Jiskřičkovo dobrodružství
Anna Jehličková
Jiskřička si odfrkl, utřel si z nosu visící smůlu a zadíval se na světélky překypující město. Třeba, když ze sebe udělám ošklivý stromeček, tak si mě nikdo nevybere a vrátí mě zpátky do lesa. Zamyslel se a začal si na sebe házet bláto, které našel pod sebou. Než se však stačil celý oházet, přišla k němu rodina s dvěma dětmi. Holčička mu začala tahat za dolní větvičky, až ho to zasvědilo a starší chlapeček se na něj upřeně díval, jako by věděl, co má Jiskřička za lubem.
„Aničko, netahej ten stromeček, může ho to bolet.“ Přispěchal za dětmi tatínek a odtáhl je od Jiskřičky.
„Honzíku, vezmi Aničku a běžte za maminkou.“ Ta mluvila s klukem v kulichu a hrozně se smála.
„Ale tatínku, mně se ten stromeček líbí.“ Honzík ukázal prstíkem na Jiskřičku.
„Opravdu Honzíku? Vždyť je celý od bláta, všechno by nám doma umazal.“
„Ale to nevadí tati, můžeme ho venku oklepat a bude krásně čisťounký.“ Přitakala hned Anička.
Tatínek přivolal maminku, aby se na Jiskřičku také podívala.
„No, tatínku, myslím, že máme vánoční stromeček. Děti mají pravdu, trochu se očistí a bude dokonalý.“
A tak bylo rozhodnuto. Jiskřička ani nedutal. Rodinka ho naložila na střechu svého červeného auta, a už putoval kamsi do neznáma.
„Tramtarará, teď budeš mít novou rodinu, tramtarará…“
„Buďte zticha vy čimčaráci, hleďte si svého.“ Zakřičel za nimi rozzlobený Jiskřička a vrabčáci se hned rozletěli na všechny strany.
„Maminka s tatínkem už mě určitě hledají a vrátím se za chvíli domů.“ Měl pravdu, hledali ho všichni z jeho domova. Šiška chodila každý den ke kraji lesa, kde se viděli naposledy a pozorovala okolí, zda neuvidí něco podezřelého. Maminka s tatínkem zase řídili celou pátrací akci a pomáhali tak zvířátkům, kteří mohli opustit les, v hledání Jiskřičky.