■ KIA EV3 GT-LINE ■ elektrická novinka přijatelných rozměrů, od níž si prodejce mnohé slibuje
■ VOLKSWAGEN POLO ■ vstupní model automobilky, tedy opravdu lidový vůz, slaví padesátiny
■ ALFA ROMEO 33 STRADALE ■ limitovaná série 33 Stradale pro 33 vybraných klientů na oslavu 115 let značky
Kresby a foto Praga
▲ Spalovací prostor a hlava válce Praga-Deutz
Praga ND6 na základě N s vlastním dieselem vznikla jen ve čtrnácti kusech ►
▼ Praga N Deutz vznikla zabudováním licenčního vznětového čtyřválce do typu N
Praga vyráběla legendární nákladní automobily typu N konstruktéra Ing. Františka Kece opravdu velmi dlouho. První typ od roku 1915 měl zážehový čtyřválec SV 7478 cm3 (ø 115 x 180 mm) o výkonu 37 kW (50 k), po první světové válce od 5. série byl upraven na 6082 cm3 se shodným výkonem (nadále nesnímací hlava válců SV) a dostal novou spojku i převodovku 7+2Z (místo 2x 4+1Z). Ve vývojovém oddělení ČKD Praga se ale pracovalo na vznětovém motoru, dokonce s přímým vstřikováním Bosch do ocelové komůrky v pístu, ale pak Praga zvolila licenci na německý čtyřválec Deutz Diesel s nepřímým vstřikem do předkomůrky (1930 – 1931). Následovaly vlastní konstrukce s předkomůrkou podle licence Ricardo pro menší RND, šestiválec ND6 na základě 22. série N a ještě větší pro nový ND (8850 cm3), který od roku 1938 nahradil originální řadu N, jež v provozu přežila dlouho po válce.
Typ N N (NO) Deutz
Zahájení výroby 1918 1930 1936
Motor Praga Praga lic. Deutz Praga Diesel
Počet válců 4 4 6
Objem válců [cm3] 6082 7063 6754
Vrtání x zdvih [mm] 110 x 160 115 x 170 105 x 130
Výkon [kW/k] 40 (55) 40 (55) 52 (70)
Rozvod ventilů SV OHV OHV
Hlava válců pevná snímací snímací
Vstřik paliva karburátor nepřímý nepřímý Převodovka 7+2Z 7+2Z 7+2Z
Rozvor náprav [mm] 4100 4100 (4500) 4240
Užitečná hmotnost [t] 5 – 6 5 – 6 5 – 6
osobní automobily se neustále zvětšují (Mini také), což je v přímém rozporu s výkřiky o ekologii a udržitelnosti. Samozřejmě, lidé se také zvětšují (ach, ta nadváha!), ale rozhodně nikoli o více než padesát procent jako automobily za posledních padesát let. Jistě, svoji roli na tom mají prvky komfortu a bezpečnosti. Jenže jsou všechny systémy přínosem pro bezpečnost? O nesmyslném systému Stop/Start jsme už psali, může být vyloženě nebezpečný, vždy vypínám, těch pár mililitrů uspořeného paliva za to nestojí. Přijedete na křižovatku, motor zhasne, rozhodnete se jet a ono nic, sekundová prodleva, za kterou přijede další, komu dáváte přednost, či ten, jemuž jste ji právě dali, už je v nebezpečné blízkosti! Nyní tu máme další vynález, a to jízdu v pruzích, či kontrolu vzdálenosti od krajnice. Na mnoha silnicích se dnešní nadměrně široká vozidla těžko míjejí, jde o centimetry, a tak se snažíte uhnout až ke krajnici. Ale ouha, systém vám cukne volantem a namíří vás přímo na protijedoucí vůz! Opět nesmírně nebezpečné. Ad absurdum je pak zásah systému, když přejíždíte spoustu čar na staveništích, kterých je dnes více než volných silnic, a systém si znovu některou z nich vybere a pošle vás přímo do hrazení. Zkušený řidič to zvládne, ale méně zkušený? Ano, když jsem se ptal ve vývoji u jedné velké automobilky, tak přiznali, že s těmito nežádoucími zásahy mají problémy...
V letním období narůstá provoz, buďte opatrní.
Přeji příjemné čtení, pevné zdraví, co nejméně restrikcí a radost z jízdy!
Member of the International Jury ENGINE + POWERTRAIN OF THE YEAR
Member of the International Jury CAR OF THE YEAR 2001 – 2015
Chairman of the Jury AUTO ROKU 2025 v ČR
Člen mezinárodní jury MOTOR + POHONNÁ JEDNOTKA ROKU
Člen mezinárodní jury
VŮZ ROKU 2001 – 2015
Předseda poroty AUTO ROKU 2025 v ČR
DESÁTÝ ROČNÍK číslo 6 (110), červen 2025 Internetový měsíčník, vychází od roku 2016 na
Vydává TH Motormedia
šéfredaktor: Ing. Tomáš Hyan tom hyan@caroftheyear cz +420 603 725 139 fotograf: Jiří Maršíček jiri@marsicek net
art director: Mgr. Helena Hyanová helena hyanova@gmail com adresa redakce: Křižíkova 37, 186 00 Praha 8 © TH Motormedia, 2025 redakční spolupráce: MUDr Jiří Nezdařil sr , MUDr Jiří Nezdařil jr , Ing Jiří Wohlmuth
► Za volanty nových automobilů Mini Aceman SE, KGM Torres, Kia Ceed, Citroën C3, Jaecoo 7, Alfa Romeo Junior, Škoda Scala, Renault Captur, BMW X2, Lexus LBX, Volkswagen Golf a Tiguan, Hyundai Santa Fe a dalších ► Ecce Homo ve Šternberku ► Legendy Praha ► Neslavný konec motocyklů MZ ► Automobily a letadla v Krakově ► Jezdci formule 1
Voisin C18 Myrte, jeden ze tří dochovaných dvanáctiválců, kabriolet s motorem 4,9 litru V12 z dílny francouzského průkopníka letectví Gabriela Voisina
akcí je v této zemi požehnaně,
některé z nich jsou však na poněkud vyšší úrovni.
Okaždém víkendu se u nás sjíždějí veteráni, a je to opravdu pozoruhodné, kolik lidí neváhá investovat peníze do koupě historického vozidla se spalovacím motorem, či třeba jen oprášit veterána po dědečkovi. Jsou však i tací, kteří vyhledávají vzácné kousky, nakupují
TOM HYAN a HELENA HYANOVÁ, Praha-Hostivař (CZ)
1 Sportovní sedan Riley 2½ Litre Kestrel (1938)
2 Francouzská vzácnost Chenard & Walcker (1912)
na mezinárodních aukcích a pak historická vozidla s neobyčejnou péčí a obrovskými náklady restaurují a renovují... Výjimkou už není ani česká účast na největších světových akcích, k nimž patří Pebble Beach Concours d’Elegance v Kalifornii, italské Concorso d’Eleganza ve Villa d’Este, či Chantilly Arts & Elegance nedaleko Pa
říže. Za krásných časů suverénního Československa v období mezi světovými válkami měly soutěže elegance stejný význam jako autosalony, či automobilové závody. Tato tradice se nyní vrací. Několik let jsme jezdili na zámek v Loučeni, ale tamější Concours d’Elegance bohužel skončila ještě před covidovou krizí (první ročník se konal v červnu
2012). Pomalu se však zrodila nová tradice, a tak jsme letos navštívili už pátý ročník akce Automobilové klenoty, který se letos změnil v dvoudenní oslavu designu a techniky, tedy našich milovaných automobilů se spalovacími motory, toho úžasného vynálezu, který umožnil mobilitu všem a poskytuje radost milionům nadšenců.
3 Plzeňská Škoda Hispano Suiza H6B podle francouzské licence (1928)
4 Voisin C28 Chancellerie, šestiválec 3,3 litru s elektromagnetickou převodovkou Cotal (1936)
5 Laurin & Klement typ FC, čtyřválec 18 HP o objemu 2400 cm3 ze sbírky Stanislava Kargera (1908)
6 Autocar M8 z roku 1902, nejstarší pojízdný vůz v České republice, s nímž se Jiří Hořice pravidelně zúčastňuje jízdy Londýn – Brighton
7 Laurin & Klement typ Si, čtyřválec 25 HP o objemu 2413 cm3 z roku 1918
8 Škoda Popular Monte Carlo de Luxe, čtyřválec 1,4 litru z roku 1937
Událost Automobilové klenoty 2025 o víkendu 26. – 27. dubna v pražské Galerii Golf Hostivař hostila desítky historických vozidel, rozdělených tematicky do dvou dnů, a to v sobotu pod heslem Od Laurinky po Felicii na oslavu 130 let od založení předchůdce Laurin & Klement, z něhož se stala Škoda Auto, a v neděli na vyvrcholení
Prestiž a elegance na čtyřech kolech, kdy odborná porota i divácká veřejnost určila vítěze v tradiční soutěži Concours d’Elegance. Působivé bylo rozmístění vozidel na ploše golfového areálu, stejně jako výstava 130 let Škoda Auto, která představila produkty od prvních motocyklů Laurin & Klement až po nejnovější modely, ►►►
Oceněný roadster Škoda 1102 ze sbírky Pavla Kaliny (Cabrio Gallery)
Chevrolet Corvette 4,7 litru V8 se vstřikováním paliva už v roce 1957
z nichž elektrický Škoda Elroq RS slavil svou národní premiéru. Součástí sobotního programu byla okružní jízda Tour d’Elegance a samozřejmě první slavnostní defilé vybraných automobilů na červeném koberci.
Soutěž zahájili Bohuslav Svoboda, primátor hlavního města Prahy, Michal Fischer, starosta městské části Praha 15, a Jiří Martinka, ředitel Automobilových klenotů. Porotci to jistě neměli lehké, porovnávat
1 Lincoln Continental Collector’s Series s osmiválcem 6,6 litru (1979)
2 Rolls-Royce Silver Cloud II, první typ s osmiválcem 6,23 litru (1962)
Nádherná Alfa Romeo Giulietta Sprint Speciale z roku 1961 (Carrozzeria Bertone)
automobily různých kategorií a z různých epoch, ale ocenění nebylo málo, tak se na nejlepší samozřejmě dostalo. Mezi vítězi prvního dne zářil bílý Laurin & Klement typu FC z roku 1908 (Cena Škoda Auto), jenž dovezl sběratel Stanislav Karger, ale také mohutná luxusní Škoda Hispano Suiza H6B se sportovní karoserií z roku 1928, méně známý velkoobjemový šestiválec z plzeňské produkce Škodových závodů podle
francouzské licence (Cena Best of L&K/ Škoda a z Anketa veřejnosti). PreWar Trophy patřila stříbrnému kabrioletu Popular Monte Carlo de Luxe z roku 1937, PostWar Trophy replice hliníkového kupé Škoda 1100 OHC (1959) na originálních podvozkových dílech a President’s Trophy roadsteru Škoda 1102 (1951), který spolu s dalšími vozy ze sbírky Cabrio Gallery dovezl její majitel Pavel Kalina.
Škoda 1100 OHC, replika kupé na originálních podvozkových dílech (1959)
V neděli už nikdo nepochyboval o tom, že Nejlepším vozidlem přehlídky bude unikátní dvanáctiválec Voisin C18 Myrte, kabriolet z roku 1931, který zaujal nejen porotu, ale i diváky, takže si navíc odvezl cenu veřejnosti. V různých třídách pak byly oceněny i druhý Voisin C28 Chancellerie (1928, šestiválec 3,3 litru), Chenard & Walcker (1912), Riley 2½ Litre Kestrel (1938), MercedesBenz 170 S typu W136 (1950),
Měsíčník pro všechny staromilce, které zajímá historie motorismu
Jawa 750 pro 1000 mil československých 1934 doktora Jaroslava Větvičky
3 Setkání autorů článku s Jaroslavem Větvičkou, který v posledních letech připravil vozy Tatra 605, Aero Minor Sport a Jawa 750
4 Laurin & Klement Slavia typ BZ, jednoválec 2,5 HP o objemu 331 cm3 z roku 1903
RollsRoyce Silver Cloud II (1962) a Porsche 911 Speedster (1989). Zvláštní ocenění získaly Jawa 750 pro 1000 mil československých 1934 doktora Jaroslava Větvičky, otevřený Delahaye 135 MS (1939), sedan Škoda 633 (1932), roadster Chevrolet Corvette Fuel Injection (1957), Alfa Romeo Giulietta Sprint Speciale (Bertone 1961) a za původní stav také dvoudveřová Škoda Popular 998 z roku 1937. ■
Novodobou řadu Mini čtvrté generace, vyvinutou opět pod taktovkou BMW Group, tvoří všechny vozy nově označené coby Mini Cooper bez ohledu na druh karoserie. Jsou to základní hatchback Cooper C (tříválec) a S (čtyřválec) znovu ve třídveřové i pětidveřové verzi (F66/F65), od třídveřového odvozený ojedinělý kabriolet (F67), přičemž třídveřové verze zachovávají supervýkonnou variantu John Cooper Works. Paleta nabízených motorů byla dramaticky snížena na tříválce 1,5 litru v jediné výkonové verzi a čtyřválce 2,0 litru se dvěma výkony (standardní a John Cooper Works), na druhé straně výkony byly zvýšeny, ale také přibyly elektrické alternativy na jiné platformě, dodávané se třemi výkony elektromotoru pouze v třídveřové verzi z čínského závodu Spotlight Automotive (jointventure BMW Group a Great Wall Motor). Výše zmíněné klasické Mini jsou z tradiční britské výroby v Cowley (Oxford), když výrobní spolupráce s nizozemskou VDL Groep BV (VDL NedCar BV) skončila podle smlouvy v únoru 2024 (Mini Hatch a Convertible třetí generace). Znamená to, že všechny Mini se spalovacím motorem jsou opět britské z Cowley, přestože slogan jasně říká English Spirit, German Management, což platí už od roku 2000, kdy si BMW Group ponechal coby funkční značku pouze Mini a zbytku
TOM HYAN
Testovaný vůz
Mini Cooper C s bohatou příplatkovou výbavou včetně osmnáctipalcových kol (za 13 338 Kč); základní cenu navýšily pakety Flavoured (50 206 Kč) a L (127 322 Kč) včetně střešního okna, sportovních sedadel, Head-Up Display, audia Harman Kardon a dalších doplňků
tehdejší Rover Group se rychle zbavil (vlastnil ji od roku 1994). Na produkci úspěšných vozů, jejichž odbyt už přesáhl 4,7 milionu kusů, se podílejí i další dva britské závody v Hams Hall (motory) a Swindonu (karosářské výlisky a podsestavy). Spolu s legendárním předchůdcem Mini (1959 – 2000) padl milník deseti milionů už v srpnu 2019, ovšem některé nové modely se vyráběly i mimo Velkou Británii (např. nový Mini Countryman je od BMW Group z Lipska). Výroba dnešní čtvrté generace se spalovacím motorem začala 11. března 2024, kdy s prvním vozem z linky v Cowley vyjel Charlie Cooper, vnuk legendárního Johna Coopera, tvůrce závodních vozů, jenž dal Mini Cooperu své jméno.
označení vozu motor výkon převodovka spotřeba WLTP [objem cm3] [kW/k] [l/100 km]
Cooper C 3R 1499 115/156 DCT7 5,9/6,0
Cooper S 4R 1998 150/204 DCT7 6,1/6,3
John Cooper Works 4R 1998 170/231 DCT7 6,5 (3 door)
Cooper E EM 135/184
A1 13,8 – 14,3 kWh
Cooper SE EM 160/218 A1 14,1 – 14,7 kWh
John Cooper Works E EM 190/258
A1 15,3 – 15,5 kWh
Pozn. Elektrické modely jsou pouze třídveřové
S vozy čtvrté novodobé generace (celkově tedy páté) jsme se seznámili v létě 2024 při představení třídveřové verze (dříve Mini Hatch, nyní pouze Mini Cooper) včetně elektrického sourozence, kterou letos následovala prodloužená pětidveřová (rozvor náprav narostl o 72 milimetrů), uvedená společně s elektrickou novinkou Mini Aceman (té věnujeme samostatný článek). A jaké jsou největší změny? Výrobce hovoří o zachování ducha, ale na druhé straně zdůrazňuje novou éru designu a charismatickou jednoduchost, jež však typický vzhled nemění. Zdá se však, že spolu s úbytkem motorových alternativ byly poněkud globalizovány jízdní
vlastnosti, byť Mini nadále přece jen připomíná jízdní projev závodní motokáry, ovšem hlavně v nejvýkonnější verzi John Cooper Works. Jenže, aby nedošlo k mýlce, tak připomeňme, že novinkou čtvrté generace je rozšířený paket John Cooper Works za příplatek 88 660 Kč i pro základní dva modely, byť jim zůstává standardní výkon motoru. Označení JCW na voze tedy může prozrazovat jen ostřejší vzhled, adaptivní podvozek, jiná kola 17“, sportovní přední sedadla, možnost manuálního řazení pádly pod volantem a další úpravy interiéru, či exteriéru. Testova
ný Mini Cooper C 1,5 litru na našich snímcích měl naopak pakety Flavoured (rovněž sportovní sedadla JCW vpředu) a L (jízdní režimy Mini Experience Modes, HeadUp Display, navigaci s rozšířenou realitou, Parking Assistant Plus a audio Harman Kardon), což spolu s dalšími doplňky (kola Slide Spoke 18“) zvýšilo základní cenu o 215 tisíc korun českých. Se sportovními jízdními vlastnostmi ovšem souvisí zrušení manuálních převodovek, nyní mají Mini výhradně dvouspojkovou sedmistupňovou převodovku od Getragu (součást Magna Powertrain). ►►►
1 Vyzkoušeli jsme pětidveřový hatchback s tříválcem 1,5 litru o zvýšeném výkonu proti předchůdci na 115 kW (156 k)
2 Příslušnost k rodu prozrazuje kruhový dotykový displej uprostřed přístrojové desky
3 Na displeji se objevuje obraz kamerového systému pro couvání včetně pohledu bird view
4 Příplatková sedadla JCW (vpředu) poskytují velmi dobré držení těla v zatáčkách
5 Pětidveřová verze nabízí rovněž větší zavazadlový prostor
1 Příplatkové kolo Slide Spoke 18“
2 Třídveřový Mini Cooper S (motor 2.0/150 kW) byl prvním typem nové generace, jaký jsme vyzkoušeli (má kratší rozvor než pětidveřový)
3 Zážehový tříválec má nyní 115 kW (156 k) a 230 N.m
MOTOR – kapalinou chlazený zážehový řadový, přeplňovaný výfukovým turbodmychadlem, uložený vpředu napříč; DOHC 4V; elektronické přímé vstřikování paliva, EU6e; a) Cooper C: typ B38 A15M2; tříválec 1499 cm3 (ø 82 x 94,6 mm); 11,0:1; 115 kW (156 k)/4900 – 6500 min‑1 a 230 N.m/1500 – 4600 min‑1; b) Cooper S: typ B48 A20M2, čtyřválec 1998 cm3 (ø 82 x 94,6 mm); 11,0:1; 150 kW (204 k)/5000 – 6500 min‑1 a 300 N.m/1450 – 4500 min‑1
PŘEVODNÉ ÚSTROJÍ – sedmistupňová automatizovaná dvouspojková převodovka; uvedeny pouze celkové převody a/b) 16,324/14,964 – 9,573/8,776 – 5,952/5,456 – 4,129/3,785 – 3,243/2,972 – 2,558/2,345 – 2,072/1,900 –Z 14,663/13,441. Stálý převod neuveden, pohon předních kol.
PODVOZEK – bezrámová konstrukce s pomocnými rámy; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu víceprvkové závěsy s příčnými a podélnými rameny; pérování vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, příčné zkrutné stabilizátory; hřebenové řízení s elektromechanickým posilovačem EPS Servotronic, převod 14,0:1; kotoučové brzdy s vnitřním chlazením, ABS/EBD/BA, DSC/DTC; kola z lehkých slitin; pneumatiky 215/45 R 17, pro a) rovněž 195/55 R 16.
