O NÁS PRO VÁS ) S MICHALEM ROLENCEM – s

O nás pro vás V této rubrice zpovídají členové našeho týmu někoho ze svých kolegů. Dnes je to kameraman, )

střihač, cyklista a vystudovaný estetik, Michal Rolenc.

Michale, jak dlouho už působíš

v televizi? (Soňa)

Letos kroutím už 14. rok.

Natáčel jsi Slovácké cyklení, cyklistika je pro tebe tedy jeden z před-

ních koníčků? (Soňa)

Rozhodně je to můj nejoblíbenější sport a v podstatě i životní styl. I když na kole jsem vlastně už půl roku neseděl, protože už se vlastně ani nikam moc nedopravuju a celkově jsem dost zlenivěl. Snad mě slunko zas brzo vytáhne do pedálů.

Chystáš pokračování Slováckého

cyklení? (Barča)

Spíš ne. Samozřejmě se tomu nebráním, byla to rozhodně cenná zkušenost, ale kdybych do něčeho podobného znovu šel, tak už jedině po zralé a vydatné rozvaze.

Moc lidí neví, že hraješ v kapele, řekni nám o tom něco víc! (Soňa)

Už nehraju! (smích) Respektive, od září jsme neměli zkoušku kvůli nějakým objektivním příčinám a navíc se za poslední dva roky všechno zamotalo tak, že jsem přehodnotil priority a zvykl si na život bez kapely.

Michale, vedle vašich synů, manželky a samozřejmě práce v TVS se před časem zdálo, že vaší další velkou láskou bude vinohrad. Ale

prý se něco změnilo…? (Jan)

Vinohrad se změnil v hruškový sad. Vinohrad nebyla ani tak láska, i když jsem to dělal rád, jako spíš nutnost. Když jsme koupili dům, tak k němu byl i vinohrad a já pln optimismu, že všechno se má v životě zkusit, jsem se do toho vrhl. Ale po osmi letech, kdy kvalita už docela starých keřů šla rok od roku dolů a víno jsem dělal vlastně jenom pro sebe do zásoby, mi došlo, že život je moc krátký na běhání po vinohradě s konvou na zádech.

Věříš v reinkarnaci? (Jirka)

Nejsem člověk víry. Kvantová fyzika, teorie strun a další nové teorie a poznatky staví pohádkové fantazie a náboženské blábolení do nového světla a nabízí i ryzím materialistům nové pohledy na jsoucno, leč ani tak se slepě neuchyluju k nějakým falešným nadějím. Teď se vyskytuju v tomto prostoru a čase a měl bych si toho maximálně užívat. Jestli se to po smrti někde nějak zopakuje, bude jedině příjemný bonus.

Najdeš mezi současníky nějaké

opravdové vzory? (Jirka)

Negativní? Pozitivní? Negativních hromadu. Mám pocit, že se dnes všichni předhání, kdo bude větší z..d, a někoho, kdo by mohl být opravdovým kladným vzorem, budeš v širším rádiusu hledat hodně dlouho. Kdybych měl vypíchnout jednu veřejně známou osobnost, tak bych tě odkázal na dalajlámu.

Co ti práce v TVS dala a na jaké zajímavé místo ses díky ní podíval (a víš, že bez této práce by ses tam

nedostal)? (Zuzka)

Rozhodně spoustu zkušeností, pak taky samozřejmě živobytí. Pár zajímavých míst jsem taky díky práci objevil a navštívil. I když se to tak na první pohled nemusí jevit, tak mě napadá třeba zámek v Chtelnici nebo mohyla M. R. Štefánika. Na to bych asi sám od sebe ani nepřišel, že taková místa existujou, a dost skepticky bych tam dobrovolně naváděl svoje kroky.

Jaký pořad v TVS z tvého pohledu

chybí? (Slávek)

Humor. Sranda. Cokoli vtipného.

