Pro Jiřího Jilíka

12 + jedna otázka PRO JIŘÍHO JILÍKA

1. O čem se vám naposledy zdálo?

Doufám, že se mi ještě nezdálo naposledy.

2. Na co z dětství nejraději vzpomínáte?

Na knihvazačskou dílnu mého taty Fanka v Kunovicích. Pracoval sám, někdy mu pomáhala sestra. Vázal knihy pro knihovny akademických ústavů, vysokých škol a muzeí, ale i kancionálky (modlitební knížky) pro kunovické tetičky. V dílně to vonělo klihem, terpentýnem, barvami. Řezačka, lis, zlatička, knihy a knihy a knihy. Během dne se tam zastavovali jeho přátelé na kus řeči, někteří jen seděli na židli a třeba hodinu ho pozorovali při práci. Kniha byla v naší rodině ctěna jako nejvyšší hodnota.

3. Je nějaký zážitek, který vám změnil život?

Někdy v roce 1977, to jsem ještě učil ve Vlčnově, mě volali do ředitelny k telefonu (tehdy ještě mobily neexistovaly), prý volá zlínský film. Ozvala se dramaturgie, že mne přepojují. Na to ženský hlas: „Dostal se mi do rukou výstřižek z nějakých novin, je to pohádka, myslím z Vlčnova. Moc se mi líbí, chtěla bych ji natočit, scénář napíšeme spolu!“ Byla to Hermína Týrlová, národní umělkyně. Animovaný film Jak si Jakub naposledy vystřelil z roku 1979 není v její filmografii nijak významný, nicméně já jsem nad starým psacím strojem zn. Underwood od té doby sedal podstatně častěji než nad školními přípravami.

4. Kterého svého zvyku byste se okamžitě zbavil, kdybyste mohl?

Jsem zvyklý si zvykat jen na věci příjemné, a tudíž nemám v úmyslu se žádného ze svých zvyků zbavit. Vlastně jeden mě štve, ale není to zvyk, spíš závislost - na sladkém. A závidím manželce Bohumile, které chutná neslazená káva.

5. Máte nějakou posedlost?

Doufám, že ne. Posedlost souvisí s fanatismem. Nejstrašnější je, když se v ni změní úsilí o nápravu světa. Jako příklad budiž uvedena nejslavnější detektivka Agathy Christie Deset malých černoušků, která se stává další obětí současné západoevropské kulturní revoluce. Černoušci v titulu vadí, a tak je název změněn na Bylo jich deset, jak o tom informovala již i naše mainstreamová média. Dál už mne napadá jen známý výrok Tomáše Akvinského o blahoslavených chudých duchem.

6. Čeho se bojíte?

V dětství jsem se bál bolesti zubů a zubařů, ale jen do té doby, než se mě ujal MUDr. Pavel Otrusina, můj spolužák ze staroměstského gymnázia. Ten mé obavy jednou provždy rozptýlil. Poslední desetiletí se už bojím jenom toho, aby mně při nekontrolovaném smíchu nevypadla z pusy náhrada.

7. Litujete ve svém životě něčeho?

Každý člověk dělá v životě i chyby. Lituji ku příkladu trápení, jež jsem způsobil lidem, kteří mě měli rádi.

8. Co je vaším největším životním úspěchem?

Nepochybně to, že jsem se dožil pětasedmdesátky, vstávaje, lehaje a chodě bez pomoci bližních a stále ještě řídě auto.

9. Co vás nejvíce motivuje?

Úsměvy a potlesk čtenářek mých knížek na četných besedách, které jsem až do února letošního roku dělal po knihovnách. (Napsal bych čtenářů, ale ženy výrazně převažují.) Stejně tak zájem projevovaný návštěvníky Památníku Velké Moravy, kde jsem působil několik let jako průvodce. Autorovi literatury faktu zejména z oblasti národopisu a historie je něco takového potvrzením smyslu jeho práce a tudíž i motivem k pokračování.

10. Kdybyste mohl získat jednu jedinou schopnost, která by to byla?

Umět procházet zdí, tak jak to uměl Bourvil ve francouzském filmu Muž, který prochází zdí (1951). Viděl jsem ho ještě jako kluk v padesátých letech a představoval jsem si, jak musí být úžasné bez problémů a zcela nenápadně vstupovat do dívčích pokojíků a ložnic kurtizán. Dnes by v zorném poli mé pozornosti byly zcela určitě spíš bankovní domy a tiskárny cenin.

11. Co vám na současném světě nejvíce vadí?

V podstatě nic. Ale bez lidí by se mu nepochybně dařilo lépe.

12. Co vás naposledy rozplakalo?

Když jsem v roce 2016 stál nad úmrtním ložem maminky. Zemřela po banálním úrazu ve stavu naprosté duševní svěžesti ve věku 98 let.

12 + 1. V jakém uměleckém díle byste chtěl žít?

Já už v jednom žiji – v obraze zlínského filmového výtvarníka a režiséra Ladislava Pálky. A jsem na něm v krásné společnosti dnes již zapomínaných vlastenců a buditelů - Komenského, Palackého (Moravané), Havlíčka, Nerudy, Němcové Boženy (Češi), sedíme před vinným sklepem a vyhrávají nám Burčáci (Slovácko). Jakou lepší společnost si vlastenec mého zrna může přát? Pokud by se ovšem našel hudební skladatel, který by mne učinil postavou opery, tak to bych taky bral.

Foto: Kateřina Nosková

JIŘÍ JILÍK

(* 1945) spisovatel, scénárista a publicista