ROZMĚRY A HMOTNOSTI (5 Door) – rozvor náprav 2567 mm, rozchod kol 1499/1500 mm; d/š/v 4036/1744/1464 mm; světlá výška 132 mm; pohotovostní hmotnost DIN a/b) od 1320/1355 kg, celková 1840/1865 kg; objem zavazadlového prostoru 275 – 925 l; objem palivové nádrže 44 l.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce, a/b) – největší rychlost 225/242 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 8,0/6,8 s; spotřeba paliva WLTP od 6,0/6,3 l/100 km; emise CO2 od 136/141 g/km.
VÝROBCE – BMW Group v závodě Mini Plant Oxford, 10 Watlington Road, Cowley, Oxford OX4 6NL, Velká Británie
Z nabídky podle dnešní ekologické módy zmizel také vznětový motor. Příslušnost k rodu nadále potvrzuje kruhový dotykový displej uprostřed palubní desky, lišta pod ním s ovládacími prvky bohužel už není tak efektní jako dřívější provedení s leteckými spínači, k nimž patří i spouštění motoru. Před sportovním volantem řidiče je nyní pouze HeadUp Display. Vyzkoušeli jsme obě základní verze, třídveřovou s dvoulitrovým motorem o výkonu 150 kW (204 k) a pětidveřovou s jedenapůllitrovým tříválcem 115 kW (156 k), větší výkon je samozřejmě lepší, ale tříválec je o poznání levnější a dostatečně hbitý, zvláště v městském provozu. Sportovní sedadla JCW podtrhují radost z jízdy. U pětidveřové verze se zvětšil objem zavazadlového prostoru ze 210/725 na 275/925 litrů. Kvalitní provedení vozu a jeho interiéru se sériovým či volitelným příslušenstvím odpovídá pozici značky, třídveřový Cooper C je od 670 800 Kč, Cooper S od 780 000 Kč, přičemž pětidveřový je vždy o 27 300 Kč dražší (více na www.mini.cz). Zjednodušenou nabídku typů uvádíme v přehledné tabulce, a to včetně trojice elektrických verzí. ■
Kia EV3 představuje elektrickou novinku vcelku přijatelných rozměrů, a proto si od ní prodejce mnohé slibuje...
Původní myšlenka malého elektromobilu zjevně vzala zasvé, konstruktéři se předhánějí ve stavbě třítunových monster, ale konečně začíná vítězit zdravý rozum a objevují se rovněž elektrické vozy menších rozměrů. Kia v tom má značné zkušenosti, ostatně už od roku 2011 vyrábí pro domácí trh městský elektromobil Ray EV, spřízněný s Picantem, nejmenším modelem ICE. Vývoj pokračoval elektrickými verzemi Niro a Soul, ovšem zcela nová generace přišla až s platformou eGMP (eGlobal Modular Platform), odpočátku konstruovanou pro elektrický pohon. V současné době Kia eviduje označení EV1 až EV9 pro osobní elektromobily a PBV pro lehké užitkové.
TOM HYAN
1 Elektrická Kia EV3 míří k širšímu okruhu uživatelů vzhledem k menším vnějším rozměrům, snížené hmotnosti a přijatelné pořizovací ceně
2 Podle marketingové rozvahy je Kia EV3 typickým rodinným automobilem pro zájemce a podporovatele elektromobility
Odborná veřejnost přijala elektrickou ofenzívu značky Kia kladně, o čemž svědčí řada ocenění, naposledy EV3 v dubnu získala prestižní titul World Car of the Year 2025, udělovaný na autosalonu v New Yorku podle hodnocení 105 porotců ze 35 zemí, zatímco v evropské Car of the Year 2025 jí patřilo druhé místo (za rovněž elektrickým Renaultem 5 ETech). Na český trh vstoupila loni v září jako nástupce Niro EV, které nahradí (nějaký čas bude ještě Niro HEV a PHEV), využívá menší platformy K3 právě původem z Nira, byť s novými prvky eGMP, ovšem na rozdíl od EV9 sestupuje k levnější architektuře 400 V (místo 800 V) a pohonu předních kol. Vladimíra Kocábová, produktová manažerka EV3, při uvedení v pražských Hlubočepích
vyjádřila naději, že se vůz stane opravdu rodinným automobilem vzhledem ke kompaktním rozměrům, dojezdu přes 400, resp. 500 kilometrů podle velikosti akumulátoru a nižší pořizovací ceně. Navzdory celkové délce 4,3 metru, šířce 1,85 metru a výšce přes 1,56 metru hovoří výrobce o EV3 jako o kompaktním crossoveru, dokonce ji označuje za segment BSUV (inu, vše se zvětšuje). Podle paní Kocábové má EV3 ambice stát se hlavním vozem do rodiny, za konkurenty považují Volvo EX30 a Škodu Elroq s koncernovými sourozenci.
Výrobce představil EV3 jako koncepční studii na vlastní akci EV Day už v říjnu 2023, premiéru pak měla na autosalonu v Los Angeles 2023, ale kupo
divu se za mořem zatím neprodává, takže se po zisku titulu World Car of the Year 2025 na stánku New York International Auto Show neslavilo, byť Kia vystavila poháry oceněného předchůdce EV9 (WCOTY 2024) a další variantu EV4 v provedení sedan. Všechny typy vynikají spřízněnými designovými prvky podle filozofie Opposites United s přídí Digital Tiger Face a vertikálně situovanými světlomety i koncovými svítilnami Star Map, nad kterými drží ruku šéfdesigner Karim Habib, Kanaďan libanonského původu (narodil se 1970 v Bejrútu; dříve u BMW a Infiniti). Střízlivá elegance je také v interiéru, jemuž dominuje horizontálně situovaný panel, složený z trojice displejů pod společným
Displej udával dojezd 388 kilometrů při převzetí vozu s 98 % kapacity akumulátoru, po ujetí 224 km tyto hodnoty klesly na 43 % a 180 kilometrů ►►►
3 Přístrojové desce dominuje impozantní přístrojový štít, složený z trojice displejů 12,3/5,3/12,3 palců
4 Tlačítko spouštěče a volba D-N-R-P pod volantem
5, 6 Označení kompaktní neznamená, že by EV3 nebyla uvnitř dostatečně prostorná pro všechny běžné účely
1 Pro výrobu EV3 byla upravena první a nejstarší korejská automobilová továrna, dříve známý Sohari Plant (dosud přes deset milionů vyrobených vozů)
2 Při krátkém testu vykázala EV3 s větším akumulátorem dostatečnou rezervu dojezdu, ostatně korejské vozy se tím poněkud liší od mnohé konkurence
3 Zavazadlový prostor má základní objem 460 litrů, po sklopení opěradel až 1251 litrů
4 V přídi je menší zavazadlový prostor o objemu 25 litrů
překrytem. Jsou to přístrojový štít 12,3“ (opět nechybí obraz zpětné kamery při aktivaci ukazatele změny směru), středový dotykový HVAC 5,3“ pro nastavení tepelné pohody ve voze a konečně klasický dotykový 12,3“ vyspělého infotainmentu. Navíc může být barevný HeadUp Display (také 12,3“) coby součást paketu Tech za 45 000 Kč, který zahrnuje mimo jiné kamerový monitoring 360° a inteligentní parkovací asistent s dálkovým ovládáním. Podvozkové díly vycházejí z menší platformy Hyundai/Kia K3 (Kona/Niro) pro pohon předních kol, vylepšené coby eGMP 400 V (větší EV9 má základní pohon zadních kol a eGMP 800 V). Zatím je v nabídce jednomotorová verze se synchronním elektromotorem 150 kW (204 k), v roce 2026 přijde dvoumotorová s pohonem všech kol a výkonem 230 kW (313 k). Zavěšení všech kol je už dnes obvyklé,
POHÁNĚCÍ SOUSTAVA – synchronní elektromotor s permanentními magnety, uložený v bloku s jednostupňovým redukčním převodem 11,55:1 napříč na přední nápravě, 150 kW (204 k) a 283 N.m; plochá sada akumulátorů Li-Ion NMC, uložená uprostřed mezi nápravami, kapacita a) 58,3 kWh, b) Long Range 81,4 kWh, hmotnost akumulátorů 375/470 kg. Systém rychlodobíjení 400 V, při a/b) DC 101/128 za 29/32 minut z 10 na 80 % kapacity, ze zásuvky 230 V/12 A (10 – 100 %) za 23 h 10 min/32 h 10 min, resp. z wallboxu AC 10,5 kW za 5 h 20 min/7 h 15 min. Pomocný akumulátor 12 V.
PODVOZEK – bezrámová konstrukce s pomocnými rámy; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu spodní příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu nezávislé zavěšení Multi-Link; pérování vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči; příčné zkrutné stabilizátory; hřebenové řízení s elektrickým posilovačem; kotoučové brzdy, vpředu ø 305 x 25 mm s vnitřním chlazením, vzadu plné kotouče a/b) ø 284/300 mm, s posilovačem a rekuperací energie, ABS/EBD/BA, VSM (ESC)/TCS; kola z lehké slitiny; pneumatiky 215/60 R 17 nebo 215/50 R 19.
ROZMĚRY A HMOTNOSTI (a/b) – rozvor náprav 2680 mm, rozchod kol 1614/1611 nebo 1610/1607 mm podle pneu; délka a/b) 4300/4310 mm, šířka 1850 mm, výška 1560 – 1565/1570 mm; přední převis 810/815 mm; světlá výška 140/147 mm; součinitel odporu vzduchu cx = 0,263; objem zavazadlového prostoru vzadu 460 – 1251 l a vpředu 25 l; pohotovostní hmotnost DIN od 1650/1735 kg, celková 2270/2355 kg; hmotnost brzděného přívěsu 500/1000 kg, nebrzděného 500/750 kg.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce, a/b) – největší rychlost 170/170 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 7,5 (7,6)/7,7 (7,9 na 19“) s; spotřeba elektrické energie WLTP 14,9 (15,8)/14,9 (16,2) kWh/100 km; dojezd WLTP 436 (414)/605 (563) km.
VÝROBCE – Kia Corporation; Soha-dong (dříve Sohari Plant), 113 Kia-ro, Autoland Gwangmyeong-si, Gyeonggi-do, Jižní Korea
McPherson vpředu a MultiLink vzadu, na rozdíl od konkurenčních typů Škoda Elroq/VW ID.3/Cupra Born jsou kotoučové brzdy i vzadu (různé velikosti podle verze). Pro shodný výkon motoru se dodávají dvě kapacity akumulátorů, a to 58,3 nebo 81,4 kWh, přičemž jejich hmotnost činí 375, resp. 470 kg. Dojezd je závislý na mnoha faktorech, displej ve voze udával 388 km při převzetí v zimních podmínkách s 98 % kapacity většího akumulátoru, po ujetí 224 km klidným stylem tyto hodnoty klesly na 43 % a 180 km. Pro všechny běžné účely jsou tyto hodnoty naprosto vyhovující. Novinkou je elektronický iPedal 3.0, tedy jednopedálové ovládání vozu, společně se širokými možnostmi volby intenzity rekuperace (0 až 3). Od vyšší výbavy Earth je k dispozici tepelné čerpadlo. Jízda s vozem je velmi příjemná, hmotnost se podařilo snížit i pod 1,7 tuny a dynamika se zrychlením na sto do osmi sekund rovněž velmi dobrá.
Jak se stalo dnes módou, Kia při uvedení zdůraznila využití recyklovaných materiálů, například starých rybářských sítí na koberce v interiéru, stejně jako zpracování odpadních plastů, vylovených z Tichého oceánu (má sedmiletou smlouvu s organizací The Ocean Cleanup). Bezpečnost ve voze zajišťuje sedm airbagů, což už je považováno za samozřejmost, stejně jako široká paleta nejrůznějších jízdních asistentů (jízda v pruhu, nouzové brzdění, monitoring okolí, adaptivní tempomat, či třeba kontrola bezpečného vystupování). Některé prvky lze objednávat v paketech, jiné tvoří samostatnou nabídku. Nezaměnitelná jsou kola čtvercového (19“ pro GTLine), anebo kosočtvercového designu (17“ pro výbavy Air a Earth). Nechybí obousměrné nabíjení (V2L, V2H a V2G). Ceny EV3 začínají od 999 980 Kč pro základní Air, resp. od 1 249 980 Kč pro GTLine (podrobněji na www.kia.com). Výroba EV3 začala v továrně dříve známé coby Sohari Plant jako nejstarší závod Kia Motors. V září byla otevřena nová sekce, zvaná Gwangmyeong EVO Plant (přestavba Plant 2), kde se letos po EV3 rozběhne produkce spřízněných sedanů a hatchbacků EV4. ■
Sportovně laděné vozy Alfa Romeo
vstoupily také do kategorie SUV. První je Stelvio, které nedávno prošlo faceliftem s řadou zlepšení...
Všechny automobilky vycházejí vstříc trendu obrovského zájmu o vozy kategorie SUV, a tak se postupně přidaly rovněž italské Maserati, Alfa Romeo a dokonce Ferrari! Nová doba si žádá nové činy, pokles prodeje sportovních automobilů kompenzují výrobci právě zvětšeným záběrem SUV. Alfa Romeo není výjimkou, z výrobního programu zmizela malosériová Alfa Romeo 4C, která však už neměla nic společného se sportovními vozy pro širší veřejnost jako byly různé Giulietty, Giulie GT a Spidery; byl to totiž kompozitový speciál odlišné koncepce s motorem uloženým uprostřed. V roce 2024 vzrostl prodej automobilů Alfa Romeo v České republice o 11,6 procenta (na 221 vozů).
TOM HYAN
1 Alfa Romeo Stelvio je prvním vstupem italské značky do segmentu SUV, jenž ve světě stále roste
2 Vyzkoušeli jsme
Stelvio 2.0 Turbo 280 po modernizaci modelu 2024
a v limitované výbavě Tributo Italiano s řadou nových prvků
Stelvio je prvním automobilem SUV značky Alfa Romeo, který zamířil do sériové výroby. Jméno vychází z legendárního severoitalského průsmyku, interní označení Stelvia je Progetto 949 pro segment DSUV, vůz je posledním na originální italské platformě FCA Giorgio klasické koncepce, jež patří i projektu 952, tedy současnému sedanu Giulia. K dispozici jsou jak verze s pohonem zadních kol, tak s pohonem všech kol značeným Q4, platforma umožňuje montáž různých pohonných jednotek, čtyřválcových i šestiválcových. Při uvedení na trh v roce 2016 byly k dispozici pro verze Q4 zážehové čtyřválce 2.0 Turbo o výkonu 147 a 206 kW (200 a 280 k) a vznětové 2.2 MultiJet 132 a 154 kW (180 a 210 k), pro verze s pohonem zadních kol jen vznětové,
V interiéru zaujme nový digitální přístrojový štít 12,3“ (centrální displej infotainmentu má 8,8“)
ale s výkony 110 a 132 kW (150 a 180 k). Všechny vozy měly samočinnou osmistupňovou převodovku ZF. Třešničkou na dortu se stala špičková Quadrifoglio Verde se šestiválcem 2.9 V6/90° BiTurbo/ 375 kW (510 k), vybaveným deaktivací jedné řady válců při jízdě bez většího zatížení či potřebě plného výkonu, rovněž s převodovkou 8A a AWD Q4, přičemž po faceliftu byl výkon ještě zvýšen na 382 kW (520 k) při 6500 min1. Premiéra Quadrifoglia byla na Los Angeles Auto Show 2016, premiéra evropských verzí na Ženevském autosalonu 2017.
Během let procházela Alfa Romeo Stelvio (stejně jako Giulia) průběžným vylepšováním, výkony vznětových motorů 2.2 JTDm (MultiJet) od úpravy
EU6d se vstřikováním AdBlue vzrostly na 118 kW (160 k) u zadního pohonu a na 154 kW (210 k) s pohonem Q4. Dnes tvoří nabídku spolu s jedinou verzí 2.0 Turbo/206 kW (280 k) a vstupují do závěrečné fáze výroby (nové Stelvio má být koncem 2025, nová Giulia v roce 2026). Je to tedy poslední možnost, jak získat originál Alfa Romeo na italské podlahové plošině Giorgio, s jejímž dalším vývojem se už nepočítá. Český dovozce reaguje akční nabídkou na Stelvio Sprint 2.2 JTDm s bohatou základní výbavou již od 1 199 000 Kč. V loňském roce paletu výbav Sprint a Veloce rozšířila Tributo Italiano v barvách italské trikolory (bílá Alfa, červená Alfa a zelená Montreal), která jako první globální
3 Volicí páka převodovky, vlevo otočný ovladač jízdních režimů D.N.A.
4 Interiér splňuje všechny běžné prostorové nároky
5 Výbavu Tributo Italiano připomínají nápisy s trikolorou na opěrkách hlav
6 Na volantu je tlačítko spouštěče, za ním pádla manuálního řazení ve stylu F1 ►►►
Stelvio je spolu se sedanem Giulia loučením s originální italskou automobilovou konstrukcí (platforma FCA Giorgio)
Zážehový čtyřválec 2.0 Turbo se nyní dodává jen ve výkonnější verzi 206 kW (280 k)
MOTOR – kapalinou chlazený řadový čtyřválec FCA, přeplňovaný jedním turbodmychadlem, uložený podélně vpředu; hliníkový blok a hlavy válců; přímé vstřikování paliva, Stop/Start, EU6; a) 2.0 Turbo 280: zážehový, 1995 cm3 (ø 84 x 90 mm); 10,0:1; 206 kW (280 k)/5250 min‑1 a 400 N.m/2250 min‑1; DOHC 4V (řetěz); b) 2.2 JTDm (MultiJet) 210: vznětový, 2143 cm3 (ø 83 x 99 mm); 15,5:1; 154 kW (210 k)/3500 min‑1 a 470 N.m/ 1750 min‑1; DOHC 4V (ozubený řemen). Elektrická výzbroj 12 V. PŘEVODNÉ ÚSTROJÍ – osmistupňová samočinná převodovka ZF s kapalinovým měničem momentu (5,000 – 3,200 – 2,143 – 1,720 – 1,314 – 1,000 – 0,822 – 0,640 – Z 3,456), stálý převod a/b) 3,730/3,270. Kompozitový spojovací hřídel, pohon všech kol Q4.
PODVOZEK – samonosná karoserie s pomocnými rámy; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu dvojitá příčná ramena, vzadu víceprvkové závěsy Alfa Link; pérování vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, vzadu nesoustřednými, na přání Alfa Active Suspension; kotoučové brzdy s vnitřním chlazením, ABS/EBD, ESC; hřebenové řízení s elektrickým posilovačem, převod 12:1; pneumatiky 235/55 R 19, 255/45 R 20 nebo 255/40 R 21.
ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2818 mm, rozchod kol 1627/1674 mm; d/š/v 4686/1903 (se zrcátky 2163)/1693 mm; objem zavazadlového prostoru 525/1600 l; objem palivové nádrže 64 l; pohotovostní hmotnost 1680/1745 kg, celková 2350/2410 kg; hmotnost brzděného přívěsu 1600 až 2300 kg podle verze.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce; a/b) – největší rychlost 230/215 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 5,7/6,6 s; spotřeba paliva WLTP od 8,4/6,1 l/100 km; emise CO2 od 192/159 g/km.
VÝROBCE – Alfa Romeo S.p.A., Corso G. Agnelli 200, 10135 Torino; v závodě Cassino, 03030 Piedimonte San Germano, Cassino (Frosinone), Itálie
Originální litá kola Alfa Romeo v provedení 21 palců Základní objem zavazadlového prostoru činí 525 litrů
série Alfa Romeo nabízí vždy pohon všech kol Q4, zážehové čtyřválce 206 kW (280 k) nebo vznětové 154 kW (210 k), černá kola 19 až 21 palců s červenými brzdovými třmeny, možnost dvoubarevné kombinace (černá střecha), kožené čalounění s označením Tributo Italiano na opěrkách hlav, aktivní podvozek s elektronicky řízenými tlumiči a audioaparaturu Harman Kardon. Pohon všech kol samočinně rozděluje točivý moment v poměru 0:100 až 50:50 % podle adhezních podmínek; na přání se dodává samosvorný mechanický diferenciál Q2 pro zadní nápravu (u Tributo Italiano sériově).
