Truňk - listopad 2020 by Truňk

listopad 2020

Nejdelší docházka na GUH Salvador Dalí 17. listopad a studenti 10 KČ

listopad 2020

Editorial

listopad 2020 Možná vyhraju

Nedávno jsem vypil pivo, kde byl kód, který když zadám na stránku www. kozel.cz/soutez, můžu vyhrát AKU šroubovák. Tak uvidím, je tam napsané pošli a vyhraj, takže by to mělo vyjít. Proč to sem píšu? Myslel jsem si, že to bude napínavé, v dalším čísle dám vědět, zda jsem AKU šroubovák vyhrál, nebo ne. Šance tam nějaká bude, protože se jich rozdává 222. Já AKU šroubovák ale vlastně vůbec nepotřebuju, soutěžím jen proto, abych mohl vyhrát něco zdarma. Samotná výhra je pro mě cenná, protože nemusím platit tu cenu za něco, co bych si nikdy nekoupil. Doufám, že nesoutěží někdo, kdo AKU šroubovák fakt potřebuje a já mu takto snižuju šanci na úspěch. Když jsem se dostal přes Kozla s českou národní vlajkou, tak jsem po zadání kódu poprvé v životě pravdivě potvrdil, že mi bylo 18 let. Jsem teda zařazen v soutěži a snad budu do dalšího TRUŇKU vědět výsledek, když jsem to zadával už 17. listopadu. Šimon Gogola, šéfredaktor

Noviny studentů GUH

Obsah listopad 2020

6 8 12 14 17

Tento měsíc slaví

Ennio Morricone Šimon Gogola

Nejdelší docházka v historii GUH Šimon Gogola Anketa

Sametová revoluce Alžběta Blahová

Ji.hlava ve Staráku David Mišťúrik Echoes Šimon Gogola

22 24 28 30 Tvorba

Všemohoucnost myšlenky Anna Mráčková

Téma Skutečnost Adam El Chaar How should we judge a person’s worth? Karolína Kočendová

Noviny studentů GUH

tento měsíc slaví

Ennio Morricone

Hodný zlý a ošklivý, Tenkrát na západě, Pro hrst dolarů, Mise nebo Osm hrozných. Toto všechno je pár příkladů filmů, ve kterých Ennio Morricone hraje. Takže je to herec? No, svým způsobem ano. Ale také vlastně ne. Ten totiž hraje naprosto jiným způsobem. Ennio Morricone – bezesporu jeden z největších skladatelů filmové hudby, který kdy žil, a jejímž prostřednictvím stále žije. Proslavil se zejména díky své spolupráci na westernech s režisérem Sergiem Leonem, kterému složil hudbu ke všem jeho filmům. Ten si uvědomil jeho výjimečnost a dokonce nechal k několika scénám Morriconeho udělat první hudbu, a až potom na jejím základě natáčel obraz. Ano, obraz vznikal k hudbě. Uvědomoval si totiž jeho schopnost nejen podporovat sílu okamžiku, ale dokonce ji vytvářet. Různí hudebníci, které si Morricone najal na své skladby, říkali nezávisle na sobě, že když jim byly předány ony party, působili často zmateně a v podstatě jakoby pro jiný nástroj. Morricone totiž kombinoval velmi zvláštní a originální postupy. Využíval zvuky, které známe z běžného života – jeho hudba je nám tím pádem blízká a zdá se být autentická. Tvrdil totiž, že každý zvuk je hudba. Ze všech muzikantů, se kterými pracoval, dokázal dostat vždy to nejlepší. Bylo to asi díky jeho zatvrzelosti a částečné tvrdohlavosti. Morricone si nenechal nikdy do ničeho kecat. Dokladem je nám také to, že ho nikdy nikdo neslyšel promluvit anglicky. Viva Italia. Abych se vrátil k úvodní myšlence. Jak to myslím, že hraje naprosto jiným způsobem? Ennio Morricone je největším filmovým skladatelem všech dob proto, že posunul toto označení na úplně jinou úroveň. Když na konci filmu Dobrý, zlý a ošklivý (hudba: skladba The Trio) stojí tři kovbojové (Clint Eastwood, Eli Wallach a Lee Van Cleef ) v závěrečné přestřelce na hřbitově naproti sobě, vybrnkává vám v pozadí na struny napínavou melodii akustická kytara. Kamera zachycuje pohledy mezi 6

listopad 2020

těmito třemi postavami. Strach, nejistota i odhodlání. Enniova kytara klopýtavě mění akordy a v každém z nich se skrývá jedna z těchto nálad. Najednou vletí jako kulka (určitá předzvěst) do této klidné části trubka. Zní významně, ale zároveň pochmurně. Tři hlavní hrdinové se rozchází do trojúhelníku, ve kterém se všechno rozhodne. A teď přijde odlišnost a mistrovství Ennia Morriconeho. Všichni tři kovbojové už stojí a vyměňují si podezřívavé pohledy. Kamera zachycuje cukání rukou nebo neklidné pohledy zleva doprava. Ennio Morricone se přesouvá z pozadí, ale nikoliv do popředí – ještě ne. Přesouvá se do samotných herců. Oni jsou najednou ztělesněním Morriconeho hudby, on nehraje na hudební nástroj, nenapsal tedy noty, ale scénář, protože v tento okamžik hraje na samotné herce. Začíná znít dramatický klavír prokládaný ruchy, konkrétně výstřely ze zbraní, díky kterým víme naprosto přesně, na co každý z nich myslí. Je jedno jak se tváří – Morricone je odhaluje jen skrze svoji hudbu. Teď přijde okamžik, který je v podstatě úplně nesmyslný a zní na první pohled (poslech) jako chyba. Kamera zůstává stejná, záběry se nemění, ale hudba ano. Zní to trochu jako nepovedená improvizace. Morricone se rozhodne opět nasadit trubku, která bezcitně prořízne dosavadní situaci. On totiž nepopisuje záběry. Popisuje to, co nejde vidět. A to jsou emoce postav – jejich vnitřek. Stejná grimasa, stejný postoj, stejný pohled, ale jen díky hudbě víte, co se v nich odehrává. V tento okamžik je skladatelem, hercem i režisérem zároveň. Ve všech to začíná vřít. Už nechtějí oddalovat tento okamžik, ale je těžké se natáhnout po zbrani a risknout to. Morricone to reflektuje tím, že trubku nahradí celý smyčcový orchestr podpořený sborem a bubnama. Pořád ty stejné záběry, mění se jenom hudba, ale jakoby se měnilo všechno. S chladnokrevným výstřelem Clinta Eastwooda se stejně tak chladnokrevně utne krásná skladba. Dvě postavy, které zůstaly naživu teď vedou poklidný rozhovor. Proto se Morricone rozhodl pro úplně ticho. Nehraje žádná hudba, protože oni jsou uvnitř také úplně klidní. To ticho je pravdu silným kontrastem, takže vynikají běžné zvuky jako třeba cvakání ostruh. A díky těmto zvukům si to ticho uvědomujeme. Nejde přeslechnout. Sergio Leonemu pravděpodobně došlo, že tady nemusí vlastně dělat nic, aby to bylo skvělé, takže asi jenom řekl: „Tak jo, Ennio, já tam budu teda dávat furt to samé dokola a ty si s tím udělej, už co chceš, jo?“ Morricone se výrazněji ozve až na konci, kde zazní jedna z jeho nejznámějších melodií vůbec (tadadadadá dá dá dá; tadadadadá dá dá dá; tadadadadá dá da da dá; tadadadadá dá da dá…). Ennio Morricone, grazie. Šimon Gogola

Noviny studentů GUH

Nejdelší docházka v historii GUH Manuela Gogolová. Člověk, který nás bohužel nedávno opustil. Z kama ale nikdy neodejde, to je budova našeho gymnázia. Za svůj život se do stěn, podlah i stropů nesmazatelně zapsala, dalo by se říci, že je s tímto místem propojena. Vždyť zde strávila zhruba 55 let svého života, ať už se jedná o studijní časy, nebo zaměstnanecké. Je to nejdelší doba v historii školy ze všech lidí, kteří se těmito chodbami kdy procházeli. Díky ní se toto místo mnohdy vyčerpávajícího studia a práce stávalo i místem odpočinku a radosti. Těžko byste hledali někoho, kdo na ni nemá žádnou příjemnou vzpomínku, a ještě hůř někoho s nějakou tou nepříjemnou. Dokážu si představit, že pozitivní energii, kterou vás „Manula“ nabila, jste si celý den nesl s sebou a přenášel ji stejně tak na ostatní. Učitelé na žáky, žáci na kuchařky, kuchařky na školníky, školníci na uklízečky… Škola se vlivem podobných lidí stává místem silných vztahů, příběhů a zážitků. Učitelkou nikdy nebyla. Ale naučila nás toho víc než na maturitu. Zdeněk Botek

Již v roce 1996 při mém nástupu na naši školu jsem se dozvěděl, že nejdéle na této škole působí Manuela Gogolová. Absolvovala v našich budovách základní školu, střední školu i celý svůj zaměstnanecký život. Už to je významná skutečnost, která stojí za zaznamenání. Ve vzpomínaném roce 1996 jsem poprvé procházel celý školní areál a v domečku jsem našel dva významné výtvarníky Jiřího Salajku a Jendu Černého. Až v další místnosti jsem už první den mého pobytu ve škole objevil v zadní místnosti domečku milou, usměvavou a krásnou paní Gogolovou. Byl jsem rád, že jsem mohl po několika letech přestěhovat její sídlo do knihovny historické budovy a následně v roce 2002 do prostor ÚLUV. Tam pak deset let vedla úspěšně provoz knihovny. Pracovní činnost na GUH ukončila v roce 2012. Její jednání se vyznačovalo přátelstvím, skromností, pokorou. Všichni pracovníci školy i naši studenti vždy rádi navštěvovali knihovnu, neboť se jim tam vždy dostalo milého přijetí. Manulku jsme všichni milovali. Její odchod je velká ztráta pro naši školu. Čest její památce. 8

listopad 2020

Milan Štěpita

Manuela Gogolová – pro nás vždycky Manula – je pro mě provždy spojená s “domkem“, který podle mého názoru byl do doby, než ztratil svoje kouzlo (totiž dva své stálé obyvatele) tou nejikoničtější budovou školy. Právě díky osobě Manuly, u které jsme tam vždycky našli azyl. Stovky hodin u archaické kopírky a posléze u tu krátkých, tu dlouhých debat u cigarety a kávy. Cigareta ale byla vedlejší, co bylo hlavní, byla vždy vstřícná, nenápadně korektní a inteligentní společnost paní knihovnice. Nepamatuji se, že bych ji viděl zapšklou, nevrlou, neochotnou. Pravý opak byl pravdou. A tak nemohu než konstatovat, že k naší velké škodě někdy zapomínáme na nesmírně pozitivní moc těchhle ritualizovaných setkání s nám příjemnými lidmi. Škoda, že půjdu do pekla a v nebi se, Manulo, nepotkáme. Miroslava Poláková

