/VZPOMÍNKA/
ně ještě s dr. Votavou a JUDr. Eichlerem (taktéž rodič neslyšícího syna) předložili ministerstvu dopravy návrh, aby bylo neslyšícím řidičské oprávnění rozšířeno i na automobil. Kdy přesně došlo ke schválení, již asi nejde zpětně dohledat, ale pamětníci uvádějí, že naším prvním neslyšícím řidičem automobilu se stal v roce 1946 neslyšící továrník Miroslav Resl, jenž vlastnil vůz značky Škoda Popular. Dost možná, že to bylo i jedním z témat návštěvy devatenáctičlenné delegace československých neslyšících u prezidenta republiky Edvarda Beneše 2. dubna 1946, které se Josef Kubík zúčastnil. Mezi ostatní témata patřilo např. plánování povinné školní docházky pro neslyšící, k níž došlo o rok později, a nedávné založení organizace USPON. Založení AMKN Josef Kubík po válce shromáždil kolem sebe další neslyšící nadšence sportovního motorismu a přišel s myšlenkou založit vlastní motoristickou organizaci. To se mu podařilo 21. listopadu 1947, kdy založil Automotoklub neslyšících Praha (AMKN). AMKN se věnoval především výuce a výcviku jízdy, různým školením a motoristickým soutěžím (oblíbenými se staly Memoriál Oldřicha Štěpánka a Memoriál Josefa Kubíka). Josef Kubík se v roce 1947 také stal prvním předsedou Automotoklubu. První klubovnu měl klub ve Střížkovské ulici v Libni. V srpnu 1954 dochází k přejmenování klubu na Svazarm neslyšících. Dnes se klub opět jmenuje AMKN a jeho členové se schází v prostorách České unie neslyšících v Praze v Dlouhé třídě. Josef Kubík, skvělý organizátor, společenský a velice obětavý člověk, zemřel 12. 7. 1966 na infarkt.
S Václavem Macháčkem stáli u zrodu AMKN
8
ČASOPIS UNIE 5–6/2021 ročník XXV
VZPOMÍNAJÍ NA JOSEFA KUBÍKA Václav Macháček Josef Kubík byl člověkem se srdcem pro neslyšící motoristy. Měl velkou zásluhu na získání řidičských průkazů pro neslyšící. Hodně jsme spolupracovali na úseku Svazarmu pro střelectví, motorismus, připravovali jsme dukelské a sokolovské závody. Měl velikou radost z našich střelců po jejich vítězstvích v zahraničních soutěžích, jako byly ME nebo deaflympiády. Pracoval v michelské plynárně jako topič, většinou na nočních směnách, a ve dne spravoval boty jako „prťák“ ve svém kozím chlívku ve Finské ulici, jak své dílně říkal. Často během dne „pobíhal“ po Praze za účelem vyřizovat různé záležitosti pro motoristy. Několikrát uspořádal taneční zábavy i plesy ve společenském sále michelské plynárny, na které se sjelo velké množství neslyšících z celé republiky. Já sám jsem s ním byl jako člen výboru AMKN velice často ve styku, a protože jsme bydleli ve Vršovicích, tak jsme se s Josefem často navštěvovali. Josef měl velice početnou rodinu a my jsme obdivovali, jak to vše zvládá. Jeden osobní zážitek s ním se mi teď vybavuje: Když jsem přišel do jeho kozího chlívku na pokec, tak se vždycky podíval na moje podpatky a hned je spravil. Prý proto, že stejně jako on běhám po Praze a vyřizuji záležitosti neslyšících střelců a motoristů. Jaroslava Maštalířová Když jsem bydlela ve Vršovicích, chodila jsem ráda do jeho obuvnického krámku na kus řeči; na neslyšícího člověka měl veliký rozhled. Asi tři, čtyři roky jsme chodili do vršovické sokolovny tancovat, pak zábavy zrušili s tím, že je ponechali jen na měsíc únor, tedy měsíc maškarních bálů. S mým tehdejším manželem Slávkem, se kterým se znal dětství, zakládal Automotoklub neslyšících. Josef Brožík Josefa Kubíka jsem znal jako malý chlapec. S tátou jsme ho občas navštěvovali v jeho soukromé obuvnické dílně v suterénu domu ve Vršovicích. To bylo před 60 lety, takže si toho moc nepamatuji, v paměti mám jen vzpomínku na to, že mi pan Kubík dal jednou pár mincí, abych mu skočil pro cigarety partyzánky. Neuvědomuji si ani, jak to s jeho dílnou dopadlo, protože v 60. letech začalo období likvidace drobných soukromých řemeslníků komunisty. V té době se najednou mezi neslyšícími v Praze rychlostí blesku rozšířila zpráva o jeho náhlém úmrtí. Na chatě v zahrádkářské kolonii Jarov se mu udělalo špatně, tak šel k doktorovi. Na středisku zjistil, že doma zapomněl jakýsi papírek, takže se pro něj vrátil, a když podruhé došel na středisko, zkolaboval a už se neprobral. Na pohřbu byla, jak líčil táta, prakticky celá „neslyšící Praha“. Bylo to v létě 1966. Jaroslav Dědič Svou obuvnickou dílnu měl Josef Kubík v místě horního vchodu do dnešního Tesca Expres ve Finské ulici. Moje matka mi jednou v roce 1939 řekla o neslyšícím obuvníkovi, který má dílnu hned naproti našemu domu. Hned jsem tam šel, a tak jsme se seznámili. Naše přátelství nám vydrželo až do jeho smrti. Zažili jsme mnohé, například v únoru 1945 nálet letadel Američanů na Prahu. Byl jsem právě u Josefa v dílně, tenkrát jsme ani nešli do sklepa. Josef jen zatemnil okenici, zapálil svíčku a začal vyprávět, zatímco venku padaly bomby. Od rodičů jsem to pak doma schytal, ale zážitek mi už zůstal navždy.
