ROZHOVOR s Josefem Zimovčákem

Jak rychle do kopce kráčíš, tak rychle z něj scházej ROZHOVOR S JOSEFEM ZIMOVČÁKEM

Josefe, jak a kdy ses objevil na

Slovácku?

Maminka se narodila ve Veselí nad Moravou, já jsem se narodil v Pří brami, otec tam totiž pracoval v uranových dolech. Do Veselí jsme se přemístili, když jsem začal chodit do šesté nebo sedmé tří dy. Od té doby jsem tady doma. Vychoval jsem s manželkou dvě děti, dcera Kája má vnoučky Filípka a Tobíska, syn Lukáš také dva kluky Jonáše a Jožku.

Jaké jsi měl dětství?

Díky matce bylo nádherné. Mám čtyři sourozence a ona nás vždycky dokázala podržet, to bylo to nejkrásnější , co nám mohla dát. Vedla pěvecký sbor Libuše, hrála na cimbál a klavír, byla to velká osobnost. Já jsem už jako chlapec chtěl vyhrávat. Chtěl jsem být dobrý, nejlepší , a to i za cenu, kdy to bylo komické. Ve škole v Janovicích se pořádaly běžecké závody, ale já jsem neměl boty na běhání. Maminka mi na ty tretry dala peníze z úspor, a tak jsem vyrazil na kole do Frýdlantu. Když jsem tam ale přijel, zjistil jsem, že otvírají až ve dvě hodiny odpoledne. Vrátil jsem se sice s tretrami, ale bylo už po závodě. To bylo obrovské zklamání. Nebo když přišla zima a konaly se běžecké závody na lyží ch, nějaké staré jsme našli, ale neměl jsem hůlky na odrážení. Protože jsme ale topili v kamnech, našel jsem si dva takové vhodné klacky. Na startu se posmívali, mně to divné nepřipadalo. Doběhl jsem třetí, dostal jsem svůj první diplom a měl jsem z toho radost.

A ve Veselí to bylo stejné?

Tam byl ve škole pan učitel František Olejník, špičkový tělocvikář, atlet, vymakaná figura. Snažil jsem se cvičit až přehnaně, přesně jako on. „Zimovčáku, co blbneš? To je špatně, tak to nemá být,“ a pleskl mě po hlavě. Zase smích, úšklebky, ani jsem to raději nevnímal. Snažil jsem se, protože jsem chtěl být dobrý, ne někoho překonat. Do tří dy se mnou chodil Zdeněk Lorenc. Hrál fotbal za reprezentaci, přijel tenkrát odněkud z Mexika, opálený, hleděli jsme na něj jak na Pánaboha. I učitelé ho respektovali. Tak jsem si ří kal, že to je štěstí, být sportovcem.

Potom přišel rok 1975, kdy jsem tě viděl v prvomájovém průvodu na vysokém kole…

Tehdy jsem založil první klub veselských cyklistů s dětmi z Domu dětí a mládeže. Já jsem nešel na vojnu, měl jsem nějaký handicap s okem, tak jsem dostal modrou kníž ku a nenastoupil jsem do Dukly Brno. Tak jsem jezdil za Baník Ostrava a pak se vrátil domů. Na prvního máje jsem vyjel s velkou slávou do průvodu na vysokém kole, které odněkud sehnal výborný fotograf Ivan Mejda Nováček. Frak s šerpou a cylindr jsem si půjčil ze Slováckého divadla. Ten kostým byl sice omyl, dávní velocipedisté mívali úplně jiný úbor, ale bylo to famózní.

Text: Vladimír Salčák Text: Tomáš Ježek, Foto: Kateřina Nosková Foto: Kateřina Nosková

Tehdy jsem ještě netušil, že to kolo bude mít pro mě takový význam. Náhoda to ale asi nebyla.

Čím jsi chtěl být?

