Magazín TVS+ únor 2021

SPOLEČENSKÝ MAGAZÍN TELEVIZE TVS PRO JIHOVÝCHODNÍ MORAVU

ČÍSLO JEDNA — ÚNOR 2021

V KUCHYN I TO MUSÍ HRÁT JAKO V ORCHEST ROZHOVOR ) S VIKT RU! ORIÍ HR AZDÍLKOVO

U – s. 5

TÉMA ) NAŠE ŠKOL

STVÍ V DOBĚ

12 + JEDNA OTÁZKA

DISTANČNÍ V

) PRO MICHALA BLA

ÝUKY – s. 12

ŽÍČKA – s. 14

INZERCE

Zprávy z domova.

R. K. SERVIS, spol. s r. o.

Správa a údržba Společenství vlastníků bytových jednotek (SVJ) a malých bytových družstev

KAŽDÝ T NÁS S ÝDEN LEDUJ E 192 0 00 DIV ÁKŮ.

D

PIVOVARSKÁ 302, 686 01 UHERSKÉ HRADIŠTĚ Držitel ISO 9001:2018, obor Správa a údržba nemovitostí

více než 28 let na trhu správa 2 300 bytových jednotek ve více než 120 SVJ organizace zřízení a ustanovení SVJ

ĚKUJE

ME!

vedení podvojného účetnictví vč. vypracování daňového přiznání zajištění komplexní údržby bytů a domů zajištění zákonných revizí vč. odstranění závad nepřetržitá havarijní služba právní pomoc a ochrana při řešení problémů bezplatné parkování klientů na firemním parkovišti možnost doplnění členů výboru SVJ našimi pracovníky

TVS

Televize vašeho srdce

itvs24.cz

Sledovanost monitoruje renomovaná mediální agentura MEDIAN

Tel.: 775 503 705, 773 553 695, 777 134 934, e-mail: rkservis@rkservis.com

Více informací na www.rkservis.com

Obsah )

Editorial )

ANKETA )...................................................... 3 ROZHOVOR ) s Viktorií Hrazdílkovou

V kuchyni to musí hrát jako v orchestru!....... 5

SPORTOVNÍ POHLEDY ZPÁTKY )

Jak ratíškovičtí fotbalisté dobývali Český pohár.............................................. 9

O NÁS PRO VÁS )

Mirek Pechura......................................... 11

TÉMA )

Naše školství v době distanční výuky........... 12

12 +JEDNA OTÁZKA )

Pro Michala Blažíčka .............................. 14

MOZAIKA )

Střípky ze života v našem kraji................... 16

POZTRÁCENÁ ŘEMESLA )

Bednářství rodiny Fryzelkových ................. 18

DUŠA V PÉŘÍ )

V posledních týdnech se střídají ve studiu TVS hosté z řad regionálních politiků od Hodonína po Zlín. Ptáme se jich v pořadu Ticho ve studiu na jejich práci, na rozpočty měst a obcí, na potíže, které jim způsobuje pandemie, na běžnou provozní operativu a také na to, jak funguje jejich spolupráce se státem. Možná, že se nepamatuji úplně přesně, ale na tu poslední otázku jsme ještě neslyšeli odpověď, že komunikace mezi státem a městy funguje, že stát plní své povinnosti vůči samosprávě řádně, že dohody platí, že kroky vlády jsou předvídatelné a pro samosprávy nápomocné.

Za devět měsíců nás „stát“ znovu pověří, abychom vybrali své zástupce do orgánů, které naši zemi zákonodárně řídí, a podle toho, jak rozhodneme, se dozvíme i to, kdo bude naši zemi řídit výkonně.

Tvoří se koalice, ústavní soud ruší část volebního zákona, ti, kteří se cítí ohroženi na svých postech, křičí o pomoc a varují před kolapsem, a ti, kterým by nový systém mohl vyhovovat (ačkoliv teď žádný není), jsou zatím zdrženliví. A co průměrný občan? Ten nejen že tomu příliš nerozumí (možná vůbec), ale dokonce nemá ani možnost celou situaci řádně probrat a prodiskutovat na tom nejlepším místě, které zná – v hospodě. Většinou se tam nic nevyřeší, velké otázky zůstanou nezodpovězené, ale aspoň se chlapi shodnou na tom, že ti nahoře to dělají úplně špatně, že na lidi dole kašlou a že je to vlastně pořád dokola… A možná právě o to jde, abychom z toho kola zase po letech dokázali vystoupit.

…ptáte se Jožky Kubáníka........................ 19

Jan Dudek

Vydavatel: J. D. Production, s.r.o.; IČO: 25592939; evidenční číslo: MK ČR E 16466; vychází 6x ročně; adresa redakce: Panská 25, 686 04 Kunovice, redakce: Tomáš Ježek (722 910 326), Kateřina Nosková (720 041 071); e-mail: kreativna@televizetvs.cz; inzerce: Hana Klapilová (603 486 310), Dana Kosíková Dudková (777 711 032), Staňka Janíková (732 415 104); grafická příprava: Kreativna TVS; tisk: Agentura NP, Staré Město; náklad: 16.500 výtisků; vydavatel nenese odpovědnost za obsah inzerce; nevyžádané příspěvky se nevracejí; toto číslo vychází 14. února 2021; příští číslo vyjde 19. dubna 2021

Anketa Jaká je vaše nejúsměvnější vzpomínka na fašank?

)

KATEŘINA KLECHOVÁ Dubňany Já myslím, že na fašank se už z jeho podstaty vzpomíná s úsměvem.

U nás v Dubňanech je hřebem fašankového večera tradiční pochovávání basy, při kterém se dozvím (samozřejmě zaručeně nezaujaté a korektní) zprávy společenské i politické. Kromě toho si ale také místní soubory připraví nějaké vtipné vystoupení a já se každý rok nestačím divit, co vše lze „na dědině“ světového vymyslet. No, snad bude fašanková zábava příští rok po této nucené pomlce o to veselejší.

PETR VANĚK Březolupy Všechny fašanky jsem přožil tak, že si nic nepamatuju.

JAKUB TOMALA Boršice Při muzikantském cestování po světě jsme se seznámili na jednom festivalu s naším mladým průvodcem z Francie, Jeanem. Slovácký temperament jej zaujal, hned byl „náš“, zamiloval si také slivovici, jen měl málo zkušeností s její konzumací. Hned po onom festivalovém létě Jean studoval rok v Praze. Ideální příležitost, jak mu ukazovat tradiční lidové svátky a možná jej taky naučit pít náš slovácký vypálený poklad. Přijížděl do Popovic na hody, fašank, Velikonoce... Aby nebyl jen účastníkem opodál, na fašank jsem jej oblekl do svého druhého kroje, vybavil ho teplým oblečením a dobrými radami, aby se držel mě

a obchůzku tak zvládl. Jean se tak vžil do role, že mu dokonce rychle šlo i tancování „podšablí“, fašankový rej začal.

Zima byla tuhá, čiré švestky ve sklenkách zahřívaly fašankčáře, masky. Objevil se regionální novinář, který dokonce Jeana vyfotil do novin s komentářem, jak Francouz studuje naši kulturu. Jean byl nadšený, česky neuměl slovo, slivovice bořila jazykové bariéry, obešel, protancoval, možná i foneticky prozpíval celou dědinu. Na závěr v popovické hospodě U Stašků jsem jej ztratil z dohledu, děvčice si jej vzaly do parády, a že musí ochutnat další poklady našeho lihovarnického průmyslu. Slovácká slivovice nemá ráda laciné destiláty, nepodá si ruku s fernetem, borovičkou, becherovkou... Jean poznával naši kulturu, řádně a šel do toho prsama. Na půjčeném kroji odstranili všechny nechtěné stopy v čistírně, v mé hlavě ale navždy zůstane tancující Francouz, který byl chvíli Moravákem.

Paměťová stopa k nezaplacení.

EDITORIAL, ANKETA ) 3

Dobrý den, milí čtenáři.

ROZHOVOR S KUCHAŘKOU VIKTORIÍ HRAZDÍLKOVOU

) ROZHOVOR ) 5

V kuchyni to musí hrát jako v orchestru!

Text a foto: Kateřina Nosková

Kdo tě naučil vařit?

Vařit mě naučila hlavně moje máma.

Od ní jsem pochytila základní kuchařské techniky a taktiky. Už jako malý pětiletý špunt jsem se kolem ní motala v kuchyni s nějakým úplně tupým nožíkem. Postupně jsem se do toho začala pouštět sama, až jsem najednou chystala obědy já!

Máš své dětství spojené s nějakým konkrétním jídlem?

Paradoxně jsem jako opravdu hodně malá měla ráda špenátovou polévku, což většina malých dětí nemá ve svých „topových“ jídlech. Rodiče mojí mámy byli hodně zcestovalí, byli třeba v Číně, odkud si dovezli spoustu zajímavých receptů, takže se u nás hodně vařila asijská kuchyně. Pamatuju si, že jsem milovala dědovu čínu. Každou porcičku dělal zvlášť a bylo to fakt eňo ňuňo.

Jídlo je společenská událost, vidíš rozdíl v tom, když vaříš pro někoho a sama pro sebe?

Rozhodně! Vzhledem k tomu, že studuji sociologii, tak jídlo beru jako formu rituálu. A podle toho k němu i přistupuju. Když vařím jen sama pro sebe, často se odbydu, udělám si třeba jen vajíčka a k tomu trošku zeleniny. Zatímco když mám hosty, vymýšlím třeba i týden dopředu, co dobrého a hezkého bych jim nachystala. A to mě na tom hrozně baví.