Kroky života Před mnoha lety jsem nastoupila na Gymnázium do Uherského Hradiště, které jsem vůbec jakožto Broďanka neznala. Vedle ředitele školy mě přišla přivítat pohledná blondýnka, která se mnou prošla školu, aby mi ukázala, kam jsem se to vlastně dostala. Jmenovala se Manuela Gogolová. Dodnes si přesně pamatuji okamžik, kdy jsme spolu procházeli z nové budovy do staré, a já přemýšlela, zda jí již bylo dvacet, a měla jsem vnitřní hlas, že bych mohla tomuto děvčeti tykat. To jsem ovšem netušila, že je starší nežli já a má dvě děti, které záhy poznám coby kantorka. Manulka, jak jsme jí říkali, měla tehdy svoje sídlo v historické budově

zleva školník Ladislav Stránský, Manuela Gogolová, zástupce ředitele Josef Večeřa a školník Jan Kos

Noviny studentů GUH

školy mimo jiné i jako jazyková asistentka váženého profesora angličtiny Antonína Mazurka. Její pracovna byla na stejném místě, kam jsem se po pár letech přestěhovala z nové budovy já. Dívám se tedy na venkovní svět ze stejného okna, jako se mnoho let přede mnou dívala i ona. A tak je to doposud. Od našeho prvního setkání jsme obě ušly po chodbách gymnázia mnoho stovek kilometrů, které nikdy nikdo nespočítá, avšak ty první kroky byly pro mě nejdůležitější. Vedly k našemu duchovnímu sblížení, které trvá doposud. Neskončilo ani smrtí, neboť, kdo se jednou do srdce vepíše, nikdy z něj už nevymizí. Eva Berková

V našich srdcích zní: „Vlasy paní Manuely, její noblesa, bohémství a elegance byly a navždy zůstanou ozdobou tohoto gymnázia!“ Sylva Masaříková

Moje milá paní Manulo, není to tak dávno, co jsme spolu seděly v přátelském hovoru na zahrádce Vašeho domu. Vy u stolku s kávou a cigaretou, kterou Vám všichni vyčítali, ale k Vám tolik patřila. A jak Vám to s ní v tom černém tričku od Vašeho muže slušelo! Přivezla jsem Vám obrázek zamrzlého okénka s kyticí sušených květin. Ani nevím, jestli ve Vašem domku plném fotek vnoučat, která pro Vás byla vším, našel nakonec své místo. Ale jsem ráda, že jsem Vám ho mohla dát - kytičku na rozloučenou už Vám dát nemůžu. Budete mi chybět, paní Manulo. Michal Zerzáň

Zaklepal jsem na dveře, vstoupil a pozdravil. Velmi noblesní dáma mě s milým úsměvem a hlasem rockové hvězdy odpověděla a zeptala se, co bych potřeboval. Nespočítám, kolikrát jsem dveře od její kanceláře otevřel, ale věděl jsem, že za dveřmi potkám někoho výjimečného. Kolegyni, která se nikdy nemračila, nikdy nenadávala, za to se vždy usmívala a vždy se mnou prohodila vlídné slovo. Anna Sošková

Jestlipak víte, že současná tradice předvánočních setkání s kaprem vznikla na gymnáziu díky Manulce. Své narozeniny v prosinci začala slavit velmi netradičně. Žádné chlebíčky a víno, ale pěkné kousky kapra, které smažila tehdejší školnice 10

listopad 2020

paní Stehlíková, k tomu pár blízkých kolegů, kteří si v jazykovém kabinetě hned u hlavního vchodu do staré budovy potichoučku - protože to v sedmdesátých letech nebylo žádoucí - zazpívali koledy. Atmosféra byla pod vedením profesora Antonína Mazurka tichá, milá a příjemná tak jak Manula sama. Jiří Salajka

V roce 1990 jsem přišel na gymnázium, kabinet a učebna výtvarné výchovy byly v domku. Nejzápadnější stavení areálu. Tam sídlila paní Gogolová. Brzy to byla prostě Manula. Nevím, kolik jsme spolu vypili kávy a vykouřili cigaret, ale prožili jsme v domku tu nejpěknější dobu celé historie – devadesátky. Nelze popsat. Manula byla vzácný člověk. Čas s ní běžel jinak. A navíc, měla narozeniny ve stejný den jako moje maminka. To bylo znamení. Nezapomenu na ni. Jan Dušek

S Manulou jsme strávili řadu let na jednom patře, takže jsme byli v úzkém kontaktu. Měli jsme nespočet příležitostí si spolu povídat. Probírali jsme spolu všechno možné, děti (vlastní i školní), politiku, cestování, knihy, filmy, obyčejné věci. Ale patrně nejčastějším tématem našich rozhovorů byla příroda. Vybavuji si Manulu, jak mi nadšeně popisuje tu přílet vlaštovek k jejímu domu na Salaši, tu páreček „takových divných kačen“ na řece Moravě či krmení mláďat jiřiček v hnízdě na budově našeho gymnázia. Její nezaměnitelný hlas, plný citlivosti, skromnosti, s kapkami humoru a ironie, byl pro mě vždy, zvlášť v hektických dnech, příjemným pohlazením na duši. Bude mi chybět… Martina Bartošová

Velice ráda vzpomínám na její vyprávění, které vždy okořenila svým hereckým uměním a kterým dokázala všechny strhnout. Úžasná byla posezení „naší rodiny“, kde se skvěle doplňovali s panem školníkem Kosem. Jedno oko nezůstalo suché. Dodnes vidím, když jdu přes autobusové nádraží, Manulku stát na zastávce, jak čeká na autobus na Salaš. Vždycky jako první v řadě s knížkou v ruce. Když jsem procházela okolo, nikdy nezapomněla zamávat. Teď mávám já. Šimon Gogola

Noviny studentů GUH

anketa

Jak studenti GUH vidí a tráví výročí Sametové revoluce? Jak jsi trávila letošní 17. listopad?

B (4. ročník): Využila jsem příležitosti a podívala se na zpřístupněný záznam inscenace Zeď aneb jak jsem vyrůstal za železnou oponou, která se hrála v Divadle Drak. Hodně jsem o tomto představení slyšela už předtím a jsem ráda, že mi ho aspoň tato situace umožnila (i když pouze na YouTube) vidět a nahradila trochu akce z minulého roku. Večer jsem se poté zastavila s pár přáteli, svíčkami a rouškou u morového sloupu a věznice. Pobídlo tě to k něčemu novému?

B: Určitě ano. Už delší dobu se zajímám o pohybové divadlo a celkově vyjádření emocí a citů pomocí pohybu, takže jsem si dohledala další inscenace, které byly také vedeny pod taktovkou paní Dominiky Špalkové, která s herci takto pracuje. Jak pro tebe souvisí pohyb a výročí Sametové revoluce?

B: Pohyb může a je využíván též jako vyjádření různých názorů a postojů a ostatně tak to fungovalo i při Sametové revoluci. Například gesto s klíči je krásným pohybovým projevem, ne sice tak výrazným, jak jsme zvyklí z pohybového divadla, ale o jeho důležitosti nyní nikdo nemůže pochybovat. Jak jsi trávila letošní 17. listopad?

A (2. ročník): Měla jsem puštěný film Jan Palach, také jsme měli online hodinu s p. Tomalou o 17. listopadu. Jakou cítíš souvislost mezi Janem Palachem a Sametovou revolucí?

A: 17. listopadu se obětoval Jan Palach a myslím, že lidé v tomto činu právě 17.11. ucítili tu sílu jednoho člověka, co dokázal a tím vytvořili společnou naději, a proto vznikla demonstrace.

listopad 2020

Jak jsi trávil letošní 17. listopad?

F (4. ročník): Věděl jsem, že je 17. listopadu a co to znamená, ale kromě pár článků o revoluci, které jsem rozklikl a přečtení textu, který nám o ní napsal profesor Štěpita, jsem nic odlišného od běžného dne neprováděl. Cítil jsi ve vzduchu (nebo třeba v čaji) něco zvláštního, jiného, nového?

F: Ochladilo se (čaj jsem neměl). Bylo to dobré počasí pro 17.11.?

F: Jako každé jiné, řekl bych. Alžběta Blahová, Šimon Gogola

Noviny studentů GUH

Ji.hlava ve Staráku Možná si někteří z vás vzpomenete, jak jsem mluvil v nějakém editoriálu, článku nebo i pomocí plakátu, o festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě neboli Ji.hlava a snažil se vás nalákat. Letošní 24. ročník probíhal od 27. 10. do 8. 11. - online samozřejmě. Ale i tak to bylo skvělé. Teda bylo to takové, jaké jste si to vytvořili. Takže vlastně, jak kdy. Samozřejmě mi chyběla Jihlava jako prostor pro tento fesťák nebo obecně nějaký prostor, kde jsou večer živé koncerty a po městě jsou živé hospody s živým čepovaným pivem a živými lidmi a psy a podtácky. Každopádně i tak se to dalo. Tento rok byla Ji.hlava i delší a když odečtete čas, co byste normálně proseděli někde venku s lidma, čekáním ve frontách na film, na který se nedostanete a zdvojnásobíte čas, co festival je - vyjde vám realita, že uvidíte daleko víc filmů a navíc ušetříte za ubytování. Ji.hlava se řadí do tří sekcí - soutěžní, nesoutěžní a retrospektivy, které mají spoustu podsekcí. Já vám přiblížím ty, které jsem sledoval nejvíc já.

Fascinace a Fascinace: Exprmtl

Obě tydle podsekce spadají do sekce soutěžních filmů. Fascinací je obecně ještě víc, ale ostatní už jsou v jiných sekcích (zkuste se neztrácet, nadechněte se a přečtěte si to znovu). Fascinace je přehlídka spíše než dokumentárních, tak krátkých experimentálních filmů, a to z celého světa. Fascinace: Exprmtl je sekce současných českých experimentálních filmařů, kde minulý rok měla svůj film Alex Sihelská (bývalá studentka Umprum; ve své době též něco málo publikovala do Truňku). z obou těchto sekcí jsem stejně jako loni hltal film za filmem. Ve Fascinaci je nejpovedenější experiment SJ. Ramir z Nového Zélandu s filmem Jsme bez. V české Fascinaci vyhrál Zbyněk Baladrán s Katastrofou.