S čím sis nejraději hrál jako malý

kluk? (Katka)

Se sestřenkama. A pak ještě s tou vietnamskou videoherní konzolí, co do nich byly ty kazety s tisícovkou osmibitových her.

Nedávno jsem se dozvěděla, že jsi studoval estetiku. Jak se ti to stalo?

(Katka)

Tak to je celkem jednoduché. To si dáš v únoru přihlášku, pak jdeš v červnu na přijímačky, ty uděláš, pak uděláš ještě maturitu a jsi tam.

Co tě znám, máš na ruce vytetovaný rukáv. Ale nijak se to nepohlo. Kdy budeš pokračovat s tetováním

a jak? (Tomáš)

Jsou dvě východiska, zvýším svůj finanční příjem, nebo omezím výdej. Bylo by hezké přidat nějaké další omalovánky, ale momentálně to není v top 5 prioritách, kam směřovat rodinné finance. Vlastně ani v top 10… ale třeba snad zase časem…

Co bys dělal, kdybys nedělal v tele-

vizi? (Lenka)

Asi cokoliv. Nebo taky nic. Nemám to úplně vyhraněné, každá zkušenost je cenná.

Co tě znám, měl jsi vždycky plnovous. Kdy naposledy jsi byl oholený? Uvažuješ zase o změně?

(David)

Já jsem oholený nikdy nebyl. Nikdy jsem se neholil žiletkou. Od té doby, co to roste, to tak tak stíhám občas stříhat, aby se mě děcka nebály.

Jak se ti farmaří? Máš nějakou veselou historku z této činnosti? (Mirek

Pechura)

Na zemědělství nic moc srandovního není. Je to dřina. Asi nejveselejší… teda možná spíš jediná historka, co trochu smrdí humorem, byla, když jsem koupil traktor od nějakého blázna, který ho pak chtěl ještě dva roky vracet.

Co posloucháš za muziku? (Nikča)

Už celkem dlouho vlastně vůbec nic. Nemám absolutně čas a v práci si, díky charakteru pracovního výkonu, taky nic nepustím. Jinak si poslechnu všechno. Od lidovky přes folk rock až po nejnovější eletroniku. Samozřejmě klasiku. Nesnesu hloupou muziku.

Jaký je tvůj nejoblíbenější sport a proč zrovna ženský wrestling?

(Mirek Pakr)

Ženský wrestling, to jsem snad ještě neviděl. Ale třeba na ženský volejbal se podívám rád. Jinak sport moc nesleduju, ale když, tak mě spíš baví takové ty nové „adrenalinové“ sporty – sjezdy na kole, na lyžích, hodně mám na oko rád skateboarding.

Слава Україні! Dnešní rubrika Téma se věnuje aktuálnímu tématu, které sleduje s velkými obavami celý )

svět. Jedná se o válečný konflikt na Ukrajině.

Text: Petra Kučerová Foto: Filip Fojtík

Po celé naší zemi, ale v podstatě po celém světě, se dnes šíří lavinová pomoc pro Ukrajinu, zemi trpící válkou. Celý demokratický svět se snaží všemi prostředky ukončit tento stav. Ruská agrese vyvolala i ohromnou vlnu solidarity s milióny ukrajinců, kteří prchají před válkou do sousedních zemí. Co je ale podstatné, konají se besedy, konference a přednášky, které mají jediný cíl – pochopit, co se vlastně stalo, jako jsou příčiny tohoto stavu a kam se celá situace může vyvíjet. Jedna taková beseda se konala 7. března i ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Jedním z hostů byla i významná novinářka a bývalá válečná reportérka Petra Procházková. Požádali jsme ji o krátký rozhovor k dané situaci.

Petro, jak vypadalo vašich posledních 12 dnů?