Uvažovat nad jídlem celkově. Jak poskládat meníčko, aby se k sobě všechno hodilo a mělo to nějaký přesah.

Co může člověku pokazit celkový dojem z jídla?

Já se gastronomií začínám zabývat celostně, a proto bych řekla, že alfa a omega celé restaurace je velice často obsluha.

Kuchař vám může nachystat skvělé jídlo, ale když vám ho přinese naštvaná servírka, tak je to všechno kompletně v háji.

Pro koho nejraději vaříš?

Pro lidi! Protože jídlo lidi spojuje a já ráda spojuju lidi. Ráda vařím jak pro rodinu a přátele, tak i pro lidi, které třeba ani neznám osobně. Zajímá mě jejich hodnocení mého jídla. A vůbec mi nevadí, když mi někdo něco vytkne. Beru to jako příležitost, díky které se můžu zlepšit a poučit se.

Stalo se ti někdy, že někomu tvoje jídlo nechutnalo? Jaký je to pocit?

V současné době začínám vařit v restauracích, kde musíte připravit třeba 120 porcí, takže už jsem se samozřejmě setkala s výtkami. Většinou to řeším tak, že dojdu za hostem, omluvím se a zajistím mu novou porci, která jde na mé náklady. Chybovat je lidské a zvlášť v kuchyni, kde je velký shon. Důležité je se z toho poučit. Lidi si to často neuvědomují, ale v kuchyni je to opravdu těžká dřina, nervy tam jedou, zvlášť když vaříte v kolektivu. Jídlo musí být vždy perfektní, musí dobře vypadat a musí se udělat rychle. Proto to v kuchyni musí hrát jako v orchestru, jinak to nemůže fungovat.

Experimentuješ v jídle?

Ano, ale jen do určité míry. Stejně jako v jiných oborech platí i u vaření základní poučky a pravidla, která neobejdete. Každý michelinský kuchař vám řekne, že do jídla musíte dostat základní chutě a musí-

Text: Tomáš Ježek, te zachovat správný poměr mezi slaným, Foto: Kateřina Nosková sladkým, kyselým... že tuky nesou chuť, a tak dále. Přes to nejede vlak.

Co ty a fine diningová jídla (zážitková gastronomie, pozn.red.)?

Já se u jídla vždy snažím zohlednit zdravý životní styl, což s fine diningem nejde úplně dohromady. Fine diningová jídla jsou většinou kalorické bomby, i když ty porcičky jsou na pohled malé. Člověk by je neměl jíst každý den, ale když se čas od času nějakou fine diningovou specialitou odměníte, tak na tom nevidím vůbec nic špatného. Naopak si myslím, že to ke zdravému přístupu k jídlu patří, já osobně to miluju... Carpe diem!

Co je podle tebe zdravý životní styl?

Lidi mají často představu, že zdravý životní styl rovná se fitness. Ale tak to není.

Není to o tom, že se musí jíst jenom zelenina a vysušené kuřecí plátky. Je to o dalších skvělých chutích. Třeba zelenina je velice tvárná, dá se výborně dochucovat a vyloženě vyzývá k experimentování. To se snažím propagovat.

Uvažuješ o tom, že bys s vařením výrazně spojila svou budoucnost?

Určitě ano. Ke gastronomii jsem měla vždycky blízko. Ráda jsem vařila, ale i ochutnávala nové věci. S jídlem se v podstatě prolíná i to, že studuju sociologii – jak už bylo řečeno, jídlo je společenská záležitost. Tím, že jsem si prošla soutěží MasterChef, která mě po kuchařské stránce neskutečně nakopla, jsem se utvrdila v myšlence, že mě gastronomie baví a že se jí chci věnovat i do budoucna. Dělá mě šťastnou.

Máš už nějakou konkrétní představu, kudy by měly tvé kroky vést?

ROZHOVOR ) 6

S Pepou Nemravou (další účastník soutěže MasterChef, pozn.red.) máme ten největší sen, a tím je založení vlastní restaurace, nebo dokonce franšízy, která by spojovala koncept odlehčené a poctivé česko-moravské gastronomie. Oba jsme patrioti, máme rádi Česko a myslíme si, že česko-moravská kuchyně má velký potenciál.

A kde by ta restaurace měla být?

Plánuješ návrat na rodnou kyjovskou hroudu?

Já Kyjov miluju a navždy zůstane mým srdečním městem. Ale pro uskutečnění mého snu připadá do úvahy jenom Brno nebo Praha. Pokud se rozjíždí restaurace, tak malé město jako Kyjov není úplně

nejvhodnější. S gastronomií je totiž úzce spjatý cestovní ruch a ten kvete zejména v Praze.

Dovedeš si jako holka z Moravy představit žít v Praze?

Tak náplavy je tam dost! Určitě si to nedovedu představit celoživotně. Ale pro rozjetí byznysu a začátku profesní kariéry se tomu vůbec nebráním. Brala bych to jako záležitost na pár let.

Česká kuchyně a zdravý životní styl – jde to dohromady?

Já sama jsem příkladem toho, že to jde, protože se mi na česko-moravských jídlech podařilo nějaké to kilo shodit. Česká kuchyně má všeobecně odér něčeho nezdravého. Moje představa o české kuchyni byla dřív velice podobná, hned se mi vybavily knedlíky, knedlo vepřo

zelo, moukou zahuštěné omáčky. Ale o tom to není. Ten základ může být postavený na zelenině, zahušťovat se může kvalitním máslem. Když jsem viděla, jak se ta klasická poctivá česká jídla dělají, tak jsem se snažila najít cesty, jak je co nejvíce odlehčit a současně zachovat jejich chuť. Jídlo pak může dostat úplně nový elán a zdravý nádech. Uvaříte jídlo, které si můžete dát každý den, nebudete z něj tloustnout, naopak budete mít dobrý pocit a pochutnáte si. To je to, co chci propagovat. Na druhou stranu není nic špatného na tom, když si člověk jednou za čas dopřeje poctivou svíčkovou s domácím knedlíkem a hovězím, kterou dělávaly naše tety. Ve svátek si dopřát, ve všední den jíst odlehčeně.

Na co kladeš u těch odlehčených jídel důraz?

Snažím se myslet i na to, aby se ta jídla dala uvařit rychle. Aby příprava zabrala řekněme deset minut a potom se už jídlo vařilo samo. Dnešní doba bojuje s časem.

Ať se bavím s kýmkoli, tak vždycky klade důraz hlavně na to, aby jídlo bylo rychlé.

Všichni trávíme spoustu času prací a když přijdeme domů, nechceme se na zbytek dne zavřít do kuchyně.

Jaký je podle tebe největší zlozvyk české kuchyně?

Já mám pocit, že česká kuchyně je v současné době na dobré cestě a že se ty zlozvyky devadesátých let postupně odbourávají. Je to hlavně kvůli tomu, že dnes se lidi nebojí ozvat, když jim něco nechutná. Dřív vypadaly jídelní lístky jako bible, bylo v nich na výběr z ohromného množství jídel, která byla často nevalné kvality. Dnes už mají restaurace na výběr třeba jenom z desítky jídel, kterájsou ale udělaná dobře, poctivě a z čerstvých surovin. Ale ještě se samozřejmě někde můžete setkat s devadesátkovou klasikou, jakou je třeba kuřecí steak s broskví. A musím na sebe prásknout, že mně to třeba hrozně chutná! (smích)

Na jaké kuchyni si nejvíce pochutnáš?

U mě jednoznačně vede asijská kuchyně. V českých poměrech je sice hodně oblíbená italská, ale já těstoviny úplně nemusím. Zato Asie, ta mě dostává. To jsou přesně moje chutě. Hodně zeleniny, méně masa, omáčičky, polévky... A navíc je krásně barevná!

Hlídáš si kalorie, nebo to vůbec neřešíš? Že bych si kalorie počítala, tak to vůbec ne, to je ztráta času. Nějaká rovnice příjmu a výdeje samozřejmě platí a vždycky platit bude. Spíš se snažím hlídat, jestli

mám dost zeleniny, bílkovin a polysacharidů. Ale že bych vyloženě chodila po obchodě a u každého výrobku si četla, kolik má kalorií, tak to opravdu ne.

Jaký vyznáváš životní styl?

Optimistický, veselý a hravý. A co se týče jídla, tak zdravý a vyvážený.

Zbytečně se nestresovat, žít v souladu s přírodou, jíst zeleninu a ovoce, které je sezónní a lokální a které pro nás má největší benefit.

Jsi věřící?

ROZHOVOR ) 7

Ano. Věřím v sama sebe a v sílu myšlenky.

Je nějaké jídlo, které je hrozně nezdravé, ale ujíždíš na něm?

Ano. Je to takzvaný komplet – smažený sýr s hranolkami a tatarkou. Tomu nikdy neřeknu ne!

Necháš někdy vařit svého přítele, nebo je kuchyně pouze tvým územím?

Můj přítel se do vaření kdovíjak nehrne. Ale máme takovou hru, že když třeba já uvařím něco dobrého a on mi to chce nějak oplatit, tak řekne: „Dneska vařím já!“ Což v překladu znamená, že mě zve do nějaké fajn restaurace. A za to jsem hrozně ráda, protože můžu ochutnat zase něco jiného a nechat se inspirovat tím, co zrovna v gastronomii frčí.

Co v tvojí lednici nikdy nesmí chybět?

Určitě máslo, bez toho to prostě nejde.

Potom jogurty, tvarohy. A vajíčka! Ale třeba maso kupuji zásadně čerstvé, nejsem typ člověka, který by si dělal zásoby.