Mezi moři a Mezi moři: studenti

Opět stejný systém. Jeden název, dvě sekce. Mezi moři reprezentuje dokumenty ze střední a východní Evropy. Studentské mezi moři, jak si asi odvodíte je to samé, ale pouze dokumenty z řad studentů (povětšinou) filmových škol. Filmy v této sekci jsou většinou poetičtější než ostatní dokumenty. Sledované téma je většinou něco opravdu

listopad 2020

osobního - sledovat kamerou svůj vlastní život za celoplošné karantény, komunikovat se svým otcem, který trpí schizofrenií, do hloubky zkoumat vztahy partnerů pomocí jejich vlastního dialogu, zkoumání životů slepých, a tak dále.. Filmy v této sekci nebyly o politickoekonomickonábožensko celosvětových nebo celostátních problémech. Byly o daleko důležitějších věcech – o lidských interiérech. Dospěláckou část vyhráli Lotyšští kojoti od Ivarse Zviedrise (Lotyš) a studentskou vyhrál Zaur Kourazov za svůj minimalistický snímek Čas je.

Opus Bonum

Opus Bonum neboli OB [ou bí] neboli dobré dílo (DD). Asi nejhlavnější soutěžní sekce. Největší, a asi i nejvíc placená. Takto sekce funguje následovně – každý z porotců vybere podle něho nejlepší dokument daného roku a vznikne z toho sekce. Musím se přiznat, že z této sekce jsem nakonec viděl míň, než jsem původně plánoval. Takže jsem neviděl ani vítězný film, ani speciální uznání poroty (něco jako druhé místo). Viděl jsem však nejnovější film od Víta Klusáka. V síti jsem viděl taky, ale nejnovější je dokument: Jak Bůh hledal Karla. Klusák s Remundou posílají do silně katolického Polska (a víte co se tam děje...) Karla a filmový štáb, aby zachytili díky rozhovorům, pátrání a chození po památkách, jak to vůbec v Polsku je. Zjišťují, že za jiný názor jste tam vyšetřováni, popřípadě stíháni nebo vám zavřou divadlo. Zjistili, že sexuální obtěžování od nejvyšších je poměrně běžné. A že nenávistné, xenofobní, rasistické a antisemitické televize, ale hlavně jedno konkrétní rádio jsou v Polsku nejposlouchanější a na jeho srazy (jednou za rok) se sjíždí vždy celá polská vláda a desetitisíce lidí, kteří dělají několikadenní pochody. Do toho náš průvodce Karel je silně labilní člověk v rozvodovém řízení a sám vlastně hledá Boha. Nebo Bůh jeho?

Nesoutěžní sekce

V nesoutěžních sekcí jsem sledoval tyto: Fascinace: Zahrada, Fascinace: Polsko, FAMU uvádí, Opening Scenes Lab x Visions du Réel, My Street Films. Fascinace Zahrada a Polsko byly vlastně (jak asi i chápete) krátké experimentální filmy nejprve na téma zahrady či přírody a pak polské filmy. Nesoutěžními sekcemi to dělá už jen fakt, že jsou zde filmy z různých dob, většinou opravdu starší.

Noviny studentů GUH

FAMU uvádí je výběr nejlepších filmů studentů z FAMU za daný rok a Opening Scenes Lab (x Visions du Réel) jsou vlastně krátké studentské filmy z celého světa z tohoto roku. Další podmínkou je, že to jsou debuty. My Street Films je nesoutěžní sekce, do které se člověk dostane soutěží. Tuším zhruba v březnu je soutěž vyhlášena a vy tam posíláte námět na svůj dokument. Výherní náměty jsou potom za pomoci profíků dotáhlé do konce a ty nejlepší z nejlepších jsou promítané právě v této sekci na Ji.hlavě. Sám jsem přemýšlel, že nějaký námět vymyslím, ale nakonec jsem se na to vykašlal. Ale víte, kdo se na to nevykašlal a vyhrál vše, co se dalo a dostal se na Ji.hlavu? Šimon Gogola se svým dokumentem Pamět ve vězení. Dokumentem o naší věznici a jejím současném vnímáním z očí studentů a učitelů na UMPRUMce. „Takže třeba obchodní centrum by se využilo líp, než tady ta budova?“ „Asi jo.“

Průhledné krajiny/Retrospektivy

V poslední sekci jsem sledoval opět dvě (a poslední dvě) Fascinace, které se věnovaly jednotlivým filmovým experimentálním tvůrcům: Janu Jedličkovi a Lumírovi Hladíkovi. Pak jsem se chtěl dívat na sekci Black Cinema Matters, což je, jak z názvu vyplývá, sekce věnovaná americkým režisérům černé pleti. Ukazuje radikální změnu úhlu pohledu ve výpovědích černých Američanů, které již dlouho rozdělují nejen americkou veřejnost a současně jsou poznamenány velkou dávkou předsudků, ignorancí a nedostatkem empatie. Bohužel se mi to nepovedlo. Ji.hlava nabízí tolik moc filmů, že byste je nejradši viděli všechny, ale za normálních okolností to nemůžete stihnout. Za aktuální situace to zvládnout šlo, ale o to těžší bylo se motivovat dívat se a vybírat, plout mezi těma kvantama filmů. Jihlava nabídla, kromě filmů, i offprogram a spoustu přednášek nebo besed. Rozhodně se to snažili udělat, co nejlepší a pracovali s tím, co měli. A je to skvělé, že můžeme stále pozorovat takové úsilí a odhodlanost v něčem, co není tak moc uznávané jako Netflix. Závěrem asi jen tak, že jsem rád, že jsem se opět (pomocí kyberprostoru) mohl dostat do Jihlavy a těším se na příští ročníky, které už snad budou v normálním režimu. Na tyto nadcházející ročníky vás všechny srdečně zvu – myslím, že litovat nebudete. David Mišťúrik

listopad 2020

Echoes Cože? Skladba. Autor? Pink Floyd. Délka? 23:34. Složení? David Gilmour (kytara, zpěv), Roger Waters (basa, může mít vedlejší účinky – deprese, bolest hlavy), Richard Wright (klávesy, zpěv), Nick Mason (bicí). Příchutě? Echoes – z alba Meddle, Echoes: Live in Pompeii, Echoes: Live in Gdaňsk, Echoes: acoustic version. Žánr? Echoes. Jak může být skladba sama o sobě žánrem? Dle mého názoru nic jako žánry neexistuje a tento počin je toho důkazem. Hned po prvním poslechu mně bylo jasné, že tato věc nejde nikam zařadit. Je nezařaditelná – ostatně jako všechny ostatní skladby, protože každá sama o sobě vytváří nový žánr a zároveň se z těch ostatních vylučuje. Jestli chcete u tohoto čtení Echoes rovnou poslouchat, tak píšu o Echoes z alba Meddle (originál). Každá verze je svým způsobem jiná, protože tato skladba je tak nestabilní, že se při každé menší úpravě mění její výsledný efekt. Co znamená, že je skladba nestabilní? Celá je rozvlněná a rozpohybovaná, stále se proměňuje. Téměř každá čtvrtá minuta by se dala přirovnat k jinému žánru. Rozdělil bych ji na určité části. Střídají se klidné a divočejší, je to jako rozbouřené moře a poklidná hladina nebo jako příliv a odliv. To proto, že první část této skladby je sice také o jednotě ve společnosti, ale především o stvoření světa. Asi před 3,2 miliardy lety bylo všude jen moře. Proto se celá skladba vlní. [0:00] Tato myšlenka je přetavena na hudební stránku hned od úvodu, kdy klávesista Richard Wright vede po svém intru, kdy klavírem jakoby imituje padající kapky, které se stejně ztrácí v oceánu, instrumentální rozhovor s kytaristou Davidem Gilmourem, hladina je ještě klidná. Následně navazují neuvěřitelně přesně sladěným dvojhlasem. Je to určitá symbolika oné jednoty ve společnosti. V pozadí stále zní Wrightovy klávesy, které se opravdu šíří jako ozvěna bez známého původu napříč celou písní. Minulost totiž ovlivňuje přítomnost – zanechává ve všech věcech své ozvěny (název Echoes). Příliv.

Noviny studentů GUH

[2:57] – časy sedí přesně k textu, rozebírám část, která zrovna hraje Overhead the albatross Hangs motionless upon the air And deep beneath the rolling waves In labyrinths of coral caves The echo of a distant time Comes willowing across the sand And everything is green and submarine And no one showed us to the land And no one knows the where‘s or why‘s But something stirs and something tries And starts to climb towards the light [3:43] Síla Echoes je v proměnách. Následuje přechod Davida Gilmoura, který je jakoby rozvlněný, působí trochu jako ponoření a vynoření. Dokonce je tam jedna nota úplně mimo, jenže chyba ve správný okamžik není chybou, a tak jen podpoří celkový dojem. Hladina už není tak klidná, začíná se vlnit. [4:11] Strangers passing in the street By chance, two separate glances meet And I am you and what I see is me And do I take you by the hand And lead you through the land And help me understand the best I can? And no one calls us to move on And no one forces down our eyes No one speaks and no one tries No one flies around the sun