Mých posledních 12 dnů vypadalo naprosto příšerně, to byste se měli zeptat mé rodiny. Mám pocit, že jsme se taky ocitli na frontové linii, protože máme teď v novinách skoro 24hodinové služby. Máme servis Minuta po minutě, což znamená, že když se něco děje, musíte tam neustále něco přidávat. A teď se věci dějí bez ohledu na to, jestli je den, nebo noc. Různě se střídáme, spánku je málo, nervů hodně. Je to vysilující, ale pořád se máme tisíckrát líp než třeba naši kolegové, kteří jsou teď na Ukrajině.

Dá se v krátkosti říct, v čem je jádro pudla, resp. problémů mezi Ruskem a Ukrajinou, proč Ruská federace Ukrajinu napadla?

Myslím, že to je hrozně dávno. Těch fatálních momentů v přibližně 30leté historii nezávislé Ukrajiny, které vedly k tomu, co se dnes děje, je víc. Ale takový ten stěžejní, který nám asi pomůže v orientaci nejlépe, je rok 2014, kdy se Rusko rozhodlo, že to zkusí. Že začne porušovat poválečná pravidla, která jsme si v Evropě nastavili, a anektovalo Krym, aniž by to mělo pro Rusko nějaké závažnější důsledky. Tehdy si myslím, že začalo neštěstí, kterého jsme se teď dočkali.

Řekla jste, že ještě den před útokem byste dala hlavu na špalek za to, že k napadení Ukrajiny nedojde. Z čeho jste vycházela?

Mám-li se hájit, tak jsem vycházela z toho, že pan prezident Putin je víc racionální než emocionální. Že má dobré informace a dobré tajné služby, z nichž ostatně sám pochází. Akce, kterou teď vidíme, je pro Rusko i pro něj osobně krajně nevýhodná a povede k velké tragédii především v Rusku, ať už to dopadne jakkoli. Myslela jsem si, že touto racionalitou je možné odhadovat kroky Ruska. Ukazuje se ale, že v rozhodování je mnohem více emocí, mnohem méně správných informací, špatných odhadů a řada chyb, o kterých jsem předpokládala, že je tak zkušený státník, jako je Putin, neudělá.

Mohli jsme v posledních dnech slyšet, že Vladimir Putin je šílenec, psychopat, diktátor… Kdo je podle vás? A o co mu vlastně jde, co ho žene?

Myslím, že Putin je hlavně člověk, který po 22 letech u moci ztratil kontakt s běžnou realitou a je závislý na informacích, které mu někdo dodává. A zjevně jsou ty informace špatné. Je to člověk, který je extrémně zamilován sám do sebe, což je vidět na jeho chování a mimochodem i na jeho vzhledu. To mě, mezi námi, trochu uklidňuje v tom smyslu, že když padají dohady, jestli to jaderné tlačítko zmáčkne, nebo ne, tak nevypadá jako člověk, který by chtěl zrovna teď spáchat sebevraždu, naopak. Jeho cílem je podle mě být velkým státníkem velké říše. Tak se chce zapsat do dějin a stát se tímto způsobem nesmrtelným. Je to hodně o něm a málo o prospěchu pro zemi, v jejímž čele je.

Každým dnem v Rusku stále více sílí propaganda. Mají média možnost o skutečné situaci informovat?

A mají o to vůbec zájem?

Ruská média, to je jedna z nejsmutnějších kapitol téhle epopeje. Sleduji to hodně zblízka, protože jsem v Rusku žila 11 let a pak jsem tam i mnohokrát byla, s ruskými novináři mám extrémně intenzivní vztahy a komunikuji s nimi. A poslední dny jsou i pro mě přes to jejich prožívání docela těžké. V Rusku padá jedno nezávislé médium za druhým. Jako když jdou na kolektivní popravu. Ti lidé z Ruska utíkají, za posledních 12 dní Rusko opustilo 150 známých, často špičkových novinářů. Hrozí jim vězení a možná i něco horšího. Útok státu proti svobodě

médií je tak masivní, že pokud jste ruský občan a žijete v Rusku, musíte v tuto chvíli vyvinout obrovské úsilí, abyste se dostali k nějaké relevantní informaci.