Dostala ses do TOP 7 v soutěži MasterChef Česko – jaká to byla zkušenost?

Byla to jízda! Neuvěřitelná životní zkušenost a příležitost. Jsem hrozně ráda, že jsem do toho šla, a vůbec toho nelituju. Na začátku by mě vůbec nenapadlo, že se dostanu tak daleko. Díky soutěži jsem se neskutečně kuchařsky posunula, seznámila jsem se se skvělými kuchaři a lidmi, kteří stejně jako já milují gastronomii. Naučila jsem se více pracovat ve stresu. Než jsem přišla do soutěže, měla jsem kuchyni spojenou spíš s klidem a domácí pohodičkou.

V MasterChefovi jsme vařili jenom tři degustační porce, ale v reálném provozu je to opravdu tvrdá dřina. Těžké kastroly, stres, shon. To je ta druhá strana gastronomie, se kterou jsem se díky soutěži seznámila.

Jaký je tvůj nejhorší zážitek z MasterChefa?

Na nejhorší si vzpomenu hned. V tom díle jsem si opravdu říkala, jestli by neby-

lo lepší to vzdát. Měli jsme vařit z živých žabiček. A já jsem si absolutně nedovedla představit, že bych je měla zabít. Zabíjení zvířat k vaření určitým způsobem patří, já osobně nejsem vegetarián ani vegan.

Ale zároveň nechci být kat, chci být kuchař. A ten podle mě nemá zabíjet, ale vařit. Naštěstí nám potom porotci nachystali naservírované maso, takže to dobře dopadlo.

A nejlepší zážitek?

Mně se hrozně líbily všechny venkovní výzvy, i když byly fyzicky hodně náročné. Ráda jsem pracovala s ostatními soutěžícími v týmu a bavilo mě, že naše jídla neochutnávali jenom porotci, ale i „obyčejní“ lidé, pro které jsme měli za úkol vařit.

Jaký je pocit předstoupit s jídlem před porotu složenou z kuchařů, kteří jsou ve svém oboru opravdu kapacity?

Oni pro mě byli něco jako polobozi.

Už když jsem před ně měla předstoupit poprvé na castingu, a to jsem byla teprve v nějaké TOP šedesátce, tak jsem měla strašné nervy. A na tom se nic nezměnilo ani v průběhu soutěže. Vždycky mi tep vyletěl tak na sto čtyřicet a rozklepala se mi kolena.

Jaké byly reakce okolí na tvoje vystupování v soutěži MasterChef?

Musím říct, že mi od fanoušků chodilo spoustu milých pozitivních a povzbudivých zpráv, za co jsem fakt moc ráda.

Přiznávám se, že jsem třeba vůbec nečetla komentáře na oficiálním facebooku MasterChefa. Na to nás upozorňovali i tvůrci pořadu, že se to tam „hejty“ jenom hemží. Jak se říká – není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, takže určitě jsem ne každému sedla, ale že bych vy-

Viktorie Hrazdílková, (*1994, Kyjov) Viki je vystudovaná socioložka.

Protože ale vášnivě vařila, dráhu sociologie brzy opustila a přihlásila se do televizní kuchařské show MasterChef Česko 2020, kde postoupila až do finálové TOP 16. Od té doby se věnuje přípravě zejména zdravých receptů, vyváženému životnímu stylu, jeho propagaci na sociálních sítích, především na Instagramu, a také koučingu na webové stránce fitviki.cz. Založila si i vlastní stránku gastroveda.cz s on-line kurzy zdravého vaření.

loženě na svůj účet zaznamenala nějaké nadávky, tak to vůbec ne.

Jaký je to pocit vidět se zpětně na televizní obrazovce?

Když se v té televizi vidíte po dvanácté po třinácté, tak si na sebe pomalu zvyknete (smích). Zpětně bych samozřejmě spoustu věcí změnila a řekla jinak, kdybych mohla, ale není to tak, že bych se svým vystupováním byla vyloženě nespokojená.

Jaké je tvoje úplně nejoblíbenější jídlo?

Vyloženě jedno nejoblíbenější jídlo nemám, protože ráda chutě střídám. Ale když mi nachystáš jakýkoli dobře udělaný steak s nevysušenou zeleninkou, tak nikdy neodmítnu.

Existuje jídlo, které bys „nedala do huby“?

To je hodně silný výraz, ale co opravdu hodně nemám ráda, tak to je libeček.

Je nějaké jídlo, které bys chtěla ochutnat, ale ještě jsi k tomu neměla příležitost?

Není to vyloženě můj životní sen, ale chtěla bych ochutnávat exotické ovoce přímo v zemi, pro kterou je to dané ovoce typické. Třeba papáju v Mexiku. Jít jen tak přírodou a ten plod plný sluníčka a sladkosti si utrhnout přímo ze stromu.

ROZHOVOR ) 8

Máš nějaký gastronomický zážitek, o který by ses chtěla podělit?

Mám! Jednou o prázdninách jsme byly s kamáradkami na výletě v Normandii, kde přímo na pláži prodávali ústřice.

Jeden obrovský tác s ústřicemi a citronem stál jedno euro. Takže jsme si ty ústřice koupily a přímo na té pláži při západu slunce jsme si na nich pochutnávaly.

Byl to úplně jiný zážitek, než když si to jídlo objednáte u nás v nějaké hogo fogo restauraci. Toto byl úplně jiný level.

Jak je to s tím kančím – s šípkovou, nebo se zelím?

Jednoznačně se šípkovou a s pajfalským knedlíčkem!

Teď po soutěži tě má asi každý spojenou s jídlem... Chtějí po tobě lidi, abys jim něco uvařila? Neunavuje tě to někdy?

Tak do téhle negativní fáze jsem se ještě nedostala, jsem na pozitivní vlně. Na druhou stranu já jsem svým kamarádům

vařila i před soutěží, takže to pro mě není žádná novinka. Naopak mě velice těší, když za mnou přijdou a chtějí něco uvařit. Jsem ráda, že máme možnost se sejít, pokecat a být spolu.

Bereš vaření spíš jako zábavu, nebo jako práci?

Tak i tak. Dřív to byla jenom zábava, která se teď postupně mění v práci. Takže ideální stav!

Jak nejraději odpočíváš?

To bys asi nečekala, ale vařením! (smích) A když nevařím, tak sportuju.

Jsem velkým příznivcem běhu, zúčastnila jsem se dokonce několika běžeckých závodů včetně pražského maratonu. Také jsem certifikovanou trenérkou fitness cvičení. Pro mě je vždycky důležité, aby mě ten sport sám o sobě bavil a současně aby byl pro mé tělo přirozený. A to nejvíc splňuje běh, turistika, plavání a jízda na kole.

Máš nějaký kuchařský vzor?

U nás to jsou určitě ti naši tři porotci – Radek Kašpárek, Přemek Forejt a Jan Punčochář. Jinak mám moc ráda britskou spisovatelku a kuchařku Nigellu Lawson, která se snaží u jídla kombinovat, aby bylo rychlé, zdravé a aby lidi spojovalo.

Povedlo se jí spojit myšlenku vyšší gastronomie s domácím vařením, což je mi velice blízké.

Co říkáš na to, že špičkovými kuchaři jsou v drtivé většině muži?

Je pravda, že gastronomie je vyloženě maskulinní prostředí, což je asi částečně dané biologickými předpoklady. Říká se, že muži mají chuťové pohárky nastavené lépe na slaná jídla a ženy naopak na sladká. Proto jsou ženy zpravidla lepší cukrářky a muži lepší kuchaři, i když samozřejmě existují výjimky.

Kde vidíš sama sebe za 10 let?

To je hrozně těžká otázka. Jenom za poslední rok se můj život velice razantně změnil, takže těžko predikovat. Ráda bych samozřejmě pokračovala v gastronomii a měla vlastní restauraci. Ale alfou a omegou je v mém životě rodina, takže bych chtěla mít pořád tak dobré rodinné vztahy jako teď a jednou i děti a milujícího manžela.

Jaká jsou tvá očekávání v souvislosti s novým pořadem o vaření, který se bude vysílat na obrazovkách televize TV a ve kterém budeš hlavní tváří?

Já bych byla hlavně moc ráda, kdyby se pořad líbil lidem. Společně s režisérem chceme, aby recepty byly pro lidi, takže aby byly na jednu stranu rychlé a jednoduché, na druhou stranu aby měly příchuť té vyšší „masterchefovské“ gastronomie. Současně do pořadu chceme dát nějaký příběh, který bude zábavný.

Doufám, že to bude celý tým bavit a že si to užijeme! A třeba budeme nakonec natáčet i druhou řadu!

O připravovaném kulinářském seriálu s Viki hovoří jeho režisér Jaromír Šallé Přiznám se, jako správná kovářova kobyla nemám snad už 15 let televizi, a tak moc nevnímám, kdo s kým peče nebo vaří. Ale na můj vkus jsou už všichni provaření nebo odvaření, prostě jim vaření nevěřím. A tak jsem se jednoho dne potkal v Brně s Viki. Do útulné kavárny u nejrušnější křižovatky jsem přijel pozdě a objednali jsme si čaj. Od první chvíle bylo jasné, že něco vznikne a bude to lidem chutnat. Viki mě dostala svým úsměvem, úžasným přístupem k chystanému natáčení, žádné móresy, všechno je možné, obrovská chuť tvořit a ještě víc lidi bavit. Říkal jsem si – tak toto je úplně ideální slečna do dnešní doby!

Všechny, i ty nejbláznivější nápady okamžitě zafungovaly a ty první čtyři hodiny práce byly za námi, blok divoce popsaný a pořád nás napadaly další a další scénky. Jen jsem se tehdy přepil čaje.