Stelvio využívá platformu Giulie s upravenou zadní nápravou AlfaLink, kterou výrobce někdy kuriozně označuje za čtyřiapůlprvkovou (!); ano, jsou to příčná i podélná ramena. U řízení zdůrazňuje sportovně strmý převod, nejnižší v segmentu. Pohotovostní hmotnost vozu však přesahuje 1650 kilogramů navzdory využití hliníkových a kompozitových dílů. Jízdní vlastnosti vozu jsou velmi dobré, verze se zážehovým motorem je pro sportovní jízdu rozhodně lepší. Nadčasový design vozu je dílem vlastního Centro Stile Alfa, když spolupráce s někdejšími hvězdami italského designu dávno skončila. Prostorný pětimístný interiér splňuje všechny běžné nároky, stejně jako zavazadlový prostor s elektricky ovládanou výklopnou stěnou. Klienti mohou volit ze tří výbav (nyní nová Intensa místo ukončené Tributo Italiano), deseti barev karoserie a šesti druhů litých kol. V duchu doby jdou konektivita a asistenční systémy, řidič má samozřejmě k dispozici známé D.N.A. pro volbu režimu jízdy od komfortního po sportovní. Facelift pro modelový rok 2024 přinesl ostřejší rysy přídě s novými třídílnými světlomety FullLED Matrix na každé straně ve stylu novějšího SUV Tonale, úpravu zadních svítilen a rovněž nový digitální přístrojový štít 12,3“. Jízdní asistence zahrnuje varování před čelní srážkou, samočinnou nouzovou brzdu, aktivní tempomat, kontrolu mrtvých úhlů, jízdy v pruhu a provozu za vozem atd. Všechny vozy na podlahové plošině FCA Giorgio, tedy Alfa Romeo Giulia, Stelvio a Maserati Grecale (SUV), se vyrábějí v italské továrně v Cassinu (Frosinone). Ceny na českém trhu mimo akční nabídky začínají od 1,329 milionu Kč za Sprint 2.2 JTDm 118 kW (160 k) s pohonem zadních kol, verze Q4 jsou od 1,429 milionu Kč (více a podrobněji na www.alfaromeocz.com). ■
V současné době zastává Polo funkci vstupního modelu značky Volkswagen, tedy opravdu Lidového vozu, jak zní překlad z němčiny...
Navzdory tomu se Volkswagen rozhodl v Evropě ukončit výrobu malého modelu Polo, přestože roční odbyt nadále přesahuje sto tisíc kusů! Je to smutné představení, protože ti, kteří chtějí koupí malého vozu přispět ekologii, mají prostě smůlu. Automobilky sází na dražší, větší a těžší SUV, tedy méně hospodárné a méně ekologické vozy, či na podstatně dražší elektromobily. To se má do budoucna změnit, studie Volkswagen ID.Every1, ID.2all a ID.GTI Concept jsou předobrazem dostupných elektromobilů kompaktních rozměrů. Na obhajobu výrobců lze říci, že nesmyslné požadavky EU na výbavu všech vozů, tedy i malých, jsou prakticky stejné jako u velkých, a proto je značně prodražují. Noví zákonodárci přece nepřipustí, abyste si sami odezírali dopravní značky, jeli rovně, kontrolo
Všechno začalo před padesáti lety, první Polo (1975) se zrodilo na základě o rok dříve uvedeného malého Audi 50
TOM HYAN vali pneumatiky a dokonce dokázali zaparkovat! Volkswagen Polo tedy ve španělské Pamploně skončil, výroba se přesunula do Jižní Afriky (Eastern Cape Province), kde se už výhradně vyráběly verze Polo GTI (opravujeme tak informaci z minulého článku o Polu GTI). Pola se budou dočasně dovážet přes půl světa z Kariegy, kde se vyrábějí společně s motory EA111 a nabíhá tam nový model A0 SUV (celková kapacita 710 vozů denně). Pamplona mezitím přejde na kompaktní elektromobily! Po šestnácti milionech vozů se v červnu 2017 představila šestá generace malého automobilu Volkswagen Polo (codename AW), která se už dávno nevyrábí ve Wolfsburgu, ale ve španělské Pamploně (1984 až 2024) a nyní výhradně v jihoafrickém malém městě Kariega (přejmenováno z Uitenhage). Polo slaví padesátiny, první vyjelo v roce 1975 (Typ 86)
coby varianta Audi 50, druhá generace 1981 (86C) překvapila přechodem na karoserie kupé a kombi, zatímco třetí (6N od 1994) a čtvrtá (9N od 2001) už uvedly dnešní styl. Pátá generace (6R, od 2014 facelift 6C) z let 2009 – 2017 byla nejúspěšnější (6,3 milionu vozů). Během let se Polo uvedlo také coby sportovní G40, GT a GTI, výrobce ovšem považuje Polo GTI, uvedené v lednu 1999 s motorem 1.6 16V/92 kW (125 k), za počátek tradice. Proto loni vytvořil na základě modernizované šesté generace jubilejní Edition 25, a to s motorem 2.0 TSI, nyní s výkonem 152 kW (207 k). Poněkud z jiného světa je základní
1 Vyzkoušeli jsme šestou generaci v provedení Polo Limited se základním tříválcem 1.0 MPI
2 Základní objem zavazadlového prostoru činí 351 litrů
3 Přístrojová deska Polo Limited 1.0 MPI s pětistupňovou manuální převodovkou
4, 5 Velikost interiéru odpovídá příslušnému segmentu, ale plní všechny běžné požadavky
Volkswagen Polo je nyní hlavním
výrobním programem
Volkswagenu South Africa, denně tam vzniká až 710 vozů
► MOTORY VW POLO 2025 typ převodovka výkon největší rychlost spotřeba WLTP
km]
model 1.0 MPI s pětistupňovou manuální převodovkou, jaký představujeme na těchto stránkách (coby akční model Limited). Je to návrat skromnosti, prostě lidový automobil kompaktních rozměrů, který vyhovuje všem běžným nárokům, s výkonem 59 kW (80 k) má přijatelnou dynamiku, ale hlavně je hospodárný, lehký a cenově dostupný. Ostatně v podobných vozech jezdila celá Evropa po dlouhá desetiletí a téměř nikdo přerostlá SUV nepotřeboval. Šestá generace Pola vzhledem připomíná pátou, ostatně proč měnit osvědčené, jenže pod karoserií je všechno jinak, poprvé se uplatňuje moderní modulární platforma MQB
1 Volkswagen Polo se nyní vyrábí výhradně v jihoafrickém závodě Kariega, odkud se dováží do Evropy
2 Základní motor 1.0 MPI přišel dokonce o velký protihlukový plastový kryt
3 Šestá generace Pola bude zjevně poslední, dosud vzniklo přes 2,5 milionu vozů
POHÁNĚCÍ SOUSTAVA (1.0 MPI) – kapalinou chlazený zážehový řadový tříválec 1.0 MPI (EA211), uložený vpředu napříč; hliníkový blok a hlava válců; DOHC 4V (ozubený řemen); elektronické nepřímé vstřikování paliva; Stop/Start, EU6; 999 cm3 (ø 74,5 x 76,4 mm); 10,5:1; 59 kW (80 k)/6300 min‑1 a 93 N.m/3700 až 3900 min‑1. Jednokotoučová suchá spojka, pětistupňová převodovka s přímým řazením. Pohon předních kol.
PODVOZEK – samonosná konstrukce s pomocným rámem vpředu; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu vlečená ramena spojená torzně poddajnou příčkou; odpružení vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, vpředu příčný zkrutný stabilizátor; vpředu kotoučové brzdy s vnitřním chlazením, vzadu bubnové; ABS/EBD/BA; hřebenové řízení s elektrickým posilovačem, ocelová kola a pneumatiky 185/70 R 14, případně ocelová nebo z lehké slitiny a pneumatiky 185/65 R 15.
ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2552 mm, rozchod kol 1501/1484 mm; d/š/v 4074/1751/1442 mm; objem zavazadlového prostoru 351/1125 l; objem palivové nádrže 40 l; pohotovostní hmotnost (DIN) od 1045 kg, celková hmotnost 1540 kg; brzděný přívěs do 800 kg, nebrzděný do 560 kg.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) – největší rychlost 171 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 15,4 s; spotřeba
WLTP kombinace 5,5 l/100 km; emise CO2 125 g/km.
VÝROBCE – Volkswagen of South Africa (Pty.) Ltd., 103 Algoa Road, 6230 Kariega (dříve Uitenhage), Jižní Afrika
(ve verzi A0). Na samém začátku nabídky je nepřeplňovaný tříválec 1.0 MPI s výkonem 59 kW (80 k), stejně jako přeplňovaný 1.0 TSI/70 kW (95 k) dodávaný s manuální převodovkou, která má jen pět stupňů pro jízdu vpřed. U silnější verze je v nabídce alternativně dvouspojková DSG7, která je jedinou alternativou pro 1.0 TSI/85 kW (115 k) a samozřejmě pro sportovní GTI s motorem 2.0 TSI/152 kW (207 k). Šestistupňové převodovky stejně jako turbodiesely (do 2020), verze TGI (na zemní plyn, do 2022) a zážehový čtyřválec 1.5 TSI (do 2021) z Pola zmizely. S motorem 1.0 MPI jsme v testu při klidné jízdě dosáhli spotřeby 5,3 l/100 km, tedy ještě o něco lepší, než udává výrobce (5,5 l/100 km).
Zjednodušování nabídky vychází z potřeby finančních úspor pro výrobce, ale především z důvodů velkých investic do elektromobility, která je hlavním programem Volkswagenu. Jak dlouho budou vozy kategorie VW Polo na trhu není jasné, jiní výrobci je houfně ruší (například Ford a Fiat). Jak již bylo řečeno, také kompaktní automobily musí splňovat stále náročnější legislativní požadavky, které je prodražují a výroba (natož další vývoj) se pak nevyplatí. Platforma MQB A0 umožnila vedle povinných prvků i aplikaci dalších za příplatek dodávaných systémů z vyšších automobilových segmentů, jako jsou například automatické nouzové brzdění a hlídání provozu před vozem (Front Assist) s funkcí City Emergency Braking a systémem detekce chodců, kontrola jízdy v pruhu s monitorováním mrtvého úhlu a adaptivní tempomat ACC. Vůz se proti předchůdci opět mírně zvětšil (je o 81 mm delší), zavazadlový prostor má základní objem 351 litrů (po sklopení opěradel až 1125 litrů). Pro modelový rok 2021 prošlo Polo faceliftem a modernizací včetně nové generace infotainmentu MIB3, mírně se proměnil design na ostřejší linie, přišly příplatkové světlomety IQ.Light LED Matrix, jízdní asistenti včetně IQ.Drive Travel Assist, upravená přístrojová deska a pozměněné výbavy. Podporu prodeje podtrhují cenová zvýhodnění, na českém trhu se objevily nejdostupnější výbavy Love a Limited (vůz na snímku), které se prodávají od 350 000, resp. 389 900 Kč včetně DPH (obě s motorem 1.0 MPI/ 59 kW). Standardní ceny v době testu začínaly od 451 900 Kč pro MPI a od 501 900 Kč pro TSI (více a podrobněji na www.volkswagen.cz). ■
Toyota obnovila slavné jméno Crown, které patřilo první generaci japonského vozu už v roce 1955, zatímco druhá (1962 – 1967) přidala šestiválec a samočinnou převodovku Toyoglide, pátá uvedla vznětové motory (1977) atd. Crown byla první Toyotou, vyváženou do USA, nechyběla ani na evropských trzích, ale pak zůstala jen v Japonsku. Nová (už šestnáctá generace) je globální, určena pro 40 trhů; v USA se prodává coby 2.5 Hybrid ve dvou karosářských variantách (přibylo kombi/crossover Crown Signia).
V New Yorku překvapil Nissan velkým stánkem, na kterém zářila řada originálních modelů pro americký trh, zejména crossovery SUV Kicks, Rogue, Pathfinder, Ariya (BEV), Murano a Armada, ale také sedany Versa, Sentra a Altima, pick-up Frontier a sportovní 350 Z. Mnohé z nich se také v USA vyrábějí (Nisan tam má tři továrny). Z japonské produkce je velký typ Armada, nyní třetí generace se šestiválcem 3.5 Twin-Turbo o výkonu 317 kW (431 k) s devítistupňovou samočinnou převodovkou, který nahrazuje původní nepřeplňovaný osmiválec 5.6 předchozích generací (nejprve AT5, ve druhé AT7). Druhá generace Kicks je spřízněna s evropským typem Juke, ale v USA je základem čtyřválec 2.0/104 kW (141 k). Třetí generace Rogue se vyrábí od roku 2020 a je variantou evropského Qashqaie, resp. X-Trailu.
Představy o modernizaci Porsche 911 mohou být různé. Zatímco Sacrilege Motors ze Salisbury (CT) sází na elektrickou trakci s výkonem 368 kW (500 k), tak Tedson Motors z chorvatského Záhřebu to vidí coby 911 Daydream a letos uvedl Gulf Blue Dream Edition, poctu originálu (1995 Porsche 993 Remastered) se vzduchem chlazeným šestiválcem boxer 4,0 litru a šestistupňovou manuální převodovkou, ale s kompozitovými panely karoserie, rozšířeným rozchodem a díly pérování z GT2 a RS! Goran Turkić snil svůj daydream asi deset let, první úpravu 911 předvedl na Top Marques 2022 v Monte Carlu a letos byl Tedson opět součástí expozice dealera Manhattan Motorcars.
Skříňový Transporter je základní verzí
Elektrický eTransporter má základní pohon zadních kol
Na český trh byl uveden Ford Puma Gen-E, akumulátorová verze Pumy z rumunské produkce Ford Otosan. Přední kola pohání elektromotor 123 kW (168 k) a 290 N.m, který mu s akumulátorem 43 kWh uděluje dojezd WLTP až 376 km, zrychlení na sto za 8,0 sekundy a největší rychlost 160 km/h. Pohotovostní hmotnost (DIN) činí 1488 kg, celková 2015 kg a hmotnost přívěsu až 750 kg. Zavazadlový prostor má objem 566/1283 litrů, navíc vpředu 43 litrů. Nabíjení DC až 100 kW do 24 minut. Zvýhodněná cena od 699 000 Kč s DPH při financování Ford Credit.
Ford Puma Gen-E jsme si prohlédli na autosalonu v Bruselu, kde vůz novinářům představil šéfdesigner Amko Leenarts ►
▲ Vyzkoušeli jsme vůz s pohonem 4Motion a samočinnou převodovkou
Nový Volkswagen Transporter a osobní verze Caravelle se představily českým novinářům ve Voděrádkách u Říčan. Sedmá generace po 75 letech mění koncepci, nabídka se rozdělila na tři svébytné typy Multivan (platforma VW MQB), ID.Buzz (MEB) a Transporter/Caravelle (T7 Heavy ze spolupráce Ford Otosan) pod heslem Správný VW Bus pro každého (dříve to byl Jeden Bus pro všechny). Nabídka začíná od 699 000 Kč bez DPH, sortiment se bude průběžně rozšiřovat (unikátní je Double-Cab, jediný v jednotunovém segmentu). Vznětové motory 2.0 mají výkon 81, 110 a 125 kW (110, 150 a 170 k), převodovky jsou 6M nebo 8A a pohon předních nebo všech kol; eHybrid se soustavou Plug-in 2,5 litru dosahuje kombinovaného výkonu 171 kW (232 k) a akumulátorový eTransporter (pohon zadních nebo všech kol) nabízí verze 100, 160 a 210 kW s akumulátorem 64 kWh (dojezd 313 až 330 km). Rozvor náprav je 3100 nebo 3500 mm, délka 5050/5450 mm, užitečná hmotnost vzrostla až na 1326 kg (Van). Výhodou je pětiletá záruka (na 200 000 km) a servisní paket na pět let (90 000 km). Více na www.vw-uzitkove.cz
▼ Počítá se s různými přestavbami (na snímku hasičská od firmy SICAR)
Bude to třiatřicet automobilů Alfa Romeo 33 Stradale z programu Fuoriserie (mimo sérii), každý odlišný a personifikovaný ve spolupráci s jejich vyvolenými majiteli. První skicy byly představeny zájemcům na Velké ceně Itálie 2022 na Monze, po jejich nadšené reakci se vozy do dvou týdnů prodaly, a tak se projekt realizoval během čtrnácti měsíců. Jak říká Alejandro Mesonero-Romanos, španělský šéf Alfa Centro Stile, základním mottem nebyl retrodesign, ale stejný duch slavné značky, jaký sdílí původní 33 Stradale z roku 1967. Základní silueta, nízká příď (světlomety pouhých 200 mm nad vozovkou), křídlové dveře a možnost otevřít celý vůz (kapota, dveře, kryt motoru) samozřejmě zůstaly, jde však o jejich interpretaci v moderním stylu.
Prototyp vznikl rychle (vyfrézován jen jediný model), a to za ideové spolupráce třiatřiceti vybraných klientů z celého světa. Linie jsou čisté a plynulé, neruší je žádný spoiler, výrobní spolupráce byla svěřena obnovené společnosti Carrozzeria Touring Superleggera z Milána (dva až tři vozy měsíčně), která má obrovské zkušenosti se stavbou unikátních prototypů. Kok-
1 Původní
Alfa Romeo 33 Stradale z konce šedesátých let (design Franco Scaglione) zářila na Bruselském autosalonu 2023 coby předobraz věcí příštích
TOM HYAN pit je také strohý, klienti požadovali fyzický kontakt, a tak chybí velké displeje, digitální přístroje se zobrazením 3D jsou v kapličce před volantem (dva kruhové Cannocchiale) a jen malý dotykový displej se vyklápí ze středového tunelu. Rovněž volba materiálů byla jasná, v interiéru se snoubí hliník, uhlíkové kompozity, pravá kůže a alcantara. Sportovní tříramenný volant je základním prvkem komunikace s vozem, za ním jsou velká hliníková pádla přímého řazení. Klienti mohou volit jeden ze dvou interiérů Tributo (tradiční v kůži a hliníku), či sportovní Alfa Corse (kompozity a alcantara). Ve voze je audioaparatura se sedmi reproduktory. Není to samozřejmě poprvé, kdy Alfa Romeo spolupracuje na supersportu se sesterskou značkou Maserati, ostatně už legendární 8C Competizione byla spřízněna s vozy GT z Modeny (dokonce se tam u Maserati vyráběla), zatímco u 33 Stradale se částečně využívá platformy ze supersportu Maserati MC20, rovněž poháněného třílitrovým motorem V6. Kuriozitou zůstává, že MC20 vyšel ze zrušeného projektu supercaru Alfa Romeo, takže jde vlastně o návrat ke kořenům. Daniel Guzzafame, produktový šéf Alfa Romeo,
prozradil, že nová 33 Stradale má specifické přední i zadní závěsy kol, stejně jako pomocné hliníkové rámy (vzadu i H-frame vpředu), aerodynamické řešení karoserie, siluetu a mechanismus otevírání dveří, pouze spodní část kompozitového trupu je shodná s MC20. Karoserie je výhradně uzavřené kupé, s otevřenou variantou se nepočítá (na rozdíl od 8C Competizione).
