POZTRÁCENÁ ŘEMESLA ) 16
Poztrácená řemesla: Lidové řezbářství manželů Slavíkových V dnešní uspěchané strojové době provozuje už jen velice málo lidí tradiční řemeslo. To totiž vyžaduje čas, trpělivost a především lásku. Platí to dvojnásob také pro tradiční lidové řezbářství. Tomuto řemeslu se celý život věnují manželé Slavíkovi z Krumvíře na Břeclavsku, kteří obnovili rodinnou tradici téměř zapomenutého řemesla v roce 1970. A že skutečně měli z čeho čerpat – navazují na zkušenosti pěti generací řezbářů! Marcela a František Slavíkovi tvoří sehraný pár. Marcela dřevěné formičky kreslí a navrhuje a František podle jejích nákresů vyřezává. Pana Františka jsme zastihli při práci a protože byla škoda ho rušit, o jejich milovaném řemesle jsme si popovídali s paní Marcelou.
) Text a foto: Kateřina Nosková
při výrobě nábytku nebo truhlařině jako takové, zkrátka jak lidi potřebovali. Proto bylo dost těžké dostat se k materiálům, ze kterých bychom mohli čerpat a navazovat na ně. V muzeích se nesmělo ani fotografovat, natož aby nám někdo něco půjčit z depozitáře. Ale když člověk chce, tak leccos jde. Třeba jsme byli v Brně, kam za námi došla starší paní a povídá: „Toto máte velice pěkné! Ale já si pamatuju, že bývaly formičky taky na vanilkové rohlíčky, a ty tady nevidím...“ No jak je mohla vidět, když my jsme je ani neznali! A tak paní podruhé došla s formičkou, kterou jsme si půjčili a začali to dělat podle ní.
Jaké dřevo je na vyřezávané formičky nejlepší?
Na první pohled je vidět, že mezi vámi a panem Františkem funguje velká symbióza. Souhlasíte? Víte, vyřezávané formičky... to je pro nás oba srdeční záležitost jako hrom, zkrátka obrovská láska, kterou máme společnou. Všecko děláme dohromady. Já většinu věcí kreslím a navrhuju a manžel vyřezává. No a pak se hádáme, protože bez toho to nejde! On má jiný názor, já mám jiný názor... ale to, co z toho vyjde, je vždycky to pravé ořechové!
Jak jste se s manželem seznámili? S manželem jsme bývalí spolužáci, se-
známili jsme se v Uherském Hradišti, kde jsme oba chodili na Umprumku. Přímo tímto řemeslem jsme se ale nikdy neživili. Manžel dělal po vojně výtvarníka ve sklárnách, já jsem zůstala na volné noze. Řezbařinou jsem se sice živila, ale dělala jsem reliéfy a plastiky. Dneska už bohužel nevyřezávám, protože mám nemocnou páteř, ale manžel je štramák, ten dělá pořád.
Mohla byste přiblížit historii tohoto řemesla? Ono to vlastně nikdy řemeslo nebylo. Dělávalo se vždycky jako takový doplněk
Formy děláme ze dřev ovocných stromů, protože je to jednak tradice a jednak žijeme na jižní Moravě, takže ovocných stromů je tady všude habaděj. Třeba smrkové dřevo se na tuhle práci vůbec nehodí. Pracujeme se dřevem třešní, višní, meruněk, ořechů... Dřevo sušíme zásadně venku, v žádných sušárnách, to by bylo znásilnění dřeva. Všechno to necháváme na Pánu Bohu. Dřevo musí být na venku, na větru, pršet na to teda nemusí, ale hlavně aby to bylo na luftě.
Oblíbenou formou je dřevěná formička na vánoční perník. Jak konkrétně vy perník děláte? To je hotová věda. Měla jsem spoustu receptů po mamince a po babičce, jenomže ty suroviny, ze kterých se těsto děláva-