Nechceme učit lidi vařit, umělkovat v kroji jen proto, že jsme na Moravě. Ale pořád mít po ruce butelku vína nebude špatné. Chceme diváka mile pobavit, a když nám pořad podpoří místní vinařské závody, aj butelka bude. V každém dílu bude odměrka humoru, překvapení, zvratů a k tomu všemu stihneme udělat vynikající jednoduché jídlo z tradičních a někdy i zatracovaných surovin, a to s přívlastkem FIT. Rozhodně nebudeme stát u jedné plotny, ale procouráme Moravu, navštívíme města, ale pár hodin strávíme i v lese, u rybníka, na půdě, na silnici, na lavičce… A víc neprozradím. Začít chceme s láskou k filmařině, tedy v květnu a průběžně točit a točit, dokud nebudeme mít deset dílů, pak se přes léto bude stříhat a na podzim se můžete těšit na vysílání v TVS!

Fotbalisté, fanoušci a obyvatelé Ratíškovic nikdy nezapomenou na spanilou jízdu pohárem ČMFS, kterou Baník zakončil až ve finále, kdy podlehl před dvaceti lety na Strahově v památném zápase Liberci 1:2. V roce 1955 vyhrál dorost Baníku mistrovství republiky, když ve finále uspěl právě proti Liberci. V seniorské kategorii stálo až do roku 2000 nejvýše účinkování ve druhé celostátní lize v letech 1961 a 1962 a také dvě třetí místa v sezonách 1999–2000 a 2000-01.

Vítězství v Českém poháru bylo pro Ratíškovice historicky největším úspěchem a všechny dávné triumfy přebilo.

Vraťme se proto o dvacet let zpátky. „V Ratíškovicích to byl obrovský svátek, euforie. Jsou to krásné vzpomínky, které nikdo nikdy nikomu nevezme,“ uvedl tehdejší prezident klubu Petr Kotásek. Největší problémy v pohárovém tažení měly Ratíškovice hned v prvním kole v Dolním Němčí, kde výhru druholigového nováčka zachránil vyhlášený kanonýr Karel Kulyk.

Hodonínský rodák prožil v Ratíškovicích nejlepší část své kariéry. Nejtěsnějším rozdílem 1:0 vyhrály Ratíškovice i v Brumově.

Stejným poměrem pak Baník vyřadil i dva prvoligové mančafty, Drnovice a Blšany. „Důležité bylo, že jsme v poháru přežili podzim.

Jakmile jsme se přes Blšany dostali mezi elitní osmičku, záleželo už jenom na losu. Na mých svěřencích byla vidět obrovská motivace dokázat všem, že máme kvalitní mužstvo, které se může srovnávat i s prvoligovými celky,“ vzpomínal trenér Ratíškovic Vlastimil Palička. „Ve čtvrtfinále jsme si přáli Spartu, ale dostali jsme Plzeň, kterou jsme v tu dobu poráželi,“ uvedl tehdejší prezident klubu Petr Kotásek. Celek z Hodonínska vyhrál v Plzni díky dvěma gólům Karla Kulyka 2:1. V televizním semifinále pak doma Ratíškovice přejely Vítkovice 3:0. Dvakrát se trefil ratíškovický rodák a odchovanec Petr Zemánek. Tento střelec si díky svým brankám vystřílel angažmá v Drnovicích a Zlíně, dlouho byl jako hráč i trenér v Mutěnicích, odkud se vrátil zpět do Ratíškovic, kde dnes působí jako trenér.

Třetí gól do vítkovické sítě přidal Slovák Oršula. „Mužstvo bylo velmi dobře složené, mělo kvalitního trenéra, byla dobrá parta,“ zhodnotil Kotásek.

A pak nastala středa 10. května roku 2000. Deset autobusů plných příznivců Ratíškovic vyrazilo z čtyřtisícové obce do hlavního města, aby zhlédlo zápas, který navždy vstoupil do dějin ratíškovického fotbalu.

„Je to už více než dvacet let, přesto si pamatuji na vše. Cestu autobusem, předzápasové pivo, poloprázdný neútulný Strahov, VIPku plnou známých fotbalových osobností, trenérů i fotbalistů. Jelikož už tenkrát jsem měl fotbalový nadhled a nestranné srdíčko, sedl jsem si na rozdíl od známých, kamarádů i spoluhráčů z dorostu na hlavní tribunu. Výhled jsem měl jistě o něco lepší, navíc jsem měl jistotu, že pendrekem v tu květnou středu nedostanu. Zápas popisovat nemusím. Nikdy nezapomenu na výkon famózního Argentince Liuni, kuriózní malou domů Jiránka. Z paměti mi nikdy nevymizí dva přesné centry Pavla Tomana, po jednom z nich vstřelil vynikající poctivý stoper a skvělý hlavičkář s velkým přehledem Richard Hrotek hlavou historický gól. Závěrečný ceremoniál, během kterého byli dekorování vítězové a poražení museli bezmocně přihlížet bezohlednému policejnímu zásahu… Kolik jiných okresních klubů se může podobnou historií pyšnit?! Ano, tříletá druholigová etapa je dávnou minulostí,“ vzpomíná na památné tažení Ratíškovic Pohárem ČMFS sportovní redaktor televize TVS Libor Kopl.

Hrdinové z Hodonínska tedy prohráli před dvaceti lety na pražském Strahově s Libercem 1:2.

Nebyla to ale žádná náhoda, ve druhé lize Baník skončil na třetím místě. „Obě soutěže spolu souvisely. Doma jsme hráli velmi dobrý ofenzivní fotbal,“ mínil Kotásek. „Jsou to dvě zcela odlišné soutěže. V poháru nesmíte ani jednou zaváhat, v dlouhodobé soutěži se dá nějaké klopýtnutí napravit,“ nabídl

)

Text: Vladimír Salčák Foto: archiv Libora Kopla tehdy svůj pohled trenér Vlastimil Palička. Oporou týmu byl odchovanec slavičínského fotbalu brankář Pavel Barcuch.

S mužským fotbalem začínal ve Zbrojovce Brno a působil také v Uherském Hradišti.

V celku hráli i další fotbalisté s kořeny na Slovácku. Rychlý krajní obránce nebo záložník Luděk Urbánek byl z Mikulčic, důrazný levý obránce a velký srdcař René Bábíček zase z Vacenovic. Střelec finálové branky Richard Hrotek, který jako hráč prošel Ostravou, Jabloncem i Slováckem dnes žije v Domaníně a trénuje divizní Bzenec. Dnes už nežijící ratíškovický rodák Pavel Toman do finále naskočil až ve druhém poločase, další rodák a odchovanec Ratíškovic Michal Kordula hrál za Jablonec a Slovácko, které vedl i jako trenér, nyní je šéftrenérem mládeže. Výčet mužů narozených a fotbalově vychovaných na Slovácku zakončíme Hodoňákem Karlem Kulykem, který hrál i v Ostravě, v Hodoníně, v Poštorné a Rakousku.

Fanouškům možná kalí vzpomínky zbytečný zásah policistů proti nim.

Postup Baníku Ratíškovice do finále Českého poháru byl a zřejmě zůstane největším úspěchem mužstva ze Slovácka v historii.

SPRTOVNÍ POHLEDY ZPÁTKY ) 9

Jak ratíškovičtí fotbalisté dobývali Český pohár

Foto: Kateล ina Noskovรก

V této rubrice zpovídají členové týmu naší televize vždy někoho ze svých kolegů.

Dnes je to náš kolega Mirek Pechura, šéf detašované redakce v Jihomoravském kraji a také jeden ze služebně nejstarších spolupracovníků.

Jaké je tvoje životní motto, máš-li nějaké? (Zuzka) Moje životní motto zní: Nikdy neměj žádné životní motto. Život to nezajímá, dělá si, co chce. A nevyznávej žádný životní styl, který někdo vymyslel, aby z tebe udělal blbce a obral tě o peníze.

Mirku, za všechny roky v TVS je za tebou obrovský kus práce. A to i přesto, že jsi exemplární odmítač porad a společného hledání dobrých nebo lepších řešení. Proč, proboha?! (Jan) Bajka o pracovitém mravenečkovi...

Mravenec chodil rád do práce a trávil tam celé dny. Byl šťastný, protože práce ho bavila a dařila se mu. Vedlo se mu tak dobře, že firma vydělávala spoustu peněz. A tak jeho šéfa napadlo, že by mohl přijmout manažera, aby už sám nemusel pracovat a navíc vzdělaný manažer mravenečkovi jistě poradí, jak pracovat ještě lépe. Manažer několik týdnů mravenečka sledoval, pak vytvořil elaborát s názvem Metody optimalizace pracovních procesů. Svolal poradu a celou dobu na ní mravenečkovi vysvětloval, co všechno dělá špatně, a že by se měl víc snažit. Mraveneček se zhrozil. V dalších dnech manažer sledoval, zda mraveneček dodržuje jeho pokyny. Mraveneček už nebyl tak veselý a práce ho přestávala bavit. Výkon klesal, a proto šéf najal konzultanta, aby ještě více zoptimalizoval procesy ve firmě. Konzultant vše několik týdnů sledoval, pak napsal analýzu a svolal poradu. Na ní řekl, že někteří nepracují tak, jak by měli, a navrhl řešení. Mraveneček byl zdeprimovaný.

Práce už ho vůbec nebavila, chodil do ní se stresem, často byl nemocný. Firmě se vedlo špatně, byla před krachem.