Přestože byl vůz navržen ve dvou konfiguracích, a to se šestiválcem 3.0 V6 Bi-Turbo, anebo plně elektrický, o druhé se toho příliš neví. V návrhu byly dva elektromotory vzadu pro pohon zadních kol, případně ve verzi s pohonem všech kol ještě jeden na nápravě přední. Elektrická soustava byla podobná sportovnímu elektromobilu MC20 Folgore, ale tato varianta Maserati byla zrušena a pro MC20 zůstalo pouze u zážehového mo-
2 Alfa Romeo 33 Stradale byla ozdobou expozice Stellantisu na Bruselském autosalonu 2025
3 Nová 33 Stradale vznikne jen ve třiatřiceti kusech, které jsou dávno všechny zarezervovány
4, 5 Spartánský interiér vozu bez zbytečností, jedinou výjimkou je audioaparatura se sedmi reproduktory
toru, takže kdo ví, jak to bude s elektrickou 33 Stradale (prý mělo zájem cca 20 % klientů). Pohon EDM (Electric Drive Module) vždy zahrnuje trakční elektromotor/generátor, redukční převod a výkonovou elektroniku v jednom celku. Pokud jde o zážehový motor V6/90° typu 690T, tak vychází ze sériového pro Giulii/Stelvio Quadrifoglio s převrtáním ze 2,9 na plných 3,0 litru (vrtání 88 místo 86,5 mm při shodném zdvihu 82 mm), tedy ze spolupráce s Ferrari (odvozeno z osmiválce F154), který se stal také základem pro Nettuno 2992 cm3 u MC20, otevřené verze MC20 Cielo a nejnovější GT2 Stradale. Dvouspojková osmistupňová převodovka pochází ze zámoří od firmy Tremec (USA/Mexiko), jež ji vyvinula nejprve pro Chevrolet Corvette osmé generace a pak začala dodávat také Maserati. Vozy
► DOSTUPNÉ TECHNICKÉ ÚDAJE
POHÁNĚCÍ SOUSTAVA – a) Alfa Romeo 33 Stradale Benzina: kapalinou chlazený zážehový šestiválec s válci do V/90°, přeplňovaný dvěma turbodmychadly, uložený podélně vzadu; 2992 cm3 (ø 88 x 82 mm); 456 kW (620 k)/7500 min‑1 a 730 N.m/3000 min‑1; hliníkový blok a hlavy válců; DOHC 4V (řetězy); elektronické přímé vstřikování paliva; mazání se suchou klikovou skříní; objem nádrže paliva 60 l; dvouspojková osmistupňová převodovka Tremec, elektronický samosvorný diferenciál, pohon zadních kol; b) Alfa Romeo 33 Stradale Elettrica: napětí systému 800 V; dva elektromotory vzadu a jeden vpředu, celkem 551 kW (750 k); jednostupňový redukční převod, pohon všech kol; akumulátor 90/102 kWh; dojezd EV 450 km.
PODVOZEK – samonosná konstrukce z uhlíkových kompozitů s pomocnými rámy z hliníkových slitin; nezávislé zavěšení všech kol na dvojitých příčných ramenech, pérování vinutými pružinami a aktivními tlumiči, příčné zkrutné stabilizátory; keramicko kompozitové kotoučové brzdy P/Z ø 390 x 36/ø 360 x 28 mm, 6/4 písty třmenů, systém Brembo brake by wire; řízení všech kol; pneumatiky ZR 20, vpředu 245/35 a vzadu 305/35.
ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2700 mm, rozchod kol 1680/1668 mm; d/š/v 4637/1966 (se zrcátky 2171)/1226 mm; součinitel odporu vzduchu cx = 0,375; hmotnost a/b) 1500/2100 kg.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce, a/b) – největší rychlost 333/310 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h do 3,0/2,5 s; brzdná dráha 33 m na suchu 100 – 0 km/h.
VÝROBCE – Alfa Romeo S.p.A. ve společnosti Carrozzeria Touring Superleggera, S.r.l., Via per Arese 30, 20017 Terrazzano di Rho (Milano), Itálie
d’Epoca 2023 v Boloni
mají režim Strada po spuštění motoru, který lze přepnout na Pista pro track days, ale také konfiguraci Partenza Veloce (Launch Control).
Šéfem projektu je Cristiano Fiorio. První představení 33 Stradale se konalo v létě 2023 v továrním Alfa Romeo Museum v Arese (na místě továrny, odkud Alfy Romeo kdysi vyjížděly), výstavní premiéru pak měla na 40. ročníku Auto e Moto d’Epoca v Boloni 2023, kde jsme vůz viděli vůbec poprvé na stánku FCA Heritage, a pak znovu na autosalonech v Paříži 2024 a Bruselu 2025. Dne 17. prosince 2024 byl první vůz dodán klientovi z Clubu 33, jak se výběr zákazníků označuje, tedy ve stejné datum, kdy konstruktér Carlo Chiti v roce 1966 oficiálně pověřil Franca Scaglioneho návrhem karoserie pro původní Alfu 33 Stradale (vzniklo jen 18 vozů; jeden byl vystaven na Bruselském autosalonu 2023, kdy jen zasvěcení věděli, proč tam je). Jméno prvního klienta zůstalo utajeno, ale v novém atelieru Bottega Alfa Romeo v muzeu v Arese se aktivně podílel na personalizaci svého automobilu. A cena? Prý kolem tří milionů eur. Dalším z klientů je Valtteri Bottas, bývalý jezdec formule 1, který pomohl s naladěním prototypu 00 na továrním polygonu Alfa Romeo v Baloccu. Prověření dynamických parametrů pak proběhlo na rychlostním okruhu Nardò Technical Center včetně největší rychlosti 333 km/h. Členy Clubu 33 jsou lidé z celého světa, k nimž patří například japonský manažer Noriaki Uchino, či Glynn Bloomquist, podnikatel z Texasu, který vůz vyzdobil číslem 14 coby poctu svým hrdinům Enzo Ferrarimu a AJ Foytovi, kteří se čtrnáctkou závodili. Oba budou využívat 33 Stradale k jízdám na okruzích. ■
Renault 5 E-Tech Electric představuje cestu ke kompaktnímu elektromobilu, který by měl nahradit kompaktní vozy se spalovacími motory. Působivý design ve stylu populární er-pětky minulých let, vyspělá technika a přijatelná cena byly hlavní důvody, které tomuto vozu zajistily prestižní evropský titul Car of the Year 2025. Renault 5 E-Tech přichází na český trh od 675 000 Kč včetně DPH (Evolution 120 k Urban Range) v celkem šesti verzích (dva výkony, výbavy Evolution, Techno, Iconic Cinq a akční Roland-Garros).
Základem je platforma AmpR Small (Renault založil divizi Ampère pro elektrifikované vozy již v roce 2021) a dvě velikosti kapalinou chlazených akumulátorů
Li-Ion MNC (40 nebo 52 kWh, 3/4 moduly a 31/46 článků) pro výkon elektromotoru Urban/Comfort Range 90/110 kW (122/150 k) a uváděný dojezd 312/410 kilometrů v kombinovaném cyklu WLTP. Výrobce hovoří o rafinovaném designu, vtipné jsou indikace stavu
V krásném prostředí Volmanovy vily se představila stěžejní novinka
Renault roku 2025...
TOM HYAN, Čelákovice (CZ)
akumulátoru ubýváním segmentů svítící číslice 5 v prohlubni na kapotě (kde byl u původní verze ICE vstup vzduchu), uvítací světelná sekvence, páčka voliče převodovky pod volantem ve tvaru rtěnky Chanel, či 128 možností personalizace včetně polepů střechy s prvky z 3D tisku. Zajímavé jsou snížení hmotnosti u elektromobilů pod 1,5 tuny (přesně 1372 až 1469 kilogramů), systém brzd One-Box (by-wire), rychlonabíjení DC 100 kW do třiceti minut, standardně tepelné čerpadlo, horizontální palubní deska z displejů 10 + 10 palců, objem zavazadlového prostoru 326 litrů i kompaktní rozměry 3922 x 1774 x 1498 mm. Největší rychlost činí 150 km/h. Renault 5 E-Tech Electric je opravdu francouzský; elektromotory se vyrábějí v Ruitzu, převodovky v Cléonu a akumulátory (z japonských článků ASC) v Douai, kde také probíhá konečná montáž vozů. Rozpětí cen na českém trhu je 675 až 899 tisíc korun (více na www.renault.cz). ■
Audi R10 TDI (dvanáctiválec 5,5 litru) zvítězil v ročníku 2008 pro Audi Sport North America (Rinaldo Capello, Tom Kristensen a Allan McNish)
Největší závod sportovních prototypů byl dlouhá léta doménou Audi, teprve po sezoně 2016 bitevní pole opustily...
Vroce 2016 zažila francouzská čtyřiadvacetihodinovka velkou změnu. Tým Audi Motorsport se rozloučil třetím a čtvrtým místem, aby pak z vytrvalostních závodů odstoupil. Oslavou dlouhé řady úspěchů je výjimečná výstava Mythos Le Mans v August Horch Museum Zwickau, která je otevřena až do 2. listopadu 2025 (tedy plných jedenáct měsíců). Přestože jsem byl svědkem všech startů Audi ve 24 h Le Mans (na závodech jsem tam byl třicetkrát), mohu výstavu jen doporučit, přináší totiž pohledy na dříve utajovanou techniku, která byla ve své době v Le Mans zakryta i zrakům akreditovaných novinářů. Nyní se stala historií, a tak si můžete hybridní systémy, kompozitové konstrukce i originální motory v muzeu ve Cvikově v klidu prohlédnout.
TOM HYAN, Le Mans (F) a Zwickau (D)
1 Audi R8R (zážehový osmiválec 3,6 litru) dojel na třetím místě při debutu v Le Mans 1999 (Frank Biela, Emanuele Pirro a Didier Theys)
2 Audi R8C britského týmu (1999 jezdci James Weaver, Andy Wallace a Perry McCarthy)
V roce 1999 se Audi objevily na startu 24 h Le Mans poprvé. Nejprve se zážehovým osmiválcem, ale od roku 2006 už výhradně se vznětovými motory. A výsledek? Před nástupem Porsche byly Audi poraženy mezi léty 2000 až 2014 pouze dvakrát! Když nepočítáme triumf Audi v převlečení za Bentley Speed 8, tak v tomto období překonal ingolstadtskou značku pouze Peugeot 908 HDi FAP v ročníku 2009! Mnohdy byla vítězství těsná, při první účasti 1999 patřily Audi třetí a čtvrté místo (vyhrálo BMW V12 LMP), a v posledních letech je překonal jen hybrid sesterské značky Porsche. Audi však zůstává největším inovátorem posledního čtvrtstoletí ve 24 h Le Mans, zejména pro první vítězství se vznětovým motorem i hybridním vozem. Závod 24 h Le Mans vždy lákal tovární týmy, a tak do
3 Audi R18 e-tron (šestiválec 3,7 litru TDI), první vítězství hybridní verze (2012 posádka Fässler/Lotterer/Tréluyer)
4 Autor článku na trati v Le Mans 2011 u vítězného vozu Audi R18 TDI (šestiválec 3,7 litru) posádky Fässler/Lotterer/Tréluyer
5 Audi R15 TDI Plus (desetiválec 5,5 litru) zvítězil v ročníku 2010 (Romain Dumas, Mike Rockenfeller a Timo Bernhard)
6 Audi R8 (zážehový osmiválec 3,6 litru FSI) zvítězil v ročníku 2002 pro Audi Sport Team Joest (Biela/Kristensen/Pirro)
sezony 1999 vstoupila také německé automobilka Audi. Nováčkem ročníku 1999 se stala čtveřice sportovních prototypů Audi, dvou otevřených R8R (roadster) od Audi Sport Team Joest a dvou uzavřených R8C (coupé) od Audi Sport UK (United Kingdom). Vylepšené otevřené R8 pak vítězily do roku 2005. První funkční vzorek Audi R8 se představil 13. prosince 1998 několika stovkám hostů v hale berlínského velodromu na Paul Heyse Strasse. Jak jsme se tam dozvěděli od Dr. Wolfganga Ullricha, mnohaletého vedoucího týmu Audi Sport, o vstupu do nové kategorie motorsportu začali uvažovat o dva roky dříve a v srpnu 1997 zahájili vývojové práce na novém sportovním prototypu.
Důvody nečekaného rozhodnutí byly mnohé. Závod 24 h Le Mans se těší obrovské publicitě a stále větší popularitě, na druhé straně tehdejší problematická rozhodnutí FIA poněkud komplikovala účast ve třídě cestovních vozů Superturismo, kde nestabilní předpisy postupně zavinily ústup Audi (zákaz pohonu všech kol) a také odchod BMW. V únoru 1998 byla konstrukce otevřeného typu R8 (až později značen R8R, ale jen v první sezoně) završena. První prototyp vyjel na zkušební jízdu v srpnu 1998. Mezitím ve Velké Británii adaptovali stejný podvozek na dvojici uzavřených vozů, které pro odlišení měly označení Audi R8C, ale dnes jsou už zapomenutou částí slavné historie (oba odpadly a tím jejich účinkování v Le Mans skončilo).
První Audi R8 byl otevřený sportovní prototyp nové generace, celokompozitové konstrukce s přeplňovaným motorem V8, jehož výkon omezují clony v sání a plnicí tlak podle předpisů ACO LMP. Na berlínském velodromu s ním při premiéře kroužil Francouz Laurent Aiello, vítěz 24 h Le Mans 1998, poslední přírůstek do týmu, v němž se objevili zkušení italští závodníci Michele Alboreto (vicemistr světa F1 v roce 1985 na Ferrari), Emmanuele Pirro (mistr Itálie 1994/1995 a Německa 1996 na Audi) a Rinaldo Capello (mistr Itálie 1996 na Audi), Němec Frank Biela (několik
Vozy Audi vyhrály 24 h Le Mans třináctkrát (a jednou navíc pod značkou Bentley); na snímku R18 e-tron quattro
1 2
mezinárodních titulů s Audi Quattro) a zpočátku i Francouz Yvan Muller (v Berlíně nebyl, protože obhajoval svá vítězství na ledových tratích Andros Trophy). Audi Sport se spojil s týmem Reinhölda Joesta, čtyřnásobným vítězem Le Mans, který převzal sportovní vedení. Audi R8 dostal samonosný trup z uhlíkových kompozitů, přeplňovaný motor 3,6 l V8 BiTurbo s výkonem přes 550 k (404 kW), šestistupňovou převodovku Audi/ Ricardo podélného uspořádání s postupným řazením, pohon pouze zadní nápravy, délku 4650 mm, šířku 2000 mm, výšku 1080 mm a hmotnost na limitu LMP 900 kg. Kupé R8C se lišilo větším výkonem přes 441 kW (600 k) pro jiné předpisy (větší clony a vyšší plnicí tlak), délkou 4800 mm a výškou jen 980 milimetrů.
Debut přinesl třetí místo pro trojici Pirro/Biela/Theys a čtvrté pro jejich kolegy Alboreto/Capello/Aiello s vozy R8R, první R8C odpadla v páté hodině (Johansson/ Ortelli/Abt) a druhá v osmnácté (Weaver/Wallace/ McCarthy). O rok později však jezdci Audi nedali nikomu šanci, R8R se změnily zpátky na R8 a posádka Biela/Kristensen/Pirro dobyla první vítězství Audi v Le Mans. Stejná konstrukce vítězila až do ročníku 2005,
1 Vznětový šestiválec TDI pro R18 postupně sílil z objemu 3,7 na 4,0 litru (verze na snímku)
2 Unikátní vznětový dvanáctiválec TDI 5,5 litru Bi-Turbo
AUGUST HORCH MUSEUM ZWICKAU
Audistrasse 7, D-08058 Zwickau, Německo
www.horch-museum.de info@horch-museum.de
Tel. +49 (0) 375 27 17 380 Otevřeno denně mimo pondělí 9:30 až 17:00 h Základní vstupné 13 eur
byť v sezoně 2003 jela v zelených barvách s uzavřenou karoserií jako Bentley Speed 8. Po roce 2005 se éra zážehových motorů Audi v Le Mans uzavřela (od druhého triumfu s přímým vstřikováním FSI) a na jaře 2006 představil Tom Kristensen v centru Paříže nový prototyp R10 TDI, poháněný přeplňovaným vznětovým dvanáctiválcem! Na trati v Le Mans vůz sice jezdil jen s temným duněním bez správného zvuku závodních motorů, ale neobyčejně rychle, takže trojice Biela/Pirro/ Werner se zapsala do historie coby první vítězové 24 h Le Mans se vznětovým motorem! Nakonec R10 TDI vyhrál tři ročníky, ale při přechodu na nový vznětový desetiválec R15 TDI utrpěly Audi první porážku (2009 jedinkrát zvítězil Peugeot 908 HDi FAP).
Vznětové motory se tehdy těšily neobyčejné oblibě, zamířily do mnoha osobních vozů, a tak u Audi pokračovali v jejich vývoji s využitím upsizingu! Byla to nová výzva, upravit princip Dieselu pro závodní motor, a to nikoli ledajaký, ten první byl vidlicový dvanáctiválec 5,5 l V12/90° BiTurbo o výkonu přes 477 kW (650 k)! K překvapení všech zvítězil při debutu (2006) a dvakrát to zopakoval! Šéfkonstruktér Ulrich Baretzky byl
zpočátku z principu proti turbodieselům, ale když se do nich pustil, stálo to za to! Jeho druhý výtvor byl desetiválec 5,5 l V10/90° BiTurbo o výkonu přes 440 kW (598 k) pro R15 TDI, ale zvítězil až při druhém startu v Le Mans 2010 (patřila mu první tři místa v cíli). Vývoj se zrychlil, v sezoně 2011 už stály na startu 24 h Le Mans zcela nové (a podle nových předpisů uzavřené) sportovní prototypy Audi R18 TDI, poháněné menšími vznětovými šestiválci 3,7 l V6/120° MonoTurbo s výkonem přes 397 kW (540 k).
3 Pro zájemce o techniku je výstava velmi poučná (v popředí podvozek osmiválce R8 z Le Mans 2001)
4 Hybridní soustava R18 e-tron quattro 2 MJ z roku 2014 (MGU 170 kW a 230 N.m; 11 300 min-1) se setrvačníkovou akumulací energie
5 Skříň setrvačníku pro akumulaci energie, který rotuje ve vakuu (600 V, 41 600 min-1 a 0,17 kWh)
6 Uspořádání kompozitové centrální části vozu Audi R18 e-tron
Při prvním startu R18 TDI v ročníku 2011 zvítězila trojice Fässler/Lotterer/Tréluyer průměrnou rychlostí 201,266 km/h, když druhé dvě Audi byly zničeny při haváriích. Jediný zbylý vůz německé značky projel cílem o 13,85 sekundy dříve než první ze smečky čtveřice Peugeotů, které jej stíhaly! Vítězové svůj triumf zopakovali o rok později, ale už na hybridním R18 etron, což bylo šesté vítězství turbodieselu, ale první s podporou hybridního systému a tedy pohonem všech kol (elektromotory vpředu). Další dva roky vítězily Audi R18, pak je porazily Porsche 919 Hybrid. Pro Le Mans 2016 byly vozy typu R18 zcela překonstruovány, servačníkový zásobník elektrické energie nahradily obvyklé akumulátory LiIon. Vyhrály opět Porsche. Tehdy ještě nikdo netušil, že jde o poslední start Audi, ale koncern VW Group zavedl úsporná opatření, aby překonal aféru Dieselgate a další těžkosti. Koncem sezony 2016 tým Audi odstoupil z vytrvalostních závodů. Výstava ve Cvikově představuje deset závodních vozů, z toho šest vítězů Le Mans, dva skutečné vozy v řezu 1:1, tři unikátní motory, hybridní soustavy a jiné technické zajímavosti. Vřele doporučujeme! ■
Kaliforňan Zak Brown, který vrátil McLaren na stupně vítězů, nikdy nepřestal závodit! Na Grand Prix de France Historique 2025 v Le Castellet s Richardem Deanem (spoluzaložili United Autosports pro WEC už roku 2009) dobyli druhé místo v Historic Gr. C na Jaguaru XJR-9 z roku 1987, když zvítězili Marcel Fässler a Gérard López (bývalý šéf Lotus Renault F1) na Porsche 962 C (1990). V závodě startovali rovněž Thierry Boutsen (Lancia LC2), Stefan Johansson (Cougar C26S), Daniil Kvyat (Spice SE89C), Jan Magnussen (Tiga GC289) a další. Zak Brown na radu Maria Andrettiho začal na motokárách a dnes má ve sbírce jeho vítěznou Lolu T87/00 Chevy V8 z GP Long Beach 1987, v roce 1990 odešel do Evropy (F-Opel Lotus, British F3), vrátil se do americké F-Atlantic a pak založil agenturu Just Marketing, která mu vydělala jmění na vyjednávání sponzoringu. V roce 2016 volil mezi funkcí v organizaci F1 a McLarenem. Rozhodl se pro tým, kde kromě obchodních řídí i sportovní aktivity.
Zak Brown a Richard Dean na stupních vítězů v Le Castellet
Návrat značky Lola, slavného britského výrobce závodních vozů, se uskutečnil v elektrické formuli (Gen3 od 2023) v jedenácté sezoně 2024/2025 mistrovství FIA! Nové chassis Lola T001 (elektromotor Yamaha 350 kW) využívá LolaYamahaAbt FE Team, pro který Lucas Di Grassi vyjel první pódium v Miami (druhý). Vozy Lola vyhrály přes 500 velkých závodů od CanAm po Indy Car a F3000, v roce 2022 značku po bankrotu koupil Tim Bechtolsheimer a připravil návrat do FIA FE. Druhým jezdcem týmu je Zane Maloney z Barbadosu.