listopad 2020

[5:23] Po zopakovaném přechodu je tady kytarové sólo. Začíná jako dialog dvou kytar. [5:45] Ta jedna si ovšem bere slovo a přechází do strhujícího monologu – zní zoufale, až vyčerpaně – jakoby křičela do prázdna, dokonce se zdá, že ji místy přehlušuje podklad, skoro se topí, protože oceán bouří, ale dere se nahoru. Gilmour zahraje pár tónů opět mimo, tím dokresluje celkový obrázek zoufalosti. Proč by měla být ale situace zoufalá? Jak jsem řekl, že jde o dialog dvou kytar, v textu jde pravděpodobně o dva lidi, kteří nejsou schopni vést rozhovor. Zpívá se o zahleděnosti lidí do sebe samotných, kteří nemají důvod zajímat se o druhé, ačkoliv jsme všichni stejní a prožíváme stejná trápení (někdy dokonce chceme, aby si prožili to trápení, co my) – I am you and what I see is me. Nad touto odloučeností ve společnosti kvílejí Gilmourovy struny, které naprosto přeřvaly druhou kytaru (symbolika – není schopna ji tolerovat). [7:00] Po takto rozbouřené a pohyblivé části najednou nastoupí Roger Waters se svou basou a nelítostně surovým funkovým riffem, který je prokládán až psychedelickou kytarou, a toto všechno protínají neočekávaně ostré klávesy Richarda Wrighta, které byly do té doby spíše melancholické a držely se v ústraní. Můžeme to brát klidně i jako nástup lidské společnosti, která svým působením ničí do té doby neposkvrněnou a čistou zemi. Bicí Nicka Masona, jenž zněly do té doby velmi jemně, jsou najednou drsné a suverénní. Zní to téměř, že každý chce přehlušit toho druhého a ukázat se. Ale když se zaposloucháte, tak zjistíte, že všechny nástroje se dokonale tolerují a společně utváří dobře šlapající stroj. Je to velmi silný kontrast mezi rozbitým sólem a takto rytmicky přesným funkem. Jsme schopni v dnešní společnosti tolerovat jeden druhého? Bohužel se najdou lidi, kteří tento stroj rozbijí jen na úkor svého úspěchu, a to sólo si zahrají, i když nemají. [10:33] Teď nastane něco nevídaného. Spojí se pro mě dva do té doby nepropojitelné žánry: funk přejde plynule do minimalistických zvukových ploch, kdy klávesy Richarda Wrighta imitují vítr a kytara Davida Gilmoura jakoby ptáky (zřejmě racky). Je tady odliv. Všechny zvuky jsou vytvořené pomocí hudebních nástrojů, které v tomto případě přesahují svůj vlastní rozměr. Nezní totiž jako hudební nástroje, nejsou už samy sebou. Je to krásná paralela k onomu tématu celé skladby, totiž stvoření světa. Hudební nástroje se také vyvíjí a v této části přichází další stádium jejich evoluce. Tato část se nedá zařadit snad do žádného žánru, protože s hudbou nemá téměř nic společného. Jsou to jen divoké a nespoutané zvuky, které jsou tak hlasité, že vás přinutí skladbu ztlumit.

Noviny studentů GUH

[14:30] I takto nespoutaná věc jako vítr se začne ale postupem času měnit. Zní čím dál tím víc mechanicky, až přejde plynule do kláves Richarda Wrighta. Přírodní zvuky se postupně přetváří zpět na hudební nástroje. Ptáci utichají a nahrazuje je ťukání kláves – to stejné, které tuto skladbu otevíralo. Všechno se opakuje, nastává opět příliv a začíná se něco dít. [15:10] Tentokrát je to ale mechaničtější, v pozadí zní od začátku basa Rogera Waterse, která nás před něčím jakoby varovala – možná zvěstuje, že přicházíme my, lidé. Následuje mistrovství Nicka Masona. Ozve se najednou ostré ťukání na jeho činely, které postupně zesiluje a zesiluje. Zní až děsivě strojově a přesně tak všechny zvuky splynou dohromady. Takže ze změti zvuků přírody (vzduch, ptáci) se přesouváme ke zvukům lidské mechanizace. Je to příliv lidské přítomnosti. [15:55] David Gilmour začne imitovat bicí Nicka Masona a stejně tak strojovým ťukáním na struny umocňuje tento moment. Zatímco zní: tatatatatatatatatatatatatatatatatatatatata z Gilmourové kytary, Nick Mason začíná dělat z bicích, které jsou většinou doprovodným instrumentem, nástroj vůdčí. Udělá něco, co není zvykem. [16:45] Hrají zde dvoje bicí. Jedny jedou s Davidem Gilmourem a ty druhé začínájí rozehrávat sérii přechodů. Oživují celou situaci a s Gilmourovou sólovou kytarou si jakoby mění role. Kytara doprovází bicí. Je to situace, kdy všechny nástroje kromě bicích jedou strojově to samé – Mason hraje na všechny nástroje zároveň, protože jen pomocí svých přechodů mění náladu Gilmourova monotónního ťukání. Richard Wright najednou změní melodii a přebírá otěže. Krásně harmonické klávesy, které v podstatě pějí, jsou rozbíjeny údery do Masonových činelů, který skladbu graduje a s přechody nepřestává. Je to určitý střet dvou různých světů (přirozená příroda Wrighta X mechanická surovost Masona). Ve vzduchu jde cítit napětí, které neutichá, a bicí se dále přetahují s klávesami o vůdčí roli. Tento argument se stále více vyostřuje a je čím dál tím víc dramatický. Wright se vznáší nad zemí a Mason ho tvrdě uzemňuje. [18:12] V tento okamžik z čista jasna udeří jako blesk naprosto nekompromisní kytara Davida Gilmoura, která si přišla vzít slovo a vůdčí roli. I vlivem hodně ostré rytmické kytary tato část připomíná rozbouřený oceán. [18:41] Gilmour se své vůdčí role nevzdává a přechází do rytmického brnkání, pod kterým stále zní údery rytmické kytary. Nick Mason v této části na bicí napodobuje trsátko. Když Gilmour zrychlí, Mason také, a naopak. Tato sladěnost hudebních nástrojů vede opět k perfektnímu dvojhlasu Gilmoura a Wrighta, kteří vstupují do konverzace jako světlo do temnoty. Z vývoje našeho světa jsme se dostali až k vývoji lidského života – konkrétně jen jednoho jedince, který už dospívá. Každý máme v sobě jiný svět, který prochází evolucí a různými obdobími. Vyvíjí se jinak rychle a jiným způsobem. Příliv. 20

listopad 2020

[19:11] Cloudless everyday you fall upon my waking eyes Inviting and inciting me to rise And through the window in the wall Come streaming in on sunlight wings A million bright ambassadors of morning And no one sings me lullabies And no one makes me close my eyes So I throw the windows wide And call to you across the sky Když Gilmour s Wrightem vykřiknou slovo sky, všechny ostatní nástroje zazní společně jako gong, který vede k opakování pořád toho stejného riffu dokola. Zní naléhavě, možná také ztraceně, proto se opakuje, je to volání o pomoc. Navazuje na tuto frázi: And call to you across the sky. Jsme osamocení a potřebujeme s někým mluvit, s někým být. Tato část je tak naléhání, aby si nás někdo všiml. Zní až afektovaně. [21:16] A nakonec se dočkáme. Gilmourova kytara naváže rozhovor s klávesami Richarda Wrighta, stejně jako na začátku. Po Wrightové smrti už tuto skladbu nikdy Gilmour nehrál, protože s nikým jiným by nenašel podobné porozumění (podle jeho slov). [22:10] Co ukončuje tento dialog? Začíná se šířit zvuk, který je ozvěnou celé této skladby. Je hlasitější a hlasitější – pohlcuje instrumentální dialog, až nakonec pohltí vše. Je to něco naprosto neurčitého: jsou to hlasy, klávesy, vítr nebo něco jiného? Nevíme, co se bude dít po nás. Tento zvuk má v sobě všechno tajemno budoucnosti, protože zní jako člověk, příroda i stroj dohromady. Třeba po nás zůstanou nějaké ozvěny… Šimon Gogola

Noviny studentů GUH

Všemohoucnost myšlenky Salvador Dalí Salvador Felip Jacint Dalí se narodil 11. května 1904, a během svého života se stává něčím jako bohem surrealistické výtvarné tvorby. “V šesti letech jsem se chtěl stát kuchařem, v sedmi Napoleonem. Pak jsem se stal Dalím - jaká to gradace!”

Charakteristika tvorby

Dalího styl si od začátku jeho tvoření prošel, zejména v začátcích několika proměnami. Na počátku je Dalí chycen v impresionismu a pointilismu, to můžeme vidět např. V obrazech Autoportrét s šíjí Raffaela, Portrét mého otce-Impresionismus, nebo v obraze Akt v krajině-Pointilismus. Okolo roku 1925 se motá ještě okolo kubismu a jeho pozornost přitahuje tvorba Picasa (Venuše a amorci) potom ho zavedou myšlenky k osudnému surrealismu, kde svým stylem setrvá. Roku 1929 to dokládají obrazy Truchlivá hra, Portrét Paula Eluarda nebo Velký masturbant (k jehož významu se vrátím později). autoportét s šíjí Raffaela

Symbolické prvky

Dalí byl bezesporu surrealistickým především malířem, ale i v jeho již plně surrealistické tvorbě se dají nalézt díla které by bylo možné zařadit do symbolistického umění. Na skrz jeho tvorbou se objevuje například berle (spánek- podpírají hlavu, bez nich by spadla do neznámé hmoty), mravenci (symboly smrti a rozkladu) slavné rozteklé hodiny, lastura, nebo kobylka. A právě díky kobylce se vracím k obrazu s názvem Velký masturbátor. Kobylky, jejich podlouhlá těla a neohrabané skoky byly pro Dalího fobií už od jeho dětství, byla pro něj děsem, častým přeludem i noční můrou. Jedna z největších kobylek je právě na tomto obraze.

listopad 2020

,,Měkké hodinky nejsou ničím jiným než paranoicky kritickým, něžným, extravagantním a časem a prostorem opuštěným camembertem.“ Tento Dalího citát se váže překvapivě k obrazu tekoucích hodin, jehož múzou není, jak se na první pohled může zdát, žádná hluboká myšlenka. Výjev Dalího totiž napadl při sledování rozteklého camembertu.