A proto šéf najal třetího experta. Ten měl za úkol najít slabý článek. Výsledek byl rychlý a jednoznačný. Zasmušilý šéf proto svolal další poradu a na ní oznámil, že musí mravenečka propustit, protože na

)

svou práci nestačí. Manažer a konzultant podávají dobré výkony.

Od doby, co jsem tuhle bajku slyšel, raději se poradám vyhýbám. A už Majakovskij přece napsal báseň: Uschůzovavším se.

Mirku, jak dlouho jsi v televizi a co tě na této práci nejvíc baví, případně nejvíc nebaví? (Dana) Po devatenácti letech praxe už nedokážu na otázku, co mě baví na mé práci, objektivně odpovědět. Měla ses zeptat, než jsem do firmy nastoupil.

O čem jsi snil jako malý kluk? Podařilo se ti tyto sny nějak zakomponovat do života? (Dana) Moje krásná učitelka občanské nauky nás v politické ekonomii učila, že nejzbytečnějšími lidmi v kapitalistickém systému jsou tak zvaní rentiéři, kteří nic nedělají, ale každý měsíc jim odněkud přichází na účet dostatečná částka peněz.

Od té doby je mým snem stát se rentiérem. Zatím jím nejsem, ale kdoví, sny se prý někdy splní.

Měl jsi někdy ve svém profesním životě opravdu „pech“? (Lucka) Smůla a chyby k novinařině neodmyslitelně patří. Jednou na mě bylo podáno trestní oznámení, ale tehdy jsem byl v právu. Mockrát jsem se musel omlouvat. Asi nejvíc mě mrzí, že mi z reportáže o charitativním běhu na pomoc tygrům ussurijským vypadla jedna nula.

Z výtěžku 50 tisíc bylo rázem 5 tisíc.

Nevím, kdo to tehdy zavinil, v podezření jsem nebyl jen já. Ale když od té doby potkám chovatele tygrů, který běh organizoval, tak se vždycky bojím, že je na mě pustí.

Běháš, jezdíš na kole... co ty a kolektivní sporty? Jde to dohromady?

(Katka) Kolektivní sporty z celé duše nesnáším.

Ať už jsem v mládí zkoušel fotbal, basket nebo volejbal, vždycky se na hřišti objevil nějaký silný jedinec, vůdce týmu, který

Mirku, vím, že jsi vášnivý cyklisJe o tobě známo, že rád běháš... Jaký je tvůj osobáček, co se vzdálenosti týče? (Nikča) Nejsem zas tak velký běžec, jen o tom hodně mluvím. Nejvíc jsem uběhl asi 33 km, nevím přesně, klekl mi telefon. Tehdy mi to dobře běhalo, takže jsem tu třicítku dával i dvakrát týdně. Myslel jsem, že se připravím na maraton, ale když jsem viděl různé tréninkové plány, tak na mě zase stříkl ten testosteron. Od té doby si nic neplánuji.

Jak sportovci, jako jsi ty, pohlížejí na elektrokola? Je to ještě cyklistika? (Jirka) Elektrokola jsou výborná. Podrží tě v nejtěžším okamžiku. Sám jedno mám.

Jediné, co se mi nelíbí, je povinné omezení rychlosti na elektrokole na 25 km/h.

Na silničce jezdím mnohem rychleji než pětadvacítkou, u mopedů nebo motorek to taky nikdo neřeší. Naštěstí se to dá obejít i u elektrokola.

Mirku, vím, že jsi vášnivý cyklista.

Kolik kilometrů jsi nejvíce ujel v rámci jednoho dne? (David) Už zase? Co raději otázka na moji milovanou hudbu a kulturu. Dnes jsem při cestě do práce poslouchal román Serotonin od Michela Houellebecqa. A po cestě domů, když už jsem měl serotoninu dost, pustil jsem si Dívku s vlasy jako len od Debussyho.

Hraješ na nějaký hudební nástroj?

A pokud ne, máš nějaký oblíbený, na který bys chtěl umět hrát? (Mojek) Jsem kopyto. V mládí jsem se chtěl učit hrát na klavír, který jsme měli doma. Ale měl jsem ho zakázaný, místo toho jsem se musel učit fyziku a matiku.

Mirku, ty jsi takový kliďas a vyrovnaný týpek. Máš nějaký prostor, kde vystoupíš ze sebe a ujíždíš si na tom...? (Tomáš) Když večer cvičím jógu, nadávám u toho jako dlaždič.

Pamatuješ si, kdy ses nejvíc naštval? (Barča) No to si nepamatuji. Ale moje manželka by to mohla vědět.

Jak rád trávíš volný čas? (Zuzka) Pivo.

Kdybys měl neomezenou moc, co bys na světě změnil? (Jirka) Kéž jsou všechny bytosti šťastny.

O NÁS PRO VÁS ) 11

O nás pro vás

to bral hrozně vážně, stříkal z něho testosteron a sprostě mi nadával, že všechno dělám špatně. Od té doby na mě ten testosteron stříká i z televize, když je tam nějaký kolektivní sport. Asi jsem odporný individualista.

Naše školství v době distanční výuky

)

TÉMA ) 12

Text: redakce O potřebě reformovat české školství se mluví od nepaměti. Současný model, použiji-li s nadsázkou termín tereziánský, je podle mnohých dávno překonán, jiní jej považují za chloubu a náš přínos pro metodiku vzdělávání ve světě, snad hned po významu Jana Ámose Komenského. Společnou řeč a odvahu ke změnám nenašel ještě nikdo. (Když se podíváme na aktuální žebříček úrovně vysokých škol The Times Higher Education World University Rankings 2020, kde se podle relevantních kritérií hodnotí úroveň vysokých škol z celého světa, Karlova univerzita se krčí na místě, kde už se neurčuje pořadí, pouze rámcové umístění 401. až 500. místo, Univerzita Tomáše Bati je na místě 1 000+.) To není ani pro zaryté optimisty dobrá vizitka české vzdělanosti. Změny jsou tedy do budoucna nevyhnutelné. A to na všech úrovních škol.

Jako blesk z čistého nebe uzavřela české školy již před 10 měsíci pandemie covidu. Otázkou je, zda to je pro naše školy, potažmo žáky, trest, nebo dar. Samozřejmě, že ze sociálního hlediska je nestýkání se se spolužáky poměrně neobvyklá a nepříjemná situace, ale metodika výuky se musela den ze dne změnit. Podle posledních hodnocení (leden 2021) jsou za tento rok žáci méně vzdělaní, co se objemu učiva týče, ale jsou mnohem samostatnější a dokáží mnohem lépe pracovat na individuálních projektech a úkolech. Vezmeme-li v úvahu, že škola nemá za úkol natlačit dětem do hlavy co nejvíce informací, ale má z nich vychovat sebevědomé samostatně uvažující bytosti, které si do života nesou základy tradiční evropské kultury a vzdělanosti a dokáží tyto základy v budoucím životě i správně používat, pak jsou tyto poslední statistiky spíše pozitivní.

Pozitivně laděná byla i otázka, kterou jsme položili lidem z oboru školství napříč spektrem a z obou stran barikády.

Negativa distanční výuky jsou zřejmá. Co vás tato nová situace spojená s distanční on-line výukou naučila do budoucnosti? Jaký v ní vidíte přínos?

ZUZANA FIŠEROVÁ radní Zlínského kraje pro oblast kultury a školství Distanční výuku vnímám jako nutnost pro překonání doby, kdy jsou z rozhodnutí vlády zavřené školy. Jako největší pozitivum dálkové výuky vnímám rychlý skok škol, učitelů i studentů do doby digitální. Negativ je celá řada – žáci oborů s praxí jsou nyní u praktických cvičení odkázáni na webináře a praxi budou muset dohánět (MŠMT umožnilo závěrečné zkoušky i praxi posunout až do konce

prázdnin). Ne všichni žáci jsou schopni udržet koncentraci a hlavně motivaci u dálkové výuky stejně jako u té prezenční. Také se mluví o tom, že u distanční výuky se žáci cítí přetížení množstvím zadaných úkolů. Ne všichni studenti mají potřebné technické vybavení. Problémem je podle mého názoru i to, že mladší děti zůstávají samy doma. Ostatně sociální kontakt chybí všem, jak menším, tak větším studentům. Kromě toho se děje přesně to, před čím jindy varujeme – děti jsou dlouhou dobu před obrazovkou počítače

a vzhledem k tomu, že jsou zakázány také sportovní tréninky, často bývají bez pohybu celý den. Proto budu ráda, když se studenti i učitelé budou moci vrátit do škol co možná nejdříve.

JAN VORBA ředitel školy, ZŠ UNESCO Uherské Hradiště Hlavním přínosem současné distanční výuky je bezesporu veliké posílení digitálních kompetencí napříč celou společností. Jsme schopni komunikovat díky moderním technologiím bez nutnosti cestovat, naučili jsme se pořádat videokonference, řešit on-line nejrůznější otázky a problémy a prakticky se obratem spojit s kýmkoli. Zároveň si ale uvědomujeme limity a zjišťujeme, že osobní kontakt je nenahraditelný. Jakmile situace dovolí, chceme nabídnout a realizovat mimořádné vícedenní vzdělávací kempy pro jednotlivé třídy, aby děti kromě výuky mohly zažít i něco jiného a upevnily se vzájemné vztahy i kamarádství.

Na naší škole právě inovujeme stávající školní vzdělávací program a chceme již od 1. září nového školního roku masivně posílit časovou dotaci předmětu informatika. Snažíme se vyjít ze zkušeností, které jsme během distanční výuky získali,

a aplikovat je do vzdělávacího obsahu napříč jednotlivými předměty. Obecně si myslím, že je třeba hledat i v těžších časech pozitiva a snažit se čelit novým výzvám. Chci velmi poděkovat všem rodičům za spolupráci se školou i čas, který svým dětem věnovali a věnují. Už se moc těším, až se zase škola otevře!

