Seznamme se
„Celý les a stromy jsou domovem několika zvířátek, mých kamarádů. Seznámím tě s nimi, Barnabáši.“ A vzápětí Modlinka tichoučkým hláskem zašeptala: „Liste, liste, lístečku, jehlo, jehlo, jehličko, svolej mé kamarády na naše kouzelné místečko.“ Jakmile to Modlinka dořekla, stromy začaly tančit ve větru, keře borůvek šustit lístečky, ozýval se vítr a listí ze země zvedal větrný vír. Najednou vše utichlo. Utichl vítr, utichly listy i stromy. Byl klid. Slyšet šel jen Modlinčin a Barnabášův dech. Bylo to tajemné. To ticho bylo neskutečné, až z toho motýlek trochu znejistil a zeptal se Modlinky, co se to děje.
„To les, stromy, keře, kapradí – volají mé kamarády.“
DUP, DUP, DUPY, DUP, ozvala se kopyta srnce a srnečky.
KŘUP, KŘUP, KŘUPY, KŘUP, praskaly padlé větve, když po nich hopsal zajíc.
ŠUST, ŠUST, ŠUSTY, ŠUST, to šustilo listí na větvích, po kterých skákala veverka.
„Honem, poběž,“ zvolala Modlinka a chytla Barnabáše za ruku. Šup tam, skok přes potůček, skok přes pařez, běželi, běželi kolem lesní školky, kolem spadlých větví, hub a kamení, běželi, běželi, až doběhli. Doběhli na to kouzelné místečko. Místečko, kde byla
ta nejjemnější zelená tráva, ze které vykukovaly bílo-červené klobouky. Zvířátka na Modlinku už čekala. Ta si s Barnabášem sedla na pařez a pravila: „Kamarádi, kamarádi moji, zavítal k nám nový přítel. Jmenuje se Barnabáš a je to motýlek z rodu babočka, druhu admirál.“
„Óóóóó, jaká máš krásná křidélka,“ obdivovala ho zvířátka.
„Já jsem liška. Jsem mistryní přestrojení. Jak vidíš, mám krás -
ně rezavý kožíšek, který mě dobře schová v listí nebo v trávě.
Jsem štíhlá, mám špičaté uši a díky nim mám velmi dobrý sluch.
Slyším dokonce i myšku, která se pohybuje pod sněhem. Mám krásný, dlouhý, huňatý ocásek, kterým si v zimě přikrývám čumáček, aby mi na něho nebyla zima. Jsem velmi bystrá a vychytralá. Bydlím nedaleko v liščí noře. Je to nora vyhrabaná v zemi.
Slouží mi jako úkryt a pelíšek k rození mláďat. Jinak bývám raději venku.“
„Hůů, hůů, já jsem sova,“ promluvila sova hlubokým a klidným hlasem. „Jsem zde nejstarší a také nejmoudřejší. Ve dne převážně spím, jsem noční tvor. Umím létat jako ty, Barnabáši, ale na mých křídlech roste peří a jejich rozpětí mám mnohem, mnohem větší. Moje peří je speciální, díky němu létám potichoučku jako duch, takže nikoho v noci neprobudím. Také se o mně říká, že umím otáčet hlavou o 360 stupňů, což znamená kolem dokola. Ve skutečnosti je to ale o trochu méně, koukej,“ otočila hlavou sova.
„AU, AU!!!,“ povzdychl si Barnabáš a chytil se za svůj malý krk.
„Néé, motýlku, neboj se, příroda mě vytvořila tak, že to můj krk nebolí. Víš, mé kulaté oči jsou zasazené hluboko a jsou nepohyblivé, a proto umím takto otáčet hlavou,“ vysvětlila sova.
„Teď já, teď já,“ nedočkavě poskakoval zajíc. „Já jsem zajíček ušáček, mám dlouhé stojící uši a dva přední vyčnívající zuby. Tady přímo v lese se moc nevyskytuji, spíše na okraji lesů a luk, kde jsem díky svému hnědému zbarvení skvěle maskován. Já létat neumím, ale zato jsem mistr sprintu, skoku a taktických manévrů. Dokážu běžet až rychlostí šedesát kilometrů v hodině. Běžím tak rychle, že bych nechal za sebou i auto jedoucí po městě,“ chlubil se zajíček.
„Téda zajíčku, to jsi opravdu rychlík,“ pravil motýlek. „A co tady slyším za podivné mlaskání?“ zeptal se.
„To jsem já, veverka, baštím si oříšek,“ ozvalo se shora. „Jsem veverka a žiji v korunách stromů, kde mám postavené hnízdo. Jsem výborný lezec. Po stromech šplhám nahoru i dolů, a to i hlavou napřed. Mám huňatý ocásek, podobně jako kamarádka liška. Můj ocásek slouží jako volant při skocích, deštník při dešti a v zimě jako deka. Trochu si připadám jako chameleon, protože má kožešina mění barvu podle ročního období. V létě bývám spíše rezavá a na zimu spíš hnědá až šedá. Nejradši mám oříšky, semena šišek a houby, které si suším ve svém hnízdě. To, co najdu, buď sním, nebo si schovám do spižíren v dutinách stromů na těžší období, jako je třeba zima. Založím stovky až tisíce skrýší a k desítkám se
dokážu vrátit podle mapy v hlavě.“ Jakmile to veverka dopověděla, začala mluvit srnečka.
„Já jsem srnka a říká se o mně, že jsem krásná, štíhlá jako princezna. Pohybuji se velmi ladně. Moje srst je hnědá a ocásek jen krátký. Místo prstů na nohou mám kopyta. Za svou potravou
vycházím z lesa na louky a pole. Můj milý se jmenuje srnec a vypadá podobně jako já, ale na hlavě má navíc parohy, které každý rok na podzim shazuje.“
„Teeeeeď jseeem na řaděě jááá,“ zvolal pomaloučkým tempem šnek. „Jsem šneeek, můůůůj život probíííííháááá v poklidnééééém tempu. Řídíííííííííím se mottem, spěchej pomalu. Víš, co je to Barnabáši motto? To je takovááá krátká větičkaaa, která nám připomííííííná, jak se chovaat nebo co je důůůležitééé. A pro mě je důležité býýýt v klidu a v pohoděěě. Máááááám jen jednu nooooohu a svůůůůůj domeeeečeeeeek si stáááááále nosíííííííím s sebooooou. Svůůůůůůj pohyb po jednéééééé noze si usnadňuji slizem. Dííííííky němu mi to jde líííp a snáááze tak kloužu po růůůůůzném povrchu, kterýýý na mě v lese číhááá. Oči mááám na teleskopickýýých stopkááách, a když mě někdo vyrušííí nebo nechci něco vidět, zanořííím rychle celááá tykadla do hlavy.“
„Už dost šneku!“ zakřičel hrubým hlasem chroust. „I my ostatní se chceme představit. Jsem chroust, velký brouk, žiji v lese a na
zahrádkách. Létám hlavně na jaře a hlavně večer. Dost u toho bzučím. Na hlavě mám tykadla s vějířky, kterými cítím pachy a hledám potravu a partnerku. Když už si najdu svou vyvolenou chroustici, tak zplodíme larvy, kterým se říká ponravy. Aby se z larvy vylíhl malý chroustík, vyvíjí se v hlíně tři roky. Lidé nás nemají moc rádi, protože jim naše ponravy v zemi ujídají kořínky kytičkám a stromům. A my dospělí chrousti si zase rádi pochutnáme na listech ovocných stromů. Jojo, to je mňamka. Teď ty, ježku, představ se…“