Surrealismus jsem já

Salvador Dalí bezesporu tvořil vysoké umění, v případě jeho specifičnosti šlo mimo jiné o to, že sám Dalí byl uměním. Počínaje jeho ikonickým knírem, a konče vědomím vlastní geniality, Dalí vytvořil své nejpropracovanější umělecké dílo. Nepotřeboval surrealistickou skupinu, drogy (kterým na rozdíl od jeho současníků neholdoval) stačilo mu jen a pouze být Salvadorem Dalím. „Neberu Drogy, To já jsem droga.” Dalí čerpá inspiraci výhradně z vlastní existence své vlastní geniality si byl velmi dobře vědom, a neměl sebemenší problémy o ní uvědomit i společnost tak, že po jeho smrti nikdo nevěří, že neznal lék na smrt. (čímž jeho mediální nesmrtelnost v podstatě je.) “Každé ráno se probouzím se skvělým pocitem, pocitem že jsem Salvadorem Dalím.” Anna Mráčková

Noviny studentů GUH

Téma Skutečnost /název/ Sami spolu /perex/ Přes veškerá pozitiva má společenský život i svá negativa. Dochází při něm ke kunderovské hypertrofii ducha. Čím je člověk skutečnější ve společnosti, tím víc tápe doma. Je vyžilý. /článek/ Samotě se stejně nevyhneme, ať máme společnosti, kolik chceme. Proto bychom se jí neměli bát a vyhýbat a raději se v ní zabydlet. Kultivovat v ní svou individualitu, kterou později můžeme obohatit společnost. Když byl Miloš Zeman ještě důchodcem z Vysočiny, býval vídán, jak objímá stromy. Dnes je prezidentem. Máme kolektivní ego, které nese znaky růžných preferencí, politických nebo kulturních. Je provizorní, vnucené a vycucané z prstu. Máme i svobodnější ego, které komunikuje se zvířaty, stromy a bohy. Dánský filozof Søren Kierkegaard zdůrazňoval, že Boha jde poznat jen o samotě, ne třeba o nedělní mši, která je hlavně společenským rituálem. Poslal k šípku svou lásku Reginu, kterou jinak nikdy nepustil ze zřetele. Věděl, že s ní by nikdy nemohl být s Bohem. Jeho smysly by otupil dar cizí svobody. Žil nenaplněný život plný výčitek svědomí, ale i opojných vizí. Trpěl trudnomyslností-depresí. Na jeho příkladu jde vidět, ža nemoc může být i mocí. „Když trpím, miluji,“ napsal o své víře. Necítil zášť k otci, který z něj vychoval podivína tím, že ho nepouštěl ven. Naopak cenil, že bez něj by se nikdy nestal tím, čím je. Nedosáhl by poznání. Mít děti znamená provinit se. Být dítětem znamená odpouštět. Známé sartrovské přijetí zodpovědnosti za vlastní existenci je právě tímto odpuštěním.

/mezititulek/ Opravdová velkorysost Jako bychom to museli být vždycky my, kdo udělá první krok. Možná je to tím, že když nám někdo chce dát jako první, pojímáme k němu preventivní podezření. Nevybrali jsme si ho. Byli jsme napadeni ze zálohy. Ale obáváme se i své

listopad 2020

vlastní velkorysosti. Možná se bojíme, že za svůj dar nebudeme patřičně odměněni. Bojíme se, že tu odměnu budeme vyžadovat. Bojíme se sebereflexe. Nebojíme se budoucnosti, ale své nevyzpytatelné reakce na ni. Raději jsme skromní a neukusujeme si příliš velké sousto. Nevypadáme pak dobře, když se ho snažíme dostat do žaludku. Opravdová velkorysost je ta, za kterou nechceme nic nazpět. Že jsme opravdu velkorysí poznáme tak, že nám nepřeletí ani stín nelibosti po naší altruistické duši, když obdarovaný nepoděkuje. Častěji se ale cítíme ochuzeni, když se nedostaví ani symbolická protislužba. To je neupřímná velkorysost. Do neupřímné velkorysosti se řadí i to, když jsme velkorysí kvůli karmě. Uděláme někomu službu a nečekáme protislužbu od něj, ale od někoho jiného. Rozačarovaní jsme pak o to víc, že není, na koho se zlobit. Ani ten nejpřísněji účetnický přístup k věci nebývá prostý srdce. Srdce se projeví, když ho člověk nechá, když poleví v očekávání. Když ho potlačí, stejně bublá v podloží. Odměnou, které dává srdce, je serotonin, který se po dobrém skutku vyloučí v mozku nebo nadledvinách. Serotonin je endogenní opiát, signál dobře fungujících mezilidských vztahů, jehož produkci při stagnaci povzbuzují antidepresiva. Karmická ekonomika funguje třeba v Austrálii. Lidi se tam k sobě chovají nezištně, aniž by to považovali za zbytečnou položku. Na druhou stranu své žadatele o azyl izolují na opuštěném ostrově. A hodně berou antidepresiva.

/mezititulek/ Darování-zničení Francouzský filozof Jean-Paul Sartre uvádí dar jako jeden ze způsobů, jak si něco přivlastnit. Věc si přivlastníme tak, že ji darujeme. Život je jeden velký paradox. Za jiný lišácký způsob přivlastnění označuje zničení té věci. Darování i zničení věci jsou nevědomou snahou o její přivlastnění. Často se zdráháme něco darovat, i když k tomu máme nutkání. Nakonec si to radši necháme pro sebe. Když totiž někoho podarujeme, tak ho zničíme. A když někoho zničíme, nadobro se k němu připoutáme. To je paradox vraždy. Darování-zničení je možná základem mezilidských vztahů, romantických zvlášť. Darem

Noviny studentů GUH

své přízně jeden ničí svobodu druhého. Recipient to vnímá jako své osvobození se od svobody. Zničením svobody druhého ztrácíme svobodu svou. Získáváme vztah. Generace singles si svobodu ponechává, aby se místo jiného člověka pokusila zmocnit celého světa.

/mezititulek/ Možnost nezištnosti Nezištný může být jen takový dar, který nebereme jako dar. Nezištné dávání je dávání, u kterého nemůže být o daru řeč. Pojem daru automaticky implikuje zmocnění se a zničení. Darem jsme paralyzováni, pozastaveni. Dáváme svou svobodu do zastavárny. Dar nás vysvobozuje ze samoty-svobody, ale v nové realitě, kterou vytváří, nás zotročuje. Když něco dáváme, automaticky tím bereme. Příjemce daru se jeho přijetím zaručuje za dobrý pocit dárce. Ten nepramení ze samotného aktu dávání, ale až z přijetí daru adresátem. Dar nemůže být nezištný. O nezištném daru nemůže být řeč. Na svém daru se činí závislým i dárce. Dar je osou, kolem kterého dárce a příjemce společně rotují. Síla, která tuto symbiózu uvedla v pohyb, je nezávislé, nevědomé rozhodnutí každé ze zúčastněných stran. Zvrátit běh dějin pak není žádná sranda. Přijetím daru se možná vymaňujeme ze zaběhnutých her, ale jen za cenu toho, že rozbíháme hru další. Není to vyvobození, ale obnova. Můžeme jen doufat, že k lepšímu, nebo že aspoň nevstupujeme do stejné řeky. Co nám ostatně zbývá? Zatímco hmotná ekonomika je založena na modelu „má dáti-dal“, duševní ekonomika má krédo „dávej-ber“. Pak je tu ještě ekonomika duchovní.

/mezititulek/ Boží dary Dávát nezištně, pokud zůstaneme u té paradoxní definice, může jen Bůh. Sartre ho nazývá absolutním druhým. Boží dar není darem, protože nás nevysvobozuje, spíš spoutává. Aspoň na první pohled. My lidé se vyznačujeme tím, že se omezujeme na první pohled. Výhoda toho, že nás boží dar nevysvobozuje, je, že nás nečiní závislými. Na tom, co jednou stejně vyschne, na rozumově zdůvodněném růstu. Ponouká nás ke skoku do víry, jak tomu říká Kierkegaard. K autenticitě, hlásá Sartre. Ta je tím jediným pravým požitkem. Je neprodejná a neexistuje k ní návod. Je to střed, do kterého když se strefíme, pochopíme. A když ne, můžeme se jít klouzat. 26

listopad 2020

Tomuto středu musíme, nebo bychom měli vycházet naproti. Přijímat boží dary. Už proto, že se nedají odmítnout. Jsou jako hlas, který mluví z nás, jako by byl námi. U lidských darů bychom měli být pozornější. Vyvarovat se lidí, kteří nás příliš důvěrně-bohorovně obdarovávají-vysvobozují. Měli bychom náležet jen Bohu. Náležet Bohu není to samé, co sami sobě, ale je pravda, že při náležení Bohu bychom měli být být sami se sebou.

/mezititulek/ Doborovolné sdílení Jsou-li fotky konzervami času, jak říká pan Kopfrkingl, názory jsou konzervami myšlení. Máme kolem sebe dva druhy fotek-názorů. Jedny jsou vykonstruované-vyiintrikované-vychtěné-vyfotošopované, aby švindlem oslnily recipienta. Druhé jsou spontánně a bezelstně vytvářené vědomím. Nechtějí se zavděčit, vyplývají ze situace jako prosté lidské postřehy. Mají potenciál spojovat lidi. Opravdu, ne jen ekonomicky. Funguje to ale jen, když se sdílí dobrovolně. Aby se mohly dobrovolně sdílet, musejí být dobrovolně vytvořené. Aby mohl člověk dobrovolně sdílet, musí být svobodný, dobrovolný v sobě, sám k sobě. Nebýt tím, ale při tom. Názor je tělo, myšlení je duše a duch-Bůh je vše. O myšlení můžeme uvažovat taky jako o filmu. S druhými nás spojuje víc než názor. Vlastně jen vytváří silnější iluzi spojení, protože myšlení je niterné-časové. Můžeme ho zaznamenat, ale ne vyvolat zpět. To je kámen úrazu psaní-čtení. Myšlení nás zaneprázdňuje-vtahuje-odcizuje sobě samým i druhým jako falešná řeka. Člověk neví, co hledá, ale ví, jak to najít. Názor je neškodná soška, kterou se můžeme pokochat nebo ji ignorovat. Myšlení je bytelný chrám, který může člověka uvěznit. Myšlení podobně jako film vyvolává v lidech zájem. To je možná to nejcitlivější místo. Je tím, čím není atd.