MARTINA HUBOVÁ učitelka matematiky a tělesné výchovy, ZŠ a MŠ Prušánky, Hodonín Distanční výuka mě do budoucnosti určitě naučila počítačové gramotnosti.

Ve škole fungujeme přes Google Meet. Je tam spousta zajímavostí a vychytávek, které pomáhají jak učiteli, tak dětem.

Dále jsem zjistila, že se dají využít různé aplikace - zahrát si matematickou on-line hru, rozdělit třídu do skupin (každá v jiné on-line místnosti), pracovat společně na projektu. Velká výhoda je, že mám na příští roky (i když doufám, že příští školní rok už bude normální) nachystané přípravy v elektronické verzi. Distanční výuka mě hlavně naučila vážit si doby, kdy můžeme být s dětmi ve škole, protože tento přímý kontakt mi teď velmi chybí.

Důležité také je, že děti zjistily, že počítač není jen ke hraní her. Některé se naučily mít zodpovědnost za svoje studium, za svoje vědomosti. Někteří rodiče zjistili, že práce učitele nejsou jen neustálé prázdniny, ale taky spousta práce, snaha udělat nudné učivo zajímavým, vysvětlovat jej z různých úhlů pohledu. A že za neúspěchem jejich dítka ve většině případů nemůže neschopnost učitele, ale nezájem jejich potomka.

MICHAELA KUŽÍLKOVÁ rodič dítěte na 1. stupni ZŠ, Vizovice Covidová vládní opatření nás všechny „hodila do vody a plavte!“ Myslím, že jsme si prošli všemi možnými fázemi

– od lapání po dechu a hledání pevné půdy pod nohama až přes vzdor, protože se nás nikdo na nic neptal, přes mnoho pokusů o vytvoření si jakéhosi řádu ve skloubení domácí výuky a práce na home office a fungování domácnosti – ale to asi každý zná z vlastní zkušenosti. Bude za námi už téměř rok od doby, kdy se dětem výuka ze školních lavic přesunula do domácího prostředí.

Tato situace nás donutila k mnohým změnám, kompromisům, ústupkům, ale také nás svým způsobem posunula kupředu, při nejmenším ve zlepšení počítačové gramotnosti dětí na prvním stupni. Počítač, tablet nebo mobil už nejsou vnímány jen jako zdroje zábavy, ale jako pracovní pomůcky, a internet jako bohatý zdroj výukových videí, návodů a zajímavostí k doplnění učiva.

Také výuka angličtiny, kde nemluví jen učitel a děti, je mnohem pestřejší. Pozitivně vnímám i více společně tráveného času, vymanutí ze zajetých stereotypů, zkušenost, kdy se děti musí přizpůsobit nečekaným změnám, zvládat úkoly bez osobního kontaktu s učitelem a být samostatnější. Zvládnutí této situace se může stát v budoucnu tím, co jim dá sílu překonávat další nečekané překážky.

Za jedinou výhodu distanční výuky můžu považovat vlastní organizaci času.

Bohužel to často nefunguje, protože úkolů je tolik, že si ho nestíhám organizovat.

Dále může být plusem pohodlí domova, ale to mizí, když i ve svém pokoji vidíte jen věci do školy. Člověk ztrácí soukromí, nějaký ten pocit komfortu a pojem o volném čase. Hlavními negativy podle mě jsou omezená a nedostatečná komunikace a vzájemné nepochopení učitelů a studentů. První z uvedených problémů je docela očividný. Hlavně pro učitele i některé žáky bylo těžké zvyknout si na komunikaci přes internet. V prezenční výuce se nesetkáváme s technickými problémy. U distanční se ale můžou objevit kdykoliv. Vzájemným nepochopením jsem měla na mysli, že učitelé si často neuvědomují, jak moc žáky zatěžují. Oni k tomu přistupují tak, že

distanční výuka je na zvládnutí učiva nedostatečná, a tak ji hodně nahrazují úkoly.

A to je pro ně konečná. Ale když to takto udělá každý učitel, tak žáci tráví celý den u počítače plněním úkolů. Ironií na tom je, že pak poslouchají, jak mají chodit ven a jen nesedět doma, od těch, kteří jsou příčinou jejich zaměstnanosti. A každý učitel vnímá svůj předmět jako prioritní. No a mezi takové fyzické nevýhody, nebo spíš negativní vlivy distanční výuky rozhodně patří bolest nohou, zad, očí, dále stres, u někoho i úzkostné stavy a deprese.

TÉMA ) 13

KRISTÝNA BAĎUROVÁ studentka 2. ročníku, Střední odborná škola Luhačovice

12 + jedna otázka PRO MICHALA BLAŽÍČKA 1. O čem se vám naposledy zdálo?

Naposledy si vzpomínám, že jsem čekal na nástupišti na nějaký dopravní prostředek. Cestování vůbec je pro mne opravdu srdcovou záležitostí a velmi mne mrzí, že v současné době si o něm můžeme opravdu nechat jen zdát.

2. Na co z dětství nejraději vzpomínáte?

Mé útlé dětství jsem strávil na nedalekém betonovém hřišti, kde jsme spolu s ostatními vrstevníky trávili v letních měsících klidně i 12 hodin denně. Nejvíce si však vzpomínám na zaujetí atmosférou místního kina, které mám dodnes spojené s unikátní vůní dřevěného obložení a starých sklápěcích sedadel. Tehdy jsem byl schopen trávit v kině i hodinu před promítáním a nemohl jsem se toho prostoru, kde „ožívají“ příběhy, nabažit.

3. Je nějaký zážitek, který vám změnil život?

V průběhu dospívání jsem se hodně zajímal o film a značnou měrou mne tehdy ovlivňoval. Dodnes vzpomínám třeba na festival dokumentárních filmů s lidskoprávní tématikou Jeden svět, který rozšířil mé povědomí o světě. Postupně jsem se do studia filmu dostával více do hloubky a dále se mu věnoval i na vysoké škole. Tehdy mne velmi zasáhl film Andreje Tarkovského Oběť, který je jakýmsi poetickým ponořením se do lidské mysli plné strachu z nejasné budoucnosti a hloubce lidské oběti.

4. Kterého svého zvyku byste se okamžitě zbavil, kdybyste mohl?

V současné době bych se rád zbavil závislosti na neustálém získávání informací ohledně aktuálního dění a nyní samozřejmě o současné epidemiologické situaci.

Značným způsobem to ovlivňuje chod kulturních organizací, což mne neustále udržuje v pozoru a ubírá čas od důležitějších činností.

5. Máte nějakou posedlost?

Když pominu posedlosti z profesního prostředí, tak je to aktuálně nejvíce záli-

)

ba v poznávání okolí a výlety do přírody.

Rád objevuji neznámá místa a kdykoliv mám chvilku, tak plánuji další nové trasy.

Neznám lepší způsob odreagování než vykročit do přírody a jedinečný pocit svobody zažívám ve chvíli, kdy mám vše potřebné na zádech a přespím pod širým nebem. Uléhat se západem slunce a vstávat s rozbřeskem.

6. Čeho se bojíte?

Asi jako každý rodič mám řadu obav spojených s výchovou dětí, se zajištěním jejich bezpečí a jejich další životní perspektivy. S tím je spojená má obava a zároveň i odpovědnost o stav současného světa. Velmi rád bych zachoval hodnoty a krásy okolní přírody v takové podobě, v jaké jsme ji mohli poznávat v dětství i my.

7. Litujete ve svém životě něčeho?

Nemohu říci, že bych něčeho litoval.

Všechny momenty, o kterých bych zpětně pochyboval, byly následně vykoupeny něčím pozitivním a profesně i osobně mne posunuly zase o něco dále. Z každé obtížné situace v minulosti se snažím spíše poučit a beru ji jako důležitou životní zkušenost, která mi může být v budoucnu prospěšná.

8. Co je vaším největším životním úspěchem?

Za životní úspěch jistě považuji to, že se mi podařilo poměrně složitými cestami vrátit zpět do města, kde jsem sám vyrůstal. Vybudovat si zde domov, založit rodinu a vychovávat děti v prostředí, které sám z dětství dobře znám. Je v tom jistá míra nostalgie, když jim mohu pomáhat nalézat různá zákoutí pro mne již dávno známá.

9. Co vás nejvíce motivuje?

I v této složité době to bude vždy vědomí toho, že má moje počínání smysl a je prospěšné širšímu okruhu společnosti. Věřím, že vzniklou situaci zvládneme překonat a poptávka po kultuře a komunitních projektech bude o to více aktuální. Vyrovnat se s takovým zásahem

do mezilidských vztahů a společenského kontaktu nebude snadné a v tomto procesu bude umění a kultura hrát dle mého názoru velmi důležitou roli.

10. Kdybyste mohl získat jednu jedinou schopnost, která by to byla?

Vzhledem k množství cílů a témat, kterými bych se chtěl v budoucnu zabývat, by se mi jistě hodila vlastnost, jež by mi umožnila efektivněji využívat času nebo jej alespoň dostatečně zpomalit.

11. Co vám na současném světě nejvíce vadí?

Sám se považuji za poměrně sociálně plachou osobu, ale vždy se snažím být ke svému okolí co nejvíce empatický. Často mne tedy hodně zasáhne, když vidím ve svém okolí nejrůznější projevy lhostejnosti a vzájemné bezohlednosti. Mnohdy je to způsobeno zbytečnou uspěchaností a neklidem, která je pro dnešní svět příznačná.

