VZPOMÍNKA

Tento příběh začal ve 30. letech 20. století. Strážníci v pražských Vršovicích pravidelně potkávali chlapíka s károu, kterou tlačil do kopce od Bohemky až ke své obuvnické dílně na tehdejší Hálkově třídě (dnešní Kodaňská). Vždy jim zdvořile zamával. Když se ho po nějaké době zeptali, proč si na svou živnost nepořídí automobil, vysvětlil, že nemůže, protože je neslyšící. Strážníci o tom přemýšleli a po nějaké době si jej pozvali k sobě na stanici s tím, že by si mohl o řidičský průkaz zažádat. Alespoň na motocykl. Tehdy se psal rok 1935. Oním mužem s károu byl velmi zajímavý člověk jménem Josef Kubík.

Josef Kubík v roce 1962

Na plese s přáteli (vpravo J. Dědič), 1947

S rodinou v lednu 1950

Josef Kubík se narodil jako slyšící 15. dubna 1904 na Valašsku, v malé vesnici Poruba u Hustopečí nad Bečvou. Jeho otec, Jan Kubík, byl domkařem a bývalým kapitánem rakousko-uherské armády. S manželkou Marií vychovali šest dětí, Josef byl jejich čtvrté dítě.

Krátce poté, co jako nadané dítě již v šesti letech nastoupil do první třídy v Hustopečích, těžce onemocněl infekční spálou. K infekci se přidalo i onemocnění ledvin; to už lékaři rodičům nedávali žádnou naději. Později se přidala lupénka, a aby toho nebylo málo, malý Josef ztratil řeč i sluch. V posteli nakonec proležel celé tři roky. Když se v devíti letech uzdravil, nastoupil do ústavu pro hluchoněmé ve Valašském Meziříčí. Po zabrání ústavu v roce 1914 k válečným účelům chodil dva roky do obecné školy opět v Hustopečích, ale zde pro ztrátu sluchu špatně prospíval. Proto v roce 1917 přestoupil do ústavu pro hluchoněmé v Lipníku nad Bečvou.

Josef Kubík pracoval od roku 1926 jako obuvník v Praze-Vršovicích. Živnost si otevřel v nevelkém krámku na rohu Hálkovy třídy a Finské ulice. Se svojí velkou rodinou bydlel pod kopcem, v Sámově ulici v malém bytě 1+1, a aktivně se účastnil společenského života neslyšících. Od 30. let pracoval ve výboru Podpůrného spolku hluchoněmých v Praze sv. Františka Saleského a v letech 1941–1947 byl jeho předsedou. Neslyšící pamětníci dodnes vzpomínají na spolkové schůze v restauraci U Šrytrů (v dnešní ulici Pod Vyšehradem). Po druhé světové válce byl ještě dva roky členem výboru a jednatelem nově založené organizace ÚSPON (Ústřední svaz pro péči o neslyšící, předchůdce ASNEP). Zde spolu s předsedou Bohumilem Bažilem řídili celkem 11 členských spolků neslyšících, rozmístěných po celém Československu.

Velkou vášní mladého Kubíka byl motorismus. Byl jedním z prvních, kdo u nás vlastnil řidičský průkaz na motorku. Zúčastnil se i památné schůzky na ministerstvu zdravotnictví v roce 1935. Událost zaznamenal časopis Obzor hluchoněmých: „Dne 23. července 1935 se do Prahy sjelo dvanáct motocyklistů. Přijeli před budovu ministerstva zdravotnictví. Tady přednesli své požadavky, aby byl upraven zákon o silničním provozu, který zakazoval neslyšícím řízení motorového vozidla. Přijal je ministerský rada, kterému předali překlad dopisu z USA, ve kterém byla zpráva z amerického tisku o Karlu Celivodovi z Hořovic, jenž v létě r. 1931 procestoval západní Evropu na své motorce bez jediné nehody. Ministerský rada přislíbil přímluvu u pana ministra i u poslanců Národního shromáždění, kteří měli o novele zákona hlasovat. Protest neslyšících motoristů byl úspěšný a od r. 1935 smí neslyšící u nás řídit motorová vozidla.“

Podle pamětníků se této schůzky kromě Kubíka a Celivody zúčastnil také Oldřich Pěnkava nebo Karel Světlík, dlouholetý kapitán české neslyšící fotbalové reprezentace. Nutno dodat, že se zatím jednalo pouze o oprávnění na řízení motocyklů. Na povolení řídit automobil si neslyšící v Československu museli počkat ještě dalších 11 let. A opět k tomu kromě Kubíkovy pracovitosti a geniality přispěla i náhoda.