1 Lucas Di Grassi, veterán
Formule Electric, s novým vozem Lola T001 Yamaha
2, 3 Megalomanský projekt
Speed Park
Qiddiya City už má zpoždění
Velká cena Saúdské Arábie se jela pětkrát na Jeddah Corniche Circuit (6174 m) v Jeddahu, premiéru v prosinci 2011 vyhrál Lewis Hamilton (Mercedes-AMG) a letos dominoval Oscar Piastri (McLaren). Silniční okruh pro noční závody navrhla firma Hermanna Tilkeho a jeho syna Carstena, ale pořadatelé od roku 2028 chtějí jiný okruh, který se coby Speed Park Qiddiya buduje v Qiddiya City (Tuwaigh Mountains), asi padesát kilometrů od hlavního města Rijádu (Riyadh). Okruh podle návrhu Alexandera Wurze (Wurz Design) se staví pro Saudi Motorsport Co. (šéf Khalid Al-Faisal) ve spolupráci s firmou Tilke Engineers & Architects (založena 1983). Okruh zahrnuje výškový rozdíl 108 m, visutou zatáčku The Blade, 80 garáží, 21 zatáček a má být vůbec nejdelší.
Viděli jsme ho v Brně i Mostě, v bývalém Československu vyhrál dva velké závody sportovních prototypů...
TOM HYAN
1 Jochen Mass přešel v roce 1979 k týmu Arrows (na snímku na typu A1 Ford v brazilském Interlagos)
2 Podobizna s podpisem, kterou Jochen poslal autorovi článku (1973)
3, 4 Jochen Mass vyhrál Interserii 1981 v Mostě (Porsche 908/80)
Ve formuli 1 absolvoval celkem 105 Grand Prix, ale zvítězil jen jednou, a to v nešťastné Velké ceně Španělska 1975, po tragické Stommelenově nehodě předčasně ukončené, takže se přidělovaly pouze poloviční body. První šanci ve formuli 1 dostal od Johna Surteese v sezoně 1973, kdy pro Team Surtees vyjel druhé místo v mistrovství Evropy formule 2. Po přestupu k McLarenu vyhrál v Barceloně 1975, byl jednou druhý (Švédsko 1977) a šestkrát třetí, v MS nejlépe šestý 1977 (a sedmý 1975). Sestava Marlboro Texaco McLaren byla jeho největší šance, jezdil v týmu s Emersonem Fittipaldim a poté s Jamesem Huntem. V dalších sezonách se musel spokojit s pomalejšími vozy ATS (1978), Arrows (1979 – 1980)
a MarchFord (návrat 1982); poslední čtyři body vyjel v sezoně 1980 na Arrowsu. Stal se však hvězdou závodů se sportovními prototypy. Jochen se narodil se 30. září 1946 v hornobavorském Dorfenu, ale stal se námořníkem a tři roky zůstal na moři, teprve 1968 zaskočil za nemocného jezdce v týmu Alfa Romeo Hähn a u cestovních vozů zůstal. V Brně 1971 na Fordu Escort byl zapleten v kolizi se Sandro Ubertim, 1972 tam dojel třetí a stal se mistrem Evropy, když pětkrát zvítězil (Ford Capri). Tehdy Německo hledalo jezdce formule 1, účast sice naplnili Rolf Stommelen, Jochen Mass a HansJoachim Stuck, ale jediné vítězství vyjel Jochen. Všichni tři se však stali legendami závodů sportovních vozů. Jochen v letech 1982 – 1987
vyhrál osm vytrvalostních závodů pro Porsche (od 1976 členem továrního týmu, 1982 druhý s Vern Schuppanem v Le Mans na Porsche 956). Po přestupu k Mercedesu v roce 1988 s JeanLouis Schlesserem dominovali v jediném závodě mistrovství světa v Brně (titul jim unikl), ale o rok později už patřil Schlesserovi před Massem, Baldim a Achesonem (všichni Sauber C9 Mercedes). V roce 1989 vyhrál Mass také slavných 24 h Le Mans (s Manuelem Reuterem a Stanley Dickensem), v roce 1990 po Schlesserově diskvalifikaci získal první místo v Mexiku (s Michaelem Schumacherem) a po návratu do Le Mans 1991 se Schlesserem a Alainem Ferté po 21 hodinách odpadli z vedení, což otevřelo Mazdě cestu k prvnímu triumfu.
5 Vítězná jízda s Fordem Capri RS na Norisringu (DRM 1975)
6 Rolf Stommelen a Jochen Mass v sedmdesátých letech
7 Jezdec McLarenu na Monze 1977
8 S Paulem Göppertem, promotérem Interserie, v Mostě 1981
9 Martini Porsche 935 a 936 v sezoně 1976 (zleva Manfred Schurti, Rolf Stommelen, Manfred Jantke, Jochen Mass a Jacky Ickx)
10 Na Sauberu C9 Mercedes jako vítěz jediného závodu MS sportovních prototypů v Brně (1988)
V roce 1992 ukončil kariéru, na rozdíl od Rolfa Stommelena stejně jako HansJoachim Stuck všechny nástrahy závodních tratí přežil. Ještě se vrátil do Le Mans 1995, ale na McLarenu F1 GTR s Johnem Nielsenem a Thomasem Bscherem nedokončili. Svět automobilových závodů neopustil. Stal se komentátorem, účastníkem výstav a historických setkání včetně Festivalu rychlosti v Goodwoodu, Retro Classic a dalších (hlavně pro Porsche a MercedesBenz). V únoru měl vážnější zdravotní problémy, byl hospitalizován a v neděli 4. května 2025 zemřel v Cannes, kde s chotí Bettinou na odpočinku žili (během kariéry bydlel stejně jako jiní v Monaku). Přežily ho také čtyři děti, dva synové z prvního manželství s Esti a dvě dcery ze druhého s Bettinou. ■
► Deset vozů formule 1 z českého Kladna se představilo na Miami Grand Prix 2025 v USA! Pro týmy F1 je ve skutečné velikosti postavil vývojový závod LEGO Group v Kladně. Na Floridě s nimi všichni jezdci F1 (vozy jsou dvoumístné) vyjeli rychlostí do 20 km/h na okruh při představení týmů! Každý vůz je složen ze 400 tisíc dílů LEGO, pneumatik Pirelli a elektrického pohonu. V Kladně mají s konstrukcí replik 1:1 ze stavebnic už značné zkušenosti, stejně vyrobili Peugeot 9X8 Le Mans, Bugatti Chiron, Lamborghini Sián, McLaren Senna a další.
► Miami Grand Prix potrápilo počasí, při sprintu se přezouvalo, Kimi Antonelli svou první pole position ze sprintu ve vítězství neproměnil (vyhrál Norris před Piastrim a Hamiltonem), zatímco v závodě čerstvý otec Max Verstappen (Red Bull) z pole position vedl do 14. kola, kde ho předjel Oscar Piastri (McLaren) a pak ještě Norris a Russell, zatímco Antonelli dojel šestý. Max přijel až v pátek, protože ve čtvrtek se narodila Lily, jeho první děcko s partnerkou Kelly Piquet. Oscar Piastri vyhrál letos počtvrté a vede šampionát.
► Roman Staněk pokračuje v mistrovství FIA F2 také v letošní sezoně, kdy přestoupil do týmu Invicta Racing z britského Norfolku, který řídí James Robinson. Po třech závodních víkendech vede Nizozemec Richard Verschoor (MP Motorsport) s 53 body před Španělem Josep-María Martím (Campos Racing) se 41 body; Staněk je dvanáctý s osmi body (dojel pátý v Melbourne I a Jeddahu I), zatímco jeho týmový kolega Ital Leonardo Fornaroli je třetí se 40 body. Všichni startují s vozy třetí generace Dallara F2 2024 a motory Mécachrome 3.4 V6 Mono-Turbo o výkonu 456 kW (620 k).
► FIA Formula 3 letos přešla na nové vozy Dallara F3 2025 s motory Mécachrome 3.4 V6 (bez přeplňování) o sníženém výkonu na 280 kW (380 k; dříve 400 k). Po dvou závodních víkendech v Melbourne a Sakhiru vede Brazilec Rafael Camara (Trident) s 56 body před Němcem Timem Tramnitzem (MP Motorsport) se 30 body a dvojicí Brita Calluma Voisina (Rodin Motorsport) a Dána Noaha Stroemsteda (Trident), kteří shodně vyjeli 27 bodů. K favoritům patří rovněž Bulhar Nikola Tsolov (Campos Racing), podporovaný Fernandem Alonsem (A14 Management), jenž vyhrál sprint v Sakhiru. Osmnáctiletý Ital Brando Badoer (Prema Racing), jehož otec Luca jel padesát závodů formule 1, je nováčkem FIA F3 a členem McLaren Driver Development Programme.
Překvapil v sezoně 2024, kdy od VC Itálie nahradil Logana Sargeanta v týmu Williams a jel devět Grand Prix druhé poloviny sezony. Na Monze při debutu dvanáctý, při druhém startu bodoval osmým místem v Baku, další bod mu patřil v Austinu (desátý), ale pro 2025 musel uvolnit místo Carlosu Sainzovi Jr. U Racing Bulls dostal šanci Hadjar, a tak Franco podepsal coby testovací a náhradní jezdec Alpine 2025. Narodil se 27. května 2003 v Pilaru (provincie Buenos Aires) otci italského původu
a matce s ukrajinskými kořeny (Trofimčuk), od devíti jezdil motokáry, koncem 2018 debutoval ve španělské F4 a 2019 byl mistrem (11 vítězství)! V roce 2020 byl třetí v Eurocup F-Renault a třetí v TRS (vyhrál Hampton Downs), 2021 šestý ve F-Regional Europe a 2022/2023 devátý/ čtvrtý ve FIA F3, 2024 jel plnou sezonu FIA F2 (debutoval koncem 2023), vyhrál v Imole; v srpnu na Monze vyměnil F2 za F1. Zkusil i sportovní vozy pro G-Drive/Aurus 01 (2021 vyhrál 4 h Le Castellet, čtvrtý v ELMS a dvanáctý při debutu 24 h Le Mans s Romanem Rusinovem).
JACK DOOHAN (AUS)
Syn pětinásobného motocyklového mistra světa Micka Doohana (nepřetržitě 1994 až 1998 na Hondě NSR 500) má závodění v krvi. Narodil se 20. ledna 2003 na Gold Coast (Queensland) a získal smlouvu Alpine F1 pro 2025 (v prvních pěti GP nejlépe třináctý v Číně), zatímco Franco Colapinto, Paul Aron a Kush Maini jsou testovacími a náhradními jezdci týmu. Zkušenosti sbíral od 2022 ve volných trénincích FP1 a při testování. Debutoval v poslední GP 2024 v Kataru, kde nahradil Estebana
Ocona (na Alpine A524 Renault patnáctý). Začal 2018 ve formuli 4, jel britské (celkově pátý pro Arden), italské i německé mistrovství F4 (12. a 20. při omezené účasti u Prema Theodore Racing), postoupil do F3 (druhý pro Hitech 2019 a znovu pro Pinnacle Motorsport 2019 – 2020 ve F3 Asia), 2020 debutoval ve FIA F3 (HWA Racelab), ale 2021 už byl celkově druhý (Trident) a okusil poprvé FIA F2, kam postoupil 2022 (šestý pro Virtuosi Racing) a 2023 (třetí pro Invicta Virtuosi), aby se pro 2024 stal oficiálním testovacím a náhradním jezdcem Alpine F1.
ISACK HADJAR (F)
Francouzský závodník alžírského původu byl posledním nominovaným nováčkem sezony 2025. Narodil se 28. září 2004 v Paříži, po začátku na motokárách se soustředil na formulové závody, postupoval z F4 přes F-Regional Europe a F3 Asia až do FIA F3 v sezoně 2022 (celkově čtvrtý), kdy se stal juniorem Red Bullu (a celkově devatenáctým jezdcem, kterého Red Bull dovedl do formule 1). V první sezoně FIA F2 nezvítězil ani jednou, ale jel dvakrát FP1 na AlphaTauri F1 (2023), ve druhé přišel o mistrovský titul 2024 ve prospěch Gabriela Bortoleta, přestože vyhrál více závodů (čtyři a ještě čtyřikrát byl na pódiu).
V prosincových testech 2024 v Abu Dhabi okusil Red Bull RB20, jako člen sesterského týmu Racing Bulls (VCARB) debutoval v Austrálii, kde za mokra skončil už v zaváděcím kole nárazem do hrazení. Přesto se spolu s Kimi Antonellim stal nejlepším nováčkem prvních závodů roku, když dojel jedenáctý v Číně, osmý v Japonsku (sedmý v kvalifikaci a třetí ve FP2), třináctý v Bahrainu a desátý v Saúdské Arábii.
JACK AITKEN (UK/KR)
Jack Anthony Han-Aitken je zapomenutou nadějí formule 1, startoval jako náhradník za Russella (Williams FW43) na Sakhir GP 2020 (byl 16.), když George Russell zaskočil za Lewise Hamiltona (pozitivní na covid-19). Syn skotského otce a korejské matky se narodil 23. září 1995 v Londýně, od sedmi jezdil na motokáře a po vítězství v Eurocupu F-Renault 2015 se stal členem Renault Young Driver Academy. V letech 2020 – 2022 byl testovacím jezdcem Williamsu F1 (dříve od 2017 Renaultu F1),
další šanci však nedostal. Ve formulích postupoval přes ProMazda (USA), Euroformula Open, FR 3.5 V8 a GP3 (2017 druhý) do GP2 (2019 pátý). Pak obrátil pozornost ke sportovním vozům (Oreca 07 LMP2, vítěz Algarve 2022), 2023 jel Cadillac V-Series.R (vítěz 12 h Sebringu) a GT (Emil Frey Racing/Ferrari 296 GT, vítěz DTM Lausitz I), 2024 byl čtvrtý v IMSA GTP, v roce 2025 jede dále pro Whelen Engineering/Cadillac (šestnáctý 24 h Daytona, čtvrtý 12 h Sebring) a s Felipe Drugovichem a Frederikem Vestim přihlášeni do 24 h Le Mans.
Dánský závodník italského původu (původně Chiesa), který se kromě formule 1 objevil také v MM ČR s vozem Charouzova týmu (Mercedes-AMG DTM), aby svou kariéru ukončil v závodech cestovních vozů (2012 Porsche 911 GT3, 2013 Citroën DS3 Cup, 2018 DST Audi RS5 Superturismo). Narodil se 3. března 1978 v Kodani, od dvanácti jezdil motokáry, postoupil do britské F-Ford, několikrát jel Festival F-Ford (třetí 1998), 2001 britskou a německou F3, 2002 debutoval ve F3000,
2003 vyhrál v Monaku, pokusil se o formuli 1, ale 2004 jel také Scandinavian Carrera Cup a 2006 DTM na Audi A4, 24 h Le Mans na Lister Storm LMP Hybrid (havárie) a byl šestý v 12 h Sebringu 2006 (Aston Martin DBR9 s Engem a Turnerem). Ve formuli 1 dostal první šanci od Minardiho, v pěti startech 2003 nahradil Justina Wilsona (ten šel k Jaguaru), jenže nebodoval. Na sezonu 2004 místo v týmu F1 nesehnal, pro 2005 vyjednával s Minardim, ale Patrick Friesacher zaplatil více, a tak se stal jen testovacím a náhradním jezdcem Jordanu F1.
CHRIS CRAFT (UK)
Všestranný závodník se narodil 17. listopadu 1939 v Porthlevenu (Cornwall). Syn bankovního úředníka byl neobyčejně rychlým jezdcem a působil ve všech kategoriích od cestovních vozů po formuli 1. Začal na Austinu Seven, pak u Forda v Dagenhamu přešel na jeho vozy (Anglia, Cortina, Escort, Capri), střídal i Jackieho Stewarta a čtrnáctkrát jel 24 h Le Mans (1971 čtvrtý na Ferrari 512M; 1976 třetí na Lola T390 Ford DFV). Do formule 1 se dostal tak, že kamarád Alain De Cadenet, šéf Ecurie Evergreen, pro něho koupil Brabham BT33 (1971 pátý v Oulton Parku, nekvalifikoval se v Kanadě a odpadl v USA), aby pak starší vůz přestavěli na Duckhams Special do 24 h Le Mans. Vyzkoušel i F5000; největším úspěchem je titul evropského mistra 1973 sportovních prototypů do 2,0 litru (Crowne Racing/Lola). Jel s mnoha vozy včetně Porsche 908 a 917, či McLaren M8C. Věnoval se fotografii, designu interiérů a nábytku, ale i letectví (obnovil letiště WWII v Maldonu) a s Gordonem Murrayem vyráběl vozy Rocket. Zemřel 20. února 2021 v Chigwellu (Essex).
Michajl Petrovič Alješin měl být druhým ruským jezdcem F1, ale po testech Renaultu dostal opět přednost Vitalij Petrov s bohatšími sponzory. Alješin byl nejlepším ruským závodníkem, 2005 druhý v německé F-Renault 2.0, 2009 třetí ve FIA F2 a 2010 mistrem F-Renault 3.5 (v týmu Carlin). Když se mu nepodařilo vstoupit do F1 (vrátil se do německé F3 Trophy 2013 a byl třetí), stal se prvním ruským jezdcem Indy Car Series! Nejlépe druhý (2014 Houston, 2016 Pocono), pro Sama Schmidta
absolvoval 38 závodů, z toho třikrát 500 Indy (2014 nejlépe 13.), ale také se vážně zranil v tréninku na finále Fontana 2014, takže následující rok jel pouze Sonomu (desátý). Navzdory podpoře SMP Racing finance nestačily, po sezoně Indy Car 2017 (šestý v Detroitu) se zaměřil na Le Mans, kde při pěti startech dojel nejlépe třetí 2019 s Petrovem a Vandoornem na ruském voze BR1 (2018 s Petrovem a Buttonem odpadli). Narodil se 22. května 1987 v Moskvě, nyní je otcem rodiny, kytaristou rockové skupiny a managerem F4 týmu PHM Aix Racing (ex-Charouz).
Kanadský účastník Indy Car Series 2011 – 2021 startoval v nejlepších týmech Newman/Haas, Andretti a Schmidt Peterson, ale vyhrál jen šestkrát (2013 St. Petersburg, São Paulo a Iowa, 2015 Louisiana, 2017 Long Beach, 2018 Iowa). Devětkrát jel 500 Indy, nejlépe 2016 z pole position dojel sedmý, jen rok po těžké nehodě (prasklý závěs kola), která ho tam vyřadila po zbytek sezony 2015. Narodil se 5. prosince 1986 v North Yorku (Ontario), od motokár šel do formulí F2000, F-BMW, Star
Mazda, F-Atlantic a Indy Lights (2010 druhý), pro Team Canada jel A1 GP (pátý v Brně 2006/2007), v Indy Car Series nejlépe osmý (2012 a 2013 pro Andrettiho). Populární jezdec je známý coby Hinch a Mayor of Hinchtown (jeho virtuální město), proslul coby komentátor (včetně formule 1) a tanečník (se Sharnou Burgess druhý v Dancing with The Stars 2016). Končil 2021, ale bez závodů nevydržel, a tak se vrátil ke sportovním vozům v týmu Pfaff Motorsports (2024 McLaren 720S, 2025 Lamborghini Huracán GT3 ve 24 h Daytony i 12 h Sebringu).