Já jsem chtěl být automechanikem a ř idičem, ale kvůli zrakové indispozici jsem nemohl získat oprávnění na veliké auto. Chtěl jsem být také topenářem, nakonec jsem se vyučil v oboru kuchař-číš ník v Šilheřovicích, pak jsem absolvoval hotelovou školu v Piešťanech. Tam jsem se stal účastníkem mezinárodní soutěže GastroPrag. To byla opravdu velká světová soutěž a já jsem velmi úspěšně reprezentoval. Dostal jsem medaili a díky tomu jsem mohl jet na zahraniční stáž do západního Německa do Düsseldorfu do restaurantu Alt Prag.

Dobrá škola?

Zažil jsem tam i to, jaké to je, když něco končí. Tam, kde jsem pracoval, se udělala pěší zóna a přestali tam chodit lidi. Takže krach, konec… Nechápal jsem, co se děje, a majitel mě poslal domů. Když jsem k němu předtím poprvé přišel, ptal se: „Josefe, jak si to představuješ, jak tady budeš pracovat?“ Řekl jsem, že se budeme snažit, abychom se měli dobře! „Ne, ne Josefe, nejdřív se musím mít dobře já a potom uvidíš, že se budeš mít dobře ty.“ V té době jsem na to hleděl a nechápal jsem. Pak jsem mu po letech napsal dopis, že u nás skončila stará doba a poděkoval jsem mu za lekci, kterou jsem od něj do

stal. To mě tenkrát posadilo na zem, po tom GastroPragu jsem si myslel, jak jsem výjimečný, dokonalý…

Jsou peníze tak důležité?

Dnes vidím kolem sebe naštvané lidi, jsou nespokojení, ale málokdo začne u sebe. Každý sám musí být tím iniciátorem své radosti ze života! Všichni čekají, až jim někdo něco dá. Nedá! Člověk musí chtít. Když se budu mít dobře já, budeš se mít dobře i ty…

Naplno jsi začal na vysokém kole jezdit až po revoluci, jezdíš přes 30 let, ujel jsi přes 300 tisíc kilometrů, tedy sedmkrát kolem zeměkoule, byly to vzlety a pády…

Hodněkrát jsem spadl, koktám, šišlám, jsou to důsledky pádů. A ty pády jsou zúčtování za něco. Jet Tour de France na vysokém kole je velká drzost, tak jsem za to zaplatil. Bylo to výjimečné v tom, že se veřejnost dozvěděla, že tam jel nějaký človíček na vysokém kole a spadl.

Jak se to stalo?

Vpředposlední den mi ve sjezdu sjela zadní guma. Přišel jsem o zuby, zlomil si čelist, dvě nebo tři žebra, naštípl si lopatku. Když jsem se probral z bezvědomí, lékaři mi řekli, že tam mám zůstat na pozorování. Ale já jsem se na ten projekt připravoval, trénoval fyzicky. Věděl jsem, že můžu spadnout a byl jsem také připravený mentálně. Sice mi tekla z uší krev kvůli té zlomené čelisti, ale zjistil jsem, že nemám ani prasklou lebku ani zlomené nohy, tak jsem podepsal revers. Noviny o tom psaly a lidé se sázeli: „Dojede, nedojede?“ Do cíle na Champs-Élysées jsem to kolo nějak dotlačil. Seděl jsem v cíli a slyšel potlesk, tak si ří kám: „Abyste se z toho Armstronga nepodělali.“ Otevřel jsem jedno oko, na které jsem viděl, a tam byla skupina belgických turistů a oni tleskali mně! Ale necítil jsem se jako pupek světa, nebylo to nic výjimečného. Byl to jen pří běh človíčka, který měl štěstí, že se na tom kole svezl a jel Tour de France. I když se to ještě nikomu na světě nepodařilo.

Ani to nikdo už asi nezkusí. Ale než ses vydal na Tour de France, pozval tě kolega Čížek z Rakouska na přejezd napříč Spojenými státy americkými.

