básník Jim Morrison

Zpěvák rockové skupiny The Doors, ale i básník. Jim Morrison proslul svými recitacemi během koncertů a svou výraznou osobností dokázal šokovat, pohoršovat, dojímat nebo házet elektrošoky přímo do publika (a dál). A jeho poezie? Něžné divy, volný verš, témata vizí ryzího života, nebezpečí, drogy, vášně a hudba, reflexe americké konzumní společnosti prchavého snu a zároveň okouzlení nocí v New Yorku. Sytá upřímná slova, která jsou nezředěná ve výbuchu konkrétních myšlenek, ve smyslnosti a komunikaci s démony a božskostí. (splývání těchto dvou?) Myslím, že jeho básně vzývají svobodu, vnitřní i vnější.

Morrison po ustálení své postavy jako hvězdy a sex-symbolu upadá do větších a větších krizí, protože chtěl být viděn a respektován ve větším rozměru – v jeho pojetí jako literát, což se mu nikdy úplně nepodařilo. Své psaní chápal jako interview se sebou samým – odpovídání na řetěz nevyslovených otázek. Autointerview je podle něj duševní cvičení, něco jako svědčení u soudu – snaha o popsání toho, co stalo a co kdo popravdě dělal. Cílem je konkrétní výraz a zbavení se vší vaty v textu. Nakolik je to přirozený proces psaní a nakolik kontrola (a nakolik nadsázka tohoto pojetí), je otázkou, ale z Morrisonova psaní lze cítit, že je pořád volné a divoké, ale také plné čitelných výrazných témat – sociálních, politických i niterných s nimi spojených.

Při čtení Morrisonových básní se místy (místy místy místy) nemůžu zbavit představyjehodvouidolů,atoAllanaGinsbergaaWilliamaBlaka(AG:civilnost,poezie psaná pro autorská čtení, kritika konzumu; WB: hluboké vize) – ale to pro mě nic neměnínavěcechvýšenastíněnýchavěcechsbásněmiprožitých,protožejetojedinečnost, ve které je spousta hudby! Texty The Doors jsou totiž nanejvýš básnické a, jak už jsem psala, recitované a nabité z živých koncertů – a to v nich přebývá.