POZTRÁCENÁ ŘEMESLA ) 16
Poztrácená řemesla: Umělecké kovářství Vítězslava Bobčíka
)
Kovářské řemeslo kdysi patřilo k nejvýznamnějším oborům lidské činnosti. Samotný kovář byl pokládán za jednu z nejrespektovanějších osob ve městě a pro svou práci s ohněm mu byly dokonce přisuzovány kouzelnické schopnosti. Dnes už je kovářství ve městech okrajovým, spíše uměleckým řemeslem. Jednoho uměleckého kováře jsme navštívili přímo v jeho dílně v Podolí na Slovácku…
Jak jste se dostal ke kovářskému řemeslu? Kovařinu jsem si vybral z toho důvodu, že dědeček byl kovář a v prostředí kovárny jsem se od malička pohyboval. Ten prostor jsem měl od dětství nakoukaný. Rozhodování bylo víceméně jasné. Kovařině jsem se vyučil v Uherském Hradišti v Mesitu. Byl to tenkrát nově otevřený učební obor na tři roky s maturitou.
Jaké byly vaše začátky? Začátky hned po škole, když jsem si doma otevřel vlastní kovárnu, byly docela
těžké. Dobré bylo, že můj děda tady měl vybudovanou kovárnu, takže ze začátku jsem využíval jeho nástroje. Dneska zůstala z původní kovárny už jenom budova, ostatní jsem si vybavil a uzpůsobil podle sebe.
Vybavit si kovárnu asi není jenom tak, že? Nejdražší, co v dílně mám, je rozhodně kovadlina a výheň. Nářadí na míru si člověk vyrobí sám, s tím u kováře není problém. Pak je třeba mít buchary. Ty, na kterých já pracuji, už jsou tak z padesátých, šedesátých let.
Text a foto: Kateřina Nosková
Jak se řemeslo změnilo třeba od dob vašeho dědečka? Dědeček pracoval jako kovář za minulého režimu a tehdy to byla vlastně družstva. Mohl si dělat svou práci, ale musel pracovat i pro to družstvo. Pro sebe dělal kovařinu denní potřeby, pro zemědělství se kuly radlice, podkovy pro koně... Já už jsem v jiné situaci, doba pokročila a také kovařina se proměnila. Začíná se vracet k architektuře a člověk jí přirozeně chce dát svou vlastní stopu. Když třeba navrhuji plot nebo branku, snažím se tomu