12. Co vás naposledy rozplakalo?

Těžko bych vzpomínal, kdy mne něco opravdu rozplakalo, ale v uměleckém a kulturním prostředí se samozřejmě poměrně často pracuje s vyhrocenými emocemi. Tak se občas stane, že i v rámci diváckého prožitku se nějaká ta slza uroní, ale na krajíčku jsem měl vždy při významných životních událostech, jako je svatba s mojí ženou Barborou nebo narození našich tří dětí.

12 +1. V jakém uměleckém díle byste chtěl žít?

Dle mého jsme součástí uměleckého díla již v rámci našeho každodenního života. Záleží jen na nás, jaký žánr bude v našich životech převládat. Jestli to bude spíše rodinná komedie nebo absurdní groteska se špatným koncem. Pokud bych měl však volit nějaké konkrétní umělecké dílo, tak bych asi vybral nějaké z impresionistických děl vyznačujících se vizuální harmonií, avšak s nesmírnou vnitřní dynamikou.

Foto: Kateřina Nosková

MICHAL BLAŽÍČEK (* 1984) ředitel Veselského kulturního centra

Mozaika MOZAIKA ) 16

Střípky ze života v našem kraji

)

VESELÍ NAD MORAVOU

Žákyně ZŠ Hutník uspěly v celostátní výtvarné soutěži Na konci minulého roku v době prezenční výuky se čtyři žákyně 3.B Základní školy Hutník Veselí nad Moravou zapojily do celorepublikové výtvarné soutěže ke světovému dni vody, kterou vyhlásilo ministerstvo zemědělství. Na konci ledna se dozvěděly, že ve své kategorii skončily nejlépe z Jihomoravského kraje a v rámci celé České republiky obsadily deváté místo. „V první kategorii, do které patří žáci 1. stupně, jsme měli vytvořit koláž ve formátu A2. S dětmi jsme se hned rozhodly, že se do soutěže zapojíme. Na koláži jsme pracovaly několik odpolední po vyučování,“ upřesnila třídní učitelka Miroslava Poláčková. Účastnice soutěže Veronika Holičová, Lucie Armštarková, Kristýna Komoňová a Sára Pinkavová vytvořily koláž s názvem Pramen života. Žákyně se při tvorbě koláže zamyslely nad významem vody, potřebou dobře s ní hospodařit a zároveň se seznámily s nutností ochrany zdroje vody na Slovácku.

ZLÍN

Mobilní aplikace DoveZL umožňuje sledovat vozy veřejné dopravy Už se vám někdy stalo, že jste dobíhali vlak nebo autobus a nakonec jste jen smutně sledovali, jak vám ujíždí v dáli?

Tak to už se vám díky mobilní aplikaci,

kterou vytvořil dvacetiletý student softwarového inženýrství UTB ve Zlíně Petr Jelínek, víckrát nestane. Aplikace DoveZL vám sice neumožní zastavit dopravu, ale budete díky ní moci sledovat na mapě aktuální polohu vozů veřejné dopravy v celém Zlínském kraji. „Původní myšlenka vznikla koncem prázdnin roku 2020, kdy jsem si uvědomil, že Zlínský kraj má spoustu krásných a poměrně nevyužitých dat o veřejné dopravě. Chtěl jsem je proto zpracovat a předat uživatelům, aby se využil jejich potenciál,“ uvedl Petr Jelínek. Mladý programátor aktuálně pracuje na integraci veřejné městské dopravy ve Zlíně od společnosti DSZO, jejíž data bude mít v budoucnu také k dispozici. Aplikace je zcela zdarma, stáhnout si ji můžete v systému iOS i Android.

UHERSKÉ HRADIŠTĚ

Slovácké divadlo chystá světoznámý muzikál Jesus Christ Superstar Jesus Christ Superstar je slavná rocková opera, kterou vytvořili autoři Tim Rice a Andrew Lloyd Webber v roce 1969.

Příběh posledního týdne života Ježíše Krista od jeho příchodu do Jeruzaléma až po jeho ukřižování uvidí diváci ve Slováckém divadle v režii Dodo Gombára. „V muzikálu je přítomná jistá živelnost a existenciální rozměr. A ta hudba je nesmrtelná, čím víc ji člověk poslouchá, tím víc ji miluje,“ uvedl Dodo Gombár. Podle režiséra je muzikál ve správném smyslu provokativní. Velmi zajímavý je i pohled na velký pašijový týden očima Jidáše, který v době vzniku muzikálu pobouřil nejen křesťanské prostředí, ale publikum celkově. Této role se ve Slováckém divadle ujal Tomáš Šulaj. „Já se na roli připravuji hlavně pěvecky, protože to je velmi vysoký part. Ta muzika je ale tak dobře napsaná, že se dá naštěstí různě upravovat,“ dodává s úsměvem Šulaj. Roli Ježíše Nazaretského svěřil režisér muzikálovému herci Tomáši Davidovi, který působí v Národním divadle Brno. „Pro mě je to bez nadsázky životní zkoušení.

Všichni herci jsou skvělí jak po stránce lidské, tak profesní,“ řekl Tomáš David. Přípravy muzikálu se už třikrát přerušily a plánovaná premiéra odsunula. Herci se tak zas a znova musejí po pauzách vracet do svých rolí. Doufají ale, že hru symbolicky odehrají už o Velikonocích.

OTROKOVICE

Na Štěrkovišti se otužilci scházejí už několik let Nedostatek sportovních možností zvýšil v poslední době oblibu činností, které se dříve zdály být jen pro vyvolené.

Jednou z nich je rekreační plavání ve studené vodě. Otrokovických otužilců se to ale netýká – ti si dávají pravidelné nedělní dostaveníčko u mola na Štěrkovišti už několik let. Ve studené vodě si každou neděli přijíždějí zaplavat lidé nejen z Otrokovic, ale také z Uherského Hradiště, Babic, Kroměříže, Přílep nebo odjinud.

Otužilci věří, že plavání ve studené vodě má na tělo i mysl blahodárný účinek. „Při otužování se z těla vyplavují endorfiny, je to výborné na psychiku, podporuje to imunitu a také regeneraci těla po fyzické zátěži,“ nechala se slyšet jedna z otužilkyň Renáta Straková. Sezónu mají otužilci v plánu ukončit v polovině dubna.

UHERSKÝ BROD

Město si připomnělo smutné výročí holocaustu Děsivé události, které si na Mezinárodní den památky obětí holocaustu lidé připomínají na celém světě, ukazují i dnes, kam až může zajít nenávist doprovázená lhostejností a zbabělostí nečinně přihlížejících. Tento den si připomněli také v Uherském Brodě, kde v pátek 25. ledna představitelé města uctili památku obětí holocaustu před budovou gymnázia. „Den obětí holocaustu si v našem městě připomínáme každý rok, dříve zde totiž žila početná skupina obyvatel židovského původu.

Pro nás je to velice smutné výročí, které si letos připomínáme aspoň symbolicky se studenty a učiteli gymnázia,“ uvedl starosta města Ferdinand Kubáník. Právě budova gymnázia sloužila jako shromažďovací místo, odkud bylo v roce 1943 vypraveno více než 2800 obyvatel do koncentračních

HODONÍN

Na návštěvníky zoo čeká osel zakrslý i kůzlata Zoologická zahrada v Hodoníně je sice zavřená, její zaměstnanci přesto i nadále pečují o své zvířecí svěřence

a připravují se na další sezonu. Tu by měly obohatit nové přírůstky – osel zakrslý a celé stádo kůzlátek. Osel, který měří 85 cm v kohoutku, se dostal do Hodonína ze soukromé zoologické zahrady v Německu a doplnil okruh, kde jsou k vidění i další domestikovaná zvířata. Protože se jedná o druh, který sloužil a dosud slouží člověku, je cílem hodonínské zoo umístit jej přímo mezi návštěvníky a používat k různým edukačním akcím. Nedaleko od výběhu oslíka se dále prohánějí kůzlata kozy holandské – jedná se o první narozená mláďata v zoo v tomto roce. „Mláďátka se narodila postupně 5., 6. a 12. ledna.

Jsou to dvakrát dvojčata a jeden jedináček, takže dohromady máme pět kůzlat od tří matek,“ uvedla zooložka Lenka Štursová. Hned vedle kůzlátek se nachází jen o málo starší kozy kamerunské, které přišly na svět v prosinci. Všechna tato zvířata jsou v okruhu, kde jsou návštěvníci zvyklí zvířata krmit, v případě osla to ale není příliš vhodné. A zcela zakázané je jiné krmení, než to, které si lidé mohou zakoupit na pokladně.

Divadelní soboty v TVS aneb Slovácké divadlo ve vašem obýváku

Sobotní záznamy inscenací ze zlatého archivu Slováckého divadla budou v televizi TVS pokračovat až do konce února.

MOZAIKA ) 17

táborů v Terezíně a Osvětimi. V prvním transportu bylo tisíc lidí z Veselí nad Moravou, Kyjovska, Zlínska a Hradišťska, ve druhém tisíc lidí ze Strážnice a Hodonína a v posledním transportu, který odjel 31. ledna 1943, bylo 838 lidí z Uherského Brodu a okolí. Holocaust přežilo jen málo židovských obyvatel, většina zahynula v plynových komorách. Lidé, kteří se po válce do Uherského Brodu vrátili, odjeli brzy do svobodného světa. V Izraeli se brodská židovská komunita později pravidelně setkávala.

(Každou inscenaci televize z důvodu autorských práv odvysílá pouze jednou a nezůstane v archivu.)