V roce 1939 se začal Kubík přátelit s devítiletým neslyšícím klučinou, který bydlel hned naproti jeho obuvnickému krámku. Chlapec se jmenoval Jaroslav Dědič a snad každý den po škole chodil na kus řeči do Kubíkova krámku. Chlapcův otec, Jaroslav Dědič starší, pracoval tehdy na ministerstvu dopravy jako železniční revizor. Od Kubíka se dozvěděl o jeho plánech a po válce společ-

ně ještě s dr. Votavou a JUDr. Eichlerem (taktéž rodič neslyšícího syna) předložili ministerstvu dopravy návrh, aby bylo neslyšícím řidičské oprávnění rozšířeno i na automobil. Kdy přesně došlo ke schválení, již asi nejde zpětně dohledat, ale pamětníci uvádějí, že naším prvním neslyšícím řidičem automobilu se stal v roce 1946 neslyšící továrník Miroslav Resl, jenž vlastnil vůz značky Škoda Popular.

Dost možná, že to bylo i jedním z témat návštěvy devatenáctičlenné delegace československých neslyšících u prezidenta republiky Edvarda Beneše 2. dubna 1946, které se Josef Kubík zúčastnil. Mezi ostatní témata patřilo např. plánování povinné školní docházky pro neslyšící, k níž došlo o rok později, a nedávné založení organizace USPON.

Josef Kubík po válce shromáždil kolem sebe další neslyšící nadšence sportovního motorismu a přišel s myšlenkou založit vlastní motoristickou organizaci. To se mu podařilo 21. listopadu 1947, kdy založil Automotoklub neslyšících Praha (AMKN). AMKN se věnoval především výuce a výcviku jízdy, různým školením a motoristickým soutěžím (oblíbenými se staly Memoriál Oldřicha Štěpánka a Memoriál Josefa Kubíka). Josef Kubík se v roce 1947 také stal prvním předsedou Automotoklubu. První klubovnu měl klub ve Střížkovské ulici v Libni. V srpnu 1954 dochází k přejmenování klubu na Svazarm neslyšících. Dnes se klub opět jmenuje AMKN a jeho členové se schází v prostorách České unie neslyšících v Praze v Dlouhé třídě.

Josef Kubík, skvělý organizátor, společenský a velice obětavý člověk, zemřel 12. 7. 1966 na infarkt.

S Václavem Macháčkem stáli u zrodu AMKN

Josef Kubík byl člověkem se srdcem pro neslyšící motoristy. Měl velkou zásluhu na získání řidičských průkazů pro neslyšící. Hodně jsme spolupracovali na úseku Svazarmu pro střelectví, motorismus, připravovali jsme dukelské a sokolovské závody. Měl velikou radost z našich střelců po jejich vítězstvích v zahraničních soutěžích, jako byly ME nebo deaflympiády. Pracoval v michelské plynárně jako topič, většinou na nočních směnách, a ve dne spravoval boty jako „prťák“ ve svém kozím chlívku ve Finské ulici, jak své dílně říkal.

Často během dne „pobíhal“ po Praze za účelem vyřizovat různé záležitosti pro motoristy. Několikrát uspořádal taneční zábavy i plesy ve společenském sále michelské plynárny, na které se sjelo velké množství neslyšících z celé republiky.

Já sám jsem s ním byl jako člen výboru AMKN velice často ve styku, a protože jsme bydleli ve Vršovicích, tak jsme se s Josefem často navštěvovali. Josef měl velice početnou rodinu a my jsme obdivovali, jak to vše zvládá. Jeden osobní zážitek s ním se mi teď vybavuje: Když jsem přišel do jeho kozího chlívku na pokec, tak se vždycky podíval na moje podpatky a hned je spravil. Prý proto, že stejně jako on běhám po Praze a vyřizuji záležitosti neslyšících střelců a motoristů.

Když jsem bydlela ve Vršovicích, chodila jsem ráda do jeho obuvnického krámku na kus řeči; na neslyšícího člověka měl veliký rozhled. Asi tři, čtyři roky jsme chodili do vršovické sokolovny tancovat, pak zábavy zrušili s tím, že je ponechali jen na měsíc únor, tedy měsíc maškarních bálů. S mým tehdejším manželem Slávkem, se kterým se znal dětství, zakládal Automotoklub neslyšících.