ROMAN RUSINOV (SU/RUS)
Nejzkušenější z ruských jezdců WEC a ELMS doplatil na rusko-ukrajinskou válku, která přerušila jeho kariéru. Roman Alexandrovič se narodil 21. října 1981 v Moskvě, otec patřil k organizátorům Paříž – Moskva –Peking, Roman v roce 2000 vyhrál F-Renault Finals ve Francii jako první ruský vítěz mezinárodního závodu v Evropě. Ve F-Palmer Audi 2002 třetí (o titul přišel v posledním závodě), 2003 jel Euro F3 a 2004 už byl mistr ELMS GT (Ferrari 360). Ve formuli 1 byl testovacím jezdcem Jordanu
2005 a MF1 Racing 2006 (první test v Jerezu), ale pak kanadsko-ruský majitel tým prodal. S podporou Gazpromu se stal jedničkou G-Drive a vyhrál mnoho závodů LMP2 (mistr WEC 2015), ve 24 h Le Mans debutoval v GT (2008 Lamborghini Murciélago, 2009 Ferrari 430). Ve 24 h Le Mans jel dvanáctkrát (po 2021 už nesměl), nejlépe šestý (druhý LMP2) 2016, když ho z vítězství LMP2 2018 diskvalifikovali (technika). Od 2022 se doma pustil do rally-raids (druhý 2023 a vítěz 2024 v T3 při Silk Way), 2025 se vrátil ve 24 h Dubai (Rossa LM GT).
startují s osmiválcovými motory 5,5 litru DOHC o výkonu
Slavné americké vozy, které v IMSA vyhrály 116 závodů (od 1999), jedou dále! Nový Corvette Racing by Pratt Miller Motorsports pro 2025 nasazuje dvě Corvetty Z06 GT3.R osmé generace ve třídě GTD Pro (Grand Touring Daytona), tedy pod taktovkou úpravce, založeného Gary Prattem a Jimem Millerem v roce 1989. Od roku 1991 spolupracují s Chevroletem (Intrepid GTP), převzetí Corvette Racing je logickým vyvrcholením (po devíti triumfech ve třídě GT ve 24 h Le Mans do 2023). V sezoně 2025 s vozem číslo 3 startují Antonio García (E), Alex Sims (GB) a Daniel Juncadella (E); s číslem 4 Nicky Catsburg (NL), Tommy Milner (USA) a Nicolas Varrone (RA). Ve třídě GTD byla první trojice druhá ve 24 h Daytony a sedmá ve 12 h Sebringu, další sedmá a devátá. V Long Beach jel Tommy Milner s paraplegikem Robertem Wickensem (ex-Indy Car) na upravené Corvette od Pratt Miller (z klasického řízení s pedály pro Milnera se přepíná na ruční tlačítkem v kokpitu). V GTD dojeli patnáctí pro DXDT Racing, když po kolizi a opravě klesli z pátého místa.
k)
Dvanáctinásobný účastník 24 h Le Mans se vrací na mezinárodní scénu s vlastním vozem! Roman Rusinov odmítl podepsat diskriminační podmínky FIA, uvalené na ruské sportovce po vypuknutí ukrajinského konfliktu, a tak byla účast jeho týmu G-Drive od 2022 zakázána. V mezidobí připravil v Rusku spolu se šéfkonstruktérem Igorem Vasiljevičem Jermilinem (tvůrcem Marussie B1) nový sportovní automobil Rossa LM GT, který vyzkoušel na Moscow Raceway a v lednu 2025 nasadil do 24 h Dubai pod hlavičkou švýcarsko-francouzské stáje Graff Racing. Posádka Roman Rusinov, Nikita Mazepin, Jevgenij Kirejev a Harrison Newey (syn Adriana) však závod nedokončila (ujela jen 75 kol). Rossa LM GT má zatím motor Audi 5.2 V10, rádi by získali závodní Judd GV 5.5 V10. V plánu jsou silniční verze i závodní GT2 a GT3. Firma Rossa Cars sídlí v Dubaji.
Rossa LM GT slavila premiéru na čtyřiadvacetihodinovce v Dubaji, které se zúčastnili i bývalí ruští jezdci F1 Mazepin, Petrov a Sirotkin
Dan Wheldon v sezoně 2006 přestoupil ke Ganassimu
Dan Wheldon (Dallara IR-04 Honda) dobyl mistrovský titul pro Andrettiho v roce 2005
Manželka Susie a synové Oliver a Sebastian se zúčastnili oslavy 20 let od historického vítězství Dana Wheldona v St. Petersburgu při letošním závodě NTT Indy Car Series. Dan Wheldon (1978 – 2011) v roce 2005 dobyl mistrovský titul Indy Car i první triumf v 500 Indy (2011 to zopakoval), ale zahynul v hromadné kolizi v Las Vegas. Rodák z britského Embertonu se s chotí Susie usadil v St. Petersburgu na Floridě, narodili se tam jejich synové Sebastian (1. února 2009) a Oliver (19. března 2011), kteří od pěti let jezdili na motokárách a coby chráněnci Andretti Autosport postupovali do školní formule Skip Barber Race Series (2023 mistrem Sebastian, 2024 Oliver), USF Juniors (2024 Sebastian čtvrtý a čtyři vítězství, 2025 Oliver pátý v Zimní sérii) atd. Sebastian při debutu F4 vyhrál v Abu Dhabi a pokračuje s Prema Racing v italské F4 (vyhrál první závod 3. května 2025 v Misanu), zatímco Oliver zahájil USF Junior 2025 druhým místem v Barber Parku. Susie Wheldon se syny Oliverem (vlevo) a Sebastianem při letošní oslavě
Koncem dubna byl představen projekt Madring, nový okruh formule 1 pro Velkou cenu Madridu (září 2026), který bude na veřejných silnicích a nové části výstaviště Valdebebas madridského předměstí.
Trať 5470 m má 22 zatáček včetně klopené La Monumental (24 %) po vzoru Zandvoortu, dvakrát podjíždí dálnici a vine se výstavištěm i okolím tréninkového komplexu Real Madrid. Pro stavbu byla zvolena joint-venture, složená ze španělského partnera ACCIONA (60 %) a francouzského Eiffage Construction.
Carlos Sainz Jr. se stal ambassadorem okruhu v Madridu, který se právě začíná stavět
▲ Max Karhan, nejlepší z českých účastníků
▼ Bart Harrison, hvězda prvních závodů
► F4 CEZ CHAMPIONSHIP 2025
Bodové pořadí po šesti závodech:
1. Gino Trappa (RA), Jenzer Motorsport 116
2. David Walther (DK), Maffi Racing 75
3. Max Karhan (CZ), Jenzer Motorsport 67
4. Bart Harrison (UK), Jenzer Motorsport 65
5. William Karlsson (S), Renauer Motorsport 42
6. Hady Noah Mimassi (CDN), Renauer Motorsport 39
7. Luca Viisoreanu (RO), Real Racing 37
8. Nicolas Cortez (MEX), Jenzer Motorsport 36
9. Mathilda Paatz (D), Mathilda Racing/AS 34
10. Javier Herrera (MEX), Jenzer Motorsport 32
Women Trophy po šesti závodech:
1. Mathilda Paatz (D), Mathilda Racing/AS 42,5
2. Michalina Sabaj (PL), AS Motorsport 26,5
3. Kiara Henni (D), Henni Performance 25
Pořadí týmů po šesti závodech:
1. Jenzer Motorsport 218
2. Maffi Racing 83
3. Renauer Motorsport 81
4. Real Racing 37
5. Mathilda Racing 34
6. AS Motorsport 15
7. Zengö Motorsport 11
8. Janík Motorsport 5
9. F4 CEZ Academy by JMT 2
10. Henni Performance 0
KLEMM, Red Bull Ring (A)
Na známé trati Velké ceny Rakouska formule 1 u Spielbergu zahájil novou sezonu 2025 šampionát F4 Central European Zone. Ve dvou podnicích na stejné trati předvedl napínavé závody a především to, co v prvních dvou ročnících své existence postrádal, tedy silné a početné pole startujících závodníků. Superlativy se ale nemá příliš mrhat, nicméně vývoj šampionátu Formule 4 CEZ se shodnými italskými monoposty Tatuus T421 (motor Abarth 1.4T) nelze označit jinak, než jako velmi slibný! Na Red Bull Ringu se v dubnu sešlo dvaadvacet konkurentů a v květnu osmnáct, přičemž oba švýcarské týmy Jenzer Motorsport a Maffi Racing tvoří většinu přihlášek. Postavily se jim ale další týmy z České republiky, Slovinska,
Rakouska, Rumunska a Německa. Uspokojivý byl rovněž pohled do kokpitů, do nichž usedlo devatenáct mladíků a tři děvčata, kteří se do Spielbergu sjeli z Čech, Polska, Mexika, Argentiny, Rakouska Velké Británie, Rumuska, Kanady, Francie, Dánska, Německa, Švédska, Švýcarska a Maďarska. Kdo se tedy letos stane následníkem úřadujícího mistra Oscara Wurze (syna bývalého jezdce formule 1 a vítěze 24 h Le Mans), ten může tvrdit, že se prosadil ve skutečně hodnotné konkurenci. Při premiéře v Rakousku nastoupilo několik jezdců, kteří se letos soustředí hlavně na italský šampionát F4. Patří k nim i vítěz dvou závodů Bart Harrison. Druhý podnik přivítal již jen přihlášené do celé sezony a promotér Josef Křenek počítá s tím, že letos bude mít pravidelně na trati téměř dvacet vozů, což je proti minulé sezoně navýšení téměř o sto procent. Ze spor
tovního hlediska byla F4 CEZ ve Spielbergu dvakrát hlavním magnetem pro zhruba dva tisíce příznivců, kteří tam dorazili. Bart Harrison, jezdec Jenzer Motorsport, vyhrál první závod zcela jasně, zatímco ve druhém v závěrečném fotofiniši pod cílovou vlajkou následoval jeho týmový kolega Gino Trappa. Třetí závod se v neděli proměnil v zajímavou loterii, protože sprchlo a týmy musely odhadnout správnou volbu pneumatik. Největší štěstí měl Rumun Luca Viisoreanu, který vyhrál na slickách před Trappou a Harrisonem, kteří jeli na pneumatikách se vzorkem do deště. Květnový podnik již napověděl, kdo pojede o mistrovský titul. Bude to především jihoamerický Gino Trappa, který vyhrál dva závody, a Dán David Walther, jenž se prosadil jednou; šanci má také nejlepší z českých jezdců Max Karhan. Také on startuje ve špičkovém týmu, vedeném Andreasem Jenzerem,
Další český účastník David Gorčica (Janík Motorsport)
1 Vedoucí jezdec Gino Trappa (Jenzer Motorsport) před Chase Fernandezem (AS Motorsport)
2 Rychlá Mathilda Paatz na trati
3 Kiara Henni se na trati ještě učí
4 Dámskému poháru vládnou (zleva) Sabaj, Paatz a Henni
a ve všech závodech bral spolehlivě body, aby se vyšvihl na průběžné třetí místo. Radostný je vzrůstající počet závodnic. Josefu Křenkovi se přirozeným způsobem podařilo to, o co se FIA jinde a zatím neúspěšně snaží. Polka Michalina Sabaj se ve F4 výborně uvedla již loni. Úplným nováčkem je naopak Němka Kiara Henni, která jako jediná jede s čistě soukromým rodinným týmem. Nejrychlejší z dívčího trojlístku ovšem byla Mathilda Paatz z Německa, startující stejně jako Sabaj za slovinský tým AS Motorsport. S bývalou účastnicí světového finále motokár se musí počítat na bodovaných místech, ba co více, šestý závod dlouho vedla a nakonec ji porazil pouze Gino Trappa. Mistrovství F4 CEZ Championship 2025 pokračuje na rakouském Salzburgringu, pak uvidíme jezdce formule 4 v Mostě (26. – 27. července), na Slovakiaringu (23. – 24. srpna) a v Brně (6. – 7. září). ■
► Rallyman Malcolm Wilson, zakladatel M-Sport, byl v dubnu jmenován zástupcem prezidenta FIA Bena Sulayema, a to na místo uvolněné Robertem Reidem. Ben Sulayem chce v prosinci znovu kandidovat na prezidenta. Objevily se ale zprávy, že kandidaturu zvažuje také Carlos Sainz starší. Ben Sulayem loni náhle propustil Tima Mayera (syn Teddyho z éry Marlboro McLaren), který zastával funkci Senior Steward F1 patnáct let. Podobně ve FIA skončili Niels Wittich (F1 Race Director před Las Vegas 2024), Tim Nielsen, Tim Goss a Deborah Mayer (FIA Women Commission).
► Max Verstappen (Red Bull) vyhrál v Imole, když po startu z první řady s Oscarem Piastrim (pole position na McLarenu) v dalších zatáčkách Australana odvážně předjel. V cíli byl o 6,1 sekundy před Norrisem a 12,9 před Piastrim, ale oba rychlejší McLareny nadále vedou MS, Verstappen je třetí (124 bodů proti 133 a 146 Piastriho). Zklamáním jsou výkony Yuki Tsunody, který postoupil od Suzuky do Red Bullu, má jen 10 bodů a v Imole vůz rozbil po dramatickém letu vzduchem a nárazu do bariéry.
► Franco Colapinto se vrátil do formule 1 v Imole, když byl povolán na místo Jacka Doohana v týmu Alpine, ale havaroval v kvalifikaci a v závodě byl až šestnáctý. Bez bodů jsou po sedmi závodech také Gabriel Bortoleto (Kick Sauber), Jack Doohan (Alpine), Liam Lawson (od Suzuky návrat do Racing Bulls ze špičkového Red Bullu, který dostal Yuki Tsunoda) a bohužel také Fernando Alonso (Aston Martin).
► Italský Tatuus se vypracoval na jednoho z nejdůležitějších výrobců závodních monopostů, dodává především pro F4, F-Regional, F1 Academy, GB3, GB4, EuroCup-3, European Ultimate Cup a USF Road-to-Indy. Firmu založil Artico Sandonà v roce 1980, začala v malých formulích Panda, Monza, Alfa Boxer a König, ale nyní dodává vozy pro 26 šampionátů od Nového Zélandu po USA.
► Formule 4 využívá jednotné vozy Tatuus, po T-014 od 2022 druhé generace T-421, s nimiž Andrea Kimi Antonelli, letošní nejlepší nováček F1, vyhrál italské i německé mistrovství F4 2022. Dosud vzniklo přes 350 monopostů typu T-421, odvozený T-421-F1A (jiná přední i zadní křídla) se shodným motorem ATM-Abarth 1.4 Turbo o výkonu 126 kW (172 k) slouží ženské sérii F1 Academy, která se jede coby předzávod vybraných Velkých cen F1. Prvních pět závodů má čtyři různé vítězky (po Miami vede Maya Weug z MP Motorsport).
1 Bořivoj Kořínek (Škoda 2000 MI Turbo) na trati do vrchu Záskalí v září 1976
2, 3 Kořínkův vůz na závodech v Mostě v srpnu 1976
4, 5 Čtyřválec Škoda 1,8 litru s turbodmychadlem KKK (Most 1976)
Mezi nehomologované prototypy patří stotřicítka s motorem 1,8 litru turbo...
Bořivoj Kořínek z Dobrovic se spolu s Josefem Mrkvičkou a dalšími přáteli pustil do stavby vozu skupiny B5 v roce 1975. Základem byla Škoda 130 RS (přestavěná ze Š 110 R, jak bylo zvykem), ale označení 2000 MI upozorňovalo na motor upro střed (Midship) a vstřikování paliva (Injection), ačko li během stavby došlo k další změně. Motor s rozvo dem OHC vycházel z prototypové řady Š 720, jež se ve dvou verzích objevila v továrním speciálu Škoda 180 RS (1772 cm3) a 200 RS (1997 cm3), přičemž změny objemu bylo dosaženo zdvihem 74,5 místo 84 mm při shodném vrtání 87 mm. Vzhledem k tomu, že Kořínek startoval ve třídě B5 s limitem objemu 2,5 litru, tak musel upravit objem přeplňovaného čtyřvál ce podle koeficientu 1,4; přešel tedy na variantu 1,8 litru. Použil turbodmychadlo KKK s obtokovým venti lem a vstřikovací čerpadlo Schäfer PL04 (nepřímý vstřik do sacího potrubí), nasadil jiné písty a snížil kompresní poměr na 6,8:1. Motor dosahoval výkonu
175 kW (238 k)/6000 min‑1, ale přehříval se, takže do stal další vodní chladič do motorového prostoru (hlavní je vpředu). Závodní automobil měl rozšířený rozchod a kotoučové brzdy na všech kolech. Sériová čtyřstupňová převodovka Š 100 byla také na hranici svých možností, a proto vůz údajně později jezdil s pětistupňovou z Porsche 911. První starty absolvoval Bořivoj Kořínek v sezoně 1975. Zúčastnil se mnoha závodů na okruzích i do vrchu, ale málokdy je dokončil vzhledem k poruchám poháněcího ústrojí, které vzniklo v amatérských pod mínkách bez dostatečného vývoje. Přesto zaslouží tvůrci Škody 2000 MI Turbo obdiv, je neuvěřitelné, co naši lidé za minulého režimu při všech omezeních do kázali realizovat. V roce 1976 jsme obdivovali tento prototyp na okruhu v Mostě a závodě do vrchu Zá skalí u Liberce, odkud jsou naše snímky. Vůz se do choval v soukromé sbírce, na tratích se nyní objevuje replika, která nemá s originálem nic společného. ■
Japonci nemají příliš mnoho kultovních automobilů.
nedávno uvedený
Nissan Z, první bez číselného označení, je opravdu důstojným pokračovatelem dlouhé řady sportovních vozů, započaté legendárním typem 240Z, uvedeným na podzim 1969 v exportní verzi coby Datsun 240Z, zatímco pro domácí japonský trh jako Nissan Fairlady Z. Dynamická silueta vozu s dlouhou přídí, krátká záď a klasická koncepce s motorem vpředu a pohonem zadních kol, to jsou hlavní poznávací znaky všech sedmi generací, které si okamžitě vydobyly velký počet příznivců. Zejména první Datsuny 240Z, 260Z a 280Z patří k vůbec nejvyhledávanějším japonským klasikům. Nissan Motor Company má velmi dlouhé tradice ve výrobě sportovních automobilů. Už od prvního Datsunu byla odvozena dvoumístná otevřená verze, v šedesátých letech to pak byly roadstery v britském stylu,
1 Nejnovější Nissan Z na mezinárodním autosalonu v New Yorku 2025
2 Původní Nissan Fairlady Z (pro export Datsun 240Z) a Z Proto Concept, předobraz sedmé generace (2020)
TOM HYAN známé jako Datsun Sports Roadster (od roku 1962 postupně typy 1500, 1600 a 2000 Sports). Jejich styling i jízdní vlastnosti však byly natolik konzervativní, že tým Fumio Yashidy už od poloviny šedesátých let pracoval na nástupci, jehož design by umožnil exportní úspěchy, především na velkém americkém trhu. Datsun 240Z první generace (S30) tam měl obrovský úspěch, když nabídl dynamiku Porsche 911 za podstatně nižší cenu.
3 Sportovní kupé Nissan 370Z Nismo šesté generace při našem testu (2013)
Dvoulitrový motor Fairlady Z pro domácí trh nahradil řadový šestiválec 2393 cm3 o výkonu 110 kW (150 k)/ 6000 min1 pro exportní 240Z, vůz měl podvozek s nezávislým zavěšením všech kol, přímo jej předurčující pro automobilové závody. Zejména v USA jezdci 240Z dobyli nespočet mistrovských titulů produkčních vozů SCCA, za volanty se objevili všestranní veteráni Elliot
ForbesRobinson, Steve Millen, Tony Adamowicz, Don Devendorf, John Morton a další, ale také herec Paul Newman, ladič Bob Sharp a designer Pete Brock. V roce 1974 následoval Datsun 260Z s minimálními stylistickými změnami, ale s větším šestiválcem 2565 cm3, jehož výkon díky novým emisním předpisům klesl na 103 kW (140 k). Prodloužením rozvoru o 300 mm vznikla verze 260Z 2+2, další zvětšení zdvihového objemu přineslo typ 280Z (až 125 kW/170 k), vozy s prodlouženou přídí nesly označení ZG. Stále se používala čtyřstupňová převodovka (resp. třístupňová samočinná), první pětistupňová byla k dispozici od roku 1977 za příplatek. O úspěchu svědčí produkce 523 529 vozů. Druhá generace 280ZX (S130) navzdory zachování obdobného designu dostala zcela nový podvozek i karoserii. Pohonná jednotka s pětistupňovou
4 Datsun 240Z alias Nissan Fairlady Z první generace se pro domácí trh dodával s menším dvoulitrovým motorem
5 Datsun 240Z, počátek legendy, přišel do Evropy v modelovém roce 1970
6 Yutaka Katayama, zvaný Mr.K, prezident Nissan of America, se zasloužil o debut vozu na autosalonu v New Yorku 1969
7 Přístrojová deska druhé generace 280ZX
8 Datsun 280ZX druhé generace (od 1978)
9 Ve druhé generaci přibyl prodloužený 280ZX 2+2 ►►►
převodovkou byla převzata prakticky beze změn, pouze výkon opět klesl pro snížení emisí. Interiér byl prostornější, teprve v roce 1981 uvedený turbodmychadlem přeplňovaný motor zastavil snižování výkonů (280ZX Turbo, 2753 cm3, 132 kW/180 k). V roce 1979 se na americkém trhu prodalo rekordních 86 007 vozů, které pokračovaly také v provedení 2+2 a vedle kupé jako targa s vyjímatelnými střešními panely. Celková produkce činila 421 922 exemplářů!
