) ROZHOVOR ) 5
Jak rychle do kopce kráčíš, tak rychle z něj scházej ROZHOVOR S JOSEFEM ZIMOVČÁKEM
Text: Vladimír Salčák Foto: Kateřina Nosková Text: Tomáš Ježek, Foto: Kateřina Nosková
Josefe, jak a kdy ses objevil na Slovácku? Maminka se narodila ve Veselí nad Moravou, já jsem se narodil v Příbrami, otec tam totiž pracoval v uranových dolech. Do Veselí jsme se přemístili, když jsem začal chodit do šesté nebo sedmé třídy. Od té doby jsem tady doma. Vychoval jsem s manželkou dvě děti, dcera Kája má vnoučky Filípka a Tobíska, syn Lukáš také dva kluky Jonáše a Jožku.
Jaké jsi měl dětství? Díky matce bylo nádherné. Mám čtyři sourozence a ona nás vždycky dokázala podržet, to bylo to nejkrásnější, co nám mohla dát. Vedla pěvecký sbor Libuše, hrála na cimbál a klavír, byla to velká osobnost. Já jsem už jako chlapec chtěl vyhrávat. Chtěl jsem být dobrý, nejlepší, a to i za cenu, kdy to bylo komické. Ve škole v Janovicích se pořádaly běžecké závody, ale já jsem neměl boty na běhání. Maminka mi na ty tretry dala peníze z úspor, a tak jsem vyrazil na kole do Frýdlantu. Když jsem tam ale přijel, zjistil jsem, že otvírají až ve dvě hodiny odpoledne. Vrátil jsem se sice s tretrami, ale bylo už po závodě. To bylo obrovské zklamání. Nebo když přišla zima a konaly se běžecké závody na lyžích, nějaké staré jsme našli, ale neměl jsem hůlky na odrážení. Protože jsme ale topili v kamnech, našel jsem si dva takové vhodné klacky. Na startu se posmívali, mně to divné nepřipadalo. Doběhl jsem třetí, dostal
jsem svůj první diplom a měl jsem z toho radost.
A ve Veselí to bylo stejné? Tam byl ve škole pan učitel František Olejník, špičkový tělocvikář, atlet, vymakaná figura. Snažil jsem se cvičit až přehnaně, přesně jako on. „Zimovčáku, co blbneš? To je špatně, tak to nemá být,“ a pleskl mě po hlavě. Zase smích, úšklebky, ani jsem to raději nevnímal. Snažil jsem se, protože jsem chtěl být dobrý, ne někoho překonat. Do třídy se mnou chodil Zdeněk Lorenc. Hrál fotbal za reprezentaci, přijel tenkrát odněkud z Mexika, opálený, hleděli jsme na něj jak na Pánaboha. I učitelé ho respektovali. Tak jsem si říkal, že to je štěstí, být sportovcem.
Potom přišel rok 1975, kdy jsem tě viděl v prvomájovém průvodu na vysokém kole… Tehdy jsem založil první klub veselských cyklistů s dětmi z Domu dětí a mládeže. Já jsem nešel na vojnu, měl jsem nějaký handicap s okem, tak jsem dostal modrou knížku a nenastoupil jsem do Dukly Brno. Tak jsem jezdil za Baník Ostrava a pak se vrátil domů. Na prvního máje jsem vyjel s velkou slávou do průvodu na vysokém kole, které odněkud sehnal výborný fotograf Ivan Mejda Nováček. Frak s šerpou a cylindr jsem si půjčil ze Slováckého divadla. Ten kostým byl sice omyl, dávní velocipedisté mívali úplně jiný úbor, ale bylo to famózní.
Tehdy jsem ještě netušil, že to kolo bude mít pro mě takový význam. Náhoda to ale asi nebyla.
Čím jsi chtěl být? Já jsem chtěl být automechanikem a řidičem, ale kvůli zrakové indispozici jsem nemohl získat oprávnění na veliké auto. Chtěl jsem být také topenářem, nakonec jsem se vyučil v oboru kuchař-číšník v Šilheřovicích, pak jsem absolvoval hotelovou školu v Piešťanech. Tam jsem se stal účastníkem mezinárodní soutěže GastroPrag. To byla opravdu velká světová soutěž a já jsem velmi úspěšně reprezentoval. Dostal jsem medaili a díky tomu jsem mohl jet na zahraniční stáž do západního Německa do Düsseldorfu do restaurantu Alt Prag.
Dobrá škola? Zažil jsem tam i to, jaké to je, když něco končí. Tam, kde jsem pracoval, se udělala pěší zóna a přestali tam chodit lidi. Takže krach, konec… Nechápal jsem, co se děje, a majitel mě poslal domů. Když jsem k němu předtím poprvé přišel, ptal se: „Josefe, jak si to představuješ, jak tady budeš pracovat?“ Řekl jsem, že se budeme snažit, abychom se měli dobře! „Ne, ne Josefe, nejdřív se musím mít dobře já a potom uvidíš, že se budeš mít dobře ty.“ V té době jsem na to hleděl a nechápal jsem. Pak jsem mu po letech napsal dopis, že u nás skončila stará doba a poděkoval jsem mu za lekci, kterou jsem od něj do-