Jak současnou situaci vnímají běžní

Rusové? Podle jedné analýzy 80 % z nich stále věří svému vůdci.

Byla bych s těmi procenty opatrná hlavně proto, že v Rusku veškeré sociologické výzkumy kulhají na obě nohy. Jednak jsou sociologické služby až na výjimky poplatné režimu, jednak v totalitní zemi, i když vám někdo řekne, že máte odpovídat anonymně, se stylizujete tak, abyste režim moc nerozčílili. Nicméně jistě je v Rusku velký podíl lidí, kteří jsou jenom pohodlní a nezjišťují si alternativní informace. Přijdou večer domů a zapnou si ruskou „čtyřiadvacítku“, která je profesionálně velmi dobře dělaná. Kdybych se na ni dívala 14 dní, začnu mít pocit, že na těch informacích je něco pravdy. Je to sugestivní zpravodajství. To samé, co teď vidíme v naší televizi z Kyjeva, Chersonu, Charkova nebo Mariopolu, ty strašné obrázky utrpení na Ukrajině, teď vidí také ruský divák, jenže s opačným znaménkem. Tedy jak Ukrajinci útočí na Donbas případě, že se mu podaří fyzicky zabrat část Ukrajiny a třeba i obsadit Kyjev. Ta situace, která vznikla, je pro Rusko dříve či později zcela bezvýchodná. Takže si myslím, že pan prezident Putin svoji kariéru nezakončí dobře.

a tyranizují místní obyvatelstvo. Jsou to často šikovně a profesionálně smontované polopravdy, snůšky lží a různých „fejkových“ zpráv, které vytváří pocit, že na Donbas a na Rusko opravdu útočí nějaký fašistický stát.

Troufnete si odhadnout, jaký je nejpravděpodobnější scénář vývoje války na Ukrajině?

Netroufnu, protože jsem se v poslední době tolikrát mýlila, že se obávám cokoli předpovídat. Ale možná bychom mohli vyvozovat z toho, co se děje dnes. Je velmi překvapivé, jak špatně se ruské armádě vede a jak dobře se Ukrajina té agresi postavila. Jak velmi jednotný je odpor obyvatelstva, i když to neznamená, že je stoprocentně jednotný. Na východě samozřejmě víme o lidech, kteří vítají ruské tanky. Ale ten obrázek, který teď vidíme, je při té vší hrůze vlastně optimistický. Rusům se nepodařil prvotní plán, tedy rychlé obsazení vybraných území a Kyjeva, a proto si myslím, že hlavním cílem Putina teď je, aby z celé té situace vyšel jako vítěz. Je otázka, kolik to ještě bude stát lidských obětí. Ta válka je pro Rusko zcela jistě prohraná i v tom

Před pár dny brzy ráno vás vaše ruská kolegyně vyděsila k smrti. Můžete popsat, co se stalo?

Ano, psala mi přes WhatsApp kolegyně z rádia Echo Moskvy. Její vzkaz zněl: „Je konec.“ A já jsem se v tu chvíli úplně vyděsila a řekla jsem si – oni to červené tlačítko opravdu zmáčkli. To bylo totiž ve dnech, kdy se hovořilo o tom, že Putin dal příkaz k uvedení jaderných zbraní do zvýšené pohotovosti. Pak se vyjasnilo, že to je konec Echa Moskvy. Čímž nechci říct, že to je úlevné nebo že to je lepší zpráva, ale přece jen se mi ulevilo, že to nejsou ty jaderné zbraně. Echo Moskvy je rádio, které sleduji od roku 1992, každý den se vzbudím a zapnu si ho. Teď když si ho zapnu, je tam ticho, což je takový symbolický konec jedné éry ruské žurnalistiky. Doufám, že se to všechno nějak přemele a zrodí se nová svobodná ruská žurnalistika.