Třetí generace 300ZX (Z31) na sklonku roku 1983 znamenala doslova revoluci, ale také odklon od velmi elegantních tvarů prvních vozů, jež připomínaly Jaguar EType. Dostala značku Nissan i v USA (dosud Datsun), uvedla vidlicové šestiválce místo řadových; širší karoserie s plochou přídí nabízela provedení dvoumístné nebo 2+2. Motor 2960 cm3 měl výkon 118 kW (160 k) v atmosférické, resp. 147 kW (200 k) v přeplňované verzi Turbo. V roce 1986 přišel facelift a další zvýšení výkonu. Vůz se však posunul do vyšší třídy výbavou a cenou, prodeje začaly klesat (celkem 329 900 vozů). Labutí písní byla čtvrtá generace 300ZX (Z32 nebo Project 901) od dubna 1989, luxusní sportovní automobil opět uhlazených tvarů, dvousedadlový nebo 2+2, a jeho motor V6 o objemu 2960 cm3 dosáhl výkonu
1 Druhá generace jako 280ZX Turbo Targa (1981)
2 Datsun 280Z první generace pouze pro americký trh (1975 – 1978)
3 Soutěžní Datsun 240Z (Rauno Aaltonen/ Jean Todt třetí v Rally Monte Carlo 1970)
4, 5 Nissan 300ZX Turbo čtvrté generace z devadesátých let
6 Nissan 300ZX třetí generace znamenal velkou změnu designu (na snímku Targa z roku 1985)
163 kW (222 k), resp. 221 kW (300 k) ve verzi BiTurbo. Největší rychlost už byla elektronicky omezena na 250 km/h. Ve spolupráci se specialistou ASC v Michiganu se představil první kabriolet. Celkem vzniklo 164 170 vozů. Závodník Steve Millen ve svých kalifornských dílnách připravil akční model s výkonem 268 kW (365 k) na oslavu 25. výročí. Prodej však klesal, a tak Nissan produkci zastavil. Poslední 300ZX putovala do Petersenova automobilového muzea v Los Angeles (1996). Nepomohly ani úspěchy na závodní dráze, včetně vítězství v šampionátu IMSA 1992 (300ZX) a celkově pátého místa při debutu ve 24 h Le Mans 1994 (Steve Millen, John Morton a Johnny O’Connell na typu 300ZX Nismo).
Po odmlce přišel zcela nový Nissan 350Z (Z33) v lednu 2002 na americký trh; od září 2003 se prodával také v Evropě. Pátá generace na platformě FM (Front Midship) se rodila od roku 1997, první studie byla představena v Detroitu 1999 (čtyřválec 2.4/147 kW) a další v Detroitu 2001 (V6), po kupé následoval 350Z Roadster. V Japonsku zůstalo tradiční označení Fairlady Z. V roce 2009 se vůz proměnil na šestou generaci Nissan 370Z (Z34; premiéra koncem 2008 v Los Angeles), která navzdory podobnému designu ►►►
Nabídka 280Z na americkém trhu (1975)
Datsun 280Z první generace v názorném řezu (model pro USA 1975)
▼ Nissan 300ZX třetí generace přešel z řadového šestiválce na legendární vidlicové motory, rovněž se šesti válci (1983)
dostala kratší rozvor náprav, ale rozšířený rozchod kol. Objem motoru se zvětšil ze 3,5 na 3,7 litru; poprvé se objevila automatická synchronizace šestistupňové převodovky SynchroRev při řazení dolů (meziplyn), plně samočinná alternativa je sedmistupňová. Koncem roku 2009 přibyl nejen nový 370Z Roadster, ale také ještě sportovnější verze 370Z Nismo se zvýšeným výkonem a řadou dalších úprav.
Divize NISMO (Nissan Motorsport) byla založena už v roce 1984 pro automobilové závody, ale do nové éry se proměnila na výrobce dalších sportovních úprav, určených pro klienty na celém světě (také Juke Nismo a GTR Nismo). Globální ředitelství a vývojové centrum bylo zřízeno v Yokohamě. Samozřejmě, NISMO i nadále řídí program Nissan Motorsport, k jehož prioritám patřily motory LMP2, ale firma krátce vstoupila také do australského mistrovství Supercars V8, kde James Moffat (syn Allana) s vozem Nissan Altima V8 dobyl první vítězství v sobotu 24. srpna 2013 na Winton Motor Raceway u Benally v australském státě Victoria. Bohužel se mu to za tři roky u Nissan Motorsport nepovedlo zopakovat, ale s Taz Douglasem byl
1 Nissan 350Z páté generace s motorem
3.5 V6/206 kW (280 k) při evropském představení v německém Pegnitzu (2003)
2 Nissan 300ZX Twin Turbo, celkově pátý ve 24 h Le Mans 1994 (posádka John Morton, Steve Millen a Johnny O’Connell)
3 Nissan 350Z GT500 Nismo, vítěz japonského mistrovství GT (2004)
4 Nissan 300ZX na okruhu Lime Rock 1992 (jezdec Steve Millen)
5 Nissan 350Z s paketem Nismo Aero Kit (2003) 6, 7 Nissan 350Z Roadster se představil v Evropě v lednu 2005 8 Nissan 370Z se představil koncem roku 2008 (LA Auto Show) 9 Šéfdesigner Shiro Nakamura, tvůrce pokračování řady Z-Car
druhý v 1000 km Bathurstu (2014, o rok později desátý). Ale to už je jiná kapitola.
Vraťme se k vozu Z, který po ukončení produkce šesté generace 370Z prošel další velkou změnou, když se po dvouleté přestávce rozběhla výroba sedmé generace, které předcházela studie Z Proto Concept (2020), tedy jen lehce modernizovaná R34 (codename RZ34) s novým designem a novým motorem. Jde o downsizing na typ VR30 DDTT, třílitrový šestiválec BiTurbo o výkonu 298 kW (405 k), spojený se šestistupňovou manuální převodovkou (na přání s devítistupňovou samočinnou Jatco podle licence MercedesBenz 9GTronic), poprvé vybavený systémem Launch Control. Ani v tomto případě tedy emoce nepřišly zkrátka, jde totiž o jeden z mála přežívajících japonských sportovních automobilů. Prestiž značky nadále zvyšuje účast v mezinárodním japonském šampionátu Super GT v obou třídách GT500 (nyní limit motorů na čtyřválce 2.0 Turbo) a nižší GT300, kde se však kupodivu používají větší motory (pro RZ34 Fairlady Z to je VR38 DETT ze sportovního kupé GTR, jehož výroba právě končí). Sportovní Z Car ovšem po váhavém náběhu výroby v roce 2022 (subdodavatelské problémy) k radosti sportovních nadšenců dále pokračuje. Jeho cena začíná v USA od 42 970 dolarů (podrobněji na www.nissanusa.com). ■
Uplynulo 120 let od zahájení výroby sportovních vozů Riley, které přežily slučování britských automobilek až do roku 1969...
Britské Riley prosluly nejen na soutěžích a závodech, ale i jako solidní sedany pro sportovně založené řidiče. V soukolí koncernu British Motor Corporation vydržely až do konce šedesátých let. Dnes už zapomenutá firma poskytla v roce 1932 pomoc závodníkovi Raymondu Maysovi, tehdy zřejmě prvnímu, jenž žádal podporu od automobilového výrobce, pro stavbu speciálu na základě sériového Riley 12/6 pro závody do vrchu, známému jako White Riley. Řadový šestiválec Riley 1,5 litru dostal přeplňování kompresorem a byl tak úspěšný, že když Mays stál u zrodu britských národních monopostů ERA (English Racing Automobiles), stal se tento motor výchozím bodem. Není bez zajímavosti, že vozy ERA ještě v padesátých letech bodovaly v mistrovství světa formule 1. Vraťme se však na začátek... Společnost Riley Cycle Co. z Coventry experimentovala
1 Poslední Riley 1300 Mk II se zvýšeným výkonem na 51 kW (70 k) z roku 1969 (už beze jména Kestrel)
2 Riley Two-Point-Six, sportovní sedan s pontonovou karoserií, už byl jen značkovou variantou Wolseley 6/90 (jen dva tisíce vozů 1957 – 1959)
3 Riley Kestrel 1100/1300 se od základních typů BMC odlišoval otáčkoměrem a palubní deskou z ořechového dřeva
4 Riley Kestrel 1100 byl uveden v roce 1965 jako sportovní verze řady BMC 1100 (codename ADO 16)
Riley 4/72 model 1962, poslední sedan Riley klasické koncepce (1961 – 1969)
5, 6 Riley 4/72, sportovní sedan na základě BMC B-Series (pod značkou Riley včetně předchůdce 4/68 vzniklo 25 091 vozů od roku 1959)
7 Přístrojová deska Riley 4/72 s otáčkoměrem se také lišila od sourozenců Austin/Morris (codename ADO 9)
8 Riley Elf, sportovně laděná luxusní verze prvního Mini (ADO 15) a první Riley s předním pohonem (30 912 vozů v letech 1961 – 1969)
Riley One-Point-Five (1,5 l), solidní sedan původně navržený jako restyling Morrisu Minor (39 568 kusů v letech 1957 – 1965) ►►►
se čtyřkolovými vozidly už v roce 1898, kdy ještě dodávala hlavně jízdní kola, ale motorové dvoukolky (od 1,25 HP) a tříkolky (až 9 HP) produkovala asi do roku 1908. Bratři Victor, Allan, Percy, Stanley a Cecil Rileyové používali francouzské jednoválce De DionBouton, později vyvinuli vlastní a konstruktér Percy Riley jako první zavedl mechanicky ovládané sací ventily a patentoval časování ventilů s překrytím jejich otevření. První vozy Riley (série od 1905) byly poměrně konvenční, ale spolehlivé, patřily k průkopníkům kol s drátovým výpletem, začínaly s dvouválci (první vůz W. O. Bentleye byl Riley Vtwin), ale jejich image rozhodně nebyla sportovní. To změnil až Riley Nine v roce 1926... Největší slávu Riley Motors přinesly automobily, zejména malé sportovní roadstery dvacátých a třicátých let, mezi nimiž zářil Riley Nine. Pokrokově smýšlející Percy Riley uvedl vůz v roce 1926 a dal mu do vínku inovativní technická řešení včetně čtyřválce 1087 cm3 (ø 60,3 x 95,2 mm) s vysoko uloženou dvojicí vačkových hřídelů v bloku (na každé straně jeden), ovládajících šikmo uložené ventily v hlavách s půlkulovými spalovacími prostory krátkými tyčkami a vahadly, tedy řešení, spojující výhody rozvodu OHV a DOHC, jež se stalo charakteristickým prvkem motorů Riley až do konce jejich výroby v roce 1957 (Pathfinder)! Šestiválcová verze přišla v roce 1929 jako typ 1,6 l Fourteen, v roce 1928 se zrodila cestovní verze Nine a snížený sportovní model, pojmenovaný po autodromu Brooklands. Třicátá léta přinesla mnoho dalších variant čtyřválců a šestiválců, známé jsou Lynx, Sprite, Kestrel a Falcon. Vysoké výkony motorů přilákaly mnoho ladičů a závodníků, k nejznámějším patří rekordman Parry Thomas, konstruktér Reid Railton a závodník Freddie Dixon. Automobily Riley vyhrály BRDC 500 mil na autodromu Broklands třikrát za sebou (1934 – 1936), vládly i automobilové Tourist Trophy. Sportovní modely byly Nine Imp, šestiválec MPH 12/6 a od roku 1935 čtyřválec Sprite 12/4. V roce 1936
se objevil dlouhozdvihový čtyřválec 2,5 l. Přeplňovaný šestiválec Riley posloužil prvním vozům ERA, jež měly Velké Británii vrátit ztracenou prestiž v závodech Grand Prix. Úspěšný Riley Nine se vyráběl do roku 1938 a vzniklo přes dvacet tisíc vozů s různými karoseriemi. Jak společnost expandovala, rozhodla se vytvořit něco výjimečného. Velmi málo je známé, že dávno před Toyotou (Lexus), Hondou (Acura) a Nissanem (Infiniti) uplatnila strategii vytvoření samostatné značky pro nejluxusnější vozy. Tak v roce 1937 založila pobočku Autovia Cars pro stavbu osmiválců Autovia Saloon, jejichž motor 2849 cm3 vznikl spojením dvou čtyřválců Riley v úhlu 90° (V8; tentokrát tři vačkové hřídele, sací ventily měly jeden společný). Převodovka byla pokroková preselekční planetová Wilson a zadní náprava dostala šnekový převod. Projekt nebyl dokončen (vyrobeno 35 vozů), protože se firma Riley dostala do finančních problémů a zachránilo ji převzetí Williamem Morrisem v roce 1938, jenž ji spojil do své Nuffield Organisation, kam už patřily Morris, MG a Wolseley. Výrobní program byl zúžen na typy 1,5 a 2,5 litru a jejich motory poháněly rovněž poválečné vozy. Riley
▲ Riley Popular Forecar s předsunutým sedadlem spolujezdce, jednoválec 517 cm3 o výkonu 3,7 kW (5 k) s dvoustupňovou převodovkou a zpětným chodem (1907)
1 Riley RM Series 1½ nebo 2½ Litre, poslední z nezávisle vyvinutých vozů značky před začleněním do BMC (výroba 1946 – 1955)
2 Dva vozy
Riley Brooklands Nine, první sportovní typy s originální koncepcí dvouvačkového čtyřválce 1087 cm3 (1928 – 1932)
3 Motocykl Riley B1 s jednoválcovým motorem De Dion-Bouton 402 cm3 z let 1901 – 1903
4 Různé sportovní vozy vyjely na základě Riley Nine, patřil k nim čtyřválcový Nine Imp a jeho šestiválcová verze MPH (1934 – 1935)
Pathfinder 2,5 litru (1953) zachoval klasické schéma motoru s vysoko uloženými vačkovými hřídeli, než produkce skončila v roce 1957. Tento motor pro sportovní vozy využil také Donald Healey. Monoposty ERA s deriváty šestiválců startovaly v mistrovství světa F1 do roku 1952 a jezdec Bob Gerard dokonce bodoval šestými místy na Velkých cenách Británie a Monaka 1950. Po druhé světové válce došlo k dalšímu spojování britských výrobců; Riley RM modelového roku 1946 z vlastního vývoje v Coventry však nabízely individualitu se sportovním nábojem, nízké sedany byly stylisticky zdařilejší než kupé a kabriolety, zejména když jim na eleganci přidala koženkou potažená střecha. Série RMA až RMF se stala posledními čistokrevnými automobily značky, v letech 1946 až 1955 vzniklo 8959 vozů s motory 1,5/2,5 l konstrukce Riley, které stále podávaly velké sportovní výkony (Rallye Monte Carlo 1949). Čtyřválec 2,5 l BigFour pokračoval v sedanu Pathfinder (do 1957), jehož pontonová karoserie však už byla koncernovou konstrukcí z Cowley. Následující sedan Riley TwoPointSix byl jen značkovou verzí Wolseley 6/90 (šestiválec BMC CSeries 2639 cm3).
Posledním malým Riley s pohonem zadních kol se stal sedan OnePointFive (lépe vybavená verze Wolseley 1500 na základě opuštěného projektu Morris), vyráběný do roku 1965. Produkce Riley Motors se už v roce 1949 přestěhovala z Coventry do Abingdonu (závod MG), v rámci British Motor Corporation pak putovala po různých továrnách (Abingdon, Cowley, Longbridge). Nakonec se Riley stala úplnou značkovou variantou
1898 čtyřkolový Royal Riley Quadricycle 1905 sériová výroba vozů (dvouválec 9 HP) 1908 konec produkce motocyklů a tříkolek 1926 nejslavnější předválečný Riley Nine 1929 první šestiválce Riley 1,6 litru 1934 první ERA s upraveným motorem Riley 1936 čtyřválec Big-Four 2,5 litru (výroba do 1957)
1937 projekt luxusního osmiválce Autovia 1938 převzetí skupinou Nuffield (Morris) 1946 nejslavnější poválečný typ RMA/RMB 1952 spojení do British Motor Corporation (BMC)
1953 Pathfinder RMH, poslední typ s motorem Riley 1961 první Elf, luxusní verze Mini (848 cm3) 1965 Kestrel, vyšší verze řady BMC 1100
1969 British Leyland značku Riley zrušil
◄ První čtyřkolový automobil
Riley 9 HP, jehož vidlicový dvouválec 1034 cm3 byl uložen uprostřed před zadní nápravou (model 1907, série 1905 – 1910)
5 Závodní automobily ERA vyšly ze šestiválce
Riley 1,5 litru (na snímku R9B z roku 1936, který vítězil ještě po válce)
6 Riley Pathfinder, navržený sice u Morrise v Cowley, ale s originálním čtyřválcem
Riley 2,5 litru Big-Four (5536 vozů v letech 1953 – 1957)
7 Riley-Dixon Nine Special ze třicátých let úspěšného závodníka Freddieho Dixona, který v osmatřiceti přesedlal ze závodních motocyklů
8 Riley Nine Kestrel, čtyřválec 1087 cm3, základ automobilového úspěchu britské značky (model 1933)
British Motor Corporation (BMC). Například Riley 4/72 (předtím 4/68 od 1959) byl sportovně laděný sedan s karoserií Pininfarina, který dostal typickou masku chladiče Riley. Prakticky shodný automobil byl v nabídce také jako Wolseley 16/60, Morris Oxford, Austin Cambridge a MG Magnette! První BMC Mini se vyráběl rovněž jako Riley Elf (30 912 vozů do 1969), o něco větší Issigonisova konstrukce BMC 1100/1300 měla luxusně laděnou sportovní verzi Riley Kestrel, resp. 1300 Mk II (21 529 vozů do 1969; čistě sportovní byla MG a luxusní Wolseley) atd. Tato politika badge engineering, tedy odznakového inženýrství, nemohla vydržet věčně, přispěla k zániku britských značek. Riley byla zrušena v roce 1969 (poslední typy Elf Mk III, 1300 Mk II a 4/72, první dva s předním pohonem, všechny s unifikovanou nabídkou motorů BMC), krátce po další fúzi do British Leyland, a Wolseley ji přežila jen o šest let. Není bez zajímavosti, že práva na značku Riley drží BMW Group, která ji získala s dočasným převzetím Rover Group. V devadesátých letech se objevily spekulace o vzkříšení, ale dnes je to samozřejmě utopie. Riley zůstává jen v srdcích nadšenců a sběratelů. ■
Kemna patří k průkopníkům silničních válců a žije dodnes...
FRANTIŠEK TVRDÝ
Pohnutá historie značky Kemna má svůj počátek v německém Breslau alias polské Wroclawi (česky Vratislavi), kde jistý Julius Kemna (1837 – 1898) v roce 1867 založil dílnu na výrobu zemědělských strojů, k nimž záhy přidal pluhy pro parní lanové oračky k britským Fowlerům, než sám přešel na vlastní parní stroje. Vyráběl nejen parní oračky, ale i silniční válce, nákladní vozy, lokomotivy, traktory a průmyslové lokomobily, vše s parními stroji. V roce 1923 přišel čas na změnu a Kemna představil první silniční válec, poháněný vznětovým motorem (parní skončily 1931). Byl to samozřejmě Deutz Diesel, který pak tvořil na dlouhá léta společnou historii s Kemnou (Klöckner Baumaschinen). Válce se staly hlavní náplní podniku, a tak nebylo divu, že když syn zakladatele Erich Kemna převzal vedení, přidal výrobu asfaltových směsí pro stavbu silnic. Za druhé světové války byla polská továrna německých majitelů zcela zničena. Výroba silničních válců byla po roce 1945 převedena do západního Německa (strojírna Hatra Alfreda Hagensteina v Lübecku, vedení Kemny do Hamburku) a stavebních hmot do již dříve založené filiálky v Berlíně (tam Kemna vyasfaltovala známý Avus v roce 1953). Podnik převzali potomci zakladatele (Peter Kemna) a rodina Dr. Karla Andreae (vstoupil do firmy E. Kemna & Co. KG v Berlíně už roku 1941). Kemna se podílela na poválečné výstavbě a renovaci německých dálnic. Po roce 1990 vznikla Kemna Gruppe, která pohltila další firmy a získala také provozy v bývalé NDR. Výroba silničních válců sice skončila, přestože se i po válce vyvážely do celého světa, ale dnešní Kemna Bau Andreae GmbH & Co. KG zaměstnává 2100 lidí, sdružuje desítky stavebních společností, vyrábí asfaltové směsi i další materiály zejména pro stavbu silnic a svoje provozy má na více než sedmdesáti místech. Méně známou skutečností zůstává, že ve třicátých letech nabízela licenční silniční válce Kemna několika typů také naše Tatra z Kopřivnice. ■
Maybach nedávno oslavil 100 let od představení prvního luxusního vozu, průřez historií přináší muzeum v Neumarktu...