/mezititulek/ Doborovolné sdílení Když něco říkáš, tak se toho zříkáš. Rčení „káže vodu a pije víno“ je obsaženo v samém kóru pojmu kázat. Nebo „kdo umí, umí, kdo neumí, učí“. Většinou popisuju zrcadlový odraz toho, co mi chybí. Dokážu to popsat právě proto, že je mi to odepřeno. Že si to odpírám. Chybění vybičuje mou fantazii. Jevím se v tom mistrem, ale pronikl jsem do toho jen díky tomu, že jsem od toho oddělený. Když k tomu vzhlížím, tak tím chci být, když na to plivu, tak tím nechci být. Adam El Chaar

Noviny studentů GUH

How should we judge a person’s worth? In a world where we yearn for equality, it is crucial to understand what aspects determine one‘s worth and how we should take them into account. However, there is a problem; there is no universal formula, and it is impossible to create an accurate one which would apply across all cultures and periods. Humans have a natural need for order. We can measure the distance of planets we will never visit, how long someone has to live, and yet we cannot fully grasp the understanding of judging one‘s worth. In this materialistic age, it is easy to assume one‘s net worth equals their value as a person but is this hypothesis valid? While money provides power and influence, it is its usage by which we tend to determine whose worth as a person is higher. A millionaire who invests in scientific research which contributes to the society is more likely to succeed in the „personal worth ladder“ than someone with the same amount of money who spends it solely for own profit. Despite the capital, as a result of this selfish behaviour, this person could be as worthy as a homeless man. Therefore, net worth might play a role but is meaningless when the person lacks a character. This gives rise to the general assumption that we should judge one‘s worth based on their personality, which is defined by behaviour. This assumption resembles a simple answer to this tremendous question, yet despite appearing adequate on the surface, a profound examination reveals how complex this approach is. One of the examples is China, where the government has been attempting to create a tool which could measure one‘s worth based on the individual‘s behaviour. This led to bringing the Chinese Social Credit System (CSCS) to life. The simplified premise of the CSCS is to give each citizen one thousand starting credits which they can then lose or gain more of them depending on their behaviour. A good character engenders certain privileges such as shorter wait time in hospitals, easier access to cash loans or faster promotion at work. On the other hand, the consequences of egregious behaviour include no access to private schools, inability to travel or public shaming. One of the main problems and dangers of this method is how it is those in charge who define „good behaviour“ and thus determine a virtuous character.

listopad 2020

The CSCS does not judge a person‘s worth purely by the quality of their character, but also by their political position. Online criticism of the Chinese government being recognized as erroneous behaviour manifests this issue perfectly. This implies is that objectors‘ worth as a person is significantly low, but from history, we know this is not true. We value figures like Nelson Mandela, Gandhi or Milada Horáková precisely because of their will to fight the system. This fact demonstrates how individual worth depends on persistently changing socio-cultural factors. Judging a person‘s worth based on their wealth has been the standard of postwar capitalistic economies. However, we live in dynamic times where socio-cultural values are rapidly evolving. Perhaps dystopian and despite its inaccuracy, the Chinese Social Credit System‘s method of assessing citizens can represent a vision of a digitally enabled future where we further explore the grey area of determining one‘s social status based on performance and contribution to the common welfare. It might sound like a more efficient and effective future in social relations. Whether it is a desirable future remains the potential object of the next research projects. Karolína Kočendová

Noviny studentĹŻ GUH

listopad 2020

Konec

Sedím na molu a sleduju dvě Rusky, jak se vzájemně fotí. Ta jedna je v kanárkově žlutých plavkách a má úplně vodorovné faldíky na zadku. Přesně opisují obzor. Má taky úžasné kozy, které zvýrazňuje výstřih. Docela klišovitý popis, ale hodí se. Její kámoška má na plavkách nápis HOT MESS. Sleduju je zavěšený do provazů zábradlí. Nevadí jim to. HOT MESS po mě kouká. Není zlá. Šli jsme si sednout do tyrkysové lounge. Měl jsem pocit zhodnocení pobytu. Vůbec jsem nevěděl, co si s nima povídat. Chtěl jsem se na ně jen dívat. Nejspokojenější jsem byl, když něco hledaly v mobilu. Jedna se tulila k druhé. Nedalo se říct, která je hezčí. Hecovaly mě, ať něco říkám. Já na to, že se chci jenom dívat. Bylo mi, jako by moje vnitřní dítě šlo na procházku. Nepijou a nekouří. Každá má vlastní auto, kterým jezdí po Moskvě. S automatickou převodovkou. Prý je to dobrá věc pro ženy. Pořád jsem přemýšlel, jak se jich dotknout. Lichotil jsem jim a nabízel, ať jdou do mého pokoje, jen tak se podívat. „Jak Ježíš říká, aby člověk dělal druhým to, co chce, aby dělali oni jemu, tak člověk nikdy neví, co je dobré. Někdy si myslí, že je dobré to, co je špatné,“ poznamenal jsem. „Někdy není možné zachovat se správně,“ sdělila Darina přes Google překladač. Po večerech cítím totální bliss. Teď jsem si představil, jak přede mnou sedí Darina kočkovitě přitulená k Elizavetě. Zašátrám po Elizavetině ruce s nehtama rudýma a velkýma jak fazole a hned pak po Darinině. Propojuju je a tím je přitahuju. Sleduju světla člunu, jak tančí po hladině. Teprve teď cítím, kde jsem. Přes clonu vnitřních dramat obyčejně nevnímáme přítomnost. Takovou, jaká je. Otevřená. Píšu nahý v okně. Turecká ulice. Můj odraz. Vidím v něm obě dvě. Ty vole, já jsem tak v klidu. Sleduju svůj stín na stěně. Prdnu si. Ten pokoj je fakt dokonalý. Polétavost mysli. Najde řešení. Světlo na vodě vždycky tvoří přímku k tobě, ať se na něj díváš odkudkoli. Nejsem si jistý, co to znamená. Mariya Na programu byla volba mistra, parafráze miss. Sranda, ale moderátor moc řval, tak jsem se šel projít na market. Když jsem se vrátil, na pódiu tančila Mariya se sestrou. Přišly pak za mnou ještě s kyjevským stand-uperem. Řešily, že vypadá

Noviny studentů GUH

na dvacet tři, ale má osmnáct. Sestra Mariyi se mě zeptala, kolik mi je. Řekl jsem, že třicet pět. Mariya byla naštvaná. „Třicet pět? Třicet pět?“ vykřikovala a dotčeně se usmívala a já jsem se usmíval omluvně. Předtím jsem jí řekl, že mám třicet. Byla čím dál červenější. Červená je rusky krásná. Řekl jsem, že je to poprvé, co jsem si ubral věku, že si jinak zakládám na tom, abych říkal pravdu. Stand-uper jí to přeložil. Pak jí něco vykládal a Mariya se na mě po očku dotčeně, s úsměvem dívala. Objali jsme se na rozloučenou. Pak jsem ještě šel s nima kolem bazénu. Pak jsem šel už jen s ní ke mně do pokoje. Líbil se jí. Pak jsme si ještě sedli do lobby v druhém patře. Drželi jsme se za ruce. Důrazně mi kladla na srdce, abych si našel ženu a měl s ní dítě, když mám těch třicet pět. Ona že je bude mít co nejdřív. Na rozloučenou jsme se políbili. Dělal jsem to, co chtěla ona. Ona chtěla. Teď sedím na letišti a chce se mi spát. Kolem chodí rodiče s dětmi. V letadle upadám do nekontrolovatelných mikrospánků. Chci si jako vždy vychutnat přetížení vzletu, ale budím se až kilák nad zemí. Svítá. Vzpomínky blednou. Svět se točí dál, jak předpověděla Rina. Když člověk komunikuje, tak se baví. Když ne, tak se nudí. Thea Kdybych tě nemiloval, tak tě nenávidím. Snad si to můžu užít, nebo mi závidíš? Divné, že to vůbec řeším. To proto, že mezi náma něco je. Zkouším se prokopat ven. Je tady v Trafice kluk tak šestnáctiletý a baví se s americkou lektorkou angličtiny. Prýští z něj nezapojenost do kolektivní viny. Nechápe, nemusí, vnímá ještě na jiné bázi. Prvně jsme se viděli na slamu. Hned jsem z tebe cítil ten hejt, čistý, uchopený, jako bys tu energii ve mně uměla osvobodit. Tvoje pevnost se mi líbila. Jsi jedna z těch, které můžou dělat establishment. Bože, je to marnost. Nic z toho, co jsem napsal, není pravda. Zase jen marná, mravokárná chvilka.

listopad 2020

Anatol Není tu žádná alternativa, jen rutina vyhořelých tváří. Nadávají na Babiše, který tiše píše historii. „Je to takový trend,“ říkám Tukanovi, „takový Trump.“ Kozatá buchta v černých šatech jde na hajzl. Pohřeb touhy. Z rakve je třeba ven, ale já pořád nevím, kdo jsem. Slamer zabitý básníkem. Anatol jako zombie bez výrazu, použitá zauzlovaná guma. Boduje, baví, úspěch slaví. Nic, na co by se dalo navázat. Nic, co by nazvalo to, co se tady děje. Samota jak na nádraží. Napsal jsem ti báseň, tak běž do prdele i s celým slamem, který mi zlomil srdce, protože pro mě nikdy nic neznamenal. Dechberoucí, nikam nevedoucí monology. Už bych asi měl skončit. Možná máš klíč ven z litanie, z relativních hodnot. Hrot, který páře šev zla. Minulost i budoucnost je tvá. To za to nestojí? Vem tě žert. Vědec Po smrti nic není. Vědomí je vlastnost mozku. Vynalezl extra snadno nasaditelné zimní řetězy na pneumatiky. Když se jeho syn vrátil z Kosova, vytáhl na něj vojenský nůž, má ho teď v autě pod sedadlem. Musel utéct do hospody, bosý a nahý, chlapi ho tam bránili stolama. Syn byl ožralý a zfetovaný a řval, že všechny ženské jsou kurvy. On mu pak řekl, že mrtvý nemůže fetovat. Jako že ho zabije, jestli to tak půjde dál. Najde si ženu. On mu ji najde. Bude jí recitovat básně a bude mít krásné děti. Hned podal inzerát. S manželkou jezdívali na Hvar do nuda kempu. Stříkal dva metry daleko, když ho z manželky vytáhl. Dneska je Hvar předražený a plný luxusních hotelů. Dřív bydlel na Slovensku a nějaký Srb tam po něm chtěl deset tisíc zabíjačkových nábojnic, jinak že ublíží jeho rodině. Nebylo možné sehnat víc než deset, a tak mu musela pomoct mečiarovská mafie.

Noviny studentů GUH

Nejnovější radar vyrobili na rakouské univerzitě. Vysílá fotony a získává obraz nalezených předmětů bez časové prodlevy. Zatím jen rozmazaně. Genetická informace v DNA je nehmotná. To je ta duše? To je ta duše. Víš, jaká je to náhoda, že tady sedíš? Takže Bůh není? Dává si ještě jedno kafe a číšník se ptá, jestli mu chutná. Je výborné, ve vedlejším podniku mají kyselé. Nejlepší je v Chorvatsku, úplný orgasmus. Adam El Chaar

Riflová bunda a naušnice vědmy signalizuje modré znamení vzdálenější než Zéland – můžeme vědět všechno ale spokojíme se s tím co projde – na nádvoří bíleho baráku kulhá vzpomínka co mi řekne ať si zavážu tkaničky

Experimenty na lidském těle provádím výhradně na sobě už jenom 9 minut na polích roste důstojnst o kterou asi (zatím) nestojím klimatizace je vyplá kostel s červenou střechou co by měla být zelená

Vidím toho hodně ale největší kus sebe stále máčím ve tmavě šedém stínu všechno je možné

listopad 2020

NOCPRESSO

Dům vypadá furt stejně všude po pokoji prázdné balíčky furt stejného tabáku aspoň že vlasy už jsou jiné a připadá mi jakobych se každý týden vždy ve stejný den oblékal stejně jen vnitřní praskliny stěn jsou každým dnem rozsáhlejší a očekávání střízlivého plyšáka též Je jedna hodina a jako každou neděli přijíždí vlak ze kterého nikdo nevystoupí a já se jako každou neděli v jednu hodinu nedivím David Mišťúrik

Noviny studentů GUH

Na shledanou po válce Pro památník Terezín a literární soutěž s tématem: Válka skončila, můžeme zapomenout?

