Pověra
Nastal čas podzimních prázdnin a kouzelný les zaplavily radostné tváře dovádějících dětí. Kdo se ale vůbec nebavil, byl náš malý odstrkovaný skřítek. Jako obvykle se kolektivních her neúčastnil, a tak neměl pro nadšení z probíhajících prázdnin žádné pochopení.
To by ovšem nebyl Toby, aby si nenašel způsob, jak se po čas čtyřdenního volna zabavit. Stačilo si jen vzpomenout na hodinu filosofie, při níž paní učitelka zmínila pověru o Hejkalovi, a plán byl na světě. Výuka, jež byla tehdy ozvláštněná zatměním slunce, udělala na Tobyho ohromný dojem. Ne však kvůli tomu, že si toho dne oblékla obloha noční šat – to připadalo bystrému skřítkovi docela přirozené. Zato zmínka o lesním strašidle ho úplně uchvátila.
„Hejkal obývá skálu rozpínající se pod zříceninou hradu,“ sdělovala tehdy třídě paní učitelka a hlas se jí přitom chvěl nervozitou. „Je porostlý trávou a nosí neupravené dlouhé vlasy a vousy. A pozor, děti! Dosahuje dvojnásobné, ne, trojnásobné velikosti průměrného
skřítka,“ opravila se a varovala žáky se vztyčeným
ukazováčkem, aby se držely od jeho obydlí co nejdál, protože: „Každý, kdo vkročí do jeho jeskyně, se už nikdy nevrátí!“
Toby si vždycky myslel, že podobné báchorky slouží pouze k zastrašení malých dětí, když ale zaslechl příběh
o Hejkalovi také z úst své oblíbené paní učitelky, nebyl si tím už tak docela jistý.
Stále mu však nešlo na rozum, jak ji mohla pouhá zmínka o lesním mužíčkovi tak rozrušit. Vtom ho napadlo, že možná není jediná, komu Hejkal nahání hrůzu. A to přesto, aniž by ho kdokoliv z nich zahlédl třeba jen koutkem oka. Proto se Toby rozhodl, že pro dobro celého lesa zjistí pravdu.
7. kapitola
Hurá na Hejkala
Na druhý den Toby popadl doma baterku, z výstavky si vypůjčil tátovu baseballovou pálku a pospíchal k Lípě –staletému stromu, jehož větvoví sloužilo chlapcům jako tajná skrýš a prolézačka v jednom. A nejen to. Občas se strom proměnil ve vesmírné plavidlo, s nímž pak mohli na vlnách vlastní fantazie doplout tam, kam se dosud žádný lesní tvor ještě nevydal.
Jakmile Toby dorazil na místo a spatřil svého kamaráda, jak nervózně přešlapuje s hrncem naraženým na hlavě, na tlapkách že má navlečené kuchyňské chňapky a v jedné drží naběračku a v druhé poklici, která nepochybně patřila k tomu hrnci, rozesmál se. „Chňá chňá chňé.“
„Čemu se tlemíš?“ otázal se nechápavě bobr.
„Říkal jsem ti, ať se vyzbrojíš, a ty se místo toho vyparádíš, jak do reklamy na kuchyňské náčiní,“ vyprsknul smíchy Toby.
„Maminka schovává ostré věci v horní polici, abysme se s bráškama nezranili,“ vysvětloval Justin dotčeně. ,,A přeftaň hýkat jak osel nebo všechny probudíš!“
„Máš naprostou pravdu, “zvážněl Toby, „všichni by se vzbudili ještě před obědem a ty nemáš navařeno.“
Najednou oba chlapce přemohl záchvat smíchu, při němž dočista ztratili pojem o čase. Naštěstí je na blížící se rozednění upozornilo sluníčko, jež se právě soukalo nad obzor. Svými paprsky jim ozářilo tváře, a tak si Toby s Justinem uvědomili, že je nejvyšší čas vyrazit. Pohlédli jeden na druhého a téměř jednohlasně zvolali: „Jdeme!!“
A tak kráčeli po vyšlapané cestičce a pod nohama jim
šustilo čerstvě napadané listí. Probouzející se les v sobě ukrýval ryzí krásu přírody. Stačilo se jen pozorně dívat a naslouchat. Jen tak bylo možné si naplno vychutnat zpěv ptáků, potkat rodinku divočáků, snažících se svými rypáky v půdě najít nějakou lahodnou snídani v podobě žížal či larev, v korunách stromů zahlédnout dovádějící veverky, nebo spatřit ve vysoké trávě zamilovaně se procházejícího jelena s laní.