Značka Maybach je úzce spojena s Mercedesem od samotných počátků. Zakladatel Wilhelm Maybach (1846 – 1929) byl blízkým spolupracovníkem Gottlieba Daimlera déle než dvacet let, než se osamostatnil a v roce 1909 založil vlastní podnik. První zkušební automobil typu W1 vyjel na podvozku Mercedes, ale v roce 1921 se představil vůz vlastní konstrukce se značkou Maybach. Šestiválce a dvanáctiválce Maybach patřily
TOM HYAN a HELENA HYANOVÁ, Neumarkt (D)
1 Maybach DS8 Zeppelin, dvanáctiválec 7,9 litru od Spohna (1930), a černý šestiválec SW38, rovněž s karoserií Spohn z Ravensburgu (1938)
2 Maybach SW38 Spohn-Sport-Cabriolet z roku 1937, poháněný šestiválcem
3,8 litru o výkonu 103 kW (140 k) pro největší rychlost až 150 km/h
3 Maybach DS8 Zeppelin, dvanáctiválec 7,9 litru o výkonu 147 kW (200 k) s karoserií
Spohn-Limousine pro uhlobarona a amatérského závodníka Viktora Rolffa
k nejluxusnějším německým vozům, do roku 1941 jich vznikly téměř dva tisíce, většinou se zakázkovými karoseriemi. Po válce se Maybach zaměřil na vznětové motory, ale v roce 1960 se firma Maybach Motorenbau stala součástí tehdejšího koncernu Daimler-Benz, výrobce vozů Mercedes-Benz. Kruh se uzavřel... Maybach vyráběl osobní automobily v letech 1921 až 1941, ale Daimler-Benz jako vlastník značky rozhodl o jejím obnovení na přelomu nového tisíciletí. Překva-
pením autosalonu v Tokiu 1997 byla studie Mercedes-Benz Maybach Concept Car, luxusní verze tehdejší S-Klasse, která se stala předobrazem návratu značky Maybach na jaře 2002. Všechny nové luxusní sedany Maybach z let 2002 – 2012 vycházely z konstrukce S-Klasse, příslušně upravené a vyráběné ve specializovaném provozu Maybach Manufaktur se 150 zaměstnanci
v Sindelfingenu, a to poblíž výrobní linky S-Klasse. Znovuzrozený Maybach tak byl považován za samostatnou značku, a to včetně vlastní výroby. Protože se první sériový W3 představil na autosalonu v Berlíně v roce 1921, za rok oslavíme 105 let automobilů Maybach. Tradice pokračuje novými modely Mercedes-Maybach, podobně jako Mercedes-AMG považovanými
4, 5 Unikátní Spohn-Ponton-Cabriolet, přestavba z roku 1950 na podvozku Maybach SW38/42 z roku 1938, ale s novým šestiválcem HL42 pro firmu Thyssen Gas
6 Maybach W5 SG (1926), černá limuzína pravděpodobně od karosárny Papler z Kolína nad Rýnem, šestiválec 7,0 litru/88 kW (120 k)
7 Maybach SW38 Spohn-Pullman-Limousine z roku 1939 na prodlouženém rozvoru 3680 mm se šestiválcem 3,8 litru/103 kW (140 k)
8 Modrý kabriolet SW38 se šestiválcem 3,8 litru, karosovaný drážďanskou firmou Gläser, který po válce zabavila Rudá armáda, ale vrátil se z pobaltských republik
za sub-brand (podřízenou značku) koncernu Mercedes-Benz Group AG, který je nástupcem předchůdců DaimlerChrysler AG a Daimler-Benz AG, vždy však vyrábějících hlavně vozy Mercedes-Benz. Přestože vozy Maybach vždy vznikaly v limitovaných sériích, je Wilhelm Maybach považován pro celoživotní dílo za krále konstruktérů. Narodil se 9. února 1846 v Heilbronnu, vyučil se v Reutlingenu a jako technický kreslič se v místní továrně seznámil s Gottliebem Daimlerem. S ním putoval dále, do strojírny v Karlsruhe a pak k věhlasné firmě Gasmotorenfabrik Deutz do Kolína nad Rýnem, kde už byl vedoucím konstrukce, zatímco Daimler členem představenstva. Během pěti let přepracoval původní zážehový motor, jenž vytvořil průkopník Nikolaus Otto (1832 – 1891), a dovedl k sériové výrobě. O rok později se oženil, za další rok se narodil syn Karl, který se později stal zdatným spolupracovníkem a nástupcem. Když Gottlieb Daimler v roce 1882 založil firmu Daimler-Motoren-Gesselschaft, Maybach ho následoval. Spolu zkonstruovali první motory, Maybach vynalezl rozstřikovací karburátor a v roce 1886 vyjel první čtyřko- ►►►
1 Maybach SW38/42, modernizovaný s novou karoserií od Spohna, který využil povrchových panelů Mercedes-Benz 300 a BMW 505 (1950 ředitelský vůz Maybach-Motorenbau)
2 Maybach SW38 z roku 1936, Standard-Pullman-Limousine od Spohna, se šestiválcem HL38 o výkonu 103 kW (140 k) z objemu 3,8 litru
3 Maybach DS8 Zeppelin z roku 1939, který se vrátil z ruského zajetí (válečná reparace) v roce 1992 zpátky do Německa
4 Maybach DSH s podvozkem Zeppelinu V12, ale levnější verze se šestiválcem 5,2 litru/96 kW (130 k) z roku 1934
lový Daimler. V roce 1895 následoval první čtyřválec, 1903 první šestiválec, ale to už vozy nesly libozvučnou značku Mercedes podle jména dcery úspěšného rakouského zástupce Emila Jellineka (1853 – 1918). Wilhelm Maybach mířil výš, a tak po seznámení s tvůrcem vzducholodí Ferdinandem von Zeppelinem společně založili novou firmu, specializovanou na velké motory pro pohon vzducholodí, v níž v roce 1909 převzal úlohu šéfkonstruktéra Wilhelmův syn Karl Maybach (1879 – 1960). Vystudovaný strojní inženýr ale také připravil zážehový šestiválec, určený pro pohon osobních automobilů. Jedním z klientů byla nizozemská automobilka Spyker, jež postavila asi 150 vozů s motory Maybach. To Karla inspirovalo k výrobě vlastních automobilů, nejprve zabudoval svůj motor do prototypu W1 s podvozkem Mercedes; na autosalonu v Berlíně 1921 už zářil první sériový typ W3, velký šestiválec 5,7 litru o výkonu 70 koní (52 kW), ale opravdu originální konstrukce. Motor byl natolik pružný, že vystačil bez obvyklé převodovky. Vůz se rozjížděl pomocí předimenzovaného elektrického spouštěče, pak se přidal spalovací motor, pouze pro prudká stoupání byla v planetovém převodu volitelná redukce (převod 2,44 místo přímého 1:1). Maybach W3 (zvaný vůz bez řazení ) byl hned úspěšný, navzdory vyšší ceně za luxusní charakter se prodalo 700 exemplářů.
Následovaly další typy, zejména slavné dvanáctiválce, pro které Maybach použil jméno Zeppelin. První Maybach Zeppelin DS7, dvanáctiválec o objemu 7 litrů a výkonu 150 koní (110 kW), vyjel v roce 1930, už měl třístupňovou převodovku s rychloběhem a většinou zakázkovou karoserii od specializovaných karosářských firem. Po změně na DS8 vzrostl objem válců na 8 litrů a výkon na tehdy nevídaných 200 koní (147 kW), převodovka už byla pětistupňová a u po-
slední modernizace v roce 1938 dokonce sedmistupňová! Šlo ovšem o luxusní vozy, které vznikaly v limitovaných sériích. Jejich výrobu zastavila válka, podle nařízení německé vlády přešel podnik ve Friedrichshafenu na produkci motorů pro tanky a bitevní čluny. Po válce se změnil výrobní program na velké dieselmotory pro lodě a lokomotivy. Když byla společnost pohlcena Daimlerem, tak v roce 1969 změnila jméno z Maybach Mercedes-Benz Motorenbau na nové Motoren und Turbinen Union (MTU, později Tognum) a po dalších změnách majitelů vyrábí vznětové motory dodnes (nyní je součástí Rolls-Royce Power Systems). Jméno Maybach zůstalo Daimleru a ten obnovil produkci luxusních automobilů. Premiéra znovuzrozeného Maybachu 2. července 2002 byla velkolepá, mimo jiné ji zhlédlo 500 milionů televizních diváků na celém světě. Černý Maybach 62 naložili na luxusní loď Queen Elizabeth 2 v britském Southamptonu, po šesti dnech vůz ve skleněné kostce v New Yorku přenesl vrtulník na Manhattan, kde v policejním konvoji přejel do tanečního sálu hotelu Regent na Wall Street. Navzdory tomu se roční plán prodejů 2000 vozů nikdy nenaplnil, luxusní dvanáctiválec se vážným konkurentem Rolls-Royce ani Bentley nestal, vytýkali mu přílišnou podobnost jako S-Klasse za vyšší cenu (při debutu stál 351 tisíc dolarů). Po deseti letech byl konec,
5 Dvanáctiválec DS8 Zeppelin (1937) s podvozkem Nr.1450 během probíhající renovace
6 Dřevěná kostra karoserie pro první sériový typ W3 z roku 1921, šestiválec 5,7 litru/52 kW (70 k)
7 Menší typ SW35 (šestiválec 3,5 litru) z roku 1935 během renovace
8 Dvanáctiválec Zeppelin 7922 cm3 (ø 92 x 100 mm) poháněl také rychlé čluny, vojenská vozidla a autobusy, ale se sníženým výkonem ze 147 na 110 kW (z 200 na 150 k)
poslední Maybach vyjel z manufaktury 17. prosince 2012. Celkem vzniklo zhruba tři tisíce vozů, a tak Dieter Zetsche (tehdy šéf Daimleru) výrobu ukončil. Nejméně dva vozy ovšem jezdí i u nás. Konec to však nebyl, v roce 2015 slavila premiéru značka Mercedes-Maybach, luxusní verze na základě S-Klasse (W222), která po generační obměně (W223) pokračuje s osmiválci S 580 4Matic a dvanáctiválci S 680 4Matic. Zrodilo se i provedení SUV Mercedes-Maybach GLS 600 4Matic. Přestože vozy vycházejí ze vzorů Mercedes-Benz mají nepoměrně bohatší výbavu a originální masku přídě, kromě jiných detailů s označením MM (Maybach Manufaktur), ačkoli se vyrábějí na společných linkách s příslušnými mercedesy. Na oslavu 100 let se zrodila elektrická studie Concept EQS, první elektrický Maybach, který jsme si prohlédli na IAA Mobility 2021 v Mnichově. Současný výrobní program Mercedes-Maybach tvoří třída S (od 4,763 milionu Kč), GLS (od 4,727 milionu), roadster SL Monogram Series (od 6,555 milionu) a elektrický EQS SUV (od 5,355 milionu). Moderní Museum für Historische Maybach-Fahrzeuge leží nedaleko českých hranic v německém Neumarktu, bylo otevřeno 31. března 2009 v bývalé továrně na motocykly Express, nabízí důkladný pohled do historie značky Maybach i unikátní sbírku dochovaných vozů a motorů. ■
Holzgartenstrasse 8, D-92318 Neumarkt, Německo www.automuseum-maybach.de info@automuseum-maybach.de Tel. +49 (0) 9181 487 7100
Otevřeno St – Čt 13 – 17 h a So – Ne 11 – 17 h
Základní vstupné 9,50 eur
► Toyota pokračuje v elektrické ofenzívě v segmentech B, C a D kategorie SUV, když odhalila prodloužený bZ4X Touring, odvozený z modernizované bZ4X s nárůstem délky o 140 na 4830 mm, výšky o 20 na 1670 mm a objemu zavazadlového prostoru o 148 na 600 litrů. Nový model má pohon předních nebo všech kol, výkon až 280 kW (380 k), akumulátor 74,7 kWh a dojezd podle WLTP až 560 kilometrů. Na evropský trh vůz přijde na jaře 2026.
► Vyjmenované segmenty SUV obsadila Toyota typy Urban Cruiser, C-HR+ (elektrická verze C-HR) a řadou bZ4X. Zcela nový Urban Cruiser (u nás od počátku 2026) se představil spolu se svým dvojníkem Suzuki eVitara na Bruselském autosalonu 2025, vychází ze studie Urban SUV Concept, a nabízí tři verze. S pohonem předních kol, výkonem 106 kW (144 k) a akumulátorem 49 kWh, anebo 128 kW (174 k) v kombinaci s 61 kWh, případně s pohonem 4x4, kombinovaným výkonem 135 kW (184 k) a akumulátorem 61 kWh. Vůz, dlouhý 4285 mm, využívá specifickou platformu jen pro elektromobily.
► Mitsubishi Eclipse Cross druhé generace je novinkou japonské značky pro evropský trh na základě aliančního sourozence Renault Scénic E-Tech (platforma AmpR Medium) a spolu s ním se bude vyrábět ve francouzském Douai. Nahrazuje vůz stejného jména z let 2017 – 2024, který byl od 2021 pouze v provedení PHEV. Na trh přijde koncem roku, nejprve 87 kWh s dojezdem WLTP 623 km, později také 60 kWh a 429 km. Dalším produktem má být Mitsubishi Grandis (Renault Symbioz) ze španělského Valladolidu.
► Škoda Auto v květnu vyrobila pětimiliontý exemplář základního modelu Fabia se spalovacím motorem, a to ve čtyřech generacích od roku 1999. Podle vyhlášení Andrease Dicka, člena představenstva pro výrobu a logistiku Škoda Auto, bude produkce řady Fabia pokračovat i po roce 2030. V roce 2024 byla Fabia, vyráběná v Mladé Boleslavi, třetím nejúspěšnějším vozem značky s odbytem 117 100 kusů. Ve čtvrté generaci přešla Fabia na modulární platformu Volkswagen Group MQB (v provedení A0), zatímco dříve to byly PQ24 v prvních dvou generacích a PQ26 ve třetí. Fabia patří i k nejúspěšnějším soutěžním vozům. ► Nissan po zrušení plánované fúze s Hondou oznámil drastické plány Re:Nissan (Recovery Nissan) pro návrat do černých čísel. Do roku 2027 chce propustit dvacet tisíc lidí a zavřít sedm továren (ze 17 celkem), do deseti let redukovat počet platforem ze třinácti na sedm. Byl průkopníkem elektromobility, ale nástup Tesly jej opravdu zaskočil.
Dvojciferným tempem loni rostl objem finančních služeb české Toyoty. Společnost Toyota Financial Services, která letos slaví 25 let na našem trhu, v minulém roce zvýšila počet finančních smluv na nová vozidla o 19 % a dokoce o 93 % na ojeté vozy. Celkem za čtvrtstoletí na trhu financovala téměř 60 000 vozů. Odpočátku se soustředí na nabídku finančních služeb zákazníkům Toyota a Lexus, stejně jako na nabídku služeb pro síť dealerů obou značek. Postupně uvedla úvěrové produkty, značkové Toyota Pojištění, webové rozhraní pro klienty a partnery, elektronické řešení pro podepisování smluv a jejich přechod na online. Od roku 2022 nabízí komplexní řešení mobility Kinto One. „Pro tento rok máme také ambiciozní plány, ale už ne v řádech desítek procent. Za posledních 25 let nastalo několik zásadních zlomových momentů. Původně populární finanční leasing byl nahrazen úvěrovým financováním a pak, díky dramatickému zvýšení podílu firemních klientů, došlo a dochází k rozvoji produktů na bázi operativního leasingu,“ uvedl Aleš Kamarýt, jednatel Toyota Financial Services Czech.
Rovněž se firmy podle něj dotkly regulace, a to jak v poskytování spotřebitelských úvěrů, tak i pojištění; obě tyto části byznysu totiž podléhají kontrole ČNB. Firma vidí budoucnost v digitalizaci, což je součást její dlouhodobé strategie, a to pro lepší dostupnost služeb i z důvodů vyšší efektivity, eliminace případných chyb, ale také rychlosti.
Financování bude dostupnější pro zákazníky z domova či kanceláře, více se uplatní nástroje pro individualizované nabídky, předschválení úvěrů, ověření identity, podpisu. Produktově bude pokračovat trend navýšení podílu operativního leasingu. Podle jednatele poroste význam carsharingu, carpoolingu a různých forem krátkodobých pronájmů, a to v závislosti na tom, jak bude český klient tyto nové formy používání vozidel akceptovat.
Toyota Financial Services Czech je součástí sítě captive bankovních i nebankovních společností Toyota na celém světě. Pobočky jsou ve více než 40 zemích, z toho 22 v regionu Evropa a Afrika. U nás tvoří tým 38 zaměstnanců a společnost má aktiva ve výši osmi miliard Kč (více na www.toyotafinance.cz).
V roce 1964 se německá automobilka NSU vrátila ke čtyřválcům, ale s nuceným chlazením vzduchem a příčným uložením v zádi vozu. První byl revoluční NSU 1000 v různých verzích včetně sportovních TT a TTS. Postupné zvětšování vrtání ze 69 na 72 a 75 mm při shodném zdvihu 66,6 mm přineslo objem válců 996, 1085 a 1177 cm3. Vozy se těšily velké popularitě, základní typ 1000 vznikl ve 196 000 exemplářů (1964 – 1972).
Motor se čtyřstupňovou synchronizovanou převodovkou
1 – diferenciál, 2 – štěrbiny chlazení, 3 – převodovka, 4 – spojka a ventilátor chlazení
▲ Systém chlazení na výfukovém potrubí (1)
◄ NSU Prinz 1000 S (1965)
Čtyřválec OHC 2V; 996 cm3 (ø 69 x 66,6 mm)
Karburátor Solex 34 PCI; kompresní poměr 7,5:1
Výkon 31,6 kW (43 k)/5500 min‑1
Točivý moment
71,6 N.m/3500 min‑1
Kapalinou chlazený řadový čtyřválec
Rozvod SOHC 2V (řetěz Duplex)
Objem válců 1490 cm3 (ø 78 x 78 mm)
Dvojitý karburátor Stromberg
Kompresní poměr 8,2:1
Výkon 60 kW (82 k) SAE/5700 min‑1
Točivý moment
117 N.m SAE/2800 min‑1
Čtyřstupňová synchronizovaná převodovka
Čtyřválec OHC 1490 cm3 (code UB) vznikl pro první sedan vyšší třídy Mazda Luce (code SUA, kombi SUAV), který se vyráběl od 1966 s karoserii podle návrhu Bertone (šéfdesigner Giorgetto Giugiaro), když se vůz představil jako koncept na Tokyo Motor Show 1965. Dvoukarburátorová verze pro Luce 1500 SS měla zvýšený výkon na 65 kW (89 k) SAE/ 6000 min‑1. Z čtvercového motoru (ø 78 x 78 mm) se převrtáním na 94 mm stal 1796 cm3 (VB) pro Luce 1800 (od 1968) a na 83 mm také 1586 cm3 (NA; H6) pro první Capellu (1970 Mazda 616). Motory UB s různým výkonem posloužily pro osobní vozy Luce, Capella a Grand Familia. Po 1973 je nahradily nové typy.