První kapka dopadla na okenní římsu. Pár chvil napjatého čekání bylo zapotřebí a přidala se k ní druhá a třetí. Pozoroval jsem je s jistou urputností. Jako by se roztříštěná voda měla opět spojit a zamířit vzhůru k nebi. Ale takhle to v životě bohužel nefunguje. Bohužel nebo bohudík? Cožpak bychom se nechtěli vrátit zpět do minulosti a pozměnit naše špatné skutky? Ovšem, ale všechno špatné je k něčemu dobré. To je zásada, kterou se řídím po celý svůj život. Člověk se nesmí poddat zlým okolnostem, ale naopak z nich musí vytěžit co nejvíce. Člověk rovněž nesmí zapomenout. Nikdy nesmí zapomenout na křivdy a útrapy, co se mu přihodily. Musí si z minulosti vyvodit ponaučení. A to ponaučení předávat dál skrze vyprávění, příběhy, aby se lidé nedopouštěli stejných chyb jako jejich předci. Neboť největší nebezpečí tkví v zapomínání a nevědomosti. Jak jednou řekl Elie Wiesel: „Zapomenout znamená zabít všechny oběti podruhé.“‎ A proto jsem tak rád, kdykoli se můžu o svůj příběh s někým podělit. „Dědo, shoďte toho kocoura dolů. Na stole nemá co pohledávat,“‎ zvolala vnučka stojící ve dveřích a přerušila tím mé úvahy. Ale než jsem stihnul zasáhnout, můj věrný společník, kocour Mates, se jedním rázem ocitnul na zemi. Víte, láska ke zvířatům ve mně sídlila odjakživa. Doteď si pamatuju na svého prvního psa. Byl to statný čistokrevný německý ovčák. Černé oči mu svítily a srst se mu leskla jako broušený diamant. I za tu krátkou dobu jsme spolu prožili mnoho dobrého i zlého. Škoda jen, že to skončilo tak brzy. Tím osudným večerem r. 1940. Do té doby jsme vedli zcela prostý život v pronájmu u hradišťského stavitele. V mých jedenácti letech jsme se přestěhovali do Lechovy ulice, kde otec postavil krásný dům s ještě krásnější zahradou. Změnu jsem vřele uvítal, neboť velká zahrada přinášela vidinu na ty kouzelné němé tváře, které jsem, stejně jako moje maminka, měl tak rád. Rok předtím, 1936, jsem nastoupil na gymnasium v Uherském Hradišti, na něž jsem si uchoval plno náramných vzpomínek. Život mi plynul jako divoká voda v korytech bystřin. Uháněl, seč mu síly stačily, jen občas narazil na nějaký ten kámen. A i když přišel příkrý sráz a vodopád dolů, vždycky se odrazil od dna a plynul nerušeně dál.

listopad 2020

Otec, jakožto advokát, rodinu zaopatřil, jak by měl. Nemohl jsem si nikdy na nic stěžovat. Byl to člověk přísný, ale čestný. Měl neobyčejný smysl pro spravedlnost. Když jsem já, nebo moji bratři, něco provedl, nikdy nás neuhodil. Nikdy, ať jsme ho dráždili sebevíc. Hlavou mi prolétly vzpomínky. Živé a dravé jako pstruzi v té horské bystřině, v tom mém proudu života. Mrskali sebou a ne a ne odplavat pryč do jiných vod. „Modrý pokoj,“ zazněla mi v uších strohá slova. Nikdo by z nich nebyl moudrý, ale já moc dobře věděl, co ta dvě slova znamenají. Tam nás otec vždycky poslal, když jsme se něčím provinili. Ne proto, aby nás tam bil, ovšem že ne. Dával nám morální ponaučení, rozebíral, proč jsme to udělali a co se stane, když v tom budeme pokračovat. No uznejte sami, že takový výslech by vám znechutil všechnu předešlou legraci více než pohlavek. A já tyto metody později uplatnil i na svých dcerách. Venku už se setmělo a do místnosti pronikl pokradmu závan mrazivého větru jako nezvaný host. Vnučka přistoupila k oknu a zavřela jej. Meluzína prosvištěla kolem a hromádka zežloutlého podzimního listí se rozvířila do všech stran. Zima už začíná pomalu klepat na dveře. Pro mnoho lidí je tohle období smutné a depresivní. Ale já se jen tak něčím zasmušiti nedám. I ve svých 93 letech se mám stále proč těšit. Zdraví mi slouží, mám rodinu a přátele, se kterými se neustále scházím v Uh. Hradišti, abychom si společně zavzpomínali na dávné časy. Všiml jsem si, že lidé v mém věku se často stahují do schránek svých domů. Udělali si z nich své vlastní hroby. Pranic je už netěší, nemají rozptýlení a čekají na smrt. Avšak na světě se skrývá tolik potěšení! Stačí pouze vyjít ven a rozevřít oči. I tehdy před osmdesáti lety jsem vyšel ráno ven a rozhlídnul se. Byl všední den, šel jsem do školy, přesto však nevšední, nezapomenutelný. Sotva válka začala, zapojil se otec do Obrany národa a stal se dokonce jedním z vůdčích členů. Naneštěstí skupinu brzy odhalili a došlo k zatýkacím vlnám, kterým ani otec neměl uniknout. To ráno roku 1940 šel jako vždy do práce. Jak jsem již řekl, byl advokátem. Jakmile gestapo zjistilo jeho jméno a adresu, okamžitě se vydalo ho zatknout. Bez váhání či ostychu zamířili členové gestapa rovnou do jeho kanceláře. Avšak domnívali-li se, že bude jejich práce snadná a kořist snadno polapitelná, že chytnou zajíce přímo v jeho brázdě, mýlili se. Bylo jeho velikým štěstím, že se právě nacházel v budově soudu. Gestapáci však neotáleli a střelhbitě za ním spěchali. Zuřivě se vrhli dovnitř a ptali se po Janu Vančurovi. Ten už byl ale pryč. Jeho anděl strážný měl ten den těžkou práci, neboť gestapo se s otcem

Noviny studentů GUH

minulo tak těsně, že to bylo až s podivem. Otec nešel totiž rovnou do kanceláře, ale stavil se u svého kolegy naproti soudu. A to mu jistě zachránilo život. Když se konečně odebral do své kanceláře, sekretářka k němu poplašeně doběhla a vše mu vypověděla. Otec ani vteřinu nemeškal, popadl baloňák, a aniž by věděl, co bude dělat dál, zamířil k východu a zvolal: „Na shledanou po válce.“‎ Mezitím běželo gestapo rozzuřeně od soudu zpátky. Zastavili až na hlavní hradišťské křižovatce, kde měl právě službu pan policista Staněk (otec pana Jaroslava Staňka, u kterého jsem později hrával). „Kam šel Vančura?“ obořili se na policistu. Věděli, že ho tudy musel vidět procházet. „Na Kunovice,“ oznámil Staněk pevně. A když příslušníci gestapa odběhli, mohl si konečně povzdychnout nad svou lží. Otec šel totiž na Staré Město. Schýlilo se k večeru a měsíc tehdy zářil jasně jako dnešní noc. Pouze ty kapky deště chyběly. Čekali jsme dlouho do noci, až se otec vrátí. Nebylo po něm ani vidu ani slechu. Měli jsme však koupené lístky na koncert houslisty Jana Kubelíka (odjakživa jsem miloval hudbu, ale tu noc jsem ještě nevěděl, jak silně mi zanedlouho pomůže). Nedalo se nic dělat, museli jsme jít bez něj. Když jsme se vraceli, vzduchem bylo cítit, že se něco stalo, něco bylo jinak. Až u dveří jsme zjistili, že gestapo navštívilo i náš dům. Samozřejmě došlo pátrat po otci. To, co jsem uviděl poté, mi navěky utkví v paměti. Na zemi nehybně ležela velká tmavá koule. Byl to můj ovčák Artuš. Ležel tam nevinně jako obětovaný beránek v kaluži vlastní krve. Pro mě to tehdy byla nevýslovná ztráta. Jim to ale nestačilo. Otce hledali více než úpěnlivě. My jim však o něm nemohli nic říct, nevěděli jsme, kde je, jestli se mu něco stalo, či zda ještě vůbec žije. Křikli na nás, ať se postavíme čelem ke zdi a neustále se netrpělivě ptali a vyzvídali. I přes masku sebejistoty z nich byla cítit nervozita. Byli jsme tři sourozenci. Já jsem měl v tu dobu třináct let a jmenoval jsem se po otci Jan. Mladší Jaroslav měl jedenáct let a Jiří (říkali jsme mu Jurka) měl teprve devět. A tak jsme tam stáli vyděšeni hodnou chvíli, nevěda, co bude dál. Jurka neudržel na uzdě svou dětskou zvídavost a chtěl se podívat na své trýznitele, jenž po něm křičí uprostřed noci a nedají mu spát. Než si stačil někoho prohlédnout, ucítil ostrou ránu na tváři a narazil hlavou do zdi. Letmo jsem se na něj podíval. Z nosu mu krvácelo a rukou se držel za hořící líčko. Ten večer už nás nechali, ale prohru snést nehodlali. Zřejmě na ústředí jednali o dalším postupu. Když přijeli příště, odvezli maminku jako rukojmí do internačního tábora ve Svatobořicích, který v té době sloužil právě pro tyto 38