Vyrazili jsme z Los Angeles a končili v Jacksonville na Floridě. Těch 4365 kilometrů jsme ujeli za 28 dnů, tedy 100 mil denně (1609 metrů je 1 míle, pozn. red.). Já jsem hrozně trpěl. Z letiště přes Los Angeles jsme přejeli 128 křižovatek, než jsme se vymotali z města. To bylo

pořád naskočit, seskočit… Jeli jsme celý den a furt jsme byli v Los Angeles. Ani jednou jsem nepocítil nějaké nebezpečí. Ale to jen proto, že se v Americe dodržuje zákon. Tam nikdo pěšky nechodí, šel jsem po chodníku a najednou mě zastaví šerif: „Helloo, kam jdeš? Co tu děláš?“ – „ Já se procházím.“ Nemohl pochopit, že se jenom procházím bez nějakého účelu. Když jsem mu řekl, že jedu na kole z Los Angeles do Jacksonvillu, tak řekl: „A proč jako?“ Řekl Jsem: „Protože chci.“ Jenom zakroutil hlavou: „A proč nevezmeš káru, proč nejedeš autem?“

Napadlo tě někdy, že to zabalíš?

Jsou momenty, kdy už nemůžete. A ani vás to nebaví. Ale jaké je řešení? Seskočíš , jdeš pěšky nebo s tím švihneš do pří kopu a řekneš: „Mně něco je, tady mě píchlo, na to bych to mohl nahrát…“ Pak přemýš líš , jak by to bylo elegantnější ? Tak já asi spadnu tady do toho pří kopu, že jsem se zranil a bude konec trápení. Jenže tam ti ten mozek pracuje, on se brání. Na jednu stranu ti nabízí možnosti jak ukončit to utrpení, ale pak ti ří ká: „Počkej, moment, tady něco nehraje. Šaks to, hňupe, chtěl! Jeď, jeď, chtěls to, jeď! Máš tady sponzora, zaplatil lidi a všechno, tak jeď!“ Pak potáhneš sopel, tak já teda ještě pojedu. To je to kouzlo rozhodnutí nás lidí, co si můžeme

dovolit. Ale je to hlavně štěstí být zdravý. Když pak ležíš v té místnosti a nad tebou je bílý strop, tak si ří káš: „Co bych dal za to, kdybych tady nemusel být.“ To nám uniká i v reálném životě, že mít vrtulník není zas až takové štěstí. Je lepší ho nemít a být zdravý.

Projekt Na kole dětem podporuje rodiny, které by daly všechno za to, aby jejich dítě bylo zdravé.

To je největší vítězství vmé sportovní kariéř e. To, o čem jsme se bavili, je proti tomu naprosto komické a bezvýznamné. Díky mé minulosti a díky sponzorům, kteří byli se mnou na první významné akci - tedy Tour de France, se mi podařilo založit před dvanácti lety tento fond, kdy jezdím na kole, a ke mně se po celé republice přidávají lidi. Pokaždé jedeme přes republiku jinou trasou, jedeme deset dní na kole 1300 kilometrů. Výtěžek, který se nám podaří získat, je určený pro děti, které skončí onkologickou léčbu. Za těch jedenáct let je to zhruba čtrnáct milionů korun, které jsme poskytli nadacím, které dětem platí léčebné pobyty. Vtom projektu jsou významné persony jako profesoři Jan Pafko, Jan Pirk a další , kteří jezdí s námi a vidí vtom smysl. Platí tam čtyři P: pomoc – těm dětem, partnerství – to jsme my lidé, poznání – krásy naší vlasti a pohyb. Mohl bych tam ří ct ještě páté P – peníze, protože bez nich to nejde. Aktomu tři pří vlastky typické pro projekt: lehkost, radost, srdce. Lehkost – že to lehce vypadá, radost – že z toho radost máme, a to srdce – buď je, nebo není. To všechno není o mně, je to o lidech, kteří se přidávají, kteří jsou schopni uchopit tu myšlenku as tím projektem pokračovat dál. VČeské republice je zhruba 6500 obcí a měst apodobných projektů, jako je ten náš, je 1500. Podporují děti, kočičky, pejsky, žáby,… Jsou to také nadšenci, kteří chtějí pomáhat. Pomoci něčemu, nějaké myšlence. Tři roky přežijí pouze čtyři procenta podobných projektů a deset let – to jsou už pouze setiny procent. Já se teď jenom přiblble usmívám, že po těch jedenácti letech je Na kole dětem stále funkční.

