Měj se, jak chceš

„Dobrý den.“ Je to ošemetná fráze. Skrývá se v ní totiž mnohem víc, než se na první pohled zdá. Tento pozdrav slyšíme a říkáme každý den, ale neuvědomujeme si vlastně, co jím sdělujeme. Stala se z ní instantní reakce na příchod jakékoliv dospělé osoby (nebo jinak hodné tohoto pozdravu, toho mít dobrý den). Nerozlišujeme jejím užíváním lidi kolem sebe, a tak v konečném důsledku s každým novým vyslovením o něco víc mechanizujeme svět. Je to příklad toho, že máme v sobě něco strojového, robotického. Měli bychom si dávat pozor, abychom nakonec vedle neustále dokonalejších a dokonalejších strojů nebyli my, lidé, jen stroje míň dokonalé. I my bychom se měli vyvíjet a aktualizovat. A „dobrý den“ je pozdrav, který přežívá už po několik verzí našeho systému, ale postupně ztrácí smysl. Dobrý den, brýden, brý nebo brej – něco na tento způsob slyšíte několikrát denně. Jsme vychováváni našimi rodiči, abychom tato slova vyslovovali vždy, když se s někým potkáme, protože je to slušnost (slušnost je v dnešní době něco jako předpokládaná funkce, kterou když někdo nemá, je třeba aktualizovat tohoto člověka na novější model – a to slušného člověka - neboli Člověka 2.0, jinak je nechtěný). Tento pozdrav ovšem přestává být lidsky slušný tehdy, když si uvědomíte, že daný stroj (Člověk 2.0) vyslovuje tento úkol z povinnosti, a ani mu v tom případě nestojíte za přemýšlení. Funguje to zhruba takto: 1) Člověk 2.0 opatřený operačním systémem „slušnost“ svým zrakem zachytí dospělou osobu. 2) Jeho operační systém začne pracovat a vyhodnocovat situaci. 3) Výsledkem je vyslovení fráze: „Dobrý den.“, která ovšem nerozlišuje dané osoby v jeho okolí, řadí je všechny do stejné kolonky - „dospělí lidé“. Zároveň je třeba poukázat na druhý zásadní problém této fráze. Možná ještě větší. V její podstatě silně zasahuje do svobody člověka, kterému tento pozdrav sdělujeme. Dobrý den – neboli jinak řečeno: „Přeji ti dobrý den.“ Náš systém (=mozek) vyhodnocuje, že tato osoba, která stojí přede mnou, je člověk (jako já), a z toho důvodu musí chtít mít dobrý den. Co když je ale tomu jinak? Co když se tedy zrovna chtějí mít špatně? Kolikrát se vám stalo něco podobného, že chcete být sami, pustíte si nějakou hudbu a jste uzavření sami v sobě. Obecně by se tento stav nenazval slovem „dobrý“. Ale náš již zmíněný pozdrav tuto lidskou emoci úplně potlačuje, protože počítá s existencí obecného dobra – existuje už obecně naprogramovaná emoce, o které automaticky soudíme, že ji každý člověk vyhledává. Všichni si představujeme to samé pod pojmem „dobrý“ - přejeme všem, ať se mají stejně jak ti druzí. Nevědomě se snažíme ovládat svět kolem sebe podobně jako televizor, kde ladíme určité kanály. Naše myšlenka je taková: „Všichni se chtějí mít dobře, ne?“

Tak je tedy vhodnější říct něco takového: „Měj takový den, jaký chceš.“ (nebo v jiných okamžicích: „Měj se, jak chceš.“). Je to přání pro svobodnou a přemýšlející bytost. Na druhou stranu „dobrý den“ působí způsobem, že si máme vybrat z našeho seznamu naprogramovaných nálad a zvolit tu číslo 1 –dobrou – protože jsme přece všichni lidé, všichni stejní a chceme mít náladu všichni stejnou. Je to nebezpečný zárodek vnímání všech jako jedné bytosti. Může vám to přijít jako směšný detail, ale tato mechanizace se rozrůstá: dobré ráno, dobrou noc, dobrou chuť nebo narozeninový fenomén: „Všechno nejlepší.“ Tato fráze má samozřejmě krásnou myšlenku a zní také hezky, ale přece jen je to trochu ignorace ze strany gratulanta, který přijede na oslavu a popřeje danému člověku stejně tak, jako by popřál další miliardě jiných. V konečném důsledku určité věci děláme jen proto, abychom je dělali (protože se to od nás očekává). Ale nové obzory se mohou objevit tehdy, když tuto hranici dělání posuneme. Každá situace má v sobě nějakou zvláštnost, kterou nepřinese žádná jiná. A znovu už to přijít nemusí. Proto bychom se nemuseli mít neustále dobře, když se můžeme mít naprosto skvěle špatně. Takže – mějte se, jak chcete.

Šimon Gogola