20. 2. v 18.00 – Lucerna (režie Igor Stránský)

27. 2. v 18.00 – Autista aneb Moje zatracené nervy (režie Michal Zetel)

INZERCE

+

Mínus 200?

To zahřeje!

Máme pro vás hřejivou slevu 200 Kč po 3 měsíce na stabilní Nordic internet na doma. Navíc bez závazku!

A ještě i Nordic TV na měsíc zdarma.

To je pohoda :) Akce platí do 31. 3. 2021.

www.nordictelecom.cz

Překvapivá volnost

POZTRÁCENÁ ŘEMESLA ) 18

Poztrácená řemesla: Bednářství rodiny Fryzelkových V našem seriálu Poztrácená řemesla jsme se tentokrát vydali po stopách bednářů do malé obce Vlachovice na Zlínsku. Zatímco dříve byste tady narazili na bednáře téměř na každém kroku, dnes už na návsi zůstalo pouze jedno bednářství. A to patří panu Josefu Fryzelkovi. Fryzelkové a bednářské řemeslo k sobě neodmyslitelně patří už po mnoho generací – ne nadarmo se v rodině říkalo „Buď budeš bednářem, nebo půjdeš z domu!“ Možná se tímto heslem řídil i sám Josef Fryzelka, který své bohaté zkušenosti předává svým synům, s nimiž pokračuje v téměř stoleté rodinné tradici. A jestli bude dostatek kvalitního dřeva, bednařina zde jen tak nezanikne...

) Text a foto: Kateřina Nosková různé nádoby – škopky a puténky na vodu, na dojení hospodářských zvířat, škopíky na umývání nádobí, vaničky na koupání dětí a dospělých, vinařské sudy a kádě na sbírání hroznů...

Hrozil někdy bednářství zánik?

V 60. a 70. letech přišla tzv. doba nerezová a plastová. Když jsem se rozhodoval, jestli budu v bednářském řemesle pokračovat, všichni mě od toho odrazovali, že to nemá budoucnost. Ano, jistý útlum v bednářství byl, ale řemeslo nikdy nezaniklo. Dnes už všichni vědí, že v nerezu a plastu žádná kvalita není.

Nejkvalitnější výrobek je jedině ve dřevě.

Ať už víno nebo slivovica. V tom je to gró!

Pane Fryzelko, jak jste se k bednářskému řemeslu dostal?

Já jsem od malička vyrůstal v bednářské rodině. Už jako malý jsem si hrával s hoblinami a dřevem, takže jsem k tomu měl strašně blízko. Můj pradědeček založil naši malou firmičku v roce 1928, u něj se pak vyučil můj otec a já zase u něho.

Jaké byly začátky v tom roce 1928?

Můj pradědeček s babičkou začínali doma v kuchyni. Polovina kuchyně byla bednářská a ve druhé byla kamna se skříní. Představte si, jak to v té světnici muselo vypadat! Současně tam byla výroba, vařilo se a do toho ještě děti. Na dnešní dobu něco nepředstavitelného.

Bylo pro vás bednářství vždy jasná volba?

Když jsem se v mládí rozhodoval, co budu dělat za práci, tak jsem na bednáře jít nechtěl. Bednářské řemeslo je totiž fyzicky velice náročné. Měl jsem vztah k přírodě a k lesu, tak jsem se chtěl stát lesákem. V té době se ale ještě bohudík rodiče poslouchali a otec řekl jasně: „Buď půjdeš na bednáře, nebo pakuj z baráku!“ Toho jsem se zalekl, a tak se ze mě stal bednář.

A jsem moc rád, že to tak dopadlo!

Jakou tradici má bednářské řemeslo na Moravě?

Dřív bylo v každé vesnici bednářů několik, protože v domácnosti byly potřeba

Jaké požadavky musí splňovat dřevo, se kterým pracujete?

Bednářské řemeslo je závislé na základních surovinách, a to je kvalitní dřevo. Děláme převážně z akátu, dubu a modřínu. Ale podmínkou je zimní těžba – od prosince do února, kdy dřevo odpočívá, je uzavřené a husté. Jarní těžba vhodná není, protože tehdy už dřevem proudí míza, která jím prosakuje. Jakmile se dřevo vytěží, musí ještě minimálně další dva roky uzrávat. Až potom je dřevo použitelné na bednářské výrobky, hlavně na sudy.

Máte komu bednářské řemeslo předat?

Ano a jsem tomu moc rád! Spousta majitelů pěkných malých firem dnes

Co pro vás bednařina znamená?

Do posledních let to pro mě bylo zaměstnání, které mě ale vždycky bavilo.

Nikdy jsem to nebral tak, že zase musím do práce. A dodnes se do dílny rád vracím. Pořád se cítím vitální a můžu makat s mladými. Ale těžší práci už nedělám, tu nechávám na klucích.

Mají podle vás tradiční řemesla budoucnost?

Já si myslím, že řemesla všeho druhu mají velkou budoucnost. I v dnešní době

jsou řemesla žádaná, což je pro lidstvo jako takové moc dobře. Všichni nemůžou sedět v bankách za stolem. Je potřeba dělat i ty ostatní práce, takže řemeslníků vždycky bylo, je a bude potřeba!

Dostal jste za své celoživotní dílo nějaké ocenění?

Ocenění jsme dostali více. Tím největším je asi cena Nositel tradice lidového řemesla. Beru to jako takové milé všimné za všechny ty roky, které jsem řemeslu věnoval. Současně to ale vnímám tak, že mi tím vznikají jisté povinnosti a závazky vůči společnosti. Není to jen tak, že něco dostanete a tím to hasne. Společnosti byste něco měli dát nazpátek. Proto jsem vydal knížku o bednářství, aby se i laici mohli o našem řemesle něco dozvědět.

Za co jste ve svém životě nejvíc vděčný?

Ten dobrý život, který se mi podařilo vybudovat, je i díky tomu, jakou mám rodinu a ženu. Ta to se mnou taky neměla vždycky jednoduché, preferoval jsem spíš peníze do firmy než do domácnosti. Každá by to se mnou nevydržela. A jsem taky moc vděčný za naše děti, které už mají svoje nevěsty a děti. A to je velký dar!

VZPOMÍNÁNÍ...

novinka v programu televize TVS Není to tak dávno, co do redakce přinesl náš kolega Petr Hanáček námět na pořad, kterému bychom mohli říkat třeba Vzpomínání. A protože Petr je celkem koncepční a pracovitý, přinesl s sebou zrovna i první vzpomínkové téma, jméno hosta, se kterým bychom mohli vzpomínat, a aby toho nebylo málo, tak přinesl zrovna i množství archivních záběrů od roku 1993 až do roku 1998. Tím tématem je Kunovický fašank a na jeho porevoluční restart v 90. letech jsme vzpomínali s Ivanou Majíčkovou.

Jde o pilotní díl vyprávění a vzpomínání, takže jestli vás fašank v Kunovicích a všechno, co k němu patří, jakkoli láká, pusťte si program TVS ve středu 17. února v 17.30 (nebo v pozdějších reprízách).

P. S. Už teď připravujeme další témata, na která stojí za to vzpomínat.

Duša v péří …ptáte se Jožky Kubáníka

)

Jak zatím hodnotíte letošní rok?

(Mirek) Asi nejpřesněji to nechtěně zhodnotil kolega, který ve Fidlovačce, když jsme ji ještě mohli hrát, zpíval píseň Kde domov můj a nečekaně z něj vyšlo: „Zemský ráj to naposled.”

Mohl byste nám někdy pomoct odklízet sníh? (Jana K.) Aha, to je asi otázka na jiného kolegu…

Stál jste někdy na lyžích? (Soňa) Stál. Ale nejel.

V březnu máš svátek. Co by sis k němu ode mě přál? Bral bys pokoj v penzionu? (Simona) Která Simona? Stašová? Jasně, přijedu kdykoliv. Pak znám totiž ještě jednu z dětství a od té bych bral tak svatý pokoj.

Proč vrabec cvrliká? (Jan)

(Otázky pro Jožku Kubáníka posílejte na adresu kreativna@televizetvs.cz.)

A co by měl dělat, Jene? Bručet? Představte si, že máte na balkóně krmítko a najednou byste za oknem slyšel třicet ledních medvědů.

Kdo je vynálezcem roušky?

(Karolína P.) Já jsem ji poprvé viděl na Libušce Šafránkové na plese. Už tenkrát jsem si říkal, že v tom fofru se asi nestačila nalíčit a nechtěla se ukazovat jen tak.

Na jaké filmy se rád díváte?

(Roman P.) Na ty, ve kterých hraju, takže jsem už dlouho neměl zapnutou televizi.

Jak funguje třítaktní motor?

(Bára) Ježišmarijá, motor, Báro? Já jsem měl co dělat, abych pochopil, jak se na tři doby tančí valčík.

Pil jste někdy při práci šampaňské? (Stanislava) Vy mě teď vidíte?

Přeji všem úspěšný vstup do nového roku 2021 a jak říkala moje babička, dušu v péří!

DUŠA V PÉŘÍ, POZTRÁCENÁ ŘEMESLA ) 19

řeší to, že nemají řemeslo komu předat.

Ale mí kluci po mně řemeslo už převzali a budou v něm pokračovat dál. A já jim budu rád pomáhat, dokud budu moct.

V našem rodě už jde tedy o čtvrtou generaci bednářů!

ny na všech a o t n e t Na lu í díly seriá z o h c d e ř p á řemesla n e c á r t z Po t on-line a ív d o p e se můžet vs24.cz it u b e w na OŘADY! v sekci P