Josefa Kubíka jsem znal jako malý chlapec. S tátou jsme ho občas navštěvovali v jeho soukromé obuvnické dílně v suterénu domu ve Vršovicích. To bylo před 60 lety, takže si toho moc nepamatuji, v paměti mám jen vzpomínku na to, že mi pan Kubík dal jednou pár mincí, abych mu skočil pro cigarety partyzánky.

Neuvědomuji si ani, jak to s jeho dílnou dopadlo, protože v 60. letech začalo období likvidace drobných soukromých řemeslníků komunisty. V té době se najednou mezi neslyšícími v Praze rychlostí blesku rozšířila zpráva o jeho náhlém úmrtí. Na chatě v zahrádkářské kolonii Jarov se mu udělalo špatně, tak šel k doktorovi. Na středisku zjistil, že doma zapomněl jakýsi papírek, takže se pro něj vrátil, a když podruhé došel na středisko, zkolaboval a už se neprobral. Na pohřbu byla, jak líčil táta, prakticky celá „neslyšící Praha“. Bylo to v létě 1966.

Svou obuvnickou dílnu měl Josef Kubík v místě horního vchodu do dnešního Tesca Expres ve Finské ulici. Moje matka mi jednou v roce 1939 řekla o neslyšícím obuvníkovi, který má dílnu hned naproti našemu domu. Hned jsem tam šel, a tak jsme se seznámili. Naše přátelství nám vydrželo až do jeho smrti.

Zažili jsme mnohé, například v únoru 1945 nálet letadel Američanů na Prahu. Byl jsem právě u Josefa v dílně, tenkrát jsme ani nešli do sklepa. Josef jen zatemnil okenici, zapálil svíčku a začal vyprávět, zatímco venku padaly bomby. Od rodičů jsem to pak doma schytal, ale zážitek mi už zůstal navždy.

Ivana Hay Tetauerová

V minulém čísle UNIE jste mohli nahlédnout do světa umění „trochu jinak“. Ukázali jsme vám, jak neslyšící umělci tvořili a tvoří a jak skrze umění reflektují své sluchové postižení. To někteří z nich pojímají jako nedílnou součást svého bytí – včetně své komunity, kultury, jazyka. V tomto čísle se zaměříme na osobnosti našich neslyšících výtvarných umělců. Mnohé jejich výtvory vám mohou být povědomé, můžete je znát od vidění z různých publikací nebo projektů určených nejen neslyšícím.

Narodil se v Hodoníně slyšícím rodičům. Sluch ztratil po zánětu mozkových blan v kojeneckém věku. Když mu bylo pět let, odstěhovala se rodina do Ostravy. Ve druhé třídě přestoupil na školu pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí, ale protože mezi spolužáky nezapadl, vrátil se do školy mezi slyšící. Na rozvoji jeho výtvarného talentu se velkou měrou podíleli rodiče. Otec sice nebyl profesionálním výtvarníkem, ale velmi rád maloval a ze svých cest za prací posílal do různých časopisů své příběhy ilustrované kresbami. Učil Borise a jeho dva bratry Vladana a Vojena základům výtvarného řemesla.

Po absolvování střední grafické školy v Praze začal Boris pracovat jako kreslíř pro kreslený film – animátor. Do filmového studia poté přijali i jeho dva bratry, kteří byli také výtvarně nadaní. Po válce bylo založeno dnes světoznámé studio kresleného a trikového filmu Bratři v triku, kde vedoucí místo zastal loutkář Jiří Trnka a o logo se postaral ilustrátor Zdeněk Miler. Právě Miler namaloval tři klanící se chlapečky v pruhovaných tričkách – ono dodnes slavné logo. Tito umělci byli inspirováni bratry Masníkovými, kteří byli s tvůrci loga

Komiksy do časopisu Gong

zaměstnáni ve studiu. Logo akcentuje hru s jazykem, dvojsmyslné sdělení – každý z bratrů má na sobě triko, přičemž toto slovo v 6. pádě odkazuje k významu „filmový trik“. Boris Masník později pracoval v družstvu Architekti, malíři, sochaři (AMS), poté se osamostatnil a působil na volné noze jako člen Svazu výtvarných umělců. Později se propracoval do Experimentálního studia loutkového filmu Břetislava Pojara.