Setkal ses i s nějakými negativními ohlasy?

Ano, zabývám se i kritikou, to je pro mě důležité. Jsem rád, když se s tím kritizujícím člověkem můžu setkat a zeptat se: „Dobře, a jak nám pomůžete?“ A to je odzbrojující. „Ano, jistě máte pravdu, ale jak nám pomůžete?“ Ten člověk si to pak vždycky uvědomí. Ano, kritizovat můžeš,

Josef Zimovčák (*1956)

je mnohonásobným mistrem světa v jízdě na vysokém kole na 1 míli i na 100 mil, držitelem světového rekordu, když v roce 1996 za 24 hodin ujel na velodromu 522,25 kilometru. Projel za 28 dnů trasu dlouhou 4 356 km napří č USA z Los Angeles do Jacksonvillu, v sedle byl 222 hodin a 32 minut. V roce 2005 ujel trasu Tour de France v denních dávkách jako profesionální závodníci a trasy závodů Giro d‘Italia (2006) a Vuelta a España (2007). V roce 2005 získal Cenu Jihomoravského kraje a Cenu města Veselí nad Moravou za mimořádné sportovní výkony a propagaci města. V roce 2007 získal cenou Českého klubu fair play za sportovní postoj, když měl na trase Giro d’Italia doprovodný vůz nehodu, při níž zahynul motocyklista, a Zimovčák závod v předposlední etapě ukončil. Věnuje se organizaci charitativní akce Na kole dětem na podporu onkologicky nemocných dětí.

ale máš řešení? A to je právě to, co chybí celé společnosti.

Byl jsi iniciátorem mistrovství světa na vysokém kole ve Veselí nad Moravou v roce 2013.

To byl počin! Městu a jeho vedení bych chtěl i po sedmi letech poděkovat. Když se potkávám s těmi tehdejší mi účastníky ve světě, vzpomínají: „Josefe, to bylo to nejkrásnější mistrovství historických kol v celé jeho historii.“ To Veselí tomu dalo takový punc… Byla to skvělá práce lidí, klubu a tehdejší ho vedení města. Všechno je to o lidech. Komunální politika je důležitá, to ona vytváří společnost, ne to, co je nahoře – to jsou už jen sběrači míčů. Tady žijí lidé a občané, to je důležité.

Jaké je tvoje životní krédo?

Mít radost z každého dne, zanechat stopu a ublíž it co nejméně lidem. Spousta věcí nejde vzít zpátky. Pro nás, co jsme zdraví, je to povinnost pomáhat těm, kteří to štěstí neměli. My jsme furt naštvaní, nespokojení, pořád se díváme, ten má to, ten to, ten se má. Seděli u nás v Milokošti v hospodě u piva borci, já jsem projel kolem okna na kole: „Ten se má, jezdí si na kole.“ Jeden se ale ozval: „Co meleš, viděls ho tady někdy sedět? Sedni na kolo a jeď!“ Člověk musí někdy vystoupit z té řady. Taky bych jim rád řekl: „Běž a něco udělej! Nezabývej se Zimovčákem, vykašli se na mě, běž a jeď, tleskám!“ Já jsem se i v reálném životě naučil prohrávat, i když chci vyhrávat. Přijmout prohru a nevymlouvat se, že mě někde píchlo. Prostě někdo může být lepší . Zatleskáte a jdete pryč, prostor patří vítězi. Vy už tam nemáte co dělat. V té krátké historii, kdy lidé jezdili na vysokém kole, platila pro velocipedisty taková poučka: „Jak rychle do kopce kráčíš, tak rychle z něj scházej.“ Oni se totiž do kopce ani nesnažili jezdit, ani se neodvažovali dolů sjíž dět. To první bylo skoro nemožné, to druhé znamenalo téměř jistou havárii. A kdo to poruší , musí počítat s potrestáním.