítek, koupí konkrétní dárek pro konkrétní dítě a dárek přinese zpět ke stromečku. Naše asistentky se postarají o vše ostatní - dárek zabalí a opatří jej štítkem s adresou. Zabalené dárečky potom rozvezeme do dětských domovů těsně před Vánocemi.

Strom splněných přání pak můžete navštívit v těchto časech: CENTRO ZLÍN: PO-PÁ 15-19H, SO-NE 10-20H PASÁŽ OC SLUNCE: PO-PÁ 14-18H, SO 9-12H Partneři Vánočního stromu:

ČASOVĚ OMEZENÁ

AKCE