listopad 2020

lidi, kteří se ničím neprovinili a představovali pouze jakési „záruky“, že se hledaný sám přihlásí, aby jeho blízkého propustili. V našem případě se nic takového nestalo. Nemohlo. Otec neměl ponětí, že maminku zavřeli a my zase neměli ponětí o něm. A tak se stalo, že jsem zůstal doma sám s bratry a hospodářstvím. Otec mi vždycky říkával: „Kdyby se něco stalo, jsi nejstarší, musíš se postarat o rodinu.“ A já jeho slovům hodlal dostát stůj co stůj. Nic jiného mi ani nezbývalo. Cítil jsem tíhu odpovědnosti na svých ramenech, ale nehodlal jsem se ani na vteřinu vzdát. Hudba mi přinášela neustálé potěšení a zlepšovala náladu v těžkých dobách. Najednou mě napadlo, že mi může pomoci i jinak. Díky houslím jsem se stýkal s muzikanty už odmala. Jeden z nich, Ludvík Žák, hrál za peníze na harmoniku. Došlo mi, že kdybych dostával peníze za své hraní, citelně by to zlepšilo naši finanční situaci a já mohl sebe i bratry zajistit. Odhodlal jsem se za ním přijít a zeptat se, zdali nechce houslistu. Zpočátku se k tomu moc neměl, ale naštěstí se jeho otec znal s tím mým. Pochopil, v jaké svízelné jsme situaci, a přemluvil syna, aby mi pomohl. Byl to dar z nebes, jezdili jsme spolu po Moravě, hráli a já měl neocenitelnou možnost vydělat tisíc korun za měsíc. Pomohli nám také příbuzní. Například maminčina sestra Žofie, která k nám docházela na pomoc a radu. Učila mě vařit a obstarávat domácnost. Mimo jiné k nám z Hané jezdil tatínkův známý pracující ve mlýně a každý týden nám do Uh. Hradiště přivezl pytlík mouky. Díky této zkušenosti jsem se naučil mnohé do života. Zejména jak se postarat nejen o sebe, ale i o druhé, jak nepropadat zoufalství a netrápit se maličkostmi. Podíval jsem se na hodinky. Bylo už jedenáct večer. Za oknem vše utichlo. Jen slabý déšť a hvězdy na nebi upozorňovaly, že život plyne dál, že minulost je dávno pryč a ponechává na sebe pouze vzpomínky. Pohladil jsem svého kocoura po hřbetě a on se slastně prohnul. Moji pozornost opět upoutaly kapičky komíhající se za oknem. Zprvu mně připomněly ubíhající čas. V každé kapce spočívá jedna uplynulá vteřina života. Poté mi ale připomínaly něco docela jiného. Bomby dopadající na zem, jednu po druhé, v pravidelném intervalu. Neubránil jsem se opětovnému pomyšlení na dětství. Ach ano, heslem, že na všem je třeba hledat něco dobrého, jsem se řídil už od mládí. Například, když mi byl přidělen úkol hlásit přílet německých letadel nad Uherské Hradiště. I toho jsem dokázal využít ve svůj prospěch. Vidím to jako dnes, když za mnou přiběhli prosící spolužáci, že mají nudnou hodinu a jestli bych nemohl ohlásit přílet letadel, aby byla zrušena. Co na to říct, byl jsem tehdy v tercii a plný klukovské roztržitosti. Jakmile se škola vylidnila, jednoduše jsem ohlásil, že letadlo změnilo směr. I v tomto smutném období se dal najít čas na zábavu.

Noviny studentů GUH

Maminku pustili po roce, neboť pochopili, že je to k ničemu. Jaké to pro nás bylo potěšení a úleva, když přijela! Ta upřímná radost se nedá slovy vyjádřit. Vykládala nám odtud mnoho příběhů, zajímavých i děsivých, historkami jen oplývala. Kupříkladu o tom, jak v táboře byli muži odděleni od žen plotem a jak to tak bývá, mužům se dostávalo méně jídla, proto ženy tajně chodily a házely jim kousky chleba přes plot, aby aspoň nějak přežili. To se samozřejmě nelíbilo dozorcům, kteří je měli za úkol hlídat. Maminku přitom prý dvakrát chytili. Trestem za trochu vlastního chleba jí bylo strávení celého dne a noci v márnici s mrtvolami. Představte si, jak na ženu muselo asi působit tohle prostředí. Společnost tvořící rozkládající se těla těch, kteří s ní ještě nedávno chodili ve stejné cele. Ale brala to statečně a nepodlehla osudu. Tvrdila, že ji tato zkušenost zocelila. Dokonce se v táboře seznámila blízce s jednou dozorkyní. I taková přátelství vznikají. Dotyčná dozorkyně poté přešla do hradišťského gestapa a já akorát končil třetí rok gymnázia, když se s maminkou znovu setkala. Maminčina nová přítelkyně jí vypověděla, že se o mně mluvilo na gestapu a že bych měl raději zmizet. Maminka ihned zavolala otcovu bratrovi do Čáslavi, zdali bych tam nemohl přijet studovat 4. ročník, což se nakonec stalo a já se po roce vrátil. V gymnáziu už jsem ale nepokračoval a zbylé čtyři roky dokončil na Obchodní akademii. Déšť se mezitím proměnil v prudký liják. Kolikrát musel otec bojovat v prudkém a nesmlouvavém dešti? Kolikrát jim zmokly hlavně samopalů a kolikrát se bořili do bláta? Nesčetněkrát. Nebylo to pro něj však nic nového. Už si prožil dosti za 1. světové války, kdy narukoval do rakousko-uherské armády. Na ruské frontě se dostal do zajetí a později se stal jedním z legionářů působících v Rusku. Po jeho útěku před gestapem ho čekala cesta neméně zajímavá. Přes Maďarsko a Srbsko docestoval až do Afriky, kde se přidal k anglické armádě. A když ho odveleli do Anglie, stal se prezidentem vrchního vojenského soudu v Londýně. Jeho možná nejzajímavější životní příhoda se stala v londýnském Alberthallu, kam byl r. 1944 pozván na předávání medailí za vojenské zásluhy. Otec si odjakživa potrpěl na dochvilnost. Obzvláště šlo-li o takovou slavnost, nemohl přijít ani o minutu později. A právě díky této své povahové vlastnosti se střetnul ve dveřích do sálu s anglickým králem Jiřím VI., který musel být rovněž přesný. Otec mu bez váhání ustoupil, ale král se pouze pousmál a pravil: „Právo má přednost před mocí.“ Otec ohromeně vešel před králem, nesmírně poctěn jeho ušlechtilým gestem.

listopad 2020

Válka skončila a otec se mohl vrátit domů. Nevěděl, zda bydlíme pořád na stejném místě, zda vůbec ještě žijeme. Naslepo se vydal vlakem z Prahy do Brna a odtud pokračoval do Uh. Hradiště. Překvapeně si prohlížel domy, které roky nenavštívil, zemi, po které roky nechodil, lidi, které roky neviděl. Některé viděl tehdy na začátku války naposledy. Procházel se zamyšleně malebnými hradišťskými uličkami, které se znovu probouzely k životu, když tu na něj v Prostřední ulici vytřeštil oči malý chlapec a horlivě něco povídal své mamince stojící vedle. Otec vyrozuměl, že chlapce vyvedla z míry jeho anglická uniforma. Čím blíž k sobě ale byli, tím povědomější se jim zdál obličej toho druhého. Maminka chlapce se na otce také zadívala a v tu ránu jim to došlo. Vždyť ten chlapec byl malý Jurka, který šel s maminkou nakupovat. Otec nemusel ani chodit domů, osud ho dovedl k jeho rodině sám. Jediné, co mu nešlo na rozum, bylo, proč jsem nešel maminku doprovodit já. Jurka mu odvětil, že mám nohu v sádře a otec se obratem zeptal, byla-li to kulka. Už měl před očima vyrytou samou střelbu a detonaci granátů a nenapadnul ho žádný prostší důvod. Ve skutečnosti mi Rusové omylem shodili trám na nohu, když jsem pomáhal stavět most přes Moravu. V Praze dostal hodnost generála justice, kvůli čemuž jsme se celá rodina stěhovali do hlavního města. Nevydržel jsem tam a zanedlouho jsem se vrátil, neboť zdejší krajina má v sobě uschované cosi kouzelného a mé srdce po ní tesknilo. Největším paradoxem byla otcova nechuť k válkám, velmi ho to tížilo, uniforma se mu protivila, ale jakožto generál nemohl chodit bez ní. Ale co mu válka vzala, to mu dala. Díky svému putování napříč Evropou se naučil pěti jazykům (srbsky, anglicky, rusky, německy, francouzsky), což později po válce využil, když překládal v letu přísně tajné spisy z cizích jazyků. Ředitel hotelu Grand mu zajistil vlastní stůl s židlí a pokaždé, když sem otec došel, postavil mu na stůl 2 dl vína. Pravidelně sem totiž chodíval dávat právnické rady. Ani já si nemohl na svůj život stěžovat. Co špatného se mi v životě stalo, na tom jsem si našel něco dobrého. Přišel jsem na rok o rodiče, ale naučil jsem se samostatnosti. Když mě poslali do slévárny, abych se přiučil dělnické třídě, těžkou prací se mi zkrátily šlachy a já už nemohl hrát na kontrabas. Na druhou stranu jsem si vydělal víc peněz než na předešlém místě. Chci říct, že ať byl jakýkoliv režim, zažil jsem spoustu zajímavých věcí. Samozřejmě i nemilých, ale vždycky jsem si dokázal pomoci, našel jsem si potěšení v kultuře a neklesl na mysli. A to je myšlenka důležitá pro všechna období lidských dějin.

Noviny studentů GUH

Průtrž mračen polevila, silný déšť ustal a zbylo jen vševládnoucí ticho. Bylo půl jedné ráno. Vnučka už dávno zmizela, a i můj kocour se uchýlil k slastnému spánku. Přejel jsem si rukou po vrásčitém čele a usmál se sám pro sebe. Jak ten čas rychle pospíchá. Proč občas nezpomalí, proč se nezastaví? Co ho žene stále kupředu? To jsou otázky, na které nikdo nedokáže s určitostí odpovědět. Jedno je ale jisté. Každá bouře jednou ustane, a i po té nejčernější noci přijde ráno, jen vytrvat. A na konci toho všeho je ticho, tak jemné a lehké jako po tomto dešti. Po dešti vzpomínek, na které je třeba nezapomínat. Eliška Hoferková

Tiráž

šéfredaktor: Šimon Gogola redaktoři: David Mišťúrik, Adam El Chaar, Anna Mráčková, Karolína Kočendová, Alžběta Blahová odpovědný redaktor: Jaroslav Březina grafika, sazba: Ondřej Stránský korektury: Tereza Plačková, Adéla Brzicová úvodní obrázek: Šimon Tureček obrázek tvorby: Rebeka Klose tisk: Agentura NP

vydávaný od roku 2007